J. BOBOŠÍKOVÁ: Válka na dosah, Pavel a návrat Habsburků, Cimický a mlčení. Na verox.cz bez reklam

Dobrý večer.

Evropa zbrojí.

Fico se bojí války.

Putin varuje a stačit může jediný dron.

Kde má Rusko červené čáry a co se stane, když je Evropa překročí?

Jan Simický.

39 trestných činů a u soudu zaznělo: "Se to vědělo. My vám ukážeme, jak dlouho a kdo mohl vědět." A pražský hrad.

Prezident Pavel chce ukazovat korunovační klenoty každý rok.

Mluví o návratu monarchie a Habsburském následníkovi a Hrad letos vystavuje českou korunu pod názvem Habsburkové 500.

Náhoda, tradice nebo se nám před očima přepisuje příběh české státnosti.

Sedmička plus právě začíná.

"Já se bojím války."

Takto emotivně vystoupil slovenský premiér Robert Fico tento týden před studenty medicíny v Prešově a nebyla to jedna věta vytržená z kontextu.

Krátce předtím se v Bratislavě setkali premiéři zemí Vyšegrádské čtyřky a Irska a Fico k tomu řekl:

"Po setkání s předsedy zemí V4 minulý týden v Bratislavě jsem nespal. Večer jsem hovořil s polským premiérem, hovořil jsem s maďarským a českým premiérem a irským premiérem. Tam na předsedu vlády, který předsedá Evropské unii, jsem neměl z toho všeho vůbec dobrý pocit. A pánové, to teď nechci přehálet. Já se bojím války a chci o tom hovořit s plnou vážností."

Co přesně zaznělo při neveřejné části jednání premiérů, nevíme.

Víme ale, co zaznívá veřejně.

Polský premiér Donald Tusk 17. září v sejmu uvedl, že podle zpravodajských hodnocení mohou ruské plány zahrnovat hybridní útoky drony a raketami proti státům podporujícím Ukrajinu, včetně Polska. Mohly by být vydávány za nehody.

Tady je důležité držet se faktů.

Tusk zveřejnil zpravodajské hodnocení.

Veřejný důkaz konkrétního ruského operačního plánu nepředložil a rozdíl mezi zpravodajským hodnocením a prokázanou skutečností může být, přátelé, v otázce války a míru naprosto zásadní.

Evropa se mezitím připravuje na podstatně tvrdší bezpečnostní prostředí.

Evropská komise navrhuje pro roky 2028 až 2034 rozpočet ve výši téměř 2 bilionů eur.

Na obranu, bezpečnost a vesmír má připadnout 131 miliard eur – pětkrát více než v současném období.

Prostředky na vojenskou mobilitu se mají zvýšit dokonce desetinásobně.

Státy posilují protivzdušnou obranu, protidronové systémy i ochranu kritické infrastruktury.

Jenže moderní dronová válka má jeden zásadní ekonomický problém.

Jednoduchý dron může být mnohonásobně levnější než prostředek, kterým je sestřelen.

A dokonale chránit všechno nelze.

Elektrárny, letiště, přístavy, plynovody nebo kabely.

Relativně levný prostředek tak může vyvolat velmi drahou reakci a právě proti stále silnější vojenské logice evropské politiky Fico vystupuje:

"Zdá se – a opovídám si s plnou vážností a odpovědností – že někdy jsou tendence nahrazovat neschopnost řešit věci jako je nelegální migrace, konkurenceschopnost, vysoké ceny energií tím, že ponukáme také bojové řeči: pojďme, pojďme, pojďme být s kým chceme být, s kým chceme válčit."

No, ta poslední otázka, ta je tedy důležitá.

S kým se chceme být, s kým chceme válčit?

Protože hranice mezi přípravou na válku a skutečným použitím vojenské síly je dnes stále méně přehledná.

Nemusí ji překročit tanková divize.

Může ji překročit jediný dron nebo sabotáž, přerušený kabel či kybernetický útok.

Každý takový incident může sám o sobě zůstat pod prahem ozbrojené útoku.

Ale co když jich budou desítky?

