Afrika na vlastní kůži.Doc. PhDr. Jan Klíma Zámrsk 26.10.2026

Tak přátelé, vítám vás tu na další naší akci Zámrských obrozenců. Dneska jsme v takovémto malém prostoru v podsálu kvůli teplotě. To jste asi většina slyšeli. Vítám vás tedy na akci přednášce docenta Klímy o Africe. Přednáška je opět konaná samozřejmě pro spolek Svatopluk a spolek Zlatý špendlík. Eh, než dám panu docentovi slovo, ještě informace o dalších následujících akcí, než před závěrem, než se rozprchnete, připomínám 811. Procházka po stopách ďáblovy Bible Shrasti přes Podlažice do Podskály a zpět. A 10. listopadu. Tu bude teda na velkém sále eh křeslo pro hosta s Jud Klárou Samkovou, aktivistkou, právničkou, advokátkou. To na tu se velice těším. A pak na konci listopadu teď z hlavy přednáška doktora Marka Pavky zas o geopolitice. Tak a dneska začínáme přednášku o Africe. S tímto u nás vítám pana docenta Jana Klímu, bývalého diplomata, bývalého diplomata a vysokoškolského pedagoga, který nám přednese přednášku o Africe, kde působil jako diplomat, ale více vám poví on. A předesílám, že jsme předběžně domluvení, že to je eh první z přednášek podle vašeho zájmu, první z přednášek z nějaké série o geopolitice Africe související s Afrikou, dekolonizace Afriky, protože víme, svět se velice mění, že jo, dominan začíná být jakási dominance Číny, Ruska, ale myslím si, že Afrika tak nějak je dotahuje a myslím si, že má velice budoucnost a my to tady v zámrsku se snažím budeme snažit vám jako představit více. Takže tímto už přes nebudu já řečnit, kvůli mně tu nejste. A předávám slovo docentu Klýmovi, aby nám teda přednesl své znalosti, zkušenosti a děkujeme, že přijel mezi nás. >> Dobrý podvečer. Já děkuju panu Kouřilovi, že mě pozval. Já se budu snažit vás nenudit. Já jsem měl představu, že uvidíte obrovitý obrázek, ze kterého teda si budeme některé ty věci jaksi eh představovat, ale je to takové trošku menší, tak já se budu snažit vám eh to nějak interpretovat. Já se nejdřív chci představit. Já jsem historik. mě zajímá, co bylo. Eh, a zajímá mě to proto, abych e tušil, co bude. Eh a eh bohužel jsem jako e si našel takové trošku exotické téma, že jsem teda takzvaně portugalista, čili dělal jsem portugalštinu jako svůj milý jazyk a s portugalštinou jsem se dostal do světa a eh o portugalštině neustále s portugalštinou neustále pracuju na těch historických pracích. Já tady jenom chci představit pár těch svých knížek. Protože já eh těch knížek jako mám za sebou poměrně dost. Eh dějiny Portugalska jsem loni předával panu prezidentovi eh na Pražském hradě, když tady byl na návštěvě. Eh je to taková zajímavost, že portugalští prezidenti bývají vysokoškolští profesoři a mají o to zájem. My máme prezidenta jediného vysokoškolského profesora historicky, což je Václav Klaus a to bychom museli jít do historie. Dal, aby to byl Edward Beneš a Masarik, že? Takže eh tam to tam to bývá zvykem. Já jsem dělal ty dějiny Portugalska třeba i v těch heslech takové v těch datech. Vzpomínám pěkně na pana velvyslance, který se jmenovalo Fernando de Kaštr Brandao, kdy jsme seděli v Praze na ambasádě a on eh víte, vypravoval o tom, jak ho mrzí, že jeho vlastil, že to je i můj problém, že jeho vlastá, jo, že se rozpouští v té Evropské unii, že kdysi byli jednotka, která šla do světa a dneska jsou jako drobeček něčeho, o čem oni sami ani nerozhodují. A tak e jako mě k tomu dělal potom doslov k těm dějinám Portugalska a eh mám tu knížku eh do dneška rád. Dělal jsem dějiny Azorských ostrovů a Madejry, protože eh až