EU zakáže obaly. A zaplatíme to u pokladny

Zdravím, tady Markéta Rád Šichtařová ze společnosti Next Finance a tohle je pořad na pravou míru.

Na pravou míru si dneska uvedeme, jak je to s tím, že mnoho zboží a služeb může zase znovu poměrně rychle zdražit kvůli novému libovému usnesení Evropské unie.

Ode dneška totiž vstupuje do nové fáze evropské pravidlo pro nakládání s obaly.

A přestože hlavním cílem, hlavním oficiálně deklarovaným cílem těchto pravidel je omezit množství odpadů a přimět výrobce k většímu využívání, recyklování nebo opakovanému používání stejných obalů, tak mezi obchodníky a mezi výrobci roste obava, že to může dopadnout úplně jinak.

Za prvé, že těch odpadů v důsledku regulace může být paradoxně ještě víc. A za druhé, že se to všechno propíše do nákladů, které zaplatí zákazník.

Asi vám nemusím zdůrazňovat, že u mne to není obava, ale prakticky jistota, že to tak dopadne. Jinak bych na tomhle místě o tomto nařízení nemluvila, ale pojďme si ukázat, jak konkrétně to dopadne na naše peněženky.

Jde o evropské nařízení známé pod zkratkou PPVR. Pochopitelně česká vláda opět, jak je jejím zvykem, proti tomu moc neprotestovala. A jedná se o pravidla pro obaly a obalové odpadky.

To postupně mění způsob, jakým budou muset firmy svoje výrobky balit a prodávat. Některé požadavky přicházejí už nyní. Další budou následovat v dalších letech a to je jeden z největších problémů, protože firmy nemají v tuhle chvíli k dispozici veškeré podrobnosti.

Nařízení sice už v nějaké základní podobě platí, ale už teď je zjevné, že se ta pravidla budou dál zpřesňovat, což vždycky v podobě Evropské unie znamená zpřísňovat. Ale podniky musí už dneska plánovat svoji výrobu. Musí si například připravovat obaly do budoucích měsíců.

Takže pokud ta pravidla se později změní, třeba zpřístní, tak část dnešních investic podniku, třeba do nových balících linek, může přijít klidně vnveč. A právě tahleta nejistota je pro firmy velice drahá.

Když výrobce neví, jak přesně ta pravidla budou vypadat za rok nebo za dva, tak si jednoduše nemůže naplánovat žádnou dlouhodobou investici. Musí počítat s nějakými rezervami, protože třeba ty obaly bude muset průběžně měnit. Musí se připravovat na několik různých variant.

To všechno jsou náklady, které se nakonec nějakým způsobem promítnou do ceny výrobku, to znamená do zdražování.

Jen tak mimochodem bylo už opakovaně v různých studiích změřeno, že největšího rozvoje životní úrovně nedosahují ty země, které mají třeba absolutně nejnižší úroveň zdanění nebo nějakou osvícenou vládu, ale dosahují toho největšího rozvoje a nejvyšší životní úrovně ty země, které mají nejvíce stabilní podnikatelské prostředí. Ekonomové tomu říkají stabilní institucionální prostředí.

To znamená, že se příliš často nemění zákony, třeba včetně těch daňových. Někdy je vlastně lepší, když zdanění je třeba o 1% bod vyšší, ale my víme, že takové bude třeba i za 10 let. Když to zdanění neustále skáče s jednou vládou o 2% body dolů a s další vládou o 2% body nahoru, tak je to taková nestabilita, že to hospodářský růst pomaluje.

Tohle už bylo mnohokrát dokázáno. A mimochodem právě tohleto opatření o obalech je z dílny toho, kdy naprosto není možné cokoliv plánovat.

Ale co konkrétně se tedy má změnit?

Evropská regulace například postupně omezuje jednorázové obaly a požaduje, aby od roku 2023 byly všechny obaly recyklovatelné. Zvyšovat se taky má podíl opakovaně použitelných obalů a má se zvyšovat množství recyklovaného materiálu v plastech.

Některé typy obalu navíc mají být úplně zakázané. Týká se to například některých jednorázových plastových obalů na ovoce a zeleninu nebo malých plastových balení na omáčky nebo miniaturní kosmetická balení, která jsou používaná v hotelích.

Jakým způsobem nám potom v hotelích budou servírovat šampón nebo jídlo, mi není známo. Stejně tak, že byste se do budoucna třeba setkali s okurkami balenými v celofánu nebo v igelitu, tak s tím se taky asi nedá počítat.

Zajímavá je také změna, která se týká balíků. Balík by neměl obsahovat víc než 50% prázdného prostoru. Jinými slovy, ten obchodník nebude smět poslat malý výrobek ve velké krabici vyplněné vzduchem a výplňovým materiálem.

Jestli má Evropská unie pocit, že ten prázdný vzduch zvyšuje oteplování planety, nám také není známo. Pravděpodobně tam jde o tu snahu, aby dovozce naplnil auto až po okraj velkým množstvím malých balíčků a nemusel tak často tolik jezdit.