Kdy ještě mluvíme o sérii incidentů a kdy už o útoku?

Právě poslední týdny ukazují, jak obtížné může být určit nejen pachatele, ale především úmysl.

V Litvě byl sestřelen dron nesoucí výbušninu.

Samotný incident je doložen.

Úmysl zaútočit na Litvu ale doložen není.

Jednou z možností, se kterou se pracovalo, bylo i vychýlení dronu v důsledku elektronického boje.

V Baltském moři vypálila ruská fregata světlice směrem k dánskému vojenskému vrtulníku.

Dánsko její jednání označilo za riskantní a agresivní.

Rusko tvrdilo, že nebezpečně manévroval dánský vrtulník.

A právě tady je další riziko.

O eskalaci nemusí rozhodovat měsíce politických příprav.

Mohou ji rozhodovat sekundy.

Chybně vyhodnocený signál, technická závada nebo reakce jednoho vojáka.

V Polsku dostali obyvatelé části země varování před vzdušným nebezpečím.

Žádný útok na polské území následně potvrzen nebyl.

Na letišti v Lipsku byl nalezen dron s výbušninou, jehož rozbuška selhala.

Německo odpovědnost oficiálně připsalo Rusku.

Moskva to odmítá a celý důkazní řetězec, na jehož základě Berlín k tomuto závěru dospěl, není veřejný.

Tohle je šedá zóna mezi mírem a válkou.

Incident může být skutečný a nebezpečný a přesto nemusí být v prvních hodinách jasné, kdo za ním stojí a zda jednal úmyslně.

A právě tady se vracíme k Ficovi, protože jeho nejsilnější věta není o miliardách, ani o zbrojařských firmách.

Je právě o tom jednom jediném dronu:

"Stačí, stačí, aby úmyslně nebo neúmyslně zalétl nějaký dron a trefil v členské zemi na to obytný dům a zabil civilisty. A máme to tu."

Úmyslně nebo neúmyslně.

V tom je celý problém.

Pokud dron zasáhne obytný dům v členské zemi NATO a zabije civilisty, politici nebudou mít týdny na vyšetřování.

Budou pod tlakem veřejnosti, médií i spojenců, aby reagovali.

Přitom ještě vůbec nemusí být jasné, kdo dron vyslal, zda dron neztratil navigaci, nebo zda jeho dráhu nezměnilo elektronické rušení.

Prvních několik hodin mohou existovat jen radarová data a trosky.

Později může forenzní analýza určit typ dronu, ale ani ten ještě nemusí dokazovat, kdo konkrétní misi nařídil.

A co když během vyšetřování prvního incidentu přijde incident další?

A potom přichází článek pět Severoatlantické smlouvy.

Ani ten neznamená, že jeden dron automaticky rozpoutá válku Severoatlantické aliance s Ruskem.

Ozbrojený útok proti jednomu spojenci je podle smlouvy považován za útok proti všem.

Každý spojenec následně poskytne takovou pomoc, jakou považuje za nutnou.

Ta může zahrnovat i použití ozbrojené síly.

Nejdříve je tedy nutné rozhodnout, co se skutečně stalo.

Byla to nehoda, sabotáž, provokace nebo ozbrojený útok?

Kdo za ním stojí a máme proto dost důkazů?

Ještě složitější je situace, pokud nepřijde jeden velký útok, ale řada menších událostí.

Přerušený kabel, kybernetický útok, sabotáž, dron, další dron.

Každý případ může samostatně zůstat pod prahem článku pět.

Jejich součet ale může vytvořit politický tlak na odvetu.

U tanků překračujících hranici alespoň víte, co se děje.

V šedé zóně můžete začít válku ještě dřív, než se shodnete, co se vlastně stalo.

A teď Česko, protože o třetí světové válce už nemluví jen Robert Fico.

Český premiér Andrej Babiš prohlásil, že cesta, po níž svět kráčí, vede ke třetí světové válce.

Současně řekl, že Česká republika čelí ze strany Ruska hybridní válce.

To jsou, přátelé, závažná slova a pokud je vysloví předseda vlády, nabízí se zásadní otázka.

