Ivan Hoffman: Kolik lidí je tak akorát?

Vážení přátelé Rádia Univerzum, vítejte u pořadu Politikos, který poslechujete se mnou, Ivanem Hoffmanem.

Myšlenka, že lidí je nějak moc, není úplně nová. V obavě z přelídnění praktikovali Číňané řadu let politiku jednoho dítěte. S nástupem automatizace a robotizace ovšem ubývá práce v původním slova smyslu. Dělníka nahrazuje stroj, který je výkonnější, nemarodí a nestávkuje za vyšší mzdu. Člověk neprotestuje. Ochotně vezme za vděk lépe placenou aktivitou, při které se nenadře.

V souvislosti s prací, kterou stroj ještě neumí a při které se člověk nadře, slýcháme tvrzení, že nejsou lidi. Ale řeší se to lidmi z dovozu, kteří zatím ochotně vezmou za vděk špatně placenou práci, při které se nadřou.

Historicky byl problém spíše nedostatek lidí než jejich přebytek. Lidstvo decimovaly přírodní živly, epidemie či války. Lidem, co přežili, nezbývalo než se o sebe postarat v počtu, ve kterém zbyli. A když to okolnosti dovolily, zdecimovaná komunita se rozrostla o nově narozené. Díky dlouhému míru dnes o lidi není nouze.

A jak se prohlubuje sociální nerovnost a rozevírají nůžky mezi neprivilegovanou většinou a oligarchií, připadá privilegované elitě, že obyčejných lidí je víc, než kolik jich potřebují. A ve vzduchu visí kruciální otázka: kolik lidí je tak akorát? Je to ta zlatá miliarda z teorií zatím ještě příliš přípiračních. Jde o množství, které je planeta Země schopná uživit. Nebo hledáme odpověď, kolik lidí je schopno přežít v nemilosrdném, bezohledném, nesolidárním světě. Nebo otázka stojí, jak se miliardám nepotřebných lidí ve světě, kde už je všechno uděláno, postarat o nějaké rozptýlení a zábavu, aby při nedostatku práce nezačali roupami dělat neplechu.

Kolega Vidlák se s přízrakem robotizace a nahrazování lidské inteligence umělou elegantně vypořádal konstatováním: "Buď nám dají nepodmíněný příjem, nebo se nás pokusí vyhladit." A zřejmě má pravdu, když soudí, že depopulace pokrokem je pravděpodobnější než ta brutální fyzická. Že pohody zálka a rozežranost populaci demoralizuje a rozkládá, zatímco stres, ohrožení a nedostatek populaci zoceluje a radikalizuje, se ostatně ví od věčna. Proč by to dnes mělo být jinak?

Když se do debaty o stavu společnosti zapojí demografové, řeč se zpravidla stočí ke stárnutí populace. A spolu s demografy si ekonomové a statistici notují, že mladých nebude dost na to, aby uživili staré. Stesky ohledně nízké porodnosti ovšem nejsou logické v kontextu obav ze přelídnění. Porodnost je paradoxní problém. Globálně se pranižuje vysoká, lokálně nízká. Zjednodušeně řečeno: nízká porodnost je tam, kde si lidé života užívají a děti jsou vnímány jako břemeno. Plyne z toho, že cestou k vyšší porodnosti je znechutit lidem život. Pak ale ke snížení porodnosti v zemích, kde se lidem žije mizerně, postačí záludně jim udělat pohodlí.

Na celé zmatené debatě, kolik lidí je tak akorát, je nápadné, že se neřeší, co udělat pro lidi, nýbrž co udělat s lidmi. Politikou se zde nerozumí služba veřejnosti, nýbrž technologie moci.

Proto se ptejme: kdo a jakým právem se píše manuál, podle kterého se bude globálně či lokálně regulovat lidská populace? Formálně půjde o demokratický proces. Bez skutečnosti to ale bude diskrétní elita vládnoucí ze zákulisí, která prostřednictvím servisní elity, politických maňásků uzákoní kvóty, kolik je kde třeba lidi doplnit a kolik je jich kde naopak třeba eliminovat. Jsme svědky tendence k nehorázné obludnosti, kdy si člověk osobuje povolovat či zakazovat člověka.

Bylo by to legitimní, kdyby byl člověk svým stvořitelem. Ve skutečnosti je ovšem pouze stvořitelem svého robotického plagiátu. Ten budiž regulován podle lidské potřeby. Pokud jde o lidské originály, každý jeden je zázrakem stvoření a je jich jak lokálně, tak globálně správně přesně tolik, kolik jich je. Je nás lidí na tomto světě právě akorát. A krešením je jenom, jak se svými životy naložíme a jak se k sobě budeme chovat.