J. BOBOŠÍKOVÁ: Pavel, Rusko, Německo, Rakušan, Pekarová. Rozpory a minulost, která se vrací.

[hudba] Dobrý večer, milí přátelé. Dnes to bude o budoucnosti a hlavně o lidech, kteří nám ji chtějí určovat. Prezident mluví o pravidlech pro všechny. Jenže při návštěvě jordánského [hudba] krále nebylo jasné, jakou konkrétní českou politiku vlastně zastupoval. Šéf BIS varuje, že Rusko může testovat NATO už během několika měsíců. Premiér říká, že České republice bezprostřední nebezpečí nehrozí. Tak co tedy skutečně [hudba] platí? V Německu stát povolává mladé muže na vojenské prohlídky [hudba] a tisíce studentů protestují proti tomu, aby o jejich budoucnosti rozhodovali jiní. >> Nehodlám umírat za Německo na frontě. >> Vítra Kušan mezitím představil svůj kabinet budoucnosti. Jenže řada jeho členů za sebou má minulost, která [hudba] stojí za pozornost. No a podíváme se také na Markétu Pekarovou Adamovou. Z vysoké politiky odešla. Její kontakty a vliv ale zjevně nezmizely. Pojďme na to. Na Pražský hrad přijel jordánský král Abdalách II. s královnou Raniou. Oficiální návštěva na pozvání prezidenta Petra Pavla. Červený koberec, vojenské pocty, jednání delegací, fotografie a společenské rubriky se nadšeně mohly uvzdychat nad outfity královny Rani a Evy Pavlové. Reprezentace ke státní návštěvě patří. Jenže zahraniční politika není módní přehlídka. Jordánský král přijel s jasným názorem na Izrael a Palestínu. A jakou politiku České republiky mu v Praze prezentoval Petr Pavel? >> Král Abdalách 22. září před valným shromážděním organizace Spojených národů prohlásil, že Izrael na západním břehu zabírá půdu, rozšiřuje osady a vytlačuje Palestince. Bourání palestinských domů označil zanucený přesun, zabírání okupovaného území za faktickou anexi a systém kontrolních stanovišť za nástroj podřízení. Pak řekl, že nejde o jednotlivé excesy, ale o politiku, která má přimět celé obyvatelstvo opustit svou půdu. Nazval ji nuceným vysídlením a dodal, že jde o válečný zločin. Gazu a západní břeh označil za dvě fronty téže izraelské strategie, jejímž výsledkem má být znemožnění života schopného palestinského státu. A nezůstal u morálního odsouzení. Připomněl sankce, zmrazení majetku, embarga a diplomatickou izolaci jako nástroje, které má mezinárodní společenství k dispozici a které podle něj vůči Izraeli nepoužívá. Jordánský postoj je tedy naprosto čitelný. Lze s ním souhlasit nebo nesouhlasit, ale není třeba hádat, co Jordánsko prosazuje. O den později vystoupil v OSN Petr Pavel a řekl, že pravidla mají smysl pouze tehdy, pokud zavazují všechny, zejména ty, kteří jsou natolik mocní, že by je mohli zpochybňovat nebo porušovat. To zní správně. Jenže prezident byl velmi konkrétní u Ruska a Číny, zatímco u Blízkého východu zůstal u obecné formulace. Izrael nejmenoval, západní břeh také ne, osady také ne, nucené vysídlení rovněž ne. Přitom ještě v lednu 2024 při návštěvě Izraele Petr Pavel říkal zcela jednoznačně, že Česká republika stojí za Izraelem, pokud jde o jeho právo na sebeobranu proti terorismu. Takže jednoduchá otázka. Platí tato jasná linie stále a platí současně Pavlova pravidla pro všechny, také pro Izrael? Pokud ano, jak konkrétně? Česká politika přitom není prázdný list. Oficiálně podporuje dvoustátní řešení, tedy Izrael a Palestinu vedle sebe v míru a bezpečí. Uznává palestinskou snahu o vlastní stát a zároveň právo Izraele na bezpečnou existenci. Současná vláda je ve vztahu k Izraeli poměrně čitelná. Ministr zahraničí Macinka veřejně řekl, že chce silné přátelství s