SEDMIČKA PLUS: Business už nechce Havla. Verox nastupuje. Co se dělo v Petrohradě?

Po 30 let nám opakovali, že Václav Havel a Havlismus jsou totéž.

Jenže co když nejsou?

Že dnešní krize není krizí Havla, je krizí lidí, kteří na Havlovi postavili svou kariéru.

Mainstreamový novináři stále častěji neřeší svět kolem sebe, řeší sami sebe.

Zatímco lidé řeší inflaci, hypotéky, lékaře a ceny potravin, velká část mediálního mainstreamu řeší především sama sebe.

Že když jsme se vás zeptali, co vás na internetu štve nejvíc, odpověděli jste jasně: reklamy.

Západ už čtyři roky tvrdí, že Rusko je ekonomicky izolované.

Jenže na letošním Petrohradském ekonomickém fóru bylo zastoupeno 130 zemí světa, protože pokud chcete být prostředníkem, musíte být neutrální.

Verox.cz – mainstreamový detox.

Dobrý večer, přátelé.

Dnes se společně podíváme na témata, která spolu možná souvisejí víc, než se na první pohled zdá.

Začneme otázkou, zda je Václav Havel totéž co Havlismus a co odhaluje současná krize knihovny Václava Havla.

Poté se podíváme na zvláštní jev, kdy část médií stále častěji neřeší problémy občanů, ale sama sebe.

A ukážeme si také jednu konkrétní odpověď na to, proč stále více lidí hledá informace mimo tradiční mediální mainstream.

Ve druhé části pořadu se přesuneme do světa velké politiky.

Rozebereme nejdůležitější výroky Vladimíra Putina o válce, míru v Evropě a energetice a podíváme se také na Petrohradské ekonomické fórum, které znovu otevřelo otázku, zda je Rusko skutečně tak izolované, jak se často tvrdí.

Takže pojďme na to.

Po 30 let nám opakovali, že Václav Havel a Havlismus jsou totéž.

Jenže co když nejsou?

Co když se z Havlova jména postupně stala značka, na které vyrostla celá vrstva politiků, aktivistů, neziskových organizací, grantových projektů, médií a veřejných autorit?

Co když člověk, který celý život bojoval proti mocenským aparátům, nakonec posloužil jako vývěsní štít jednoho z nich?

A právě proto stojí za pozornost současná krize knihovny Václava Havla, protože možná neodhaluje pravdu o Havlovi, možná odhaluje pravdu o havlismu.

Václav Havel byl mnohem složitější osobností, než jak bývá dnes prezentován.

Nebyl jen onen slavné věty o pravdě a lásce. Byl především dramatikem, který se celý život vysmíval frázím, prázdným rituálům a lidem, kteří si přivlastňují pravdu.

Ve Vyrozumění ukazoval, jak moc vytváří vlastní jazyk. V Audienci jak systém nutí lidi přizpůsobovat se lži.

A v Moci bezmocných vysvětloval, že největší síla každé moci spočívá v tom, že jí lidé sami pomáhají udržovat při životě.

Právě proto je pozoruhodné, co se stalo po jeho smrti.

Kolem Havlova jména postupně vyrostl celý svět institucí, konferencí, nadací, médií, neziskových organizací a veřejných autorit.

Svět, který začal stále častěji určovat, kdo je demokrat, kdo populista, kdo patří mezi slušné lidi a kdo už stojí za pomyslnou hranicí přijatelnosti.

A právě tomuto prostředí začali jeho kritici říkat Havlismus. Ne Václav Havel, Havlismus.

Jedním z hlavních symbolů tohoto prostředí se stala knihovna Václava Havla.

Instituce, která měla uchovávat dílo bývalého prezidenta, podporovat veřejnou debatu a připomínat jeho odkaz.

Jenže právě zde se dnes odehrává příběh, který možná vypovídá víc o havlismu samotném, než o Havlovi samotném.

Výroční zpráva za rok 2024 ukazuje, že knihovna Václava Havla hospodařila s rozpočtem téměř 24 milionů Kč.