Na základě čeho k takovému závěru dospěl?

No, na Babišova slova reagoval bývalý prezident Miloš Zeman.

Tady to je.

Zeman označil Babišova slova za závažná a uvedl, že věří, že premiér hovořil po důkladné úvaze.

Právě proto podle něj nestačí odkaz na neveřejné zprávy tajných služeb.

Vláda by měla s občany jednat na rovinu, předložit jim dostupné informace a vysvětlit, na základě jakých skutečností k tak závažnému závěru dospěla, uvedl na sociálních sítích.

Podle Zemana je prvořadou odpovědností vlády zajistit bezpečnost země. Současně je ale její povinností udělat vše proto, aby nedošlo k ozbrojenému konfliktu s katastrofálními následky pro celou střední Evropu.

A právě tady se všechny ty výroky potkávají. Na Ukrajině pokračuje válka. Evropa zvyšuje vojenské rozpočty a posiluje obranu. Robert Fico varuje před celoevropským konfliktem. Andrej Babiš mluví o třetí světové válce a hybridní válce proti České republice a Miloš Zeman žádá, aby vláda občanům vysvětlila, z jakých skutečností při tak závažných tvrzení vychází.

Protože mezi podceněním skutečného nebezpečí a strachem z bezprostřední války existuje obrovský prostor a právě v tomto prostoru dnes žijeme.

Prosím, nepodceňujte to. Situace nikdy nebyla tak vážná a vypjatá, pokud jde o celoevropský vojenský konflikt, jako je tomu teď. Je to povinností nás politiků podstatně častěji hovořit o míru, jako nikdy předtím.

Prosím, neberte to lehce. To není fráze. Mír není fráze.

Ano, Robert Fico má pravdu. Mír není fráze a bezpečnost také ne.

Pokud má jeden stát obvinit druhý stát z útoku, občan má právo chtít důkazy. Pokud má následovat vojenská reakce, má právo vědět, na co se reaguje a proč.

Protože válka dnes nemusí začít tanky překračujícími hranice. Může začít dronem, sabotáží, chybou nebo několika sekundami, během kterých někdo špatně vyhodnotí situaci a potom přijde reakce a na ní další.

Proto musí být cesta od podezření k rozhodnutí o válce co nejdelší a nárok na důkazy co nejvyšší, aby o válce nerozhodla domněnka, chyba nebo událost, kterou nikdo nestihl pořádně vyšetřit, protože přátelé, válku lze rozpoutat během několika hodin, ale mír se může vracet celé generace.

Rusko říká, že Evropu napadnout nechce. Současně jí ale vzkazuje, co podle Moskvy Evropa nesmí udělat.

A pokud chceme vědět, kde může začít přímý konflikt Ruska s Evropou, musíme vědět, kde Moskva vidí své červené čáry.

Vladimír Putin 18. září řekl toto:

Konkrétně jedním z hlavních bodů je údajná hrozba ze strany Ruska. Chci znovu zdůraznit. Rusko nemá žádné agresivní úmysly vůči Evropě, vůči evropským zemím. Proto prostě nemáme vůbec žádné důvody. Jsme připraveni ke spolupráci a k obnovení vztahu s evropskými sousedy.

Jenže ve stejném projevu přišlo také varování a hned po něm informace o dalším ruském zbrojení. Takže co přesně Moskva Evropě říká?

Z veřejných výroků ruského vedení lze vyčíst několik situací, které Moskva spojuje s rizikem přímého střetu.

První: evropští vojáci na Ukrajině. Jejich vyslání Moskva označuje za krok, který by znamenal přímý konflikt s Ruskem.

Druhá: přímý vojenský útok na Rusko. Ministr zahraničí Sergej Lavrov 16. září prohlásil, že pokud by evropské státy Rusko napadly, následovala by podle něj úplně jiná a velmi krátká válka.

Třetí: Kaliningrad, ruská oblast mezi Polskem a Litvou oddělená od zbytku Ruska. Moskva dlouhodobě varuje, že případnou blokádu Kaliningradské oblasti by považovala za mimořádně závažnou eskalaci. A potom Baltské moře. Putin nyní kritizoval vojenská cvičení, při nichž se podle něj nacvičovalo zadržování civilních plavidel a následovalo varování:

Žijeme raději v míru, jinak budeme muset také odpovědět.

