Charta 77 Muchomůrky bílé a pohled zevnitř 1989-2026 | Petr Kratochvíl a Oldřich Sládek
Charta 77 Muchomůrky bílé a pohled zevnitř 1989-2026 | Petr Kratochvíl a Oldřich Sládek
Přepis videa
Zobrazit / skrýt přepis
To je to je jako jestli můžu, tak je to vlastně jakoby příběh každý osoby, který v tom žil, se toho zúčastnil [hudba] nebo se do toho jako rodinnej příslušník narodil. Já si myslím, že to jako já jsem nad tím přemýšlel, co to vlastně je zrovna takováhle otázka, co to jako znamená karta 77 jako jo. A teď jako seš ten zakladatel, seš [hudba] ten ideodárce a tak dále a tak dále. >> Teď ten underground, kterej vlastně přišel až později dovnitř, jo, takový jako, že to jsou osobní vlastně osobní příběhy a každej by ti vyprávělní příběh a přesto to byla nějaká komunita, jo? Tady >> já to mám >> mi to. No, >> já to mám trošku jinak. No. >> No. Určitě to máš jinak. No >> tím, že jsem nepodepsal chartu. >> Ano. >> Tak eh, já [hudba] to mám vybudovaný v sobě v podstatě jako velikou sviňárnu. [hudba] >> Já když jsem zjistil, ne, hned ne, když že jsem nepodepsal antichartu. Já jsem jí nepodepsal. Z jinýho důvodu. Oni mě jí nedali tu chartu přečíst, tak jsem říkal, přece nebudu podepisovat něco, co jsem nečet. >> Absolutně. >> Ale posléze, když už jsem se ocitl ve Vídni mezi chartistama, [hudba] který se udávali mezi sebou v podstatě, [hudba] nebo ne? underground komunisti [frknutí] >> já jsem byl entomolog v tý době sbíral jsem brouky [hudba] >> byl tam jeden chartista kterej taky byl entomolog velkej komunista jom >> mm bejvalej >> všichni jsou bejvalí komunisti nehraju jejich hru ano [hudba] ano >> a já jsem pochopil tu chartu především napsal a vymyslel geniálně. >> Mhm. >> Největší komunista 50 let. >> Mhm. >> Pavel Kohou. >> Mhm. Z revoluce do revoluci. >> Od Havla [frknutí] to dál. >> Ale ono to ono jim to nevyšlo. >> Mhm. >> Když tu chartu vydali [hudba] a udělali, tak bylo ticho po pěšině. Ono ono to nikoho nezajímalo >> a tak jako počkej. Počkej, Petře. Já jako jako teď jsme samozřejmě jako generačně máme nějakej rozestup, >> ale hlavně já jsem to nepodepsal. Ty to víš. Tys to podepsal. >> Podepsal. Počkej. Ano, ale [hudba] ten rozdíl je v tom, že my máme nějakej jakoby časovej rozestup mezi náma to prožitku tý doby. To znamená v 77. roce mě bylo třeba 13, 14, jo, takže já vlastně jako nejsem nějakej autentickej >> autentickej zakladatel, že se můžu zmiňovat v tý atmosféře třeba tý přímo tý doby jako dítě, ano, ale ne účastní. A nebo jestli jako jakj je příběh k tomu, že já jsem tu chartu podepsal. To taky není tak jakože jednoho dne ráno řekneš, ty já mám chuť nebo jo, >> ale eh >> úplně rozdílný pohledy. A pak se samozřejmě někde setkáváme v tý Víni. To je by dřív, ale prožíváme stejný lidi, stejnou atmosféru, tam se setkáváme. Ale ale jinak jinak ty >> to je na tom je zajímavý to, že ty seš chartista >> a já nejsem chartista. >> Ano. >> Já jsem pouze nepodepsal prohlášení anticharty, což podepsali všichni umělci kolem, >> ale ne z hrdinství, ale protože jsem říkal, ne. No, prostě >> mám svoji hlavu, když to ne. To ale jinak bych to určitě taky podepsal. Určitě. Já jsem si tím jako prezentační listinu, nikoliv jako nějak, >> ale to je úplně zase jiná věc, ale já se vrátím k tomu, >> že to nikoho ta chata na začátku nezajímala, což asi ty nevíš, >> ale on geniálně >> ano, >> protože se dostanu k tomu undergroundu. >> Ahm, >> on geniálně to zorganizoval tak, aby bral nekomunisty. To byli reformní komunisty a velkohoud a spol a další a další, >> m, >> aby tam přišli