Jaroslav Grünwald 3. díl: Největší zlo se může ukrývat v nejlepším člověku. A naopak

Milí posluchači, vítejte u pořadu Rada starších.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Ve stavu psychózy jsem neměl šanci rozlišit, co je reálné a co je výplod mé fantazie, protože to vše bylo naprosto reálné, přiznal v předchozí části rozhovoru Jaroslav Greenwald.

Třináct let žil ve světě prostituce, drog a později halucinací, kdy na něj mluvily na ulici psy, stromy i jeho nejbližší s jediným vzkazem: musíš zmizet.

Halucinace nebyly snové obrazy.

Byly jediným reálným světem, do něhož se probouzel.

Vesmír se v jeho očích stal živou bytostí, která jen toužila po jeho smrti.

Kdykoli se snažil udělat něco dobrého, peklo ho potrestalo a bylo hůře.

A přesto se to jednoho dne zlomilo.

Co může vrátit člověka odněkud, odkud se mnozí nevrátili?

Milí posluchači, Jaroslav Greenwald je mým hostem.

Vy možná znáte jeho podcast Skutečný život, ale on to vlastně není jenom podcast, je to také jakýsi program.

Bavíme se o velmi těžkých věcech, o velmi drsných věcech, o velmi nepříjemných věcech, ale v každém případě já slibuji, že bude líp.

Jaroslave, jsem ráda, že jsi tady.

Vítej.

>> Já děkuji.

Já na začátek můžu slíbit, že líp bude.

Tak se nenechte odradit vážností témat a vydržte až do konce.

Takže v předchozích dílech jsme naše posluchače provedli tvým osobním peklem a teď bychom jim měli dopřát zázrak, protože tobě se ho dostalo.

Pokud jsem to správně pochopila, tak po třinácti letech intenzivního psychotického stavu jsi potkal kamarádku, která absolvovala léčebnu a ta ti dala knihu.

A ta kniha, když jsi ji začal číst, tak najednou nastartovala jistý proces změny.

Byla to opravdu ta kniha, nebo už jsi prostě padal tím volným pádem tak rychle, že ses chytal úplně všeho?

>> Dlouho jsem měl za to, že to opravdu byla ta kniha.

Následně jsem to trošku jako přehodnotil. Byť ta kniha měla zásadní význam pro mě, nebo možná ani ne ta kniha, ale to sdělení v ní, který ke mně promluvilo. Protože takové poslání nebo taková slova se nacházejí ve více knihách, ale zrovna já jsem v tenhle moment narazil na tohle v téhle knize. Takže pro mě byla zásadní.

Možná jsem opravdu byl pomyslově na nějakém dnu. Byť ono by se vlastně dalo říct tak zpětně, že jak já jsem si na to peklo opravdu zvyk, tak mě to potom nepřipadalo prostě tak strašné.

Takže já bych v uvozovkách mohl říct, že moje situace z toho pohledu, kdy se blížilo to naplnění, když už to trvalo těch jedenáct, dvanáct, třináct let, že já už jsem byl na to natolik zvyklý, že už mě to tolik v uvozovkách nevadilo. Takže jakoby někdo, byť jsem byl furt na škále té nuly, bylo to jakoby pořád tam. Nedocházelo k zlepšení, ale jak už jsem byl na to navyklý, tak vlastně mi připadalo, že už to není tak hrozné.

Prostě si člověk zvykne.

Já nevím, jak to jako jinak definovat. Asi jako když člověk podle mě přijde o nohy, tak to je asi strašné. A za deset let, když ty nohy nemá, no, nějak s tím prostě fungovat musí.

Takže já jsem si na to peklo v uvozovkách zvyk. Takže bych neřekl, že to bylo dno nějakého úplného zoufalství, protože mně se jakoby ten stav vlastně zlepšoval tím, jak jsem si na něj průběžně navykával. Ne, že by se měnil, ale ten návyk vlastně zůstával.

Takže to bylo úplně jiné zoufalství. Těžko říct. Ale je pravda, že jsem měl opravdu už spíš blízkost k té fyzické smrti.

Jo, ono to nadměrné užívání alkoholu si začalo vybírat daň, protože já jsem chlastal dennodenně. Bude to znít divně a nechci propagovat alkohol ani náhodou, ale já jsem přesvědčený, že alkohol mě zachránil život.