Takže během jediného projevu zazní dvě sdělení. Rusko Evropu napadnout nechce a zároveň, pokud překročíte určitou hranici, odpovíme.

Jenže ta červená čára není namalovaná na mapě. Evropa může určitý krok považovat za obranu, Moskva za přípravu útoku.

A potom už nerozhoduje jen to, co jste chtěli udělat, ale také to, co si protivník myslí, že jste udělat chtěli.

Putin ve stejném projevu oznámil další posilování ruských vojenských schopností. Za bezpodmínečnou prioritu označil posilování jaderné triády. Podle něj je už 92% výzbroje ruských strategických raketových sil modernizováno.

Následovat má další rozvoj protivzdušné obrany, dronů a robotických systémů, přesných úderných zbraní a také orbitálního uskupení družic pro průzkum, navigaci, komunikaci a řízení vojsk a zbraní v reálném čase.

Rusko své zbrojení zdůvodňuje rostoucími vnějšími hrozbami. Evropské státy zase posilují své vojenské kapacity kvůli obavám z Ruska.

Vzniká tak nebezpečný mechanismus. My zbrojíme, protože zbrojíte vy, a vy zbrojíte, protože zbrojíme my.

A právě tady je problém. Každá strana může vidět červenou čáru někde jinde. Evropa udělá krok, který považuje za obranný. Moskva ho vyhodnotí jako ohrožení. Rusko odpoví a Evropa může ruskou odpověď vyhodnotit jako útok.

V tu chvíli už nebude rozhodující, kdo tvrdil, že válku nechce, ale kdo uvěřil, že jí začala druhá strana, protože nejnebezpečnější červená čára může být ta, o které jedna strana vůbec neví, že jí právě překročila.

Pět let vězení a desetiletý zákaz lékařské činnosti.

Městský soud v Praze pravomocně uznal psychiatr Jana Cimického viným ze čtyř znásilnění a 35 případů vydírání se sexuálním podtextem. Celkem 39 trestných činů spáchaných mezi lety 1979 až 2019.

Jan Cimický přitom desítky let patřil mezi nejznámější české psychiatry. Byl primářem v psychiatrické léčebně Bohnice, spisovatelem, překladatelem a pravidelným hostem televizních a rozhlasových pořadů. Veřejnost ho znala jako laskavého doktora, který radí lidem, jak zvládat jejich problémy. Jeho společenské postavení bylo opravdu mimořádné.

Ještě 28. října 2021 se prezident Miloš Zeman rozhodl udělit Janu Cimickému medaili za zásluhy prvního stupně za zásluhy o stát v oblasti kultury.

Ovšem teprve poté, co začala veřejně vystupovat řada žen se svědectvími o sexuálním napadení a obtěžování, Cimický sám oznámil, že státní vyznamenání nepřevezme.

A přátelé, teď si poslechněte, co zaznělo o pět let později u pravomocného rozsudku.

Předseda Odvolacího soudu Pavel Benda upozornil, že nejméně tři svědci při procesu vypověděli, cituji: „To se vědělo. To se vědělo."

Podle soudu bylo Cimického chování vědomé už v 80. letech také dvěma lékařkám.

Takže otázka nezní jen, co Jan Cimický dělal. Otázka zní, jak dlouho se to vědělo.

Proto jsme se vrátili do minulosti do otevřených zdrojů a to, co jsme v nich našli, začalo dávno před rokem 2021.

Jedna z prvních veřejně rekonstruovatelných stop vede do psychiatrické léčebny Bohnice. K jejímu tehdejšímu řediteli Zdeňku Bašnému se dostaly dva obdobné podněty pacientek týkající se Cimického chování.

Bašný je považoval za věrohodné a v roce 1996 s Cimickým ukončil pracovní poměr. Cimický podle Bašného připouštěl dotyky, které vysvětloval snahou pacientku uklidnit. Řediteli to nestačilo a potom přišly intervence.

