Jaroslav Štefec, Jan Schneider: Ankara - problémy před a po? 15.7.2026

Takže vážení přátelé, omlouvám se, že jsme vás vytáhli do sklepa v takovém krásném horku. Doufám, že vám nebude zima tady, ale zahřejete se určitě v naší debatě.

Slyšíte to všichni?

Blíž.

Takže teďka to už slyšíte.

Dobře, tak já budu řvát.

Takže se zleva omlouvám, že jsme vás vytáhli do studeného sklepa z takovéhonádhernéhoteplavenku, takže nám to doufám odpustíte.

Mám pro vás ještě další překvapení, než začneme tuhletu debatu. 8. srpna v sobotu chceme uspořádat takovou prázdninovou debatu v Mišově, což je atomuzeum železné opony a bude tam kromě generála Arnuda Šandora Andora Arnuda Šardora, pardon, kterej tam bude nejen mluvit, ale i bubnovat.

Ale v Maďarsku točítá naopak.

Ano, já taky to používám maďarskej zvyk. Já jsem taky Maďar, že jo.

[smích]

Takže pan generál a kromě něho tam na 80 % vystoupí taky Miloš Zaman a další překvapení. Takže sobota 8. srpna v 11:00 Míšov u Rožmitálu pod Třemšínem. Jste všichni zváni. Ještě dostanete pak pozvánku.

Takže k dnešnímu programu máme teda ten problém Ankary před a po a chtěl bych tady uvítat vzácné hosty, především pana profesora Aleše Gerlocha, ústavního právníka, [potlesk] bývalého prorektora Karlovy univerzity, člena legislativní rady vlády a tak dál a tak dál. Vedle docentku Janu Rešovou z právnické fakulty, pak pana poslance Jaroslava Števce znáte a nakonec Honza Schneider, který do toho bude i vstupovat, takže se ho nebojte.

Takže díky, vítám vás a začneme. Omlouvám se za zpoždění.

Pane profesore, já jako moudřejší ustoupím a nechávám to.

[smích]

Děkuju.

Dámy a pánové, vážení přítomní, srdečně vás zdravím. Já jsem shrnul takové krátké celkem snad úvodní vystoupení do osmi bodů. Eh, a přece jenom bych to zasadil do širšího kontextu. Samozřejmě asi dalším se bude i já teda k tomu závěru bych se eh pak zaměřil na tu aktuální situaci nepochybně, ale zasadil bych to do širšího kontextu jednak určitého ústavního vývoje postavení prezidenta republiky a jednak do platné úpravy ústavní, která vymezuje vlastně trojí postavení prezidenta republiky a z toho vyplývají určité rozdíly potom eh jeho pravomocech nebo oprávněních. Eh, takže to je myslím docela eh důležité.

První tedy poznámka se týká toho, že historicky eh vlastně máme třetí takový ústavní režim postavení hlavy státu. Eh, první najdeme, pokud pomineme tu prozatímní ústavu, která působila krátce po vzniku Československé republiky, máme tu úpravu z roku 1920 ústavy.

Vás blíž.

Blíž.

Ano.

Aha, dobře.

E, tu ústavu z roku 1920, která byla ústavou období první republiky a platila až do roku 1948, a tam prezident republiky byl součástí moci výkonné a jeho rozhodnutí, ale i další úkony, a to je důležité, eh, které činil v oblasti moci vládní a výkonné, podléhaly všechny kontrazignaci, čili spolupodpisu, a to nejenom předsedy vlády jako dneska, ale dalších členů vlády, kteří nesli odpovědnost za tyto úkony.

Eh, už tehdy existovaly určité spory v některých případech, co vlastně ten pojem „úkony moci vládní a výkonné" znamená a nějaké takové spíš krajní názory eh tvrdily, že to znamená třeba i vystoupení prezidenta republiky v rozhlase tehdy, které má předem si konzultovat, co tam bude říkat, což samozřejmě spíše odmítal jak tedy Masaryk, tak i Beneš později. Nebo naopak zase prezident Masaryk v některých případech se snažil tu pravomoc rozšířit a eh nechtěl úplně respektovat názory vlastně politických stran rozhodujících, které tvořily vládu.

V roce 1948 ta ústava převzala vlastně stejný režim a nově potom byl založen v roce 1960 a také podle ústavního zákona o Československé federaci 1968, který platil až do konce federace, to znamená až do roku 1992 včetně. A tady naopak prezident republiky byl odpovědný za výkon funkce. Byl volen původně národním shromážděním, později federálním shromážděním. Čili teoreticky se to nestalo, ale mohl být odvolán z funkce tím, kdo ho volil.

