Deep state chce mít moc. Opozice ve Sněmovně žvaní o nesmyslech | Boris Štastný | Jak to je?
Deep state chce mít moc. Opozice ve Sněmovně žvaní o nesmyslech | Boris Štastný | Jak to je?
Přepis videa
Zobrazit / skrýt přepis
Dobrý den, vážení diváci.
Vítám vás u našeho pořadu Jak to je.
Mým dnešním hostem je ministr pro sport, prevenci a zdraví B Šťastný.
Vítejte.
>> Děkuju za pozvání. Dobrý den.
>> Pane ministře, já se zeptám. Vy jste zkušený parlamentní vyjednávač, kdy bych to tak řekl. Skoro by se dalo říct veterán, přestože s dlouhou pauzou relativně. Já pozoruju politickou scénu dlouho a musím říct, že jako novinář jsem nezažil to, co se děje ve sněmovně teď. Jak je vlastně zablokovaná. Je úplně jedno, jestli pravice, levice, ale to, co předvádí opozice, je nevídané. Z mého pohledu ty nekonečné debaty nad programem — je to obstrukce klasická, je to úplně jedno, čím se to děje. Ale myslíte si, že tím, co se stalo minulý týden, kdy bylo dovoleno vedení sněmovny a tak dál, že nastanou nové časy a že konečně začnete schvalovat zákony?
>> Přál bych si to. Vy jste zmiňoval, že jsem v minulosti byl ve sněmovně. Bylo to v letech 2006 až 2013. Tehdy se také stalo několikrát za to volební období, že ta opozice se zablokovala, začala obstruovat. Já si vzpomínám na zdravotnické poplatky, církevní restituce, takovéto věci, ale bylo to skutečně výjimečná věc. Muselo se něco stát v tom mezidobí, kdy já jsem ve sněmovně nebyl. Spousta těch lidí má šrámy na duši. Vzájemně si ublížili a teď si to nějak začali vracet.
A my se pokoušíme o nějaký restart té sněmovny. Já musím říct, že já už jsem v určitou chvíli na jednání předsedu klubu — protože já jsem předsedou klubu motoristů ve sněmovně — praštil do stolu. Je to asi týden nebo dva zpátky a demonstrativně jsem jako odešel, že takhle už to dál nejde, že prostě něco se musí stát.
Protože tam není klasická obstrukce. Obstrukce by byla, kdybychom k nějakému konkrétnímu zákonu se tam racionálně bavili a dávali ty argumenty, pak bychom došli nějak k hlasování. Oni tam si usurpují ze strany opozice čas, který vůbec není určený v diskuzi a to je zejména načítání programu. Prakticky každý den, nejhorší je úterý — začnete ve 2 hodiny, končíte o půlnoci a někdy v 8:00, 9:00 večer nemáte schválený program. Oni prostě žvání o nesmyslech. Schválně tam načítají dokola nějaké věci. Hodně v tom je aktivní pirát Zdeněk Hřib, který tam často mluví o magistrátu Prahy a tak — a to je neúnosná věc.
My musíme najít řešení. Asi to nebude úplně jenom novela jednacího řádu. Máme dva kroky. První — jestli se teď podaří to nějakým způsobem dát do pořádku. Já jsem udělal maximum pro to, aby se to stalo. Tak dobře a jdeme dál. Jestli ne, tak připravíme usnesení, která v podstatě dají pevná hlasování, která zkrátí jednací dobu řečníkům, která umožní té demokracii a demokratickému procesu, kdy většina musí mít právo schvalovat zákony a menšina k nim něco říkat, tak aby se ta věc napravila.
Já tomu ze svého pohledu já tomu moc nevěřím, protože už včera jsem slyšel někoho z opozice, že kvůli novele mediálního zákona zase budou na barikády a že se to bude dít znovu.
>> Ale dobře, mediální zákony si vzali jako záminku. Z mediálního zákona dneska jenom diskuze o financování. Fakticky tam už není nic. Čili jedna strana názorového spektra může říkat: „My chceme zachovat poplatky za každou cenu a nechceme platbu ze státního rozpočtu" a ta druhá bude říkat: „Ano, my jsme slíbili platbu ze státního rozpočtu a poplatky zrušíme." Ale opět tady může běžet velmi jednoduchá debata, která dobře může trvat nějaké hodiny, ale nemůže to být zase na nějaké dny a týdny.
