Jan Konfršt: Jak nás instituce tiše připravují o svobodu.

Věř a víra tvá tě uzdraví.

Říká se v Bibli, kde všude společnost a stát bere víru obyčejným lidem.

A jak moc se to děje? A je to řízený proces? Pakliže ano, kdo ho řídí?

>> Použil jsi větu „stát bere víru lidem". Jakou víru?

To je symbolická otázka. Stát se chová tak, že naopak vnucuje lidem jinou víru. Víru ve stát. Víru v to, že on je ten – myslím státní instituce – kteří se zařídí a zajistí, aby se člověk měl dobře, pohodlně. Jen musí konat to, co mu také nařídí. Musíš být poslušný, musíš pracovat, musíš plnit zákony, ale zákony světské, ne zákony niterné.

Jednu víru nahrazuje druhou. Nahrazuje víru niternou s tou vírou, se kterou jsme se všichni zrodili, vírou vnější, vírou v instituce, které v okamžiku, jak přestaneš být poslušný, se obrátí proti tobě.

Třísku v oku bližního vidíš a břevno v oku svém – cituji volně z Bible. Proč vidíme chyby druhých jako větší problém než své chyby? Je to ochrana před pocitem „jsem vinen" nebo snad jednoduché přehazování zodpovědnosti za svůj božský život?

Já bych všechno to, co jsi teďka řekl, shrnul do jednoho jediného slova, do jedné vlastnosti. To je egoismus.

Chce-li člověk obstát sám před sebou... Má-li chcíl večer v rámci té své rekapitulace, toho všedního běžného dne obstát před sebou a říci si: „Jo, bylo to dobré, obstál jsem" – tak nemůžu hledat chyby. Tak budu obráceně hledat chyby u toho druhého.

Všechno, co se mi odehrálo negativního během toho dne – to teď říkám jako schéma – nejsou chyby moje, ale ten, se kterým jsem se potkal, ten, který mi nerozuměl, ten, který se mi protivil – a tak dále – to byla jeho věc. Já za to nemůžu. To on, to já ne. On, ne já. To je ten trám v oku mém, třísku oka toho druhého.

Bavili jsme se o tvé knize Poutník, která přináší jiný pohled na život Ježíše Krista. Nedávno ti vyšlo její druhé vydání. Když se zvenku dívám na církev a její pohled, je tam zjevná fascinace ukřižováním. Běžný věřící bez teologických základů pak asi mnohdy vidí jen první vlnu tohoto církevního marketingu. Utrpení, hřích, nečistotu, strach a vinu, destruktivní obrazy.

Proč to tak je? Kde leží skutečné poselství života Ježíše? A co tvoje kniha dává lidem, že si ji rádi kupují? A první vydání se vyprodalo?

>> Kniha Poutník vyšla v roce 2020 v květnu. Je to téměř šest let, co vyšla. Vyšla v nákladu 2000 kusů. My když jsme teďka spolu s manželkou zařizovali dotisk, tak jak v nakladatelství, tak v kosmasu jako distribuční instituci nám bylo řečeno: „Vy už jste během šesti let vyprodali 2000 knih."

No, to je něco úžasného. To je až výjimečné. Já to říkám teďka trochu odlehčeně a jsem tomu rád. To je můj dodatek, proč to také říkám.

Proč to kupují? Protože si jsem přesvědčen o tom, že v současné době se knihy prodávají především systémem. Jedna paní povídala, že knižní trh je přesvícen množstvím publikací, a nabídnout něco nového, něco skutečně informačně ilustrativního natolik, že si ten čtenář může říci: „Ale na tom by opravdu něco mohlo být" – to je v současné době poměrně obtížné.

Myslím si, že to, že se vyprodalo těch 2000 knih během této tak relativně krátké doby, vypovídá o tom, že ten čtenář, který si to přečetl, je zaujatý jinou možností, než je standardně církvemi institucemi nabízena. A je zaujatý tím, že může existovat – že možná opravdu existuje – dodnes jiná varianta, jak prožít život. Nejenom v utrpení, ale v radosti, v lásce, v přátelství, spolu s naplněním vlastnostmi, které dávají životu opravdu hluboký smysl.

A já jsem rád, že se mi podařilo – odvážím se to říci nahlas – že se mi to podařilo do této knihy vložit, že ten, o kterém tam píšu, takto žil a byl těmito vlastnostmi naplněn, nejenom charakterizován ve své době, ale i naplněn tím, že žil.

Milí diváci, zdravím vás z redakce Svědomí národa.