dělníci >> Mhm. >> z Ostravy a najednou underground. Počkej, >> počkej, počkej, počkej. Tak to jako trošku jinou stori. Dobrý. Po pod >> No, protože proto byl soud s kapelou e Praxic people. Mm. >> Mhm. >> Až když začali >> Mhm. >> vlastně manipulovat manipulátoři >> Mhm. s lidma jako je Plastic People of Universe a jsou souzený, tak to začalo zajímat západní média. Předtím to nikoho nezajímalom >> a geniálně, geniálně to >> otevřelim, >> řeknu dělnické třídě, to znamená nekomunistům. Dobře. A ještě bych tam chtěl zmínit teda jako, že vyšel článek o těch samozvancích v Rudým právu a vím, že jsem potkal lidi, který na základě tohodle článku, že oni o těch samozvancích teda jmenovitě psali, že vzniklo todle na základě toho, že se ty texty dostaly na západ >> a tím, že se dostali a tady byly různý centra, většinou to byly takový jako ambasády, přes který se vždycky jako pašovaly vě věci ven. Ale tím, že seš mladej, tak nevíš, že předtím to byla v podstatě byla furt nuda. O těch samozvlancích začali eh mluvit až když to řešili západní média. Podívejte se, máme tady eh máme tady politický vězně nebo jsou tady pronásledovaný muzikant. Ty plastici ten proces je vlastně vytáh, co se týče pozornosti vlastně >> a vytáh hlavně Chartu. >> Jasně. Jasně. byla nezajímavá, když by tam byli jenom samí reformní komunisti. Jo >> jo. No a vracím se k tomu, že mě to bylo hrozně nepříjemný. >> Mhm. Mhm. až posléze jsem si uměl odůvodnit to. Vždyť to jsou samí bolševici, to jsou samí komunisti. >> Jo, ale nic jsem proti tomu neměl, protože všichni pro mě byli stejný emigranti nebo migranti. Teď teď už seš v migrš v migraci. >> Teď už jsem v migrem o Chartě ještě před emigrací tady. >> Nic, >> nic, >> nic. Jenomže jsem to nepodepsal, tak mě ta společnost vyloučila v podstatě, protože když podepsal antichartu. Já jsem nepodepsal anchu, tak ta společnost mě >> blízkáost >> a tvůj osobní, mě zajímá tvůj osobní e prožitek, jestli jsi v tý době před emigrací někde zavadil o Chatrtu, že se někde v uměleckejch sluzích mluvilo, že >> poze až po sléze až po sléze. [vzdechy] >> První bylo, to nepodepsal. Seš sobec. Myslíš jenom na sobě. Ublížíš divadlu. >> Proto to má tolik společnýho s dneškem. Mhm. J. >> Ublížíš divadů, myslíš jenom na sebe, na co si to hraješ. >> Jasně. >> A v podstatě když nejdeš s náma, jdeš proti nám. Mm. >> A byl jsem vlastně vyvrhem a pak byla skupina lidí kolem Proku. >> Mhm. >> A tam už byl Šabata a tak dál a tak dál. Šabatova. >> A tam jsem se dostal k tomu, že jsem vyjížděl poprvé za ty hranice. >> Mhm. A dostal jsem dopis pro Šabatu, že ho mám odevzdat od režiséra k robota. Jasně. >> Já budu říkat ty jména tak, jak jsou. >> Takže v parku jsem se měl setkat >> s někým, koho jsem nezalem s někoho, ko jsem neznal. Něj, >> ani jsem nevěděl šabat a co to jako dobrý. >> A ten dopis jsem měl pro něj a měl jsem mu ho odevzdat, takže jsem se s ním po eh spojil. >> Vo mě v tom parku čekal. Já jsem mu to předal, že to je od vodho od toho režiséra Krobota z Brna. >> Mm. >> A on říkal: „Dík nechceš, pojď půjdeme tady na pivo." Jo. >> Tak jsem šel jako se, že jo, na pivo do hospody. >> Mhm. >> No a tam seděl Pavel Landovský, Pavel Kohout a celá ta skvadra lidi, který jsem v podstatě neznal. Laďáka samozřejmě, jo, jako jedinýho v podstatě >> živě. Mhm. A tak tam jako tak sedíme a do tý hospody přišli tři tajný agenti, policajti, který nás >> hlídalim. >> Všichni jsme věděli, že to jsou oni >> a ty jeli sma jako jo. >> Ty nám sebrali ty pasy, když jsme přejeli hranice a ty nás hlídali jako