🔴 ŽIVĚ: Čipižáková + Vondráček: Kdo je Adriana Čipižáková | #fackazprava

Dobrý den, zdravíme všechny diváky pořadu Facka zprava.

Je úterý večer a dneska je mým hostem Adriana Čipižáková.

Adriáno, ahoj.

>> Ahoj.

Ahoj všichni.

Tak Adriáno, ty jsi známá tím, že jsi v době covidu, v době, kdy tady lidé ztráceli hlavu, tak samozřejmě bojovala proti všem restrikcím. Vyjadřovala ses v rámci deklarace zdravotních sester. Také si různě působila v těch organizacích, které protestovaly proti povinnému očkování, ať už zdravotníků, nebo později, když se to skutečně zavedlo a začal se zavádět pandemický zákon číslo dva. V tu chvíli už nastupovala Fialova vláda, takže vlastně existovaly různé možnosti, že budou restrikce pokračovat.

A ty restrikce skončily.

Skončilo tedy to, co jsme si spojovali s covidem, ale určitě přemýšlení mnoha lidí v duchu toho, jak přemýšleli tehdy tady, zůstalo.

A o tobě určitě nikdo nemůže říct, že by ti neleželo na srdci zdraví. A to nejenom proto, že působíš jako zdravotní sestra, ale i proto, že jsi aktivní člověk, věnuješ se pohybu, trénuješ, jsi trenérka, vedeš děti ke sportu, k pohybu.

Tak jak ty vlastně vnímáš tady ten paradox, že lidé, kteří údajně měli zájem o naše zdraví, zakazovali třeba lidem, dětem zejména se hýbat, chodit do školy? Sportoviště byly uzavřené v nějakém čase. Dokonce měli neočkovaní zákaz chodit na sportoviště. Takže místo toho, aby si zlepšili svoji odolnost a připravenost na jakýkoliv virus, tak seděli doma, točili prstama a jako neočkovaní si nemohli zlepšit ani svoji kondici.

Tak jak ty vnímáš vlastně tady tyto paradoxy?

>> No, jak to vnímám? Já si myslím, že to vnímám úplně špatně, protože ty důsledky jsou úplně šílené. To vidíme na každém kroku.

Koordinace pohybu dětí a nejenom dětí, ale i dospělých je v současné době špatná. Roste nám ta obezita. I celkově nějaké vnímání přírody a komunikace, sociálního cítění úplně zmizelo, protože tam nešlo jenom o tu fyzickou stránku, ale i o tu psychickou.

Ve chvíli, kdy nemůžeš sportovat, tak sice můžeš třeba jít si zaběhat sám, což třeba bylo povolené v roušce do lesa, ale ve chvíli, kdy nemůžeš být s tou skupinou těch lidí, se kterými jsi doposavad nějaké aktivity dělal, tak nemáš ani motivaci to dělat jenom sám pro sebe. Chceš se s těma lidma potkávat.

Takže my se tady dostáváme i do té fáze, že lidi přestali spolu komunikovat. Hlavně děti, tam ta komunikace strašně vázne a už není takové to spojování do takových těch různých skupin, kde si prostě předáváme různé informace a vzájemně se podporujeme, když nám něco jde nebo když nám něco nejde.

Takže celej tentento zážitek vnímám obrovsky špatně a úplně nejhůř vnímám to, že se nám to vrací zpátky jako bumerang. Ale zároveň se vůbec s tím nepracuje a naopak se cílí na to, aby se vlastně naše zdraví řešilo zase jenom nějakými léky, medikamenty nebo očkováním.

Teď už je to úplně jedno, jestli je to očkování, nebo jestli jsou to nějaké léky. Prostě vůbec tam není nějaký velký zájem na tom, abysme se prostě vrátili o ten krok zpátky, podívali se na to, kde jsme tedy udělali tu chybu a začali jsme něco dělat, aby se víc sportovalo, aby se líbě víc potkávali, aby spolu komunikovali.

Obezita tu teďka, jak jsem tedy dobře zaznamenala, ministr Vojtěch chce vyřešit tím, že se bude přispívat dětem na léčbu obezity a primárně se vlastně chce spustit to vakcinace – já tomu říkám vakcinace – nebo léčba dětí prostě nějakou vakcínou na snižování, na redukci váhy.