Pamatujete si určitě na tu dobu, kdy běžné věci nebyly běžné a běžně možné. Já bych s vámi chtěl tady sdílet určitou rekapitulaci, osvěžení toho, co se dělo dřív a co pozorujeme v té společnosti i nadále.

Byly to nákupy techniky pro redakci ve firmě Megapixel, kde nám obsluha řekla, že nás neobslouží. Poté, co jsem nějakým způsobem se snažil dovolávat se svých práv a že to není normální – a připomínám, že to bylo v době, kdy epidemie už byla víceméně za námi – tak řešení bylo takové, že mi techniku po několika více či méně výhruškách vydali. Já jsem si to nenechal líbit dál a napsal jsem to na jejich stránky v Googlu, co se odehrálo, včetně příslušných paragrafů. Z jejich firmy přišla omluva a že proškolili personál.

Pak tady byla situace s vrácením redakčního modemu do pobočky Vodafonu na Národní třídě v Praze, kdy mladý personál na mě zaklekl, že nemám nasazenou roušku. Což v té době už víceméně po vyprchlí epidemie, tak jsem jim řekl, že jsem zdravý a že jim do toho nic není, že jsem zdravý jako rybička. Na což reagovali tím, že zmáčkli takové panikové tlačítko a aby přivolali policii.

V rychlosti další kauzou: Komerční banka – „neotevřeme vám účet, protože jste dezinformátoři" – a dává to tam Ministerstvo vnitra.

Řekl nám úředník Komerční banky v té dané době.

IT služby pro naší redakci dlouhodobě se snažily nám pomáhat – lidi samozřejmě za peníze – kteří nám spravovali web. Pak přišel email, že naše stránky nám nemůžou pomáhat dál spravovat, protože dělají jakousi práci pro tehdejší vládu a vládní stranu a že nechtějí tuto práci ohrozit.

Ty situace, které tady popisujeme, samozřejmě nejsou ojedinělé ani v naší redakci, a určitě i vy máte své zkušenosti. Je to takové trochu zrcadlo společnosti a je to jeden z hlavních motivátorů, které nás už pět roků drží u toho, abychom se drželi našeho mota: „Nemlčme."

My si myslíme, že o těchto věcech se mlčet nemá, že je potřeba přinášet informace. A ostatně i zpětná vazba od mnohých z vás je, že jste za to rádi, protože díky informacím, které přenášíme, nemáte pocit, že jste sami se svým postojem k životu nebo se svým názorem.

My vám moc děkujeme za to, že nás sledujete, že nás celých těch pět let podporujete, protože jste to vy a jenom vy, díky komu tu práci už těch pět let můžeme dělat.

Nemáme žádné příjmy od velkých inzerentů, nemáme žádné velké sponzory. Opravdu ta naše práce je podporovaná z daru vás, drobných diváků. A pokud můžete, podpořte nás, prosím, i nyní, ať můžeme v té své misi pokračovat. Děkujeme.

>> Děkujeme.

>> Napsal jsi knihu o Ježíšově životě. Představme si dnešní obludný televizní formát zpravodajství a moment, kdyby se štáb dostal k poslední večeři. Ježíš má minutu na odpověď na otázku. Jaká je nejdůležitější část vašeho učení? Co chcete vzkázat lidem? Co by podle Jana Konfršta Ježíš řekl?

Buďte upřímnými. Já jsem v té předchozí odpovědi mluvil o egoismu. Upřímnost je antagonismus egoismu. Buďte upřímnými.

Život, kvalitní život, smysluplný, dobrý život spočívá v tom, že budu upřímný k sobě, že budu hledat v sobě tu odvahu být svobodným, že budu v sobě hledat ty vlastnosti, které mě dělají člověka s velkým počátečním písmenem.

Buďte upřímnými.

Sebevědomí, uvědomění, nevědomí, svědomí, povědomí, bezvědomí. Vše obsahuje transpersonální odkaz na vědomí, jež je podle různých výkladů čistým bytím, přítomností a božskou podstatou dostupnou všem.

Co je pro tebe vědomí?

Já jsem se 20, 25 let stýkal s větším množstvím lidí. Organizovali jsme takzvaná povídání. A tento dotaz jsem vyslechl mnohokrát a mnohokrát jsem na to odpovídal z různých úhlů pohledů a snažil jsem se přiblížit v podstatě všechno, co nejjednoduší nebo nejjednoduš.

To se o to pokusím i teď.

Když spolu teďka mluvíme, přemýšlíme, ty kladeš otázku, já tvoji otázku poslouchám a v duchu už si připravuji odpověď. Přemýšlím o tom, co řeknu, tak aby to bylo možná co nejpravdivější, aby to mělo co největší vypovídací hodnotu. Ale tak, jak přemýšlíš ty, jak přemýšlím já, tak vytváříme, produkujeme energii, energii myšlenky.