A neexistovalo zde dělení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Eh, jako hlava státu měl samostatnou kapitolu nebo hlavu v ústavě, samostatnou úpravu a měl poměrně rozsáhlé pravomoci. Některé se shodovaly i s těmi dnešními, ale vykonával je v podstatě samostatně.

Je třeba samozřejmě připomenout, že v těch letech 1948 až 1989 včetně se uplatňovala nejprve neformálně, později ústavně zakotvená vedoucí úloha komunistické strany, takže i prezident republiky, který i nakonec skládal slib v tomto směru, do značné míry byl vázán těmi rozhodnutími vedoucích orgánů komunistické strany. A pouze v takových výjimečných situacích, jako byl srpen 1968, eh, kdy vlastně tehdejší prezident republiky Svoboda vystupoval jaksi autonomně, můžeme říci samostatně zcela, eh, tak se pak prokázalo, že ústava mu dává poměrně široké pravomoci z hlediska jak složení vlády, odvolávání členů vlády a podobně.

Po roce 1989, kdy odpadla ta vedoucí role komunistické strany, tak potom tehdejší prezident Václav Havel měl velmi široké pravomoci, které i reálně využíval včetně zákonodárné iniciativy. To znamená, mohl navrhovat zákony, eh, včetně toho, že eh samostatně mohl zasahovat do složení vlády, jmenovat a nejenom předsedu vlády jednotlivé ministry.

To se mění po roce 1993. A tady se dostáváme už k té platné úpravě, která je modifikací, a to je důležité vždy si uvědomovat, modifikací té ústavy z roku 1920. Hlásí se k tomuto vzoru, k tomu má mimo jiné tu dělbu moci zakotvenou – zákonodárná, výkonná, soudní – prezidenta zařadila do moci výkonné, ale jsou tam některé významné posuny.

Eh, uvedl bych asi ty hlavní.

Zaprvé tedy prezident republiky má samostatné pravomoci v článku 62 ústavy, které nepodléhají kontrazignaci. To v podstatě, dá se říci, byl výsledek požadavku Václava Havla, který jako předpokládaný, nebo se říká někdy „prezidentní" prezident České republiky, vlastně chtěl, aby některé pravomoci reálné mu zůstaly.

Většina pravomocí je v článku 63, který se tady zmiňuje v té souvislosti s Ankarou. Když to takhle zkrátíme, podléhá kontrazignaci, ale jsou to jenom rozhodnutí, eh, která jsou učiněna, nikoli tedy všechny úkony nebo veškeré jednání právní, které by ten prezident republiky učinil. Týká se to jak vyjmenovaných pravomocí, třeba zastupování státu navenek, vrchní velitel ozbrojených sil, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, to všechno dělá vlastně v tom režimu kontrazignace. Nemůže tady jednat samostatně.

A dále potom běžných zákonů, kterému dávají další pravomoci rozhodovat. Příkladem je třeba jmenování profesorů nebo rektorů vysokých škol. V praxi [frknutí] se to projevilo v tom, že v tomto režimu potom vždy ty návrhy činí příslušný ministr podle kompetenčního zákona. Čili zákon stanoví působnost jednotlivých ministerstev a správních úřadů [odkašlání] a probíhá to nikoli tak, jak by se dalo snad z toho textu dovozovat, že prezident vlastně třeba navrhuje, kdo bude soudcem soudu, nebo že on eh navrhuje, kdo bude profesorem a pak to nějak eh ten předseda vlády buď schválí nebo neschválí. Ale je to opačně, jo.

Čili ta praxe je taková: ministr spravedlnosti na základě nějakých kritérií, které jsou stanoveny zákonem na soudcích, navrhne soudce, schválí to vláda, předloží prezidentovi, ten by mohl některého z nich odmítnout z nějakých důvodů.

A když souhlasí, tak to potom předseda vlády podepíše to jeho rozhodnutí.

Byly tam případy, to asi víte, že třeba odmítl jmenovat nějaké profesory, odmítl jmenovat nějakého generála a tak dále.

Jo, čili tady lze na tom dokumentovat, že ta pravomoc prezidenta je spíše taková brzdící, spíše má vlastně bránit některým, ať už odůvodněným nebo méně odůvodněným případům, se kterými nesouhlasí.

Proto tam nota bene je, protože jinak by samozřejmě vůbec ta pozice prezidenta republiky byla pak zbytečná, ale není iniciátorem politiky státu, není tím, kdo tvoří tu politiku.

To je samozřejmě vláda, která je odpovědná z výkonu funkce poslanecké sněmovně.