To je za mě úplně jako šílenost sama o sobě a nese to sebou zase spoustu nežádoucích účinků. A zase to rozpolcuje tu společnost, protože samozřejmě spousta lidí se ozývá, proč se mají vydávat finanční prostředky na léčbu proti obezitě, když máme spoustu jiných zajímavých preventivních programů na to, aby třeba ta obezita nebyla.

Jo, řeší se akční plán pro duševní zdraví, ale tam vůbec není zmínka o tom, jak znova dostat ty lidi zpátky do té psychické kondice tím, že se budou potkávat a že se budou dělat nějaké zase různé kroužky a více bavit mezi sebou. Ale spíš se řeší to, že máme málo psychologů, máme málo psychiatrů. A dokonce v tom akčním plánu pro duševní zdraví je to propojené s tím očkováním třeba tak, že se bude cílit na to, aby tyhlety lidi, kteří jsou tak úzkostní, se nechali očkovat. Protože když budou očkovaní, tak nebudou mít strach z nemoci a ze smrti.

To je úplně zabijárna.

Jo, takže vnímám to špatně.

>> Takže tohle je popis stavu a děkuju za to, že seš otevřená, i když ty nepříjemné věci člověk samozřejmě slyší nerad.

Každopádně říkáš, že jsme k tomu řešení přistoupili. Že my dneska vlastně nevyhodnocujeme, jestli to řešení bylo dobré, jestli bylo špatné. A v podstatě dál se vymýšlejí nové a nové způsoby, třeba právě léčby té obezity.

Vnímám to tak, že takové ty populární léky se zpětně ukazuje, že mají taky svoje nežádoucí účinky, které se zjevily jako nějaká absolutní novinka. Ozempik nebo jak se to jmenuje. Takže se to tady s velkou slávou pítalo a teď se ukazuje, že to zase není úplně tak geniální a bezchybné.

Proč si myslíš, že to tak je? Je to čistě farmaceutická loby, nebo je to takový ten věčný spor mezi vešampem a pastérem? Věčný spor toho, jestli máme bojovat s každým jedním konkrétním virem, nebo spíš přemýšlet nad tím, jak připravit to prostředí, aby se dokázalo samo poprat s nějakým virem – jakýmkoliv – s jakýmkoliv zdravotním problémem právě skrze utužování toho organismu? Pořád převládá to myšlení toho pastéra, že se musí bojovat s tím každým jedním virem.

Kdybysme měli bojovat s každým jedním virem, tak bysme od rána do večera nedělali nic jiného.

Tak já nechci tady rozporovat, jestli viry nebo bakterie existují nebo neexistují. S tím se potkávám taky docela často – že něco existuje, něco neexistuje. A pokaždé na to odpovídám – já se s tím vůbec nechci zabývat.

Já se chci zabývat tím, jakým způsobem budeme ten náš život žít.

A pokud budeme pořád žít jenom ve strachu a v úzkosti z toho, že nás někde něco přepadne, napadne, tak opravdu bysme museli chodit v igelitech v igelitových obletech s igelitovýma rukavicema, mít na puse ty masky a nedělat vůbec nic. Pomalu bysme se nemohli ani dívat na tu televizi.

Takže za mě, když budu pořád jenom s něčím bojovat, tak zároveň se strašně moc vysiluju.

Není tedy lepší se posilovat a najít napřed ty nejjednoduší možnosti vést nějakých nežádoucích účinků, než si přikročit k tomu, že si něčím vypomůžu? Protože vždycky se dá použít něco, čím si vypomůžu. Ale pak musím zvážit ty rizika a musím zvážit ty výhody a ty důsledky.

A pokud se prostě tady donekonečna budou pořád jenom vymýšlet nějaké léky a nějaké vakcíny v souvislosti s prevencí, tak to nedobojujeme nikdy.

Prostě ten organismus tím, že do sebe pořád něco cpeme, spíš oslabujeme, než abysme ho posilovali.

Příroda nám dala spoustu věcí, který můžeme využít.

A jedna důležitá věc, co se třeba v rámci prevence řeší, tak spousta lidí pořád má a dává se jim to každý den několikrát, prostě denně, jak v médiích, tak u lékařů a všude, že prevence jsou screeningy a očkování a zobání nějakých vitamínů. Ale preventivní opatření je primárně odstranění příčiny.