pojedete na dovolenou, celé doporučuju Azorské ostrovy i Madejru. To je portugalská ostrovní jaksi e provincie. Jedna uprostřed Atletiku a druhá vlastně u Afriky. Oni mají jiný eh historický vývoj, protože byli ovlivňovány tím mořem. Takže až pojedete na Madejru, tak tam najdete anglické důchodce. Madejra je anglická a Azory jsou trošku jako blíž Spojeným státům. Takže tam najdete válenčnou základnu Spojených států na ostrově Tersejera. Včera psali v novinách, že tam přilétají nějaká letadla, takže to věstí nějakou neblahou další událost, protože tam odsvit se lítá, že jo, už nad tu Evropu, Afriku už to je blízko. No, já jsem dělal i další knížky z dějin Portugalska. To je jenom jako pro zajímavost. Jednu knížku jsem věnoval Vasku De Gamovi. Mně strašně vadilo, že nejslavnější objevitel je Kryštof Columbus, který jak víte pořád chtěl do Indie nakonec se tam netrefil vůbec, že protože se trefil do Ameriky. Ale je velmi slavný, protože se mu toleto podařilo. Zatímco Oskore Game, který skutečně objevil to to na tý strašně dlouhý cestě kolem celé Afriky, kterou neznal. To jak oni říkají, to karjerrada Indie, ta trasa do Indie a zpátky, že jo. Přijel poprvé s tím nákladem koření, které mu nezprostředkovávali Benátčani a nikdo. Tak o tom jako málokdo ví. Takže jsem dělal o něm takovou knížečku. Pak jsem věnoval jednu knížku diktátorovi portugalskému Salazarovi. Promiňte to slovo, ale je to můj takový oblíbený diktátor, protože ono někdy takové národy v nouzi potřebují, aby to někdo vzal do ruky, víte. A tam se stalo to, že eh v Portugalsku se jim demokracie zvrhla tak, eh v roce 1910 vyhlásili republiku a všichni byli strašně chytří. Něco nám to zase připomíná, že jo. Každej do všeho mluvil. Všichni jako křičeli po ulicích, co všechno všichni chtějí. A byl z toho tak strašný chaos, že nakonec ze zoufalství řvali: "My chceme diktaturu, jo?" Aby aby se z toho dostali. A přišel chlapík, kterej to udělal tak, že jako eh na ně příliš zase nezatlačil. To je rozdíl mezi Salzarem a Frankem, že jo. Francisko Francove Španělsku byl řezník. do poslední chvíle popravoval, že Salzar oslavoval to, že mají každý rok výročí zákazu trestu smrti. Takže to je úplně jiný případ. Takže o tom o tom Salazarovi jako docela eh je zajímavé si přečíst, protože někteří ti diktátoři jsou tak jako víte, v té situaci nezbytní. On taky 40 roků, že jo, vedl Portugalsko. Kterej pak státník? 40 roků v Evropě, v tomhle zmatku 20. století dokáže držet tu politiku, že jo, skoro žádný. Takže se to vyplatí. No a jinak se věnuju samozřejmě své milé Africe. Tady jedny dějiny Afriky jsem teďka dělal. To je taková takovej tlustospis, který tady věnuji panu pořadateli s dovolením, až to tady skončíme. [odkašlání] A jinak se věnuji některým těm státům a někdy mě to připadá, že je to trošku marné. Eh, myslím tady třeba dějiny Gvine Bisa. Já nevím, jestli jste sledovali v televizi, jak jede Martin Písařík, který teďka běhá po Madejře, že jo, v televizi. Martin Písařík jede s tím svým kolegou na motorce skrz Afriku, že jo. >> Eh, to je, já nevím, jak se jmenuje ten >> Igor Bezova. >> Jo, jo, jo. Ten pán Jo. A teď eh vyjížděj na hranice Gine Bisau a Martin Pisařík říká do televizejíždíme do další africké země, o které nic nevíme, takže jak je jak je naše práce marná. Tole si moh klidně přečíst jako, ale ale nikdy se k tomu nedostane, ne? Musí jet, že jo. Nemůže číst. >> [smích] >> No, eh, pak jsem dělal takovou knížku, která se jmenuje Afrika vechlu svobody. To je o dekolonizaci. To je velmi zajímavé