Všechny tyto myšlenky, které jsi ty v rámci tohoto rozhovoru a já vytvořil, jsme jako energii vyslali kolem sebe do tohoto prostoru. I celý život, já celý život, všichni kolem nás, všichni obyvatelé této zemle a nejenom tohoto ostrova života, vysílají kolem sebe tuto energii všech zpráv, všech těch úhlů pohledu.

Vše, o čem uvažuješ, vše, co považuješ za – pardon – a vše, co současně také hodnotíš, protože už jenom o tom uvažuješ. A vytváříš tady energetické pole, de facto informační pole, tak jak vidíš svět ty, jako vidím já, jako vidíme kdokoli.

Detaily se můžeme lišit, ale de facto přemýšlíme neustále o tomtéž: o prostředí, ve kterém žijeme, a o tom, jak se v tomto prostředí etablovat, jak v něm obstát. Aby teď bych se mohl vrátit – aby to nebylo egoistické, ale aby to bylo upřímné – hodnotíš tento svět skrze své osobní vlastnosti jako kdokoli jiný a neustále vytváříš nebo obohacuješ to myšlenkové pole, které už tady je od pra pradávna, od té první myšlenky až doteď.

A de facto my, ty, já během tohoto rozhovoru a všichni během tohoto nekonečně dlouhého věku jsme de facto zaplňovali tu nekonečně obsáhlou paměť toho velmi obsáhlého počítače. Tomu říkám vědomí – čili soubor všeho, co kdy kdo, kdykoli vytvořil.

A teď se k tomu následně vracíme. Když zastavím symbolicky čas, tak ve chvíli, když jsme tady usedli k tomuto rozhovoru, tak už jsme měli k dispozici toto myšlenkové pole. Ty vzpomínáš, já vzpomínám, ty vytahuješ nebo psals tyto otázky na základě svých znalostí z našeho setkání minulého.

To, co o sobě víme, je de facto již v tom poli. Čili já bych mohl říci, že ty si vzpomínáš na to, jak jsi se mnou mluvil minule, ale současně bych to mohl také charakterizovat tak, že si tyto vzpomínky vytáhnul z paměti počítače, z toho vědomí. Tak to popisuju vědomí.

A protože to je nekonečně obsáhlé a je to vždy přítomné a všude přítomné, no tak je to Bůh. Vědomí je pro mě synonymem Boha.

K projektu „Člověk není obecný manuál": Narodíme se a kazety s nahrávkami od rodičů jedou na plný plyn po celé dětství. Nahrávají se programy a vzorce chování, pak škola, práce. Člověk je formován čím dál více – státem i vlastní rodinou. Kolikrát je tak, aby se zařadil, zapadl?

Je dobře, že obecný manuál není k dispozici, nebo je již v našem svědomí, nebo jej každým dnem hledáme, ztrácíme a nalézáme.

A platí všechno dohromady to, co jsem řekl. Platí všechno.

Já volně navážu to, co jsem řekl před chvílí. Já jsem ze času narození. Teď to říkám za sebe jako model, ale v okamžiku, když jsem se narodil, tak už jsem v sobě si přinesl také povědomí toho vědomí. Už jsem měl v sobě všechny ty informace. Už jsem se narodil s Bohem v náruči. Ano.

A potom jsem byl vychováván a formován státem a byl na mě vytvářen tlak jak ze strany výchovy rodičů, tak ze strany školy. Chodil jsem do školy, tak ze strany státu nebo ze strany zaměstnavatele. Když jdeme po té poutě životem, tak jsme neustále vystavení tlaku přílivu informací. Pořád neustále po nás někdo něco chce – ať ten stát nebo ten zaměstnavatel nebo rodiče nebo škola.

Neustále na nás vyvíjen tlak, abychom se chovali v zájmu toho, kdo stojí mimo nás. A ten rodič je také mimo nás. A ty seš ten, já jsem ten, kdo stojí ve středu tohoto tlaku a na mě je – kdy podlehnu, co uznám, že je to vhodné – čili to přijmu.

A v tomto případě to přijímám tak, že s tím nejenom souhlasím, ale já si říkám: ale to je natolik dobré, že to budu i šířit dál. To je moje svobodná vůle a to je moje svoboda jako taková. Ale ta svoboda souvisí také se zodpovědností. Svoboda a zodpovědnost by měly být rodné sestry jako dvojčata.