Pokud nebudu odstraňovat příčinu, tak i když bych si napíchala 100 000 vakcín, sezobala 100 000 nějakých bobulek, tak to riziko toho, že onemocním, stejně neodstraním.

Napřed musím odstranit příčinu, pak se můžeme bavit o prevenci nebo ji aspoň snížit. Pak se teprve můžeme bavit o tom, že přikročíme k nějakým medikamentům nebo k nějaké moderní léčbě, která by nám mohla pomoct.

Mně to připomíná ten příměr: když jsou špatné děrované silnice a je hodně dopravních nehod, tak místo toho, aby se opravily ty silnice nebo aby se zajistila lepší autoškola, aby se vyhnulo nehodám, tak budeme stavět nová a nová auto v opravovně, nové a nové autoopravny a pořád opravovat ty auta a neřešit tu příčinu, proč jsou auta rozbitá.

Ty jsi tady mluvila o významu pohybu, o významu sportu. Tak určitě se to dá nějak popsat víc dopodrobna. Já nejsem znalec, ale možná nějaké endorfíny nebo něco dalšího člověk vyplavuje, když sportuje, když má ten pohyb.

Tak co bys řekla těm, kteří by rádi slyšeli takovoutu nějakou podrobnější odpověď a zdůvodnění – v čem všem je sport užitečný?

Tak já začnu tím, že všeho moc škodí. Ono i když třeba člověk hodně sportuje a jde přes svou míru, tak samozřejmě i ten sport ho může nějakým způsobem poškodit.

Máme takové pořekadlo, že sportujeme k trvalé invaliditě. To se děje u vrcholových sportovců velmi často a tam se to děje i z toho důvodu, že když jsou nadšení z těch svých výsledků, tak někdy už nejsou schopní si vyhodnotit to, že to tělo třeba už na to nestačí a nebo že prostě už nemůžou zvládnout takovou zátěž.

Dopomáhají si pak samozřejmě různými nějakými výživovými doplňky a podobně. A bod toho by tam měl být ten trenér, kterj včas řekne: hele, stop, tady už je ta hranice, přes kterou se prostě nemůžeme hnout.

Ale je pravdou, že dneska jsme strašně zpohodlnili. Já sportuju celý život, vedu k tomu i své děti. Protože jsem i pedagog, tak jsem jednu dobu fungovala a pracovala na základní škole, kde jsem vedla děti k pohybu.

A jsou samozřejmě určitá kritéria a jasná pravidla k tomu, jak ty děti od malička vést, protože to, co dělám s jednoletým dítětem, nemůžu dělat s pětiletým dítětem. To, co dělám s pětiletým, nemůžu dělat s jednoletým.

Ale řada lidí si prostě zvykla, že je lepší nedělat nic, protože když něčeho chceš dosáhnout nebo když něco děláš, tak to může i bolet, protože se tělo si na ten pohyb musí zvyknout. A dost často se s tím sportem začíná buď pozdě a nebo se zase začíná strašně brzo.

Velmi často třeba teďka vidím, že maminky s miminama chodí do bazénu. Je to super, že taková možnost tady je, ale ne vždycky se vyplatí chodit tam tak často, protože i v té vodě to dítě může prochladnout, můžou tam být nějaké infekce, protože se prostě v té vodě a v těch množstvích těch lidí to všechno kumuluje.

Ale my jsme tady měli vždycky jasně daný nějaký vývojový plán, co s tím dítětem dělat, a bylo to většinou všechno přirozenou cestou.

Já dneska velmi často vidím to, že maminka veze miminko v kočárku a místo toho, aby se mu věnovala, tak na tom kočárku má přidělaný držák s telefonem a tlačí ten kočár a kouká do toho telefonu.

To dítě buď spí, to je ta lepší varianta. A když nespí, tak vlastně v tom kočárku leží a kouká a nemá vůbec žádnou motivaci k tomu, aby nějakým způsobem komunikovalo s tím prostředím okolo něj.