Když jsme u toho u novely mediálního zákona — já o mě tady nejde. Já jsem tak radikální, že si myslím, že nepotřebujeme veřejné služby, ale to vůbec nemůže nikdo z vás vyslovit. Ani by to hořela ulice. Ale mluví se stále o tom, že motoristé jsou nejslabším článkem vlády a nejslabším článkem je ministr kultury Toto Klempíř. Není chyba, že jste nedotáhli ten návrh novely zákona mediálního do sněmovny a že to opravdu vypadá jako selhání?
>> Hm. Já s váma nebudu souhlasit v několika věcech. Tou první je — já si myslím, že nějaká média veřejné služby potřebujeme a jde o to, jakým způsobem definovat tu veřejnou službu. Jsou tady situace jako zpravodajství, jako nutnost zachovat třeba v krizových situacích vysílání a tak dál.
Druhou věcí je motoristé a kultura. Dobře víte, že motoristé neměli v programu rušení mediálních poplatků. Ministr Klempíř se ujal svého úřadu a dostal to naděleno v programu prohlášení vlády, se kterým jsme všichni souhlasili a tak ho prostě splníme.
Ministr Klempíř postupuje od samotného začátku tak, jak mu říká koaliční rada. On přepracoval ten zákon xkrát. Já jsem byl u mnoha těch změn. Ono se to vyvíjelo. Postupně se to dostalo až k nějakému návrhu mediálního zákona, kdy se řešilo spousta zajímavých věcí — jestli kolik má studií, definice veřejné služby a další.
A ten počet těch připomínek a vlastně meritum celé té věci nakonec směřovalo k tomu, že nikdo nechce žádnou změnu. Tak došlo na úrovni koalice k jednoduché dohodě. Nedávejme zbytečnou příčinu k nějakým velkým sporům. Nechme ty dva mediální zákony, jak jsou — to znamená zákon o České televizi, Českém rozhlasu — a v podstatě nahraďme zákon o poplacích zákonem o financování veřejné služby jako takové.
Ministr Klempíř je úplně nevinný. On vlastně je trochu obětí té štvanice. Zažívá složité věci. Zapalují mu lidé před domem kytaru. Různě mu vyhrožují smrtí jemu a dokonce jeho dětem. Šplhají mu téměř po fasádě před ministerstvem kultury a tak. Bylo to neuvěřitelně zpolitizované. Neuvěřitelně.
My jsme nikdy nechtěli omezovat svobodu slova, omezovat veřejnoprávní média. Nikdy jsme nechtěli jakýmkoli způsobem jí mluvit do programu. My jsme dokonce důkazem toho je, že obrovská část toho zákona, který dneska už neexistuje, byl vlastně přepsaný z toho původního návrhu rady konstituci a vedení a tak dále.
A určitá část politického spektra a možná i společnosti to vzala jako záminku v boji, v boji proti klasickému racionálnímu konzervativnímu přístupu k efektivní a transparentní správě věcí veřejných.
Teď už ta debata je strašně jednoduchá. Ta debata je, že část lidí může křičet, že chtějí zachovat mediální daň, v podstatě poplat, který nejsou nic jiného, kterou platí i lidé, kteří tu televizi nesledují nebo senioři, kteří mají problémy, děti, které mají jenom mobil, nebo mladí lidé, kteří mají mobil, studenti a nemají příjem a platí.
Nebo jestli klasicky jako v 17 dalších zemích Evropské unie to budeme platit ze státního rozpočtu.
Takže uvidíme, jestli ta debata se trochu zklidní, ale trochu mi to připomíná, kdysi takové to — já nevím, kdy to byl ten boj o Českou televizi, jestli si vzpomínáte — tak trochu se to k tomu schylovalo.
Myslím, že je dobře, že jsme zatáhli zejména předseda vlády za záchranu brzo a řekl dost, prostě todle nemá cenu.
