J. Schneider: Průmyslová špionáž. Speciální vydání. Na Verox.cz BEZ REKLAM!

Dobrý večer, vážení diváci.

Vítejte u speciálního vydání pořadu Jsme ve válce.

Tentokrát jsme pořad zcela výjimečně z provozních důvodů před dvěma dny předtočili, takže nezasílejte své dotazy.

Obsahově vás ale čekají opravdu zásadní témata.

Podíváme se na bitcoinovou kauzu a na to, proč se politici tolik bojí, aby Pavel Blažek otevřeně promluvil.

Řekneme si také, jak vláda lže o daních a o chudobě v České republice a rozebereme i pokusy odstranit opoziční strany z volební soutěže.

A hlavně dnes otevřeme velké téma.

Otevřeme téma průmyslové špionáže.

Ukážeme si, že nejde jen o špionské historky, ale o realitu, která rozhoduje o obrovských penězích, o technologiích a i o bezpečnosti státu.

Na závěr pak přijde prostor pro vaše dotazy.

Vybrali jsme ty, které jste nám poslali pro dnešní rozhovor a samozřejmě na ně odpovíme.

Naším hostem je jako vždy Jan Šneiderr. Dobrý večer do Havlíčkova Brodu.

>> Dobrý večer.

>> Pane Šnejdře, začněme bitcoinovou kauzou.

Určitě jsi zaznamenal novinové články, ve kterých politici vyzývají bývalého ministra Blaška, aby už proboha byl zticha a nikde nic neříkal nebo nepsal na sociálních sítích.

Dokonce mu to měl vytknout i premiér Fiala.

Proč se podle vás politici tolik bojí, aby Pavel Blažek otevřeně mluvil?

>> Víte, já mám takový pocit, že exministr Blažek tuší, že v tom zůstane sám, že bude jediným obětovaným a teď se v něm směšují různé pocity, frustrace, naštvání, zloba, strach a zmatek vlastně z prozření, že vidí, v jaké šlamastice se octnul a jak soudržní a solidární jsou ti jeho kamarádi.

Je to absolutně obvyklý jev ve zločineckých uskupeních.

Pan exministr Blažek má nyní šanci na vlastní kůži toto poznat.

Z druhé strany, pokud jde o trestněprávní orgány - on se začíná hájit, začíná se chovat jako každý obviněný.

To znamená, že si pomáhá, jak to jde, může lhát, může překrucovat věci. Prostě pro svou obranu může použít cokoliv.

A já si myslím, že ta jeho parta si to teďka uvědomuje a snažejí se ho umlčet. Že by mu snad sebrali telefon, já nevím, přelepit ústa páskou, ruce za záda. Nevím, co s ním hodlají dělat.

Nicméně si myslím, že on vyvolává dost velký zmatek.

Třeba to jeho vyjádření, co údajně policisté sdělili panu Jiříkovskému.

Podle mého soudu to je vycucané z prstu.

Je škoda, že někteří lidé to berou tak, jako by to bylo již potvrzeno, jakoby u té situace byli.

Já si myslím, že ti zasahující policisté skutečně jsou vybaveni nahrávací technikou a že nic takového by si nedovolili, protože když jde o tak ostrý zásah, může dojít ke zranění a ti policisté vlastně už sami kvůli sobě, aby nemohli být osvedčeni, ten zákrok dokumentují.

Je to i zvukový záznam.

Takže si myslím, že pan Blažek si něco takového prostě vymyslel.

Nicméně ten jeho výmysl, že ty policisté po něm chtěli, aby osočil politiky, jinak bude odstíhán, svědčí o jeho rozpoložení mysli, o tom, jak vlastně pod vedením ODS resort spravedlnosti a činnost trestněprávních orgánů mohla být ovlivňována.

Jakým směrem?

Mohli bychom to tedy nazvat fabulací Pavla Blaška.

Nicméně ten strach jde spíš teďkon nejenom od Pavla Blaška, ale od těch, kteří ho chtějí umlčet, kteří nechtějí, aby mluvil.

Jsme v předvolební kampani.

Co by se podle vás mohlo ještě na ty politiky provalit, když by Pavel Blažek opravdu začal mluvit?

