DSA: Jen to zamaskovali!

Zdravím, tady je Markéta Rady Šichtařová.

Pamatujete si, jak jsem letos na jaře odešla ze sněmovny? Bylo to kvůli zákonu o digitální ekonomice, tedy kvůli české implementaci evropského takzvaného Digital Services Act, neboli DSA. Byl to jeden z vícera důvodů, ale byl to ten hlavní.

Tehdy jsem ve sněmovně řekla, že žádné pozměňovací návrhy podle mého názoru nemohou ten zákon změnit či opravit tak, aby přestal být nebezpečný pro svobodu slova. No a protože sněmovna tehdy neposlala ten zákon k zamítnutí, ale naopak ho posunula aktivně dál, tak jsem řekla, že nechci být součástí procesu, který podle mého soudu otevírá cestu k budoucímu omezování svobody projevu. Já taky jsem řekla, že koalice jsou pokrytci, kteří se zpronevěřili svým slibům.

Teď už máme nové informace. DSA se posouvá dál a politici nám říkají, že se prý podařilo najít kompromis, že se odstraní největší rizika cenzorního zákona a že vlastně není důvod k obavám. Tak jsem se na to podívala a to, co jsem zjistila, mě vážně neuklidňuje.

Takže nejprve, abychom si ujasnili, v jakém stavu ten zákon aktuálně je. Ano, některé věci se skutečně mění. Například se zpřesňují pravidla pro takzvané důvěryhodné oznamovatele, kterým DSA říká trusted flaggers. To jsou subjekty, jejichž oznámení potenciálně údajně škodlivého obsahu nebo nezákonného obsahu mají platformy vyřizovat přednostně. V podstatě jsou to oznamovatelé toho, co považují za něco závadného.

A právě tady je jeden z největších problémů DSA. Dneska se nám říká, že podmínky pro ty důvěryhodné oznamovatele budou zpřesněny. Jenomže podle informací ze sněmovního projednávání pořád zůstává problém v tom, jak přesně bude certifikace těchto subjektů fungovat. Není zatím žádným způsobem zaručeno, aby ti důvěryhodní oznamovatelé nebyli v podstatě pouze a jenom aktivisté, kteří jsou zaměřeni jedním konkrétním politickým směrem. Dokonce tady existuje i kritika, že k získání významných pravomocí může v některých případech stačit i velice volné prověřování nebo dokonce čestné oznámení.

A teď si položme jednoduchou otázku. Proč by mělo čestné prohlášení zaručit, že někdo bude skutečně objektivní a nebude to aktivistický oznamovatel, který má jeden konkrétní světonázor, který prosazuje a všechno, co do toho světonázoru nezapadá, tak je podle něj špatně a takzvaným rizikem pro společenský diskurz? Ne, čestné prohlášení. Tohle v žádném případě nezaručí. Čestné prohlášení totiž nemá šanci vytvořit nějakou objektivitu.

A teď se dostáváme k tomu zásadnímu. Celá současná debata se v podstatě v médiích točí jenom kolem českého adaptačního zákona. Kdo bude koordinátorem, jak budou fungovat ti důvěryhodní oznamovatelé, jak vysoké budou pokuty, jak přesně se bude postupovat. Jenomže DSA to není český zákon, je to evropské nařízení, platí přímo a Česká republika ho nemůže jednoduše zrušit tím, že přijme nějaký jiný český zákon. To ostatně připouští i sami politici, kteří dneska říkají, že se jenom snaží ta rizika maximálně eliminovat a ten zákon změkčit.

A právě tady se veřejnosti podsouvá falešný pocit, že se ten problém s cenzurou podařilo vyřešit. Nepodařilo. My můžeme maličko upravit českou implementaci, ale nemůžeme tím odstranit to celé samotné DSA, které platí celoevropsky jediným způsobem.

Jak způsobit, že čeští občané nespadají pod DSA, je, že my to jako jeden člověk prostě odmítneme, že řekneme, že Česká republika se k tomuto nařízení nebude připojovat. Ano, znamenalo by to, že se s námi Evropa bude soudit. V podstatě potom jsem taky volala na jaře, abychom vypověděli poslušnost Evropské unii v tomto bodu. Ale pokud chceme být Evropskou unií za dobré a chceme nějakým způsobem, ať už měkce nebo tvrdě, DSA k nám implementovat, tak prostě evropské DSA platí. To se nedá žádným způsobem okecat.

Nehledě na to, že ty české úpravy jsou naprosto legrační, protože pojistkou proti zneužití má být například to, že oznamovatel závadného obsahu předloží čestné prohlášení. Tohle není žádná pojistka proti tomu, že evropské DSA nebude zneužíváno.

Možná teď někdo na to řekne, ale vždyť přece DSA má chránit proti zneužívání dětí. I kdybych na tuhle argumentaci naskočila a přijala ji, tak jenom upozorňuju, že na jedné straně údajně tady chceme upravovat svobodu slova proto, abychom pochytali ty, kdo týrají naše děti, ale potom je ani neumíme potrestat. Vezměte prosím v úvahu například to, že to individuum, které zabilo malou Viktorku, tak bude možná jenom obviněno za opilství. A za zneužívání dětí se u nás dávají podmínky. Takže já tedy nevím, jak moc vážně se to s tou ochranou dětí opravdu myslí.

A možná někdo další řekne, ale vždyť přece DSA řeší podvody, falešné inzeráty, kybernetické hrozby, ochranu spotřebitele. Ano, proti tomu já nic nenamítám. Falešný hops opravdu je problém. Falešný inzerát je problém. Kybernetický útok je problém. X-krát bylo v posledních měsících zneužito moje jméno na údajné falešné inzeráty. Jenomže k řešení těchto problémů nepotřebujeme vytvářet mechanismus, který zasahuje do toho, co lidé říkají a zveřejňují. Tyhle věci byly do DSA přibaleny jenom proto, aby se celý zákon mohl před veřejností prodávat jako legitimní boj proti zločinnému jednání.

