Petr Zuska 3. díl: Kultura je u nás Popelkou, která čeká, jestli pro ni ze stolu upadnou zbytky

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Náš host prožil hořkou deziluzi z některých lidí, mezi nimiž strávil celý život. Naivně prý věřil, že umělci mají koule. Nemají, konstatoval Petr Zuzka v předchozí části rozhovoru.

Choreograf, který místy vyměnil jeviště za řečniště, pro sebe odhalil stádnost hluboko zakořeněnou v lidech. Byli kolegové, kteří mu šeptem říkali, jak ho obdivují, ale jinak mlčí, protože přeci potřebují točit.

On sám o svém postoji mluví velmi prostě a přirozeně, když říká: "V určitých věcech pro mě kompromis neexistuje."

Hlavním důvodem prý byly jeho děti a touha, aby vyrůstali ve svobodné společnosti. Jak ho o nich pět let vzdoru ovlivnilo a co především ho dnes drží na nohou?

Milí posluchači, i dnes je mým hostem tanečník a choreograf Petr Zuzka. Vy určitě víte, že byl 15 let uměleckým šéfem baletu Národního divadla. Působil jako sólista v tomto baletu, ale také v Michově nebo v Montrealu.

Má na svém kontě dvě ceny Thálie, cenu Českého literárního fondu, ceny opery plus, ale také mnohé zahraniční ceny. Byl také spoluzakladatelem Občanské platformy Zdravé fórum a jedním z prvních signatářů Charty 2022.

Jsem moc ráda, že se vidíme. Petře, vítejte.

Já jsem taky moc rád, že jsem tady a moc se těším na rozhovor.

Přemýšlím, protože vy se ve svých praktických politických úvahách věnujete velmi do důsledku tomu, čemu jste se věnoval celý život, tedy kultuře, umění. A já teď přemýšlím, jestli poté, co jsme si to říkali, má cenu se začít ještě bavit o kultuře a umění.

Já si myslím, že jo. Já si myslím, že jo, protože já koneckonců samozřejmě dělal jsem nejrůznější aktivity, které nebyly uměleckého rázu během těch pěti let. A jak říkám, nelituju toho, ale donutili mě k tomu vlastně okolnosti.

Není to tak, že by se ve mně dřímal něco, co by mě provokovat k tomu, abych jednou začal mluvit k lidem o nějakých politických záležitostech vůbec. Já jsem prostě k tomu byl donucený okolnostmi.

A co se týče umění, tak pořád si myslím, že to, co dělám na jevišti jako choreograf a režisér, je vlastně to nejsilnější, čeho jsem schopen, protože to je moje profese, kterou dobře umím, si myslím. A mám s ní obrovskou zkušenost a snad mám i nějaký talent a něco jsem za život udělal.

A vlastně do mých věcí se poslední dobou velice nenásilně a velice stylizovaně a metaforicky promítají některé věci, které se dějou okolo nás. Protože si myslím, že umění a speciálně divadlo by mělo být do jisté míry autentické a já, pokud to trochu jde, pokud to ten titul umožňuje, tam občas už teď něco dávám.

A potom vidíte, jak vlastně pochopitelně to není něco jako film, takže ta sledovanost je daleko menší. Ale vidíte těch 500 nebo 1000 lidí v tom divadle, kterým předáte něco a oni to vnímají úplně jinými kanály.

A to je často, si myslím, mnohem silnější vnímat skrz tu emoci pro ty lidi tu message, než když jim to někdo říká na nějaké tribuně, nebo když to čtou v novinách nebo někde v mobilu. A v tom si myslím, že je obrovská síla umění, protože mluví k lidem jinými kanály, které mají šanci zasáhnout tu duši ještě daleko hlouběji.

A takže já si myslím, že o umění bysme měli mluvit a o kultuře, protože myslím si, že ten současný stav třeba té společnosti celkově je určitým upozaděním kultury a umění v posledních letech, nebo nejenom v těch posledních pěti, ale v posledních desetiletích v téhle zemi.

Tady se říká: Co Čech, to muzikant? Tahle země má obrovský historický kredit umělecký a přitom právě kultura a umění jsou na chvostu společnosti. A myslím si, že ta společnost je v takovém stádiu a v té situaci, ve které je, je i díky tomu, že ta kultura není něco, čemu by se věnovala pozornost a energie.