>> Já nechci fabulovat, ale myslím si, že je velice korektní zvažovat více vyšetřovacích verzí a jedna z těch verzí by hovořila o tom, že ten podnět k propuštění Jiříkovského nebyla čistá korupce, která by vzešla z hlavních politiků, protože jak bylo ze znaleckých úst konstatováno, oni přikrádají celou dobu stále a nemají potřebu dělat takhle hloupě takovou velkou ránu.

Myslím si, že je skutečně správný odhad, správná poznámka a ta moje jedna z těch verzí směřuje k tomu, že ta iniciativa šla zvenku, že oni dostali odněkud pokyn, aby Jiříkovského pustili a aby mu na chvíli dali počítač do ruky, aby provedl to, co z toho vězení provést nemohl.

Když si vezmete, že ta bitcoinová tržiště mohou být frekventována z nejrůznějších stran z celého světa, tak těžko lze tuto variantu úplně vyvrátit a priori.

Je nutno ji zvážit.

Podle mě tomu nasvědčuje mnoho důvodů, ale samozřejmě člověk nesmí přehlížet ani tu prostou variantu, která se mně zdá nepravděpodobná, že prostě ucítili vůni miliard a zbavilo je to vůbec nějaké ostražitosti a všech zbytků prostě těch, jaké etické zábrany, jo?

A to je možné.

Je možné, že šlo o nějaké širší spiknutí.

Je možné, že šlo o financování partajní, což by samozřejmě... Ta první varianta je osobní obohacování, druhá varianta je partajní obohacování a podle mě ta třetí varianta je požadavek odněkud zvenčí, což by také nasvědčovalo tomu, že oni to neuměj.

Oni umějí přikrádat, oni umějí shánět černé peníze pro partaje, ale nějaký takový neobvyklý požadavek, který by přišel z venčí, zpracovat neuměj a udělali u toho hromadu chyb.

Já se nyní zastavím u dvou prokazatelných lží české vlády, které souvisejí s ekonomikou.

Vláda se tento týden chytla toho, že přeci žádné daně nezvýšila, když podle Liberálního institutu jsme měli jiný den daňové svobody než v minulých letech.

Nicméně ta čísla jsou naprosto jasná.

Den daňové svobody v tom nehraje vůbec žádnou roli a je prokazatelné ze všech ukazatelů, že vláda jednoznačně daně zvýšila.

A druhá věc - Petr Fiala se chlubil grafem Evropské unie, podle kterého Česká republika není chudá, že tady u nás vůbec není chudoba.

Jenže lidé tu chudobu cítí, cítí ve vlastních peněženkách a v podstatě řada ekonomů tu jeho metodiku úplně smetla ze stolu a opět prokázala, že je to lživé.

A teď k tomu dotazu - jak může vypadat z bezpečnostního hlediska vůbec soudržnost společnosti, které vláda takto nestydatě lže?

>> No, já si myslím, že tuto otázku by si měla dát vláda především.

Kdyby připustila nějaké negativní stránky svého vládnutí, tak jistě by ta soudržnost společnosti byla větší, že by si lidi uvědomili, že jim samým se taky všechno nepodaří v životě a že je to těžké a že jsou tam prostě okolnosti, jednak které nejdou ovlivnit, ale potom taky koaliční vládnutí není většinové vládnutí jedné strany, že jo.

Prostě má svá úskalí, takže se na to mohou vymlouvat, ale fakticky je v tom problém.

Může v tom být problém.

Jenomže vláda lže tak, že, jak se říká, ani opak není pravda.

Jo, lžou naprosto nestydatě, lžou lidem do očí a lžou téměř ve všech sférách.

Takže i kdyby řekli pravdu, tak skutečně ty lidi jim zatěžko uvěřej.

Protože když se podíváme na ty energie nebo na to, že se oni vítězoslavně řeknou, že se snižují ceny energií - ano, je to možné, že se v krátkodobém prospektu o jeden dva procenta třeba snížily ceny energií, ale že se předtím několik let neustále zvyšovaly - to, jak si zamlčej.