Více než 10 milionů poskytla Bakala Foundation.

Další 2 miliony přidala nadace Karla Komárka.

Sama knihovna označila podporu Zdeňka Bakaly za klíčový základ svého fungování.

Pak ale přišel rok 2026.

Nejprve rezignoval Zdeněk Bakala jako předseda výboru dárců.

Následně odstoupili čtyři z pěti členů správní rady.

Z knihovny začali odcházet zaměstnanci včetně dlouholetých osobností projektu.

Dagmar Havlová oznámila ukončení spolupráce.

Rozhořel se spor o vedení Tomáše Sedláčka a instituce, která měla být symbolem stability Havlova odkazu, se ocitla v nejhlubší krizi své existence.

Najednou se ukázalo, že za vznešenými slovy o hodnotách, občanské společnosti a morální autoritě existuje také velmi obyčejný svět donorů, správních rad, sporů, vlivů a boje o kontrolu nad značkou jménem Václav Havel.

A právě zde vzniká nepříjemná otázka.

Nezačal se Havlův odkaz postupně měnit ve společenský kapitál, ze kterého čerpali především jeho správci?

Když totiž odešli hlavní sponzoři, začala se během několika týdnů hroutit struktura, která se léta prezentovala jako jeden z pilířů České občanské společnosti.

A to už není jen příběh jedné knihovny, to je příběh celého systému.

A tady se dostáváme k jádru věci.

Mám totiž pocit, že dnešní krize není krizí Havla.

Je krizí lidí, kteří na Havlovi postavili svou kariéru. Je krizí systému, který si z Havlova jména vytvořil zdroj prestiže, společenského vlivu a morální nadřazenosti.

A možná je tu ještě jeden důvod.

Část českých elit už totiž Havla jednoduše nepotřebuje.

Dříve byl Havel symbolem správného názoru.

Dříve bylo výhodné fotografovat se pod jeho portrétem.

Dříve bylo výhodné hlásit se k havlovskému odkazu.

Jenže doba se změnila a zdá se, že část tohoto prostředí si našla nový symbol.

Místo Havlismu nastupuje Pavlismus.

Místo Havla přichází Pavel.

Místo starých ikon nové ikony.

Princip ale zůstává stejný.

Pořád jde o hledání autority, která má potvrdit, kdo patří mezi správné a kdo mezi nesprávné.

A teď si položme otázku, co by asi na to všechno řekl samotný Václav Havel?

Muž, který celý život nedůvěřoval frázím.

Muž, který se vysmíval aparátům.

Muž, který varoval, když se slova odtrhnou od skutečnosti.

Možná by byl překvapen, možná by byl zklamán a možná by dnes měl mnohem blíže ke kritikům Havlismu, než k těm, kteří se jim zaklínají.

Protože jedna věc je jistá.

Skutečný Havel už dávno není největším problémem české společnosti.

Tím je svět, který se jeho jménem dlouhá léta zaštiťoval.

Kolik stojí máslo?

Kdy si mladí lidé budou moci dovolit vlastní bydlení?

Jak dlouho se čeká na vyšetření u specialisty a kdo zaplatí stále dražší energie?

To jsou otázky, které řeší většina občanů.

Jenže při pohledu na český mediální mainstream posledních měsíců člověk získá úplně jiný dojem.

Jakoby největším problémem země nebyly ceny bydlení, zdravotnictví ani důchody.

Jakoby největším problémem byla média samotná.

Mainstreamoví novináři totiž stále častěji neřeší svět kolem sebe, řeší sami sebe.

Stačí se podívat na poslední týdny.

Deník N věnuje celý podcast tomu, že Andrej Babiš údajně proměnil vládní tiskové konference, vede festival nenávisti k novinářům.

Lucie Stuchlíková a Václav Dolejší v podcastu Vlevo dole rozebírají útoky na novináře.

Robert Čásenský ze Seznam zpráv píše otevřený dopis premiérovi.

