Jak Petr Pavel odklonil debatu o České televizi. A Robert Fico zkomplikoval český pohled

Dámy a pánové, přeji vám krásnou neděli.

Jsem Petr Bohuš a modrý jelen a vítám vás u dalšího zamyšlení mezi dvěma světy.

To dnešní jsem nazval: Jak Petr Pavel odklonil debatu o České televizi a jak Robert Fico zkomplikoval český pohled na Slovensko.

Ne, není to překlep a není to ani provokace. Jen jsem si tento týden uvědomil jednu zvláštní věc.

Minuta ticha prvními dnešními zprávami. Výstražná stávka se projevila hned po půlnoci. Zprávy dnes začínají s minutovým zpožděním kvůli výstražné stávce zaměstnanců České televize.

Ještě na začátku týdne to vypadalo, že hlavním tématem bude stávka zaměstnanců České televize. Řešily se koncesionářské poplatky, svoboda slova, demokracie. Zdálo se, že právě tohle téma bude rezonovat v průběhu celého týdne a že kolem něj vlastně panuje poměrně jasná shoda.

Jenže už minulou neděli se začaly objevovat první pochybnosti. Najednou už to přestával být úplně jednoduchý příběh. Začínalo se ukazovat, že kolem České televize existují i jiné pohledy přímo v České televizi, že nebude stačit mluvit jen o výši koncesionářských poplatků, že bude potřeba otevřít mnohem důležitější debatu.

Já vám dám příklad. Teď se hodně pracuje s tou důvěrou. Když se podívám na normální lidi, které znám, myslím si, že nikdo, kdo třeba žije v Chotyni, nezpochybňuje kvalitu meteorologického vysílání a meteorologů. Nikdo nemá pochyby o tom, jestli jsou objektivní nebo ne.

Ale stejně ráno, než vylezete z postele, se prostě podíváte do toho mobilu a ten zformuje váš názor na to, jaký bude počasí. Můžete se podívat také na web, ale většinou to nečiníte. Teď mluvím jako člověk, který má vídící, tak vím, kam se podívají.

Prostě se podíváte na Windows nebo se podíváte na Aladina, nebo se podíváte na ty věci, kterým se říká veselý osel, protože jsou pro osly. Ale to je ten problém. Vy prostě ty informace můžete získávat jinde a získáváte je aktivně.

Vy jste zmínil věci, které mohou poskytovat komerční subjekty, což je jasné. Je tam určitě nějaké pole, kde se veřejnoprávní vysílání nebo veřejnoprávní produkty s těmi komerčními jaksi překrývají.

Nicméně vidíte v tom veřejnoprávním vysílání nějaké věci, které jsou pro demokracii nezbytné, které ovšem komerční subjekty nenabízejí?

Já si myslím, že už to není relevantní. To je to jedno.

Zahraniční vysílání, nebo zahraniční zpravodajství, lépe řečeno, kterou komerční subjekty někde nabízet nebudou. Nebudou posílat, myslím teď u nás možná, ale nebudou posílat, nebudou trávit tolik času na například na Ukrajině v tomto konfliktu. Není to jedna z těch věcí, když se bavím o spravedlnosti, není to jedna z těch věcí, které jsou přidanou hodnotou, kterou nikdo jiný nedělá? Protože jsou finanční náročné.

Zaprvé si myslím, že to není tak jednoznačně kvalitní. Já sleduju docela hodně vývoj ve Spojených státech. Myslím si, že zrovna zpravodajství České televize bych nenazval jako pokrývající všechno, co se tam děje, ale velmi si vybírající. Ale to není tak důležité.

Tam je jeden zpravodaj a přirozeně všechno, co se děje. Co se vám nelíbí, ale co si myslím, že je zásadní, je, že to stejně je jedno. V tom smyslu, v tom výsledku, v okamžiku, kdy mám tak malý podíl na tom, z čeho si lidi utvářejí názor, je toto fuk. Co se týče uměleckého vysílání, to si myslím.

A teď se bavíme o tom modelu. Já neříkám, že by měli. Máte tady regionální vysílání a tak dále. Máte vysílání pro menšiny, máte legionální vysílače. Normální privátní vysílače, které pokrývají regiony.