téma, o kterém bychom mohli skutečně hovořit dlouze, protože vypadá to pěkně a je to obrovský klub problémů, že jo, ta dekolonizace. A tak tahleta knížka zaujala Petra Horkého, jestli znáte samozřejmě toho velkého polárníka a cestovatele, tak jsme seděli spolu v tom jeho houseu jednou a nechal si vykládat o tom, jak jak prostě ta Afrika v té dekolonizaci eh na jednu stranu jaksi vyhrála tu svou svobodu a na druhou stranu ji prohrávala, protože byla příliš slabá, aby to prostě využila. No a pak eh dějiny různých e zemí afrických, které jsou nesmírně zajímavé. Eh Namibě je taková země, o které toho moc nevíme, když se tam teďka jezdí taky na vejlety, že jo. To jenom e řeknu takovou epizodku. Šel jsem v Namibii po prašném městečku Ujis, kde není vůbec nic teda a zastavil mě takovej velikej černoch. Povídali jsme si a on říká: "Ododku seš?" Já jsem říkal z Československa, protože lepší je říct Československo, že jo, aby se chytili. A on říkal: „Já vám mockrát děkuju." Jsem říkal: "Za co?" No a najednou vyvstala vyvstal příběh takzvaných namibijských dětí. Víte, že e Československo na sklonku teda minulýho režimu v 80. letech přijalo spoustu namibísk dětí, který se tady rozmístily do asi dvou, tří oblastí do rodin. Maličký děti, který byly v utečeneckejch táborech a tady prostě ty děti eh dostaly nějakou maminku a tetu a eh tady jako chvilku fungovali. Pak přišel u nás převrat a u nich svoboda. Oni vyhlásili nezávislost 1990 a my teda 89 ten převrat, eh protože to byly děti e té odbojové organizace, která byla jako levicová a my už jsme najednou nebyli levicoví, že takže jsme jako už ty děti jako nepotřebovali, tak jsme je tam začali jako vracet zpátky. A ty navibíský děti. Kolikrát to byl příběh, že že chlapeček přišel malinkej, neuměl nic a tady prostě se naučil česky, že jo. Měl tady nějakou tetu a prostě chápal se už jako Čech. No a najednou musel zpátky a on nechtěl, že jo, protože tam ho nic pěknýho nečekalo a nikoho tam neznal, že jo. Takže víte, co takový příběhy? narazíte v nejtemnější Africe narazíte na takový momenty, který vám říkaj, že to není zas až tak daleko, jak si všichni myslí, že jo, že tam něco vždycky najdeme. Dějiny španělské Afriky a rovníkové Gviné, to je taky takové zajímavé téma. Eh, teď jsem e sledoval, jak byl ten problém v té Seutě. pamatujete, jak tam nastoupili ti migranti, že jo, ty z toho Maroka a pak se zjistilo, že >> z toho Maroka to je jenom taková ta vlna, že jo. A marocký maročtí migranti se vrátili a zůstali tam černoši úplně ze střední Afriky někde, že jo. Takže eh to je právě to jsou ty bolesti, které jsou z té doby, kdy Španělsko třeba mělo takzvané španělské Maroko. Španělsko mělo takzvanou západní Saharu, která je dneska obrovský jako právní problém, jestli to je nebo není stát, jestli ho uznáme, neuznáme a tak dále. Španělé měli takzvanou španělskou gvinu, ze které je dneska rovníková guvine a o tom nikdo nic neví, ale jaksi některé ty souvislosti jako když přijdou, tak je potřeba jako o tom něco vědět, proč to tak je nebo co se s tím vším e někdy může jako zase stát, co se může obnovit. Já jenom jsem jako dal té přednášce takový v uvozovkách titul Afrika na vlastní kůži a v souvislostech. Já vám jenom chci vyprávět pár těch těch svých osobních zkušeností, ovšem s tím přesahem do té současnosti. Eh, měl jsem tu zvláštní příležitost být ještě jaksi za toho starého režimu dva roky v Mozambiku expertem v takové zvláštní krajině v džungli, kde nebylo nic než eh než teda jedna fabrika. Eh, pak jsem byl v