Bašný před soudem vypověděl: „Byly tam intervence například z Českého rozhlasu směrem na mě, abych to nedělal, telefonické i osobní, a také ze strany ředitele České televize."

Příběh ale sahá ještě dál.

Bašný vypověděl také o Cimickém dřívějším působení na střední zdravotnické škole. Z jejího vedení měl informaci, že s Cimickým chtěli ukončit pracovní poměr kvůli nepřípustným sexuálním kontaktům se studentkami. Cimický odešel dříve sám.

V roce 1996 tedy končí v Bohnicích po stížnostech pacientek a ředitel, který rozhodl o jeho odchodu, podle své soudní výpovědi čelí intervencím, aby to nedělal.

Cimického veřejná kariéra ale pokračuje.

O dva roky později se případá do médií. V roce 1998 zveřejňuje časopis Spy článek Niny Kodymové s titulkem "Příběh psychiatra. Zneužívá Jan Cimický sexuálně své pacienty."

Psal se rok 1998, ne rok 2021. A už tehdy české médium veřejně položilo otázku, zda známý psychiatr sexuálně zneužívá ženy, které k němu přicházejí jako pacientky pro pomoc.

Kodymové se ozvaly další ženy a novinářka později před soudem vypověděla, že když jednou večer odcházela z práce, přistoupili k ní dva muži, přitlačili jí ke zdi a řekli jí, aby se na pana doktora vykašlala.

Na konci 90. let se o Jana Cimického začala zajímat televize Nova. Tentokrát už novináři nasadili figurantku a skrytou kameru.

Dobový článek časopisu Týden později popsal čtyři návštěvy mladé figurantky v Cimického ordinaci. Podle jejího svědectví se jí Cimický vyptával na sexuální život. Jako domácí úkol jí měl zadat, aby vymyslela, jak by svedla svého psychiatra. Při dalších setkáních ji držel za ruce, dotýkal se jí a posadil si ji na klín.

Nova se jeho chování pokoušela zaznamenat skrytou technikou. Jenže při dalších návštěvách technika selhala a potom se změnilo Cimického chování. Při posledním setkání byl podle figurantky náhle odměřený a řekl jí, že už nemá smysl, aby k němu chodila. Zjistila, že o natáčení ví.

Reportáž se nikdy nevysílala.

Bývalý novinář Novy Lukáš Bulín před soudem později vypověděl, že se Cimický o natáčení dozvěděl a tím reportáž skončila. Lidé z týmu měli za to, že ho upozornil někdo z televize a další spolupracovnice před soudem uvedla, že existovalo nějaké vyšší rozhodnutí, díky němuž byla příprava reportáže ukončena.

Existenci reportáže přitom potvrzuje už dobový zdroj. Tehdejší produkční pořadu Na vlastní oči Irena Kratochvílová v roce 2001 potvrdila, že reportáž o Cimickém připravovali. Nikdy se nevysílala.

A právě rok 2001 je možná nejdůležitějším bodem celé časové osy.

Novinářka Kristýna Vanatovičová tehdy v časopise Týden zveřejnila článek "Zneužita lékařem." A nebyla to žádná neurčitá narážka. Článek popisoval zkušenosti pacientek, okolnosti Cimického odchodu z Bohnic a dvě písemné stížnosti obsahující obvinění ze sexuálního zneužívání. Popsal také neodvysílanou akci televize Nova s figurantkou a skrytou kamerou.

To všechno bylo veřejně publikováno v květnu 2001 v běžně prodávaném českém časopise.

Takže když předseda odvolacího senátu o čtvrt století později upozornil na svědectví, že se to vědělo, otevřené zdroje ukazují, jak konkrétní toto vědění bylo: stížnosti, písemné stížnosti, odchod z Bohnic, novinářské články, skrytá kamera, neodvysílaná televizní reportáž – a přesto tím příběh neskončil.

Podle rekonstrukce pravomocně posuzovaných případů spáchal Jan Cimický po zveřejnění článku v Týdnu dalších 13 skutků, za které byl nyní odsouzen. 13 skutků po roce 2001, po článku, který už veřejně popsal pacientky, stížnosti, Bohnice i neodvysílanou televizní investigaci.

