Opozice mě chce popravit předem. V ČT chci vidět smlouvy i začerněná data | Oto Klempíř | Jak to je?

Dobrý den, vážení diváci.

Vítám vás u dalšího vysílání našeho pořadu Jak to je.

Mým dnešním vzácným hostem je ministr kultury Otok Lempíř.

Vítejte.

>> Dobrý den.

[hudba]

>> Pane ministře, kolem vás se toho děje hodně. Samozřejmě, teď jste v hlavní roli nepřítele veřejnoprávních médií. Já jsem si připravil mnoho otázek na dané téma. Nicméně, jak jsem pochopil z toho, co se děje od včerejška, kdy Ústavní soud rozhodl, kdo koho musí vzít vláda do Ankary a koho nesmí, a tak dál – to je jedno. Není to vlastně úplně jedno, protože já očekávám, že opozici opozici narostou křídla teď.

>> Ať prosadíte cokoliv, tak se okamžitě obrátí na Ústavní soud a je to.

>> Víte co, to mně celkem jako jedno. Co oni budou dělat, já mám prostě svůj nějaký plán zákonu, který budu prosazovat. V září začne zákon o financování médií veřejné služby. Já jenom potřebuju, aby se stala jedna věc – aby veřejnoprávní média, víte co, mým vnímáním by neměla být ovládacím prvkem společnosti, jo. Je to nějaká věc, která by měla informovat jakoby univerzálně, jak poctivě, nestranně. To všechno, co všichni říkají, to už bylo stokrát za ty dva tři měsíce, co tomu věnujeme, bylo řečeno.

Ale ta společnost je rozdělená ve vnímání všeho. Je rozdělená ve vnímání role veřejnoprávních médií. Je rozdělená ve vnímání role cesty pana prezidenta do Ankary. Je rozdělená ve vnímání role všeho. Zatím já nemám žádný přesný průzkum. A zatím z toho takovéhoto více nebo méně povrchního vidíme, že větší část společnosti je spíše s koaliční vládou než s opozicí.

A ta opozice samozřejmě říká: „Hele, to je tak správně, protože těch chytrých a lepších lidí, kteří jsou s námi, kteří nám rozumí, jak to myslíme, je vždycky míň. A těch vašich je ta většina, ale my si s tím poradíme." Takže já rád říkám – já jsem přebral jednu větu po britském velvyslancem Metufieldem, kterej kdysi začal své působení v Čechách tím, že natočil video, kde řekl: „Jsem tady nový." A já jsem tady taky nový v tom parlamentu, sice půl roku. Sice předtím 25 let jsem dělal spindoctoring a kreativu v politických stranách a tak dále, ale v té reálné politice jsem skutečně nový.

Skutečně se to učím. Mám nesmírnou snahu to dělat dobře. Mám nesmírnou snahu podávat ruce jak opozici, tak i té ultradopozici, která tam samozřejmě rozdělila na několik prvků. Samozřejmě, že se mi to jako příliš nedaří, protože oni odmítají naprosto moje snahy o to se jakkoli domluvit. A já, protože to dělám dlouho a tak vím, že to se říká eliminace potencionálního soupeře.

>> Mhm.

>> Takže asi zřejmě někdo kvalifikoval, že tentýž člověk by mohl vůbec možná zlobit, když je z toho z té populární kultury, tak ho popravím předem, aby už byl popravenj na celou dobu. Takhle mi to připadá. Možná to vidím příliš subjektivně, možná se mýlím, nevím.

>> No, samozřejmě to musíte vidět subjektivně, protože jste uvnitř toho dění. Já se na to dívám trošku zvenku. Samozřejmě sleduji ten problém s veřejnoprávní médií dlouho, když jsme u toho. A já jsem asi radikál z druhé strany, jo. Já vůbec odmítám, já si dělám vlastně srandu z boje za nezávislost České televize a Českého rozhlasu, protože nelze bojovat za něco, co není.