Kdyby opravdu nebyla možnost prostě chlastat a přepíjet nějak ty stavy nebo se snažit nějak umírňovat tím extrémním opilstvím, tak bych asi nejspíš to opravdu udělal a fakt bych si na ten život šáhnul.

Není to jako, nevím to s jistotou, ale myslím si to.

Jo.

>> Ale ty jsi skončil v nemocnici, protože ti otekly nohy, protože játra už odmítala pumpovat a čistit to nevyčistitelné. Takže určitou stopku jsi dostal i v tom fyzickém smyslu slova.

>> To tělo mě začlo brzy ukazovat, že už to není možné.

Dokonce co mě vyšetřovali jako lékař, tak říkal, že stav mých jater opravdu vypovídá o tom, jako kdybych celej život chlastal. Bylo mi osmnáct. Říkali, že opravdu hledali lékařsky jinou diagnózu.

Říkali, že to není možné si ty játra takhle zničit, že bych to nemohl stihnout.

Jo.

>> Ale já jsem to stih.

Jo.

>> Ta fyzická stopka...

>> Jo.

>> ...byla to, co tě taky donutilo si sáhnout po knize Louise Hay, Miluj svůj život. Což je pro mnohé z nás taková kniha, která tady už kdysi dávno byla. Takové to New Age. A pro tebe to mohla být jakási rukověť návratu zpátky do života.

>> Je možné, že tam byla nějaká kombinace, ale rozhodně nebyla vědomá.

Já jsem si to jako neuvědomoval.

Mně bylo vlastně asi jedno, jestli zemřu nebo nezemřu.

Takže jestli to fyzicky tehdy na tom bylo.

A dokonce v tu chvíli, kdy jsem tu knihu četl, tak jsem nepociťoval ani, že bych měl nějak, že by mě pustili z nemocnice předtím čerstvě nebo něco takovéhp.

Prostě jsem měl doma nějakou dobu volno. Já jsem ležel. Nejspíš byl víkend nebo něco takovéhp. Prostě v posteli. A ta knížka vedle mě ležela na posteli několik dní předtím.

Kamarádka mě na to upozornila. Že když byla v tom na té odvykačce vlastně z toho pervitinu a takhle, tak že jí to pomohlo. Ať si to přečtu.

Upozornila na to, že je to trošku barevné a občas tam je něco o bohu.

Takže já jsem jenom tak protočil oči, protože jsem si říkal: hele, jako ještě toho trochu. Myslím, že mám dostatek svých starostí na to, abych se věnoval něčemu, co jsem možná od malička odmítal.

Já jsem vždycky měl nějaký postoj. Že když sekty a náboženství a spiritualita nebo něco, tak jsem ani neznal ty termíny, ale měl jsem tu nějaký odpor, že to je prostě pro úplně debily a totální blázny. Takhle ty nějaké věci.

Ale myslím, že jsem si asi řekl, že když už to tady leží, tak co se do toho nepodívat?

Jo, možná fakt nějaké zoufalství. Že jsem si říkal: já už stejně vlastně nemám co ztratit. Takže jsem do té knihy nahlídl.

Ale spojit to s tím, že bych to měl. Bez toho zemřu. Nebo že bych toužil po nějaké pomoci. Ne?

Já jsem neočekával, že by mi to mělo pomoct.

Já jsem věděl a byl jsem smířený s tím, že mi stejně nic nemůže pomoct.

Ty jo, už jsem byl natolik navyklý.

Možná skutečně už dosáhlo vrcholu ten návyk. Jako že už jsem to vzal za to normální. Možná tehdy se nějakou náhodou otevřel ten prostor na to se z toho vlastně dostat.

>> Ty sis přečetl větu, že člověk si vytváří svou vlastní realitu.

A pokud jsem to zaregistrovala správně, tak sis v tu chvíli řekl, že možná i to, že jsi přijal, že jsi grázil, že jsi oběť celosvětového spiknutí, takže jsi si to vytvořil sám.

To je vlastně pro mě velmi překvapivé, že jsi byl schopen v té době ještě takové úvahy.

Já si totiž myslím, že to není věc, ke které bych jako dospěl. Mě prostě naskočila jako živě.

Já v tu chvíli, kdy jsem tuhle část jako přečetl, se mi najednou úplně ukázal ten obraz a jako bych se dostal zpět v čase přesně do toho bodu, kdy mi tahle myšlenka projela hlavou a já ji přijal.