A Jan Cimický přesto zůstal další dvě desetiletí respektovanou veřejnou osobností. Vystupoval v médiích, moderoval pořady, publikoval knihy, objevoval se po boku známých osobností a ještě v roce 2021 se měl stát nositelem medaile zásluhy prvního stupně.

A tady se znovu vraťme k jedné větě, která při pravomocném rozsudku zazněla: "Víš to vědělo."

Teď už víme, jak konkrétní to vědění bylo. Byly zde stížnosti pacientek, byly informace mezi lékaři, byly novinářské články, byla neodvysílaná televizní reportáž a nejpozději v roce 2001 byly závažné informace o Cimickém veřejně dostupné.

A tak už otázka nezní jen, zda se to vědělo. Otázka zní, kdo všechno věděl a co s tím udělal. Protože Jan Cimický byl pravomocně odsouzen až v roce 2026. Část příběhu, za který byl odsouzen, ale česká veřejnost mohla číst už před čtvrt stoletím.

Tento týden se v katedrále Svatého Víta znovu sešlo sedm lidí se sedmi klíči. Otevřeli korunní komoru a vyzvedli české korunovační klenoty, aby je od soboty mohla vidět veřejnost. Letos už potřetí za sebou.

Prezident Pavel totiž rozhodl, že se korunovační klenoty budou vystavovat každý rok kolem svátku svatého Václava.

Na první pohled krásná zpráva. Češi chtějí vidět vlastní historii a desetisíce lidí jsou ochotny kvůli svatováclavské koruně čekat dlouhé hodiny. Jenže právě tady začíná spor. Má se mimořádný symbol české státnosti stát pravidelnou každoroční výstavou jen proto, že je o něj velký zájem? A vlastně má právě prezident právo měnit tradici, která je o stovky let starší než jeho úřad?

Svatováclavská koruna nikdy nebyla obyčejným muzejním exponátem. Karel IV ji nechal vytvořit ve 14. století jako korunovační insignii českých králů. Spojil ji se svatým Václavem a zároveň z ní učinil relikviář. Na Zlatém křížku na jejím vrcholu stojí latinský nápis, který v překladu znamená: "Zde je trn z koruny Páně."

Průzkum z roku 2022 samotný trn prokázat nemohl. Rentgen ale uvnitř křížku objevil schránku určenou pro relikvii a hradní památkáři uvedli, že o přítomnosti trnu nepochybují.

Koruna navíc nebyla osobním majetkem českého krále a tento princip přežil i monarchii. Dnes Korunní komoru chrání sedm zámků a sedm klíčů. Drží je prezident, premiér, předsedové obou komor parlamentu, pražský arcibiskup, probošt metropolitní kapituly a pražský primátor. Prezident má jeden klíč ze sedmi a stejně výjimečné bylo tradičně vystavování samotných klenotů. Nebyli stálou expozicí. Veřejnosti se ukazovaly při významných příležitostech.

A právě o to se před 10 lety odehrál přímo na Pražském hradě velmi ostrý spor.

Psal se rok 2016 a tehdejší ředitelka hradního odboru památkové péče Ivana Kizourová připravovala k 700. výročí narození Karla IV. výstavu "Žezlo a koruna." Jejím ústředním exponátem měla být skutečná svatováclavská koruna, samostatně bez žezla a jablka císařské konírně, a na výstavě se spoplatněným vstupem.

Jenže originál se tam nakonec neobjevil a ze sporu o jednu výstavu se stal spor o mnohem zásadnější otázku: Je koruna exponát, který máme lidem co nejčastěji ukazovat, nebo je právě vzácnost jejího vystavení součástí jejího významu?

Kizourová tvrdila, že její koncepce prošla standardním schvalováním hradu. Pak ale přišel obrat. Tehdejší prezident Miloš Zeman rozhodl o tradičním vystavení celého souboru korunovačních klenotů ve Vladislavském sále a zdarma. Kizourová odmítla nahradit originál běžnou kopií a zvolila virtuální model.