My jsme vypořádali ty připomínky a tím, že jsme je vypořádali, tak vlastně ty připomínky řekly: "Neměňte nic a zůstaňte jenom u debaty o financování." Myslím, že zítra nebo pozítří Česká televize bude nějak hodinu v programu nějak symbolicky dávat najevo, že s tím nesouhlasí.
Ale to — ale jako právo na stávku a právo na nesouhlas má každý, ale teďka jako ten nesouhlas, který jediný může být, že bude říkat: "My lidi chceme, celý národe, plaťte televizní poplatky a rozhlasové nadále a nedovolte prostě těm politikům, aby ty peníze šly ze státního rozpočtu." To je jediná debata, která dnes může být.
Jakákoli debata o omezování svobody, o nějakém ovlivňování té televize je naprosto lichá a zcela vyprázdněná, čili už může být jedině umělá.
Jak se vůbec motoristé jsou specifickou stranou jednak programem, který je vlastně, já ho považuju za autenticky pravicový a také stylem komunikace.
Je to dáno osobnostmi, které jsou ve vašich řadách.
Není ten vtip a nadsázka trošku dvousečný?
Tím, že vy prostě cokoliv řeknete, uděláte, tak je v podstatě ulice plná, ať se jedná o cokoliv věcného.
Teď já jdu po ulici u nás na Praze 7 a tam vidím plakáty "O nás bez nás" a tam se bojuje za státní zaměstnance nebo za lidi, kteří jsou zaměstnáni na úřadu vlády.
A to je všechno — to jsou věcné záměry, které ovšem naráží na občanskou společnost, kterou vy jakoby úplně úmyslně bouříte, téměř bych řekl.
A tak hrozní jsme, že jo.
Jste hrozný.
Hrozní jsme a také jsme různí v té straně.
Nějakou jinou komunikaci má Filip Turek.
Nějakou jinou komunikaci v nadsázce, mnohdy hodně provokativní, má Petr Macinka a za zase jinou trochu mám já.
Ono to je také dáno tím, že já tady v Praze jednak mám jiný elektorát, ale jsem taky v podstatě trochu jiný člověk, který se snaží ty věci komunikovat spíš jako — já tolik neprovokuju z principu.
My doktoři neradi provokujeme, protože potom dělat si z pacientů lekraci taky není úplně dobrý.
Takže můj styl třeba je jiný než Petra Macinky, ale my se nějak hezky doplňujeme.
My se vždycky sejdem a posmějeme se tomu.
Já vím, že se dějí kromě této pěny dní, která je třeba překonat — která není vlastně až tak důležitá — ale dějí se i důležitější věci a to i z programového důvodu.
Vy jste sám zmínil, že byste neměli v programu rušení koncesionářských daní, ale přistoupili jste na koaliční kompromis.
Je to v programovém prohlášení vlády, tak to činíte.
Ale vy jste taky šli do voleb a myslím si, že vás i díky tomu hodně lidí volilo s takovým — po těch čtyřech letech vlády Petra Fialy věcně prostě ten rozpočet byl v rozvratu a vy jste vysílali do světa signál: "No, my teď budeme rozpočtově odpovědnější." A teď se určitě i u vás vedou debaty, co s tím, protože ten rozpočet zdá se byl — nebo ty veřejné rozpočty byly v horším stavu, než se ještě zdálo.
Ale ta naděje, že motoristé budou tím motorem toho racionálnějšího přístupu a snižování deficitu, taky vypadají, že nebudou vyslyšeny.
Jo, já to cítím na sobě.
Já to sleduju a byl to jeden z důvodů — já jsem to už tady několikrát řekl — proč jsem volil motoristy. Volil jsem je, protože jsem to považoval za nejdůležitější prostě ty veřejné rozpočty, dluhy — je to poměrně důležité z hlediska budoucnosti.
Jak je to zevnitř?
Já bych to rozdělil tu debatu na dvě části.
Ta první je, že motoristé doručují řadu změn a to, že tam jsme skutečně je vidět nejenom z toho programového prohlášení, ale z nějakých každodenních činů.
My jsme řekli, že nepřipustíme zvyšování daní. Prostě se to nedostalo do programového prohlášení.
