Nemusíte tomu říkat náboženství | Stanislava Nováková 🇨🇿 Přemysl Pitter

Srdečně vás zdravíme tady ve vysílání Inovace republiky.

Zdravíme všechny pravidelné diváky a zdravíme všechny přátelé a taky všechny přátelé příběhu Přemysla Petra.

Vedle mě je paní Stanislava Nováková.

Dobrý den.

>> Dobrý den.

>> Já musím říct, že mi je velkou radostí se pokoušet přibližovat příběh Přemysla Petra a Olgy Fícové.

V loňském roce, taky díky přispění diváků a přátel, vznikly památník u vlastně zámku Štiřín a plno aktivit, které se tady odehrávají.

Ale zeptám se rovnou na váš příběh a to, co vás spojuje s příběhem Přemysla Petra.

>> Já jsem se k té osobnosti dostala vlastně skrze naší příbuznou a byla to dáma, která vlastně v mladém věku přímo spolupracovala s Přemyslem Petrem na té jeho akci, která je takovým tím největší událostí v těch jeho aktivitách, na akci Zámky. Byla vlastně mladá, bylo jí asi dvacet let a stala se ošetřovatelkou těch dětí, které Přemysl Petr vlastně přijal těsně po válce, aby se o ně postaral, aby jim poskytl to nejnutnější. A asi ta největší zásluha tkněla v tom, že vlastně s tím týmem mu pomáhali těm dětem hledat nějakou blízkou nebo přímo rodinu, což vůbec nebylo jednoduché, a léčit i jejich duše, léčit ta traumata dětská.

>> To byl takovej ten prvotní úkol a ten další, který určitě nebyl o nic méně významný, bylo právě hledání těch příbuzných.

No, myslím si, že Přemysl Petr — to říká pan Alfred Strejček, s kterým si v tomhletom asi velmi dobře rozumíme — že je člověkem praktikujícím křesťanem. Nechodil a nehlásal jenom zásady křesťanství, ale byl to člověk, který musel mít úžasné vize. Ale on dokázal ty svoje vize také naplnit. Dokázal se obklopit lidmi, o kterých byl přesvědčený, že se na ně může spolehnout. Úkoly, které si dával, ty určitě nebyly malé, ale věděl, že s týmem, kterým se obklopil, tak určitě dosáhne nějakého pozitivního výsledku. To se vlastně téměř vždycky podařilo.

Když jste zmínila jméno pana Alfreda Strejčka, tak bych možná odkázal na velmi unikátní záznamy z dopisů a originálních vlastně promluv Přemysla Petra, které byly namluveny Alfredem Strejčkem na CD a taky nově to najdete i na takovém — jak se tomu říká — flash disku, úložišti, tak abychom mohli ten záznam šířit dál. A najdete to na platformě Inovace republiky.

To je jenom taková odbočka, protože tam jsou velmi silné materiály. Až člověku se hrnou slzy do očí, když slyší vlastně komentáře týkající se druhé světové války, ale zejména toho dění po druhé světové válce.

Jak na to pohlížíte vy s pohledem toho, co jste si prostudovala přes svoji rodinu, ale třeba i přes další materiály, na ten odkaz Přemysla Petra a Olgy Fícové?

>> Tak v naší rodině to jsme k tomuhle asi se nevraceli hned nějak brzo po skončení těch aktivit pitrových poválečných.

Teda, protože moje maminka jí bylo čtrnáct let, když skončila válka, a vlastně dva dny před skončením války Němci popravili otce. Ona toho otce našla a myslím si, že pro ní to byl celoživotní otřesný zážitek.

A vedle toho, když jsme v rodině měli někoho, kdo po válce vlastně pomáhal nejen židovským dětem — protože ty byly v jedny z prvních, které se dostaly do péče Přemysla Petra — ale i německým dětem, tak asi tenkrát ona nebyla stoprocentní a asi jí to nikdo nemůže mít za zlé, chápat, že se někdo stará o německé děti, když ona rukou nějakých Němců přišla o otce a ještě pár dní předtím se starala.

>> No.

No, opravdu to na sebe velmi záhy navazovalo.