Angole, to vám ještě řeknu, na té diplomatické misi, která jaksi špatně dramaticky skončila v roce 1992. Jinak jsem si našel potom takový zvláštní cíl, že od roku 2002 jsem neustále cestoval jaksi po Kapverdských ostrovech, které sice znáte z turistiky, jo, že tam teda jsou nějaké pláže, ale to mě vůbec nezajímá, protože mě zajímá eh ten duch těch kapert. Ještě si o tom něco řekneme. No a pak jsem trošku jako pojezdil tu další Afriku, že jo. Velice dobře znám Zimbabwe, protože jsme tam jezdívali z Mozambiku se najíst, abych tak řekl. No a eh znám dobře tu Namibii. Byli jsme evakuováni kdysi do Jihaafrické republiky. Taky jsme to trošku projeli. Eh turisticky Maroko a takové věci. No jinak jsem se zabýval tou univerzitní výukou afrikanistiky. To jenom se chci jako lehce pochlobit, protože já jsem byl na univerzitě v Hreci a tam jsme si vymysleli, že eh právě nám chybí ten profil lidí, kteří by byli tak trošku jaksi zasvěceni buďto do Afriky a nebo do Latinské Ameriky. Ta latinská Amerika je ještě populárnější. Ta je jako známější a je taková jako jednodušší. Jo, to je pár velikých států jako Mexiko, Brazília a tak dále. Když to Afrika, ta je taková jako tajemná, jo. Je to přeci jenom 55 států, nikdo neví, jestli jich 55 nebo jestli to je přesně, nebo protože tam jsou ty takzvané failed states, takové ty záhadné státy, které nefungujou, jako je Somálsko. Nevíme kolik kolik těch Somálsk vlastně je, že jo. a tak jako aby a aby se v tom u nás pár lidí vyznalo, že tak jsme tam založili eh taková takový studijní obor, který se jmenuje politologie africká studie, politologie latinskoamerická studia. No, v těch afrických studiích jsme skutečně jaksi eh vytvořili takovou vlnu zájemců, kteří se tomu odborně věnují a kteří mohou nastoupit eh buďto jako delegáti podniků nebo jako diplomati nebo něco podobného. Eh, ale až bude čas. Zatím ten čas, zdá se příliš nenastal, že jo. No, tady je jenom takovej obrázek hezkej, že jo, že ta Afrika, to je mapa Afriky složená z rozbitejch samopalů. Tak eh dneska pořád je Afrika nebezpečná, pořád je jako nezvládnutá a pořád je trošku eh bych řekl pro nás neznámá. A právě proto si myslím, že je dobré, že i my tady si o tom něco můžeme popovídat. Já jenom trošku připomenu drobnosti, proč je třeba ta Afrika tak důležitá. My se vždycky jsme zvyklí se dívat na tu Afriku takhle, víte, máme ji na mapě takhle před sebou. Podobně jako třeba okres ustí na torlici. Takže si myslíme, že je velká jako okres ustí na torlici. Ale to je nekonečně obrovský kontinent. Když tam budete jezdit autem, tak uvidíte, že prostě jedete, jedete a ještě se nikam nedojeli stále. Zkrátka je třikrát větší než Evropa a je velmi, řekl bych, dramatická, že? Protože tam jsou všechna možná ta eh krajina uskupení, všechna možná eh přírodní eh všechny možné přírodní formace. Jenom připomínám, že ta Afrika dneska je takový oni oni tomu říkají někdy záložní kontinent. Víte, že to je takovej kontinent, na který se slétají supy. Oni se tam vždycky slétali, jo, na tu Afriku. Vždycky tam slétali supy a chtěli něco vyzobat, chtěli něco vykrást, že? A dneska se taky chystáme, protože jako ten nový čas vyžaduje ty nové zdroje a ty nové zdroje ta Afrika prostě má, jo. Tam když jako kopnete do země, tak tam něco bude. Já jsem viděl geologickou mapu Mozambiku a tam je prostě všechno jako jestli všechny ty Menděleovy prvky tam najdete v hojné míře, že jo. Takže eh třeba za mejch časů v Mozambiku eh prezident mozambický byl na návštěvě Japonska. Já jsem říkal, co tam proboha