Já sleduji dlouhodobě obě dvě média, samozřejmě selektivně, protože kdybych měl sledovat veškerou vlastní tvorbu jejich a tak dál, tak to bych na to neměl čas. Ale publicistiku, zpravodajství obou médií – a tvrdím z mého pohledu, že ta média, obě dvě, selhala ve velkých tématech poslední doby. V tom, co bych od nich čekal. A teď je mi úplně jedno, co vlastně – když to začnu od roku 2015, dejme tomu, byl migrační pakt velký, teda velká migrační vlna, pak covid, válka na Ukrajině. Ale nejde o to, co já si o těch věcech myslím, jaký já mám k nim postoj, ale že všechna ta média informovala jednostranně, rozdělovala společnost, dehonestovala opoziční názory, a podle mého názoru vlastně selhala ve své roli. Absolutně. Proto já pro ně nemám vůbec pochopení ani milost.

I já možná reprezentuju nějakou část veřejnosti. Já vím, že zákon je třeba dodržovat. Nicméně to, co se děje dneska, znevěrohodně z mého pohledu i ta média dál, protože zase se propojila s částí politické scény, která chodí prostě před tu televizi. A myslím si, že to není dobře.

>> Víte co, ten ten – já jsem o tom hovořil předtím – ta část, která je současnou vládní koalicí, voličů a vůbec lidí společnosti, je větší. O hodně větší.

Na médiích já mám svlet letitý zkušenosti. Já jsem spíš působil jako nezávislý komentátor politického dění. Já to byl na soukromých stanicích televizních. V rozhlase jsem působil spíš jako kreativec, který měl svůj hudební pořad. Je to na Vltavě. A tam z těch dramaturgických, uměleckých a hudebních pořadů, já tam nemám sebemenší vítku. To samé jako v televizi, kde taky jsem dělal první pořad třeba v roce 90 nějaké hudební. Ale ta publicistika, ty zprávy jsou pod jakýmsi vedením částí společnosti, která ztratila svůj sen o tom, že bude vylepšovat naše duše a naše životy tím, že vrátí zpět do hry jakýsi – teďka to nemyslím vůbec relativně vůči té osobě, ale vůči nim, promiňte – jakýsi odkaz třeba Václava Havla, jakýsi odkaz té doby listopadu, doby, kdy to bylo všechno jako správně, dobré, kdy jsme si mohli vybrat a jacísi zlí lidé reformovali nebo přeformátovali tu společnost, kde je dnes. To jsou ti, kteří musejí vypadnout od válu.

A v tomhletom duchu skutečně jede zpravodajství a publicistika, jak České televize, tak Českého rozhlasu. Ta věc, která by měla být univerzálně vyvážená. A proto říkám, že by neměly být ty veřejnoprávní média ovladačem té společnosti.

Ta se jim nevede, protože vlastně čím dál tím víc – a oni to nejsou žádný hlupáci – čím dál tím víc, když si uvědomují, že vlastně ta opozice ztrácí pomalinku, ale jistě pozice. Podívejte se na preference. Kolik mají dříve silné strany jako IBKA, kolik mají lidovci. Kolik mají piráti, kteří – když jsem s nima, když spolupracoval jako marketér, tak měli těch procent 30 a Ivanu Vartošovi už říkali v Bruselu, pane premiéře, do Bruselu představovat.

Ano.

>> Pozor, pozor na to. Víte co to je? To jako víte co to je?

>> No, na to konto chci říct, že přílišné sebevědomí je krokem do propasti. Teďko to přílišné sebevědomí tam v určité části opozice vidím jako ne jako felony se týčet, jo?

A vždycky, když vlastně ti lidé vystupují a suverénně vykřikují o toho pultičku, tak si říkám tuhle větu, že přílišné sebevědomí je krokem do propasti, ne?

Do propasti.

Eh, vy z pozice ministra kultury a člena vlády vlastně asi nemůžete ani do hloubky se mnou mluvit o obsahu těch médií.

To byste byl hned obviněn z toho, že je chcete dostat pod kontrolu ten obsah. Ale já mám ještě několik vlastně systémových dotazů.

Eh, když přijmu tu myšlenku koncesionářských poplatků nebo veřejnoprávních médií jako takových, o kterých mám pochybnosti, ale to je jedno. Beru to tedy tak, jak to je ze zákona.