A vlastně k tomu tématu Petrovu jsme se dostali až v momentě, kdy ta teta nás často navštěvovala a vlastně teprve z toho jejího vyprávění — ono taky v té době, já nevím, řekla bych ještě sedmdesátá, osmdesátá léta — to zdaleka nebylo téma, o kterém by se Přemysl Petr — myslím, o kterém by se tady běžně nějak mluvilo. To rozhodně ne.

>> To do dneška se moc nemluví.

>> No, ale tak tenkrát spíš to bylo právě — jsou doklady v těch jednak v nějaké literatuře, jejíž byl sám autorem, a nebo zase kdo co napsali další ti jeho spolupracovníci třeba. Tak tam vlastně se dokládá, že ten nový režim poválečný takovýmdle lidem nebyl příliš nakloněn, tak proto se vlastně o tom příliš tady nemluvilo.

Ale u nás teda v té rodině se začalo poté, kdy ta teta nás začala navštěvovat a vlastně docela do podrobna nám vyprávěla, jak to vlastně všechno fungovalo. A ona právě zrovna byla jednou z vychovatelek, která se starala o ty německé děti.

Jo.

A vlastně nevím, možná by stálo za zmínku tady uvést i film, kterých jsou dvě verze. Je to film pana Tomáše Škrlanta. Jmenuje se — v tý kratší verzi — Nemusíme to nazývat náboženstvím. A nebo je pak delší film a to je Milujme své nepřátele. To byla vlastně jeho Petrova filozofie, že jo. Protože on měl v oblibě Tolstého a to já si pamatuju ještě ze střední školy tu filozofii Tolstého Nepřátelce bez Lunasiliem, jo.

A tak vlastně on v tom, obzvlášť v těch dětech, viděl někoho, kdo není ten násilník, a proto, že se mu musí pomáhat. Tak i v tom filmu, nebo v obou těch filmech, je vidět, jak to tam probíhalo a vlastně jaké ty německé děti, v jakém stavu se dostávaly do péče toho Petra.

>> Mhm.

>> O čem teta mluvila? Co byste zavzpomínala z těch vzpomínek nebo z toho jejího vyprávění — jak to probíhalo, jaká byla atmosféra? Protože přeci jenom zrovna vůči Němcům se lidi mstili. Smutné bylo, že kolikrát ne ty lidi, které trpěli tím režimem, ale ty, které spíš šli na ruku, tak pak prokazovali — bych řekl, že to bylo spíš pravidlem než výjimkou, bohužel.

Ano.

>> Eh, no, opravdu to zase se dočteme v knize pana Kosatíka, který taky zase o Petrovi napsal knížku, jmenuje se Sám proti zlu. A tam vlastně té akci Zámky věnuje docela velkou část v té knize. A právě z toho, co vybádal v těch archívech pitrových a jednak pravděpodobně i z vyprávění těch pamětníků — protože ta knížka, to už je pár let, co vyšla — tak tam vlastně popisuje, že tam nebyli příliš ty lidi, zvaní. Byla to taková víceméně souhra náhod, že se Petrovi podařilo sehnat uvolněné Ringhoferovy zámky: jednak Štiřínský zámek a jednak zámek v Kamenici.

A právě ten jeden, který se nachází kousek od Štiřína v Lojovicích — ona to později právě za změny režimu byla protialkoholická léčebna potom. Ale těsně po té válce to nebyl Ringhofův zámek v těch Lojovicích, ale bylo to — patřilo to Němci nějakému, kterému ten zámek zkonfiskovali, byť pravděpodobně vůbec nekolaboroval s Němci. A stejně jako ten Ringhof určitě ne, protože to i moje maminka si pamatuje — že naopak. Protože jemu patřil pivovar Velké Popovice a spousta statků a tak dále, tak naopak těm lidem umožňoval, těm, co žili kolem, aby si tam nabrali třeba obilí nebo prostě věci, které potřebovali.

Ale tím jsem odbočila, ale bohužel byli odsunuti, že jo.

A v tom Lojovickém zámku tam teda byl odsunut ten Němec a tam právě byly umístěny ty německé děti. Byly to děti, které přišli nebo je vyzvednul ten Petr z internačních táborů.

A to právě dokonce v tom filmu říká ta moje teta. Cituje, tedy Přemysla Petra, že říkala: „Tohleto udělali, tohleto jsme udělali s německými dětmi my za vlastně pár týdnů."