Izraelem dále prohlubovat a odmítl další obchodní sankce proti Izraeli. Zároveň vláda při návštěvě jordánského krále řešila s Amánem obranu, bezpečnost, zdravotnictví, kybernetiku, vodní hospodářství a obchod. To jsou konkrétní české zájmy. A tady je důležitý ústavní bod. Za zahraniční politiku politicky odpovídá vláda. Prezident zastupuje stát na venek, ale nemá vlastní paralelní zahraniční politiku. Česká republika má mít jednu zahraniční politiku a prezident ji při reprezentaci státu na venek respektuje a koordinuje s vládou. Právě proto je legitimní ptát se, jaké stanovisko vlády Petr Pavel při jednání s Abdaláhem zastupoval. Jestli vláda říká, že chce prohlubovat vztahy s Izraelem a odmítá další sankce. Zatímco prezident hostí státníka, který veřejně mluví právě o sankcích, embargu a diplomatické izolaci Izraele, nemusí to samo o sobě znamenat rozpor. Musí ale být jasné, jak se tyto dvě roviny skládají dohromady a co bylo konkrétním českým politickým obsahem tak významné oficiální návštěvy. >> A to je jádro problému. Ne, že Petr Pavel Jordánského krále přijal, ani že Abdalách zastává jiný názor než česká vláda. Diplomacie není klub stejně smýšlejících. Problém je, že po tak významném jednání nevíme, jaké stanovisko České republiky prezident v samotném jádru sporu zastupoval. Co řekl o osadách, o západním břehu, o palestinském státu, o právu Izraele na sebeobranu a o Abdalhově tvrzení, že Izrael provádí nucené vysídlení. A jestli Petr Pavel ještě před dvěma lety mluvil o českém postoji k Izraeli jasně, tak proč dnes jasně veřejnost po návštěvě jordánského krále neví, zda tato linie stále platí. Právě tady se přátelé pozná zahraniční politika. Ne v tom, že podrobně víme, kdo šije pro první dámu a co říkají módní kritici. >> Prezident republiky nemá působit dojmem, že existuje jedna politika vlády a druhá politika hradu. Za zahraniční politiku odpovídá vláda. Prezident ji má při reprezentaci státu na venek respektovat a s vládou koordinovat. Pokud česká politika Abdaláhovu interpretaci izraelského postupu odmítá, má být řečeno: proč. Pokud část jeho kritiky sdílí, má být řečeno kterou. A pokud chce Česká republika současně udržovat mimořádně blízké vztahy s Izraelem a rozvíjet vztahy s Jordánskem, je to legitimní. Jen musí být jasné, jaké jsou české zájmy a české červené linie. Abdalách přitom popsal Jordánsko jako zemi zásadovou, otevřenou a stálou. Jeho politika se nám nemusí líbit, ale víme, kde Jordánsko stojí. A právě to je pointa celé návštěvy. Víme, co chce jordánský král. Víme také, jaký základní postoj k Izraeli má česká vláda. Ale nebylo jasné, jakou konkrétní politiku vlády při této návštěvě zastupoval prezident Petr Pavel. Víte, Miloš Zeman měl vůči Izraeli jasný a výrazný postoj. Někdo s ním souhlasil, jiný ne, ale každý věděl, kde prezident Zeman stojí. O pravidlech, hodnotách a mezinárodním právu slyšíme od Petra Pavla. Jenže zahraniční politika musí být také konkrétní. Co podporujeme, co odmítáme a za čím si vlastně stojíme. Červený koberec byl jasný, jordánský král byl jasný. Teď už všem potřebujeme vědět, jakou politiku české vlády při jeho návštěvě zastupoval prezident republiky. Česká republika podle premiéra Babiše čelí hybridní válce ze strany Ruska. Ředitel BIS Koudelka varuje, že Rusko může testovat na to už v řádu měsíců. A prezident Petr Pavel na půdě OSN říká, že agresivní postoj Ruska představuje přímou hrozbu pro bezpečnost Evropy a že rizika každým dnem rostou. Jenže válka, hybridní útok, sabotáž, kybernetický