Čili to jsou takové lacině výmluvy na úrovni prostě žáčka prvního stupně, který se prostě vymlouvá, jako že [odkašlání] proč nemá žákovskou knížku – nebo teď už to není, ale prostě asi na té úrovni je to hloupé, je to nekvalifikované. A samozřejmě kvalifikovaný rozbor provádí naše paní kolegyně Hanka Lipovská.

Já jí do toho nebudu se snažit zasahovat, protože tomu taky tak nerozumím a nemám ty statistiky tak v rukách.

Ale vzpomeňme na ten Churchillův výrok, že jediná statistika, kterou věřím, je ta, kterou sám zfalšuji.

Čili myslím si, že vláda je podle mého soudu už v podstatě v takovém rozvalu, že není schopná kvalifikovaných lží nebo nějakých sofistikovanějších výmluv.

Perou se mezi sebou a já se hrůzím právě toho, že v tomto stavu vláda, která bude chtít – a k tomu se dostaneme za chvíli – bude chtít cosi ustát, takže se bude uchylovat ke krokům, které bychom třeba ani dříve nepředpokládali.

Ano.

Předpokládám, že už jste měl na mysli cenzuru opozice – řekněme tomu tak – protože když někdo podává žaloby, aby se SPD nebo stačilo… nedostalo do voleb, přičemž ta uskupení používají naprosto stejný mechanismus, který se tady používá nějakých 15, 20 let, kdy na kandidátce jedné strany nebo hnutí kandidují i členové jiných politických uskupení.

Namísto toho, aby se… – tady my jsme v situaci, kdy politická strana financovaná z Bruselu, strana Bolt, namísto toho, aby se utkala v přímém souboji, ve volebním souboji, tak jde cestou žalob.

Není toto opravdu už ohrožení demokracie?

Já jenom k tomu dodám: my natáčíme ve středu a už víme, že první dva soudy odmítly žaloby na SPD.

Tak prosím.

Jak mluvíte o té soudržnosti společnosti?

Mě tady napadlo použít to slovo, ten pojem v souvislosti se soudy.

Víte, soudnictví neužívalo úplně nejlepší pověsti v tomto státě.

Nicméně ta [povzdech] kondice současné vlády je tak katastrofální, že soudy s ní přestaly být soudržné, [odkašlání] přestaly jí přihrávat.

Víme o spoustě rozsudků, které padly. Byly pozoruhodné, podivuhodné, nevěrohodné, nespravedlivé.

Ale najednou tady máme Pardubický a Ústecký soud, který ano – oni rozhodovali na základě těch krajských kandidátek, které tam byly, jiné soudy budou mít jiné kandidátky.

Nicméně to zdůvodnění je tak obecné, že si myslím, že tady ty soudy v jeden velmi důležitý okamžik se prokázaly, že jsou skutečnými soudy, že to nejsou jenom soudy, které prostě vyřídí rutinně to, co se od nich žádá.

Tady řekl bych, že ta politická objednávka byla radikálně odlišná od toho, jak rozhodly ty soudy.

Soudy rozhodly skutečně – klobouk dolů.

Když si tady přečtu, že kdyby na kandidátce byli i členové jiných stran, neznamenalo by to automaticky koalici, odkazují se na Ústavní soud, který takový postup označil za legitimní formu spolupráce menších stran a registrující krajský úřad nemá oprávnění zkoumat skryté koalice a že rozhodující je formální projev vůle politického subjektu při registraci – tleskám, klobouk dolů.

Skutečně jsem rád.

Doufám, že ty ostatní krajské soudy si tu soudržnost zachovají podobně, protože je celkem nemyslitelné, že by rozhodly jinak, protože by nastal naprostý právní chaos.

Takže si myslím, že toto u nás jako precedentní rozhodování není, ale tento precedens je velmi důležitý a trošku bych řekl, že se mi ulevilo.

Nicméně jestliže jim tato cesta nevyšla, musíme neztratit ostražitost, protože oni jsou hnáni do kouta – sami se nahnali do kouta – a teď jim zbývá pouze nějaká ruská hrozba.

To znamená, ty soudy by se měly připravit na to, že na základě zpravodajských informací nemohou rozhodovat, že ta cesta je vyloučená.

