Ilona Švihlíková: "Euro není zázračný nástroj vedoucí k prosperitě. Spíš země rozděluje."

Dobrý den, je tu opět ekonomika v souvislostech.

Vítejte.

Tentokrát jsem se rozhodla pojmout naše dnešní hlavní téma trochu jinak. Doufám, že vás nezklamuju, že dneska to nebudou grafy ani jednotlivé body, ale spíš jsem si říkala, že by možná mohlo být pro vás zajímavější podívat se na téma eura a členství v eurozóně trochu z jiného úhlu pohledu.

Tohle téma je do té české debaty vnášeno různými aktéry, kteří si většinou přejí euro a snaží se to tak nějak vetknout jako důležité téma. Tentokrát to byl prezident, přesněji byli to ti, kteří mu píšou projevy a říkají mu, co má kde svým malebným hlasem proslovit. Určitě ho nepodezíráme, že by to bylo z jeho hlavy. To bychom se toho věru moc nedočkali.

Já bych zmínila několik souvislostí, které jsou spojeny se společnou měnou, která se dnes týká takzvané eurozóny.

První, co mě zaráží na té české debatě, je to, že velmi často se objevuje přístup: od jednoho určitého nástroje očekáváme, že změní úplně všechno. Takové hledání zázračného grálu nebo čudlíku, který zmáčkneme a teď se to všechno promění, všechno začne skvěle fungovat a ta prosperita, na kterou čekáme od těch 90. let, se konečně dostaví. Beze sporu u některých se dostávala dávno a v hojné formě, že?

Ale když to vezmu prostě národohospodářsky, tohle je zvláštní úchylka na neoliberální myšlení, které získalo drtivou dominanci právě v těch 90. letech a bohužel nutno říci, že stále trvá na drtivé většině vysokých škol, kde se učí ekonomie. Tyto bláboly, které jsou spíš víra, než cokoliv, co by bylo empiricky podložené, stále přetrvávají a také to potom produkuje pořád jeden ten typ lidí. Z tohoto hlediska já, která jsem studovala v 90. letech na vysoké škole ekonomické, jsem nutně chyba v Matrixu. Tak to prostě je.

Nic jako zázračný nástroj v ekonomii neexistuje. Není to ani zázračné zavedení některých daní, snížení daní, zavedení eura nebo já nevím co všechno. Ekonomika je odraz společnosti, je to velmi komplexní systém a všechno, co uděláte, má řadu důsledků zamýšlených, nezamýšlených. Některé se objeví v kratší době, některé v delší. Zkrátka a dobře, žádný jednoduchý zázračný nástroj, zázračné zaklínadlo neexistuje. Spousta věcí se musí řešit náročným způsobem, řadou opatření rozptýlených v čase. Ono to nezní tak hezky, že jo.

Prostě ta neoliberální ideologie je tak oblíbená, protože ona je strašně primitivní ve své podstatě. Její primitivismus láká spoustu lidí. Ono v reálu takhle jednoduché není, ale tahleta iluze pořád trvá.

Druhá věc se týká vůbec vzniku eurozóny a její motivace. Ono je nutno říci, že pokusy o měnové unie už v minulosti byly, nebylo jich málo, byly i v 19. století a myslím si, že poměrně silná informace je uvědomit si, že vlastně jediný ten úspěšný pokus byla německá měnová unie, která skončila sjednocením Německa 1871. A potom si to Německo zopakovala vlastně o něco později 1990. To byla taky měnová unie, kdy se východní a západní marka v drtivé většině případů, ne ve všech, ale v drtivé většině spojovaly kurzem 1:1, což vyvolalo samozřejmě obrovskou zátěž na to západní Německo. Ne, že bych ho chtěla nějak litovat, to opravdu ne, ale chci tím prostě říct, že zavedení příspěvků na solidaritu mělo v té době nějaké své důvody.

Ono prostě mít jednu měnu pro velmi heterogenní oblasti, které mají rozdílnou produktivitu, které mají jinou strukturu ekonomiky, jinou schopnost zvládat šoky, samozřejmě jiné složení obyvatelstva, což je pak vyjádřeno třeba v té struktuře ekonomiky, které mají úplně jiný model – někdo žije ze sportu, někdo z domácí poptávky – tak dávat tam tu jednu měnu má samozřejmě své obrovské náklady.

