J.BOBOŠÍKOVÁ: Mor xenofobie. Jak Evropa přestala rozlišovat. | I na www.verox.cz bez reklam.

A právě tady se dostáváme k České republice. Po roce 2022 patříme k evropským zemím s nejtvrdším postojem vůči Rusku. Nevzniklo to náhodou. Je to zatím rok 1968, oficiální výklad Vrbětic, rusko-ukrajinský konflikt, ale také dlouhodobě budovaná nedůvěra, rostoucí vliv bezpečnostních institucí na veřejnou debatu, neznalost ruské historie, nezájem o ruskou kulturu i schématické přemýšlení o ruské politice. Výsledkem je prostředí, ve kterém je Rusko vnímáno nejen jako politický protivník, ale především jako bezpečnostní hrozba.

Jenže skutečný problém neleží v tvrdosti této politiky. Ten leží v tom, že často zaměňujeme prostředky za strategii. Sankce, diplomatická izolace, bezpečnostní opatření. To všechno jsou nástroje. To není strategie. Strategie musí odpovědět na mnohem zásadnější otázky. Jak má vypadat vztah České republiky k Rusku za 10 nebo 20 let? Chceme pouze minimalizovat současná rizika, nebo chceme ovlivnit i budoucí vývoj uvnitř ruské společnosti? Jak budeme reagovat, pokud se Rusko jednou změní? A jaké kontakty chceme zachovat?

Česká veřejná debata po roce 2022 soustředila pozornost především na okamžitou reakci na ruskou agresi. To bylo pochopitelné. Problém nastává ve chvíli, kdy se mimořádná reakce začne vydávat za dlouhodobou strategii. Česká republika dnes poměrně přesně ví, co odmítá. Mnohem méně jasně ale říká, čeho chce dosáhnout.

Veřejné debatě stále více dominuje bezpečnostní pohled, hybridní operace, kybernetické útoky, dezinformace, energetické vydírání, ruské zpravodajské služby. To všechno jsou reálné hrozby. Úkolem bezpečnostních institucí je pojmenovávat a analyzovat. Politickou strategii státu ale vytvářet nemají. To je odpovědnost demokraticky zvolených politiků.

Právě tady se ukazuje slabina české debaty. Politické elity příliš často přebírají bezpečnostní hodnocení jako hotový politický závěr, místo aby nad ním vedli vlastní strategickou diskusi. Čeští politici dnes přesvědčivě vysvětlují, proč je současné Rusko hrozbou. Mnohem méně přesvědčivě ale odpovídají na otázku, jak má Česká republika postupovat ve světě, ve kterém Rusko nezmizí. Nezmizí jeho vliv, jeho zájmy, ani ruská společnost.

Dlouhodobá politika proto nemůže stát jen na otázce, jak se před Ruskem chránit dnes. Musí odpovědět také na otázku, jak chceme ovlivnit prostředí, které bude určovat vztahy s Ruskem zítra.

Víte, velmoci přemýšlejí za horizontem okamžitého konfliktu. Politika, která pouze reaguje na kroky protivníka, může být krátkodobě oprávněná. Nikdy ale nebude dlouhodobě vítězná. Největší problém České republiky nespočívá v tvrdosti její politiky vůči Rusku. Spočívá v tom, že o jejím dlouhodobém cíli nevedeme téměř žádnou strategickou debatu. Veřejný prostor se uzavírá do falešné volby. Tvrdost nebo ústupky, konfrontace nebo dialog. Jenže zahraniční politika není slogan, je to strategie. A právě ta české debatě nejvíc chybí.

Každá demokracie potřebuje umět pojmenovat hrozby. Stejně důležité je ale umět diskutovat o jejich řešení. Pokud veřejný prostor ovládne jediný bezpečnostní narativ, přestáváme rozlišovat. A bez schopnosti rozlišovat nelze vytvářet strategii. Rusko může být současně bezpečnostní hrozbou, politickým protivníkem, společností milionů lidí i zemí, se kterou bude Evropa jednou znovu hledat nějakou formu vztahu. Tyto skutečnosti se navzájem nevylučují.

Evropa nemůže ignorovat bezpečnostní realitu, ani zapomenout na vlastní historickou zkušenost. Současně se ale nesmí vzdát schopnosti komunikovat, ovlivňovat a přemýšlet v delším časovém horizontu.

Prvním krokem k realistické strategii je opustit dvě zjednodušení. První tvrdí, že lze ruskou společnost, kulturu nebo sport mechanicky oddělit od ruské státnosti. Druhé tvrdí, že jakýkoli respekt k ruské státnosti automaticky znamená podporu současného kremelského režimu. Oba přístupy jsou chybné.

V evropských demokraciích běžně rozlišujeme mezi státem, vládou a režimem. Ruská historická zkušenost je ale jiná. Pro mnoho Rusů stát znamená historickou kontinuitu, národní identitu i bezpečí celého společenství. Právě proto velká část ruské veřejnosti nevnímá odmítání sportovních reprezentací nebo kulturních symbolů jako kritiku konkrétní vlády, ale jako odmítnutí Ruska samotného. Evropská strategie s touto skutečností musí počítat. Ne proto, že by ji schvalovala, ale proto, že právě z této reality musí vycházet.

No a tím se vracíme na úplný začátek. Ke sportu, ke kultuře, k turistickým vízům, ke každému rozhodnutí, které dnes Evropa vůči Rusku přijímá, protože nejde jen o to, co zakázat, koho vyloučit, koho potrestat. Jde o to, zda vůbec víme, čeho chceme dosáhnout.

Evropa má plné právo bránit svou bezpečnost. Má plné právo podporovat Ukrajinu, má plné právo přijímat sankce. Ale to všechno vůbec ještě není strategie. Strategie začíná schopností rozlišovat mezi ruským státem a politickým režimem, mezi ruskou kulturou a státní propagandou, mezi ruským národem a ruským imperialismem. Protože politika, která přestane rozlišovat, nakonec přestane i přemýšlet.

A tím největším nebezpečím pak není tvrdá politika. Je to chvíle, kdy jí nahradí nenávist, kdy ji nahradí pohrdání a kdy nastoupí xenofobie.

Dnešní sedmička končí. Hezký večer.