Já si myslím, že je to o tom, o té debatě, o tom modelu. Ta debata neproběhla. Ten čas se posunul a je potřeba debatovat jiný model, u kterého mimochodem to, jak je financovaný, je skoro to poslední. Je třeba pokrývat to, co je ještě užitečné dělat z toho veřejnoprávního média a myslím si, že bysme dospěli k výsledku, že je toho mnohem míň, než si myslíte.

Jakou roli má veřejnoprávní televize v digitálním světě? Co od ní očekáváme dnes? Má být institucí, která lidem především vysvětluje svět z jednoho pohledu jako doposud? Nebo místem, kde se mohou potkávat různé názory a kde se lidé učí rozumět jeden druhému?

To je ekonom otázka. Tak já se vás zeptám na závěr. Máte instituci, která má 7 až 8 miliard rozpočet a najednou ji vezmete 2 miliardy. Může fungovat?

Tak teď vás překvapím samozřejmě. Já jsem zažil. Já jsem se pět let živil restrukturalizacema. Samozřejmě.

Dobře, ale možná jste se neživil restrukturalizací v podniku, který má zákonem dané, co má dělat. I tam je ten prostor. Když se podívám na televize, na model naši přes tu Evropu, teď vynechám tu debatu o tom změně modelu.

Člověka jako udeří do očí dvě věci. Na tom rozpočtu dělá Česká televize víc programu, než by tomu rozpočtu odpovídalo, takže v tom evropském měřítku těch pět až patnáctimilionových zemí. A druhá věc, a to se tady úplně ignoruje, ale drtivá většina těch modelů funguje s tím jednotným vedením pro televizi a rozhlas, což je samozřejmě ohromný potenciál na úsporu.

Miroslav Senr, děkuju mnohokrát za váš čas. Mějte se hezky.

Nenastal čas ve veřejnoprávní televizi promyslet znovu nejen způsob jejího financování, ale především její poslání v době, kdy už téměř každý nosí v kapse přístup k informacím z celého světa?

Právě tohle mi připadá jako debata, která je potřebná a mohla by být opravdu zajímavá.

Jenže právě ve chvíli, kdy se začala rozbíhat, přišel prezident Petr Pavel.

Úterní události právě začínají. Jsme rádi, že sledujete Českou televizi.

Spory kolem složení české delegace na summitu NATO má vyřešit až Ústavní soud. Prezident podal kompetenční žalobu. Nelíbí se mu, že vláda ho v Ankaře nechce.

Kabinet v pondělí schválil, že Česko bude na jednání zastupovat premiér a ministři zahraničí a obrany. Předseda vlády krok prezidenta respektuje. Andrej Babiš ale nemá za správné, aby na sebe ústavní činitelé podávali žaloby.

Opozice naopak postoj Petra Pavla chápe. Státu na venek je pravomocí prezidenta podle článku 63 Ústavy České republiky. Je to v podstatě popis jeho práce. Vyloučit prezidenta z výkonu této pravomoci tedy znamená omezit jeho roli, kterou mu dává ústava, nikoli vládní usnesení.

Vznikl spor o to, kdo má zastupovat Českou republiku na summitu NATO. Vláda měla jednu představu, prezident druhou. A protože jsme právní stát, prezident se obrátil na Ústavní soud.

Středa a její události. Vláda má zajistit účast prezidenta Petra Pavla na červencovém sumitu NATO v Ankaře. Ústavní soud vydal předběžné opatření s tím, že kabinet nesmí hlavě státu klást žádné překážky.

Soud uvedl, že účast prezidenta na klíčových jednáních Severoatlantické aliance je zavedenou praxí.

Ústavní soud rozhodl poměrně rychle, tak rychle, že odklonil pozornost od debaty o České televizi. Přehrál médiím nové, mnohem silnější téma.

Summit začíná 7. července a ještě v tomto týdnu se uzavírají akreditace. Vládě ministrů zahraničních věcí a ministerstvu zahraničních věcí se ukládá, aby bezodkladně notifikovali organizaci Severoatlantické smlouvy NATO a organizátorům summitu organizace Severoatlantické smlouvy NATO ve dnech 7. až 8. července 2026 v Ankaře, že součástí oficiální delegace České republiky je prezident republiky.