A to je velmi důležité, protože to je jeden z klíčových argumentů.

Prezident republiky podle ústavy není odpovědný za tato rozhodnutí. Za ně odpovídá vláda poslanecké sněmovně.

Jo a to v dalším zřejmě o tom znova budeme mluvit, protože to je velmi důležitý argument z hlediska potom toho konkrétního případu zastupování státu v mezinárodních vztazích.

A vedle toho potom je třeba ještě možná připomenout, že tu kontrazignaci má výlučně předseda vlády, nikoli ostatní členové vlády, pokud předseda vlády na ně nepřenese tuto pravomoc, čili je to jakýsi prvek už kancléřského systému.

Dá se říci, že tam je tedy hybridní režim, trochu určité prvky parlamentní formy vlády výrazné. Vláda odpovídá sněmovně.

A zároveň prostě některé prvky posunující to k posílení role prezidenta. To je ten článek 62 a zase posilující roli předsedy vlády podobnou trošku kancléřskému systému.

Jo, čili to byl určitý záměr.

Přímá volba prezidenta republiky zvýšila jeho legitimitu, ale jak se uvádělo a když jim to bylo obecně přijímáno, nezvýšila rozsah jeho pravomocí nebo nezměnila jeho postavení jako takové z hlediska té ústavní úpravy.

Třetí potom článek 64 dává prezidentovi určitá práva. Tyto práva buď využívá nebo nevyužívá. Využívá je v nějakém plném rozsahu nebo omezeně. To je čistě na něm.

Nemůže být tady nijak omezen, čili může se účastnit jednání vlády, může jednat s členy vlády o jejich činnosti, může se účastnit jednání sněmovny i senátu i výborů a vystupovat tam.

V dalším obdobném režimu třeba se může účastnit podle zvláštního ústavního zákona o bezpečnosti České republiky jednání bezpečnostní rady státu.

Může vracet zákony podle článku 62 poslanecké sněmovně, čili takzvané právo suspenzivního veta. Ale sněmovna ho může přehlasovat dvojtřetinovou většinou.

Může podávat návrhy na neústavnost zákonům Ústavnímu soudu. Zase toto nic z toho nevyžaduje spolupodpis předsedy vlády. Jsou to jeho oprávnění a rozhodují pak jiné orgány vlastně Ústavní soud, poslanecká sněmovna a podobně.

Jo. Zase vidíme, že teoreticky by prezident republiky jako vrchní velitel ozbrojených sil mohl být předsedou té bezpečnostní rady státu. To by se nabízelo, ale vidíme jemný záměr ústavodárce a myslím i politických stran, když se přijímal ten zákon ústavní o bezpečnosti České republiky, aby to tak nebylo.

Předsedou této bezpečnostní rady státu je předseda vlády, jo, a tvoří v zásadě vybraní členové vlády, případně další osoby jmenované vládou.

Dostáváme se tedy už do té druhé poloviny toho vyjádření.

Je zřejmé, to není třeba asi teď detailně rozebírat, jaké jsou rozdíly při výkonu těch tří režimů, jo?

Větší rozsah pravomocí podle článku 62, buď samostatně nebo v součinnosti s jinými orgány, než je vláda, článku 63. To, co se často uvádí jako zastupuje stát na venek, například to je odstavec jeden, ale musíte vykládat to systematicky nakonec v kontextu nejenom toho článku, ale celé ústavy.

Prezident tedy vyžaduje se jeho rozhodnutí kontrazignace.

Otázkou, o které můžeme diskutovat dál, je: co to je to rozhodnutí?

A konečně jeho oprávnění různá, včetně oprávnění nezakotvených ani v ústavě, ani v zákonech, že prostě půjde někam na nějakou slavnost nebo pojede na návštěvu kraje a tak dále, jo, v tom vnitrostátním režimu, jo.

Samozřejmě může přijímat jakosi tyto pozvání, vystupovat prostě v médiích také samozřejmě bez dalšího a podobně.

Jaká je role Ústavního soudu?

Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti. To znamená, že není orgánem výlučným, který by chránil ústavnost. To je důležité. To se myslím málo zdůrazňuje. Je to soudní orgán ochrany ústavnosti.

Ta ochrana ústavnosti je svěřena prvořadě samozřejmě parlamentu jako ústavodárnému orgánu.

U nás nemáme úplně detailní rozlišení té činnosti parlamentu jako zákonodárce, jako ústavodárce, ale dá se vyvodit z některých ustanovení.

Například u běžných zákonů je rozhodující poslanecká sněmovna, která v zásadě s výjimkou, dá se říci volebních zákonů, několika dalších může přehlasovat senát.