Protože doufám, že by obyvatelstvo prostě vyšlo v mohutném počtu do ulic, kdyby se tak stalo.

Pak jim zbývá už jenom nějaké vyhlášení výjimečného stavu, odložení voleb a tak dál.

S tou korespondenční volbou to bylo, jak se ukazuje, plácnutí do vody. Pokud tedy z těch 25 000 zaregistrovaných nepřijde já nevím 100 000 hlasů – no, to už je věc politických stran, aby delegovaly své zástupce do volebních komisí a aby toto ohlídaly.

Takže já bych řekl, že dnešní den – předtáčíme, čili ta středa – je velmi významným dnem, kdy soudy v očích společnosti velice účinně rehabilitovaly svoji pověst.

Pojďme k problému, který vy už jste zmínil.

V uplynulém týdnu se vyjádřil prezident Petr Pavel opět k tomu, jak si představuje výkon svých pravomocí po volbách – to znamená při skládání nové povolební vlády. A vyjádřil se v tom smyslu, že překážkou by bylo, kdyby se někdo z kandidátů na ministerská křesla ocitl v hledáčku zpravodajských služeb.

Ovšem ocitnout se v hledáčku zpravodajských služeb neznamená nic jiného, než že na někoho Koudelka prostě ukáže prstem a bez důkazu řekne, že je v hledáčku zpravodajských služeb.

Tak je toto vůbec možné v demokratické společnosti považovat za nějaké kritérium?

Řekl bych, že na rozdíl od jiných výroků prezidenta Pavla je tento extrémně hloupý, naprosto nepodložený a v podstatě by mohl znamenat určitý požadavek, společenský požadavek, aby ten člověk odstoupil ze své funkce, aby rezignoval.

Protože tam prostě nemá co dělat.

S takovýmto výrazivem je úplně mimo místu.

Ten člověk si možná ani neuvědomil, co říká.

Jestli je něco antisystémového – jak říkají – antidemokratického – tak je to přesně výrok prezidenta Pavla. Protože kdyby ty zpravodajské služby vydaly určitou informaci varovnou někomu, že někdo něco s někým podepsal, ten by se pod to Koudelka podepsal.

Dobře, je to pro informaci těch decision makerů, rozhodujících politiků. Mohou se pak opřít o činnost Národního bezpečnostního úřadu.

Takovým lidem pak regulérně odepřít prověrku a tím pádem zamezit jejich jmenování do určitých pozic nebo jejich odvolání z těch pozic – to je regulérní postup.

Od toho ty instituce tam jsou.

Ale mluvit o tom „v hledáčku zpravodajských služeb" – pro Boha živýho, v hledáčku zpravodajských služeb musí být především tato vláda.

Takže oni sami by měli skočit z radního příkopu, kdyby se tím chtěli řídit.

Takže já nevím – ten prezident opravdu postrádá chvílemi soudnost.

On přejímá, je vidět, že komunikuje s lidmi ze zpravodajských služeb, kteří jsou předěšeni, kteří chtějí prosadit větší úlohu zpravodajských služeb.

Já myslím, že ty zpravodajské služby po – doufám – úspěšných volbách, které proběhnou, budou politiky zatlačeny z toho mediálního výsluní zpátky do tajné sféry a zcela, že zmizí ze stránek novin a že začnou vykonávat to, co mají dělat, a přestanou ovlivňovat politiku.

Děkuji, vážení diváci.

Slíbila jsem vám, že dnes budeme hovořit o průmyslové špionáži.

Takže pojďme na to.

Další blog věnujeme spolu s Janem Schneiderem průmyslové špionáži a já bych rovnou začala tím, kdy a kde se vlastně objevily úplně první příklady průmyslové nebo výrobní špionáže v historii lidstva, protože se říká, že špionáž je tak stará jako lidstvo samo.

Říká se o jistém řemeslu, že je nejstarším řemeslem na světě. Ovšem v naší branži tvrdíme, že to je druhá nejstarší profese, protože zpravodajství je úplně nejstarší, ale bylo utajeno. Proto se zdá, že ta druhá nejstarší je první nejstarší. Jsou to legendy, ale vycházejí z praktické činnosti.