Petře, než se tedy budeme věnovat kulturní politice státu, tak já si vás ještě zařadím politicky, protože tady vystupujete jako člověk, který si pěstuje kritické myšlení, nelení shánět informace, mluví o selském, zdravém selském rozumu. Ale pojďme se na to podívat stranicky.

Věčně vnímáme ten jakýsi antagonismus mezi pravicovým a levicovým pohledem na svět, přestože i tyto hranice už jsou trošku rozostřené. Ale podívejme se. Ten první konzervativní stojí na pojmech malý levný stát, pokud možno co nejvíce svobod a co nejvíce zodpovědnosti každého jednoho člověka.

A pak tady máme ten opačný tábor, který obvykle patřil levicovým stranám, socialistům. Paradoxně dnes patří možná ještě více stranám, které se deklarují jako pravicové. Ale tato levicová část razí větší státní zásahy do života občanů, větší míru diktátu rozhodování shora.

Když to budeme vnímat takto jednoduše, kde jste mezi tímto vnímáním společnosti, občanské společnosti, politiky?

No, já jsem samozřejmě na té konzervativní straně já osobně. Pochopitelně.

Eh, já si myslím, že vy jste mluvila o nějaké pravici a levici, o takových dvou typicky těch odvěkých politických protivech evropských nebo vůbec západní civilizace.

Bývávalo to tak.

Myslím si, že to už je dávno pasé. To pravo-levo se přelévá do nějakých věcí. Já si myslím, že daleko trefnější je dneska používat globalisty, suverenisty a nebo konzervativce a progresivisty.

A já jsem tedy rozhodně ten konzervativec a ten suverénista.

Máte pravdu v tom, že hranice mezi pravicí a levicí jsou už nejasné, někdy téměř neviditelné, a možná do budoucna bude potřebovat politika v Evropě a ve světě zcela nové kategorie. Ale v té souvislosti, když mluvíme o pravici a levici, tak mi přišlo pikantní, že když jsem se dívala na dobu kulturní politiky státu, tak poslední důkladný materiál na toto téma schválila vláda Jiřího Paroubka někdy před 20 lety. Není to absurdní?

Eh, jakože vlastně, že za vlády Jiřího Paroubka se nějakým způsobem byla ošetřena kultura?

No, je to smutné.

Je to smutné. No, já říkám, že to není záležitost posledních pěti let, to je záležitost několika desetiletí, přesně tak, jak říkáte. A já prostě řeknu, že to se stačí podívat jenom, jak je vlastně ten rezort vážený v uvozovkách, jakože post ministra kultury se vždycky obsazuje až jako úplně poslední. Jako kdo zbyde.

Jo, ta kultura v této zemi je opravdu jako popelkou, která prostě čeká na to, jestli nějaké drobky vůbec z toho stolu upadnou.

A vůbec mám pocit, že ten národ a tím pádem i ten stát si pošlapává něco, co je jedním s jeho největším historickým i současným kreditem.

Ono totiž musíme vzít v potaz to, že kultura není jenom nějaké strávení volného času nebo že zaměstnává určitý počet lidí. To má přesahy do ekonomiky v rámci různých aspektů, třeba do turistického ruchu, služeb a tak dále. To má sekundární efekty, které přímo ovlivňují ekonomickou prosperitu toho státu.

Takže nějaká pozornost a investice věnovaná kultuře nelze vnímat jako nějakou dotaci. To je naopak velmi lukrativní státní investice.

A to už nemluvím o tom, že kultura není jenom kulturní zážitek nebo kulturní nebo umělecký produkt samotný, ale promítá se do mezilidských vztahů, do úrovně komunikace mezi lidmi.

A když jsem předtím mluvil o tom, že úroveň, v jaké se společnost morálně nachází, je způsobená tím, že kultura je takhle upozaděná, tak na to jen uzavřu tím, že kultura je duše společnosti, a to vůbec není nadnesené. A ta duše je vidíme, jak ta duše je strašně nemocná.

Petře, Zuzko, já jsem si našla analýzu, kterou jste...

>> Můžeme jen Petře.

>> Ano, ale ono je to rádio a když člověk poslouchá, tak to dává logiku, když občas řeknu celé jméno. V televizi to nemá smysl, ale v rozhlase to určitý smysl má.

>> Jasně, dobře.

>> Dobře.

Petře, já jsem si našla analýzu, kterou jste zpracovával na téma: co s naší kulturou? Co s naší kulturní politikou státu?

