Může za to: Lhostejnost první Babišovy vlády

Vítejte u pořadu Může za to.

Víte, proč se dnes státní úředníci tak zarytě vyhýbají odpovědnosti za vyhazování našich společných peněz?

Víte, že instituce, které mají jít příkladem, dopustily fatální kolaps vlastních kontrolních mechanismů?

Víte, že zatímco se špičky vědecké komunity zaštiťují profesionalitou, z peněz daňových poplatníků se klidně platí projekty plné chyb a překrucování historie?

A víte, že těm, kteří mají tyto dotace přidělovat a kontrolovat, je to nakonec úplně jedno?

Jak tento systém nekompetence za veřejné peníze funguje? Pojďme na to.

Dnes se vrátíme v čase, konkrétně do období před pěti lety. Do doby, kdy se naplno ukázalo, jakým způsobem dotační struktury nakládaly s důvěrou i s penězi daňových poplatníků a jak fatálně selhávali ti, kteří měli jako první hlídat pravdu, efektivitu a zákony. Podívejme se na fakta.

Grantová agentura České republiky rozdělila za poslední roky desítky miliard korun na vědecký výzkum. Právě od ní získal i historik Vojtěch Kincl více než 1,5 milionu korun na projekt zaměřený na stíhání nacistických válečných zločinců ve střední Evropě v letech 1960 až 1990.

Výsledkem však byla publikace, která se z velké části věnuje vypálení Lidic v roce 1942. Kniha navíc obsahovala závažné faktické chyby. Lina Hejdrichová je v ní umístěna do Panenských Břežan o více než rok později, než skutečně odešla. Kladno, Zlín nebo Velká Chuchle se v textu ocitají v Sudetech a jedna historická postava je na jednom místě bezdětná, zatímco o několik set stran dál vychovává dva syny.

Přesto byla práce vyhodnocena jako významný vědecký výstup a Grantová agentura konstatovala, že projekt splnil zadání.

Na pozadí těchto událostí získává tehdejší analýza z cyklu Aby bylo jasno jasnější, průzračnější obrysy. Ukázali jsme tehdy, jaké procesy se odehrávají v zákulisí institucí, které by měly být pilíři odbornosti, a jak snadno se dají státní peníze vyhazovat bez jakékoliv smysluplné kontroly.

Podívejme se na přehled faktů.

Za prvé, jak funguje přidělování peněz ze státního rozpočtu, kdy řešitel získá milionové částky na konkrétní výzkum, ale odevzdá práci, která se věnuje úplně jinému tématu.

Za druhé, jak vypadá odborná úroveň dotažených publikací, které za veřejné peníze obsahují zeměpisné chyby, protichůdné informace o historických postavách a řadu nepravd.

Za třetí, jak k celému problému přistupuje státní aparát, dozorčí rada a dotační úředníci, kterým vyhozené prostředky vůbec nevadí, přestože sami pobírají stotisícové odměny a statisíce ročně.

Umíte si představit, že byste si za státní kotlíkovou dotaci koupili gril? Asi ne, že?

A víte, že ve světě státních dotací do vědy je toto běžná praxe? Že si někdy platíme z veřejných peněz třeba lži i překrucování historie a že těm, kteří dotace přidělují a kontrolují, je to úplně jedno?

Nevěříte? Tato publikace Vojtěcha Kincla z Akademie věd České republiky je toho příkladem. Pojďme se podívat.

O tom, kteří vědci a která vědecká pracoviště dostanou peníze, rozhoduje Grantová agentura České republiky. Ročně protékají obrovské částky ze státního rozpočtu. Jen za posledních devět let rozdělila téměř 34 miliard Kč.

Předsednictvo této důležité rady jmenuje vláda. Jeho členové podle dostupných informací pobírají minimálně 50 000 zhruba měsíčně.

Oblast společenských a humanitních věd má od roku 2014 na starosti místopředsedkyně rady profesorka statistiky Stanislava Hronová. Ta se prezentuje členstvím v mnoha vědeckých i odborných spolcích.

A právě za její působnosti získal řešitel, historik a germanista Vojtěch Kincl z Historického ústavu Akademie věd, více než půl miliardy Kč na projekt Transnacionální politika a Československo na poli stíhání nacistických válečných zločinců ve střední Evropě v letech 1960 až 90. Za 1 milion 536 000 peněz daňových poplatníků, které mu byly přiděleny.

Tehdy slíbil Vojtěch Kincl, v současné době také placený zastupitel města Hlinska za ODS, odborně popsat stíhání nacistických válečných zločinců od počátku 60. let do roku 1990.

A co odevzdal? Celkem 619 stránek textu. Takže jedna stránka nás přišla na téměř 2500 Kč.

To ale není všechno. Drtivá většina jeho práce není vůbec věnovaná stíhání nacistických válečných zločinců v letech 1960 až 90 ve střední Evropě. Je věnovaná Lidicím, které německý nacisté vypálili v roce 1942.

A Grantová agentura toho vůbec nevadí. Podle štědře placených úředníků prostě uspěl dle zadání. Tak se na ten úspěch podívejme.

Od Akademie věd bychom očekávali pravdivá a přesná fakta. Kniha absolventa oboru Germanistika a historie pro střední školy Kincla ale obsahuje řadu nepravd, odborných chyb a protichůdných informací.

Tak například na straně 93 podle Kincla žila vdova po říšském protektoru Hejdrichovi v Panenských Břežanech do konce února 1944. Omyl. Lina Hejdrichová uprchla z Panenských Břežan až v dubnu 1945.

Nebo na stranách 195 a 196 vědecky zasadil Kincl město Zlín, pražskou Velkou Chuchli a středočeské Kladno. Víte kam? Přece do Sudet.