Ty děti na tom psychicky a zdravotně nebyly o nic lépe než ty děti židovské, které vlastně přišly z těch koncentračních táborů. Některé dokonce tam zahynuly. Převezli je a několik dětí tam přímo zemřelo za pár dnů, protože už se jim nedalo pomoct.

A tam právě se popisuje i to, že vlastně na té vesnici, kde se všichni znali, tak vlastně opravdu ta činnost toho Petra nebyla příliš vítaná. Udávání, že pomáhá. A tak dokonce, že tam museli napsat, že tam je karanténa, tyfus, aby prostě na těch zámcích se tam nikdo zbytečně nedostával.

A speciálně ta moje teta si právě vzpomíná, že ty Lojovice, to je malá vesnice, ale byla tam hospoda. A jí možná tenkrát nebylo ani 20 let a ještě tam byla s nějakou další ošetřovat. Tam je taková malá hospodka. Je tam snad do dneška.

A ta taky byla mladá. A že tam třeba večer se prostě ty vesničani posílili v místní hospodě a teďka, že tam vtrhnou na ten zámek, takže se tam zatarasili skříněmi, židlem a tak různě, aby se na ně nikdo nedostal, protože se skutečně i báli.

No. Jak vůbec zvládat tu situaci toho, že na jednu stranu zlo a vraždění ze strany Němců, na druhé straně převlékání kabátů a chut' se mstít Čechů, jak jste to zmiňovala od tatínka, jak byla o tomhle někdy pak řeč — jak tohle vlastně vstřebat nebo prožít?

No, zcela určitě. Já si myslím, že čas asi pracuje ve prospěch toho, aby člověk trošku pozapomněl na ty křivdy a na nepříjemné věci.

Tak ta maminka moje, dneska jí je 95 let, tak toho člověka uznává úplně stejně, jak ho uznávala ta teta, která bohužel už zemřela. Ale jako dlouhou dobu to v ní doznívalo, to je pravda, ale ne snad vysloveně vůči těmhle aktivitám, ale tak obecně, že prostě to, že si to trošku obecnila, že německý národ je národ nepřátelských lidí, a to trvalo dlouho, než než se z toho vymanila.

My jsme tady měli i jednoho z hostů — Petrovo dítě.

Nevím, jestli to víte?

To nevím.

A koho?

Říkal Přemysl Petr vyšší režie.

Tak já jenom se podělím o takový zážitek a omlouvám se některým divákům, když jste to slyšeli, ale když se člověk ponořil do toho více, aby nasvítil ten příběh Přemysla Petra, tak jsme začali připravovat nové vydání knížky „Zvláštní člověk", co napsal pan Miroslav Matouš. Natočili jsme i rozhovor s panem Petrem Matoušem. To tady najdete.

Ano. Ano.

Tak to tady najdete.

A pana Matouše taky jsem.

Jo, tak to ani nevím.

Tak to zavzpomínejte na pana Mat.

Ne, ne, já zase jsem ho viděla tak jednou. Musel to být taky zvláštní člověk, kterej měl neobyčejné zásluhy. Zrovna křesťan taky asi v pravdě a se vším, co k tomu patří.

A zrovna tak podobně jako Petr, perzekuovaný za toho minulého režimu. Protože navzdory tomu, že byl neobyčejně vzdělaný, tak vlastně se taky jeho kurikulum obsahuje všechny možné profese, ale zrovna ne asi ty, které by si zasloužily to, jak prostě byl vzdělaný a co znal.

No a já sama i tu knížku taky mám.

No a zvláštní člověk je to proto, že to vysloveně vlastně ho tak nepojmenoval pan Matouš, ale oni se spolu seznámili ve vegetariánské jídelně. To asi víte.

No, ale řekněte, jsme tady pro diváky.

Tam ho vlastně takhle pojmenovala, myslím, že jedna z těch, co tam pracovali, prostě řekla: „Toho musíte poznat. To je takový zvláštní člověk." A on zřejmě na to klad důraz, protože pak zase mu někdo poradil — ale to taky asi možná se setkal s tou dámou v té jídelně, v té vegetariánské, protože mimo jiné Peter byl taky vegetarián.