Já jsem koneckonců s Kostasem Civosem k tomu sepsala knihu, možná ji někteří máte doma. Jmenuje se Řecká tragédie a jestli se nepletu, tak je i v online formě. A tam nejenom, že Kosta samozřejmě se věnoval řecké politice a ekonomickému vývoji v dlouhém časovém horizontu, ale já jsem právě popsala, jak v reálu funguje eurozóna a na co je potřeba si tady dávat pozor. A myslím si, že řada těch argumentů je stále platná, i když ta knížka je myslím z roku 2017, ale popisuje tam prostě nějakou obecnou architekturu eurozóny a samozřejmě celou genezi toho nešťastného Řecka, které jaksi ukázalo tu míru solidarity, které se tak rádo hovořilo v rámci eurozóny.

Není nic horšího než být zadlužený Němcům, to myslím, že je poměrně jasná informace.

Jaké jsou konkrétní vítky v případě ČR?

První, co mi vadí, je, že se velmi často dezinterpretují fakta. To znamená jednak od eura se očekává nějaká zázračná změna. Pardon, takhle to nefunguje obecně. Žádný nástroj takhle nefunguje.

Druhá věc je podle těch, co panu prezidentovi píšou projevy: budeme u toho. Já bych byla ráda, kdyby mi řekli u čeho teda. Já nevím, u čeho bych tam byla. Monetární politika je centralizovaná v Evropské centrální bance. Tu vede Kristýna Lagardová. Už jsem o ní mockrát hovořila i na tomto kanálu v souvislosti třeba s Navalným nebo s debatami v rámci Mezinárodního měnového fondu. Ona taky prošla nejrůznějšími funkcemi. Ta představa, že tam někdo přijde a řekne, my si to představujeme takhle, je úplně směšná.

Naopak eurozóna, a to právě rozebírám v téhle knížce Řecká tragédie, se ukázalo, že vlastně na začátku svého fungování, kdy už byly velké rozdíly mezi zeměmi samozřejmě, se v úvahu vzalo to, co se děje v Německu a ty úrokové sazby byly pro Německo možná dobré, ale u zbytku eurozóny se navíc věřilo, že existuje dluhová unie, když si to asi mysleli špatně některí investoři, někteří spekulanti. Tak zkrátka dobře, ty úrokové sazby pro řadu zemí, zejména toho jižního křídla, byly zase příliš nízké. Jo, to je prostě ta heterogenita, odlišná fáze cyklu, odlišné potřeby, odlišná nutnost reakce. Takhle máte jednu svěrací kazajku, která bude v drtivé většině případů reagovat na to, co je problém v Německu.

To je potřeba si také na rovinu říct. Není pravda, že by euro vedlo ke konvergenci. Naopak můžeme říci, že dneska máme velmi oslabené jádro, které má řadu vážných problémů, které si ale způsobilo samo.

K tomu také na tomto kanálu najdete řadu videí týkajících se německého modelu, zejména jeho rozpadu a snahu tenhle model nahradit zbrojními výdaji nebo prostě militarizací ekonomiky a společnosti, což se Evropské unii zejména u té společnosti daří skvěle.

Všichni se těší na třetí světovou válku.

[frknutí] Slovy pána Řechy.

Budeme připraveni na válku proti jaderné velmoci.

Doufám, že se taky těšíte, že jo.

Krásná perspektiva života.

Pak se divíme, že nám mladí lidé berou antidepresiva a budka by ne, když se jim tohle prezentuje jako životní perspektiva spolu s tím, že případně planeta schořeí a oni sní.

Krásné žít, jo?

Eh, takže tohle je potřeba dodat, že euro rozhodně nevedly větší konvergenci.

Dneska vidíme tedy problémové jádro a vidíme vlastně dvě periferie – východní a jižní.

A zejména z té jižní se hodně hovořilo o Řecku, samozřejmě o Španělsku, Portugalsku taky, koneckonců, ale zapomíná se na Itálii, která to euro vůbec, ale vůbec neunese.

Eh, my teď máme velmi zajímavé údaje z českého trhu práce, které mají ale i přesah na dlouhodobý vývoj mezd v některých zemích.

Já to připravím asi na příští týden – tohle video, že bychom se na to společně podívali.

Myslím, že řada těch zjištění je velmi zajímavá a mimo jiné je patrné, že prostě Itálie je země, kdy ty mzdy šly razantně a razantně dolů.

To znamená, že prostě i ten příjem domácností je nižší v Itálii, než byl před dvaceti lety.

To chcete, ne?

Eh, jeden z velkých problémů toho, když přijmete společnou měnu a vlezete do té eurozóny, tak první samozřejmě, že nevíte, jak se zase dostat ven.

Já mám ráda prostě vědět – když se stanu nějakým členem, dobrá, ale když existuje nějaká cesta ven, což u té eurozóny vůbec jako nevíme.

Já vždycky používám to přirovnání – co peklo jednou schvátí, nikdy více nenavrátí.