Přece jenom mám pocit, že obě dvě média jsou zbytečně velká a že to, co vlastně od nich chceme, tak dokáže — tím, jak ten svět se mění za těch 30 let, kdy vznikly ty zákony kolem veřejnoprávní médií — narostla konkurence. Věci, které plní ta média, jsou schopni plnit i jiní, na poli zábavy, dokumentů, zpravodajství.

Mám pocit, že je doba — když se děje taková změna, jak se děje — že bychom měli definovat, co to, co stát od toho chce vlastně, když to budeme platit.

>> Perfektní otázka.

Jo, k ní samozřejmě patří ještě jeden obor nebo jedno pole, o kterém se moc nediskutuje, a to je vliv nových technologií na úspornost výroby obsahu.

A ty nové — jestli jste slyšeli o něčem, co se jmenuje Tortonská analýza, kdy Torton udělal analýzu, kde vysvětluje nebo z které vyplývá, že i když byla obrovská inflace, tak ty nové technologie přebyly tu inflaci. Takže i přes ni ta média stále bohatla.

A já se ptám: když tu inflaci nikdo nepopírá a výroba těch obsahů se extrémně zlevnila, kde jsou ty úspory?

Oni tam žádné nejsou.

Je to rozpuštěno v platech nebo někde. Proto si myslím, že otázka těch vlivů technologií na zlevňování výroby vůbec nebyla ještě otevřena.

To nikdo se o tom nebaví.

Všichni se baví o roli veřejnoprávních médií a co by měl být obsahem, jak je budeme prioritizovat, jak je ochráníme před budoucími politickými vlivy.

Tak jak bychom je ochránili?

Všechny — 99 % zákonů, které platili, platí.

Mění se jenom financování, přesouváme ho do státního rozpočtu.

A věřte mi, že investice do veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu je ta nejlepší investice státu, kterou může udělat.

Hm.

>> Jo, to nejsou žádné vyhazování peníze, ale otázka je hospodaření.

My tam chceme NKU.

Souhlasila s námi i opozice, ale před pár týdny se ODSka postavila do opoziční fronty tím způsobem, že oni už tam to NKU nechtějí.

Já chci vidět ty smlouvy, chci se dostat k začerněným datům, chci vidět prostě tu výrobu, chci vidět reál, protože zatím vidím jenom politickou hysterii, výkřiky a opravdový strach těch prostě poctivých pracovníků, že přijdou o práci.

A to já nechci přijmout vůbec takovou situaci.

Samozřejmě přece ten zákon, který zajišťuje médiím veřejnoprávním nezávislost na politicích, ten nepřestal platit a on platil, platí a platit bude.

Takže o čem se tady bavíme?

Je to prostě ohýbání skutečnosti.

Mm.

Eh, cítíte nějakou vůli?

Eh, já jsem teď sledoval nedávno — já nevím, o víkendu — bývalého guvernéra České národní banky Mirka Singra, kterému měl rozhovor v České televizi, a on zmiňoval — okolností se ještě předtím, než se stal guvernérem — že živil pracoval na restrukturalizacích firem, které byly v problémech, nebo nemusely být v problémech, ale restrukturalizace znamená také úspory.

>> Hm.

A on jim vysvětloval, nebo tomu moderátorovi vysvětloval, že jedna z možných úspor je také spojit vedení Českého rozhlasu a České televize do jednoho.

Má to logiku a v Evropě to taky mnohde funguje a funguje to dobře.

Eh, je — a teď já nechci říkat, že my teď tady budeme říkat Českému rozhlasu a televizi: "Spojte se." Jo, to není na nás. Ale cítíte vy jako předkladatel toho zákona a vlastně motor těch změn — cítíte vy nějakou vůli z segmentu obou těch institucí spolupracovat nebo spíš nespolupracovat?

Vy nejste ten, kdo jim řekne, tak ušetřete někde.

To musí přijít od nich. Je tam nějaká vůle?

Vůle tímto směrem tam je.

Já se podívám — jako 9 miliard ročně. To přece není možné, jako nikde neušetřit.

To je otázka, která se skládá z několika podotázek.

Jo, zaprvé tu fúzi obou médií — tu my jsme měli připravenou jako jednu z variant.

