Pietní akt k 84. výročí vyhlazení obce Lidice 13.6.2026

Ahoj, papo. Ahoj.

Děkuju, taky.

Vážení obyvatelé Lidic, vážené dámy a pánové, během druhé světové války a nacistické okupace vydal náš národ nelehké svědectví o své věrnosti Bohu a vlastně. Stojíme nad hrobem lidických mužů. Mezi nimiž je jejich duchovní otec, kněz Josef Štenberka. Když pohledu do tváří soch lidických dětí, však nemůžeme nevzpomenout ani na další nevinné oběti, které má na svědomí nacistická ideologie smrti.

Chci se dnes také s úctou poklonit k lidickým ženám, matkám, manželkám a babičkám. Mnohé z nich zažily utrpení ve stínu osnatých drátů nacistických táborů a vrátili se tam, kde z jejich domovů nezbylo nic. Svou osobní kalvárii si pak nesli až do konce života.

Utrpení matek ve válce, jak připomínal papež František, vždy představuje jednu z nejhlubších tragédií lidstva. Církev je vnímá jako přímý útok na lidskou důstojnost a posvátnost života. Matky jsou proto těmi, kdo nejvíce nenávidí válku, protože ta zabíjí jejich děti, o které s láskou pečovali.

Když se papež Benedikt XVI. ve Staré Boleslavi zamýšlel nad mučednictvím v české tradici, zdůraznil, že křích mučedníka nevolá nenávisti nebo po mstě, ale spíše po odpuštění a míru. Řekl to v místech, kde téměř 1000 let působí naše kolegiátní kapitula svatý Kozmia Damiána, která se modlí nad mučednictvím svatého Václava. Právě tam jsme minulý rok na jeho svátek uložili prst z kostela svatého Martina a z Horákova statku. A to právě tam, kde jinde by měla být uložena než tam, kde se téměř před 11 lety začala rodit naše státnost, kterou svou obětí chránili a spoluvytvářeli i zdejší obyvatelé.

Vzpomínáme a nezapomínáme. Křesťanský, společenský i lidský význam Lidic není jen připomínkou utrpení, ale také morální a duchovní výzvou proměnit tragédií této středočeské obce v modlitbu za lásku a pokoj mezi lidmi a v obnovenou úctu k důstojnosti každé lidské bytosti. Právě zde tyto prosby nabývají zvláštní naléhavosti.

Stojíme nad hrobem lidických mužů, kde byl po válce vztyčen jednoduchý dřevěný kříž s trnovou korunou z osnatého drátu. Je to silný symbol. Připomíná, že zlo nemá poslední slovo a že Boží láska je silnější než nenávist.

Velmi krásně to vyjádřil kardinál Jáchym Rajsner v nacistickém táboře Auschwitz, když řekl: "Nezbavujme kříž jeho významu. Je pravdou Boží lásky. Kříž je spása. Nehejme se křížem požehnat. To znamená, buďme požehnaní křížem, abychom se sami stali požehnáním pro druhé."

Lidice nejsou jen místem tragédie. Je zde přítomná i naději, kterou dává Bůh. A právě proto má smysl do Lidic přicházet, abychom si připomínali cenu věrnosti, sílu lásky a skutečnost, že ani to největší zlo nemůže zvítězit nad Božím požehnáním.

V duchu lásky a naději se obraťme na našeho nebeského Otce slovy našeho Pána Ježíše Krista:

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, vď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim vinníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.

Modleme se. Bože, ty jsi nám poslal svého syna, aby nám přinesl tvůj pokoj a on za nás prolil svou krev a tak přemohl naši lidskou zlobu. Proto ti s důvěrou svěřujeme oběti lidické tragédie, které položily své životy v čase druhé světové války. Věříme, že jim dáš svůj věčný mír.

Prosíme tě i za ty, kteří byli v důsledku války hluboce zraněni na těle i na duchu. Zahoj bolestné rány. Prosíme tě o smíření všude tam, kde se tímto hrozivým konfliktem zrodilo zlo. Odpusť viny lidí a národů a pomáhej skutečný mír. Neboť ty žiješ a vládneš na věky věků. Amen.

Odpočinutí věčné dej jim, ó pane, ať odpočívají ve svatém pokoji.

Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych vám jménem památníku Lidice a přeživších poděkoval za to, že jste dnes přišli do Lidic, abyste se uklonil paměti 192 lidických mužů, 60 žen a 88 dětí, které byly zavražděny v letech druhé světové války.

Na závěr pátého aktu, kde děkuji zároveň všem, kteří se na jeho úspěšném průběhu podíleli, zní státní hymna České republiky.

Vážení přátelé, dámy a pánové, vždy po ukončení pátého aktu se scházíme tady u památníků dětských obětí války akademické sochařky Marie Chytilové. A už déle než 20 let součástí toho našeho setkání, tohoto mimořádného uměleckého díla, je vystoupení dětí z japonské školy v Řepí, která má s památníkem Lidice už léta trvající vynikající spolupráci. Děti si stejně i v letošním roce připravili krátké vystoupení, které bude následovat po minutě ticha.

[zpěv]

Děkuju, děkuju, děkuju. Taky přivám všem – budeme bojovat.

Ano, děkuju.

Už myslím si, že tu nebyl nikdo z opozice – nevíš důvod, nebo?

To nevím, to nevím. Proč tady nejsou?

Nikoho jsem tady neviděl. To já nevím, jaký mají program, ale pro mě je prioritou být tady.

Tak asi pro opozici, ne?

To nevím. No.