J. Bobošíková: Chaos, lži nebo nekompetence? Co zbylo z volebních slibů? | Na verox.cz bez reklam!

Vítám vás u sedmičky Plus, milí přátelé. Kdo dnes skutečně řídí Českou republiku? Vláda, prezident nebo lidé, o kterých veřejnost vůbec neví?

Prezident dostane osobní pozvání od tureckého prezidenta na uzavřenou část summitu NATO. Ministr zahraničí přitom ještě několik dní předtím tvrdil, že tam nebude.

Česká vláda slibuje podporu mírových jednání s Ukrajinou. Současně se ale ukazuje, že Ukrajina v červnu převzala česká letadla financovaná s podporou českého státu.

Evropské sankce měly oslabit Rusko. Místo toho vydělávají miliardy rejdaři, obchodníci a prostřednictví po celém světě.

Ve Francii dvakrát odsouzená Marine Le Pen znovu odvážně vstupuje do boje o prezidentský úřad.

Co spojuje všechny tyto příběhy? Je to rozdíl mezi tím, co politici říkají občanům, a tím, co se ve skutečnosti děje.

Vítejte ještě jednou u sedmičky plus.

Jedna večeře v Ankaře otevřela otázku, která je mnohem větší než samotný summit NATO. Kdo dnes skutečně řídí českou zahraniční politiku?

Vláda opakovaně tvrdila, že Českou republiku bude na sumitu NATO v Ankaře zastupovat premiér Andrej Babiš. Ministr zahraničí Macinka navíc veřejně prohlásil, že prezident Pavel na slavnostní večeři pořádané tureckým prezidentem Erdoganem nebude.

Jenže prezident tam nakonec seděl a sám vysvětlil, proč. Řekl, že se na tuto večeři nemohl dostat jinak než na osobní pozvání tureckého prezidenta.

A právě tady celý podivný příběh začíná. Kdo toto pozvání vlastně vyjednal?

Vláda rozhodla, že českou delegaci povede premiér. Současně probíhal kompetenční spor s prezidentem Petrem Pavlem. Ústavní soud následně rozhodl, že prezident může být členem české delegace. Jenže členství v delegaci automaticky neznamená účast na uzavřené slavnostní večeři pořádané hostitelskou hlavou státu.

Přesto prezident krátce před odletem oznámil, že na večeři dostal osobní pozvání od Recepa Taipa Erdogana.

Takové pozvání ale nevzniká samo. Předcházejí mu diplomatická jednání, komunikace mezi ambasádami, protokol a koordinace s hostitelskou zemí. Kdo tedy tuto komunikaci vedl?

Na samitu navíc působila Česká republika řekněme nezvykle. Premiér a prezident přiletěli oddělenými armádními speciály. Odděleně je vítali turečtí představitelé. Odděleně odjeli na slavnostní večeři a podle veřejných vyjádření se jejich program téměř nekoordinoval.

To otevírá další otázku. Věděla vláda o prezidentově pozvání?

Ministr zahraničí Petr Macinka ještě před sumitem veřejně tvrdil, že prezident na té večeři určitě nebude. Jenže prezident tam byl.

Pokud ministr vycházel ze správných informací, co se mezitím změnilo? Pokud správné informace neměl, proč je neměl? Vědělo o pozvání ministerstvo zahraničních věcí, vědělo o něm české velvyslanectví v Ankaře? Byl informován premiér? Nebo vznikla diplomatická komunikace mimo běžnou vládní koordinaci?

Na tyto otázky zatím veřejnost nedostala jasnou odpověď.

Každá zahraniční cesta hlavy státu je mimořádně složitá operace. Bezpečnost, protokol, akreditace, diplomatická komunikace, koordinace s hostitelskou zemí. A nic z toho se neděje samo.

Proto je zcela legitimní se ptát, kdo prezidentovu účast na Erdoganově večeři připravil.

Komunikovalo české velvyslanectví v Ankaře s tureckou stranou? Pokud ano, dostalo pokyn od ministerstva zahraničních věcí nebo přímo od kanceláře prezidenta republiky? Kdo premiéra informoval, že prezident bude na této uzavřené části programu přítomen? A pokud vláda skutečně nevěděla, že prezident na večeři bude, vyvolává to další otázku.

Kdo v této věci koordinoval zahraniční vystupování České republiky?

To nejsou spekulace, to jsou otázky, které vyplývají z veřejných výroků představitelů státu.

