88.výročí Mnichovské zrady 1938. Zachraňme naši budoucnost! Západ chce válku! 30.9.2026

měli jeden z nejpolesnjších okamžiků našich dějin a to je rok 38. Je to Michov, je to o nás, bez nás a je to rok zrady. Tehdy se Československu o Československu rozhodovalo u stolu, u kterého Československo vůbec nebylo a důsledky toho rozhodnutí našich spojenců byly kruté. Lidé ztratili své domovy, svou bezpečnost i své životy. Hned, omlouvám se, nemám tady kapesník. Dnes stojíme v jiné době, ale otázka zůstává naprosto stejná. Kdo rozhoduje o nás bez nás? A kdo ponese odpovědnost za následky těchto rozhodnutí? >> Žijeme v době v době války. Rostoucí mezinárodních napětí západních bezpečnostních rozhodnutí, která mohou být nezvratná a naprosto fatální. A právě teď my nemáme právo být v hostejní. A když slyšíme a musíme dodržovat smlouvy a pak já říkám, ano, musíme, ale musíme taky dodržovat závazek vůči vlastním občanům a vůči svým vlastním dětem. A proto nikdy nezapomeňme, zůstane naše pohraničí české, zůstane českou i naše vlast. A proto bych teď na pódium chtěla pozvat člověka, který má matku narozenou v roce 1940. Ano, slyšíte dobře. 1940, což je naprosto neskutečné a je to člověk, kterého bysme si měli neskutečně vážit. Jsou to lidé, kteří žijí stále mezi námi a kteří jsou námi přehlíženi lidem. Jsou to právě oni, kterým jsou brány peníze z jejich důchodů, z důchodů, které oni věřili. Věřili v to, že když 40 let budou pracovat pro vlastní vlás, takže dostanou za to řádně ohodnoceno. Bohužel zjišťují, že tak to není. A právě takový člověk má svoji maminku narozenou v roce 1940 a je to tyr plot. Dobré odporne, český národe. Ahoj, vážení a milí chcimíři. Děkuju za krásný pozdrav, který patřil mé mamince, paní Broškové. Ona je 40. ročník. Ona je pamětníkem historie, o které dnes budu krátce mluvit. Všichni víme, co se stalo 30. září 1938. Došlo k jedné z největších zdrat. na našem národě. Já se nebudu vracet e k válce. Já bych chtěl tak jako vždy tu špatnou zkušenost přenést do současnosti, eh protože eh slovo zrada je konstantní hodnotou západu. Děkuju vám všem, kdo jste sem dnes přišli v tom velmi nabitém předvolebním kání. Viděl jsem tady některé kolegy z jiných politických stran. Je to veliký výkon, zatímco jiní se snaží ulovit body, aby se dostali tam, kam chtějí. Vy jste tady. Takže děkuji vám a škoda, že opozice opět utrácí vaše peníze zbytečným jednáním o důvěře vlády. Možná by tady byli i někteří vládní poslanci. 1938 byli jsme zdrazeni kým jiným než západem a zachránit nás musela rudá armáda. Přestože se nám některé bruselské rohošky snaží vnutit verzi o tom, že nás osvobodili Američané. To, že v roce '48 se začal vyvíjet nepříliš příznivý směr naší země, o tom bylo rozhodnuto po konci druhé světové války. Do toho západ nijak nezasáhnul. Rok 1968. Někteří z nás se ptají, proč nám západ nepomohl. nechtěl, nechtěl riskovat, nechtěl jít do konfrontace s tehdejším Sovětským svazem, ale jeho dnešní poskoci, ti západní bruselští, nám tady připomínají vždy, když je v výročí 68, že tuto zem obsadili Rusové. Zapomínají sdělit, že to byl Sovětský svaz a že tam byly i jiné národy, také Ukrajinci. Dobrá. Museli jsme si počkat do roku 89 a tady začla další obrovská zrada. Mnozí z nás si dlouho mysleli, že nám pomohl západ. Mnozí z nás stále věří tomu, že k předání moci v roce 89 došlo na základě toho, čemu říkají sametová revoluce. My ale všichni víme, že to bylo domluvené předání moci a pak jsme se nadechli ke konzumu, dle mého názoru k velmi krátkému, abychom velmi