Jo, takže to je první.

Druhá věc je, že ve chvíli, kdy přijmete jednotnou měnu, tak makroekonomicky – pozor, teď přijde makro, jo – teď řada vypne a přejde na video o kabelkách, ale ti, kteří vydrží, tak se dozví něco o kurzovém kanálu.

Takže eh ten kurzový kanál se prostě v tu chvíli vypíná.

Vy prostě nemáte vlastní měnu, a o těch základních parametrech, jako je třeba stanovení úrokových sazeb nebo zavedení politiky kvantitativního uvolňování a dalších případných reakcích, se rozhoduje ve Frankfurtu nad Mohanem, ale rozhodně ne eh u vás doma. Takže vy musíte tu politiku vstřebat.

No a ve chvíli, kdy prostě nemáte vlastní měnu, tak nemůžete tou měnou reagovat na nic, ať už apreciačně nebo depreciačně.

A u Itálie by to bylo spíš třeba v rámci liry, což ta ekonomika ale jako paradoxně vstřebávala velmi dobře.

Jo, rozhodně líp než ten druhý kanál.

Když ten kurzový kanál uzavřete, nemáte vlastní měnu, tak ten šok musí projít tou ekonomikou jinak a on projde způsobem, kdy se rozloží mezi produkt a zaměstnanost – to znamená mezi to, co se děje s HDP, a to, co se děje na trhu práce.

A mezi to s tím souvisí ceny a mzdy.

A to je ten důvod, proč se říká, že jak tu Itálii předběhneme [smích], to není proto, že my bysme byli tak úžasní a protože Itálii se daří tak strašně špatně, jo.

To znamená ten životní standard Itálie jde dolů.

No a teď nemyslím to, že by měli obrovský akumulovaný bohatství za tisíceletí daný jejich krásnou krajinou, skvělým jídlem, přírodou, památkami, vším tím, co prostě já miluju na Itálii – hudbou, italštinou, vším.

Ale to je akumulováno.

Jo, to tam pořád je, ale eh ten životní standard těch Italů jde prostě dolů, jako jo.

To je nepopiratelné podle vlastně všech možných eh statistik.

Ono my tomu říkáme interní devalvace, jo?

To znamená, že vlastně nemůžete to přendat na ten kurz, což neříkám, že je to nějaká skvělá paráda, ale většinou tu proto ekonomiku bývá snesitelnější než jít tou strašně bolestivou cestou tlaku na ceny a mzdy. A většinou to odnesou nejvíc pracující, jo – to znamená na mzdy to.

Což je mimochodem i jeden z bodů, který rozebírá ve své knížce "Euro" Joseph Stiglitz, který patří k velkým kritikům eurozóny dlouhodobě a myslím, že se najde i na internetu jeho přednášky, které měl přímo eh v Itálii k tomuto tématu.

Má to samozřejmě i svá další velká náklady – to členství v eurozóně.

Má to velká rizika.

To znamená za jaký kurz přijmete vlastně eh to euro, protože tím si zafixujete, v uvozovkách, jak vypadají vaše úspory, jak vypadají vaše důchody, jak vypadají vaše mzdy, jo?

A můžete prostě vstoupit klidně jako žebrák na Vikidle prostě, jo, z hlediska toho poměru.

To, co mně třeba vadí a co se asi už nepodaří odstranit, ale vadí mi to, je poměrně výrazný rozpor mezi kurzem, tak jak ho vidíme na kurzovním lísku ČNB, myslím k euru, a mezi kurzem podle parity kupní síly.

Já bych si přála tu korunu víc silnější.

Jo, ono samozřejmě tam inflace provedla reálnou apreciaci, ale stejně si myslím, že bychom se měli prostě blížit někam těm devatenácti Kč za euro, což by exportéři začali hulákat, že jo.

To je zase ten celý model té české ekonomiky, že jo.

Kurz je podhodnocený, práce levná [smích], jako jo – rozvojová země prostě, jo.

Takle žijí rozvojové země, to jsou jejich prvky – todleto, jo.

Napojení na velmoc, která vám dává práci – to jsou všechno charakteristiky prostě kolonie s rozvojovými charakteristikami.

A z toho tedy euro opravdu vám nepomůže ani omylem.

To vás to podstatně ještě víc jakoby ukotví.

Já si myslím, že potřebujeme naopak mít suverénní politiku.

To neznamená, že suverénní politika monetární nemusí být provozována chybně.

Může, samozřejmě může.

Jsou to vaše chyby potom, jo?

Ne, ne, ne – prostě ty cizí, kdy jste fakt tou kazajcí a na potřeby třeba Slovenska prostě tam nikdo jako nebude brát zřetel.