Řekli jsme, že budeme tvrdě bojovat proti Green Dealu. Dostalo se to tam, proti migračnímu paktu za českou korunu — teď budeme předkládat návrh změny ústavního zákona a tak dále.
Takže je potřeba se podívat na ty čtyři ministerstva nebo tři a jeden můj úřad ministra bez portfeje a dívat se, jak se ta politika za motoristu mění tam, kde jsme.
Nedostali jsme 68 %, ale 6,8 %.
A podívejte se na zásadní změnu zahraniční politiky na ministerstvu pod vedením Petra Macinky.
Já tvrdím, že za celou polistopadovou historii, nebo možná od rozdělení Československa, jsme tady neměli tak výrazného ministra zahraničí.
Podívejte se na to, co se děje na ministerstvu životního prostředí — řada těch změn, vlastně snahy ty neziskové organizace a ten deep state nějakým způsobem oddělit od těch penězovodů a dostat tam racionální pohled na věc.
Podívejte se na můj úřad, kde děláme zásadní změny v transparentnosti financování sportu směrem k dětem, mládeži, prostě malým sportovištím od těch megalomanských, často zlobovaných projektů.
Podívejme se na ministra kultury, který zase často je v hledáčku toho progresivistického aktivistického světa. A pak je ten rozpočet.
Nejde to.
Je to složité.
Jednak jsme převzali tu zemi v nějakém stavu s určitým procentem mandatorních výdajů, které se nedaří nějakým způsobem škrtat tak, jak možná by si někdo myslel.
A možná si to vymyslel před volbami, protože museli bychom lidem sebrat na důchodech, státním zaměstnancům, učitelům, policistům a tak.
Jo, tak to je jedna věc.
Druhá věc je opravdu snaha té vlády investovat.
To znamená rozjet a dotáhnout velké investiční projekty, zejména v oblasti silnic, železnic, dálnic a tak.
Pak je tady obrana.
Motoristé na rozdíl od některých dalších stran říkali jasně, že my chceme být právoplatným členem Severoatlantické aliance, který se nebude jenom dívat, ale bude i nějakým způsobem aktivním prvkem — a to také něco bude stát.
Jo, takže ano, bohužel musíme přiznat našim voličům — já to přiznávám — že ta vize našich expertů v tom, že se podaří ten rozpočet vynulovat, co se týče deficitu na konci volebního období, tak to je myšlenka nedálná.
To se nepovede.
Za to se omlouvám, skutečně nebude to v našich silách.
My ale nesmíme rezignovat na to šetřit, chovat se racionálně, nevyhazovat peníze zbytečně, snažit se, aby ty úřady byly štíhlejší, aby ta byrokracie mizela.
A aby skutečně teď se investovalo a pak se konsolidovalo, aby pak ty schodky postupně nějak klesaly, i když připouštím, nebude to do nuly.
Možná to bude trvat osm let.
Eh, no, pokud vám dají mandát, jak to říkal Petr Fiala, že mi dejte čtyři roky, budeme mít německé platy, tak budu doufat, že ten trend nastane.
Mě trápí ta byrokracie. Je vidět, že nějaká snaha zde je, ale ta hydra se brání. Máte nějakou strategii, jak ji omezit a vlastně zlevnit stát?
>> Já vám to zkusím říct na příkladu agendy ministra sportu.
>> Sportovní dotace všem těm klubům a svazům procházejí přes takzvanou Národní sportovní agenturu, což je ústřední správní orgán, který vypisuje dotační výzvy, kde požadují doložení různých parametrů a dokumentů a podle toho také rozhodují.
Když jsem tam přišel, zděsil jsem se. Neuvěřitelné množství nejrůznějších papírů, dokládání nesmyslů, které se v některých případech nabalovaly.
V některých případech je to proto, aby tam mohlo sedět dalších 50 úředníků, kteří to budou kontrolovat, protože jinak by to mohla dělat umělá inteligence a mohlo by jich být 20.
>> A třetí důvod je, že deep state chce mít moc.
Oni schválně píší mnoho věcí, nastavují to tak, aby bylo komplikované, aby se to mohlo hýbat tak, jak si představují oni, a ne jak je to vlastně veřejné politické zadání.