Přátelé, na celé věci není nejdůležitější samotná večeře. Důležité je něco mnohem zásadnějšího.

Vláda tvrdí, že řídí českou zahraniční politiku. Prezident získá vlastní pozvání na jednu z nejcitlivějších neformálních částí summitu NATO. Ministr zahraničí veřejně prohlásí, že prezident na večeři nebude. O několik dní později prezident u Erdoganův stolu sedí a dodnes není jasné, kdo jeho účast vyjednal, kdo o ní věděl a jak byla koordinována s českou diplomacií.

Právě proto nejde o jednu večeři, jde o mnohem zásadnější otázku. Má česká vláda zahraniční politiku skutečně pod kontrolou, jak nám tvrdí, nebo vedle ní funguje ještě druhý diplomatický kanál, o kterém veřejnost a evidentně ani část vlády neví?

Na tuto otázku by měla zaznít jednoznačná odpověď.

Tak co, milí přátelé, vzpomínáte si ještě na lednovou aféru kolem prezidenta Petra Pavla?

Po jeho návštěvě Ukrajiny se řešilo, zda mohl bez souhlasu vlády mluvit o českých letadlech pro Ukrajinu. Ministr zahraničí Macinka prezidenta ostře kritizoval a vláda následně oznámila, že o dodání letounů L19 se neuvažuje.

Jenže ve stejné době se odehrával ještě jeden příběh. Příběh, který zůstal téměř bez povšimnutí.

Ve stejné době totiž vznikala dohoda mezi českou leteckou amatérskou asociací a ukrajinským vojenským leteckým úřadem, a o několik měsíců později Ukrajina skutečně převzala deset českých výcvikových letadel Alto NG.

Pět z nich podle ukrajinského ministerstva obrany poskytla česká vláda.

Přitom Babišova vláda ve svém programovém prohlášení říká, že bude podporovat diplomatické kroky vedoucí k ukončení války na Ukrajině a eliminaci rizik války v Evropě. To jí ale nebrání paralelně podporovat dodávky letadel pro ukrajinský letecký vojenský úřad.

Tady to je.

Časová osa je překvapivá. V červenci 2025 česká vláda schválila program výcviku ukrajinských pilotů prostřednictvím státního podniku Letov Praha.

Na podzim vznikla veřejná sbírka Operace Štefan na financování pěti lehkých letadel Alto NG.

A už 14. ledna 2026 podepsala letecká amatérská asociace České republiky implementační ujednání s ukrajinským vojenským leteckým úřadem.

Dohoda se týká letounů Alto NG a Shark 600. Upravuje uznávání dokumentace, certifikace a technického dohledu. V technické příloze se dokonce uvádí, že ukrajinské ozbrojené síly tyto letouny provozují.

No a tady začínají otázky.

Letecká amatérská asociace je podle českého práva spolek. Současně ale vykonává část státní správy na základě pověření ministerstva dopravy. Ministerstvo jí skutečně svěřilo i možnost mezinárodní spolupráce. Jenže výslovně a pouze ve věcech sportovních létajících zařízení.

Jak se tedy dostala k implementačnímu ujednání s vojenským leteckým úřadem Ukrajiny, tedy cizího státu? A proč to nevadilo současné vládě, která tvrdí, že bude podporovat mír na Ukrajině?

Ve veřejně dostupném rozhodnutí ministerstva dopravy se opakovaně hovoří o ultralehkých letadlech, sportovních létajících zařízeních, výcviku a technickém dozoru.

Naproti tomu smlouva s ukrajinskou vojenskou autoritou pracuje s pojmy jako military airworthiness, military type acceptance nebo military production organization.

To samo o sobě ještě neznamená, že byla porušena pravidla.

Vyvolává to ale legitimní otázku, zda rozsah pověření ministerstva dopravy zahrnoval i uzavření takového dokumentu s vojenskou autoritou jiného státu.

Do celé věci navíc vstoupil další spor. SPD žádala vysvětlení, proč Česká republika poslala přibližně 140 milionů Kč do iniciativy Purl, která financuje americké vojenské vybavení pro Ukrajinu. Tomio Okamura označil tento krok za nevratný a prohlásil, že k němu má zásadní výhrady.

Kvůli tomu měla dokonce zasednout koaliční rada. Nakonec se ale vůbec neuskutečnila. Premiér Babiš oznámil, že několik klíčových účastníků se omluvilo a jednání proběhlo pouze v užším formátu.

