J. Bobošíková: Sebestřední spratci nebo objektivní média?

Kolik stojí máslo? Kdy si mladí lidé budou moci dovolit vlastní bydlení? Jak dlouho se čeká na vyšetření u specialisty a kdo zaplatí stále dražší energie? To jsou otázky, které řeší většina občanů.

Jenže při pohledu na český mediální mainstream posledních měsíců člověk získá úplně jiný dojem. Jakoby největším problémem země nebyly ceny bydlení, zdravotnictví ani důchody. Jakoby největším problémem byla média samotná. Mainstreamoví novináři totiž stále častěji neřeší svět kolem sebe, řeší sami sebe.

Stačí se podívat na poslední týdny. Deník N věnuje celý podcast tomu, že Andrej Babiš údajně proměnil vládní tiskové konference a vede festival nenávisti k novinářům. Lucie Stuchlíková a Václav Dolejší v podcastu Vlevo dole rozebírají útoky na novináře. Robert Čásenský ze Seznam zpráv píše otevřený dopis premiérovi. 21 šéfredaktorů vydává společné prohlášení na obranu médií. Mezinárodní novinářské organizace vydávají varování kvůli situaci českých novinářů. Studentská iniciativa Média nedáme organizuje akce na obranu veřejnoprávních médií a Česká televize vysílá pořad Newsroom ČT24, ve kterém média analyzují média, která informují o médiích.

Všimněte si té zvláštní situace. Zatímco lidé řeší inflaci, hypotéky, lékaře a ceny potravin, velká část mediálního mainstreamu řeší především sama sebe.

Samozřejmě, nikdo skutečně soudný nechce novináře zastrašovat. Nikdo skutečně soudný nechce omezovat svobodu slova. Jenže právě zde začíná problém. Když mainstreamový novinář kritizuje politika, říká se tomu kontrola moci. Když politik kritizuje novináře, velmi rychle se začne mluvit o ohrožení demokracie.

Podívejme se na slovník, který dnes část médií používá. Útok na novináře, útok na svobodná média, ohrožení demokracie, podrývání důvěry v média, urbanizace, maďarská cesta, konec plurality. Člověk by skoro získal pocit, že kritika reportáže, titulku nebo konkrétního novináře představuje přímé ohrožení ústavního pořádku.

Jenže stále více občanů si klade jinou otázku, ne? Proč lidé kritizují média, ale proč média tak nerada přijímají kritiku sama? Když novináři kontrolují politiky, je to správně. Když novináři kontrolují podnikatele, je to správně. Když novináři kontrolují úředníky, je to správně. Ale kdo kontroluje novináře? A kdo rozhodl, že právě mainstreamová média mají výhradní právo určovat, kdo je seriózní, kdo je populista, kdo je extrémistou a kdo je dezinformátorem?

A právě tady se dostáváme k podstatě celé věci. Největším tématem už dávno není Andrej Babiš. Největším tématem je krize důvěry, a část mainstreamových médií se tváří, že za ní mohou všichni okolo. Politici, sociální sítě, alternativní média, influenceři, dezinformátoři. Jenže možnost, že část odpovědnosti nesou i samotní novináři, tak tu tedy slýcháme podstatně méně.

Přitom právě to ukazuje současná situace nejzřetelněji. Média stále častěji nevystupují pouze jako pozorovatelé veřejného dění. Stávají se jeho aktivními účastníky, vydávají společná stanoviska, organizují obranné kampaně, navzájem se citují, navzájem se obhajují, navzájem si potvrzují vlastní důležitost a vzniká tak uzavřený svět, ve kterém novináři mluví především s novináři o novinářích. Akademici pro tento jev používají výraz mediální narcismus – situaci, kdy média začnou předpokládat, že jejich vlastní problémy zajímají veřejnost stejně intenzivně jako samotné.

Jenže občan, který platí hypotéku, řeší ceny potravin nebo čeká na lékaře, má často úplně jiné starosti než další otevřený dopis šéfredaktora nebo další debatu o tom, zda byl některý novinář dostatečně oceněn a respektován.

Všichni víme, že média jsou pro svobodnou společnost důležitá, ale důvěra se nedá vyhlásit. Důvěra se nedá odhlasovat. Nedá se podepsat 21 šéfredaktory a už vůbec se nedá odvysílat v newsroomu na České televizi. Důvěra vzniká poctivou prací, pokorou a schopností přijmout stejnou kritiku, jakou novináři každý den rozdávají ostatním.

Protože pokud budou mainstreamová média dál věnovat více energie obraně sebe sama než problémům obyčejných lidí, může se stát, že jejich největším problémem nebudou politici, ale ztráta kontaktu s veřejností. A bez důvěry veřejnosti nepřežije žádná instituce, ani ta mediální.