Na příkladu: když chce někdo mít zrekonstruovanou trávu na fotbalovém hřišti, musí doložit deset různých dokumentů. Je tam stavební povolení, kolaudace, nějaký dokument, že na hřišti se děje i jiný sport, takže si najdou papír, že tam přijdou lukostřelci a budou střílet na terč — úplné nesmysly.
Já jsem tomuto vyhlásil válku a zlikvidujeme to na úplné minimum. Když je nějaké sportoviště po postavení zkolaudováno nebo není, to má řešit stavební úřad. Když není zkolaudováno, mají dostat pokutu. Proč by to měla řešit Národní sportovní agentura?
To samé je stavební zákon. Stavební zákon se teď projednává složitě. My tam chceme řadu věcí na jedno razítko.
To, co trvá u developerů dneska 7 až 10 let, bude trvat rok. Lidi budou mít do měsíce stavební povolení, nebo ho nebudou vůbec potřebovat třeba na opravy domu.
A vidíte, co se děje ve Sněmovně. Je to zablokované. Ve čtvrtek budeme mít na to mimořádnou schůzi. Opozice žvaní, žvaní, žvaní.
Ale základní důvod je, že ti úředníci a ti, kteří tam tahají za nitky, kteří tam lobují, potřebují ta razítka.
Jediná cesta je prostě ten systém takhle zjednodušit. Krok po kroku, tvrdě. Bude to hrozná práce, ale daří se nám to.
>> Vy jste zmínil termín deep state. Když já někde řeknu o tom v nějakých diskuzích, hned jsem obviněn, že to je konspirace. Máte nějakou teorii, jestli existuje něco jako ústřední výbor deep stateu? Jestli to někdo řídí, nebo je to už samo samohybné?
>> Deep state byl, je a bude.
Vychází v podstatě z demokratických principů. Myslím si, že deep state neexistuje v zemích, kde je konstituční monarchie nebo kde nějaký vládce v arabském světě si postaví vládu, byť tam je parlament. Tam si to nikdo nedovolí, protože k tomu není prostor.
Kde je demokracie, tam samozřejmě existuje nějaký aparát a ten aparát využívá té svobody, která tady je, a k nastavování těch procesů po svém. Vlastně boji proti svobodě, protože co oni chtějí, to je svobodu převzít a vykládat si ji po svém.
Asi není nějaké centrální řízení, ale ve všech úřadech se s tím potkáváte. Je to nevěřitelné.
Já jsem nikdy ministrem nebyl, takže jsem to neměl možnost potkat. Ale já to dělám tak, mám naštěstí ten úřad relativně malý. Já jsem tam na začátku vtrhnul do těch kanceláří. Oni se divili, že tam nikdy nikoho takového neviděli.
Řekl jsem: „Vysvětlete mi to jako ve firmě."
Já jsem vždycky ve firmě přišel do oddělení, nechal jsem si to vysvětlit a hledal jsem nejjednodušší způsob.
Když se jich zeptáte, jak to děláte, proč to neděláte jednodušeji, vlastně nikdy ani nevědí, protože se to nabalovalo jedno na druhým. Dá se s tím bojovat, ale musíte chtít.
Ideální by bylo, kdybych měl možnost o tom rozhodovat jako jeden člověk. Udělal bych vládního zmocněnce pro likvidaci byrokracie. To by byla skvělá věc. Musel by nám reportovat na vládě panu premiérovi a nám všem, co za ten týden udělal pro likvidaci byrokracie.
>> To už tady bylo.
Kdysi to měl myslím navrhovat ještě jako premiér Václav Klaus.
Nějak se to neuchytilo. Vím, že ty debaty byly také v době, kdy byl premiérem Mirek Topolánek. Já jsem byl v nějakém kongresu ODS, kde přišel člen Miroslav Macek. Byla tam velká debata o debyrokratizaci a on tam říkal: „To je úplně jednoduché, vezměte jim peníze."
>> No, někde to jde, někde to nejde.
Třeba Hospodářská komora má takový balíček, který když si přečtete, tak kdyby se tohle prosadilo, no, to je zázrak.
Měl jsem možnost analyzovat v těch jednotlivých úřadech ty podněty lidí, protože spousta lidí mi píše a říká, proč děláte to takhle.