To znamená, když se určitá skupina lidí začala používat k obrábění nástrojů, k přípravě jídel a podobně, začala používat oheň, tak ostatní zjistili, že to je velice účinná věc. A začal se šířit oheň, který je krásně v legendách, v mýtech zpodobněn. Vidíte, ty věci se nerodí samy od sebe. Čili ten oheň byla zřejmě jedna úplně z prvních špionážních akcí, kdy se vlastně určitá technologie pokoutně dostala z vlastnictví jedních do vlastnictví druhých.

Podobně se uvádí opracování pazourku, protože tím se samozřejmě taky inspirovaly některé skupiny obyvatel. Ti, kteří měli pazourky, používali je na různé nástroje, na zbraně a zjistilo se, jak velice je to účinné. Hedvábí je už notorietou. Zajímavost je taková, že megalitické stavby, ta Stonehenge, byla postavena řeckými mistry. Čili tam byl buďto vědomý nebo nevědomý únik informací, anebo přímo přenos technologií. Je to možné.

Řecký oheň. To byla strašně zajímavá věc. Je to 7. století a dodneska se vlastně spekuluje o tom, co to bylo za neuhasitelnou směs, která měla obrovský bojový účinek.

Pak mluvíme o střelném prachu, porcelánu, oceli. Velice zajímavý je — a to už je úplně jiná sféra — tabulka goniometrických funkcí. To byl arabský vynález, protože arabská matematika byla ve starověku obrovským měrou účinná, obrovským měrou vyvinutá. Mimochodem v 10. století jeden arabský matematik vypočítal průměr Země a splet se, já nevím, desítkami, možná několika stovkami kilometrů. Takže ty goniometrické funkce pro námořní navigaci byly naprosto nezbytné. Byl to velice dobrý obchod s tím, ale nikdo nevěděl, jak se počítají. To bylo tajemství, a to už je opravdu vědecko-technická špionáž.

Pak můžeme zmínit malířské barvy, což vědí všichni, kteří se zabývají padělky, třeba historici. Jedy, kyseliny, kaučuk a už jsme u století. Takže ta historie opravdu je strašně dlouhá, strašně bohatá. Objevují se nové a nové objevy, náznaky — co vlastně se přesouvalo jaksi legálně, pravidelně, a co bylo komukoli uchráněno.

Když se zastavíme na chvíli u toho výčtu, nemáte, pane Šnejdře, po ruce nějaký případ, kdy ten špionážní pokus skončil spíš nějakou komickou chybou, než úspěchem?

To jsou opravdu osvěžující věci při těch přednáškách, kdy se vlastně uvádějí příklady, kdy to vlastně nevyšlo. Oni něco chtějí a něco ukradnou, ale nevědí, že ten, kdo něco takového vlastní, o tom ví, že to je v hledáčku těch druhých zpravodajců. Takže oni něco ukradnou a teď vlastně nevědí, co ukradli.

Stalo se to Japoncům, kteří počátkem 20. století chtěli vylepšit své loďstvo. Vždycky vypsali nějakou soutěž, přihlásili se tam, prozkoumali ty nákresy a pak tu soutěž zrušili. Za nějaký čas vyjela z japonské loděnice loď k nerozeznaní podobná od těch nákresů.

Proti tomu se Britové bránili velice vtipným způsobem. Jednou přijeli na takovou soutěž, předložili, zase byli odmítnuti, odjeli domů. Za čas vyjela z loděnice japonská loď a jakmile se objevila, jakmile dostala na vodu, se obrátila na bok a potopila se, protože Britové jim tam posunuli těžiště. Moc hezká věc, velice dobré poučení.

Něco podobného bylo při tom, když Rusové kopírovali plány nadzvukového dopravního letadla Concorde. Z toho vzniklo tu-144, ale to nebylo moc úspěšné, protože Francouzi tam podsunuli nějaké zmanipulované výpočty. Takže tu-144 bylo velice drahé a strašně neúsporné. Spotřebovávalo strašně moc paliva. Co bylo za tou havárií na tomhle Bergově letišti, to nevím. Nevím, jestli to bylo součástí těch obranných fíglů v tom, co se týče konstrukčních výkresů, nebo jestli šlo o nějakou nepovedenou technologii, kterou se tenkrát Rusům nepovedlo. Fakt je, že odborníci říkají, že to, co Rusové vykonstruovali sami, bylo lepší než to, co ukradli.