bude dělat, že jo? Vždyť to je ostuda. V mozambiku je hlad a bída, že jo. Japonci jsou takoví takový jaksi eh rozvinutí, že jo. A ono to bylo úplně naopak. Japonci se klaněli až k zemi, že jo, a snažili se jako získat si tam jako takovýho delegáta, až to budem potřebovat. Todle, todle, todle, tak nám to zařídíš, že jo. Tadyhle, tadyhle máš nějaký nějaký malý úplatek, [smích] tak no. Když si vezmete 90% světových zásob platiny a 50 % zlata a velké podíly kobaltu a chromu a tak to jsou to se pěkně říká, víte? Ale to jsou e jsou z toho obrovské problémy, obrovské krize. Kobalt. Kobalt a další jsou hlavně tady v tom východním Kongu. To říkal se tomu Coltan tomu eh ten prvek, který se potřebuje na mobilní telefony. A a tady prosím vás jsou právě ty odbojové organizace. Tady je válka. Z té války se ta ten ten materiál, že jo, za dramatických okolností pašuje někam támhle. do do Evropy, kde se to zpracovává všecko a čím větší tam bude utrpení, tak tím lepší budeme mít mobilní telefony a tím více jako dostaneme těch zdrojů k nám, že tak to on to je to dramatické, víte, jak to zařídit, aby to bylo trošku jako rozumnější. Eh, měď, měďný pás, tady je ten Cooper Belt, Kongo a Zambie. Já ještě bych o tom měl hovořit, ale mě to vždycky jako nutí, abych vám to vykládal. Měď je dneska strategický prvek v Zambii, kterou máme za takovou docela partnerskou zemi. Hodně se tam dělají takové ty eh programy pomoci rozvojovým zemí, jak se říká. V Zambii těží měď společnost, která se jmenuje Glencore. Ten Glencor má prostě to oligopol světový, který ovládá 60% světové mědí celý na celým světě. ten Glencor těží v tý Zambii. A teď prosím vás představte si jenom jednu věc, že oni teda tam mají doli, zpracování a tak dále a teď jako ten zisk se jaksi finančně převádí na e společnosti dceřiné, támhle banky do toho mluví a tak dál. Takže ta Zambie dostává z té své mědi 0,6% toho zisku, jo, čili 99,4 % toho zisku jde do světa. To je ten neokolonialismus. To je naprosto příšerná věc. Zambie je země nesmírně chudá, jo, kde všichni jako pomáhají, pomáhají, ale ti valcí ti to tak vyrabují, že můžete pomáhat jak chcete a nestíháte prostě, že jo, tu tuhletu tenhleten strašný způsob toho světového ekonomického pořádku, který jde přes banky a a burzy a takový, jo, kde všechny tyhlety šílený machinace prostě jedou a ty ty peníze tam odsď ten zisk jde pryč a tam jim zbyde jako kupa ty hlušiny, že jo. A oni říkaj, lidi dostali práci. No dobře, tak dostanou práci, až to vytěžíme, tak co budou dělat? Nic, že jo. Nikomu to jako tak dvakrát nevadí. Tak to jsou takový věci. Já jenom si vzpomínám ten Glencor, víte, že on má on má sídlo ve švýcarské, já bych řekl spíš vesnici, která se jmenuje Bár, ve švýcarský vesnici má sídlo koncern, kterej má 60 % světový mědí. To je neslýchaná neslýchaná věc. Jo a oni mají tolik peněz, že nevědí, co s nimi. Byl jednou jeden případ, že tenhle Glencor tam oslovil několik švýcarskejch jako obcí, že jim jako mají přebytek peněz, že jim dají peníze. Akorát jako všichni vědí, že to jsou peníze z to z týhletý špíny, že vlastně okradli ty čarnochy, že jo, tak jako nechali si eh zjistit referendem, jestli ty Švýcarři by ty špinavý peníze jako přijali nebo ne. Jo a oni všichni odhlásili, že jako dobrý, že dejte prachy nám, to je jedno jako, že to je, že to je špína, že jo. To je to je prostě Švýcarsko, že jo. Peníze nesmrdí a e už, už je to doma, že jo. Takže jako víte, tyhlety praktiky jsou jako neslýchané a jako nikomu to dal jaksi dvakrát nevadí. Když se to