Já se to v agendu snažím řešit a bude to jedno z nejdůležitějších témat po nějaké konsolidaci, kterou jsem musel udělat v těch prvních měsících. Druhé pololetí tohoto roku bude debyrokratizace celého sportu, respektive financování sportu.
A vy máte aspoň výhodu v tom, že máte minimální úřad a nepřijdete do toho úřadu, že by proti vám stáli zaměstnanci vyslovení ideologicky.
>> Mám sedm lidí a pak NSA, která je pod námi jako samostatný úřad.
>> Já když si představím třeba Petra Macinku, kdy přišel na ministerstvo zahraničí nebo ministerstvo životního prostředí, to musí být úplně jiná atmosféra. Tam jsou ti lidi proti vám ještě z ideologických důvodů.
Ale mám pocit, že se to nějak uklidnilo.
Já mám pocit, že ty úřady pracují racionálně, že pochopili, že sice motoristé hrozní jsme, ale na druhou stranu to myslíme dobře a myslíme se selským rozumem a to si myslím, že je nejdůležitější. Mám pocit, že se ta věc jako uklidnila, že se daří ty úřady řídit dobře.
Takže v tomhle ohledu — ono říkám — ale pak jsou ty obrovské úřady, které prostě tam ten ministr nemá možnost. Já říkám, já ty lidi mám v jedné místnosti a se všema umím mluvit během té chvíle, jo, ale dojít někam do budovy, kterých je x, a teď to všechno ty procesy nastavit, a je spousta dokumentů.
Typický příklad byl teďka připomínkové řízení, které někdy média říkaly proti Klempířovu mediálnímu zákonu. Říkaly i ty vaše ministerstva tam něco kritizují. A já se ptal toho ministra a říkám: „Prosím tě, nebo prosím vás, proč to píšete takovýmhle způsobem? Vždyť to nedává rozum. Vždyť to je..." Ne, já jsem to nečetli třeba, ani prostě to nejste schopní vůbec absorbovat.
Jo. Eh, vy jste tak — teď se blíží léto — tak já si myslím, že ty veřejné protesty teď utichnou, protože budou prázdniny a ti aktivisti taky si potřebují odpočinout.
Ale já se chci zeptat. Kromě toho, já chodím často do debat, televizních a tak dál, vy také. Ale pořád se opakující se otázkou je, to vypadá, jako kdyby to byl středobod světa — vztah vlády s prezidentem. Jaký to je?
Tak vy už asi nějakou morálku máte s občanskou společností. Víte, co asi můžete čekat. Ale jaký to je pocit pracovat ve vládě, která proti níž vlastně ten prezident je a není v ní ta shoda, která byla asi pro naši zemi účelná, není možná najít?
Není možná najít.
>> Víte, pro mě svoboda a demokracie je obrovská hodnota. Já jsem byl ten, který prostě byl na té 17. listopadu tam a ty změny, které se od té doby staly, jsou vzácné ceny a musíme za ně bojovat. Tady od dob Václava Havla si myslím, že vznikla taková tradice, taký mýtus, že ten prezident je nebo by měl být nadstranický.
>> Hm.
A samozřejmě se to pak měnilo a tou přímou volbou, kterou já pokládám za katastrofu z hlediska tohoto. Lidé si myslí: ano, my zvolíme toho prezidenta a on bude nadstranický. Ale lidé by si také měli uvědomit, že tou přímou volbou prezidenta volí dalšího politika.
>> Prostě je to další vedle Dolní komory a horní komory, čili poslanecké sněmovny a senátu. Je to třetí politický prvek a lidé by měli vědět, že tím, že volí nějakého konkrétního kandidáta, volí ten politický prvek a že je pravděpodobné, >> že nebude ve shodě nebo nemusí být ve shodě s částí politické reprezentace, třeba i vládou danou většinou.
A to je tenhle případ. Prostě Petr Pavel sám o sobě — kdyby tady neexistovala parlamentní demokracie, nebo kdyby to bylo naopak, kdyby skutečně současná opozice byla u moci — tak on tím, že fakticky s nimi z mého pohledu v 95 % na stejné politické vlně... Někdo říká, je lídrem opozice, nebo je opozice v rukou politiky prezidenta. Je to jedno, jak to uděláte, z které strany. Oni jsou synchronní v tomto.