No, dá se špionáž využít nejen k získání technologií, ale třeba i k očernění soupeře? Znáte nějaký takový případ?

To myslím, že mnoho lidí tomu nebude věřit, ale Edison tenkrát si byl ve sporu s firmou Westinghouse. Westinghouse prosazoval střídavý proud. Edison prosazoval stejnosměrný proud. A Edison si opatřil plány generátorů Westinghouse. Jeden vyrobil a nabídl státu New York jako elektrické křeslo. Tam se zabíjelo tím střídavým proudem. A poté Edison spustil kampaň proti střídavému proudu, protože se ho používá k zabíjení lidí. To myslím, že je ukázka nad všechny ukázky. Prostě někteří velmi slavní, velmi prospěšní lidé lidstvu někdy neštítí dát podpásovou ránu pod pás.

No, pojďme nyní k těm metodám. Mě by zajímalo, zda někdy může být paradoxně problémem i příliš přísná bezpečnost — tedy že tvrdé metody přivedou lidi k tomu, aby začali spolupracovat s protivníkem.

Nejdůležitější součástí těch ochranných opatření při průmyslové bezpečnosti, kromě těch administrativních a elektronických a tak dál, je personální bezpečnost. Ti lidé mají něco v hlavě, a když je ten zaměstnavatel naštve, tak jsou samozřejmě schopni přejít ke konkurenci, byť třeba podepisují ty konkurenční doložky, že to nebudou využívat těm lidem. V tom zabránit nelze.

Mimochodem, zajímavé případy jsou v tomto směru k zaznamenání kolem Formule 1, kdy skutečně špičková, velice draze vyvinutá opatření odcházejí s těmi mechaniky ke konkurenci. Stačí drobná změna. Ty soudní řízení jsou dlouhá, nákladná a stejně to nic nezmění. Takže udržet tu lojalitu zaměstnanců k firmě lze několikerým způsobem.

Jeden z nejúčinnějších způsobů je spoluvlastnictví — to znamená zaměstnanecké akcie. Jedna z firem, která byla americká firma — teďka si nepamatuju, jak se jmenovala, ale za chvilku to najdu. Ano, firma Arthur D. Little — laboratoře specifického a diskrétního výzkumu — tak bylo to v podstatě družstvo. Ona byla firma majetkem svých zaměstnanců. Říká se, že tam nebyl zaznamenán žádný únik informací, technologií, prostě vůbec ničeho, protože ty lidi dělali na svém.

Samozřejmě, že určité nespravedlnosti mohou docházet. To znamená, musí tam být velice moudré řízení lidských zdrojů. Ale u těch velkých firem to samozřejmě takto nelze. A pak je otázka, jak tu loajalitu zaměstnanců přiživovat a jak je nenaštvat. Určitá opatření jsou nutná, ale nesmí být přeháněna.

Takovým velice příkladným příkladem je firma Krupp, která od počátku minulého století vlastně neustále zpřísňovala ta bezpečnostní opatření, takže pak po válce dokonce spojenci našli ve sklepích administrativních budov doslova mučírny.

Čili ono tam to jelo ruku v ruce vlastně s tím s tou nacifikací Německa. Ty metody se přitvrzovaly a tak dál.

Ono pak z toho Německa nebylo kam utýct, čili ty dělníci byly absolutně v pasti. Oni neměli ani komu co říct.

Další věcí je ale zase taková ta licenční volnost, protože ta firma sice něco utajuje, aby to nedošlo neoficiálně, ale přitom je strašně zajímavé, že třeba ta licenční volnost byla taková, že němečtí vojáci za první světovou války byli zabíjeni granáty firmy Vickers, které byly vyráběny v licenci firmy Krupp.

Takže pak si, ale to je už specialita těch zbrojních firem, že oni opravdu neznají bratra a za té války jsou nejradši, když mohou obchodovat s oběma stranami konfliktu.