rozkreje, no, tak je z toho trošku nějaký ostudie, ale zas ty peníze to všechno zakryjou, že jo. Eh, další diamanty, manga, uran, fosfáty a tak dál. Dneska je důležitá ta energie. Já jenom bych chtěl teda říct, že my teďka máme ty problémy, že jo, s tou ropou a s těmihletěmi eh záležitostmi, které jsme jako ze špatného směru jako teďka odmítli a teď jsou tady jiné směry, tak ta Afrika by mohl být dobrý směr. třeba Alžirsko je země, odkud už teda berem určitě ropu, protože z Alžirska jdou ty ropovody do Francie a už tam se to jako míchá všecko, už to jde do Evropy. E, pak je tady třeba, co se týče té ropy, taková víta zajímavá, takový zajímavý pás z Nigérie přes ten ginejský záliv až do Angolie takový gigantický ložisko, kde teda šťaournete do země a teče tam ta ropa eh v neomezeném množství. Takže to je území, které je opravdu nesmírně bohaté. No a eh objevily se nový věci, že jo, teďka nedávno tady v severovýchodním Mozambiku eh šťouchli do země a mají tam teda teďka vynikající ložisko LNG plynu. Už tam jezděj ty lodě jako do světa. Už už to začalo a kdekoliv budete hledat, tak tam něco jako zajímavého z těch nerostů asi byste našli. Jde o to, jak to zajistit, řekl bych, finančně, politicky a jinak, že jo, protože třeba v tom Mozambiku, jak tam přišly ty západní společnosti, tak na ně jako vlítli ty islamisti a začala tam válka o ty zdroje, protože eh o ty zdroje se vždycky vede válka a minimálně je to teda pomsta za to, že že vy nám zas jdete něco ukrást. Takže eh tyhlety věci v tom světě jako moc nefungují. No a pak je tady ta populační exploze, že jo, která v té Africe je. Je to jediný kontinent, který prostě děsivě expanduje populačně, kde teda jsou ty, víte, ta natalita, jak víte, u nás je katastrofální ta natalita, protože my máme místo, abychom měli prostou reprodukci, že ta žena má dvě děti, že jo, za život, tak my máme nějakejch 1,4 nebo kolik, eh, nebo ještě míň. 28. Eh, Španělé mají ještě nějaký 1,1 nebo kolik. Eh, jo, takže prostě ta Evropa vymírá, ale třeba Uganda má šest, jo, a tak, takže takže to jsou prostj děti. Takže teďka OSN udělalo takový takový odhad na rok. Samozřejmě, že to není úplně přesně, ale Nigérie by měla mít 546 milionů 2006. Jediná země. Jo, půl miliardy lidí, jediná země. V Nigérii se, prosím vás, rodí víc dětí než v celé Evropské unii. Takže umíte si představit, že ty lidi nemají tu práci nebo to ten to uplatnění stoproc, čili ten tlak už ho vidíme, že jo, v té Seutě to uvidíte všechno, že jo. Ale oni to viděj i jindy, jo. Třeba teď mají potíže s Nigérií, mají potíže v Jihoafrické republice, jo. Tam se valjí taky ty migranti. Ti chudí jdou do těch bohatších zemí a přneužívěj se, že člověk ta populačník své obrovské. Etiopii by měla mít 2100 324 milionů. Teďka ta Etiopie, to je tady ten stát, má přes 100 milionů, 120 milionů, že jo. To jsou obrovský obrovský počty, že? E, Tanzánie by měla mít 245 milionů. Egypt, kde ty lidi nemají kde kde být, že jo, tak ten má mít 200 milionů, že jo. To a teďka už má přesto, že jo, daleko. Čili to jsou obrovské země, neboli je opravdu důležité eh o tom aspoň něco vědět nebo vzít je v úvahu a abych tak řekl, chovat se k tím slušně, že tak eh jinak ta Afrika skutečně je důležitá, protože eh to přírodní bohatství je zatím de facto ne zcela objevené, ne zcela využité a některé ty říkám ty politickoekonomické věci zatím spíš brzdí. Takže ještě prostě o tu Afriku se svede boj a teď to začínáme vidět, že skutečně začíná ten zájem ze všech stran, že jak eh se vyčítá, že Číňani tam prostě