21 šéf redaktorů vydává společné prohlášení na obranu médií.

Mezinárodní novinářské organizace vydávají varování kvůli situaci českých novinářů.

Studentská iniciativa Média nedáme organizuje akce na obranu veřejnoprávních médií a Česká televize vysílá pořad Newsroom ČT24, ve kterém média analyzují média, která informují o médiích.

Všimněte si té zvláštní situace.

Zatímco lidé řeší inflaci, hypotéky, lékaře a ceny potravin, velká část mediálního mainstreamu řeší především sama sebe.

Samozřejmě nikdo skutečně soudný nechce novináře zastrašovat. Nikdo skutečně soudný nechce omezovat svobodu slova. Jenže právě zde začíná problém.

Když mainstreamový novinář kritizuje politika, říká se tomu kontrola moci. Když politik kritizuje novináře, velmi rychle se začne mluvit o ohrožení demokracie.

Podívejme se na slovník, který dnes část médií používá. Útok na novináře, útok na svobodná média, ohrožení demokracie, podrývání důvěry v média, maďarská cesta, konec plurality. Člověk by skoro získal pocit, že kritika reportáže, titulku nebo konkrétního novináře představuje přímé ohrožení ústavního pořádku.

Jenže stále více občanů si klade jinou otázku, ne? Proč lidé kritizují média, ale proč média tak nerada přijímají kritiku sama?

Když novináři kontrolují politiky, je to správně. Když novináři kontrolují podnikatele, je to správně. Když novináři kontrolují úředníky, je to správně. Ale kdo kontroluje novináře?

A kdo rozhodl, že právě mainstreamová média mají výhradní právo určovat, kdo je seriózní, kdo je populista, kdo je extremistou a kdo je dezinformátorem?

A právě tady se dostáváme k podstatě celé věci.

Největším tématem už dávno není Andrej Babiš. Největším tématem je krize důvěry a část mainstreamových médií se tváří, že za ní mohou všichni okolo. Politici, sociální sítě, alternativní média, influenceři, dezinformátoři. Jenže možnost, že část odpovědnosti nesou i samotní novináři, tak tu tedy slýcháme podstatně méně.

Přitom právě to ukazuje současná situace nejzřetelněji.

Média stále častěji nevystupují pouze jako pozorovatelé veřejného dění. Stávají se jeho aktivními účastníky, vydávají společná stanoviska, organizují obranné kampaně, navzájem se citují, navzájem se obhajují, navzájem si potvrzují vlastní důležitost a vzniká tak uzavřený svět, ve kterém novináři mluví především s novináři o novinářích.

Akademici pro tento jev používají výraz mediální narcismus. Situaci, kdy média začnou předpokládat, že jejich vlastní problémy zajímají veřejnost stejně intenzivně, jako je samotné.

Jenže občan, který platí hypotéku, řeší ceny potravin nebo čeká na lékaře, má často úplně jiné starosti než další otevřený dopis šéfredaktora nebo další debatu o tom, zda byl některý novinář dostatečně oceněn a respektován.

Všichni víme, že média jsou pro svobodnou společnost důležitá, ale důvěra se nedá vyhlásit. Důvěra se nedá odhlasovat, nedá se podepsat 21 šéfredaktory a už vůbec se nedá odvysílat v newsroomu na České televizi.

Důvěra vzniká poctivou prací, pokorou a schopností přijmout stejnou kritiku, jakou novináři každý den rozdávají ostatním.

Protože pokud budou mainstreamová média dál věnovat více energie obraně sebe sama než problémům obyčejných lidí, může se stát, že jejich největším problémem nebudou politici, ale ztráta kontaktu s veřejností. A bez důvěry veřejnosti nepřežije žádná instituce, ani ta mediální.

Před několika dny jsme se vás na YouTube zeptali na jednoduchou otázku. Co vás při sledování videí rozčiluje nejvíc?