Když se ale vrátíme, řekněme, do doby určitého klidu a míru, existují určité signály, podle kterých lze poznat, že ve firmě nebo v instituci unikají informace nebo že se k tomu schyluje, že hrozí únik těch informací. To je veliké umění těch toho managementu, který musí vlastně odhadnout, co chránit a co nechránit.

Někdy paradoxně příliš velký rozsah utajovaných informací nebo chráněných informací obchodních znamená jejich velké ohrožení. Zaměstnanci, kteří třeba neznají celkový rozsah té činnosti nebo určitého patentu, určité inovace a pracují jenom na dílčím opatření, když jsou seznámeni s tím, že toto nikde neříkejte, tak leckoho napadne to někde říct.

Když ale jim nikdo nic takovýho neřekne, tak oni se domnívají, že ty informace, se kterými pracují, jsou takové banality, že je to ani nenapadne zkusit prodat. A taková informace paradoxně je lépe chráněná, protože není zdůrazněna její zajímavost.

Takže kdo umí pracovat s paradoxy, je na to mnohem líp a řekl bych, že i značně ušetří.

Pojďme na to trochu z druhé strany.

Stalo se někdy, že firmy nedůvěřovaly informacím konkurence třeba jen proto, že jim byly nabídnuté zdarma. To také souvisí s tím paradoxem?

Ano, to jsem si někde poznamenal taky. Spojené státy vrážely strašný peníze do kosmického výzkumu. To samozřejmě by byly to úspěchy v kosmickém výzkumu velmi důležité propagandisticky.

Vědecké využití je omezené, ale ty vyvinuté technologie jsou velmi dobře využitelné v průmyslu.

Americká vláda to nabízela firmám zdarma, ale ty tomu nevěřily svého času. Tedy mluvíme o určité době, dejme tomu 60., 70. léta. Nabízela to těm firmám zdarma. Pošlete si, zažádejte si, my vám to pošlem. Stačí poslat prostě obálku s vaší adresou a my vám tam žádané informace dáme.

Oni tomu nevěřili a ty podniky vesmírného výzkumu zaznamenaly, bylo několik případů, kdy tam chytli špiony, kteří s nasazením prostě vlastního zdraví, nevím, jestli života snad ne, ale zdraví, nebo riskovali prostě vězení, že budou chyceni, tak se snažili získat informace, které bylo možné získat korespondenčně za cenu prostě jedné ofrankované obálky.

Takže toto je přesně jeden z těch paradoxů, kdy ti lidé neznají cenu informací a odvozují ji pouze prostě od takových těch vnějších znaků.

To znamená, a to je třeba odbočím, příklad taky nešikovnosti nebo nekvalifikovanosti manažerů, kteří o svojí důležitost odvozují od toho, kolik utajovaných informací se jim dostane do ruky, kolik informací utajovaných se jim schází na stole.

Víte, to je třeba případ těch úniků. To ten byl Maning, že jo. Teď je to paní Maningová prostě, který zavřený, nebo já nevím, jestli byl už puštěný.

V té americké armádě se utajovalo spousta věcí a když jdou v digitální obě, tak v podstatě ty nožičky, jak se říká, že informace dostane nožičky, tak tady dostávají strašně rychle.

A ta distribuce těch utajovaných informací nepodléhala těm rozumným kritériím, ale naopak ty dotyční podřízení říkali: „No, když to nepošlu tomudle veliteli, tomudle veliteli a tam tomu veliteli, možná bude ohroženo moje povýšení." Takže to distribuovali spíš na více míst, než na méně míst.

No a pak takovou věc prostě nikdy neutajíte. Takže přemýšlení těch lidí je strašně důležitý.

Já v této souvislosti si dovolím ještě říct, u nás ta ochrana těch vědeckotechnických informací bohužel byla zasažena docela odpornou personální pomstou vůči doktoru Miloši Balabánovi, který kdysi vypracoval projekt právě ochrany vědeckotechnických informací na těch pracovištích, kde se potkávají ty lidé, jezdí na konference, potkávají se svými kolegy a v podstatě někdy nevědí, že určité detaily jsou důležitější než jiné.