Nakonec jsme od ní opustili, protože jsme si řekli, že přece jenom to zkusíme bez fúze obou dohromady, protože ta otázka, o které mluví pan Singer — to ušetření — přece jenom není propočítána.

Jo.

Představte si, že byste postavil nový dům někde v Letňanech, tam byste se stěhoval prostě ten management nebo nějaká nová studia, že by ty štáby přebíhaly z televize do rádia, točily by jedny reportáže.

Vy byste od 1. ledna třeba nějakého roku musel tam spustit to vysílání, ale do 31.12 by se ještě vysílalo z těch starých budov.

Takže ten přesun vlastně by to bylo takové jako kulový blesk, jo, podle toho filmu si s ním pomůžu.

Takže jsme ho pustili.

My si myslíme, že ty peníze, které jsme jim — které jsme jim — které jim hodláme věnovat, jsou dostačující. Protože samozřejmě někdo říká rok 2008, vracíte nás do roku 2008 a '24, ale my — dobře — tak my jim jsme si nemuseli brát rok '24 a mohli jsme si vzít rok 2010.

Teda, ono je to asi v jejich očích jedno, ale v té době si nikdo nestěžoval na nedostatek peníz.

Já vím. Inflaci máme — inflační doložku.

Televize i rádio byly rostoucím lídrem trhu, který byl naprosto neohrožený.

Tak jako proč naráz říkáme, my to nedodržíme nic, my propustíme lidi, my nemůžeme naplňovat memoranda. Víte co, ale tohle ve všech debatách už se omlelo tolikrát, že o tom ani nechci mluvit.

Ale tady vidím jasný, jasný příklad té rozdělené společnosti. Protože my si myslíme, že by měli šetřit, že ty nové technologie, které prostě zlevňují výrobu těch obsahů, prostě musí nést ovoce.

Ale oni říkají: "My už jsme šetřili, my jsme propustili 200 lidí," říká Zavoral. "My jsme propustili tohle."

Ale ono to není o propouštění lidí přece.

>> No jasně. To je ošetření.

>> To je o šetření nákladů.

>> Nákladů na výrobu.

To je — a o tom nikdo nechce mluvit.

My máme tolik... No, ten Singer to říkal dobře.

Říká: na počet obyvatelů máte strašných stanic. Jo, ale je to celospolečenská otázka. A ten zákon, který my jsme připravili, který jsme předložili, dostali jsme ho do sněmovny, je zákon, který jde do prvního čtení.

Ty čtení jsou tři.

Mezi nima je spousta připomínek, spousta vývoje, spousta nějakých diskuzí.

Ale jestli někdo chce diskutovat s námi – tím myslím opozici – systémem, kdy já ti dám pěstí a ty povolíš, tak to opravdu nevyjde.

Já jsem tady měl v jednu dobu okolností úplně na stejném místě, jak sedíte vy. Tady nedávno relativně seděl Andrej Babiš a samozřejmě byla to jedna z otázek voličů vládní koalice, jestli opravdu budou zrušeny koncesionářské poplatky. A on se tedy dušoval, že od 1. ledna 2027 budou. A to bylo ale v březnu, dubnu a to já jsem fakt netušil. Třeba já jsem netušil, co je schopna opozice kvůli tomu činit. Teď vidíme obstrukci, zastavená sněmovna kvůli návrhu zákona, který tam ani není na tom programu. To je úplný bizár, ne? Jestli se to dá stihnout. Tím je otázka jako 1. ledna 2027. Nevím, my máme tu snahu to dělat.

Tak to, co dělám já, dělají opoziční politici, oni samozřejmě jsou rozděleni. Nejsou všichni stejný. Některý si obrovsky vážím. Ale to, co se děje v rámci zákona, který není rozhodující v této společnosti, tak ale může jim přinést politické body. A z toho, co já vidím v diskuzích, vidíte v nějakých pseudoprůzkumech, tak jim ty politické body opravdu jako nepřináší. Prostě to vypadá na velkou prohru, ale oni stále křičí, stále si nedají říct. Já jsem přece jenom bývalý politický markéter, já to prostě ten instinkt ze sebe nedostanete. Ten instinkt je víc než data. A nechtějí na ty moje občasné poznámky vůbec slyšet. Chtějí si vybojovat svoji prerogativu.