útok, teroristický čin, omezený vojenský incident a otevřený útok na členskou zemi NATO nejsou totéž. A jestli představitelé českého státu používají tak závažná slova, občané mají právo vědět, co nám podle nich skutečně hrozí a co proti tomu stár dělá. >> Premiér Babiš nedávno prohlásil, že ze strany Ruska čelíme hybridní válce. Odkázal přitom na práci českých zpravodajských služeb. Utajované informace samozřejmě nelze zveřejňovat. Jenže když předseda vlády použije slovo válka, musí jeho kabinet alespoň srozumitelně vysvětlit, co [hudba] tím myslí. čelíme kybernetickým útokům, sabotážím, útokům na energetiku, dopravu nebo komunikační sítě, vlivovým operacím, působení ruských zpravodajských služeb, jaké škody už [hudba] vznikly a jaká proti opatření byla přijata. Do toho ředitel bezpečnostní informační služby Koudelka v rozhovoru pro britský Guardian připustil možnost omezeného ruského vpádu na území členského státu Severoatlantické aliance. Provokace pod falešnou vlajkou nebo rozsáhlé vlivové operace. Podle něj může takový scénář nastat v řádu měsíců, nikoli let. Jenže premiér Babiš poté prohlásil, že vláda od Koudelky v rámci služebního postupu takovou informaci nemá a že České republice bezprostřední nebezpečí [hudba] nehrozí. >> Šéf české kontrarozvědky tedy před světovou veřejností mluví o scénáři, který může během několika měsíců zasáhnout NATO. A český premiér říká, že takovou informaci nemá. Pokud koudelka vychází ze závažných zpravodajských poznatků, proč je nemá vláda? A pokud jde jen o hypotetický scénář, proč je prezentován způsobem, který může veřejnost pochopit jako varování před blížícím se útokem? Ano, zpravodajská služba má varovat, ale politickou odpovědnost nese vláda. Lotišský šéf bezpečnostní služby Normunds Mežvěc přitom ve stejném kontextu uvedl, že nevidí známky bezprostředního útoku a že není jasné, zda ruské přípravy znamenají konkrétní vojenský plán nebo širší destabilizační strategii. To je důležitý rozdíl. Existence rizika není totéž jako bezprostřední hrozba a zpravodajský scénář není totéž jako předpověď. Připusťme ale, že nejčernější hodnocení jsou správná, že Rusko skutečně připravuje nějakou [hudba] formu útoku, sabotáže nebo provokace proti členské zemi Severoatlantické aliance. Pak musíme vidět přípravu státu, jak jsou připraveny nemocnice, školy a samosprávy. Existují aktuální evakuační plány? Jak dlouho vydrží dodávky vody, elektřiny, potravin, paliv a léků? Jak jsou chráněny energetické sítě, vodárny, datová centra a dopravní uzly? Jak bude stát pečovat o seniory, nemocné děti a lidi odkázané na pomoc druhých? A vědí občané, co mají dělat při dlouhodobém výpadku elektřiny, vody nebo komunikací. Evropská strategie připravenosti počítá s tím, že obyvatelstvo má být schopné zvládnout minimálně 72 hodin bez základních služeb. >> A pokud je hrozba opravdu tak vážná, pak se musí změnit i priority státu. Musí být jasné, kolik peněz jde na strategické zásoby, protivzdušnou a protidronovou ochranu, na energetiku, na kybernetickou bezpečnost, na nemocnice, na krizovou logistiku a na ochranu nejzranitelnějších lidí. A vláda musí říct i to, které méně důležité výdaje dokáže v případě zhoršení situace odložit. Jinak máme mimořádně silná varování, ale běžný provoz státu, jako by se v podstatě nic mimořádného nedělo. >> Do toho vystoupil prezident Petr Pavel na valném shromáždění organizace Spojených národů. Řekl, že agresivní postoj Ruska představuje přímou hrozbu pro bezpečnost Evropy, že rizika každým dnem rostou a že Rusko musí