Protože někdo řekne: „No a co budeš dělat s dítětem, s miminem, když leží v kočáře?" Ve chvíli, kdy ta matka nebo ten, kdo ten kočár tlačí, s ním komunikuje, tak už to dítě se třeba snaží zvednout tu hlavičku nebo zvednout ručičku, když ho prostě něčím motivuju.

Když ty děti dneska sedí v těch kočárkách, jsou to už ty starší, třeba osmiměsíční, deviměsíční, tak zase matka tlačí kočár a dítě má prostě telefon nebo tablet v ruce a není prostě vůbec žádný stimul k tomu, aby to dítě nějak pracovalo.

Když lékařka doporučí, aby matka s tím miminkem pracovala – že když ho má teda doma na té dece, aby ho třeba motivovala k tomu, aby se to dítě otočilo nebo aby se zvedlo – tak spousta těch maminek řekne: „Eh, když on u toho brečí."

Úplně jsme jako pominuli to, že když chceme něčeho dosáhnout, tak tomu ale musíme taky něco udělat a pracovat s těmi dětmi.

To dítě si prostě hrálo i s tou čočkou, s tou vařičkou. Byla tam prostě i ta drobná motorika. To se dneska úplně minulo.

A není tam prostě žádné pravidlo, žádný režim. A ať chceme nebo nechceme, ty děti prostě ty mantinely potřebují. Oni potřebují nějaký řád, aby fungovali.

Ustupuje se od toho, aby děti ve školkách třeba po obědě spaly. Ta nervová soustava se vyvíjí, to dítě potřebuje odpočívat, a i když nespí, tak si k němu může mamka klidně lehnout a jenom třeba číst tu pohádku a už zase to dítě připravuje na to, že i po nějakém výkonu musí odpočívat.

A tohle tady prostě zmizelo.

Já vedu tábory. A i ten tábor má jasně daný nějaký režim, kdy budeme jíst, kdy budeme sportovat, kdy budeme odpočívat. Prostě vychází to z fyziologie toho člověka.

Ale je pravdou, že se spousta těch věcí posouvá. Dneska už nemusí dítě ve dvou letech říct určitý počet slov, ta hranice se posunula dál.

Když to dítě ještě ve třech letech nemluví, tak se řekne: „No, náš Franta taky ještě ve třech letech nemluvil a on je takový pomalejší." A místo aby se s tím pracovalo, tak se to vlastně nechá být.

A ten sport celkově, když se na něj podívám, tak mě nejvíc mrzí to, že dřív se sportovalo, protože jsme sportovat chtěli, protože nás to bavilo, protože jsme se tam scházeli jako skupina. Ale dneska se strašně jede na výkon.

Už i u těch malých sportovců v těch prvních druhých třídách se jede hlavně na výkon a to je, myslím si, že hodně špatně. Protože je to super, když vychováváme nějakého skvělého sportovce, který má bezvadné výsledky a reprezentuje třeba naši zemi.

Ale prioritou by mělo být, že se prostě chceme hýbat, že chceme posílit vlastně tu naši fyzickou schránku a zároveň mít možnost se potkávat v nějaké komunitě, kde se prostě hraje fair play.

Nicméně teď v tuhle chvíli my tě nevidím, takže já tě poprosím na chviličku.

Zkus se odpojit a připojit, protože my jsme ztratili s tebou obraz. Zvuk se nám zachoval.

Tak super. Zkus vypnout, zapnout. Zvuk je důležitější.

Já mezitím budu mluvit a stále ještě naši posluchači mě budou moci sledovat. Nikam nemusíte odcházet. Adriana odejde na chviličku, odpojí se a pak se připojí a my ji zase uvidíme.

Takže já jsem ji teďka odpojil. S Adrianou Čepižákovou dneska řešíme zdraví. Řešíme tedy to, že ona je někým, kdo byl označkován, ale přitom rozhodně není antivaxerkou, jenom bojuje proti povinnému očkování. Bojuje proti tomu, aby třeba v rámci národní očkovací strategie byly tady zaváděny plížovou metodou, plížovou formou různé způsoby nátlaku na očkování. A vy ji vidíte i s obrazem a opět ji i uslyšíte se zvukem, tak jako předtím.