Nebude prostě, jo – to jako zohlední se Německo a Francie, si nejsem jistá, ale ostatní prostě se musí nějakým způsobem přizpůsobit.

Eh, když jsem zmiňovala ty historické příklady, tak možná poslední, co bych tomu dodala, je, že vlastně ta historická zkušenost nám ukazuje, že společná měna je hrozně silný nástroj.

Opravdu, opravdu velmi, velmi silný. Že dokáže dobře fungovat jenom, když je doprovázena velmi silnou redistribucí mezi regiony s odlišnou hospodářskou výkonností.

To je typický příklad toho – západní a východní Německo nebo sever a jih Itálie.

Tam to bylo samozřejmě velmi, velmi silné a nemusíme argumentovat, že lira byla silná měna, ale prostě byla to měna významné ekonomiky.

To zase nedělejme, že ne.

A to většinou prostě graduje k té politické unii, jo?

To znamená, to je něco, co většina lidí jako netuší, ale prostě ono to jde tímhletím směrem.

Ale na rozdíl od člověka, který říká, že chce mít Spojené státy evropské, že jo.

Jo, vy ty prostě ty národy nám tady přestají dělat problémy a všichni budeme takoví jak napůlcí, že jo.

Protože když řekneme spojené státy evropské, tak se prostě vracíme k té staré tezi – německá Evropa – to není nic jiného.

Jo, to je koneckonců to, o čem hovořil pan Posled taky, že prostě Evropa, která vojensky jde proti Rusku, bojuje proti Číně a vede Německo.

Krása, ne?

Je to vtipné, když tohle jako chce prezident, který by měl zastupovat ČR, ale na druhou stranu, jak lidi si ho zvolili, to je potřeba říct.

On ví, že tu legitimitu má obrovskou, takže mu napíšou hezky ten prv.

Euro je velikánský experiment z tohoto hlediska a já jako zastánce suverénistické politiky si prostě myslím, že není vhodné, abychom euro přijímali.

Je pravda, určitě někteří z vás napíší, že nemáme žádnou výjimku, že jsme si nevyjednali. To je také pravda.

Vlastně ty výjimky si vyjednali při vzniku eurozóny nebo plánování v těch 90. letech dvě země – Velká Británie, která tehdy byla v EU, a Dánsko. Třeba Švédsko už tu výjimku nemá, ale mělo referendum, kde se občané vyslovili proti. To neznamená, že ho třeba nezopakují.

Takže si nechávají svou švédskou korunu. Nemyslím si, že by se to nějakým způsobem podepsalo na jejich výkonnosti.

Je to prostě další svěrací kazajka a další obrovské omezení pro samostatnou hospodářskou politiku.

Ano, ta je vždycky omezená vaší velikostí. Už vím, jak mi tam píšete. No, ale Čína má 1,4 miliardy lidí. To je pravda. Nebudeme mít nikdy takový rozmach jako Čína ve smyslu možnosti uplatňovat různé typy hospodářské politiky, třeba i rychle je střídat v čase, ale to neznamená, že ten prostor je nula.

My se často na to díváme hodně extrémně. To je taková vlastnost ČR – všechno nebo nic, nula nebo 100. To úplně není.

Můžeme posilovat to suverénistické zaměření. Nebudeme mít nikdy tak velké jako velmoci, to ne, ale můžeme mít podstatně větší, než máme dnes.

Můj názor na euro si myslím, že je dlouhodobě znám. Já patřím těm, kteří si myslí, že bychom ho přijímat neměli.

Neměli bychom říkat, že ostatní to za nás zařídí, my jsme neschopní, pitomí, my to neumíme. Ostatní nám to zařídí, nadnárodní firmy nám určí, co máme vyrábět a za kolik a kam to budeme dávat. Pak přijmeme euro a pak za nás budou o všem rozhodovat Němci a my jsme blbí, my to neumíme.

Já naopak chci, abychom se to učili, abychom to dělali lépe s větší odpovědností pro vlastní národ, abychom si uvědomili, že existuje velikánský rozdíl mezi účtařinou a mezi národohospodářským pohledem. Účtařina vám někdy může říct: dobré, vyhnu se kurzovému riziku a nemusím měnit, když pojedu do zahraničí. Ale národohospodářská rizika jsou obrovská a nemohou být nikdy vykompenzovaná tím, že pan Procházka někam vyjede a nemusí myslet na to, jaký je převodní kurz. Tak to určitě není.

Takže tolik ode mě dnešní takové malé zamyšlení. Dejte vědět, jestli vám tohle vyhovuje víc, nebo si říkáte: hm, chtělo to ty čísla. Takhle to není ono.