A ta mu řekla, že ho může vyhledat v tom Milíčově domě, a tak vlastně oni navázali to přátelství.

A já ještě možná se vás potom zeptám, koho přímo jste tady měli, ale já bych se vrátila k tomu, že ta moje teta se celý život, nebo do konce svého života, vlastně byla v kontaktu s jedním tím dítětem. A já jsem měla tu čest ho osobně poznat. Myslím si, že asi tak před 10 dny jsme si vyměnili pozdravy aspoň písemně, protože je to pan Hans Wunder, který žije v Berlíně a dneska je mu 90 let. A když tady byl, když mu bylo 80, tak já jsem — protože jsem v tom Štíříně, byla to taková souhra náhod — se pořádali tam na zámku Den Ringhofra. To teďka se to už nedělá, protože zámek je zavřený, ale tak v minulém desetiletí.

A já jsem tam byla s vnoučaty. A teď tam byl zpřístupněný ten park, který jindy příliš nebyl, protože to byl hotel, fungovalo to jako hotel. A teď jsme tam procházeli. Dostali jsme takový leták, co všechno o tom Ringhofovi, a byly tam dva řádečky o Přemyslu Petrovi.

A tak já jsem si řekla — akce se konaly v květnu — tak to jsem řekla, tak to takhle já nemůžu nechat. Že určitě je záslužné, že pan Větvička v botanické zahradě udržoval ten park, to všechna čest, ale přemysl by si zasloužil víc než dva řádky.

Kniha „Rozkvetlý Štiřín" mimochodem.

No, ano.

A tak já jsem. Dělám to sice sporadicky, ale dosud pomáhám v agentuře, která dělá koncerty jazzu a World Music. A my jsme zrovna v té době dělali koncert jednomu izraelskému pianistovi, který ale žije v Německu.

A já jsem přišla za tím mým kolegou a říkala jsem: „Tohle musíme nějak spojit, protože přece, kdy by se to před 70 lety mohlo stát, že by tam izraelský pianista dělal nějakou kariéru v Německu?" Tak jsme skutečně dali hlavě dohromady. A ještě mimochodem ve Štěříně bylo nádherné piano Steinway. A my jsme dali hlavě dohromady. A já jsem si myslela, že ještě pozvu právě i některé ty pamětníky a měla jsem tu čest, že právě ten pan Wunder přijel. Je to úžasný člověk a jsem ráda, že je snad v dobré kondici mentálně určitě.

Co to bylo za rok?

2015, bylo to přesně 70 let po válce.

A pak jsem za židovské děti pozvala pana Pavla Kona. To je známá osobnost. To byl zase — Petrovým — napsal knihu „Zámky naděje".

Ano. Židovským dítětem, ale pak sám taky emigroval s rodinou, působil ve svobodné Evropě. A pak až — no, oni vlastně žili u Mnichova, kousek od Mnichova, až do posledka, ale vraceli se často do Prahy.

Ani často přednášel a tak, a myslím si, že tenkrát mi pomáhala paní Táňa Nedvědecká, Táňa Fiserová pardon, a pan Jan Vlasák, protože ten se angažoval zase i v těch filmech. Takže ví, a navíc ještě žena pana Vlaska, ta zase měla blízko k Fedoru Krchovi.

Krch byl pedagog úžasný, což je téma na samostatné vyprávění, ale vlastně jsem měla tu čest se s panem Petrem osobně setkat, sice jako dítě, ale taky setkat. Takže ty dva lidi k tomu mají velmi blízko.

No, tak to se velmi povedlo.

Dokonce tam byl i německý velvyslanec a skutečně přišlo tam hodně lidí, a to jsem byla moc ráda, že se to zase někam dostalo dál do povědomí.

Bohužel, není letos, ale jsem něco udělala i letos.

Minulý rok jsem právě dělala takovou vzpomínkovou akci s panem Strejčkem a ten řekl právě, že po Komenském je Petr jeho další osobnost, kterou neobyčejně uznává. Ale vzhledem k jeho imobilitě jsme to dělali v tom resortu, kde vlastně on bydlí teďka.

A tak tam sice tolik lidí nepřišlo, ale i tak tam mi zase pan Vlasák pomáhal a ještě paní Štajmaslová.