Skončili jsme u toho, že moc všeho škodí. I moc sportu může škodit a nedostatek sportu – tedy moc málo sportu – taky škodí. Moc málo pohybu jako takového, protože lidé v minulosti třeba tolik nesportovali, ale měli toho pohybu za den tolik, že potom na ten sport už jim nezbývala energie. Měli ten pohyb. Jak se zpívá v písni: "Dělání, dělání, všechny smutky zahání." A určitě to, když člověk třeba pracuje i s půdou, s hlínou, tak má nějaký vliv na to, jak je v psychické pohodě, než když je zavřený někde mezi čtyřmi stěnami a kouká do LED obrazovky.

A ty jsi mluvila taky o tom významu setkávání se té komunity, která někde sportuje společně a podporuje se v tom pohybu. Takže tohle všechno byly věci, které my jsme vlastně je museli oželet. Nezažívali jsme je. V covidu se najednou přetrhaly a mnoho lidí už na to třeba ani nedokázalo navázat. Byly lidé, kteří třeba přestali sportovat, pokračovali ve stejném příjmu potravin, přibrali. Pak pro ně ten sport byl obtížnější. Ke sportu se už nevrátili.

A vnímáš teda i ten posun, co se týče třeba motoriky dětí, jak to probíhá? Ale tak jak jsi říkala, ty jsi pedagožka, ty jsi vystudovala střední pedagogickou školu. Takže v rámci toho školství určitě vnímáš i třeba nároky na děti v rámci tělocviku nebo možná něco dalšího, co by tě napadlo, co by mohlo tuhletu neutěšenou situaci pozitivně posunout.

No, já právě se obávám toho, že ty nároky se snižují, protože je velká tendence ty děti taky hodně chránit. Jo, my jsme prostě zažívali to, že jsme prostě běhali venku, lezli jsme po stromech, po plotech. Sem tam byl samozřejmě nějaký úraz, to se vždycky dělo a dít se to bude, ale dneska je spousta těch dětí až nad míru chráněná.

To znamená, že radši se neleze na strom, radši se neskáče přes lavičku a oni jsou dost vystresovaní. I ti pedagogové jsou vystrašení, protože každý ten pedagog má největší hrůzu, když se dítě při jakékoliv aktivitě zraní. Protože samozřejmě se vždycky ptá a řeší se, proč se to stalo, jestli tam byl dostatečný dozor. Ale vzhledem k tomu, že fakt s těma dětma pracuju často a dlouho a jezdila jsem po táborech, po školách v přírodě a to dělám i do dneška, tak někdy prostě na to dítě koukáš a to dítě zakopne a rozbije si hlavu. Tak to prostě je.

Ale některý rodiče prostě radši nechtějí děti posílat na výlety, nechtějí na školy v přírodě. Já jsem dokonce zažila – a to už bylo dávno, to už je nějakých asi 25 let zpátky – kdy jsem s dětma přebrala jsem tělocvik po jedné paní učitelce. Já jsem dělala vychovatelku v družině a vypadla jim paní učitelka, protože věděli, že mám trenérský titul, tak mě vlastně oslovili, jestli bych nemohla vzít tělocvik. Tak jsem ho vzala.

A s těma dětma jsem šplhala. Děti jsem učila šplhat a na třídních schůzkách jsem dostala vynadáno od rodičů, že děti chodějí z tělocviku napocené. Tak to jsem se teda musela hodně nadechnout, ale nakonec jsme to zvládli. Rodiče pochopili, že tělocvik už není jenom o tom, že paníčelka sedí na lavičce a děti dostanou míč a bezprizorně běhají po tělocvičně, ale že ty děti prostě vedu k nějaké zdatnosti, k nějakému pohybu. A nedostávali špatné známky za to, když nevyšplhali.

Já jsem to tak nikdy neměla. Vždycky pro mě bylo důležité, že se to dítě snaží, protože já mám dvě dcery. Jedna je sportovně založená, druhá je umělecky založená. Samozřejmě i tu druhou umělecky založenou se snažím částečně u sportu, ale když jí prostě nejde plavat, tak na ní nebudu zlá, nebudu jí za to nadávat.