Rozhodnutí považuji za naprosto absurdní. Zahraniční politiku na samitu NATO má hájit vláda, která je za ni podle ústavy odpovědná. Proto si myslím, že rozhodnutí Ústavního soudu jde proti zájmům České republiky.

Ještě v pondělí jsme řešili stávku České televize. Začínali jsme se ptát, co má veřejnoprávní televize vlastně dělat a jakou má mít roli. O dva dny později už jsme řešili prezidenta, Ústavní soud, samit NATO a služební cestu do Ankary. Debata o veřejnoprávní televizi téměř zmizela z titulních stran.

A právě tehdy jsem si uvědomil jednu věc. Jak krátký život mají některá důležitá témata. Ještě před dvěma dny jsme vedli debatu o tom, jakou má mít veřejnoprávní televize roli v dnešním světě. A pak přišlo nové téma a ta předchozí debata téměř zmizela, jakoby nikdy neexistovala.

Říkám si, jestli to není jeden z problémů dnešní doby. Dřív než stihneme jednu důležitou věc domyslet, už řešíme další. A možná právě proto nám často unikají souvislosti. Ne proto, že bychom měli málo informací, ale protože přeskakujeme od jedné události ke druhé.

A jak chce Slovensko a Maďarsko vyšetřit otázku Benešových dekretů? Udělali to samozřejmě. My jsme neřešili dnes bilaterální agendu. Soustředili jsme se plně na formát V4. My jsme si s pánem premiérem smluvili krátké setknutí v Bruselu, kde jsme si nastavili určité priority bilaterálních vztahů, kterým se chceme věnovat. A já chci za vládu slovenské republiky velmi jasně pověřit, že nám záleží na přátelských, vzájemně výhodných vztazích. Všechno proto, aby byly dobré vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem.

A pak přišel Robert Fico a zkomplikoval český pohled na Slovensko, ne slovenskou debatu, český pohled. V českých médiích totiž často slýcháme poměrně jednoduchý příběh, že slovenská veřejnoprávní televize je pod kontrolou Roberta Fica provládní. Pak si ale pustíte jeho veřejné vystoupení a vidíte premiéra, který se ostře pouští právě do redaktorky veřejnoprávní televize.

Úplně mimo hlupáka, prepáčte, zavírat normálně hlupáka. No, normálně, 100 litrů studené vody, takto by ses vylil hadicí jak blázen, tu redaktorku ze slovenské televize.

Přiznám se, že mi to úplně nezapadá do obrazu televize, která by měla být poslušným nástrojem vlády. Neříkám, že je všechno v pořádku. Naopak, myslím si, že osobní útoky na novináře do veřejné debaty nepatří a novinářů je potřeba se zastat.

Jenže právě tady jsem si znovu připomněl tu předchozí myšlenku. Nestačí vědět, co se stalo. Stejně důležité je uvědomit si, jaký příběh si o tom vytváříme a kdo nám ho vypráví.

Napadá mě ještě jedna otázka. Proč se některé novinářské příběhy stanou okamžitě velkým tématem? Zatímco jiné téměř zapadnou. Když je pod tlakem novinář, který zapadá do většinového mediálního obrazu, ozývá se hlasitá profesní solidarita. A to je dobře. Jenže když se dostane do problému novinář s jinými názory nebo jiným pohledem na svět, bývá kolem toho často mnohem větší ticho, menší podpora.

Anitu naposledy jsme si rozprávali před měsícem a vypadá to, že odvtedy měla dost turbulentní období, které zřejmě vyvrcholilo. Dnes jsem viděl, co vidíš na sociální síti. Viděl jsem nějaké video, kde v pátek o tebe psaly aktuality, stejně jako o mně. A dnes jsem čítal, že si přišla o robotu.

Tak dobrý den přeji divákům. Ano, jak už jsem řekla ve svém videu, dneska mě propustili. Takže oficiálně – oficiálně vyhlášení bylo, že je to kvůli tomu, že jsem založila ten kanál, ten YouTubový kanál, který funguje mimochodem jen dva týdny. A tak všichni vědí, co se vlastně stalo. Aktuality, konkrétně redaktor David, zveřejnil ten článek, který jednoznačně podle mého názoru byl signálem pro tiskovou agenturu, aby mě propustili. Že mám tam také nějaké vyhraněné názory, názory, které pro mainstream nejsou akceptovatelné. A vlastně v tom článku dávali najevo, proč si mě tam drží v té agentuře, když mám takéto názory.