pociťovat vyšší náklady. Jenže bezpečnostní politika není jen odstrašení. Jestli prezident zároveň varuje před rizikem další eskalace, musí zaznít i otázka, co Česká republika dělá proto, aby jednotlivý incident nespustil nekontrolovaný střed mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem. Jaké komunikační kanály mají fungovat? Jaké diplomatické mechanismy máme podporovat? Jakou konkrétní iniciativu Česká republika předkládá? Protože připravovat se na konflikt je jedna část bezpečnostní politiky. Druhá je zabránit tomu, aby k němu vůbec došlo. Přátelé, stát má právo a někdy i povinnost důrazně varovat, ale pak musí být schopen občanům říct, toto víme, toto nevíme a toto pouze předpokládáme. Toto nám hrozí, na toto jsme připraveni a toto uděláme, pokud se situace zhorší. Protože pokud Andrej Babiš říká, že jsme v hybridní válce, Michal Koudelka mluví o možném testu NATO v řádu měsíců a Petr Pavel o přímé hrozbě pro Evropu, nestačí veřejnosti opakovat, že se má bát. Česká republika potřebuje vědět, co stát udělal, co udělá a hlavně co dělá proto, aby se naše země do války vůbec nedostala. Němečtí školáci se bouří proti povinné vojně. 45 000 mladých lidí ve zhruba stovce německých měst vyšlo do ulic. Protestovalo se v Berlíně, v Hamburku, v Mnichově, Norinberku, Frankfurtu a desítkách dalších měst. Vzkaz politikům je poměrně jednoduchý. Nechceme, abyste nás připravovali na vojnu proti naší vůli. A protestující mají konkrétní důvod. Německo už totiž začalo dělat něco, co mělo ve velkém přijít později. Povolává mladé muže k vojenským prohlídkám, i když sami řekli, že o bundesvér nemají zájem. Od léta jich podle ministerstva obrany prošlo prohlídkou téměř 1000. Německo povinnou vojenskou službu v roce 2011 pozastavilo. Nový systém ji zatím neobnovuje. Zavádí ale povinné kroky. 18letí muži musejí vyplnit dotazník o zdravotním stavu, fyzické způsobilosti a vztahu k vojenské službě. Pro ženy je odpověď dobrovolná. U mužů narozených od roku 2008 se obnovují také povinné vojenské prohlídky. [hudba] Samotný nástup do armády. Zatím zůstává dobrovolný. Právě ono zatím je ale jádrem celého sporu. Pokud Bundesw nezíská dost dobrovolníků, může o zavedení povinné služby rozhodnout Bundesták. Takže si to přeložme z úřední němčiny. Do armády vás zatím nikdo nenutí, ale stát chce vědět, jestli jste zdraví, jakou máte fyzičku, jestli jste pro armádu použitelní a některé z vás už povinně pošle na prohlídku, i když jste předem napsali, že sloužit nechcete. A právě tady část německé mládeže říká: "Moment, moment. Kde končí dobrovolnost a kde už začíná příprava na povinnost? 16letý Elias z Hamburku mluvil o strachu, že mu stát vezme nejméně půl roku života, aby ho naučil používat zbraň. 17letý August z Berlína šel ještě dál. Řekl, že se cítí bližší mladým lidem v jiných zemích, než lidem, kteří by mu jednou mohli dát rozkaz proti nim bojovat. >> Sám jsem v běžném životě poznal, co to znamená, když jdou miliardy do zbrojení a ne do školství, ne do sociální oblasti. Eh, každý z nás studentů to na své škole taky pocítí. Furt se mluví o tom, že to má zůstat dobrovolné, ale to spolkové vládě upřímně prostě nevěříme. >> Fakt si myslím, že v případě nouze by se pak z té dobrovolnosti e mohla stát povinnost a taky nehodlám umírat za Německo na frontě. >> I když to teď znamená jenom musím jít k odvodu, tak už to je je to prostě součást nějakého vývoje. To se přece neděje jen tak. Stát neřekne jennechám tě odvést a je to v pohodě, můžeš zase jít. Ale až přijde válka, tak ty lidi