Veřejná debata se tak soustředila na 140 milionů Kč. Jenže mezitím už Ukrajina dostala česká letadla z kontraktu podepsaného letos v lednu. Co myslíte? Věděla o tom SPD a Tomio Okamura?

Dne 25. června letošního roku oznámilo ukrajinské ministerium obrany převzetí 10 českých výcvikových letadel Alto. Pět bylo podle něj získáno s přímou podporou české vlády prostřednictvím koalice schopností vzdušných sil. Dalších pět zaplatili čeští občané prostřednictvím sbírky Dárek pro Putina.

Projekt zahrnoval nejen dodání letadel, ale také výcvik ukrajinských pilotů a mechaniků, aby mohla Ukrajina budovat vlastní výcvikovou základnu pro budoucí piloty západních bojových letounů.

A právě tady zůstává několik nezodpovězených otázek. Kdo rozhodl o financování pěti vládních letadel Alto? Na základě jakého usnesení? Kolik celý projekt stál? Proč se nedaří dohledat veřejnou smlouvu, která by státní část projektu popisovala? A na základě jakého právního zmocnění uzavřela letecká amatérská asociace České republiky implementační ujednání s ukrajinskou vojenskou leteckou autoritou?

Jestliže se vedla ostrá politická bitva o výroky prezidenta republiky a dnes se vede spor o 140 milionů Kč v iniciativě Purl, pak je zcela legitimní chtít vědět, jak vznikl projekt 10 českých výcvikových letadel, kdo za něj nesl politickou odpovědnost a podle jakých pravidel stát postupoval. No, ale na tyto otázky zatím veřejné dokumenty odpověď rozhodně nedávají.

Mainstreamový detox, přátelé, tak se jmenuje projekt Verox, který jsme před několika týdny představili vám i celé veřejnosti. Nechtěli jsme vytvořit další zpravodajský web nebo youtubový kanál. Chtěli jsme vytvořit místo, kde na jednom místě najdete videa, zprávy, komentáře i názory z desítek českých a slovenských zdrojů a zdá se, že jsme se vydali správným směrem.

Za první měsíc provozu navštívilo Verox téměř 77 000 unikátních návštěvníků, kteří zobrazili více než 274 000 stránek. Registrovalo se přes 1700 uživatelů a platforma dnes propojuje více než 60 informačních zdrojů. To je pro nás obrovský závazek a také důvod, proč Verox každý den dále rozvíjíme.

Mnozí z vás nám píší, co byste na Veroxu chtěli změnit nebo doplnit. A právě vaše připomínky se snažíme co nejrychleji proměňovat ve skutečnost. Verox totiž nevzniká jen pro své uživatele, vzniká společně s nimi.

Nově jsme proto přidali sekce zprávy a názory, takže vedle videoobsahu najdete na jednom místě také důležité články, komentáře a aktuální informace. Každý večer navíc připravujeme výpravy Verox, které uvádí AI Avatar. V zákulisí pomáhá umělá inteligence zpracovávat velké množství informací, připravovat přepisy, vyhledávat souvislosti a podporovat práci redakce. O tom, co se nakonec zveřejní, ale vždy rozhoduje člověk.

A ještě jedna dobrá zpráva. Verox zůstává zcela zdarma. Nenajdete u nás placenou zeď předplatné ani reklamy, které by přerušovaly čtení nebo sledování videí. Pokud jste Verox ještě nenavštívili, podívejte se na www.verox.cz a nezapomeňte: Verox, to je mainstreamový detox.

Sankce měli Rusko ekonomicky oslabit, připravit ho o peníze na vedení války a omezit jeho obchod se světem. Jenže vytvořili také něco, o čem se příliš nemluví. Nový globální trh — trh se starými tankery, dražší námořní dopravou, alternativními pojišťovnami, překládkami na moři a novými obchodníky v Dubaji, Hongkongu nebo Singapuru.

Ruská ropa totiž ze světového trhu nezmizela, jen změnila trasy a na této změně vydělávají nejen společnosti z Indie nebo z Číny. Podle analýzy Financial Times získaly řecké lodní společnosti od poloviny roku 2023 téměř 4 miliardy dolarů na přepravních výnosech. Nejde o čistý zisk, jde o tržby za přepravu. Přesně tato částka ukazuje, že sankce se pro část světa staly také velmi výnosným obchodem.