Vzpomněl jsem si třeba na nedávný odchod novinářky Anity Rady ze soukromé tiskové agentury Sita. Nechci teď hodnotit celý ten spor, ani rozhodovat, kdo měl pravdu. Jen mě zaujalo, že kolem něj neproběhla zdaleka tak intenzivní profesní reakce jako v případě redaktorky STVR. Solidarita. A právě tehdy jsem si položil otázku: neměříme někdy různým lidem různým metrem? Možná právě v takových chvílích se nejlépe pozná, jestli nám jde opravdu o svobodu novinářů nebo jen o některé novináře.

Co ti vlastně vyčítali v tom článku a co ti vyčítal tvůj bývalý již dnes zaměstnavatel? No, o tom, co jsme si rozprávali, bych skutečně nechtěla hovořit. To je naše záležitost. Ale já bych se opravdu chtěla věnovat tomu článku – kvůli čemu mě vyhazují z práce. Ten článek budu nyní rozebírat věta po větě. Řeknu ti nic, kvůli čemu by měl být člověk vyhozený z práce. Proto se ptám.

Tak pojďme větu po větě. Začnu tím, že David klame už v titulku a navádí ty čtenáře, že já jsem nějaký konfliktní typ, který chodí do parlamentu a tam se vlastně hádá s politiky. Což není pravda, protože to dělají právě oni. A když si všimneš, to je jejich metodika – to, co dělají oni, to chování arogantní, neslušné, povýšené, tak teď on chce navodit dojem, že já jsem taková. Přičemž já, a myslím si, že to potvrdí i ostatní politici. Vždy jsem slušná, vždy přijdu, pozdravím se, slušně se zeptam. Já jsem se s nikým jako nepotkala a určitě ne s Michalom Šimečkem.

Dnes nežijeme ve světě, kde jsme odkázáni na jeden televizní kanál nebo jedny noviny. Díky internetu, mobilním telefonům a sociálním sítím máme možnost sledovat zdroje z různých zemí, porovnávat informace, jejich interpretaci a vytvářet si vlastní úsudek. To je podle mě jedna z největších změn posledních 20 let.

Dřív jsme byli odkázáni hlavně na to, co nám řekla televize nebo napsali noviny. Dnes můžeme během několika minut sami porovnat. Jak o stejné události informují média v Česku, na Slovensku, v Německu nebo ve Spojených státech. A právě to mění i roli veřejnoprávních médií.

More over 30 count these bi labs. Like until now, the existing and funding of these laboratories knowingly, with from you, the American people learning. Newils for example on clinical trials that are under at these facilities and that are raising ethical, financial and security concerns regarding the supposed US national security. Security team lied repeatedly to the American people about the existence of US funded and supported biolabs. Not only did they lie, they threaten those who attempted to expose the truth. So this case today breaks new ground as the information surrounding the existence, story locations and funding of these US funded biolabs has been...

Veřejnoprávní média už dnes nebojují o to, aby byla jediným zdrojem informací. Ten boj už dávno prohrála a myslím, že je to vlastně dobře.

Díky tomu už dnes nikdo nemá monopol na pravdu. Dnes mohou veřejnoprávní média uspět jen tehdy, když budou patřit mezi ta nejdůvěryhodnější.

A důvěra se nedá nařídit zákonem. Nedá se vybrat na koncesionářských poplacích a nedá se získat tím, že budete lidem říkat, co si mají myslet.

Důvěra vzniká úplně jinak. Otevřeností, ochotou připouštět různé pohledy a diskutovat o nich.

Myslím, že právě v tom spočívá jejich skutečné poslání veřejnoprávních médií. A pokud se jim to bude dařit, nebudou muset bojovat ani o naši pozornost, ani o naši důvěru. To jim lidé dají sami.

Mějte se hezky a děkuji vám za pozornost.

Minuta ticha za stabilitu a nezávislost Českého rozhlasu a České televize.

Ah.