Na konci března byla odvolána z funkce a následující den dostala výpověď. Sama později mluvila o šikaně.

Hrad její interpretaci odmítal a hovořil o zásadním rozchodu v přístupu a komunikaci. Nelze tvrdit, že byla propuštěna právě kvůli koruně. Její odchod ale provázel ostrý koncepční konflikt o to, jak se má se Svatováclavskou korunou zacházet.

A o 10 let později řešíme stejné otázky. V roce 2023 byly korunovační klenoty vystaveny při 30. výročí České republiky a lidé na ně čekali 5 i 6 hodin. Tehdejší prezidenští kandidáti v tom viděli především problém dostupnosti. Andrej Babiš připustil i možnost trvalé výstavy. Petr Pavel také podporoval větší zpřístupnění. Jako prezident nakonec Pavel zvolil každoroční vystavování a argumentuje především zájmem veřejnosti.

V roce 2024 přišlo podle Pražského hradu 4609 návštěvníků, o rok později 5153. Čísla mluví za vše, říká Petr Pavel a právě zájmem veřejnosti obhajuje každoroční vystavování. Jenže tady je háček. Dlouhá fronta nemusí dokazovat, že jsou klenoty málo dostupné. Může dokazovat, že jejich výjimečnost stále funguje. Vzácnost totiž není překážkou významu svatováclavské koruny, je jeho součástí.

Sedm klíčníků se sejde, otevře se korunní komora, klenoty jsou na několik dní vyzvednuty a potom se zase vrátí. Právě tím se říká: tohle není běžná věc. Když se ale mimořádná událost začne opakovat každý rok, může se z ní postupně stát rutina. Koruna zůstane stejná. Méně výjimečný může být okamžik, kdy ji spatříme.

A právě proto nejde jen o to, kolik lidí letos korunu uvidí. Jde o to, co z ní předáme těm, kteří přijdou po nás. Předáme mimořádný symbol české státnosti nebo předáme pravidelnou hradní atrakci, u které si řekneme: letos jsem to nestihl, půjdu příští září.

Prezidenti přicházejí a odcházejí. Svatováclavská koruna přežila krále, Habsburky, republiku, okupaci i komunistický režim. A sedm klíčů dnes připomíná, že žádný jednotlivec není sám sobě oprávněn mít je ve své výhradní dispozici. Petr Pavel je jedním ze sedmi klíčníků. Je dočasným správcem tradice, nikoliv jejím majitelem. A korunovační klenoty nejsou prezidentská rekvizita. Svatováclavská koruna už vůbec není hračka prezidenta.

Letošní výstava českých korunovačních klenotů na Pražském hradě se jmenuje Habsburkové 500. Připomíná 500 let od roku 1526, kdy na Český trůn nastoupil Ferdinand I. Habsburský. Jenže právě tady začíná jeden pozoruhodný historický paradox. Svatováclavská koruna, která je srdcem českých korunovačních klenotů, není habsburská. Karel IV. ji nechal vytvořit téměř 200 let před příchodem Habsburků na Český trůn. Habsburské jsou naopak předměty, které dnes leží vedle ní. Královské žezlo a jablko pocházejí ze 16. století a nechal si je zhotovit právě Ferdinand I. Původní gotické žezlo a jablko českých králů jsou dnes ve Vídni.

Takže co přesně letos pražský hrad připomíná? Habsburky v českých dějinách nebo začíná vyprávět svatováclavskou korunu jako součást habsburského příběhu? Protože to jsou dvě velmi rozdílné věci.

Svatováclavská koruna vznikla ve 14. století a Karel IV. byl roku 1347 korunován českým králem. Nebyla vytvořena jako rodový majetek panovníka, ani jako symbol jedné dynastie. Karel IV. ji spojil se svatým Václavem a dal jí dokonce relikviářový charakter. Na křížku na jejím vrcholu stojí latinský nápis: Zde je trn z koruny Páně. Když roku 1526 nastoupil na český trůn Ferdinand Habsburský, koruna už téměř dvě století existovala. Ferdinand si nechal vytvořit vlastní renesanční žezlo a jablko a právě tyto předměty později nahradily starší gotické insignie. Dnešní soubor je tedy výsledkem několika historických epoch: koruna Karla IV. vedle žezla a jablka Ferdinanda I.