Jo, vím, že to vlastně zní divně, protože je to jedna myšlenka před 13 lety, která proběhla hlavou a to to totálně vlastně jako změnila celý vnímání. A možná proto to trvalo tak dlouho. To byla přesně ta situace, když už ke mně vlastně začaly mluvit právě ty stromy a ty malé děti, tak jsem si říkal: tady už nepůjde ospánknutí, já jsem se nejspíš zbláznil.

No tak jsem blázen.

Jo, a já jsem vlastně přijal to, že jsem blázen.

A v tu chvíli, když jsem četl vlastně tuhle pasáž, tak najednou prostě mi to vyskočilo nějak jako ta vzpomínka úplně živě. Kdy jsem přijal tu myšlenku, že jsem se zbláznil a najednou v tu chvíli jsem ji vlastně viděl, že je taková jako pochybná. V rámci toho, jestli to byla vůbec pravda. Jo, že vlastně to, že jsem blázen, jsem přijal. Já jako jo, to mi nikdo neřekl: „Seš blázen" nebo nebyla žádná diagnóza, nebyl nikdo.

To jsem si diagnostikoval já sám. A najednou mi ta diagnóza nedávala smysl.

A já jsem si řekl: „Co když blázen nejsem?" Jo, vždyť já jsem se proto jen rozhodl tomu uvěřit.

A v tu chvíli mi opravdu došlo, že nejsem blázen.

A jakmile mi došlo, že nejsem blázen, tak jsem přestal blázen být.

Když se na to člověk takto dívá, tak to vypadá, že se ti dostalo obrovské milosti. Jak to vnímáš ty?

Asi jo. Já si, já se snažím trošku šetřit takové ty názvy, ale pro mě samotného to je zázrak nejspíš.

Já jsem dokonce ani nevěděl, co se mi jako stalo, než jsem to potom zpětně sdílel s ostatními lidmi. Nebo jsem k tomu měl vyjádření od opravdu nějakých odborníků a takhle. Kterí, byť ve své profesi dlouholeží – psychologické, psychiatrické nebo takhle – taky říkali: „Hej, tohle není úplně běžné."

Já jsem třeba nevěděl, já to zase bral, že tak asi každý, kdo měl problémy, tak měl asi takovéhle problémy a možná se z toho takhle dostal, protože nic jiného nefungovalo a zkusil jsem nejspíš úplně vše. A asi to beru opravdu jako nějaký zázrak.

Možná mám i nějaké vysvětlení zase, kdybych se bavil s někým, kdo se víc věnuje spiritualitě, a řekl bych mu to spirituálněji. Kdyby to byl člověk, který je spíš zaměřený na nějakou psychologii hlubiny, tak bych to řekl trošku jinými slovy třeba.

Ale mně to přijde jako opravdu nějaký zásah zeshůry, protože ten prožitek byl natolik intenzivní, na to se nedá prostě zapomenout. A dokonce do dnešního dne na to není příliš vysvětlení, co se stalo.

Nejenom to, že jsem to přečekal a během prostě třetiny vteřiny se lousknutím prstů totálně si změnil kompletně celý vesmír, ve kterém jsem prostě žil. Peklo na něm zmizelo a zůstal prostě normální stav toho, co by pravděpodobně bylo, kdyby to peklo nikdy nenastalo. Tak to samo o sobě bylo dost nepochopitelné. A bylo to opravdu jen lousknutí prstů. Kdyby to mělo i nějaký průběh, kdyby se to nějak měnilo dlouhodobě, ale to prostě bylo naprosto znenadání. A navíc jsem k tomu prožil takové věci, které skutečně jdou popsat velmi těžko slovy. V rámci emocí a nějakých pocitů, které jsem měl. Protože já v tu chvíli opravdu cítil, jakoby to, jak mě nenáviděl viděl ten vesmír. A všichni lidé jakoby mi současně všichni najednou odpustili. A stejný pocit úlevy jsem měl uvnitř sebe. Opravdu z mě spadlo ne kámen, ale nějaký kmen. Prostě vina a všeho takovéhle možného.

Do toho se mi intenzivně spustil pláč, který byl tak osvobozující a tak krásný.