A to už je zase ta individualita člověka, který se musí rozhodnout a rozhoduje, jak tyto dvě vlastnosti vyvážit. Potom se na nich díváš a řekneš si: to je dobrý člověk. No, ten má rezervy. A to už je zase tvoje hodnocení, kdy se na ní díváš zvenku, ale kdy jej nechodíš v jeho botách. A proto můžeme říci: na život neexistuje jízdní řád. No, je třeba se dívat dovnitř nebo ven.

Jak moc těžké jsou to disciplíny a jak se od sebe liší?

My žijeme v duálním světě. Neustále vnímáme 3D svět a duální svět. Ano, ne. Jsme vychováváni – to je dobré, to je špatné. Žijeme v dualitě.

A teď jsi tady zmínil jednu formu duality: dívat se ven, dívat se dovnitř, pozorovat se zvenku, pozorovat se vevnitř. Čemu, co zvolím, čemu podlehnu, co je pro mě priorita.

Odpovídám nebo odpovím možná paradoxně: pro mě neexistuje venku a uvnitř. Já jsem se rozhodl jít té poutě životem v tom duchu, že to, co je venku, je ten Bůh venku, ale ten Bůh je i ve mně. Ten je všude přítomný. To vědomí je všude přítomné a vždy přítomné. Nerozlišuji, co je venku a co je u mě. To je uvnitř.

Co pozitivního vidíš na dnešní době?

Krásu, život a úkol. Odpověděl jsem schválně odlehčeně, možná symbolicky, poeticky.

Já jsem možná řeknu opět trošku vznešený a jsem šťastný, že žiju a jsem rád, že jsem si svého času zvolil ten čas zrození právě v tom čase, kdy jsem se narodil. A jsem rád, že jsem si zvolil právě tuto zem.

Já jsem člověk, který je plně srozuměn s tím, že jsem provedl tuto volbu a jsem s tím srozuměn celoživotně. Ať jsem – protože jsem ten starší člověk – tak jsem zažil i ty režimy předchozí. Okupaci jsem zažil velmi symbolicky, že jsem se narodil až na konci války. Zažil jsem to krátké období třetí republiky – to už trošičku vědomě. Zažil jsem, jak tomu říkáme, komunismus. Zažil jsem revoluční dobu 89 – velmi to zkracuji. Zažívám současnou dobu a za všechno jsem rád.

Za všechno. Nebyl bych tím, kým jsem, kdybych s čímkoli předtím bytostně nesouhlasil. Všechno přijímám, protože to všechno patří do mého rozhodnutí narodit se tehdy a tady. Miluji život v přítomném okamžiku se všemi jeho klady i nedostatky.

A teď můžeš jenom si sám symbolicky dopovědět.

A co je to vlastně ten nedostatek?

Kdybych protestoval proti tomu, že něco je špatné, nebyl bych tím, kým samým, protože to zdá se je špatné.

Teď zvedám ruku pro ty symbolické uvozovky, protože to všechno špatné je jenom zárodkem vyhodnocení, k čemu to mě mělo posloužit, abych to vyhodnotil tak, aby si každý člověk do toho, do této rovnice dopovídal to svoje.

A já si tam dopovídám, že to zdáně špatné mě jenom posílilo, jenom mě vybudilo, vyprovokovalo k tomu, abych byl v konci, to je ta symbolika, od těch šest let zpátky napsat knihu Poutník.

>> Rád cestuješ a mnohé krajiny jsi procestoval.

Na kterou cestu vzpomínáš nejraději?

>> Já nejsem žádný velkej cestovatel.

Musím to uvést na správnou míru.

Svého času ještě za točen jsem mým nejčastějším cestováním státem, který byl de facto ještě naší součástí našeho většího státu, bylo Slovensko, protože miluji hory a Tatry.

To bylo moje velké poutní místo z cestování pozdější doby, nebo v nedávné minulosti to bylo cestování za našimi krajiny do Rumunska, do Banátu a to bylo zase cestování víceméně symbolické v tom duchu, že jsme se tam potkávali se svými předky, těmi Čechy, který na začátku 19. století z důvodu nedostatku peněz a možností výdělku a potíží té doby odcházeli do krajiny, která byla de facto v té době prolesen.

To bylo naše cestování pozdě v době nedávné minulé.

No, upřímně řečeno, já nejraději cestuji na zahrádku.

Mně se dovolím si říci, že ke konci svého života zažívám nejkrásnější období, že díky tomu, koho jsem právě v závěru svého života potkal, nemám ani potřebu někam cestovat, že mi stačí otevřít oči, podívat se na svoji partnerku a je mi dobře tam, kde jsem.