Jo, a to není špatného, prostě.
Jasný.
>> Petr Pavel má nějaký názor jako prezident republiky. Současná opozice ODES a tak dále, Piráti mají taky nějaký názor a ten je odlišný od toho našeho. Ale my jsme vyhráli volby, máme 108ou většinu a my se snažíme tou většinou prosazovat naši politiku, naše myšlenky. A prostě lidé se nesmí divit — a média hlavně se diví najednou tomu, že pan prezident Pavel má jiný názor. Ale on ho má, protože prostě reprezentuje nějakou jinou část politického spektra.
Takže prostě zvykněme si na to. Zvykněme si na to. Jsou země, kde to je drasticky horší. Chorvatsko, jo, prostě tam třeba vztah mezi vládou a prezidentem je vypjatý. Jsou země, kde ten prezident skutečně třeba jako v Rakousku je poměrně oddělen od toho politického oddělení nebo se nějak nevyjadřuje. Ale pan prezident Pavel je politicky aktivním člověkem a součástí prostě...
Já si na druhou stranu neumím představit, že by k nám přijel chorvatský nebo rakouský prezident a pomloval o Chorvatsku nebo rakouskou vládu. To >> a to je tak — to prostě vidíte, jo. >> To je českou specificitu, mám pocit.
Jo. >> Já od vás nechci silná...
Já ne, já říkám — já dlouhodobě. Teď se bavíme o tom summitu. Já jsem nedávno v nějakém televizním pořadu říkal, že ve chvíli, kdy prezident republiky řekne o prezidentu Trumpovi — čili největší mocnosti světa — že je odpudivá lidská bytost, nebo že udělal víc škody než Putin — no, tak v takovém případě prostě se potom těžko sedí takhle u stolu někde na recepci nebo na nějakém jednání s tím prezidentem jiné země a špatně se brání politice vlastní země. Protože v té politice prostě musíte mít nějakou chemii s těmi ostatními, musíte mít nějakou schopnost. Jasně, můžete s nimi válčit, ale pokud se chcete uvnitř na to něco dohodnout, chcete tam být právoplatnou zemí a mít korektní vztahy, tak to tomu prostě nepřispívá, jo.
A zas je to dáno něčím, že ten progresivistický proud prostě odmítl Donalda Trumpa a ten prezident se k tomu jenom přidal, nebo si to prostě myslel.
Jo. A takhle je to vlastně v mnoha jiných případech a je potřeba to tak brát.
>> Eh, vlastně i tam — minulá diplomacie česká nebo české vlády vsadila všechno na vítězství Joe Bidena nebo potom Kamaly Harris.
>> Jasně.
Kdyby tam byl Joe Biden, tak určitě — nebo jsem přesvědčený — že pan prezident Petr Pavel bude mluvit jinak, že to bude radostné setkávání a tak. Musíme to tak vzít — ať to tak je — ale neměla by se ta mainstreamová média tak divit. Prostě měly by to vzít jako fakt a ne říkat nám: „Vy jste hrozní, že si myslíte, že tady není jedna pravda." Tady je prostě politický střet dvou myšlenkových proudů.
A já jsem sledoval — včerejší vládu jsem neviděl a nebyl jsem na ní — ale ty výstupy. A nakonec to premiér, váš premiér, to ukončil tím, že vláda rozhodne ve shodě nebo v hlasování.
>> Tak no, my až za dva týdny, 22...
>> A doufáte si tvrdit, jak to dopadne?
>> Nechci to předjímat. Já teďka kdybych něco řekl, zařekl jsem se, že prostě půjdu na tu vládu, nějak budu hlasovat a pak řeknu, jak jsem hlasoval. To jo. Ale nechci hrotit teďka tu situaci. My se nějakým způsobem o tom pobavíme, rozhodneme hlasováním a podle toho se pak bude muset ta země zařídit.