Já jsem asi možná nikdy v životě nezažil nic podobného, krásného. A to jsem těch takzvaně hezkých věcí na začátku těch experimentů s těma drogama zažíval poměrně hodně.

Já jsem kombinoval sex, takže orgazmy na nějakých látkách, které to umocňují, a tak dále, a tak dále. Takže o nějakých euforkých stavech už jsem měl nějaké zkušenosti. A tohle se tomu nedalo ani přirovnat v tom, jak to bylo prostě čisté.

Mm.

To vlastně nezpůsobilo, jako nic, jo. Nebyla tam žádná látka nebo něco takového.

A fakt jsem měl pocit, jak když se do toho prostoru poprvé vrátily barvy. Takže mi se změnil hned ten vizuál.

Já jsem najednou viděl z prostoru, který byl vždycky takovej jako v mlze a barvy byly vždycky takové jako osekaný o určité spektra, jo. Bylo to spíš všechno takové temné, takové jak všude. Tak najednou se to prostě projasnilo, jak úplně jinak.

Já jsem najednou začal opět vidět jasnost, barvy. Takovou jako hřejivost vnímat jako jinou náladu těch barev, jinou frekvenci asi musím říci.

Najednou ty barvy jsou hezké, jo, něco to je nádherného.

Jo, a do toho to, jak já jsem opravdu fyzicky se prostě válel po zemi. Točil jsem se v takovýchto sudech prostě z boku na bok. Úplně bože, co to je.

Já jsem to nedokázal ani popsat.

Jo. A v tu chvíli jsem volal mámě a chudák si myslela v tu chvíli, že jsem se zbláznil, protože jsem jen opakoval: „Já už nejsem blázen, já už nejsem blázen."

Skončilo to.

A máma: „Co se skončilo? Co cože?"

Takže ta chudák si myslela, že tehdy mi vlastně hráblo. Až potom jsem samozřejmě sdílel nějaké zkušenosti, takže pro mě nějaký spirituální zážitek.

Já bych, kdyby jsem byl víc na eso, tak bych řekl, že jsem fakt zažil Boha nebo nějakou milost nebo něco takovéhle od toho světa.

Zní to jako napravený hříšník a takové to odpuštění a rozpuštění se v té všeobjímající lásce.

Ale přesto si myslím, že dlouhodobé návyky asi neskončily mávnutím proutku.

To byl ten zásadní problém.

No, já jsem si ten jako nabityj stav vlastně jako nějakou svobodu poměrně užíval.

Zpětně můžu říci, že jsem něco podobného potom četl třeba u Eckarta Tolleho. Myslím, že prožíval nějaký takový podobný příběh. Že jsem opravdu chodil a jen si vlastně užíval to probuzené vědomí nebo tu svobodu. Protože když vás někdo v podstatě 13 let mučí v mystice a najednou přestane, tak to je obrovitánská úleva.

Takže už jen samotná existence by z toho člověka mohla zešílet.

No, trošku.

Takže už jen sama existence vlastně bez přítomnosti tady toho pekla byla extrémně povznášející.

Já jsem najednou byl prostě jen šťastný, že jsem. A nějakou dobu mi to fungovalo. Ale pak přišly samozřejmě takové ty strázky běžného života. A všiml jsem si, že oni nezmizely. Ty návyky, které jsem během těch 13 dní si nasbíral. Zlozvyky a závislosti a podobné věci.

Takže pak teprv začala vlastně nějaká práce.

Ona neexistuje náhoda.

Já jsem přesně v tu chvíli, asi 14 dní na to nebo nějakou krátkou chvíli potom, potkal vlastně moji nynější ženu, s kterou už teď budeme 16 let.

A to jsem taky vnímal jako nějaká souhra nějakého osudu a tam jsem měl pocit, že to je žena, kterou bych si fakt už chtěl udržet. Já už jsem těch vztahů vlastně fakt strašných a nedivím se, že mi ty ženy opouštěly, měl jsem jich opravdu hodně a že teď už by tam opravdu nějaká změna mohla nastat.

Už jsem měl vlastně tu možnost, že jako něco jde, že tady jsou nějaké knihy, že tady jsou nějaké postupy nebo nějaké metody, kdy si vlastně můžu nějakým způsobem poradit, jak se s čím vypořádat.

