J. Bobošíková: Pavlismus místo havlismu? Havel se už businessu nehodí...

Po 30 let nám opakovali, že Václav Havel a havlismus jsou totéž. Jenže co když nejsou? Co když se z Havlova jména postupně stala značka, na které vyrostla celá vrstva politiků, aktivistů, neziskových organizací, grantových projektů, médií a veřejných autorit? Co když člověk, který celý život bojoval proti mocenským aparátům, nakonec posloužil jako vývěsní štít jednoho z nich?

A právě proto stojí za pozornost současná krize knihovny Václava Havla, protože možná neodhaluje pravdu o Havlovi, možná odhaluje pravdu o něčem jiném. O havlismu.

Václav Havel byl mnohem složitější osobností, než jak bývá dnes prezentován. Nebyl jen autorem slavné věty o pravdě a lásce. Byl především dramatikem, který se celý život vysmíval frázím, prázdným rituálům a lidem, kteří si přivlastňují pravdu. Ve Vyrozumění ukazoval, jak moc vytváří vlastní jazyk. V Audienci, jak systém nutí lidi přizpůsobovat se lži. A v Moci bezmocných vysvětloval, že největší síla každé moci spočívá v tom, že jí lidé sami pomáhají udržovat při životě.

Právě proto je pozoruhodné, co se stalo po jeho smrti. Kolem Havlova jména postupně vyrostl celý svět institucí, konferencí, nadací, médií, neziskových organizací a veřejných autorit. Svět, který začal stále častěji určovat, kdo je demokrat, kdo populista, kdo patří mezi slušné lidi a kdo už stojí za pomyslnou hranicí přijatelnosti. A právě tomuto prostředí začali jeho kritici říkat havlismus, ne Václav Havel, nýbrž havlismus.

Jedním z hlavních symbolů tohoto prostředí se stala knihovna Václava Havla. Instituce, která měla uchovávat dílo bývalého prezidenta, podporovat veřejnou debatu a připomínat jeho odkaz. Jenže právě zde se dnes odehrává příběh, který možná vypovídá víc o havlismu samotném, než o Havlovi samotném.

Výroční zpráva za rok 2024 ukazuje, že knihovna Václava Havla hospodařila s rozpočtem téměř 24 milionů Kč. Více než 10 milionů poskytla Bakala Foundation. Další 2 miliony přidala nadace Karla Komárka. Sama knihovna označila podporu Zdeňka Bakaly za klíčový základ svého fungování.

Pak ale přišel rok 2026. Nejprve rezignoval Zdeněk Bakala jako předseda výboru dárců. Následně odstoupili čtyři z pěti členů správní rady. Z knihovny začali odcházet zaměstnanci včetně dlouholetých osobností projektu. Dagmar Havlová oznámila ukončení spolupráce. Rozhořel se spor o vedení Tomáše Sedláčka a instituce, která měla být symbolem stability Havlova odkazu, se ocitla v nejhlubší krizi své existence.

Najednou se ukázalo, že za vznešenými slovy o hodnotách, občanské společnosti a morální autoritě existuje také velmi obyčejný svět donorů, správních rad, sporů, vlivů a boje o kontrolu nad značkou jménem Václav Havel.

A právě zde vzniká nepříjemná otázka. Nezačal se Havlův odkaz postupně měnit ve společenský kapitál, ze kterého čerpali především jeho správci? Když totiž odešli hlavní sponzoři, začala se během několika týdnů hroutit struktura, která se léta prezentovala jako jeden z pilířů české občanské společnosti.

A to už není jen příběh jedné knihovny. To je příběh celého systému.

Mám pocit, že dnešní krize není krizí Havla. Je krizí lidí, kteří na Havlovi postavili svou kariéru. Je krizí systému, který si z Havlova jména vytvořil zdroj prestiže, společenského vlivu a morální nadřazenosti.

A možná je tu ještě jeden důvod. Část českých elit už totiž Havla jednoduše nepotřebuje. Dříve byl Havel symbolem správného názoru. Dříve bylo výhodné fotografovat se pod jeho portrétem. Dříve bylo výhodné hlásit se k havlovskému odkazu. Jenže doba se změnila.

A zdá se, že část tohoto prostředí si našla nový symbol. Místo havlismu nastupuje pavlismus. Místo Havla přichází Pavel. Místo starých ikon nové ikony. Princip ale zůstává stejný. Pořád jde o hledání autority, která má potvrdit, kdo patří mezi správné a kdo mezi nesprávné.

A teď si položme otázku. Co by asi na to všechno řekl samotný Václav Havel? Muž, který celý život nedůvěřoval frázím. Muž, který se vysmíval aparátům. Muž, který varoval před tím, když se slova odtrhnou od skutečnosti.

Možná by byl překvapen, možná by byl zklamán a možná by dnes měl mnohem blíže ke kritikům havlismu, než k těm, kteří se jim zaklínají. Protože jedna věc je jistá. Skutečný Havel už dávno není největším problémem české společnosti. Tím je svět, který se jeho jménem dlouhá léta zaštiťoval.