rychle vystřízlivili a uvědomili jsme si, že jsme znovu součástí další velké zdrady, protože ten západ nás vtáhnul do svých mocenských struktur, do severoatlantické aliance, do Evropské unie. kterou znáte pod jim výstižnějším názvem Čtvrtá říše a začalo likvidování našich svobod, začalo ožebračování naší země. A podívejte se, kde jsme teď. Čtvrtá říče nám vyhrožuje válkou, nutí nás zbrojit, vnucuje nám pouze jednoho vinníka, zakazuje, nařizuje, omezuje, buduje další digitální koncentrační tábor. Takže západ nás opět zdrazuje a mnohem horší než ten zápas jsou naši kolaboranti, kteří za nemalý peníz skáčou tak, jak Evropská unie, tedy čtvrtá říše píská a tedy podílejí se na té obrovské další zradě naší země. Pokud bych měl malinko odskočit do světové politiky, >> tak ano, děkuji vám. Je to váš názor. Tak těmi světovými zdrádci míru a lidí jsou například Madam Fizer von de Leo a nebo ukrajinský diktátor Zelenský, kteří se ze zlatého záchodu dívá na to, jak jeho národ umírá ve válce. Mnohem horší jsou, jak jsem řekl, ti naši probuselští zrádci, ale máme tady, přátelé, tu největší skupinu zrádců, kteří si možná ani neuvědomí, že jsou zrádci své země. A to je ta bohužel mlčící většina, která říká, nás se to netýká. nebo říká, stejně s tím nemůžeme nic dělat. A možná si uvědomuje nebo neuvědomuje, že vlastně zrazuje budoucnost naší země. Přátelé, prosím vás, probouzejte další neprobuzené lidi. Mluvte co nejvíc nahlas, abychom neskončili v další válce. Mluvte hlasitě, protože zbraně jsou hlasitější. Děkuju vám, český národe. Já děkuji Davidu Plocovi a teď bych chtěla na pódium přivítat člověka, který je vlastně nejvíc dehonestován a to nejen v minulém režimu, ale on je dokonce dehonestován i v ten v tomto režimu a je dokonce i odsouzen nebo respektive byl už to uplynulo. Takže přivítejme tady doktora Josefa Skálu. Přátelé, dostalo se mi takového honosného tady přiblížení mojí maličkosti. Já to zkusím krátce. Bude nás dneska hovořit víc. Když skončila druhá světová válka, velmi široká politická reprezentace i veřejnost Československá se shodli, že ze všeho nejdůležitější je to, co bylo shrnuto v lakonickém hesle. Již nikdy Mnichov. Již nikdy Mnichov. To heslo je průzorem do spousty jiných velmi závažných otázek. A my jsme 10 let žili domění, že to je, řekl bych, memento stahující se k minulosti, které se nám už nikdy nevrátí a nebudeme muset uvažovat v podobných kategoriích. My, co jsme se tu sešli dneska, víme, že tomu tak není. Já proto z Mnichova vypíchnu dva klíčové momenty. Cílem bylo ukrást Československu jeho průmysl, změnit gastarbit nacistické mašinérie, nacistické teroristické vražedné soldatisky. To konečné řešení nás Čechů Endlézung mělo přijít až později, všichni to víme, ale bylo připraveno do puntíku. No a zadruhé a to píše velmi plasticky a přesvědčivě svědek ze všech nejpovolanějších doktor Edward Beneš ve svých memoárech. Cílem Nichova bylo uvolnit prostor k agresi Nachostn vytvořit prostor pro to, aby se válka mohla odehrávat východním směrem. A ti, co vyzbrojili nacistické Německo, co do něj napumpovali mraky peněz, investic a těžili dokonce i z válečné výroby, mám na mysli anglosavský kapitál, zejména americký, tak ti by jako z toho profitovali a nemuseli by se postav na správnou stranu. A málem se jim to povedlo. A vy tušíte, proč to říkám dneska? nám též hrozí, že budeme víc a víc zázemím válečnické politiky velmi nebezpečné a že i přes naše území se budou valit vojenské kolony. Nedávno proběhla v parlamentu pozoruhodná debata a já jsem se