to divadlo hlídali, jo, nás všechny. >> A říkám„Ty vole. A Pavel Andovský říká: "A seš v prdeli." Já jsem říkal: "Jsem v prdeli." Jo, on to zadil. >> To byl ten motiv. >> Jsem říkal, já nemůžu se vrátit nazpátek. Takže co udělaj? >> Budu mě se snažit vytěžit. Budou chtít, abych jim to podepsalně. >> Ne kvůli mý osobě, >> ale abych shodil všechny ty chartisty, který byly, s kterýma jsem se vlastně setkal. To znamená, já jsem věděl, že není šance. >> Není šance. >> Mhm. [vzdechy] No, takže >> a když ti udělám střih, tak tak to bylo vlastně první setkání jako nějaký komunity nějakejch emigrantskejch artistů teda. >> Tak s nima moje první. >> Jasně. Dobrý. Já mám úplně jiný příběh, že jo. To je jako >> No to je samozřejmě. To je samozřejmě. A ještě ti musím říct, že když jsme projížděli ty hranice, >> tak už tam bylo tam do Rakouska, tak už tam přišlo nějaký udání, protože nám z ničeho nic páraly polštářky. >> Mhm. Eh, [odkašlání] všechny nás prohlíželi. Všechny nás prohlíželi >> a eh museli jsme, vedle mě stál ředitel toho divadla Jiří Srnec. >> Museli jsme stáhnout kalhoty. Koukali nám do jestli tam nemáme srulovaný peníze. Mm. >> První moje zkušenost taková >> nebo celou pastu vlastně s penězma. >> No. No jo. Prostě pro mě šok. Absolutní šok. Mhm. >> Ale ta absurdita je zase, že ten ředitel vedle mě >> Mhm. >> tak jako já stažený ty kalhoty a přijedeme ty hranice a tam už čeká auto, vemou ředitele, aby šel udělat interview o československé kultuře. >> Mhm. >> Já jsem ě vole to je >> součást nějakýho filmu, jako nějakýho scénáže jako konkrétního. >> To je to je neuvěřitelný. >> Jo, to bylo to. >> Jasně. Takže já jsem se dostal díky Pavlovi Landovskýmu potom a díky Šabatovi >> do emigraci >> na obere do Auštráce, kde bydleli jenom >> chartistim. >> Tam nesměl bydlet nikdo jinej. >> To bylo od tenkrát toho Cilka eh, dohoda, že >> ne, to bylo od Bruno Krajský. >> Bruno krajský. Ano, >> ano, ano. >> Protože ten měl vlastně narozenj na Moravě, měl tady nějaký předky, tak na základě toho on řekl, že každej, kdo podepsal kartu 77, že se mu, to je velice důležitý, že se mu bude snažit ve Vídni e udělat podobnej životní standard, jakj mu opustit. [frknutí] Takže byli lidi, který já jsem zažil, že se stěhovali s vagónama. >> S vagónama. Já jsem dokonce chytil určitý teda jakoby provinčních provinčních artisty, což mi řekla Robine, ty seš tady s náma, viď? >> Jak jsme potkali Lenku pro, promiň, malá odbočka, jak jsme potkali Lenku Procházkovou v těch Sedlčanech v tý restauraci, tak my jsme pak nějak odcházeli, bavili jsme se taky o Chartě, já jí do tý doby jako neznal osobně a ona mi říká:„No, v tý Víni tam jako tam byly to byla cestovka, že jo." Já říkám: „Jak cestovka?" A ona říkáj, já jsem jí říkal jako dobře, tak jsem jako z Prahy, takže já jsem tam viděl 90 % jako obličejů, který vůbec jsem v životě neviděl. On říká:„No, to byla cestovka." No a tam já jsem právě potkal ze Strkovic nějakýho takovýhle týpka, který jel s dvouma nákladvejma vagónama >> a půl roku předtím nedělal nic jinýho po Praze, než jenom nakupoval, knížky, >> antikvité, jak víš. A prostě >> a v tý akci Asanace se vystěhoval. No, on se vysílal takhle jako jako >> jako chartní. >> No ne, já jak říkám, já mám úplně jiný příběh, úplně jinýho vstupu. Výdeň Výdeň, Petři, je pro mě konec. Navždycky konec, protože tam já jsem taky zažil samozřejmě svoje věci, ale to je můj charakteristickej konec, ne začátek. Jako ty [smích] jakoal s těma chartama a já jsem tam u nich skončil, >> ale pak jsem prostě musel utýct, protože