>> Úžasný.

Vy jste úžasně aktivní. Že pro ten odkaz Přemysla Petra pracujete už dlouho?

No, snažím se, protože si myslím, že to je osobnost, ten Petr, která si fakt zaslouží velkou pozornost a že je velká škoda, že právě ona, hlavně ta mladší generace, ví málo. A to z toho nevysvětluju tu mladší generaci, z toho vysvětluju spíš nás, že to málo šíříme to povědomí.

Já si totiž myslím, že nejen že to byl úžasný humanista a právě křesťan, ale právě to musel být i člověk neobyčejně odvážný.

A mně přijde, že tak jak už jsem naznačila, že dneska sice všichni hlásají něco, ale odvaha k činům jim trochu chybí.

Jo.

A v tom si myslím, že ten Petr byl neobyčejným vzorem pro mnohé lidi.

No, byl radikálním pacifistou a velmi odsuzoval všechny války.

>> To to zase dělala ta zkušenost.

Samozřejmě, on vlastně tam šel dobrovolně do první světové války a vlastně teprve s tou vlastní osobní zkušeností dospěl k tomu, že byl pacifistou.

A právě to navazovalo i na to, že se stal vegetariánem.

On už pak nedokázal ani spatřit, když někdo ubližoval zvířatům.

Jo, tak z toho vyšel i tenhleten postoj.

>> No, mám celou řadu otázek, ale vy jste zmínila něco v letošním roce.

>> No a v letošním roce... Může v něčem pomoct nebo někoho někam pozvat?

Eh, no, možná, že by mi to pomohlo. V letošním roce se ještě vrátím kousek k něčemu, co nesouvisí úplně s panem Petrem, ale s tím, že kvůli svým rodičům, o které jsem se docela dlouho starala a ještě se starám o maminku, tak jsem se vlastně z Prahy odstěhovala právě do míst, kde ten Pittr působil.

A tam je úplně nová škola, dokonce střední škola.

Tak a já když jsem tam přišla a zjistila jsem, že tam není ani knihovna, tak jsem řekla: „No tohle v takovéhle temnotě já žít nemůžu, byť to mám do Prahy nedaleko teda." Ale tak jsem právě se snažila navázat kontakt i s tou školou a s obcí tam, ale musím říct, že to není úplně jednoduché.

A právě jsem si řekla, že bych zkusila i těm studentům přiblížit tohle, protože si myslím, že dějiny kolem sebe poznávat je úplně nejlepší z nějakých konkrétních událostí, příběhů, pomocí toho, že zviditelním nějaké osobnosti a tak dále.

To je jako byste řekla jeden z mnoha důvodů, proč vznikla Inovace republiky. Poznávat prostředí kolem sebe z příběhů.

>> No a já jsem se teda pokusila o to.

Udělala jsem besedu, protože předtím to byly takovéhle komponované pořady, kdy jsem spíš vyňata jako nějaké materiály právě z těch dostupných knížek a ještě navíc tam byli přítomni teda před těma deseti lety i přímo ti účastníci.

Ale tohle jsem pozvala na besedu právě pana Kosatíka, který rád pozvání přijal, ale bohužel na tu besedu, která se konala přímo v té škole, na tu besedu ale z těch gymnazistů vůbec nikdo nepřišel.

A to mě teda fakt mrzelo. Přesto, že jsem předtím seděla s paní zástupkyní a snažila jsem se jí vysvětlit... ale já měla bych to být priorita celého regionu. A socha Přemysla — teda nevím, o jaké obci přesně hovoříte.

>> To je obce Sulice a Želivec, což je kilometr a půl od Štyřína.

Ale právě o to, co se dělo teďka v tom Štyříně loni, vlastně se o to zasadil spolek Kamenicko a to jsou rozhovory, a velmi přispěli diváci Inovace republiky ke sbírce.

No, já jsem v kontaktu taky s tou paní a tak jako vím, že tam byla úžasná výstava v Kamenici přímo, tam je takové prostranství. Tak to se mi líbilo, i to bylo docela hezky udělaný.

Rozhovor s paní Michaelou Valentovou tady taky najdete na Inovaci republiky.