>> A zatímco většina ministrů kultury v minulosti se snažila dosáhnout vrcholného horizontu 1 % ze státního rozpočtu na kulturu. Asi nejhlasitější byl v tom smyslu Pavel Dostál, ale ani jemu se to nepovedlo. Tak vy jste řekl: Já chci na kulturu 1,5 %. Jak si myslíte, že v této rozrušené ekonomice, energetice by se to podařilo?

>> No, těžko. Je to jen ideál.

>> Ideál.

>> Je to — já jsem to potom trochu poupravoval, protože opravdu 1,5 % si myslím, že je ideál, ale řekl jsem zároveň, že okamžitě by kultura potřebovala 1 %, protože nikdy to tady nemělo. Jsou státy v Evropě, i postkomunistické, které mají 1,5 nebo 1,3 nebo aspoň jednu, a některé přes dvě procenta. Ale pochopitelně to nejde úplně srovnat, protože legislativa je v každém státě trochu jiná.

No, ale já jsem řekl — a to je důležité — že to je 1 % ze státního rozpočtu, ale jako každoroční mandatorní výdaj.

Takhle kultura vždycky čeká, jestli dostane něco — já nevím, toliko miliard, desítek miliard, nebo o 8 miliard míň nebo o 12 víc. Prostě to je důležitá věc — že to musí být 1 %. Pochopitelně že nejsou vždycky peníze stejné, ale 1 % jako mandatorní výdaj.

To znamená, s tím souvisí třeba i nějaký zákon o kultuře, který by byl docela nutný.

No a to je jedna věc. A druhá věc je, že často, když to řeknete, odpověď je: No, vždyť tam to 1 % je! Ono se to pořád pohybuje mezi 0,5 až 0,75. Vždyť tam to 1 % je, samozřejmě.

Jenomže část těch peněz, která protečou ministerstvem kultury a jde přímo z ministerstva financí, protečou ministerstvem kultury do kapitoly kultury, ale kultura z toho nemá nic, protože jsou to peníze alokované na majetkové vyrovnání s církvemi.

Takže vlastně ta procenta jdou do kultury, ale do samotné kultury se dostane třeba 0,7 nebo 0,6.

Takže já bych to striktně rozdělil. To není vůbec nic proti tomu, že bych chtěl bojovat proti církvím. Ale prostě to musí být oddělené. Samozřejmě, že duchovní svět má s uměním a s umělci něco společného, ale to jsou opravdu dvě absolutně rozdílné záležitosti.

>> Eh, další rozdílné záležitosti jsou, když se podíváme na nepoměr mezi zřizovanou a nezávislou sférou.

>> Eh, ta zřizovaná sféra má z logiky věci z těch mandatorních výdajů nepoměrně vyšší finance.

Ale jak byste chtěl tedy odstranit ten nepoměr? Protože to je v tom vašem návrhu, v té vaší analýze také. Já bych byl jako Jánošík — bohatým bral a chudým dával.

>> Proto chcete zapojit soukromý sektor do financování kultury, což je jeden z bodů?

Podívejte se, to už jsou pak ty nůžky mezi zřizovanou sférou a nezávislou, takzvaně nezávislou sférou. Takže ty nůžky tam jsou, stejně tak jako mezi živým uměním a neživým, takzvaným paměťovým uměním — to jsou zámky, opravy těch budov a podobně. A kde si myslíte, že je víc finančních prostředků? Nepoměrně víc je v tý neživé části.

Jo, to jsou další věci, ale tam je potřeba udělat strašně moc analýz. Já se opravdu teď chystám — od září bude nový ministr kultury — ale myslím si, že já se ani nechystám být ministr kultury.

Legislativa, všechny ty věci, kterých si jsem vědom a které tvoří základní problémy kultury v této zemi. To jsou finan­ce. To je jedna věc. A druhá věc, která je stejně podstatná, je legislativa. Protože není jen o tom, že předáte 1 % a všechno bude v pořádku, ale jsou tady zákony a direktivy, věci, které se musejí od základu změnit a přehodnotit. Je tam spousta právních překážek, které vlastně uměleckou tvorbu brzděj a celou kulturní sféru.