prostě povolají, >> protože mi přijde hrozně důležitý vymezit se proti válce a [hudba] taky mám strach, že se zrovna chytíme do třetí světový války. A e >> jo, jediný, co furt k tomu pomůže, je ozbrojení a ztráv. >> Furt se mluví o tom, že to má zůstat dobrovolné, ale to spolkové vládě upřímně prostě nevěříme. >> A nejde jen o pocit několika demonstrantů. Průzkum Forsa z roku 2025 ukázal, že proti návratu povinné vojenské služby bylo 63 % dotázaných ve věku 18 až 29 let. Ve věkové skupině nad 60 let patřila naopak podpora povinné služby k nejsilnějším. Jinými slovy vzniká velmi nepříjemný generační paradox. O tom, zda mají mladí povinně sloužit, spolu rozhodují lidé, kterých by se taková povinnost už netýkala. Ale ani mladá generace není jednotná. Výzkumné centrum Bundeswu zjistilo střední až silný zájem o nový dobrovolný vojenský program u 34% mladých mužů a 17% mladých žen bez vojenské zkušenosti. Spor tedy není jednoduše mladí proti armádě. Spor je o něco zásadnějšího. Dobrovolně ano. Přikázat nám to nesmíte. >> A mezitím se spor přelévá do škol. V chotěbuz studenti tvrdili, že jednomu z nich kvůli rozdávání letáků proti vojenské službě hrozila suspendace, tedy vyhození. Škola a zemské ministerstvo okolnosti popisují jinak, takže nelze tvrdit, že právě toto bylo definitivním důvodem zásahu. Ale obraz je zřejmý. Debata o armádě už není někde v Bundestagu. Je ve školách mezi 17 letetými a 18etými, mezi lidmi, kterým může za několik měsíců přijít předvolání a řadě z nich už přišlo. >> Snad nejsilnější obraz celé situace nabídl Hamburg. [hudba] Ve stejném městě, kde studenti protestovali proti možné povinné vojenské službě, probíhalo rozsáhlé vojenské cvičení Redstorm Charlie. Bundeswe, policie, záchranné složky a civilní společnosti nacvičovaly krizové situace a vojenskou logistiku. Na jedné straně města se tedy připravovalo, jak fungovat v [hudba] případě vážného konfliktu. Na druhé straně mladí lidé říkali: "Nepřipravujte bez našeho souhlasu také nás." A 20letá Charlotte popsala ještě jeden pocit. Část studentů podle ní po předchozích protestech ztrácí energii. Demonstrovali a přesto přišla předvolání k prohlídkám dříve, než očekávali. >> Sedací blokáda proti rudé bouři Redstorm na kolejích jižně od Alten Verderu. >> Blokujeme tady koleje Hamburského přístavu [hudba] a ten přístav je čím dál víc militarizován a proto, no právě tu tudy proudí obrovské množství vojenského materiálu přímo po téhle trati, kterou dneska blokujeme. A to cvičení na to tady připravuje město na válečný stav. A my tuhle válku nechceme. >> Dopoledne je podle přístavní zprávy HPA zrušeno zhruba 20 nákladních vlaků. To odpovídá asi 15 stům kontejnerů, které se nemohou dostat do přístavu ani z něj. Policie nakonec oznamuje, že koleje v případě potřeby vyklidí silou. >> Jste podezřelí ze spákání trestních činů a proto bude zjištěna vaše totožnost. Zýváme vás, abyste v klidu a spořádaně opustili prostor Česko. >> Mezitím prochází městem velká demonstrace podle policie s 19isty účastníky. O vojenské cvičení jde opět až v druhé řadě. Účastníci studentské stávky proti brané povinnosti se obávají jejího znovuzavedení, >> protože nechceme, aby nás odváděli kvůli věcem, za které my sami vlastně vůbec bojovat nechceme. >> Pokud tady někdo začne válku, tak právě kvůli zbrojení, protože se všichni navzájem hecují. Přesně tak se to stalo i za studené války. >> Takovým vyostřováním situace se ani neukončí válka na Ukrajině, ani se nezajistí náš mír. Chceme mírovou politiku, neobrannou