No a čekali jsme různé odpovědi – algoritmy, cenzuru, složité hledání nebo to, že člověk musí přeskakovat mezi desítkami různých kanálů. Jenže výsledek nás překvapil. Drtivá většina z vás odpověděla jediným slovem: reklamy.

A právě tady začal, milí přátelé, příběh projektu Verox.

Každý to zná. Chcete si pustit rozhovor? Nejdřív reklama, za chvíli další reklama. Po několika minutách další reklama. Video skončí a místo pokračování vám algoritmus nabídne něco úplně jiného.

A pokud sledujete více autorů, začíná každodenní hledání. Aby bylo jasno: XTV, Xaver Life, Rádio Univerzum, Doktor Vajíčko, Ilona Švihlíková, Jindřích Reichl, Tomio Okamura, Kateřina Konečná, Jeffrey Sax, Tucker Carlson, Jan Schneider, Ondřej Dostál, Martin Herman. Každý na jiném kanálu, každý jinde, každý se musí hledat zvlášť.

A právě tehdy jsme si s Hanou Lipovskou řekli, proč by to všechno nemohlo být na jednom místě. Proč by lidé měli každý den obíhat desítky webů a kanálů, když mohou otevřít jedinou stránku?

A tak vznikl Verox.

Když jsme o tom s Hanou Lipovskou začali mluvit, shodli jsme se na jedné věci. Nechtěli jsme vytvářet další sociální síť, nechtěli jsme vytvářet další televizi a už vůbec jsme nechtěli lidem říkat, co si mají myslet. Chtěli jsme vytvořit místo, kde najdou obsah, který sami hledají. Bez reklam, bez složitého hledání, bez zbytečných překážek. Jednoduše otevřete stránku a sledujete.

Dnes na Veroxu najdete nepřetržitý proud videí z desítek českých a slovenských kanálů. Ale nejen videí. Najdete tam také články, komentáře a názory autorů, které dobře znáte. Profesora Jeffreyho Saxe, Ondřeje Dostála, Jana Šnajdra, Petra Štěpánka, Martina Hermana, Petru Rédovou, autory sedmičky plus a další, kteří postupně přibývají.

Nemusíte nic překládat, nemusíte nic složitě hledat, nemusíte obíhat desítky různých webů. Videa i texty najdete na jednom místě.

A co je možná nejdůležitější, Verox nevzniká v kancelářích marketérů ani podle zadání investorů. Vzniká podle připomínek lidí, kteří sledují Hanu Lipovskou, aby bylo jasno – XTV, Rádio Univerzum a další autory, kteří dnes nabízejí alternativu k mediálnímu mainstreamu.

A teď máme na vás prosbu. Podívejte se na Verox, vyzkoušejte ho, používejte ho a napište nám, co vám tam chybí, jaké pořady byste tam chtěli vidět, jaké funkce vám scházejí, co bychom měli zlepšit.

Víte, tenhle projekt totiž nevzniká pro investory, nevzniká pro reklamní agentury, nevzniká pro politiky, ale vzniká pro vás. A pokud bude úspěšný, nebude to zásluha marketingových expertů. Bude to zásluha lidí, kteří ho každý den používají.

Protože když jsme se vás zeptali, co vás na internetu štve nejvíc, odpověděli jste jasně: reklamy. A tak jsme se rozhodli vytvořit místo, kde nejsou.

Verox.cz – mainstreamový detox.

Ruský prezident Vladimír Putin poskytl tento týden rozsáhlý rozhovor světovým agenturám. Největší pozornost vzbudila jeho slova o válce na Ukrajině, o možnostech mírového řešení, roli Evropské unie, Německa i o budoucnosti plynovodu Nordstream. Vybrali jsme pro vás nejzajímavější pasáže.

Můžeme ovládat celý Donbas region a můžeme uzavřít dohodu. Jedna věc neodporuje druhé. Proč si myslíte, že ano? Odkázal jste na prohlášení Marka Rubia. Je to velmi seriózní partner a jsme s ním v kontaktu.