Takže potom, když moje nová partnerka upozorňovala na to, že docela dost chlastám, protože to mi zůstalo, lil jsem prostě furt stejně a tak já jsem si řekl: „Hele, tak když jsem dokázal přestat být blázen, tak bych možná mohl dokázat i za pomocí nějaké takové literatury třeba se vypořádat i s alkoholem a vůbec nějak si ten život dát dohromady a zbavit se právě těch zlozvyků." A začal jsem říkáme takovým systematičtějším způsobem nějakou práci na rehabilitaci své osobnosti a ujasnění si nějakých věcí z minulosti a podobných věcí.

>> A šel jsi na to sám, nebo jsi třeba už v té době byl schopný vyhledat odbornou pomoc?

>> No, zprvu si myslím, že jsem byl jako pár měsíců, možná let, takovej jako samouk spíš. A čím dál tím víc mě právě doháněla ta minulost v tom, že jsem jí potřeboval uzavřít.

Já jsem na to nešel zapomenout, co jsme vlastně jakoby prožili.

Ale já jsem to nechtěl se k tomu vracet, proč.

Já jsem byl šťastný, že to mám za sebou.

To je podobné jako když jsou lidi v kriminále. Málokdy o tom kriminále jako mluví. Proč se tam vlastně vracet? Jo, jsou rádi, že to mají za sebou.

Ale já jsem potřeboval asi vnitřně mít nějakou odpověď na to, co to vlastně bylo.

A chtěl jsem nějakého odborníka, který vlastně bude definovat tu moji skutečnost. Já jsem očekával, že dostanu nějakou diagnózu, že mi to nějak definuje, řekne: „Jo, to jste byl tohle a tohle, to tady máme běžně. Buďte rád, že to máte za sebou." A hotovo. A já bych si to jako odškrtl a už bych se do té minulosti nevracel.

Ale ono bylo zajímavé, že čím víc těch odborníků jsem navštěvoval, tím zaprvé se lišili v diagnózách a velmi intenzivně jsem měl pocit, že jsou ze mě takový nervózní. To bylo zvláštní. Já nevím, jak to popsat.

Dokonce první odborník, nebo spíš odbornice, u kterého jsem byl, tak mi odmítala věřit, že jsem vůbec bral drogy, ne? Jo.

A já jsem očekával... Já jsem do té doby vlastně u psychologa dobrovolně nebyl. Měl jsem taková typická vyšetření v rámci nějaké školy, tak jsem vždycky maloval nějaké postavičky. Vždycky se jednou se mnou povídal, abych už tady nezlobil.

Tak jsem slíbil, že už nezlobit nebudu a nebylo to si myslím nic hlubšího.

A pokud jde o ta vyšetření na té škole, když jsem byl brán jako problematický a ty sociální pracovnice a podobně, tak vždycky byl závěr, že jsem vlastně úplně normální, naopak inteligentní. Že prostě zlobím, no, že mě to musí přejít. Tam jsem nedostal nějakou diagnózu nebo něco podobného.

I přesto, že jsem začal navštěvovat tyhle odborníky a potřeboval jsem si odškrtnout to v té minulosti, tak než aby se mi ulevovalo tím, že se mi těch odpovědí dostává, se mi spíš vyvstávaly další a další nové otázky. Protože zaprvé se měnila ta diagnóza, co mi ti lidi dávali. Mně téměř každý řekl úplně něco jiného.

Někdo říkal nějakou paranoiditu, někdo nějakou toxickou psychózu, někdo zmiňoval nějaké deprese a někdo zase jiné věci. Já říkám: „Ty jo." A mně jako pokaždý, když jsem to zkoumánl, co mi ten člověk řekl, se cítil nespokojivě.

Mě to neuspokojilo a navíc mi vždycky doporučil někoho jiného. Říkal: „No, jako já vám vlastně nejsem schopen moc pomoct, ale zkuste tady toho." A vždycky mě poslal k někomu jinému a ten mě zase poslal k někomu jinému.

Já říkám: „Ty kurňa," a já prostě se nedostavovala úleva. Jo, a já jsem úlevu naopak našel právě v těch knihách.

A mě na tu dobu spíš seděl termín jako posedlost. Že jsem opravdu byl asi posedlý nějakými entitami nebo nějakými energiemi, které se živily nějakou negativní energií a byl jsem pro ně opravdu dobrý zdroj obživy. Protože pokud někdo dokáže vyvolat někde nějaký typ energie a bylo to nějaké utrpení, tak na to jsem byl opravdu mistr. Sám jsem byl možná definicí utrpení.