nestačil divit. Tam dokonce ukazovaly jakési trasýrky, kudy ty kolony budou směřovat a tak dále. Mně naskočil mráz na zádech. To se děje za stále platnosti ústavy, která tohle všechno zakazuje. Nebudu dlouho zdržovat, už jsem to slíbil. Dva momenty. První nám se vykládá, že Česká republika zbohatne z toho, že budeme vyrábět spoustu zbraní. Slyšeli jste větší nesmysl. Z toho zbohatne pár oligarchů. Budou do toho pumpovány i veřejné peníze, moc dobře to víme. A militarizace má v zásadě dva tvary. Ten první dovedl k dokonalosti Adolf Hitler, když zadlužil Německo až po uši, vyzbrojil ho až po zuby a pak už byl tak na krajičku, že do té války nemohl nejít. Tak dejme si pozor na to, co se valí na nás tímto směrem. A ten druhý tvar militarizace, to si mohli dovolit třeba velcí žralci ve Spojených státech, kteří s chutí pumpovali peníze i do nacistického Německa a to i po nástupu Hitlera ve velkém. Dělili se ve Švýcarsku o dividendy s Jalmarem šachtem a s porobnou nacistickou hrbeží. No a čekali, až to jako skončí, tak zabrali spousty ekonomických kapacit v celé Evropě. Proboha, uniká snad někomu tato optika, toto nebezpečí dneska. Dejme si na to velký pozor. A poslední poznámka, přátelé, ta je ze všeho nejdůležitější. Po nás se chce, abychom stáli na straně válečných bubnů a démonizace jistých zemí a národů. Že to je příprava k válce. To nepochopíme a Alenka, co ne? co chodí do zelí. Jo, naninka, pardon, do zelí. To přísloví je pořekadlo jeho na nince. Ze všeho nejdůležitějš je vyhrotit, postavit na na hranu klíčovou otázku. Smí být Česká republika vtažena do válečného konfliktu v cizím zájmu, pod cizím velením, ba dokonce proti které z jaderných mocností? Takhle ta otázka stojí. Všichni říkáte, ne? Tady nejde o to, kdo z nás má rád tu čionu zemi. My víme, koho máme radši a koho méně rádi. Máme pro to pádné důvody. Tady jde o to sjednotit politickou většinu v této zemi za elementární put sebezovy. A já navrhuji, jsem to říkal na několika shromáždění, řeknu to i tady. Pojďme žádat všelidové referendum na tuto prostou otázku, zda Česká republika smí nebo nesmí být vtažena do válečného konfliktu v cizím zájmu. Pž v našem zájmu to není ani náhodou. pod cizím velením, na tož pak proti které z jaderných velmocí. Pojďme tohle razit jako klíčový požadavy. Ono se to možná nepodaří, ale zviditelní to samu podstatu dnešní situace a pokud by se to podařilo, tak jsem si jist, že výrazně nadpoloviční většina lidí, i těch, kteří si libují ve všelijakých módních ptákovinách, bude hlasovat proto, že nesmíme být staženi do takové války. Díky. Děkuji, pane doktore. A já, pokud teď nespadnu, já bych teď chtěla přivítat na pódium člověka, který má moje sympatie. a má sympatie moje a hlavně proto, že nikdy neustoupí v ideologii svojí strany a toho si ho nesmírně vážíme. Je to Milan Krajča. >> Potom bude >> a poté bude Jana Wolfová. Ano, omlouvám se. Možná jsem to špatně řekla. Milene, vítám tě. Jo, děkuju, vážení přátelé. Děkuju i vám, že jste přišli si společně tady na Václavské náměstí v Praze připomenout výročí tragických událostí z konce září roku 1938. Skutečně my si dnes připomínáme jedných z nejhorších dnů v historii našeho národa a naší země. Dny, kdy naše země, Československá republika byla zaprodána svými údajnými spojenci Hitlerovskému Německu. Dny, které odstartovaly těch šest neskutečně krutých let okupace naší země nacistickým Německem. Dny, které přeznamenaly stovky tisíc obětí z řad obyvatel naší země. Dny, které přeznamenaly taková tragická jména, jako byly