A profesor Balaban nebo doktor Balaban se svým týmem vypracovali metodiku ochrany těchto skutečností. Nicméně pak byli zhanobeni, že ty konference pořádají prostě ve spolupráci s čínským státem, přesto, že tam jezdili na ty konference experti z celého světa. A on byl v podstatě z té akademické sféry vytěsněn a bohužel tato metodika byla vytěsněna s ním.

Čili my tady opravdu, co se týče ochrany citlivých informací vědeckotechnických v tomto státě, se chováme velice nerozumně.

Říkáte, chováme se nerozumně, ale firmy, které jsou řekněme schopny vyvinout strategické patenty nebo vůbec jakékoliv patenty, které se uplatní na trhu, tak jakým způsobem se proti špionáži vlastně chrání. To si najímají soukromé agentury, nebo je to řekněme na úvaze manažerů nebo jak vlastně toto probíhá?

Utajování informací je velice nákladná činnost. Proto tvrdím, že je s tím potřeba šetřit, že je potřeba utajovat jenom něco.

Když se určitá firma, víte, ono to je strašně rozdílný, jestli jde o malý výzkumný ústav nebo prostě o obrovskou fabriku, ale když se rozhodují, co utajit, tak je samozřejmě nejlepší metodou se zamyslet, kdyby konkurence něco podobného utajovala, co asi oni sami by chtěli znát, co by je zajímalo, a to utajit. Víc ne.

Takže je tam určitý, utajování informací má tvořit určitý komplex, který je souodý. To znamená je vyvážený jak ta personální, tak ta kryptochrana digitální, tak i ta fyzická ochrana, aby tam prostě do té firmy nemohl někdo jen tak vlízt.

Je to celý komplex opatření a já si myslím, že tady existuje mnoho odborníků, kteří jsou schopni té firmě říct: máte takovou a takovou ochranu utajovaných informací, dáte-li mi třetinu uspořených prostředků, já vám řeknu, jak to zlevnit a zefektivnit.

Takže opravdu to utajování se nesmí hnát za hranu, protože potom je to v podstatě ten systém zase nehybný, když nikdo nic nemůže říct, nic se taky nedoví, nic se nevyzkoumá.

Takže je to taková věc, která vlastně musí být oponována zvenku. Proto si myslím, že je dobře nespoléhat prostě na ten pohled zevnitř a na ten pohled zvenku.

A ještě je tady taková past, víte, co se týče utajování nebo úniku informací, zkoumá se to personální obsazení, kdo k čemu může, kdo se jak chová.

A je strašně zajímavý případ u firmy Messerschmidt, kdy tam byl jeden defector, který pracoval asi 30 let pro Sovětský svaz pro KGB a ten defector byl zajímavý tím, že to byl vášnivý antikomunista.

Byl tak příkladný, až se mu smáli. On vystupoval jako fanatický antikomunista a pracoval pro ně. Nejlepší kryt. Takže pozor na přehnaný antikomunismus, pozor na všechny ty pavližáčky a podobné, kteří se mají plná ústavnosti.

A člověk by řekl, že někdy oni pracují tak škodlivě, že vlastně jejich efekt, jejich činnosti je – oni dělají ve výsledku vlastně dělají pro ty, které nenávidí.

Tam byl ten případ Oldridge Ames, to byl šéf kontrašpionáže uvnitř CIA. A ten člověk byl tak fanaticky antikomunistický. Ten viděl ruského krtka v každém druhém. Ten prý zničil životy několika desítkám velmi lojálních zaměstnanců CIA.

Ten člověk, když se zbláznil, odešel, tak v té firmě pracovala taková atmosféra, že označit někoho za ruského špiona znamenalo vydat se po té cestě Oldridgea Amesa. To znamená, oni mu říkali: chceš se taky dostat do blázince? Čili ten prach toho podezření o tom Amesovi byl tak vysoký, že tam začal pracovat – pardon – to byl James Angleton. Já to říkám špatně, to byl Jesus Angleton. A Oldridge právě tam nastoupil v té době a začal pracovat pro Rusy.