já jsem se na to nemohl live každej den [odkašlání] dívat. Já jsem to nemohl poslouchat. Já jsem já jsem vědě, že nemám šanci vrátit zpátky. To jme věděli všichni. A já jsem věděl, že musím dopředu a ne s nima žrát rži půl roku spořit na foťák a bavit se pořád o těch samejch kecech. Jako Vídeň byla >> já jsem zjistil, že tam nemůžu být taky z jednoho důvodu, že to je, já jsem z deště potokap. Mhm. >> Já bych se tam zbláznil. Noci [frknutí] >> tam je jeden chartista, kterej se jmenoval Panenka nebo nebo to oni měli všechny ty přezdívky Londýn. >> Jo jo >> tole byl tabelka, myslím se mu říkalo. Nevím. >> No ten za první tu podporu šel a nakoupil si pornografický časopisy, rozumíš? Ale když jsme u tý Víni, abysme se tam nezacyklili. Tak počkej, já jsem přijel do Vídně, >> já jsem přistupoval, já jsem přistupoval eh prostě jak se, já jsem hrozně jako široko spektální. Prostě jsem si koupil zájezd. Já jsem byl invalidní důchodce, takže mě pustili jako a pokoupil jsem si zájezd. Dvě noci jsem jak v Brooklynu prostě u toho sudu tam skoro čekal opravdu přes cestovní kanceláří, než jsem to dostal. A říkám to jenom kvůli tomu, že já jsem chtěl do Rakouska, ale prostě oni ti to dali jak v Rusku, kdo přijde. >> Jo, >> jo, máš 44 boty, máš 2, nevadí, ber co je a pak si to venku vyhandluj. Takže já jsem přijel na řadu a oni řekli: "Ne, Rakousko nemáme." A já říkám: „Ty jak uřezník a a co máte?" A oni:„No, je tady jenom jako Švajc prostě nebo Švýcarsko s přejezdem přes Německo. To je jediný, co vám můžem na je to o 3 000 dražší." Já říkám:„Beru, okamžitě beru prostě." A takže vlastně sis jako nemohl vybrat, že jo. No a já jsem měl jako stríčka ve Švýcarsku, tam jsem pobyl tejden. Pak mě odvezli nahoru do horcheninskejch. Já jsem přeběhnulsteinský hory poprvé, že já jsem procestoval stopem celou Evropu a najednou jsem tam prostě čekal a počt hodinch zastavil první rakušák a říká dám, keď dá tady odsaď pryč, nikdy nebudeš tady stát. No, přijel jsem do Víně, >> tam mě přijmul přijmul eh Jirka Němec, já nevím, jestli ti to něco říká, jako Jiří Němec, pan filozof, >> tak ten mě veliceře přijal a začal jsem občl německy, tak se mnou začal obcházet všechny úřady. A jednoho dne, já to jsem právě chtěl říct. Já jsem >> koužel takhle a jednoho dne prostě přijdeme do centra Víně. Já jsem tam teď byl asi před půl rokem, takže jsem tam byl, ukazoval jsem to přítelkyni >> v tý nejbohatší čtvrti přímo u Štefanskýho domu, jako tam okolo v těch uličkách, kde jsou nejdražší nájmy, tak tam >> je i jako vládní budovy. A on říkal:„No, tak sem si budeš chodit pro podporu. Teď my jsme vešli do nejluxusnějšího domu mýho života, jako všude jenom sam sumity zelený. zlatý křesla, všechno neuvěřitelný. a jedeme do třetího patra s livrejem a najednou se ti roztočí normálně takový ty dlouhatánský zatočený ve stareých barácích chodby s oknama starý topení, nádherný sofy >> a a a kancelářský e dveře a my tam vystoupíme z toho výtahu a já v půlce toho tý tý chodby vidím normálně no Kelly Family jako je je opravdu jako pozitivní, jo. Tam normálně >> já nevím prostě no neandrtal. Já já jsem sám jako člověk, který nosil dlouhý vlasy a máíčka, ale já najednou jako jako v tom Rakousku to tak kontrastovalo tenleten >> druh života a teď já jsem tam takhle jich tam bylo třeba 20 a já jsem tam byl poprvé v životě. Já říkám:„ A co tady jako děláte?" A oni: „No, tady prostě vejdeš dovnitř, tam je ten vládní zmocněc a ten ti podepíše ten >> šek." >> A já se takhle dívám na ty absolutně nepasující persony. No, pak si tam přišel