To ale z českých korunovačních klenotů nedělá habsburské korunovační klenoty. Habsburkové je používali proto, že se stali českými králi. Svatováclavská koruna se nestala habsburskou proto, že ji nosili Habsburkové. Dějiny to ukázaly velmi přesvědčivě. Když habsburská monarchie v roce 1918 skončila, význam svatováclavské koruny neskončil s ní.

A právě proto je letošní název výstavy ještě zajímavější v souvislosti s tím, co před několika týdny řekl prezident Petr Pavel. Dostal otázku, zda by si dokázal představit Českou republiku jako moderní parlamentní monarchii. Toto odpověděl:

„Eh, já bych s tím neměl sebemenší problém. Když se podíváme kolem sebe, tak i v Evropě je řada konstitučních monarchií, které fungují velice dobře a tradičně. My jsme tu tradici měli na dlouhou dobu přerušenou, ale pokud by to byla vůle lidí a pokud bychom měli přímého následníka, jakože jednoho máme, a teď nedávno jsem s ním mluvil, tak proč ne."

Český královský institut uvedl, že tím člověkem byl Karel Habsburský, vnuk posledního rakouského císaře a českého krále Karla I.

Takže si to dejme vedle sebe. Prezident České republiky veřejně mluví o možnosti parlamentní monarchie a o habsburském přímém následníkovi a Pražský hrad ve stejném roce vystavuje české korunovační klenoty pod názvem Habsburkové 500.

Právě proto stojí za to připomenout, co se Svatováclavskou korunou stalo poté, co Habsburkové českému státu vládnout přestali.

Po vzniku Československa v roce 1918 nová republika korunovační klenoty neodmítla jako nepotřebný pozůstatek monarchie. Přijala je jako historické dědictví českého státu. Tomáš Garrigue Masaryk přitom dbal na odstup mezi korunovační tradicí a prezidentským úřadem. Když byly klenoty vystaveny v katedrále, navštívil je soukromě.

Svatováclavská koruna pak prošla dalšími režimy, které si české dějiny vykládaly každý po svém. Za nacistické okupace navštívil korunní komoru Reinhard Heydrich. Komunistický režim se naopak snažil potlačit náboženský rozměr klenotů a představovat je především jako kulturně historické předměty. A v roce 1968 po okupaci vojsky varšavské smlouvy získalo jejich vystavení mimořádnou sílu právě jako připomínka historické kontinuity českého státu.

To je na svatováclavské koruně podstatné. Jednotlivé režimy se měnily, dynastie mizely. Politické výklady přicházely a odcházely. Koruna je všechny přežila.

A proto je potřeba letošní Habsburkové 500 číst přesně. Habsburkové do českých dějin patří. Ferdinandovo žezlo a jablko jsou dokonce součástí dnešních korunovačních klenotů. Ale svatováclavská koruna není symbolem Habsburků. Habsburkové byli jednou z dynastií, která ji používala. Koruna byla před nimi a zůstala po nich.

A právě v roce, kdy prezident republiky veřejně mluví o parlamentní monarchii a o habsburském následníkovi, je ten rozdíl zásadní. Protože historickou posloupnost lze převrátit jedinou nenápadnou změnou.

Správně zní: Habsburkové jsou součástí příběhu svatováclavské koruny.

Obráceně by to znělo: Svatováclavská koruna je součástí příběhu Habsburků. A to by byl úplně jiný příběh.

Česká republika zdědila korunu, která přežila Lucemburky, Jagellonce, Habsburky, monarchii, nacistickou okupaci i komunistický režim. A právě proto by se neměla stát kulisou politických představ člověka, který právě sídlí na Pražském hradě.

Habsburgové jsou jedna kapitola českých dějin.

Svatováclavská koruna je přežila a stejně jako nepatřila Habsburkům, nepatří ani prezidentovi, který dnes uvažuje o jejich návratu na Český trůn.

Tak a na závěr tu pro vás mám ještě jednu pozvánku.