A pojďme dál. O době Štěpánky Mikešové, která skutečně neměla děti, publikuje autor na straně 53 pravdivě, že je bezdětná. Ovšem na straně 532 se bezdětná vdova Mikešová zázračně stala matkou dvou malých synů.

Akademická činnost vystudovaného pedagoga pokračuje. V červnu 2019 vysvětloval v České televizi, že Štěpánka Mikešová šila zástěry a cejchy. Poslechněte si.

Štěpánka Levingerová již odmítala dál zdarma šít šaty, případně některé zástěry, cejchy a podobně.

Přitom v četnickém zápise, na který se odkazuje a který uvádí ve své knize na straně 438, stojí jasně, že Štěpánka Mikešová šila obleky. A na straně 439 už vdova Mikešová šila oblečení nebo domácí textil.

Kdybychom měli vyjmenovat všechny chyby a nepřesnosti, které Kinclova kniha za naše peníze obsahuje, byli bychom tu hodně dlouho.

Tím ale příběh nekončí.

Ačkoliv knihu označilo mnoho odborníků za neprofesionální, faktograficky nepřesnou a s obtížně akceptovatelnými a vágními vývody, nebránilo to Historickému ústavu Akademie věd vyhodnotit knihu jako excelentní a významnou publikaci.

Takže shrňme to.

Vystudovaný pedagog z Historického ústavu Akademie věd zažádá o peníze na výzkum o trestněprávním stíhání nacistických válečných zločinců v letech 1960 až 90. Dostane 1,5 milionu Kč ze státního rozpočtu. Za ty napíše knihu o nacistickém zločinu, vypálení Lidic v roce 1942. Kniha je navíc plná chyb.

Vládní agentuře reprezentované profesorkou Hronovou a kontrolované dozorčí radou volenou parlamentem vyhozené peníze vůbec nevadí. Přitom dozorčí rada pobírá půl milionu ročně a její předseda dostává statisícové odměny.

Jak je vidět, ze státního, tedy z peněz nás všech, krev opravdu neteče.

Jedinou státní organizací, která odmítla Kinclovi lži akceptovat, byl Památník Lidice. Jeho ředitel Eduard Stehlík stáhl knihu z prodeje.

Veřejné instituce, dotační agentury a vědecká pracoviště jsou dlouhodobě prezentovány a částí občanů vnímány jako záruka pokroku, objektivity a nejvyšších profesních standardů. Slibují efektivní nakládání s penězi a kultivovaný rozvoj společnosti.

Postupně se však ukazuje, jak moc se oficiální prohlášení vzdalují od reálné praxe všedního dne. Setkáváme se s naprostou neochotou korigovat zjevné dotační přešlapy a uznat profesní pochybení.

Zatímco veřejnost sleduje politické diskuse, v zákulisí se často projevuje nekonzistentnost rozhodování těch, kteří mají peníze kontrolovat a sami by jim měli podléhat. Právě zde vznikají legitimní otázky, na které se v běžném mediálním prostoru rádo zapomíná.

Pět let po kauze Vojtěcha Kincla zůstává největší otázka stále stejná: Kdo vlastně kontroluje kontrolory?

Nejde totiž o první případ, kdy se kolem Grantové agentury České republiky objevily vážné pochybnosti. Už v roce 2014 řešila vláda spory kolem hodnocení grantových projektů a objevovala se obvinění z netransparentního rozhodování.

O sedm let později upozornil Nejvyšší kontrolní úřad, že agentura neoprávně vyplatila dotaci přes 10 milionů Kč, přestože příslušná smlouva nebyla v souladu se zákonem.

V případě projektu Vojtěcha Kincla pak ani závažné faktické chyby nevedly k vyvození odpovědnosti vůči těm, kteří projekt schválili, hodnotili nebo převzali. Naopak, projekt byl označen za úspěšný a publikace za významný vědecký výstup.

Jedinou státní institucí, která tehdy zasáhla, byl Památník Lidice vedený Eduardem Stehlíkem. Ten knihu stáhl z prodeje.

Nejde ale jen o jednu chybnou knihu. Jde o systém, který rozděluje miliardy korun z veřejných rozpočtů, ale jen velmi neochotně přiznává vlastní chyby.

Protože důvěra ve vědu nezačíná výší grantů. Začíná tam, kde existuje odpovědnost za jejich výsledky.

Příběh Vojtěcha Kincla není jen příběhem jedné sporné knihy. Je především příběhem systému, ve kterém mohou z veřejných peněz vznikat projekty plné chyb, aniž by za ně někdo nesl odpovědnost.

Miliony odcházejí, kontrolní mechanismy se lhávají a občanům se pouze sdělí, že je všechno v pořádku. Jenže není, protože největším problémem nejsou ztracené peníze.

Největším problémem je ztracená důvěra. Důvěra ve vědu, důvěra ve státní instituce, důvěra v to, že někdo skutečně hlídá, jak se nakládá s našimi společnými prostředky.

A právě proto vznikl projekt Rozhlasu. Místo, kde nemusíte čekat, až vám někdo povolí správný názor. Místo, kde najdete informace, souvislosti a autory, které jinde často neuvidíte.

Na jednom místě zdarma, bez reklam, bez algoritmů, bez cenzury. Berok.cz — mainstreamový detox.

Detox pro lidi, kteří chtějí přemýšlet vlastní hlavou.

Zůstaňte s námi i dnes večer. Už ve 20:00 se můžete těšit na Ondřeje Dostála a jeho pořad Eurodžungle, ve kterém bude komentovat aktuální dění v Evropské unii i dopady bruselských rozhodnutí na život občanů.

Děkujeme, že nás sledujete. Nezapomeňte: když nikdo nekontroluje kontrolory, přestává fungovat demokracie.

Na shledanou zítra.