Putin zároveň tvrdí, že ruská armáda postupuje na celé frontě a že hlavním problémem Ukrajiny je nedostatek vojáků.

Ruské ozbrojené síly postupují podél celé linie kontaktu. Není místo, kde bychom nepostupovali.

Důležitým problémem ukrajinských ozbrojených sil je nedostatek personálu, tedy vojáků.

V poslední době jejich počty klesly o 100 000 lidí. Měsíčně ztrácejí přibližně 40 000 lidí.

V důsledku tohoto procesu pacifikace chytají lidi na ulicích a nakládají je do autobusů jako toulavé psy.

Měsíčně ztratí na bojišti asi 40 000 lidí. Povinná mobilizace jim přinese zhruba 15 až 16 000 lidí. Asi 14 000 lidí se vrací z nemocnic po svých zraněních.

V důsledku toho každý měsíc ztratí asi 10 000 lidí plus asi 20 000 lidí jsou dezertéři. V letošním roce zatím počet zběhů dosáhl zhruba 60 000 lidí.

Oni je odvádějí povinně, takže nikdo nechce bojovat.

Zároveň ale prezident opakovaně tvrdí, že Rusko je připraveno jednat o míru.

Rád bych dodal, že není pochyb o tom, že jsme připraveni a že se chceme s Ukrajinou dohodnout mírovou cestou, na základě, o kterém jsme jednali s prezidentem Trumpem v Anchorage.

Jakmile Rusko přistoupí na kompromis, o kterém jsme mluvili v Anchorage, je důležité, aby s ním souhlasila i ukrajinská strana. Pak by konflikt přirozeně a velmi rychle odezněl.

Velkou pozornost vzbudila Putinova odpověď německému novináři. Podle Putina Evropa nemůže být neutrálním mediátorem, pokud současně dodává zbraně Kyjevu.

Jedna věc je účastnit se vyjednávání a druhá věc je být prostředníkem. Jak může Evropská unie nebo jednotlivé země Evropské unie být prostředníkem, když přímo podporují úsilí země, se kterou vedeme otevřený ozbrojený konflikt? Jsou do tohoto konfliktu přímo zapojeni. Jak mohou jednat jako prostředníci?

Protože pokud chcete být prostředníkem, musíte být neutrální.

Přesto Putin tvrdí, že Rusko evropské kontakty neodmítá.

Nikdy jsme neřekli nekontaktům se zástupci Evropské unie v určitých formátech, ať už s prostředníky z Ukrajiny nebo bez nich. Řekl jsem, že s tím máme své problémy. Je těžké s tím nesouhlasit a přesto kontakty udržujeme. Neodmítáme je. Můžete prostě zvednout telefon a zavolat nám. Pokud chcete přijet, můžete přijet, ale je to na nich. Nechtějí.

Překvapilo mě, když jsem slyšel, že Rusko, to zlé Rusko, přestalo dodávat energetické zdroje do Evropy. My jsme nikdy nepřestali. Evropa prostě řekla ne.

Nejostřejší slova zazněla na adresu současné evropské politické reprezentace.

Naopak bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera Putin vyzdvihl jako politika, kterému lze důvěřovat.

S překvapením jsem sledoval tu reakci na to, co jsem řekl o panu Schröderovi jako o možném prostředníkovi. Začala diskuze. Pan Schröder je přítel pana Putina. Ne, pan Schröder není přítel pana Putina. Je to německý státník, podle mého názoru jeden z nejlepších, protože má svůj vlastní názor a je dost odvážný na to, aby obhajoval své postoje a stanoviska.

Dnes nevidíme mnoho politiků, kteří mají podobné kvality a podobný charakter.

Asi největší pozornost v Německu vyvolá Putinova nabídka okamžitého obnovení dodávek plynu.

Dodávky plynu bychom mohli zahájit zítra. Mohli bychom dodávat plyn, zemní plyn do Německa z Ruska na první vyzvání. Stačí jen stisknout tlačítko a plyn poteče. Vyžaduje to ale rozhodnutí německé vlády.