Lidice, Terezín, Javoříčko a nebo ležáky. Právě Mnichov a září 1938 musí být mementem, abychom nikdy nezapomněli na to, jak byla naše země potupěna a abychom nezapomněli ani na to, co posléze následovalo. Dnes se současný režim snaží všemocně přepisovat historii. Zezrádců dělá hrdiny, z bojovníků proti fašismu dělá ty, před kterými by si dnešní moci páni nejraději odplivli. A my s tímto nemůžeme souhlasit. My si musíme připomínat historickou pravdu, protestovat proti přepisování dějin, proti falzifikaci historie. My musíme být na pozoru proti všem těm, kteří se snaží zneužívat tato historická témata. Letos v pětnu jsme byli všichni svědky takové velké neuvěřitelné provokace v naší moravské metropoli v Brně, která se stala místem sjezdu studenckého lmanchaftu. Organizace, která má otevřeně nacistické kořeny. Organizace, která se nikdy nesmířila s výsledky druhé světové války. Organizace, která má za sebou desetiletí. útoku na Československo i Českou republiku. A já mám obavu, přátelé, že tato provokace nebyla zdaleka poslední, že dneska čelíme vlně, která narůstá tohoto historického revizionismu, která pramení z těch sil, které triumfovaly v září 308 a které byly poraženy rudou armádou a dalšími protifašistickými bojovníky v pětnu 1945. A my proti těmto silám nesmíme rezignovat. A naopak se jí musíme stavit na odpor. Musíme se stavit na odpor všem těm, kteří naši zemi zavlékají do války tam nebo někde jinde. Těm silám, které militarizují naši zemi. těm silám, které pod různými zámínkami se snaží útočit na ty zbytky demokratických práv a svobod v naší zemi, kteří jednou perzekují komunisty, potom perzekují ty, kteří jsou proti válce, potom perzekují ty, kteří jsou proti proti zbrojení nebo proti navyšování vojenských rozpočtů. skutečně ta situace v naší zemi není jednoduchá a my proti tomu musíme vystupovat s co možná největší aktivitou. Takže přátelé, ještě jednou vám děkuji, že si dnes připomínáte historické události z roku 1938. Připomínejme si je. nedopusťme, aby byly zapomenuty a zároveň připomíněme si je i proto, abychom nikdy nedopustili opakování právě těch tragických tragických událostí z toho z tohoto roku 1938. události, které vedly k válce, k okupaci, k fašismu a k teroru. Ještě jednou vám děkuji a vydržme a nepolevme, protože na naší straně, naší straně je historická pravda a na naší straně je její budoucnost. Děkuju vám >> a já děkuju Milanovi Krajčovi. Ano, je to 72 milionů životů, kteří naši osvoboditelé položili právě proto, aby mychom dneska tady mohli stát a mohli vám říct svůj názor na dnešní dobu, jak to cítíme my. A já bych tady teď chtěla přivítat ženu, kterou si pamatuju už jako dítě, která stála ve v čele levice. A je to Jana Wolfová. Dobrý den. >> Patřila jsem mezi ty, kteří v té levici opravdu byli od roku 89 v té sociální demokracii, která byla levicová. A jsem strašně ráda, že tady dnes vystupuju jako kandidátka Spojené levice pro Prahu, byť byť na takovém tom 54. těžce vybojovaném místě, protože jsem nikam víš nechtěla, bojovala jsem o to nižší. Nicméně eh už ve škole jsme se učili takovou jednoduchou básničku. Zvoní, zvoní z rady zvon. Číruce ho rozhoupali. Francie sladká, hrdý albion. A my je milovali. Ten Halas to tehdy psal po mnichovské zradě. My jsme skutečně milovali Francii a věřili Anglii, že nám pomůže a pak jsme v tom zůstali sami. A já dnes jsem tady s váma jenom proto, že můj děda sice nepřežil Rebhausen, ale moje babička přežila Ravenbrick a můj táta se vrátil z Převýchovy z Německa jako jedno z posledních, dokonce poslední