Samozřejmě, že kultura je hrozně vrstvená. Něco jiného jsou již zmíněné památky, něco úplně jiného je divadlo, něco úplně jiného je hudba, něco úplně jiného je film, něco úplně jiného je výtvarné umění. To jsou úplně rozdílné světy. Každý má svoje specifika, která jsou často vlastně protichůdné, jejich potřeby jsou někdy až protichůdné.

Eh, prostě třeba přechod například pro divadla je úplně jako velmi výhodný. Jedná se o přechod z takzvané státní příspěvkové organizace na VKI, to znamená veřejnou kulturní instituci. Pro divadla je to naprosto skvělé.

Ale třeba muzeím vůbec nevyhovuje, že jo, protože prostě oni mají úplně jiné aspekty toho fungování, jo.

Takže je to strašně složitý organismus a v tuto chvíli opravdu po mně nemůžete chtít, abych tady sázel řešení detailně na stůl. Opravdu to není možné. Já jsem si jenom dohledala tu vaši analýzu, tak se držím jí.

Eh, nedávno ministr kultury Oto Klempíř vystoupil proti dotování nějakého krátkomžího animovaného filmu o hledání si místa v životě ukrajinské lesby.

A v zápětí na to se samozřejmě rozjela obrovská diskuze a velká kritika ze strany LGBTQ. Eh, a byl vlastně obviněn, že chce politicky ovlivňovat, jaká umělecká tvorba má a nemá být podporovaná ze strany státu.

Eh, myslíte si, že vede cesta z této kvadratury kruhu?

Eh, nevím, nevím. Je to těžké.

Je to těžké samozřejmě direktivně dávat umělcům určovat někde z nějakého ministerstva, co má být podporované a co nemá být podporované, je ze své podstaty samozřejmě nesmysl.

Jo.

Na druhou stranu, kdo jiný než ministerstvo kultury, eh, má se starat o tu duši společnosti, jo.

To znamená, tady, jestli se bavíme o tom, že tady je nějaký projekt o Ukrajince, já vůbec nevím o co jde, jo, ale o Ukrajince, která je lesba a ještě k tomu miluje chodit v roušce třeba — jak bych k tomu dodal — a ještě k tomu jezdí elektromobilem a ničí benzínová auta po nocích na Sídlnické, jo, to nelze nepodpořit.

Tak to je něco, co je pro mě nějaký precedens toho, co si myslím, že je jakoby v tuto chvíli opravdu to, co tu společnost dělá nemocnou a vyhraněnou, jo. Prostě LGBT je hnutí, které je proti zdravému rozumu, jak je evidentně vidět, prostě, to je naprosto jasné.

A co se týče adorace všeho z Ukrajiny, to je taky přes čáru, že jo.

Takže na jednu stranu ministerstvo by nemělo diktovat, jaká témata se mají dělat a nemají dělat a podporovat ze státních peněz, ale protože mu to jako nepřísluší, protože ta umělecká tvorba musí být svobodná, pochopitelně.

No, ale pokud se prostě do popředí derou takovéto věci, které v současné době opravdu jsou jako trošičku mimo mísu a mají evidentně i v těch médiích strašnou podporu těch neziskovek a toho všeho.

Mimochodem o neziskovkách jsme se ještě nebavili, že jo. To je taky obrovská část toho moru, v těch takzvaných neziskovkách, že jo, v uvozovkách, protože to jsou ziskovky až na půdu a to je něco, co prostě otravuje normální společnost jako takovou zevnitř.

A v tuto chvíli si myslím, že v takovýchto případech si myslím, že nějaký názor toho ministerstva je potřeba, protože to ministerstvo kultury by mělo být ministerstvo duše společnosti, pokud považujeme kulturu za duši společnosti.

A já si myslím, že to tak přeneseným smyslem myslím.

Takže nemůžu na to odpovědět absolutně jednoznačně, jestli Klempíř má pravdu nebo nemá pravdu.

Myslím si, že prostě to je dvojsečné a že chce najít nějaký balans mezi tím a taky neznám úplně všechny detaily v rámci toho.

E, když už se bavíme o podpoře umění ze strany státu a když k tomu zahrneme ještě grantové a dotační systémy, tak vlastně získal tento systém pověst sponzora neúspěšných a nenavštěvovaných projektů.

Eh, nicméně ideologicky správně zakotvených, protože ty je potřeba podpořit, když tomu skutečnému umění vy ignoranti nerozumíte a nechodíte na to.