Takže při představě, že mě něco ovládá a já tím, že vytvářím nějaký typ energie, se ono tím sytí a vlastně se to jakoby stupňuje a i mě to navádí do nějakých takovýchto situací, mi to dávalo smysl.

Dneska z principu to úplně tak rád nemám, protože vidím evidentně, jak to vylučuje nějakou zodpovědnost toho člověka. Já za nic nemůžu. Ovládali mě démoni.

Ale na tu dobu mě to vlastně uspokojilo. Mně to stačilo, protože mi to dávalo ten smysl na otázku, na kterou mi vlastně nikdy nikdo neodpověděl a to bylo: Proč se mi zhoršovalo, když jsem dělal dobré věci a proč se mi ulevilo, když jsem dělal ty nejhorší možné věci?

To mi totiž nedávalo smysl. Z pozice hluboké psychologie tomu dneska rozumím samozřejmě v rámci nějakého vytěsňování nějakého stínu nebo integrace. Čím víc jsem se snažil být dobrý, tím víc mě ten stín ovládal nebo doháněl. Takže to třeba dneska mi dává daleko větší smysl než nějaké entity a podobné věci.

Ale na tu dobu mě klasická psychologie nebo psychiatrie nebyla schopna mi pomoct, aby se mě ulevilo.

Dokonce u jedné z těch posledních odbornic, tak jsem málem byl zatažen do nějakého kolečka užívání nějakých léků a mám pocit, že skoro mě chtěla až jako pokusy na mě dělat nějakého, protože já jsem nepotřeboval léky. Aspoň takhle jsem to vnímal. A i přesto v tom a to zase žádný z těch předchozích mi nic takovéhonabízel. A tady jedna: „No tak, dáme prášky."

Já říkám, tak to jsem možná měl brát tehdy, ale teď to úplně nevnímám, že bych chtěl brát. Přece jenom nějak jsme se domluvili, že to jenom zlepší nějakou regeneraci v rámci vzpomínání na tu minulost nebo takhle.

Bral jsem to nějaký pár dní a když jsem viděl, že tchyně na mě řve s mojí ženou, ať se uklidním, a já jsem si řekl, že jsem úplně klidný a vůbec jsem jim nerozuměl, tak jsem si říkal, že je to nějaké divné. Kdyby to byl vliv těch prášků a já nevím o tom, takže radši vrátím.

Tak jsem řekl, že zelené nefungují. Ona mi ještě nabídla žluté a říkal jsem, že ne, že tohle asi nebude úplně moje cesta.

A pak jsem následně dělal asi takovou kombinaci.

Jediný, kam jsem déle docházel, tak bylo adiktologické centrum na Karlově náměstí.

To bylo možná asi poslední, kdy jsem si řekl: „Hele, ani nevím, jak jsem se tam dostal – na nějaké doporučení nebo vůbec netuším, už si nepamatuju." Ale dostal jsem se tam a tam to poprvé bylo takové, že byl ochoten mě někdo jako vyslechnout.

Nějak mě vlastně nenalépkoval a dokonce jsem měl pocit, že mi trošku jako rozumí.

Jo, ono to tedy z jejich pozice bylo doléčování nějakého alkoholismu, jo, jak jsme o tom i jako hovořili, což já jsem úplně nevnímal, že a priori je to, o co mi jde, ale musím říct, že to poprvé bylo něco, kdy mi někdo opravdu jako pomohl – byť jako nepatrně, ale jako pomohl. Protože ona mě učila třeba vystavování nějakých hranic, jo. Kdy já jsem pořád měl ten zlozvyk pomáhat druhým lidem a sebe upozaďovat a tady to, rozdávat se třeba pro druhé a málokdy se mi to, nebo spíš nikdy se mi to v tom životě vlastně jako nevracelo. Což byl a priori třeba problém v tom dětství – proč docházelo k tomu vytěsňování vlastně jakoby toho stínu.

A on potom přebíral tu kontrolu.

Tam jsem docházel asi půl roku, snad jednou za měsíc, takže se nabráním čtyřikrát, pětkrát. Myslím, že jsem jednou třeba nemohl nebo takhle.