>> To si to si najdu teda.

No.

>> No.

No tak to jenom pro ostatní, aby taky věděli, že se ty pramínky krásně spojují a přirozeně se tak děje.

No, možná se zeptám úplně poslední otázkou.

Jaký je ten odkaz pro budoucnost vlastně Přemysla Petra? Protože je to velký vzor, velký, velký příběh.

>> Eh, sám jsem dostal tu knížečku „Zvláštní člověk" možná kolem roku 2015 přesně od paní Táni Fiserové.

>> Takže v tu chvíli mi to taky dalo spoustu souvislostí a i otázek.

Tak jak to vidíte vy?

Já jsem to vlastně trochu naznačila. Že by to mohl být člověk, který je skutečně vzorem díky těm svým vlastnostem.

A právě ta paní Vlasáková je či byla, ona už je dávno v penzi, ale je psycholožka a ona vlastně v té knížce udělala takový profil a to je úplně přesný. Že to byl člověk, byl určitě vizionář, kterej dokázal právě ty svoje vize, ale i realizovat. A to díky tomu, že si uměl najít právě ten tým.

Takže podle dnešních hesel bych řekla, to byl i dobrý lídr.

Ale v čem byl úplně mimořádný, že ty své vize nejen že je dokázal realizovat, ale bral za ně i odpovědnost. Antonín nejen za ty svoje vize, ale i za všechno, co dělali ti ostatní.

A to si myslím, že je opravdu poslání s velkým P. Že vizionářů bych řekla, že se najde taky spousta, ale aby ještě vlastně až do konce si uvědomovali tu odpovědnost za ty svoje činy. To si myslím, že už si každý ne jednak si nedomyslí a jednak nemůže tu zátěž unést. A on musel být úžasně člověk, který tohle dokázal.

No, moc děkuju za vaše slova, moc děkuju za veškerou vaši práci, protože mnoho let pomáháte šířit odkaz Přemysla Petra a Olgy Ficové.

No a taky je to povzbudivé i pro nás, pro všechny, abysme si třeba některé knihy, které tady zazněly — Sám proti zlu, Zvláštní člověk, Zámky naději — a taky jste zmínila dva dokumenty, dokumentární filmy.

>> Tomáš Škrdlan.

Ty filmy vznikly v roce 2005 a jak jsem říkala, jsou dvě verze.

Jedna je přístupná normálně na internetu, na YouTube. „Milujte své nepřátelé" a ta druhá ne. A dokonce ani pan Škrdlan, protože já jsem nějak ji hledala teďka a naštěstí jsem ji pak našla v těch svých archivech.

Ta kratší verze — nemusíte tomu říkat náboženství. Prostě jde jenom o lásku člověka k člověku.

No, jenom a to jenom by nám stačilo v téhle době ještě intenzivněji, teda.

No, přesně tak.

Já takhle ukážu i symbol tradiční noviny z toho důvodu, že si dokážu dost dobře představit, že tady na titulní straně místo otázky „Kde domov můj" tak bude třeba zvláštní člověk Přemysl Petr a nebo sám proti zlu. A tady velká fotografie Přemysla Petera a Olgy Fícové. Myslím si, že někdy v budoucnu na titulní straně by to slušilo tomuto tématu.

Když jsem vás poslouchal, tak mi jde i hlavou třeba jeho článek, který se jmenuje Pravý Izrael. Velmi zajímavý text, který bychom rádi taky někdy přetiskli.

No a budeme rádi za svobodné šíření informací, za svobodnou diskuzi, za tvorbu, za společnou tvořivost. Budeme rádi, když se případně stanete i předplatitelem novin, protože společně tvoříme rozpočet pro to, abychom odhalovali naše kořeny a abychom poznávali velikány těch novodobých dějin.

A moc děkuju za to všechno, co proto děláte i vy. A děkuju za tento rozhovor.

Já děkuju za pozvání. A jenom ještě řeknu krátce ten příběh, protože bych vám to řekl po vypnutí kamery a mám z toho takovou radost do dneška, že člověk se o něco začne zajímat a řekne si: „No, ale už těch témat je hodně, už toho člověk řeší hodně." No a jednou takhle jsme měli setkání vlastně u dálnice — rychlá schůzka. Dali jsme si kávu s jedním z diváků, co nám pomáhá vydávat knihy a plánujeme, protože to doufám, že vydáme v roce 2026, znovu vydání té knihy Zvláštní člověk.