Máme platnou smlouvu mezi Gazpromem a jejich partnerem v Německu. Kontakty stále existují, udržují kontakty. Gazprom to nikdy neodmítl. Gazprom by mohl zítra zahájit dodávky, pokud by bylo třeba. A partneři Gazpromu jsou také ochotni. Chtějí to.

Jedinou překážkou je tedy rozhodnutí vlády spolkové republiky Německo.

Putin se vyjádřil také k budoucnosti Ukrajiny v Evropské unii.

Víme o návrzích německého kancléře, že Ukrajina se má stát přidruženým členem Evropské unie. To se nás netýká. Vadilo by nám, kdyby se Evropská unie změnila ve vojenský blok. To je to, co vyvolává obavy. Ale když mluvíme o sdruženích pro ekonomickou integraci, to nám nevadí.

Evropští experti ale vědí, jaká by byla cena takového sdružení pro evropské zemědělství. Odborníci vědí, že pokud ukrajinské zemědělské produkty zamíří na evropské trhy, vědí, jaký by to mělo výsledek.

Evropská unie samozřejmě může hrát svou roli, ale ne dodávkami zbraní na Ukrajinu, nýbrž snahou přimět Ukrajinu ke kompromisu, o kterém jsme mluvili v Anchorage.

Z celé tiskové konference vyplývají čtyři hlavní sdělení Kremlu. Rusko tvrdí, že na frontě postupuje, deklaruje ochotu uzavřít mírovou dohodu, odmítá Evropskou unii jako neutrálního prostředníka a současně vysílá směrem k Německu nabídku na obnovení dodávek plynu.

Vedle toho Putin opakovaně zdůrazňoval, že budoucí uspořádání Evropy podle něj nebude možné bez obnovení dialogu mezi Ruskem a evropskými státy.

Západ už čtyři roky tvrdí, že Rusko je ekonomicky izolované. Jenže na letošním Petrohradském ekonomickém fóru bylo zastoupeno 130 zemí světa. Poprvé po dlouhé době dorazili i oficiální zástupci Spojených států a právě otázka izolace se stala prvním tématem celé diskuse.

Pojišťuji vás, je to naprosto zřejmé, protože k této izolaci nikdy nedošlo. Iniciátorem této izolace byla předchozí administrativa Spojených států. Zde máme tu zástupce jedné energetické společnosti a předchozí administrativa Spojených států se snažila bojovat proti našemu projektu na zkapalněný zemní plyn.

Jakmile ale tento projekt začal fungovat, první zkapalněný zemní plyn byl odeslán do Spojených států. Poté uran – ano, dodáváme uran na americký trh. A první zemí z hlediska objemu je to americká společnost.

Právě to byl jeden z nejzajímavějších momentů celé debaty. Zatímco v Evropě se často mluví o úplném přerušení vztahů, Putin opakovaně zdůrazňoval, že obchodní spolupráce mezi Ruskem a USA nikdy zcela nezmizela.

Američané jsou tedy pragmatičtí a my si z nich musíme vzít příklad. Kdykoli je to pro ně výhodné, věci pokračují. A právě vztahy s Amerikou byly jedním z hlavních podtónů celé diskuse.

Podle Putina by k válce nedošlo, pokud by byl prezidentem Donald Trump a zdůraznil, že s prezidentem Trumpem má osobní vztah založený na respektu.

Ještě zajímavější však bylo, že Putin opakovaně označil Spojené státy za klíčového partnera při hledání budoucího řešení války.

Možná kdyby byl u moci v úřadu prezident Trump, dopadlo by to jinak, ale beru ho jako kolegu. Chovám se k němu s respektem. A pokud vidím současný postoj administrativy, je v podstatě stejný. Máme také osobní vztah s prezidentem Trumpem, který je založen na vzájemném respektu.

Klíčové otázky však musí být vyřešeny dvoustranně mezi Ruskem a Ukrajinou.