A pak mě vyšetřoval pan Bem v té době, který tam nějak šéfoval, jestli si dobře pamatuju. A ten jako si se mnou promluvil a řekl, že jsem v pohodě, ať jdu domů, že už tam nemusím jako chodit.

Takže to bylo spíš, že jsem schodil tak jako vypovídat a pamatuju si, že ta paní v té době už mě jako podporovala na té mé cestě.

Já už jsem v té době aplikoval nějaké půsty. Řekněme, že jsem začal praktikovat nějakou spirituální cestu. Začal jsem meditovat, začal jsem zjišťovat, že – „Promiň, tam tě někdo vedl?"

„Ne, ne, to bylo vysloveně jako samouk. V podstatě to jsem četl v těch knihách – tam někdo prostě napsal: Zkuste meditace, popsal, co to meditace je – tak jsem prostě začal meditovat."

Já jsem měl asi velkou výhodu v té, řekněme, duchovní cestě, že já jsem hodně praktik. To znamená, jako když bylo něco, i co se mi třeba nelíbilo, tak já jsem šel a chtěl jsem si to ověřit skrz vlastní zkušenost, jestli to tedy je pravda, byť to třeba znělo sebeilněji, že by člověk mohl opouštět tělo a takovéhle. Ale říkám, já jsem těch šíleností zažil v těch 13 letech tolik, že mně šlo těžko něco jako znevažovat, že by nebylo možné, protože za mě bylo možné úplně všechno.

Tak se mi snad těmhle věcem jakoby věřilo a o to víc jsem byl otevřený – a je to tedy jako zkoušet na vlastní kůži.

A mně to opravdu se to jako potvrzovalo, že ty věci se opravdu jako dějou a dají se.

A následně jsem začal zažívat věci, které byly stejně neuvěřitelné, ale zase v tom jako pozitivním. Ať už jsem prožil něco podobného, jak v rámci toho prvního čtení vlastně takovéhle knihy a cítil jsem, že jsem vlastně součástí úplně celého vesmíru a že i to božství je aktivní a žije jako skrze mě vlastně ten prožitek v tady té realitě. Ať to bylo jako nevysvětlitelné, ale když to zažijete, tak to potom vlastně jako víte, jo. Ono se na to jako blbě zapomíná na nějaké takovéhle prožitky. A ta cesta byla vlastně kontinuální a ta paní mi jenom říkala takové ty drobné věci – ukázala mi třeba ty hranice, jak si je vystavovat, jaký je v tom rozdíl.

Já si pamatuju do dnešního dne, kdy mi dělala vlastně cvičení, kde nastavila vlastně jako dlaně a já jsem měl zatlačit – já jsem jí přeložil ty dlaně a ona po mně něco chtěla a já jsem měl reagovat tak, jak běžně reaguju, jo. A řekla třeba nějaký povel – „Ne, nechci po tobě jako něco."

A v tu chvíli já jsem jako reagoval úplně jako – já jsem byl totálně bez odporu. Měl úplně jako mrtvé ruce. Prostě si na mě tlačila, jak chtěla a říká: „Vy vůbec jako nemáte svou vlastní vůli, v uvozovkách, jako v tady tom."

A mně to, když mi to došlo, tak jsem se rozbrečel úplně – jak vlastně nemám.

A hned jsem to šel praktikovat. To znamená, hned poté, co mě někdo chtěl něco, co já jsem dlouhodobě běžně dělal. Já říkám: „Ale ty máš jako všechny možné věci k tomu, si to udělat sám. Proč to chceš vlastně jako po mně?"

Tak člověk jako divně koukal, že najednou mu já jako nejsem po vůli, když byl zvyklý – „Tak vždyť jsi to zařizoval."

Říkám: „Já vím, ale tak už se mi to zařizovat nechce. Já si tam zajdu sám a domluv si to sám. Já mám i jiné věci jako na starosti, jo."

A mně se najednou jako ulevovalo.

Takže v tomhle mi třeba jako pomohla a i v tom, že to jako nezatracovala. Ona znala právě třeba Jaroslava Duška. Já jsem četl jeho knihy a znám na paměť čtyři dohody a pátou a podobné věci. Takže mě řekněme jako spíš jako trochu jako hlídala, jo.

Říkala: „Hele, když seš po půstu dlouhém, ty jo, nezvedej těžký bench po ránu před prací a taky si nepustíš činku jako na hlavu a tole."