Můj instinkt jako komentátora mi říkal – já jsem už tvrdil v minulém volebním období – že to, co dělá ministr kultury Vaxa s tím zvyšováním poplatků koncesionářských, rozšířením plateb a vlastně ten byrokratický zmatek, který kolem toho vypukl, že odhání voliče ODS. A toto je podle mě důsledek. Na tom se nedají získat body a ještě podle mě to doslapenavají tím, že opravdu chodí před televizi a křičí. Je to, na tom se asi zhodnem. Každý z jiného úhlu pohledu. Je vám líto to, že vlastně se celá ta materie kolem ministerstva kultury vulgarizuje na debatu o veřejnoprávních médiích? Protože ten úřad obsahuje strašně moc dalších oblastí. Veřejnoprávní média by měla být jako minimální. Ten úřad je opravdu složitý, má 30 příspěvkových organizací, mezi ně patří třeba velký festival Karlovy Vary. Máme Národní divadlo pod sebou, Národní muzeum, máme pod sebou smetanu Litomyšlo a spoustu hradů, zámků, živé umění. Já si nepřeju nic jiného, než aby naše živé umění mělo lepší podmínky. Prostě musíme vyjednat lepší finanční podmínky. Máme státní fond kinematografie. Ten je samozřejmě diskutovaný – proč ty naše filmy, proč diváci na ně nechodí. Ale já musím říct na férovku, že lidi nechodí nikdy do kina. To mi říkal šéf Netflixu evropského. Ty tady chystají velký projekt. Ten si chválí ty naše filmové nejen pobyty, ale i lidi, kterí to umí. A samozřejmě ta chvála jde léta. Víme všichni, že naši filmaři jsou na senzační úrovni. Ale pak tam byl taky nějaký Australan. Říká: „No, u nás lidi nechodí do kina." Ono my musíme najít jinou látku. Musíme najít jednodušší látky, dobrodružnější, akčnější, jako spíš netflixovský trochu, abychom je do toho kina dostali. Ale když máme my menšinový žánr. On byl nekompromisní – já to tady nechci jmenovat, abych někoho nehrozil. Když je tam něco o lidech, kterí jsou v nouzi, jsou jiné národnosti, mají postižené dítě a zápasí s tím životem, tak ten film nemá žádný úspěch. Ale zase na to konto – víte, ta audiovizuální problematika se nedá takhle shodit. My, protože dopředu nevíte, kterej ten film bude úspěšný a který ne. To prostě všichni chtějí mít úspěšný film a nevíte, kterej zabere, protože na to žádné měřidlo při výrobě není. A když se vám povede dobrý artový film, tak to je prostě diamant, který nemá za úkol vydělat peníze. On má za úkol prorazit na co největší počet festivalů a tam ukázat, jak my umíme artový twork. A naše rozpočty jsou všechny low budget a super low budget. My se na ty velké nedorosteme.

I když mluvíme o tom živém umění nebo vůbec o dalších formách. Teď když ohlédnu úplně od těch České televize, Českého rozhlasu – už jsem to už mě to samotného taky nebaví. Teď mám takovou osobnější otázku. Když vy sedíte v tom úřadě, vidíte tu agendu veškerou, řešíte věci jako je audiovizuální tvorba, živé umění a dotace pro divadla. Já třeba věřím vám osobně, že chcete kultuře pomoct, když to řeknu úplně jednoduše. Vnímáte, že proti vám ta scéna jako úplně osobně jede? A když vidíte ty balíčky – není nekonečný rozpočet – si říkáte, hele, ten na mě někde něco vyblil, tak tomu nedám nic?