jako staví pořád a že jako co s tím budeme dělat a tak. Já jenom jsem sledoval jednu konferenci Evropa, Afrika, to bylo v roce 2002, kde 2002 už řekli, že prohráli jsme Afriku s Čínou, že víte to to jsou neuvěřitelný věci, který se tam dějou. Já promiňte, že skočím do těch Kapverských ostrovů. To je takovej miniaturní ostrovní státeček. Tam jdete po hlavním městě. Parlament postavili Číňani, vládní budovu postavili Číňani, Národní knihovně postavili Číňani, postavili tam nový celý kampus pro univerzitu a nic za to nechtěj. >> Chtějí za to to, že pět lidí půjde se učit do Pekingu mandarínskou čínštinu, jo, aby měli aby měli nějaký vyslance. To jsou velmi zajímavá politika. To nikdo z Evropy neudělá. No [frknutí] [odkašlání] tak já jenom bych eh tady chtěl ještě přeříkat ty evropské hříchy vůči Africe jenom připomenout, víte, protože my samozřejmě jako Evropani máme k té Africe jakoby nejblíž, ale přitom je to takový největší problém, jo. Američani nemají ten problém, Číděni nemají ten problém, Evropani mají ten problém, protože ta Evropa s tou Afrikou se několikrát utkali a ta Afrika na to vždycky doplatila. jenom si to přeříkejme. Vždycky je tady ta představa, víte, té, jak říkám, kulturní, náboženské nebo rasové nadřazenosti. Když přišli Římani do severní Afriky, to staří Římani, tak jako pro n to byli barbaroji, že jo. To byli prostě barbaři. To už to už byli jako divný lidi, že jo. Eh, staří řekové, staří řekové nadávali těm Aferičanům všelijak, že jo. Říkal jim teda to ta slova jako trogloditoj a tam do >> no nadávali jim jako já nevím kinamolgoj dojiči psů a já nevím co. Prostě nadávalo se vždycky těm těm Afričanům, že jo. A my taky jako porád máme tu představu, že jo, jak v novinách občas bejvá, jak teda tam vařej ty černoši toho misionáře v kotli, že jo. Jsou to, jsou to takoví pitomci, násilníci a tak dál. To je prostě ta evropská představa. Nemluvě o tom náboženství, že jo, protože bysme přišli do Afriky s tím, že teda jim dáme pravou víru, takže misionáři tam prostě oblíkli ty chudáky do nějakejch hadrů, že jo, aby nebyli nahatý, proboha. a postavil jim kostelíček, aby teda vzývali nějakého boha, kterýho vůbec jako nechápou, že jo. Je je to opravdu jako zajímavé, víte, Afričan nemůže pochopit křesťanskýho boha, protože Kristus na kříži, prosím vás, to je to je bankrotář, jo. Eh, africkej bůh je silnej, nemůže bejt, nemůže prohrát. Jo. A tady tady prostě máte boha, který jako prohrál. Tak těžký, těžký nachápání, že jo. Nemluvě o dogmatech jako Svatá Trojice. Tak jak jim to budete vykládat, že jo. Takže když tam přijde Mohamedán do Afriky, že jo, a řekne těm černouškům Bůh je všude. Bůh je jeden, nemá žádnou podobu, tak ho vzývejte. Tak to je to je pochopitelnější, jo. Malinko pochopitelnější než ten křesťanskej bůh těch zvláštních dogmat a příběhů, který jsou pro ně jako celkem cizí. No, ale my jsme jim to prostě tohleto všechno vnucovali. Pak je tady ta kapitola o tom otrokářství. To je hrozná kapitola a je to aktuální. Teď já nevím, jestli jste o tom četli, že teďka se množej ty právní spory o tom, že dáme prostě eh támhle k soudu ty, co tady před 300, 400 lety nám táhali lidi jako za otroky někam do Ameriky, že jo. To je to je jako to otrokářství bylo něco naprosto příšernýho. Pravda je, že za to si mohli ty Afričani sami, že jo, že že ty náčelníci nabízeli ty svoje lidi ke koupy, takže vůbec nebyli bez viny. Ale přeci jenom to průmyslové otrakářství, víte, ty spousty lidí na plantáži teda, aby makali, že jo, aby vznikl ten