Takže tam už to bylo řekněme jako fajn.

Když jsi do té doby žil v zajetí stínu, který tě ovládal, nebál jsi se pak, když jsi pořád zkoušel nové a nové duchovní cesty, stezky a noření se, že to může být totéž jenom převlečené za krásu, i když jsi cítil tu všeobjímajícnost všeho míra? Protože jak říkají mnozí moudří lidé, když se vám jako zjevují andělé, možná utíkejte, protože skutečná energie, čistá boží, se projevuje méně názorně.

„Ano. Eh, dneska bych to tak jako určitě vnímal. Tehdy jsem neměl vlastně vůbec pojetí o tom, že by mohl existovat nějakej protipól. A možná jsem do toho protipólu šel vlastně jak dobrovolně a celkem po hlavě a tvrdohlavě, jak je mi to blízké. Protože já jsem si tehdy řekl, že pokud jsem si dokázal tedy vytvořit s vlastní praxí opravdu jako peklo, v kterém budu žít, tak přece musí být v mých schopnostech si tady vytvořit ráj."

To bylo vlastně jako a priori moje zadání, jo.

Potom, co jsem se jako probral a začal na sobě pracovat, tak jsem říkal: Pokud jsem dokázal toto a prostě jsem prosté přetvořil celý vesmír, v kterém jsem žil, tak je v mých vlastních schopnostech to přece udělat obráceně, že jo. Takže jsem na tom začal pracovat a opravdu jsem měl období – to by spíš asi byla přesnější, třeba moje žena, která by řekla od do – kdy to tak bylo takové jako trošku už jako extrém. Kdy mě navštěvoval pravidelně Ježíš Kristus a přijímal jsem channeling od všech možných světelných bytostí. A do dnešního dne tedy jsem se s Jaroslavem Duškem nesetkal, ale v té době vlastně jsem se setkal, ale ne nějak takto za tím účelem, kdy jsem tehdy byl přesvědčený o tom, že na mě čeká, jako že o mně ví.

Takže – „trošku odz keď No, trošku jsem si naštěstí to tedy netrvalo 13 let. To byla poměrně jako kratší etapa. A pak jsem teda začal samozřejmě jako vyrovnávat tady to. Takže jsem si taky jednu dobu opravdu jako ulít.

Taky to je fajn, protože se to děje dneska spoustě lidem a já aspoň vím, co vlastně v těhle chvílích třeba prožívají, když mají pocit, že jsou vyvolení, výjimečnější, nebo se vlastně překompenzuje ta věc, s kterou měli vlastně problém do té doby, a ochutnají si vlastně toho druhého extrému.

Takže já jsem to tehdy netušil, že něco takového existuje. Za mě to bylo zcela autentické.

Dneska emocionálně, když se vrátím, tak cítím, že to nebylo plnohodnotné, že to fakt bylo tak, že jsem si vyselektoval něco a měl jsem chvíli extrém.

U nás doma se třeba nesmělo mluvit negativně. Takže když partnerka řekla, že venku prší, tak jsem byl opravdu naštvaný, protože přece se to dá říct jinak. Proč negativní slova, negativní myšlenky? Víš, jak nás to ovládá.

Byl jsem takovej, hodně otravný, si myslím, ale rychle se to naučili ignorovat a mě to rychle přešlo. A naopak jsem zjistil, že čím víc něco jako tlačím druhým lidem, tím spíše v tom jako zavírám dveře, aby tomu poznání byly třeba otevřený, případně taky, protože ono to nebylo myšleno zle. A já myslím, že většina lidí to také myslí dobře.

A já jsem to měl tak: když toto pomohlo mně a pomohlo mi to přece z takovéhle sraček, tak to přece musí zachránit život každému člověku na tomhle světě, komukoliv, s jakýmkoliv problémem. A já jsem měl chuť se o to jako dělit. Ať, hele, nemusíme být závislí prostě na věcech. Můžem žít šťastný, můžete být spokojený jenom tím, že existujete.

Pro mě to bylo tak krásné, že jsem se chtěl dělit s těmi ostatními. Naštěstí jsem nebyl ještě takovej, že bych někde stál a vyřvával to do toho prostoru, ale mesiášský komplex tam trochu byl. Čekal jsem na příležitosti, kdy to můžu vysvětlit někomu.