Takže ty nároky na ty děti se prostě snížily a bohužel i pedagogové na školách je prostě musejí akceptovat. Další věc, která je strašně důležitá: řada rodičů vůbec nerespektuje to, že pedagog nebo trenér má vzdělání, na základě kterého ve většině – zase ne všichni – abych byla upřímná, protože znám i učitele, i trenéry, kteří to prostě neumí. Kteří to dítě vedou ke sportu a k nějakému výkonu a reflektují na to, v jaké je fyzické kondici to dítě, jaké má vlastně ty fyzické a sportovní vlohy.

Ale řada rodičů dneska má pocit, že jsou trenéři i učitelé. Tak i zažívala jsem to, že přišel rodič a začal trenérovi radit, jak to má dělat. Je to super, když si to ty rodiče řeknou s tím trenérem, ale ve chvíli, kdy ty rodiče dneska na ty učitele a na ty trenéry štěkají a křičí a řada rodičů si myslí, že mají doma Bolty, Lumeny a Einsteiny a nejsou ochotní prostě akceptovat to, že to dítě prostě na tu činnost nemá, tak je to špatně. A to je dnešní trend společnosti.

Všechny děti jsou strašně chytrý, jsou strašně hodný, všechno umějí, všechno znají. A ti, co je učí, tak buď to nevidí, nebo to dělají špatně.

Že to je jedna z věcí, která vlastně teďka jede a myslím si, že na tom zásluhu právě má třeba i ta doba covidu. Protože my jsme zažívali online výuku a já jsem byla úplně vyřízená z toho, když začala online výuka. Děti i s rodiči seděli u online výuky v pyžamech a baštili poblíže. Já jsem z toho byla úplně na mrtvici. Já jsem říkala: „Vy jo, tak aspoň nějaká kultura, pojďme to dodržet."

Jo, nebo že když byly probíhaly online třídní schůzky, tak online třídním schůzkám byly přítomné děti. To prostě celé se to úplně totálně zhroutilo. A dneska i děti de facto mohou kecat do třídních schůzek.

Rodiče nejsou vůbec schopní akceptovat a nějakým způsobem si to do hlavy nastavit: „Ten učitel mi něco říká a já si to potřebuju ověřit. Chci zjistit, jak to teda je, ale on to doma řeší s tím dítětem." A ve finále z toho ten učitel nebo ten trenér vidí jako ta nejšpatnější osoba.

Takže to jsou za mě prostě věci, které úplně spadly – všechna pravidla, ale i všechny zábrany toho, že je nějaký respekt, nějaká autorita a že někdo něco umí a že to dělá nějakým způsobem, který vnímá, že je ten nejlepší. A nedochází k diskuzi. Rovnou se jede do střetu. Jo.

Takže když prostě já dítěti nebo neřeknu dítěti, ale rodiči řeknu, že jeho dítě je obézní, že by bylo potřeba s tím něco dělat, tak já za to dostanu linč, protože jsem si dovolila říct, že dítě je obézní.

Nebo když dítěti u rodiče, který si ho vyzvedala s tábou, já řeknu: "Naše dítě má špatné hygienické návyky. Bylo by potřeba s tím do příště něco dělat, aby to pro něj i pro nás nebylo tak náročné," tak my jsme ti špatní.

Jako jo. Takže nedochází tam k té reflexi toho, že „aha, dostal jsem informaci, že bych asi měl se nad něčím zamyslet, že bych to nějak" — nebo se aspoň zeptat „hele, jak to dělá? Nebo jak na to máme přijít?"

Ne, tam okamžitě jdete prostě do obrovského střetu, že „mně tady nějaká taková nebude říkat, jak já to mám dělat".

A bohužel se to dneska začíná dít i v ordinacích.

Píšou nám lidi tak, jak poslouchají to, co říkáš, a tak, jak se určitě společně s námi zamýšlí nad tím trendem. A vidím tady pár takových připomínek, které by možná stály za to za nějakou diskuzi následující okomentovat.

Pište.

No, i když teď už je třetí, teď to tak nějak akorát dospělo do fáze, kdy ukončujeme příjem těch otázek a komentářů, tak abychom na ně stihli zareagovat, protože budeme končit po deváté, tak abychom vysílali přibližně tu hodinku.

A bydleli jsme na chatě v horách bez roušek, ale pár samostatných běžců, cyklistů v přírodě s nasazenou rouškou. Tak co, co bys na to řekla?