Před únorem 2022 byl obchod s ruskou ropou jednoduchý. Ropa mířila především do Evropy. Trasy byly krátké, doprava levná a obchod zajišťovaly zavedené západní společnosti. Po zavedení embarga Evropská unie zakázala dovoz ruské ropy po moři. Současně ale skupina G7 zavedla cenový strop. Jeho cílem nebylo zastavit vývoz ruské ropy. Naopak, ropa měla dál proudit na světový trh. Jen za ním mělo Rusko dostávat méně peněz. To byl zásadní kompromis. Úplné zastavení ruského exportu by totiž mohlo vyvolat prudký růst cen ropy a další inflační šok.

Místo přímé cesty do Evropy, proto tankery začaly plout do Indie, Číny nebo Turecka. Trasy se prodloužily až trojnásobně. Vzrostly náklady na dopravu, pojištění i počet prostředníků. A právě zde vznikla takzvaná sankční prémie — část peněz, kterou Rusko ztratí kvůli nižší prodejní ceně, dnes inkasují rejdaři, obchodníci a další články nového obchodního řetězce.

A tady se dostáváme k největšímu paradoxu. Řecké lodní společnosti vydělávaly na přepravě ruské ropy zcela legálně. Pokud byla cena ropy pod cenovým stropem, západní sankce tuto přepravu přímo umožňovaly. Největší přepravce Dcom Tankers získal podle Financial Times nejméně 915 milionů dolarů na přepravních výnosech. Olympic Shipping více než 400 milionů, další společnosti přes 200 milionů dolarů. V květnu letošního roku zajišťovaly řecké tankery přibližně 15 % ruského námořního exportu ropy.

Firmy tvrdí, že postupovaly v souladu se sankčními pravidly a veřejně dostupné informace jim rozhodně neprokazují opak. Možná tedy není nejdůležitější otázka, kdo sankce porušoval, ale kdo na jejich nastavení dokázal nejvíce vydělat.

Dalším vítězem sankční éry se stal obchod se starými tankery. Lodě, které by dříve skončily ve šrotu, se najednou prodávaly za několikanásobek své hodnoty. Investigativní projekt OCCRP a Follow Money dohledal nejméně 230 tankerů prodaných do takzvané stínové flotily za více než 6,3 miliardy dolarů. Více než polovinu těchto lodí prodali řecké společnosti.

Ve většině případů přitom nešlo o prokazatelné porušení sankcí. Lodě byly prodávány firmám ve třetích zemích. Po změně vlastníka dostali nové jméno, novou vlajku i nového pojistitele. Tak vznikla stínová flotila — síť stovek převážně starších tankerů s neprůhledným vlastnictvím, která dnes přepravuje významnou část ruské ropy mimo hlavní západní kontrolu.

Vedle obchodních příležitostí přináší také vyšší ekologická a bezpečnostní rizika.

Nový obchodní model je jednoduchý. Na každém kroku vzniká další marže.

Ruský producent prodá ropu levněji.

Obchodník si připočte zisk.

Rejdař dostane vyšší přepravní sazbu.

Pojišťovna dražší pojistné.

Rafinérie nakoupí levnou ropu a prodá hotové produkty za běžné světové ceny.

Největším novým odběratelem se stala Indie. V červnu letošního roku dovážela přes 2 miliony barelů ruské ropy denně. Po zpracování pak vyváží pohonné hmoty zpět na světové trhy, včetně Evropy.

A podle současných pravidel je to zcela legální.

Podobný mechanismus funguje i u západních technologií. Například dovoz prioritního zboží z Evropské unie do Kirgistánu vzrostl od roku 2022 o 800 %. Vývoz stejného zboží z Kirgistánu do Ruska pak o 1200 %.

Evropská unie proto až v roce 2026 poprvé aktivovala mechanismus proti obcházení sankcí. To ukazuje, že obchodníci se novým podmínkám přizpůsobovali mnohem rychleji než samotné státy.

Fungují tedy sankce?

No nevím. Rusko prodává ropu levněji a část příjmů skutečně ztratilo. Současně ale vznikl nový globální obchodní systém, na kterém vydělávají přepravci, obchodníci, rafinerie i další prostředníci. Sankce obchod nezastavili, přesměrovali ho a vytvořili miliardový trh, který dnes živí desítky nových hráčů po celém světě.

Možná právě to je největší paradox celé sankční politiky.