dovnitř, tam seděl takhle tlustej rakušák. Hm. >> Před ním seděla ta mu takhle jako s absolutní nechutí teda vyplnilo ten šek a pustilo domů jako. Jo. A tam už jsem si říkal, ty jo, já už todle nechci jako já už toleto nechci. No a pak jsem tam žil nějaký. Máme tak strašně to rozdílný. To je nádherný todlencto, protože to je takovej rozdíl. >> Hm. Já s [frknutí] tím, že jsem věděl, že tam nemůžu být, tak jsem požádal legálně o vystěhování do Spojenejch států. >> Ano, to šlo. To šlo. Austrálie, Amerika šla. Jakdy, >> jaky, museli si čekat půl roku. >> Ano. >> A říkali, teď je volná. Tady sedm lidí může do Austrálie, eh, do Kanady dva >> a Amerika tady máme teď 12. >> Tam byl American Found tenleten americký fond pro český pchlíky, že jo? Co to dělal? >> KDE, to nevím, jak se AFCR. Ano. American Found forchosloves. Refugees. >> No, tak si představ, že teda jako jo. >> Mhm. >> Takže se o tole zažádal a začal jsem tam dělat divadlo. >> Mhm. >> Divadlo. Začal se tam dělat kostýmy zadlou. Půl roku. >> Půl roku z polystyrénu. Rybička, kytičky. Tak >> mi připomínáš ten příhled do tý Ameriky. Dobrý. No, >> no, to je to bu na to navážu, že jo, >> protože najednou prostě >> to máš ty kytičky a to všechno po půl roku šiješ a stříkáš to a máš kolem sebe lidi, že jom mm >> s kterejma jsem to začal jakože zkoušet a tak na oberedu na Uštráse. >> No. >> No a přijedu bez znalosti řeči. >> Mm. To já taky. Jo. >> Do New Yorku. >> Jo. Takhle. >> Proč do New Yorku? >> Mhm. Spojil jsem se s jedním agentem, kterj tenkrát dělal černý divadlom, >> vyvážel Jiřího Srnce s černým divadlem >> do zahraničí. >> No a ten srnec jel s tebou, ne? A ten se vrátil. Ty se všichni vrátili. Se >> vrátilě, ale samozřejmě mě tam museli hlídat ve Vídni policajti, protože mě chtěli uníst. >> Mhm. >> Jo, to nebyla jako. Jo, takže jsem byl vlastně pod dohledem. Oni mě chtěli vylákat směrem k český ambasádě, že mě svázou a odvezou mě domů. >> Jako tam bylo nejvíc Estebbáků vůbec mimo Českou republiku. >> Absolutně. >> Jo, >> ale to jsem se dozvěděl všechno až potom. >> Ale co chci říct, takže vystěhování do Spojenejch států, díky tady tomle Lopézovi, to byl Španěl, čijící v Americe. No to byl, já ho měl tak rád, to si nedovedeš představit, Roger Lopez. A on říkal:„Nic nezačínej ve Vídni, musíš jet do New Yorku. Všechno mám tady pro tebe připraveným. Ty jsou nejlepší lákal jeden do Čech. Budeš tady žít? Mám zkušebnu všechno bezvadný. No. >> No, >> já měl otevřený barrandovský barrandovský ateliéry. >> No vidíš. >> Cokoliv, kdekoliv budeš chtít, kdykoliv. >> A já jednou, pod druhý, po třetí, po pátý, kdykoliv. >> A pak No, povídej. >> No, takže je to asi podobný. Každý má svého. >> Takže jedu tam Lopez, Rogers. Jo, >> bude na mě čekat v New Yorku na letišti. Nikdo na mě nečekal. Já s těma rybičkama, s těma kytičkama z molitanu, jak debil. >> Pikantní scéna. >> Říkám,„Ty vole, a co to je? No, >> jako e abkočil trošičku. Anm >> tak jsem ho začal hledat, protože tu adresu jsem měl. Tam jsem zjistil, že v tý době na divadelním ústavu jsem to až zjistil posléze, že jo, že ten v tý době provozoval černý divadlo Jiřího Sence v Jižní Americe. >> Dobrý. Hm. >> To znamená, byl to podraz, jasnej podraz od bolševiků a StBáků. >> Prostě mě chtěli hned na začátku jako likvidovat. Je divný, že to měli zapotřebí, jak to prostě fungovalo. >> A [odkašlání] takže takže malér. Začal jsem úplně od začátku, že jo, v Astorii, v Queíncu. Neměl jsem vůbec co žrát a tak dál a tak dál. Našel jsem si práci v na Manhattan v Theatre Clubu, nejslavnější