politiku, která vede k tomu, že se každé třetí euro ze státního rozpočtu utratí za zbrojení. Vyklízení kolejí postupuje pomalu. Policisté odnášejí aktivisty jednoho po druhém, aby zjistili jejich totožnost. Kromě trestního stíhání jim hrozí i vysoké nároky na náhradu škody. >> Německo řeší skutečný problém. Bundesw potřebuje lidi a stát chce být připraven na zhoršení bezpečnostní situace. Ale právě proto stojí za to přesně říci, co se v Německu děje. Povinná vojenská služba ještě zavedená není. Jenže povinný dotazník ten už existuje, povinné prohlídky už existují a téměř tisíc mladých mužů, kteří o službu sami zájem neprojevili, už prohlídkou prošlo. A mladí Němci proto pokládají otázku, kdo má právo rozhodnout, že jejich čas, jejich tělo a jednou možná i jejich život budou součástí státního vojenského plánu? O armádních stavech se dobře mluví v číslech. O mobilizačních rezervách také. [frknutí] Jenže za každou položkou v takové tabulce stojí konkrétní 18 letetý člověk. A právě ti teď v Německu vyšli do ulic a říkají: "O nás bez nás tedy rozhodně ne." Přátelé, poslouchali jste, jak Vít Rakušan v médiích básnil o svém kabinetu budoucnosti, tak jsme si na něj posvítili a začneme přímo u šéfa. Vít Rakušan je spojovaný s dozimetrem a šifrovanými telefony. Je to politik, který jako ministr vnitra nechal na budově svého úřadu vyvěsit Vladimíra Putina v pytli na mrtvoli. No, později sám připustil, že jako ministr by dnes zvolil jinou formu a ještě předtím běhal na střeše ministerstva s kalendářem a ukazoval datum, kdy má začít soud s Andrejem Babišem v kauze Čapí hnízdo. ministr vnitra pod jeho resortem policie a on z ministerské střechy politickému soupeři vzkazuje Andreji už je čas budoucnost podle Vítara Kušana tedy začíná poměrně barvitou minulostí >> a pokračuje krizovým informačním týmem zkráceně kryt, který Rakušan na ministerstvu založil. Když jej letos nový ministr vnitra Lubomír Metnar zrušil, Rakušan se do jeho obhajoby pustil naplno. Tvrdil, že krizová komunikace je na ministerstvech vnitra standardem snad po celé Evropské unii. Jenže není. A Rakušan lhal. Pod ministerstvo vnitra spadá krizová komunikace pouze ve 13 zemích unie. Jinde ji zajišťuje vláda nebo jiné rezorty. A právě tento ví Rakušan teď skládá tým, který nazval kabinet budoucnosti. Za zahraničí a Evropskou unii v něm odpovídá Martin Dvořák. Ten už ministrem pro evropské záležitosti byl. A když vysvětloval evropský migrační pakt, lživě tvrdil mimo jiné, že neobsahuje povinnou solidaritu. Pak se pustil do eura. Bez dohody v koalici si jmenoval vlastního zmocněnce pro jeho přijetí. V pondělí funkce vznikla. [hudba] V úterý musely zasednout koaliční špičky a večer už byl ze zmocněnce pro euro zase jen poradce. Takže evropská budoucnost podle stan. Nepravdivě vysvětlený migrační pakt a eurový zmocněnec politickou životností zhruba jeden pracovní den. Ale pozor, dvořáky máme dva. Karel Dvořák má ve vládě budoucnosti na starost spravedlnost a právě tady začínají bitcoiny. Karel Dvořák byl náměstkem ministra spravedlnosti v době, kdy se rodil miliardový bitcoinový dar Tomáše Jiřikovského. Dvořák přiznal, že už v prosinci 2024 věděl o dopise advokáta, který se Bitcoinu týkal. Tvrdí ale, že šlo o jeho jediný kontakt s případem a že o následném převodu nevěděl. Pak se objevil email, který svědčil o tom, že dvořák mohl být informován víc. Stan to odmítl jako politický útok. A teď ta nejlepší část. Když kauza praskla, stanařský dvořák se následně podílel na přípravě zadání auditu, který měl zjistit, co