Grantový systém zase podléhá podezření z nejrůznějšího nepotismu, kamarádičkování a provizí.

Takový ten klasický já na bráchismus.

Myslíte si, že z toho lze najít v současné době cestu, že to třeba současné ministerstvo kultury bude mít nejen odvahu, ale také prostor a svým způsobem i peníze, protože když se chřestí zbraněmi, tak myši mlčí.

No, já si myslím, že ten grantový systém je opravdu tam ten klientelismus hodně rozvinutý a to se mi líbil ten název, když říkal Ján — bráchismus.

[Smích] Jo, to je dobrý.

Eh, a to, že jdou do popředí takovéto věci, já tady právě to je přesně ten moment, kdy prostě příběh lesby je zajímavější než příběh prostě něčeho jiného, co teď není tak správně aktuální.

Jo, tak to je prostě samozřejmě špatně. V tuhle chvíli je dobře to nějak srovnat do nějaké lajny, jo.

A co se týče, eh, jestli ten klientelismus a ty silné loby, které jsou v těch grantových komisích, jestli to jde nějak — jestli to jde nějak v tuhle chvíli změnit eh a jestli o to Klempíř bude mít odvahu změnit nebo vůbec do toho jít.

Eh, to je otázka.

Já si myslím, že určitě dlouhodobě je to nutné do toho jít, ale nemyslím si, že by se to stalo třeba během roku nebo dvou, jo.

Eh, ten systém je prorostlý do nejzažších koutů a ani teďko úplně přesně nevím detaily toho celého.

Eh, jakoby to opravdu se zaslouží nějaké analýzy, kde doufám, že o to Klempíř má a na základě těch až teprve uvidíte, jakým způsobem je to vlastně prorostlé a co v tom dělat.

Ale já upřímně řečeno si myslím, že udělat s tím něco mi přijde hrozně těžké, protože do těch grantových komisí jdou taky takoví lidé, kteří jsou skuteční umělci, ne?

Ale ty kvalitní lidé, jo, tak i morálně kvalitní nebo vzdělání, kteří by do toho mohli něco mluvit, tak oni většinou mají vlastně úplně jinou práci, jo, a oni vám do těch grantových komisí prostě nepůjdou, jo.

A to je prostě problém celkově, vlastně třeba i v školství nebo vůbec i v politice, jo. Prostě lidé, kteří jsou schopní a opravdu moudrý — když to řeknu, aby to neznělo nadneseně — tak většinou prostě mají nějaký svůj vlastní úspěšný život, který je mimo tu politiku a do té politiky se jim nechce.

Jo, jo.

Víte, prostě třeba to by bylo fajn, kdyby opravdu ministerstvo začalo být vlastně partnerem těch kulturních institucí a ne někým, kdo určuje pořád nějaká pravidla, jak to v posledních letech bylo. Ale to by vyžadovalo, aby na tom ministerstvu seděli lidi, který jsou skutečně erudovaný, kteří o té kultuře něco vědí a mají zkušenosti. Ale prostě tam ty lidi nedostanete. Oni dělají jiný věci.

Je to vlastně strašně těžký to si poradit, protože ta idea a myšlenka je pochopitelně jasná a dá se formulovat, ale to přenesení do té reality a uskutečnění toho už je úplně jiná věc.

Trošku bych možná parafrázovala výrok hlavního hrdiny z filmu Goodbye Lenin, a tak jsem vytvořil svět, ve kterém bych jednou sám rád žil.

[smích] Eh, musíme asi jít každý sám k sobě, protože jak jste teď naznačil, měnit věci systémově trvá dlouho. Ten dojezd je mnoho, mnoho možná let.

A tudíž pokud vy navrhujete či završujete svoji analýzu tezí o tom, že kulturu je třeba vrátit do genetické výbavy společnosti, tak teď poraďte, co má každý jeden z nás udělat. Co děláte vy? Můžete klidně pozvat na svoji nejnovější produkci nebo poraďte, jak ke kultuře přistupovat a jak si v tom obrovském množství postmodernismu a kultury a umění vybrat.

Já jenom, než řeknu něco o tom umění samotném, dostat kulturu zpátky do genetické výbavy společnosti, která si myslím, že v tom českém národě byla kdysi, je hrozně závislé na důležitosti a nutnosti propojit tu kulturu s odvětvím školství. Ty lidi přestávají být vzdělávané k té kultuře, k tomu umění a řekl bych, k tomu rodinnému stříbru. A tím pádem, když přestávají být vzdělávané tímhle směrem, tak jsou nevzdělané tím směrem.