dítě vůbec. Jinak bych nebyla. Nebo možná by si moje maminka našla někoho jiného, ale to už bych asi nebyla já. Já prostě vidím to, jak když se mnou babička mluvila o válce, když mi táta vyprávěl svoje byť dětské příběhy, tak vždycky v sobě měli pocit, že nikdy se to už nemůže vrátit. To přece tydle hrůzy, ty všichni přece vědí, že to je špatně a že ano, že nás osvobodila Rudá armáda, že že tedy částečně Američani v Plzni a podobně, ale že tady prostě padly tisíce vojáků, kterým bychom měli být vděčni za to, že žijeme. A já se rok od roku dovídám nebo zjišťuji, že vlastně všechno je úplně jinak, že měníme politiku nebo spíš vnímání vnímání eh toho, co se děje pomocí médií, že se dozvídáme, že vlastně nás osvobodil někdo úplně jiný a a že vlastně jsme tady zásluhou velkých žlutých hvězd a že by bylo dobře, kdybych mohl Chom tu možná skoro vůbec nebyli, protože lepší je evropský občan než Čech. A já to nechci. Nechci to i proto, protože stojím proti těm mladým, který nikdy neviděli, co je válka. Oni to mají něco jako dobu temná, možná možná něco mezi první světovou a 30etou a vůbec si neuvědomí, že se to strašně blíží. Já jsem válku zažila ne jako dítě, ale jako dospělá, když jsem odjela do Jugoslávie v době, kdy na ní padaly americké bomby. Já jsem zažila, když byla bombardována ambasáda čínská a tahala jsem děti z inkubátoru z rozbombardované Nemecnice v Novém Sadu a říkali mi,"Pozor, tam jsou nášlapný miny." Já jsem zažila celé to zvonění na poplach a viděla jsem ty malý děti, který utíkají do krytu a já se máma. Já si nepřilu, aby žádné malé dítě se muselo bát, že na něj někdy spadne bomba. A to je moje poselství. Já tu jsem už jako stará Baba Wolfová, která vás chce jenom poprosit, pojďme společně vracet tu historii tam, kam patří. Pojďme se tady scházet právě proto, aby se nezapomnělo, co byla mnichovská zrada. A pojďme se scházet proto, abychom těm mladým, byť je to velmi těžké, říkali, že my jsme zažili alespoň tu část, kterou že jsme mohli poslouchat naše matky a dědy. A víme, co to bylo. Pojďme jim říkat, válka je vůl. A vy mladý, pokud to nejste schopný si uvědomit, tak jste voli taky, protože jednou na tu válku doplatíte právě vy. Takže válka je vůl a my, co tady jsme, jsme jediný, který můžem zab být ti, kteří budeme bránit tomu, aby ty mladý nepochopili, že jednou nebudou žít právě proto, že jsou tak zaslepeni. Děkuju vám. Já děkuji Janě Wolfové, která mně dala do hlavy myšlenku Ludvíka svobody. Nikdy nezapomeňte, jak lehce jste svobodu ztratili, ale jak těžce a za jakou cenu a cenu sovětského lidu jsme jí dostávali zpět. A já bych teď chtěla přivítat na pódium ženu, kterou si nesmírně vážím, protože je to žena, která ustojí větru dešti a která ustojí i demokracii, protože ona ví, o čem tady demokracie. Demokracie, ano, demokracie. A je to Vladimíra Vítová. Děkuji za slovo. Já jsem chtěla říci několik faktů o tom dnu, kdy byla podepsána mnichovská dohoda a o dnech následujících, protože si myslím, že to mnoho lidí neví. Takže ta dohoda stanovila, že evakuace Českého obyvatelstva začne 1. října, ale ta dohoda byla podepsána 30. září v 1 hodinu v noci. Takže ty mocnosti, ty naši údajní spojenci nám vlastně nedali ale vůbec žádný čas té tehdejší republice Československu. Takže evakuace začala 1. října a to předávané území muselo být vyklizeno do 10. října. Takoví slabcí byli naši spojenci. Takže čtyři státy, to je z Německo, Itálie, Británie a Francie, se dohodli o naprosto zásadní změně území pátého státu, tedy Československa, který byl následně