divadlo na Mehnetonu v Brodwayový. >> Mhm. >> A dělal jsem výtaháře. >> A jel ji si pro ten deň. Věděl jsem, že ano, věděl jsem, že tam najdu někoho, kdo ví a kdo může pomoct. >> Mm. >> Takže dvě, půl minuty jsem měl na to. Je víc na zkušebnů. >> M hm. >> Nejlepší s producenty v New Yorku. >> M hm. >> A vezl jsem Mila Hardarda, producent choru řekl jsem mu ten příběh. Řekl jsem: "Užpotřebuju jenom 10 000 dolarů >> a už to budu mít v hotový." >> Mhm. říkal: "Hele, tady nejseš v Evropě, já ti nedám ani dolar, ale slibuju ti, že když to dáš dohromady, že se přijdu podívat." Ježišmar. No tak jo, dobrý. >> Okamžik, jeden okamžik. No a ale >> přišel, dal jsem to dohromady, přišel do Sokolovny Modrý, kde zkoušel >> eh tenkrát voskovec s Verichem, když tam byli a s Ješkemm, >> Modrá Sokolovna. Zavolal jsem mu po roce, mám to v hromadě. On přišel, >> sedl si na žíněnku, díval se, skončilo to napětí. On říkal: „Beru to, za 14 dní odlítáte do Karakasu, do Národního divadla." >> Ale předtím byla ještě česká komunita. Po té vídeňské české komunitě, jaká byla ta americká komunita? >> Eh, [odkašlání] ta samá, ta samá >> nejhoršíme si tak věrný. Češi jsou nejhorší menšina, >> nejhorší menšina v zahraničí a není to jenom moje zkušenost. >> Poláci nejsou taky úplně úplně ten nejlepší. >> Já nebudu mluvit vo jinejch. Nejhorší Poláci se chemě chovali krásně, ale hlavně mezi sebou se chovali dobře a drželi si místa. Třeba Polak vždycky zase Polákovi nechal místo. Čech někde. >> Ano. Nevím. Tak my jsme každý proti každýmu, že jo. Takže jako tak je to nastavený. To znamená, není to jenom můj příběhm >> píše o tom Verich v Potlachum, >> kterj píše již jsme pryč od toho >> eh krajského hnusu, aby jim člověk mohl říct, co si o nich doopravdy myslí. >> Takže tam jsem zjistil, že to není jenom můj příběh. >> Já mám ano, >> jenom Oldo, vlastně možná jsme přeskočili tvůj příběh, víš co? Já vím, ale ten je ten by to naplnil kompletně, protože já, ty ne, ty v ne, ty víš, že já vyprávím moc a když já se rozjedu, tak se nestopnu, takže >> jo, protože já si myslím, že když tady, protže, jak říkal, já jdu sem teda jako to, že když Petr říká, že jo, nepodepsal antichartu, nepodepsal chartu >> a říká: „No, ale to je ten rozdíl, tys tu chartu podepsal." Tak přece jenom se to dá odvyprávět, že jo, jako víš co, co tě přivedlo? Ty já mám pocit. SP říkal ano >> ale myslím si, že to je fér to dát do tý rovnováhy. Někdo, kdo eh nepodepsal, někdo, kdo podepsal. Pana Šabatu znáte ve finále oba? >> Neznám, neznám. Já znám, já známu starýho šabatu neznám. Tak >> jakj byl tvůj příběh? Víš ty, >> Petře, ale to jako to to jako já to nemůžu takhle jako eh nevím, byl byl prostě posloupnej, byl skrze dětství. Vlastně já jsem nad tím přemýšlel nad touhle otázkou vlastně jako, že to jsou věci, který ty neděláš jako cíleně, ty jako eh, že předpokladem určitě musí bejt rodina, rodinná výchova, zázemí a nastavení rodiny. Takže když jsme byli dneska třeba u toho našeho pana prezidenta, kterej teda má jako nastavení od rodiny, voják doma, komunista doma a tak dále a tak dále, takže jestli chceš nebo nechceš, prostě toleto tě jako zmasíruje. a znám případy z komunistickejch rodin, kdy dítě absolutně odešlo totální revolta a totálně kontra, takže to není jako vždycky daný, ale tak jak jsem poznal aspoň moji základku a všechno, tak to tak daný vlastně většinově jako je. >> Si za svobodou, vyhledával jsi svou nebo co tě, co tě dovedlo k tý charě jako poměrně, že jo? Já jsem chtěl právě říct, že ty musíš mít určitý předpoklady, ale