Tak my jsme za covidu taky vyrazili do přírody. Vlastně jsme se v té době odstěhovali na chatu. Já jsem tenkrát vlastně i nabízela, před dcera mi chodila ještě do školky, tak jsem nabízela ve školce paní ředitelce, jestli nechce říct rodičům, že bych teda děti i ostatní vzala jako s sebou. Tam paní ředitelka to okamžitě zamítla, že nic takového dělat nebude, což mě zamrzelo, ale byla to nabídka a neklaplo to.

A my jsme se pohybovali normálně všude v přírodě bez roušky, ale bylo pár lidí, které jsme potkali, který šli v lese prostě s tou rouškou. Zpočátku se dovedu pochopit to, že ty lidi fakt byli vystrašení. Všichni jsme byli, pár jedinců určitě nebylo. To nechci rozporovat. I já jsem byla vystrašená. Říkala jsem si: "Proboha, co se to děje?" Ale že bych jako na chatě nebo v lese chodila s rouškou, to mě nenapadlo.

Ale je pravdou, že hodně lidí tu roušku mělo proto, že se báli, že z toho budou mít postih, protože byly třeba maminky s dětmi na hřišti před barákem, které se znali, potkávali se tajně doma a pak šli ven s těmihle dětma a byli bez roušky a někdo z baráků, kdo je viděl z okna, zavolal policii a ta policie přišla na to hřiště a řekla: "Prosím vás, natáhněte si ty roušky. Někdo nám teďka dal hlášku, že jste tady bez roušek."

Takže já to nechci obhajovat, ale buďme fér. Na začátku spousta lidí měla strach, já jsem byla mezi nima, a spousta lidí tu roušku nosila, protože se bála o své zdraví. Ale pak ji spousta lidí nosila proto, že se bála kvůli tomu, že na ně přijde policie. To byl taky jeden z důvodů.

Řada těch sportovců si prostě šla zaběhat, a když běželi tím lesem sami, tak vlastně tu roušku měli pod bradou, a když někoho zahlídli mezi stromama, tak si ji okamžitě natáhli.

Takže samozřejmě pro mě absolutně nepřijatelné — pro sportovce. Na druhou stranu řada lidí nestála o to, aby pak někde někdo je támhle pokutoval a volal na ně policajty, protože to se reálně dělo. To bylo na tom to nejsmutnější.

No, teď tady trošičku i na tohle navazuje. Ještě na to období byly zakázané různé aktivity venku nebo větším počtu lidí, tak navazuje ještě komentář. On se trošku vrací k tomu, jak jsme o tom mluvili na začátku.

"Žádné medikamenty. Ven od rána do večera vyhnat ven, od rána do večera. Žádné IT technologie."

To je — ale pak tady ten stejný pan Tomáš Kubát ještě k tomu dodá: "Přílišná čistota je cesta k záhubě."

Tak byla to nějaká myšlenka, která ho napadá v jednu chvíli, a my se teď vracíme zpátky do času, kdy jsme mluvili o nějakých věcech. Tak jak bys na to zareagoval?

Tak já jsem stejného názoru, protože to je to, co jsem říkala hned na začátku: všeho moc škodí. Vždycky to musí být s nějakou mírou. Pokud budeme čistě jenom sterilní, tak si taky nepomůžeme, protože ať chceme nebo nechceme, prostě s tím virem nebo s bakterií se potřeba potkat, aby to tělo ji poznalo.

Jo. Samozřejmě nepůjdu naproti asi tomu, že si vymáchám ruce v kaluži a v bahně a s rukama od bahna si s ním housku. Určitě jsem za to, aby se dodržovala taková ta základní hygiena — voda, mýdlo — ale často se děje to, že spousta věcí je evakuovaných přes přílišnou čistotu. Na všechno se používají vlhčené ubrousky. Když se pak podíváte, co ty vlhčené ubrousky všechno obnáší, tak vždycky říkám: vezměte si normálně žínu namočenou do vody, utřete si ruce, utřete si pusu bohatě, to stačí.