Ne, to ani nejde. Vůbec. Tam fungují komise, jsou tam různé dotační komise, které ministrovi předkládají svůj odborný názor a já ten odborný názor naprosto respektuju. To není o tom, že někdo něco řekne – to je zoufalý blbec – tak říkaj: je to zoufalý blbec, tak ty tady škrtám a nedostaneš to. A nejde. Za prvé a za druhé, já to nemám v povaze. Já si myslím, že si postupně nějaký ten respekt nebo narovnání těch podívek musím vypracovat, musím si ho zasloužit, musím si to vybojovat. Víte, když každý přirovnaný kulhá, ale jedno z mého života – to je moje bývalá kapela Jar. Nám se všichni vysmívali, že říkal: „To jsou ty vozralci, to jsou ty feťáci, to jsou pitomci, oni to nikdy – je to zábavný, baví nás to, ale fakt to není nic." Ale postupem času neúnavnou prací a cizelováním se tahle kapela dostala opravdu na vrchol a byla považována za koncertní těleso na par excelence. Ale museli jsme si to zasloužit, vypracovat a nepřestali jsme. A to samé budu dělat já. Já chci vylepšovat podmínky všech lidí, kteří o to požádají.

Jako není to jednoduchý v mnoha případech, v mnoha případech vlastně je to téměř nemožný, ale bavíme se o čase T-1 teď.

Mhm.

Jo, tam mám ještě na to 3 a půl roku, abych dokázal udělat z té kultury lepší místo, než bylo. I když mám těch prostředků míň, protože pan Vaxa měl 23 miliard nebo kolik a my samozřejmě máme hodně míň, ale doufám, že postupně to nějak budeme rovnat.

Ale ono to není jenom o penězích. Kultura potřebuje peníze, speciálně živá kultura, speciální opravy památek, ale je to i o navázání nějakých vztahů.

A samozřejmě, když chcete navázat památku s hradem, s hradem Bečov, tak ten nic neudělá. Ale tá živá kultura je plná nepokojných, nesmírně emacionálních lidí prostě, který mají každý svoje ego, chtějí to dělat nejlíp a tak dále a s nima je to složitější.

Nicméně potom je tam další aspekt, který jsme ještě vůbec nepojmenovali a jsou to investice. Máme investice stavební, budovatelské takzvaně, ale máme i investice do lidí.

Já jsem se rozhodl, že vyměním, před nedávnem, paní ředitelku Národní galerie Alici Knast, protože tam už to setrvale mělo sestupný tendenci. Uděláme výběrové řízení, které se chýlí ke konci. Máme tam velmi silné kandidáty a uděláme změnu v té národní galerii. Čeká na to prostě celá ta výtvarná obec.

A samozřejmě počítám s tím, že se zase trefíme do vkusu jenom nějaké části. Samozřejmě, že bude křik. Prostě proč by nekřičeli, když můžou.

A potom druhá věc: jsou to investice nejenom do lidí, jsou to investice do staveb. Obrovské investice máme do Invalidovny. Začne se nová scéna Národního divadla, začneme stavět depozitář Národní galerie, protože všechno do ní teče, ale musíme uvažovat i strategicky, protože další budova, která bude procházet rekonstrukcí a bude takzvaně inovována nebo renovována, to je Veletržní palác. Strategická úvaha to bude třeba za 10 let.

A strategická úvaha je: je to obrovská stavba, nákladná rekonstrukce, nákladný provoz, nákladné všechno. Jak to uživíme, jak to uděláme, co s ní provedeme? Takže to uvažování není jenom tady a teď naplnit potřeby živé kultury a třeba filmařů, kteří potřebují prostředky na to, aby mohli filmovat, ale je to dlouhodobý výhled, kde opravdu je potřeba myslet hluboce a strategicky, aby nám to potom nezbylo tady nádherný zrenovovaný dům a pak „Co s ním?"

Já využiju podotázku. Když jste zmínil Veletržní palác, tak zhruba 500 metrů od Veletržního paláce má stát za relativně krátkou dobu pražská Nová filharmonie. Co s ní? Máme být v naději, že bude, nebo ne?

Parská Nová je již založená společnost pro Filharmonii. Má to vlastně celý, to má naši podporu. Chceme takový dům mít v Praze. Chceme reprezentační prostory, které budou nejenom skvěle vypadat, budou na evropské úrovni.

A otázka jediná: Kdo to zaplatí, aby se to postavilo? A druhou otázkou: Kdo zaplatí provoz, aby to fungovalo? Protože to jsou dvě věci. Ona ta hořící srdce, odhodlání a neústupnost a jakási kreativita jsou jednou zásadní podmínkou a druhou stejně zásadní, možná zásadnější, jsou shánět finance a shánět peníze.