jeden předpoklad je rodinný nastavení. Takže můj druhej táta, jak jsem říkal, tak ten vlastně tam vnesl eh anglický piloty prostě RAF, protože jsme my jsme odlítali do Bulharska, přijedeme na růzňský letiště a já tam sedím jako nevím sedmi, osmi, devítiletej kluk a najednou jde starej pán, stažičkej, měl na sobě uniformu větší než on a tlačil prostě takový ty, jak se tlačily s těma kuframa, víš, tyhlety na různý na ještě starej úplně starodávným růzňským letiš. A já na to koukám a říkám, já říkal mýmu druhýmu tátovi strejdu. Já říkám, co to ten, proč má ten pán na sobě uniformu takovouhle úplně takhle jenom ty metály všude? Proč má ty metály a proč tahá ten vozejček tady jako? A on se na mě tak podíval a říkal, že šel za ním, znal ho. On říkal:„Já ho znám." A to je starej velice zasloužilej prostě sestřelů Hafo, prostě náš pilot z RAF. >> Eh, nevím vůbec, jak se jmenoval. Ty vo, já byl malinkatej. Já na to koukal příběh zespoda a on říká: „No a toho nejdřív zavřeli." Takže ten byl nejdřív 15 let v kriminále. A pak on celoživotně chtěl jenom lítat. On neměl vůbec nic jinýho v hlavě. Jenom lítat, lítat, lítat. Tak mu bylo jedno, jestli se čmelákem prostě lítat. No a oni mu řekli, že nic, že prostě doživotní prostě mu vemou tydlety lítací lístky, nebo jak se tomu říká. A no a a jeho sen byl prostě to letiště, tak už tady jako 15 let tahá ty kufry. personál mu jako dovolil, že na sobě teda měl tu originální opravdu leteckou uniformu z tý Anglie a v týhle bizarní situaci prostě, aby byl na tom letišti, aby tam byl a nemusel teda metat asi tak zvolil tudletu formu, kterou mu dali a no nic a to tě formuje. Takže todleto tě formuje. Ty si říkáš ty jako dítě, tady není něco v pořádku. Tady prostě v tý společnosti není něco v pořádku. Ty nevíš co, ty nevíš kudy kam a tak dále. No a pak jednoho dne ti přistane tranzistorový rádio pod peřinou začárkovaný špendlíkem, kde je hlas Ameriky, kde je co bylo Svobodná Evropa. >> No a ty prostě už jedeš s jedním sluchátkem tenkrát umělomotným pod tou dekou, jako kdy ostatní si třeba čtou pohádky a ladíš prostě jako jako tydle stanice a odtamtaď znáš ty metky a ty hlasy prostě a tak dále. No a tím to jede, no. A pak přichází základka, nástěnky. a prostě vzdor a pak seš musíš bejt od charakteru jako chápeš to jako ty neuděláš mašina z totálního budinku jo to znamená na to musíš bejt charakter páteř předpoklady táta jsme zase u toho zázemí táta ty věci se ty věci se v tobě tvořej a najednou vlastně ti zabijou tátu tak kde je nepřítel že j a začínáme. Takže ten pří ale bez páteře by to nešlo. Kdyby tam byly charaktery slabší, tak by třeba trepěli celej život, ale nikdy by neudělali toleto, co udělali oni. Jako víš co myslím, my jsme sorry, ale proto říkám, všechno vzniká v nějaký atmosféře a musí tam bejt ten charakter a ta kombinace udělá ten vzdor, kterej pak teda jde proti tomu proudu a druhý teda jako jako říká: "Na to bych neměl, víš, a do emigrace bych nemohl maminka, tatínka jako jo, ale tady prostě a jdeme." >> A tvůj první. No jo, jo, >> ti tu otázku, cos říkal Petrovi, víš, jenom na chvíli. Dobře. No, věcí. >> Já jdu k tomu, já jdu k tomu, >> kde byl ten první kontakt. >> A první, no. První kontakt byl v tomhleom malinkým dětství jako osmá třída. Spojej dvě třídy e s žákama, který já neznám. A, a přijde občanská výchova a při občanský výchově komunistická učitelka, mý kamarádce, kterou znám jenom z chodby do tý doby, z takovejch těch procházek, stojí vedle mě. Ona jí poklade nějakou, nevím, dementní otázku a ona jí na to nechce