Dvakrát odsouzená přesto kandiduje. Marin Le Pen tento týden definitivně vstoupila do boje o Elysejský palác. Marine Le Penová byla nejprve odsouzena soudem první instance za pronárodění veřejných peněz a nyní její vinu potvrdil i odvolací soud. Nejde o dvě různé kauzy, ale o druhý odsuzující rozsudek ve stejné věci.

Jenže odvolací soud zmírnil trest tak, že jí umožnil kandidaturu v prezidentských volbách. Le Penová považuje rozhodnutí soudu za vítězství francouzských voličů.

Byla jsem šťastná, že Francouzi dostali zpět svobodu volit a že mi soud vrátil právo kandidovat.

Ani dva odsuzující rozsudky na jejím postoji nic nezměnily. Marin Le Penová znovu prohlásila, že je nevinná a oznámila, že se obrátí na kasační soud. Zároveň učinila nejdůležitější politické prohlášení celého týdne.

Takže dnes večer kandiduji na úřad prezidentky.

Le Penová odmítá nejen svou vinu, odmítá i tvrzení, že by francouzské daňové poplatníky připravila o peníze. Tvrdí, že celý případ stojí na nesprávném právním výkladu, protože považují nás za nevinné ze skutků, které jsou nám vytýkány, a že tyto skutky nelze kvalifikovat jako prověru veřejných prostředků.

A podruhé připomínám, že jde opět o výtce, která je nám činěna s tím, že naši asistenti dělali národní politiku, zatímco měli dělat politiku evropskou.

A soud mimochodem naprosto jasně připomněl, že v této věci nedošlo k žádnému finančnímu prospěchu. Ano, ale je přesto nesmírně důležité to připomenout.

Současně ukončila spekulace o tom, kdo povede francouzskou vlasteneckou pravici. Prezidentkou chce být ona. Jordan Bardella má být v případě volebního vítězství předsedou vlády.

Protože si znovu myslím, že nabízíme Francouzům dvojici, dvojici prezidenta republiky a premiéra, pokud nám dají důvěru. A tato dvojice má skutečnou stabilitu. Je velmi silná ve svém přesvědčení a v tom, že jsme zvyklí spolu už roky pracovat. Máme řešení, ostatní je Francouzům předkládáme po celou dobu, tedy během kampaně. A myslím, že tato dvojice je vítězná. Je to svým způsobem vítězný tým.

Celá její kampaň bude stát na jediném poselství. Francie podle ní není odsouzena k úpadku. Je prý jen spoutaná rozhodnutími posledních desetiletí.

Ale koneckonců znovu říkám, kamkoli se podíváte, všechno se hroutí. Víte, ta země je to trochu Guliverův syndrom. Tak ta země je obr, kterého země drží miliony malých vláken, což jsou všechna ta škodlivá rozhodnutí, která učinili ti, co byli u moci posledních zhruba 30 let.

Takže Jordan Bardella a já přijdeme, abychom tyto nitky přestřihli, osvobodili Francii jakožto obra a umožnili jí znovu najít své místo, ale také abychom znovu změnili každodenní život Francouzů. Vidíme, že ať už jde o školství, zdravotnictví, ochranu dětí nebo obecně o nejistotu a deindustrializaci, v naší zemi už nic nefunguje.

Ale říkám to Francouzům velmi klidně a vyrovnaně. Ne, není to osud. Ano, bylo třeba učinit další rozhodnutí. Ano, stále je třeba učinit další rozhodnutí, aby věci opět fungovaly.

A na konec rozhovoru zazněla věta, která shrnuje celou její kampaň. Rozhodovat podle ní musí voliči, ne soudy, ne politici, ale Francouzi u volebních uren.

Přátelé, teď tu mám jedno upozornění. Po skončení dnešní Sedmičky plus pro vás máme novinku. Spouštíme nový formát Exlibris, ve kterém vám přineseme to nejzajímavější z knih, o kterých se mluví. Dnes začínáme knihou bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, která se jmenuje Zápisky z vězení. Je to osobní výpověď o třech týdnech za mřížemi, o francouzské justici i o současné politice.

Po dlouhých minutách mi bylo nakonec dovoleno projet mohutnou ocelovou branou věznice. Viděl jsem ji ve filmech a v reportážích, ale nikdy na vlastní oči. Když jsem sledoval, jak se těžká brána pomalu a slavnostně posouvá po kolejnici, ptal jsem se sám sebe, jakou ironií a podivnou hrou osudu jsem se dostal do tolika extrémních situací.

Zůstaňte s námi i po skončení Sedmičky plus.

Na shledanou.