U ústavy to tak není. Změny ústavy, listiny základních práv a svobod, toho ústavního zákona o bezpečnosti a podobně musí souhlasit obě komory, byť tam ten režim je trošku rozlišný. Třípětinová většina všech poslanců, třípětinová většina přítomných senátorů.

Takže vidíme, že určitou roli tady má senát. Určitou roli má také prezident republiky, pro který, jak jsem řekl, může se obracet na Ústavní soud z hlediska právě ochrany ústavnosti, ale rozhoduje Ústavní soud.

Čili je to významný orgán, který samozřejmě ústava z roku 1920, ani ústava z roku 1960, ani Ústavní zákon federace neznali. Teprve ke konci federace byl zřízen Ústavní soud federace.

Ty pravomoci nebyly úplně totožné ani způsob vytváření, ale fungoval vlastně jenom jeden rok ke konci federace. Byl sice vytvořen jakoby na papíře, můžeme říci v roce 1968, ale reálně nebyl ustaven v tom minulém režimu.

A ten, co byl ustaven v roce 1991 zvláštním ústavním zákonem, nevycházel už z této koncepce zcela z toho roku 1968. To není asi teď důležité.

Každopádně Ústavní soud je zařazen do moci soudní, stojí mimo soustavu soudu a jeho pravomoci jsou uvedeny v ústavě v článku 87.

Co je důležité: pro soudce Ústavního soudu platí, že jsou vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu. Čili ten zákon o Ústavním soudu je stejně závazný jako ústava, listina základních práv a svobod a další součást ústavního pořádku.

Ačkoli je to běžný zákon, který není ani schvalován v nějakém zvláštním režimu, čili rozhodující slovo při jeho schválení a změně má poslanecká sněmovna, která může přehlasovat senát.

Jo, čili ta změna zákona samozřejmě je touto cestou možná. Samozřejmě by musela být v souladu s ústavou, ale jak procedurálně, tak věcně.

Ale dá se říci, že tam je řada těch parametrů nastavena: kdo se obrací na Ústavní soud, jak to probíhá a tak dále.

Dostáváme se k podrobněji, trošku, ale jenom zase několika větami k tomu kompetenčnímu sporu.

Nesprávně se uvádí, že je to nějaká kompetenční žaloba, kterou disponuje prezident republiky.

Jedná se vlastně o spory o rozsah působnosti, které jsou buď mezi státními orgány navzájem, nebo mezi státními orgány a orgány územní samosprávy.

Ústavní soud tady má velmi omezený okruh působnosti, protože většinu té působnosti byla zákonem přenesena na Nejvyšší správný soud, případně vykonávají i jiné soudy.

Takže tady se jedná skutečně o určité eventuální spory ústavních orgánů. Čili z tohoto pohledu bychom řekli: ano, je to spor dvou státních orgánů. Je to spor mezi prezidentem republiky a vládou primárně, případně potom předsedou vlády nebo členy vlády. To už je dokonce i otázka, jestli ty mají pasivní legitimaci v tomhletom sporu.

Každopádně se podívejme na ten petit, co vlastně se má rozhodnout. Je to paragraf 100 až 125 zákona, jo? Čili tady Ústavní soud samozřejmě zase postupuje podle procedurální úpravy, která je upravena. Není to tak, že by prostě neexistovala nějaká detailnější úprava, tak jak je to i v jiných věcech.

Připomněl bych důležitou ústavní zásadu, že orgány veřejné moci postupují vždy na základě zákonů, které vymezují blíže, jaké vlastně mají pravomoci a co mohou činit.

Ten petit vlastně říká, že Ústavní soud rozhodne v takovém sporu, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí v té určité věci. Čili tady už nastává první problém. Jsou tady vlastně podle mě minimálně dva.

První problém je tedy, jestli takovýto spor vlastně vůbec je tím kompetenčním sporem mezi prezidentem republiky a vládou. A to proto, že to je spor podle toho článku 63 ústavy. A připomněl jsem, že tady vlastně vždy se vyžaduje k tomu rozhodnutí kontrazignace, čili spolupodpis předsedy vlády. Čili teoreticky by se dalo říci, vůbec takový spor nemůže vzniknout. Je to sdílená či společná pravomoc a rozhodnout o tom, kdo je příslušný, v podstatě nejde, protože příslušné jsou oba orgány v nějakém režimu, který nastavila ústava podle mě.

Jo, jsou ale kolegové, kteří tvrdí opak, že ne, to vlastně je kompetenční spor. Vymezí se vlastně nějak blíže, co kdo může, nemůže, jak to vlastně je.