se na ministerstvu vlastně stalo. Člověk z vedení ministerstva v době vzniku kauzy tak pomáhal připravovat kontrolu toho, jak ministerstvo v kauze postupovalo. Jako politická vizitka pro budoucího ministra spravedlnosti je to opravdu pozoruhodné. >> Další členka kabinetu budoucnosti, propagátorka eutanáie Michaela Šebelová. Na starost má světe divse zdravotnictví. Eutanázie by nejprve umožnila dospělým a až bychom si ji, cituji vyzkoušeli v praxi a nabrali nějaké zkušenosti, začala by uvažovat o mladších pacientech. Jako možnou hranici připustila 14 let. >> Abychom byli přesní, stan eutanázií od 14 let nenavrhuje. Ani Šebelová neřekla, že ji chce okamžitě zavést. řekla, že by o ní bylo možné diskutovat až poté, co by systém fungoval u dospělých. Jenže právě to je na její formulaci pozoruhodné. Nejdřív vyzkoušet, nasbírat zkušenosti, pak případně posouvat hranici [hudba] ke 14letým, tedy k lidem, kteří nemohou volit koupit si alkohol a v řadě zásadních životních rozhodnutí jsou stále právně chráněni jako děti. A tuto političku Vít Rakušan nabízí pro řízení českého zdravotnictví. Pak je tu Petr Kulhánek, regionální rozvoj. Ten už si svou ministerskou židli vyzkoušel. Nastoupil po Ivanu Bartošovi, aby uklidil rozpadlou digitalizaci stavebního řízení. A tady je nejlepší, když necháme mluvit přímo jeho. Kulhánek označil digitalizaci stavebního řízení za naprostý lapsus této vlády. Ano, vlády, ve které v tu chvíli sám seděl jako ministr a Rakušan jako vicepremiér. >> Audit pak našel 32 klíčových problémů. Nedostatečné řízení projektu, neobsazená důležitá místa, problémy při zadávání zakázek i nedostatečné testování systému. Kulhánek původní kolaps nezpůsobil, nastoupil až po něm. Jenže právě proto je jeho případný. Budoucí ministr regionálního rozvoje už jednou regionální rozvoj řídil a jeho nejvýraznější politickou větou bylo, že jeden z největších projektů jeho vlastní vlády je naprostý lapsus. Definitivní nové řešení digitalizace navíc vláda odložila až na rok 2028. Takže si to shrňme. Pytel na mrtvoli na státní budově, politický soupeř v kalendáři před soudem, lži kolem krytu, migrační pakt, bitcoinová kauza, debata o eutanázii dětí a naprostý lapsus vlastní vlády. No, starostové tomu říkají kabinet budoucnosti. Já bych řekla, že budoucnost nám už jednou ukázali. Pamatujete si Markétu Pekarovou Adamovou? Předsedkyni poslanecké sněmovny, která lidem doporučovala vzít si dva svetry, když byla drahá energie? A když někdo položil na tiskový pultík ve sněmovně telefonu Huawei, neváhala s otázkou: "To nemáte na iPhone?" Za iPhone se později omluvila, za své tryopak stála. To byla Pekarová politička. Dnes je zní Pekarová byznysmenka a jestli jste si mysleli, že po odchodu ze sněmovny zmizela, tak vůbec ne. Jen vyměnila svět parlamentů za KPMG, obranný průmysl, Taiwan, bezpečnostní fintanky a mezinárodní obchod. Tak jsme se podívali, jak se z političky, která lidem radila vzít si druhý svetr, stává žena, která dnes pomáhá otevírat dveře velkému byznysu. >> V lednu 2026 začala Pekarová Adamová pracovat pro poradenskou společnost KPMG v oblasti business developmentu. Oficiálně pomáhá rozvíjet zahraniční obchod. Podle E15 se má věnovat zejména klientům z obranného průmyslu a strojírenství, [hudba] využívat kontakty z Chawanu a zkušenosti z veřejné funkce. Server jí popsal i jako člověka, který má KPMG pomáhat směrem k veřejnému sektoru. Takže někdejší předsedkyně sněmovny dnes dělá práci, kde má cenu přesně to, co si člověk z nejvyšší politiky odnáší. Zná