My se tady bojíme prostě deficitu, nějakého zadlužení státního. Když se podíváme kolem po Evropě na V4, tam je deficit, zadlužení vyšší. Oni se toho nebojí, protože prostě potřebují investovat. A je potřeba ty peníze sehnat.

Já si nedovedu představit, že by ministr kultury přišel na vládu za ministry financí a říkal: „Ne, šetříme. Já nepotřebuji tolik, vracíme hodně." Já jsem za motoristy, který chtějí jít k rozpočtu jako vyrovnanějšímu. Tomu souhlasím naprosto. Ale nedovedu si na druhý straně představit, že přijdu na finance a řeknu: „Tak já neopravím ty střechy. Dobrý, já jim nedám ty prostředky na růst jako divadla a tak dále. Nepodpoříme je." Tak to si myslím, že když takový ministr, tam jako nemá co dělat.

Ministerstvo kultury je specifické v tom, nebo kultura vůbec je specifická. Ale to vidíme kolem sebe, že ty emoce — že partneři, se kterými musíte jednat, je to plné emocí, jsou to umělci.

Já se chci zeptat: Zaznamenal jsem třeba před sedmi lety nebo kdy to bylo, když byl covid a byl ministrem kultury — myslím si, že to byl ministr Zaorález. Ta kulturní scéna, která vlastně potřebovala v tu dobu pomoc, to byla zoufalá situace. Nemusíme se k tomu vracet, ale stále si chtěl bojovat místo toho, aby řekla: „No, tak pojďme se nějak domluvit. Vždyť složme zbraně chvilku." Ale dá se s těma emocema nějak pracovat?

Já třeba nechápu tu uměleckou scénu v tom, že má potřebu bojovat i v situacích, kdy je třeba nějaké partnerství. Taková opozice se musí na strategických věcech domluvit, jako je třeba obrana nebo vnitro — to jsou jednoduše pilíře. Ale já tomu nerozumím tomuto permanentnímu boji. Proč se pořád bojuje?

Vy jste vlastně v obležení. Prezident s váma bojuje, opozice, kulturní fronta a tak dál. Jak se v tom vlastně dá fungovat? Dá se s tím pracovat jako s nějakou kategorií?

No, tak budu muset počítat s tím, že půjdou a bude řev. Já nejsem cukr.

Je tam taková antikampaň proti mně, která jede od chvíle, kdy jsem ohlásil kandidaturu, kdy jsem ohlásil, že dám motoristům kampaň. Kolegové říkají: „No, toto ještě nebylo, jak to, že ses nesypal?" A já sesypání se nemám v DNA. To já nejsem cukr. Já jsem vlastně s tím v pohodě.

Ale je dobré říct, že ministr kultury není ministr umělců, není ministr živého umění, není ministr zpěváků a malířů. To je snad 1 až 7 procent mého rozpočtu a mých aktivit. Oni jsou jenom nesmírně vidět, protože jsou atraktivní pro média. Takzvaně editoriální prohlášení — ty mají vysokou útesu, prostě hodně jdou do toho, ale opravdu to gro starostí ministerstva kultury leží jinde, než na té scéně.

Ta scéna je samozřejmě rozdělená. Tam je třeba hudba — tam je obrovský penzum klasických hudebníků, klasických divadel — a pak je tady pop. A ten pop má nesmírnou výhodu v jedné věci. On si na sebe dokáže vydělat. Oni vlastně jsou v pohodě. Takže do toho já nějak nezasahuju.

Mám tady, myslím, pár — podporujeme festivaly, samozřejmě Trutnov a ty velký, ale podporujeme i spoustu malých, spoustu filmových věcí, který by bez nás prostě nefungovaly. Zlín, že jo.

Tak a já mezi tím nedělám rozdíl. Někdo, kdo prostě potřebuje rozvoj, nebo je v nouzi, nebo potřebuje prostě píchnout dlouhodobě strategicky, rozvoji, nebo okamžitě momentálně. Třeba krásný projekt dlouhodobý, který nikdo nedostal žádný peníze, a já se na něj budu soustředit. To je soutěž mladých kapel rockových. To je skutečná liga, tomu si fakt pomoct.