odpovědět a drží se prostě toho stolu, stojí, drží se z toho stolu, nedívá se na tu učitelku dlouhý vlasy a brečí a celá ta lavice je prostě plná vrku. Já na ní koukám a říkám: "Tak todle je hodně dobrý." To byl jako první vzdor v mý generaci, kterej jsem viděl. >> No a vlastně vlastně v ten moment jsem, byla to hezká holka, že jo, tak prostě jako jsem kontaktoval. No a pomaličku jsme se takhle jako sedávali u svatýho Štěpána na schodek u kostela a pomaličku jsme se přesouvali do Jeedm, kde bylo teda jako takový to hlavní centrum komunitní potkávací. Těch rodin bylo mnoho, ty byty byly velký, ale nikde se nežilo tak, jako se žilo věčný. A já jsem se takhle pomaličku s ní dostal až na schůdek, kde potom byl v tom výklinku byl takový pro mailu hlavsu, kterýho jsme tady poslouchali, tak tam byl takovej automat, dokud ho nerozmlátili nějaký lidi a pod tím byl takovej sou. Tam jsme si prostě jako, nevím, 14 letetý povídali, no, totálně jsme si ladili, no. A pak jedno a ne, tam byl po revoluci tam tady, kde my jsme sedávali někdo přidělal nějakej automat, kam si hodil korunu a on zazpíval mochomůrky bílý a bylo to mío, ale vydrželo to tam hrozně krátce, protože to někdo totálně rozmlátil, rozbušil a tak dále. Jo, >> a to bylo milý jako. >> No todle todle věnování ode mě mailově hlasovi, protože já jsem hrozně bílý, >> ne? To je úplně jinej příběh. Já jsem tím, že jsem teda starší a tím pádem vodo. >> Ano. Ty už jsi byl v Americe v tu dobu vod, >> ne? [smích] To už jsem e ne, už jsem starší prostě. >> Jasně, ale není to tak hrozný, Pec. Nemusí. >> Tak ten můj příběh není vůbec politickej. >> Mm. >> Eh, >> k tomu je >> e proto to chci říct. Ano, nenáviděl jsem ten režim, neuměl jsem to pojmenovat, ale ne, pro mě je nesvoboda, když ti řeknou, musíš pracovat. Když nebudeš pracovat, tak tě zavřem. Když nemáš razítko, tak tě to je pro mě, tak jsem otrok. >> No >> a jako malej kluk už jsem cejtil, že jsem vlastně otrok, že >> takže teď mluvíš o tom, kdy ty jsi navnímal, že není něco v pořádku, že seš kontos. Tak mě odsoudili za to, že jsem prodával prestýnky, který jsem vyráběl na Karlstejně. Hm. Hm. >> Proč? Když se to někomu, >> když se mi to líbí, eh, >> na to se nikdo neptal. >> Když se mu to líbí, tak ať si to ode mě koupí. No, já jsem v tom neviděl restnej čin. Do říkal, to nebo invalida. >> Pak mě umřelo to dítě. Nám umřelo to dítě, protože ten komunista se postavil hlavu. >> Mhm. A to bylo a a a [odkašlání] ale nebylo to motivační politicky zklamání hrozný v 69 v 68 euforie mladej kluk plakáty to úžasný v 69 už jsem dostal přes držku pendrekama protože ty samý lidi, který tě milovali tě okamžitě nenáviděli. Tak tam jsem zase zjistil, že Češi jsou svině, protože jeden rok tě milujou a křičej: "Nezapomeneme Palacha, nezapomen". A druhej den už [frknutí] se učem chtěl říct, že v praxi to jde o dny, ne o roky, ale o dny. Jak rychle seš kamaráda? Nenávistá střih střik střih. >> Mhm. >> Nebaví mě to tady. >> Mhm. >> Odlejzání. Eh, seš on nuce pro ty lidi. >> Mhm. A takže když vstoupíš do strany, tak se máš líp. >> Jasně. Co to je? >> Ale pak je tam ještě jeden takovj malej háček, který jsme určitě prožívali oba stejně a že ty nemáš srovnání v tomhle věku s ním. OK. >> Ale pak najednou se objevíš jako v tý emigraci >> a vlastně zjistíš, že všechno, co sis myslel, co sis představoval, že všechno úplně jinak. >> To je samozřejmě a >> a začíná koupačka. >> To je, ale >> je to jinak. No ne, že tenkrát když člověk jako dítě vidě
Zobrazena první část přepisu (28 000 z 52 898 znaků).