Je evakuované jídlo — všechno se převařuje, vyvařuje. Ale na tohle by vám třeba velmi hezky odpověděly všechny maminky, které mají víc než jedno dítě, protože u prvního dítěte většina matek všechno sterilní, všechno se vyvařuje, všechno se přežehluje. A ve chvíli, kdy už máte to druhé dítě, tak když spadne dudlík, tak ho máma volízne a strčí ho tomu dítěti do pusy. Když dítě upadne a ušpiní si ručičky, tak mamka řekne: "Počisti si je, takhle si je opraš a pokračuj dál." Nebo to utře jenom právě tou šinkkou s tou vodou.

Takže tohle třeba za mě je jako OK. Určitě nejsem toho ražení, že budeme jíst na večeři a nám bude sedět uprostřed stolu kočka. Někdo to tak má. Já si to třeba nedovedu představit.

Ale my učíme třeba i děti na tom našem táboře, že vždycky si musí samozřejmě ráno vyčistit zuby. Před jídlem si vždycky umyjou ruce. Když přijdeme odkudkoliv, přijedeme — a tam jezdíme i vlakem na nějaké výlety a tak dále — tak si umyjou ruce. Vždycky s sebou máme nějakou mokrou. Máme teda i ten vlhčený ubrousek, kdyby náhodou bylo potřeba. Ale když jsme prostě někde v lese a ty děti mají svačinu, tak to tam nějak nehrotíme, že „ježíš, tak teďka si musí všichni utřít ruce vlhčeným ubrouskem". Jsme prostě v přírodě, ty děti se tam pohybují, a když si odřou koleno, tak my jako standardně hned nepoužíváme dezinfekce, ale polejeme prostě to koleno normálně vodou z petly, očistíme to.

Jo. Je to pravda. Všeho moc škodí. Takže úplná sterilita je prostě špatně, protože pak se zase nepotkáváme — když to řeknu — s tou čistou špínou a to tělo si pak nezvyká. Nevytváří si protilátky.

Takže mě to trošku připomíná — i když jsem byl na táborech 10 let vedoucím — tak právě děti, které často mívaly chrániče a helmičky, tak pak bez helmičky a bez chrániče neuměly spadnout tak, aby je to sakra nebolelo a neublížily si.

No, tak plně s paní souhlasím. Vidím to. Tak Tomášovi Kubátovi se zjedí nejenom tato odpověď.

A máš tady i další oslavné komentáře.

Adrianko, máte 100% pravdu.

Obdivuji vás, jste jednička úžasná.

Adriana a Libor, díky za vás a za vaše slova.

Tak to jsem rád, že se vám to vysílání takto líbí.

My už se pomalu chýlíme k závěru a já si říkám, přeci jenom jsou i věci, které třeba se dají dělat odspodu, které se dají zavádět v rámci škol.

Já vím, že třeba mě teďka přišel na besedu kluk v Jindřichově Hradci, který říkal: "My bychom rádi chodili sportovat.

Sportoviště je za několik milionů přiléhající k naší základní škole.

Je zprovozněné, ale my tam nesmíme po škole chodit.

Je to uzamčené, je to prostě za nějakou klecí a když skončí škola, tak to hřiště je prázdné."

Jaká je vlastně situace ve tvém okolí?

Je to tak, že třeba děti mají ten prostor, kam by si mohli jít zahrát?

Protože vím, že na to, co řekl tady ten mladý malý klučina, tak já jsem na to koukal s úžasem, že přišel na besedu, aby si postěžoval na politické besedě a řekl nám to.

A pak právě říkal, že si na sídlišti chodí hrát na trávník, kopají si o nějakou budovu, kde vždycky i předchozí generace hrály fotbal, nějaký výměník, ale oni je odsuďují.

Dokonce mu zavolali policisty, že si jako hrají fotbal někde, kde hrát nemají, a tak si vůbec nemají kde hrát.

Tak jak to je třeba na Praze 4, tam, kde ty bydlíš? Jaká je tam situace?

Já musím říct, že teda na té Praze 4, tady přímo v tom okolí, kde jsem já, tak tady máme vlastně u těch škol spoustu hřišť a většina z nich má nějaký řád, ale nevím o tom, že by tam ty děti nemohly. Jo, je to teda určitě od nějaké do nějaké hodiny, ale že by se to jako úplně zavřelo, že by tam ty děti nesměly – to teda jsem si tady nikde nevšimla.

Tady spíš je teda pravda, že my tady hodně té zeleně máme.

Máme tady i hodně takových těch parků pro děti.