postaven před nutnost okamžitě provést evakuaci českého obyvatelstva a evaku evakuováno bylo, bylo to ve dvou vlnách, 350 000 Čechů. ze dne na den z českého pohraničí odcházeli ale i z vnitrozemí a z vnitrozemí byli evakuováni pod záminkou budování takzvaných vojenských střelnic a ty vyklizené české obce a města tak okamžitě vermacht obsadil Němci a když pak Němci tato území kde byly střelnice koncem války opouštěli, tak je neopustili jen tak, ale vyhazovali do vzduchu domy a celé vesnice, kde žili. Takže ta německá okupace, jak se nám dnes snaží říkat někteří politici a nebo historici a především novináři, bohužel i mnozí učitelé dětem ve školách, tak to nebylo nic idylického. Nebylo to žádné poklidné období, nýbrž to byl zločinecký fašistický systém, který přinesl mnoho zla a více než 360 000 našich spoluobčanů smrt. A to není nějaké naše tvrzení. K tomuto závěru došel samozřejmě také Norinberský soud. Stačí se podívat do zdrojů historických. Ona vyšla jedna knížka. Jmenuje se Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 38. A já bych vám zacitovala čtyři krátké vzpomínky lidí, kterých se toto vyhnání týkalo. Takže první vzpomínka. V září 1938 nám Němci vyhrožovali pověšením na telegrafní tyče. Druhá vzpomínka. Od září roku 38 se nám německé děti začaly posmívat, přestaly s námi kamarádit, někdy i na příkaz rodičů. Stalo se mi i to, že otec mé kamarádky na mě plyvl. Bylo mi tehdy 12 let. nebo ve školám sudeťáci, to je vzpomínka teď z Českého krunglova, ve školám sudeťáci při svých demonstracích vymlátili kamením okna, nadávali nám české svině a podobně, napadali nás fyzicky cestou do školy a zpět a museli jsme spát u zdi pod okny, neboť to bylo trochu bezpečnější místo před kameny a někdy i před střelbou. A poslední vzpomínka, s kterou vás seznámím. Všem Čechům byla dána 24hodinová výpověď z bytu. Hnali nás na nádraží s kufírkem, jednou duchnou a polštářem na kočárku a do utíkajících Čechů stříleli. Takže až zase uslyšíme v televizi nebo mnozí tady chodí studenti, kteří se teda nezdrží jenom tam jdou říct nějaká svá v uvozovkách moudra k tomu informačnímu stánku, tak by měli znát tyhlety věci. A tady už to zaznělo, leč já to zopakuji. Československo osvobodila sovětská rudá armáda, ale uplynulo 81 let a my teď podléháme v mainstreamu ve školách v akademické obci Absolutní lži, kterou kodifikoval Evropský parlament v roce 2019, když přijal usnesení, které se jmenuje O změně historické paměti pro budoucnost. Evropy a tam vlastně je řečeno to, že Němci nám skoro nic teda neudělali a Rudá Armáda nás de facto okupovala, ne osvobodila. Takže to je naprostá a bohaustálež. A to svoje vystoupení bych završila tím, že ať chceme nebo nechceme, tak Česká republika stále žije v tom historickém oparu v podstatě mistra Jana Husa a mistr Jan Hus každý svůj dopis nebo téměř každý svůj dopis končil slovy touto latinskou frází. Super Omnia Vincit Veritas. Pravda vítězí nadeevším. Takže držme se tedy my, co jsme si vědomi historické pravdy tohoto hesla a nikdy nezapomeňme. Děkuji vám za pozornost. Já vám kolegyně nabídnu rámu. Přátelé, dospěli jsme k zdánému konci a já bych vám všem chtěla poděkovat, kdo jste sem dneska přišli v hojném počtu. Děkuji vám za to. A poprosím o naši československou hymnu. Můjčí lučinách bory šumí po skalinách v sadě skví. Jara květ. Zemský ráj to na pohled. To je ta krásná země, země česká. Domov můj, země česká. Domov můj ta trousá blízká hromobiju ta troua blízka hromy divob zastav braťa veca ony zrat slova všeo ožiju slovo ožkujeme.