Ode dneška se navíc u potravinářských obalů zpřísňují limity pro takzvané věčné chemikálie. Ty se používají mimo jiné u obalů, které mají odolávat vodě a mastnotě, takže například u některých krabiček na rychlé občerstvení nebo třeba u obalu na hranolky, na pizzu nebo sáčky na popcorn.

A tady rozhodující není konkrétní typ obalu, ale množství těch látek, které obsahuje.

No a tady se dostáváme samozřejmě k zásadní otázce: Může ekologická regulace ekologii dokonce uškodit?

Zdá se to jako nesmyslná otázka, ale vypadá to, že odpověď zní, že ano. Vypadá to, že tato rádoby ekologická regulace v konečném důsledku životnímu prostředí spíš ublíží.

Ono to není samozřejmě na první pohled tak snadno vidět, ale musíme jít trošku víc do hloubky a pochopit, jak funguje třeba potravinářský trh.

Obchodníci upozorňují, že tahleta velmi rigidní pravidla, která jsou nedomyšlená – jak koneckonců každé centrální plánování musí být z principu nedomyšlené – tak bude mít vedlejší efekty.

Například, pokud ten nový obal nebude dostatečně chránit potravinu, tak se tím bude zvyšovat množství vyhozeného jídla, protože se to jídlo bude rychleji kazit. No a potravinový odpad může být dokonce z hlediska životního prostředí závažnější problém, než ten samotný poměrně malý obal.

Firmy tedy stojí před poměrně absurdní situací. Mají splnit nějaké oficiálně ekologické cíle, ale zároveň musí zabezpečit bezpečnost potravin, dostatečnou trvanlivost těch potravin, rozumnou cenu, aby vůbec někdo na ty potraviny měl, a taky použitelnost obalu. A všechny tyhlety požadavky musí nějak skloubit, ale on se často vzájemně vylučují.

Ještě větší problém možná než ty samotné rigidní předpisy pro obaly představuje ovšem množství administrativy.

Česká hospodářská komora provedla průzkum mezi 384 podniky a ptala se, jak ty podniky hodnotí množství, kvalitu dostupných informací o téhleté nové regulaci. Průměrné hodnocení bylo pouhých 2,3 bodů z maximálních 10.

Jinými slovy, podniky naprosto výmluvně daly najevo, že o té regulaci nevědí skoro vůbec nic. Ne proto, že by se nesnažily, ale proto, že prostě Evropská unie nedává dostatečné informace.

Regulátor chce něco, co nevysvětlí. Mě to připomíná třeba regulaci sociálních sítí. Velmi často se vám stane, že váš příspěvek je stažen, protože takzvaně nesplňuje zásady komunity. Vy se třeba odvoláte, vůbec netušíte, co v tom příspěvku má být špatně.

Sociální síť vám odpoví, že vám nemůže vašemu odvolání vyhovět, že prostě příspěvek nesplňuje zásady komunity, ale nevysvětlí vám to, jak.

Takže vy se příště dopustíte stejného – v uvozovkách – pochybení, protože prostě netušíte, co děláte špatně.

No a když to uděláte podruhé, po třetí, počtvrté, tak klidně třeba můžete přijít o účet na sociálních sítích, což není jenom otázka nějaké legrácky pro fyzickou osobu a pro teenagera, ale je to otázka dost často třeba přežití pro nějakou velkou firmu, která prodává svoje výrobky právě přes internet a skrze inzerci na sociálních sítích.

Takže vyžadovat něco, co nevíte, jak má vypadat, je prostě totálně nemorální.

Podniky mají v tuhle chvíli plnit rozsáhlou regulaci, ale vlastně vůbec nevědí, jak přesně má ta její praktická aplikace vypadat.

Tohle je možná největší problém celého PPVR, celého toho nařízení o obalech.

Nejde jenom o to, že budou muset firmy používat jiné materiály, ale oni budou muset investovat do nových technologií, měnit obaly, upravovat označení, ale hlavně budou muset každou chvíli znovu regulovat na nějakou změnu, o které dnes netušíte, že přijde a budou muset třeba úplně přenastavovat svoje balicí linky.

Teď abychom si rozuměli, samozřejmě, že snaha zlepšit ekologii může být zcela legitimní. Proti tomu nic nenamítám.

Otázkou ale je, jestli je ta správná cesta – že Evropa se k větší ekologii dostane skrze komplikovanější regulaci. Mimochodem nedostane, ale to si ještě vysvětlíme.

Pokud totiž výsledkem budou jenom dražší výrobky, víc administrativy, víc nejistoty pro podniky, tak se mimochodem může stát, že větší část nákladů nebo všechny náklady nakonec nezaplatí výrobci, ale zaplatí to samozřejmě zákazník u pokladny, protože když vyrobení toho výrobku stojí víc, tak si za něj zákazník musí připlatit.

Potřebujete poradit s vašimi financemi a s jejich rozložením?

Objednejte se na konzultaci ke mně.

Pište na email markéta.sichtarova@nextfinance.cz.