J. BOBOŠÍKOVÁ: Vypískaný Pavel. A sjezd KSČ u Rozhlasu.

Podívejte se na tento obrázek. Prezident Petr Pavel, ministr obrany Jaromír Zůna a náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč si před českým rozhlasem připomínají oběti okupace z 21. srpna 1968. Správně. Na okupaci vojsky varšavské smlouvy se zapomenout nesmí. Ale když už vzpomínáme, vzpomínejme pořádně.

Prezident Petr Pavel, bývalý člen KSČ. První dáma Eva Pavlová, bývalá členka KSČ. Premiér Andrej Babiš, bývalý člen KSČ. Ministr obrany Jaromír Zůna, bývalý člen KSČ. Náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč, bývalý člen KSČ. Předseda Ústavního soudu Josef Baxa, kandidát na členství v KSČ.

Vážení ústavní činitelé, vážení hosté, dámy a pánové. Každý rok si 21. srpna připomínáme události roku 1968 před budovou českého, tehdy československého rozhlasu, abychom uctili památku těch, kteří během nich přišli o život. Přátelé, tohle je dnešní vrchol České republiky a část jeho představitelů dnes pokládá věnce obětem režimu, jehož stranickou legitimaci sami nosili nebo oni usilovali. Je to ironie dějin, nebo je to důkaz, jak rychle jsme se naučili zapomínat?

Petr Pavel požádal o vstup do KSČ v roce 1983 a členem se stal v roce 1985. Nový náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč byl kandidátem od roku 1984 a členem KSČ od roku 1986. Jaromír Zůna byl členem strany od roku 1981 až do roku 1989. Eva Pavlová byla rovněž členkou KSČ. Předseda Ústavního soudu Josef Baxa se v únoru 1988 stal kandidátem členství, ale listopad 1989 přišel dříve, než mohl být přijat. A Andrej Babiš, dnešní premiér, vstoupil do KSČ v roce 1980. Sám později vysvětloval, že mu členství pomáhalo v kariéře v zahraničním obchodě.

A právě tady začíná ta skutečně nepříjemná otázka. Co když někteří z nich komunismu ani hluboce nevěřili? Co když prostě věděli, co je potřeba udělat, aby mohli postupovat? Pak to totiž není omluva. Pak mluvíme o oportunismu.

A oportunista je možná pro stát nebezpečnější než fanatik. Fanatik alespoň věří tomu, čemu slouží. Oportunista slouží tomu, co se mu právě vyplatí. Před rokem 1989 přijmete pravidla komunistického systému, protože vám umožňují kariéru. Režim padne. Přejmete pravidla nového systému a pokračujete vzhůru.

Takže se neptejme jen, na které straně dnes stojí Petr Pavel, Andrej Babiš, Jaromír Zůna, Miroslav Hlaváč. Ptejme se, proč na ní stojí. Protože skutečně změnili své hodnoty, nebo proto, že se prostě jen změnily okolnosti?

A skutečná sebereflexe přece není věta: Byla jiná doba, byl jsem mladý, chtěl jsem dělat kariéru. Skutečná sebereflexe začíná mnohem hůř: Já jsem se rozhodl z toho mít prospěch a tehdy jsem se rozhodl špatně.

Dnes je snadné odsoudit okupaci Československa. Dnes za to nikdo nepřijde o kariéru. Dnes se za to pokládají věnce. Jenže charakter se nepoznává podle toho, co člověk říká, když ho to nic nestojí. Pozná se ve chvíli, kdy je výhodnější říci ano a on přesto řekne ne.

A u prezidenta, premiéra, ministra obrany nebo šéfa armády už nejde jen o morálku, jde také o bezpečnost. Protože v krizové chvíli potřebujeme vědět, že člověk v čele státu má něco pevnějšího než schopnost přizpůsobit se právě vítězící moci. Oportunismus není vlastizrada, ale oportunista s obrovskou mocí je pro stát zatraceně nebezpečná sázka.

Takže klidně pokládejte věnce. Mluvte o srpnu 1968. Mluvte o odvaze těch, kteří se postavili sovětským tankům. Ale když nám dnes o odvaze vyprávějí bývalí členové KSČ, máme právo položit jednu jedinou otázku: Kde byla vaše odvaha tehdy, když vás mohla něco stát?

Protože odpustit můžeme, ale odpuštění není amnézie. A společnost, která odpouští bez skutečné sebereflexe, vysílá naprosto děsivý vzkaz. Problém nebyl v tom, co jste dělali. Jen jste to dělali ve špatné době.

No a tak nejde jen o prezidenta Pavla, jde o prezidenta, premiéra, první dámu, ministra obrany, šéfa armády i předsedu Ústavního soudu. Lidi, kteří dnes stojí na vrcholu demokratického státu.

A otázka zní: Díváme se na lidi, kteří skutečně změnili své hodnoty, nebo na lidi, kteří vždycky včas poznali, které hodnoty právě vítězí? Odpustit můžeme, ale zapomenout to nesmíme.