Najdu, najdeme, protože je to kluk, který to dělá dobrovolně, dlouhodobě a všichni na něj vlastně kašlou, jo.

Tak to rozhodně.

No a jaká byla ta další část otázky?

To už jste odpověděl, to je v pohodě.

Eh, když jste dělal marketéra motoristům — já teď tu velkou politiku nechci řešit, ale mě to docela zajímá. A přijal jste roli exekutivního ministra kultury. A říkáte teď, že se to učíte a že si to chcete vybojovat. A to mi to přijde jako poctivý přístup, ale přece jenom — lidi vás znali ne jako marketéra, ale jako člena kapely Jar, že jo.

A jak je ten přerod? Prostě jít najednou ne do zkoušebny, ale na vládu a poslouchat Andreje Babiše jako svého šéfa. To musí být neuvěřitelná zkušenost.

Je to zlom, že jo. Je to opravdu ruptura. Ale to musí to být rychlej, jo. Jakmile to učení, nemůže trvat rok nebo něco — to musí být normálně. Se to dávalo těm zkušeným politikům, který to kroutili 100 dní. Já jsem říkal: Dobra, tak dejme si 100 dní nebo něco. Oni samozřejmě — Andrej Babiš říká: Já žádných 100 dní nechci. Musíme jednat.

Vidíte, že to tempo je gigantický. Jo.

Takže pro mě to byla otázka několika změn. To znamená změna vnímání situace, změna vnímání vyjadřovacího slovníku, změna osobnostní. A hlavně, co bylo nejdůležitější — je to změna významová. Naráz máte před sebou úkoly, který jsou poměrně velký. Jako ministr musíte pomocí svého týmu vyřešit a musíte jednat rychle a bez vytáček.

A samozřejmě s tím se váže věc, která se jmenuje opravdu obrovská osobní zodpovědnost. Jo, takovou jste nehádali.

V kapele se vyprávíte o tom, jak se vám daří, nedaří, jestli máte deprese, jak to píšete písničky, jaký byly fantastický, koupil jste si novej nástroj. Můj první koncert byl tady minulej, teď se chutná koncertovat tady. A prostě moji zpěvačky a hráči jsou perfektní. A jdete od toho vlastně — za nic nemůžete, jenom reprezentujete svoji tvorbu, což je fér, tak to má být.

Ale ten vysoký státní úředník, vlastně ministr, není nic jinýho než nejvyšší státní manažer. Tak manažujete svůj podnik, který je vám svěřen. Ten podnik někdo má daleko větší, ale já mám podnik, který má prostě 30 příspěvkovek, má 17,5 miliardy rozpočet. A prostě musíte ho dovést úspěšně, provést ho tím rokem. Takže ta změna odpovědnosti — změna odpovědnosti za ty výsledky za ministerstvo kultury. Má 6500 zaměstnanců, za ty lidi, za jejich osobní prospěch, za to, aby nějak prostě prošli tím životem profesním.

Takže ta věc byla pro mě zlomová. A když si chvilku trvá, než vám to dotečem. A vlastně od 15. prosince, kdy jsem byl jmenovanej, když si naplno uvědomíte sílu a váhu toho úřadu a toho, co musíte dělat, abyste skutečně obstál — ne před protestujícími umělci. Tleskám jim, protestujte, máte to v plánu, tak to dělejte. Já se z toho jenom poučím. Já se z toho nehroutím a poučím se z toho. Ale za zbytek toho úřadu — když si to uvědomíte naplno, když si zrealizujete ten pocit — tak si uvědomíte, že prostě buď za svoji novou roli, za ten úřad padnete, nebo to vyhrajete.

Tam není možný žádný neutrální stanovisko, žádnej neutrální postoj. To se tam nehraje.

A já, když vidím tu vládu, vidím ten ovál, který mu šéfuje — pan premiér má okolo sebe ty vicepremié­ry a pak je tam zbytek té vlády. Odpovědní úředníci. Tam nepadá ani jedno zbytečný slovo navíc. A to je pro mě obrovský pocit úlevy, že ty prace neztrácejí žádný čas a že mají všechno připravený, promyšlený. A dělají to s tím, aby ten stát prosperoval.