politiky, [hudba] diplomaty, úředníky, firmy a ví, komu zavolat. A právě jeden takový adresář má mimořádně dobře zaplněný. Je to Chavan. >> No a tohle je možná největší proměna. Když byla političkou, jezdila na Taiwan jménem České republiky. Dnes tam jezdí jako člověk napojený na soukromou poradenskou firmu a bezpečnostní synang. A zatímco kdysi radila lidem, aby se uskromnili a vzali si další svetr, dnes se pohybuje ve světě obranných zakázek, zahraničního byznysu a technologií. Není na tom nic nezákonného, ale ten kontrast přátelé je docela výmluvný. V roce 2023 vedla jako předsedkyně sněmovny nad Taiwan velkou politickou a podnikatelskou delegaci a otevírala tam Čech Hub, projekt evropských hodnot a českajvanské obchodní komory. Po odchodu z politiky se stala členkou globální expertní rady bezpečnostního centra evropské hodnoty. V lednu letošního roku už znovu jednala nad Hajvanu s prezidentem, zákonodárci a bezpečnostními představiteli a v srpnu za evropské hodnoty podepsala memorandum o spolupráci v oblasti dronů. Na jedné straně tedy KPMG, obranný průmysl, [hudba] strojírenství a veřejný sektor. Na druhé bezpečnostní think tank, chavan a drony. Překryv témat je nepřehlédnutelný. >> No a právě tady se vrací pověstní iPhone. Když se kdysi posmívala telefonu Huawei otázkou nemá ten iPhone, byla to nešťastná politická pikoška a sama se za ní později omluvila. Dnes už je technologie mnohem vážnější byznys. Čipy, drony, obrana, dodavatelské řetězce, Taiwan. Takže z výroku o telefonu se během pár let stal svět, ve kterém se pohybují miliardové státní i soukromé zájmy. A Pekarova Adamová, ta je stále u toho. >> Současně vystupuje na konferencích, v obchodních komorách a na bezpečnostních fórech. British Chamber of Commerce jí pozvala na debatu právě o leadershipu, mezinárodní spolupráci a vztahu politiky a byznysu. KPMG jí zase představuje jako svou kolegyni. To je asi nejpřesnější popis změny. Ještě nedávno seděla na jednom z nejvyšších míst českého státu. Dnes sedí na druhé straně stolu, tam kde firmy hledají obchodní příležitosti, kontakty a cestu k zahraničním i veřejným partnerům. >> Dva svetry, iPhone, Taiwan, KPMG. Obrana drony. Na první pohled spolu ty věci nemají mnoho společného. Ve skutečnosti vyprávějí docela zajímavý příběh jedné politické kariéry. Markéta Pekarová Adamová už nerozhoduje jako předsedkyně poslanecké sněmovny, ale kontakty, které v politice získala, zkušenosti, které nasbírala a dveře, které si otevřela, nikam nezmizely. Dnes mají profesní a obchodní hodnotu a tak zatímco občanům kdysi radila další svetr, sama si z politiky odnesla něco mnohem podstatnějšího. Adresář. A milí diváci, ještě nikam neodcházejte. Hned po sedmičce plus vás zmeme na naši novinku s názvem Kde to jsme? Je to pořad, ve kterém se potkává přirozená inteligence s umělou. Já znám politiky a Ema si pamatuje, co napovídali. A dnes rovnou dvakrát. Nejdřív budeme s Emou hledat Foltínovy svině a místo nich najdeme pražský hrad, vysokou školu a poslaneckou sněmovnu a potom přejde Bitcoinová kauza. Skoro miliarda od odsouzeného muže. Ministr spravedlnosti, který chtěl modernizovat věznice, do kterých se možná teď podívá. Koordinátor, který nevěděl, co koordinuje a nakonec prý jenom kauzička. Já se budu ptát, Ema bude pamatovat a společně budeme zjišťovat, kde to jsme hned po sedmičce plus. Foltín tvrdí, že svině se přihlásily sami, ale neříká kam. Zajímalo mě, kde plukovník Foltý hledá svině a zjistila jsem, že sedí tedy Foltýn, ne ty svině, ve vojenské kanceláři.