trojúhelník. Evropa pošle teda nějaký cetky do Afriky, nakoupíme černochy v Brazílii, z toho budou budou dělat bavlnu, že jo. Teď to povezeme do Evropy a v tomhle trojúhelníku se to bude otáčet. Afrika přijde vo lidi, Amerika bude makat a Evropa si bude mastit kapsu, že jo. Tak tohleto jako nezapomenou, že jo. Pochopitelně. I když jako se zdá, že to je stará věc. E, víte, je zajímavá věc, která se jmenuje otrocký komplex. Já jsem vám to zažil, zažil jsem to úplně neuvěřitelně v tom Mozambiku, že oni za ta staletí otroctví oni dostali takový do hlavy takovou myšlenku, že oni asi opravdu nejsou úplně jako dobří. Jo. Takže já nevím, byl jsem v Mozambiku v nějaký fabrice, dělal jsem tam něco úplně jinýho. Přišel za mnou ředitel a říkal:„Dělej, prosím tě, trenéra tady místnímu fotbalovýmu klubu." Já jsem říkal: „Proboha, neblbni vždyť já nekopnu do balónu, já se netrefím vůbec." On říká: „Ale nevadí, ale ty seš bílej." Jo, tole je takovádle takovádle logika jakože bílej prostě to umí, jo, a černej jako to zas až tak neumí, jo. To je zvláštní, že tenhle otrocký komplex takové té nedůvěry uvidíte. Jo, já jsem se tisíckrát setkal s tím, že jsme se domluvili, že zejtra mě něco dodáš, zejtra mi něco přineseš, zejtra něco uděláš. A on to nedodal, neudělal. A proč to neudělal? Já jsem nakonec jako si říkal, to nezvládnu, to asi nepůde. A jo, to ta nesebedůvěra zvláštní, která zůstala z těch dlouhejch let, kdy to byly jako zvířata, že jo, pro Evropany to byly zvířata. No, no, [frknutí] no a pak přišel teda ten ta kapitola toho evropského kolonialismu a ta je taky velmi taková zajímavá, že jo, protože na jedné straně evropský kolonialismus přinesl prostě tu modernu do Afriky a když to tak řeknu třeba vytvořil ty africké státy, že protože nikdo jinej to nevytvořil. do dneška to maj, ale na druhou stranu to bylo taková zas ta představa, že ten Evropan bude jaksi poroučet a ten Afričan bude jenom poslouchat. Vlastně to bylo pořád o tom, jo? A tak ty Afričani toho jako měli taky dost, že jo, protože tahleta věc toho ty koloniální nadvlády, těžko se to jako snáší. Já zase proměňte ty příběhy, který má člověk v hlavě na celej život. Já jsem dělal s nějakým černouškem v kanceláři a v Mozambiku v době, kdy v Mozambiku nic nefungovalo, ani zdravotnictví a on nadával, že prostě žena je nemocná a kluk je nemocnej a nemůže sehnat tu lékařskou péči. Já jsem říkal: „No a za toho tempu kolonial, za toho kolonialismu to fungovalo." On říkal: „Fungovalo." Jo. Jo. Tady byla prostě kolonialisti měli i pro ty černochy měli nějaký teda sice segregovaný třeba nemocnice, ale všechno fungovalo. Já jsem říkal: „No, tak jsem mu říkal jako šťoural do něho, říkal jsem mu, tak co je lepší teda ta nezávislost nebo teda ten kolonialismus?" A on se kroutil a kroutil, kroutil a pak řekl: "Nezávislost." A to je to je, ale já mu věřím, jo, že víte, že jako ten pocit té té politické svobody je přece jenom nenahraditelný a že už to, že pořád jim někdo diktoval, jak to má být, i když to bylo dobře, že že to nebylo k snešení dlouho, jo, že prostě se z toho museli jako vymanit, no. No a pak přišla ta ukvapená dekolonizace. To ještě si řekneme. Eh, nicméně aspoň proměňte pár těch poznámeček. V roce 1945 se změnil svět, jo, protože koloniální mocnosti byly úplně na huntě. E, pamatujete konec druhé světové války? Anglie je absolutně v rozvalinách. To je úplně nemožná, že jo. To je prostě zadlužená a vožebrečená. Francie byla vlastně poražená ostuda, že jo. Belgie, která byla taky kolonialista, ta byla vym