Proto jsem taky už ve sněmovně říkala, že ty části, které skutečně chrání spotřebitele, můžeme řešit jinými právními předpisy na ochranu spotřebitele a my už je v podstatě máme u nás vyřešené. Takže ten problém s tím, co se děje kolem DSA, co údajně je a není žádoucí říkat, ten problém vůbec nesouvisí s tím, že by se opravdu postihovalo nezákonné jednání. Ten problém je v tom, že se tady má postihovat jednání, které není protizákonné, ale které nějaký aktivista může aktivně označit za škodlivé, aniž by proti tomu existoval jakýkoliv zákon.

A v tom DSA se tomu říká systémové riziko. Tady se dostáváme k té největší potíži. Ono totiž, opakuji, nejde jenom o obsah, který je nezákonný. Problémem je, že i obsah, který je zcela v souladu se zákonem, může být označován jako škodlivý nebo potenciálně škodlivý nebo jako systémové riziko.

A tady je samozřejmě úplně jednoduchá otázka: pro koho to je škodlivé a kdo to určuje a podle jakých kritérií to určuje. V právu je obrovský rozdíl mezi tím, co je nezákonné a co se někomu nelíbí. To je naprosto zásadní rozdíl.

Dneska nějaký názor může být považován za kontroverzní nebo neobvyklý, ale zítra už může být označen za škodlivý a pozítří může být označen za systémové riziko a bude odstraňován z internetu. Takže pokud jednou vytvoříme mechanismus, který umožňuje takový obsah administrativně potlačovat, tak vůbec není jisté, jestli ho nezačne příští vláda zneužívat nebo příští Evropská komise ho třeba nebude zneužívat. Tady je jádro celého problému.

Politici dneska říkají: "Nebojte se, my to přece budeme dělat rozumně." Jenomže to říkají ti politici, kteří jsou dneska u vlády. A zákony se nepíší pro jednoho konkrétního politika. Ony se píší pro budoucnost.

Dneska může být u moci vláda, která vám třeba slíbí, že bude svobodu slova respektovat. I když já bych i s tímto byla velmi opatrná.

Vzpomeňte si třeba na roky 2019 až 2022 a na to, kdo byl tehdy u vlády. A co když za pět let bude u vlády někdo jiný, kdo bude mít o 180° obrácený názor, někdo, kde bude mít úplně jinou představu o tom, co je to dezinformace, nebo co je to škodlivý obsah, nebo co to je přijatelný a nepřijatelný názor?

Takže mně nestačí jeden argument, že to údajně budou dnešní politici používat rozumně. Tohle není žádná pojistka svobody.

Ostatně, kdyby politici byli upřímní, tak by vám museli říci, že DSA jim vlastně náramně vyhovuje. Jenom se tak na venek netváří, protože skrze něj mohou potlačovat opoziční hlasy a mohou ty opoziční hlasy třeba označit buď za dezinformace, nebo za riziko pro společenský diskurz nebo za systémové riziko.

Ano, přesně takové pojmy se v DSA vyskytují a nejsou nijak konkrétně definované. Je na takzvaných důvěryhodných oznamovatelích, kteří třeba doloží čestné prohlášení. Já bych je přirovnala takovým elektronickým lidovým milicím, tak je na nich, co označí za závadné.

A teď co je na té věci snad úplně nejvíc pozoruhodné? Povšimněte si, jak neuvěřitelně rychle se změnila politická rétorika. Před volbami se kolem DSA vedla spousta ostrých řečí. Politici z dnešní vládní koalice varovali před rizikem pro svobodu slova a dneska slyšíme: DSA přece už platí, tak už je to jedno. Nemůžeme s tím nic udělat, tak jsme aspoň upravili český zákon. Snažíme se minimalizovat rizika.

Jenomže tohle je přesně ten argument, před kterým jsem varovala. Vlk se nažere, koza zůstane celá. Formálně tam něco maličko pošolicháme v té české implementaci. Politicky můžeme říct, že jsme splnili slib, ale ten základní problém evropského nařízení zůstává. Ale veřejnost může mít dojem, že jsme se toho problému zbavili, ale my jsme se ho ve skutečnosti vůbec nezbavili.

Vůbec nejde o to, že bych nechtěla chránit děti nebo spotřebitele, ale svoboda projevu je něco, co musíme nejvíc chránit právě ve chvíli, kdy to je nejvíc nepohodlné. Protože svoboda slova to není jenom právo říkat něco, co je neobvyklé nebo s čím většina nesouhlasí. Je to právo říkat i něco, co je velice nepohodlné, co je kontroverzní, co je nepopulární. Samozřejmě, pokud tím neporušujeme zákon.

Takhle totiž vždycky začíná totalita, že se začne omezovat svoboda slova a potom to v té totalitě postupně graduje a graduje až do stavu, že řeknete nějaký názor a zavřou za to nejenom vás, ale celou vaši rodinu a nebo ještě něco horšího, než zavřou.

Takže to dnešní politické ujišťování, že se vlastně nic zásadního neděje, mě vůbec neuklidňuje, protože největší problém DSA není v tom, jak bude vypadat konkrétní paragraf českého zákona a kolik čestných prohlášení kdo předloží. Ten největší problém je v principu, v principu, který jsme si právě pustili do českého právního systému a principy se hodně těžko berou zpátky.

Potřebujete poradit s vašimi financemi a s jejich rozložením? Objednejte se na konzultaci ke mně. Pište na email markéta.sichtarova@nextfinance.cz.