Silný symbolický moment nastal ve chvíli, kdy se přímo z publika přihlásil americký host Rodney Wimkook Junior.

Rozhlašuji vám vřelý pozdrav od vašeho přítele, prezidenta Trumpa a vše, co se od mého příjezdu událo, mě naplňuje optimismem. Pane prezidente, vážím si nabídky promluvit. Máme spoustu nápadů, o kterých budeme mezi našimi hlavními městy v příštím týdnu jednat.

Na fóru, které mělo být symbolem ruské izolace, tak zazněla slova o budoucí komunikaci mezi Washingtonem a Moskvou.

A teď další klíčové téma, sankce.

Putin tvrdí, že sankce Rusko poškodily, ale podle něj poškodili ještě víc samotnou Evropu.

>> No, řekl bych, že sankce mnohem více škodí těm, kteří je uvalují.

Jsou sankce škodlivé?

Ano.

300 miliard amerických dolarů bylo zmrazeno. Nyní máme více než 500 miliard v ekvivalentu amerických dolarů. To je výsledek sankcí.

Jsou působeny škody?

Ano.

Ale čelí těmto škodám i země, které sankce uvalují. Podle různých odhadů činí ztráty evropské zóny od 1,5 do 2,5 bilionů eur. To jsou škody způsobené sankcemi, které uvalily na Rusko.

>> No a přidal i překvapivé tvrzení.

Mnozí docházejí k závěru, že možná bude lepší vrátit se na cestu partnerství s Ruskem. Situaci budeme velmi pozorně sledovat a pokud ti partneři, kteří před dvěma či třemi lety opustili ruský trh, nezanechali příliš špatnou pachuť, budeme připraveni je přivítat zpět.

A existují zájemci, kteří se chtějí vrátit. Ale rozhodně budeme postupovat a jednat především v zájmu ruských podniků.

Navzdory válce a sankcím Putin tvrdí, že ruská ekonomika prošla adaptací.

>> Nezhledáváme žádné hrozby. Naopak vidíme, že naše kroky přinášejí určité výsledky. Klíčové základy ruské ekonomiky zůstávají pevné, což nám dává důvod věřit, že Rusko zůstává pro investice atraktivní. Nejen pro ruské investice, ale i pro přímé zahraniční investice. Vše je stabilní. I domácí trh v Rusku roste a blahobyt ruského obyvatelstva se zlepšuje.

>> Dalším výrazným motivem fóra byla demonstrace nových ekonomických center mimo Evropu.

Vladimír Putin opakovaně zdůrazňoval význam spolupráce s africkými zeměmi, státy Asie, Indií a Čínou. Čínu označil za partnera, se kterým Rusko spolupracuje na rovnocenném základě a připomněl také ruské investice v Indii.

No a jeden z nejzajímavějších okamžiků prošel téměř bez povšimnutí médií. Putin totiž otevřeně hovořil o možnosti budoucí technologické spolupráce. Víte s kým? S americkými firmami.

>> Společně s našimi americkými partnery diskutujeme o tom, že pokud využijí naši technologie, pak bude například výroba a zkapalňování plynu na Aljašce mnohem efektivnější, než se původně plánovalo s instalací potrubních systémů. Bude to tedy jistě jiná míra efektivity.

Jinými slovy, zatímco politická rétorika zůstává tvrdá v energetice a technologiích, Moskva stále počítá s možností budoucí spolupráce s Washingtonem.

Pokud bychom měli shrnout hlavní sdělení Petrohradského fóra do jedné věty, pak zní následovně.

Rusko se nesnažilo vystupovat jako izolovaná pevnost. Naopak, celá akce byla postavená na demonstraci toho, že Moskva stále obchoduje, investuje a jedná s významnou částí světa od Číny a Indie přes Saudskou Arábii až po Spojené státy.

No a největším překvapením přitom nebyla slova o válce na Ukrajině, ale opakované zdůrazňování možnosti budoucí spolupráce mezi Moskvou a Washingtonem po nástupu administrativy Donalda Trumpa.