A já si myslím, že to je jedna z věcí, která pomůže nejen vnímání té kultury dlouhodobě, aby se to vrátilo do té genetické výbavy společnosti, ale zároveň, že i ta atmosféra v té společnosti se změní.

A co se týče toho, kam chodit — myslím si, že to je na každém, každý má jinej vkus a je dobré si vybírat věci, který nejsou úplně vykřičený do světa, často propagované. Děje se tu mnoho skutečného velkého umění, který se děje trochu ve stínu. Často jsou dávány na odiv věci, který jsou ideologicky v pořádku, a pak jsou nějaký věci, který se tak na povrch nedostávají.

Já si myslím, že cesta k tomu, aby si to člověk mohl najít, je — myslím si, že to máme u nás v rámci kultury a umění stále dost kvalitního. I když kultuře není věnovaná dostatečná pozornost, ten národ je velice talentovaný a projevuje to. Je tady spoustu velice kvalitních věcí, ať už se to týká jakéhokoli odvětví v tom umění.

Takže myslím si, že ta možnost volby je fakt широká a je to na každém člověku, co preferuje. Já nevím, jestli můžu říct: támhle choďte do divadla, támhle ne. To se to nedá úplně říct.

A byla ještě nějaká podotázka.

Vy jste tak skromný, že když jsem vám řekla, ať pozvete na vaši nejnovější produkci, tak jste to neudělal. Tak měli do toho.

Jo, dobře. [smích] No, 24. dubna jsem měl premiéru dělanou pro činoherní soubor Mladá Boleslav. To je nádherné secesní divadlo. Tak když jsme se tady mluvili o tom, kam se vydat za kulturou, když přijdete na moje představení do činohry Mladoboleslavského divadla, můžete obdivovat i překrásnou secesní budovu a zabijete dvě mouchy jednou ranou.

Ale je to záležitost, která je velice specifická. Specifická je to hlavně v tom, že většina těžiště mé práce je v baletu a tanečním divadle, ale jsem několikrát pracoval i na operách nebo režíroval herce. Toleto je specifické v tom, že je to moje prvotina — udělal jsem první činoherní dramatizaci románu. Jedná se o knihu Romana Ladislava Fukse „Pan Theodor Munštok", což je velice temná, absurdní, realistická věc, která se odehrává v Praze na přelomu roku 1941, tedy v dobách protektorátu. Je to o židovi, kterej čeká předvolánku do koncentráku, a vlastně jeho vnitřní hrůza z toho utrpení, dlouhodobá hrůza ze smrti ho vlastně nakonec vybičuje v takový čistě racionální útěk do naprosté iracionality. On se na to začne připravovat na ten koncentrační tábor.

No, je to neskutečná věc, navíc velice introvertní, takže udělat z toho dramatizaci a dát to na divadlo fakt není legrace. Přesto si myslím, že se mi to nějak povedlo a udělali jsme z toho velice plnokrevné divadlo, který samozřejmě využívá nejen tu temnotu a bezvýchodnost toho, ale co je pro Ladislava Fukse typické — mystika — tak i takovou tragikomiku a velice svérázný až černý smysl pro humor.

Toleto všechno tam je a myslím si, že je to věc, která není zajímavá jenom tímhletím tématem a způsobem zpracování, ale i tím, jak je neskutečně až nebezpečně aktuální právě dneska.

Petře Zuzko, jsem ráda, že naši posluchači a vaši fanoušci dostali jeden zaručený tip. A vám jsem chtěla poděkovat za neobyčejně otevřený rozhovor a za to, že se stejnou vervou, jako jste cvičil tanec, se stejnou vervou se teď pouštíte do veřejných témat. Díky vám za to.

A já moc děkuju za pozvání a přeju vám všechno dobré.

Milí posluchači, celý třídílný rozhovor s Petrem Zuzkou, ve kterém jsme se ponořili do otázek umělecké odvahy, stádnosti ve společnosti i roli veřejnoprávních médií, si můžete poslechnout na platformě Herohero. Všechny tři díly už najdete také na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku i YouTube.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 10349 16/2700, upřímně děkujeme. Díky vám jsme slyšet.

Martina Kociánová se na vás těší zase brzy. Zatím se mějte hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.