Eh, já se vás zeptám ještě na jednu věc, která nesouvisí s prezidentem. Ale když sleduju váš vaše ministerstvo, vaše plány nebo vaše vize, narazil jsem na jednu věc, která mi přijde v kontradikci s takovým pravicovým viděním světa. To je nějaká — já vím, že to má nějakou rentu pro sportovce nebo pro olympioniky.
Mně to přijde jako nesystémové z hlediska třeba jiných profesí. Jak to chcete obhájit, že lidi, kteří se rozhodnou být vrcholovými sportovci, budou mít nějaké výhody proti těm, kteří nejsou?
Jo, to ty debaty asi vedete, že jo.
Jo, jo, to je korektní a správná otázka. Ona je potřeba to dočíst do konce a možná k tomu dát nějaký výklad, který ještě bude následovat.
My jsme navrhli změnou zákona o podpoře sportu tuto věc, ale chci říct, to se netýká plošně všech sportovců. Týká se to možnosti, aby stát prostřednictvím národní sportovní agentury mohl legálně přes olympijský výbor podpořit několik málo desítek lidí, kteří v minulosti za komunismu zejména reprezentovali Českou republiku, zničili si v podstatě zdraví, neměli standardní pracovní poměr a mají skutečně mizivé důchody a jsou v sociálně nesmírně složité situaci. Čili není to věc plošná.
Jsou to lidé, kteří dneska žijí na hranici životního minima a přitom reprezentovali Českou republiku třeba na olympiádách a třeba získali medaili. A jenom proto, že ten systém v minulosti byl tak nastaven, že to nebyla ta doba dnešní, kdy si profesionální sportovci mají možnost vydělat, nebo ti stávající sportovci mají další možnosti, tak my jim chceme selektivně pomoct. Těch lidí je dneska do nějaké stovky.
Ten pokus tady byl už asi před 15 lety, pak před 10 lety, a on to vlastně funguje. Ten systém funguje. Ten olympijský výbor jim pomáhá, ale není na to zákonné zmocnění. My potřebujeme, aby to mělo právní rámec, a skutečně není to o Jaromíru Jágrovi nebo takovýchto sportovcích. Je to o lidech, kteří za komunismu reprezentovali Československo a dneska jsou na tom.
Já mám pocit, že ti, kdo už hráli za komunismu Československo, budou muset dokládat skutečně věci týkající se jejich příjmu a sociální potřebnosti. Čili je to něco jako taková malá dávka. Jsou to jednotky milionů Kč ročně. A já osobně si prostě myslím, že ti lidé si to zaslouží.
Ehm, přesvědčil jste mě, pane ministře. Já se chci zeptat jako ministra sportu. Začíná mistrovství světa ve fotbale. Tak se zeptám úplně jednoduše, co jste udělal pro to, abychom vyhráli, abychom byli mistrovství světa ve fotbalu?
Já osobně snad by bylo špatně fungující země, kdybych to měl řídit ministr sportu. To měli udělat trenéři a ty hráči. To udělali. Stát udělal to, že sport, že fotbal jako národní sport je mimořádně podporován. Týká se to hlavně dětí. Jsou to necelých 400 000 sportovců v České republice, kteří hrají nějakým registrovaným způsobem fotbal. A my jako dlouhodobě ten stát podporujeme. A to není mým přičiněním, to už bylo v minulosti. Budu se chovat korektně. Prostě podporujeme děti, mládež a podporujeme český fotbal. Takže to jsme udělali.
Měli jsme s Petrem Macinkou tiskovou konferenci na ministerstvu zahraničních věcí spolu s šéfem fotbalové asociace, tak jsme tam dávali nějaké rady pro návštěvníky, turisty. Říkali jsme, co by měli, co by neměli a co ten stát pro ně udělá, kdyby se jim tam něco nedejbože přihodilo.
Takže já jsem dostal pozvání letět tam, ale prostě nemohu z časových důvodů na dva nebo tři dny, tak to bych pak nefungoval týden. To je blbě. Tak jsem řekl, jestli postoupíme třeba ze skupiny a budu si to moct pár dní v ní prodloužit, tak by se nám možná povedlo, ale neslibuju to. Já věřím, že postoupíme ze skupiny. Já v to prostě věřím.
Zobrazena první část přepisu (27 926 z 28 440 znaků).