Mhm.

A já sedím na té kávě a vlastně o tom tak hovořím, vyprávím o Petrovi z toho, co já vím, co si pamatuju. No a vlastně se ke mně otočí taková starší dáma a jenom mi takhle zatukne na záda a já se otočím a ona řekne větu: „Já jsem Petrovo dítě."

Mhm.

Málem vyhrli slzy jí taky. Paní Michala vlastně Vidláková.

Eh, tak jsme tam zavzpomínali, ona mi říkala přímé zážitky od táboráku, pak mi dokonce ukázala fotografie.

Mhm.

No a rozhovor s paní Vidlákovou tady najdete. Jestli jste ho neviděli, tak se podívejte na její příběh, na její osoba, na její vyprávění ze zámku Kamenice, kde přinesla sem do těchto prostorů umělecké zahrady dobové vzpomínkové fotky a tak dále. Takže v tu chvíli podle vzoru Přemyslavy a vyšší režie člověk jde jenom dál tím tvůrčím způsobem.

No, tak to jsem vám chtěl říct jako příběh.

Tak děkuju.

[Smích] To je něco navíc ještě nad pozvání.

Mějte se krásně. Děkujeme moc, že jste s námi.

O příběhu Přemysla Pitra se vrátíme i tady v novinách Inovace Republiky. Těším se moc na to, že ten příběh budeme sdílet i mezi další občany a mezi další sousedy.

Mějte se hezky a případně na platformě Inovace republiky jsou další informace, včetně toho o CD — poslední kusy CD, co namluvil Alfred Strejček — a nebo tam najdete přepis na flash disk, tak abyste vlastně poznali ten příběh ještě intenzivněji, ještě hlouběji.

Mějte se hezky. Díky.

Na shledanou.

Děkujeme za vaši podporu pro natáčení dalších rozhovorů. Objednávat můžete na internetovém obchodě Inovace Republiky.

První stříbrná medaile a komunitní mince Inovace republiky je již vyprodána. 1000 kusů bylo věnováno odkazu a myšlenkám Jana Ámose Komenského.

Toto je druhá stříbrná medaile a mince Inovace republiky věnovaná té nejčastější otázce našeho národa: Kde domov náš? Kde domov můj?

A právě tato otázka je hlavním symbolem druhé strany této mince a věnovaná odkazu a dílu Františka Škroupa a jeho rodiny.

Právě díky této medaili podporujeme mnoho aktivit a rozvíjíme principy Národního centra Inovace republiky ve svobodě, spolupráci, participaci a také aktivním občanství.

Budeme moc rádi, když pořídíte druhou stříbrnou medaili. Unikátní vydání pouze 1000 kusů. A co je důležité říci — cena stříbra stoupá. Vy můžete si ale pořídit stříbrnou medaili, kde si bezpečně uložíte své finance, podpoříte tedy sami sebe. Můžete mít dobrý pocit z toho, že nám pomáháte rozvíjet to všechno, co se děje před vašima zraky na obrazovce a co se taky děje za kamerami vysílání Inovace republiky.

No a za třetí — můžete na tom případně i vydělat, protože cena stříbra natolik roste, že máte bezpečně uložené finance a případně i vyděláváte.

Moc děkuju všem, co jste v tom s námi. Moc děkujeme všem, co jste už stříbrnou medaili pořídili. A taky děkuju vám všem, co to zvažujete nebo pošlete tento odkaz dál.

Pokud jste třeba i podnikatelé, můžete uložit více svých prostředků do stříbra, do stříbrných medailí a podpořit tak celkově naši tvorbu.

Ze stříbrné medaile taky vznikají noviny. Toto je druhé číslo, ale já teď můžu říct, že čtvrté číslo novin bude věnované právě Františku Škroupovi, otázce Kde domov můj a také 200 let od výročí uvedení první české opery Dráteník — 1826 až 2026.

Ty reportáže tady najdete. Mějte se krásně a děkuju za veškerou podporu, za veškerou energii. Moc si toho vážím. Mějte se krásně.