S tím souvisí druhá věc, druhý problém. Co to je to rozhodnutí? Zase asi tady kolegyně Rešová to možná doplní nebo rozvede, nebo má trošku jiný názor, ale přivládá názor, že to rozhodnutí je formální rozhodnutí v právním slova smyslu, jo? Čili není to samozřejmě rozhodnutí jako teď půjdu tam a tam. Prostě to patří do toho režimu těch práv nějakých.

A můžeme i říci, a to je významný argument, to není ani rozhodnutí, kdo pojede prostě na nějaké jednání orgánů mezinárodní organizace. Jo, ale zákon o Ústavním soudu rozšiřuje ten pojem a říká, že tím rozhodnutím, o kterém může on rozhodnout, je nejenom toto formalizované rozhodnutí. Například jmenuji rektorem třeba univerzity Karlovy osobu XY, která vyžaduje kontrazignaci, ale že to je i opatření nebo jiný zásah.

Ten jiný zásah asi tady nepřipadá v úvahu moc. To by byl zásah do nějakých základních zpráv. Ale bude to právě to opatření, jo? Čili tím rozhodnutím přímo ten zákon rozumí i opatření, které činí ten orgán.

A teď je otázkou, kdo vlastně to opatření činí. A tady zase lze říci, že prezident republiky, nejenom současný, ale všichni předchozí uznávali, že vlastně tím opatřením je usnesení vlády, kterým něco rozhodne. Například o tom, kdo pojede na zahraniční cestu do státu toho a toho, kdo pojede na jednání mezinárodní organizace a podobně. A uznal to i prezident Pavel.

Připomínám, když se účastnil jednání vlády a řekl, neprojednala se tam otázka účasti na sumitu, ale vláda odsouhlasila, že pojedu na jednání valného shromáždění spojených národů na podzim, září do New Yorku.

Jo, čili, ale to je běžný režim a ustálená praxe, která běží celou dobu existence České republiky.

To znamená, že vláda vlastně nese odpovědnost za to, co se v těch mezinárodních vztazích, ale samozřejmě i dalších věcí děje vůči sněmovně a promítá to do různých oblastí.

Také bych připomněl, že existuje zde zákon o působnosti ministerstev a jiných ústředních správních úřadů. A tam máme zase vymezeno, co dělá ministerstvo zahraničních věcí, co dělá ministerstvo obrany, co dělá ministerstvo spravedlnosti a tak dále. Tam, kde prezident má určitou působnost, tak vždycky vlastně je to samozřejmě v nějaké kooperaci s těmi ministerstvy. A nemůže vlastně se to otočit podle mě, že by tedy ty ministerstva byly jakýmsi jenom úřadem zabezpečení jeho rozhodnutí.

Jo.

A dostávám se k závěru.

Určité kolize mezi těmi ústavními orgány jsou běžné v ústavním systému. Nejsou jaksi každodenní. Zdůrazňuje se, ano, má tady být určitá kooperace, ale připomínám, že tady jsou dva takové ústavotvorné principy.

První, výslovně řečeno, že veškerá moc státní pochází od lidu. Lid je zdrojem veškeré státní moci. To je první vlastně princip suverenity lidu, a za druhé princip dělby moci, zejména tedy té moci zákonodárné, výkonné a soudní.

A z toho vyplývá, že dělba moci je, i teoreticky to rozpracováno, založena na určité míře rovnováhy mocí a vzájemných brzdách a tedy i kolizích, jsou-li tam vzájemné brzdy.

Snažil jsem se vysvětlit, připomenout, že ústava vychází z toho, že prezident má právě spíše tu brzdící roli. Nemá ani právě tu zákonodárnou iniciativu, ani jiné. Tedy nemůže navrhovat ani nějak státní rozpočet nebo jeho úpravu a tak dále. Může maximálně to vrátit sněmovně a tak dále.

Jo.

A dále potom je třeba připomenout, že v těch ostatních dvou mocích je jednoznačné, kdo má převahu: moci zákonodárné v zásadě až na výjimky je to Poslanecká sněmovna, může přihlasovat senát; a v moci soudní Ústavní soud, který vlastně může rušit rozhodnutí všech soudů, a samozřejmě i může rušit zákony a tak dále.

A pokud jde o předběžné opatření, tak v zákoně Ústavního soudu není obecně stanoveno v těch obecných ustanoveních, že je možné vydávat předběžné opatření, což je opatření, které jinak známe v různých procesních režimech. To znamená, je třeba dočasně upravit poměry, pokud vlastně by tam vznikla určitá újma účastníkovi řízení a která je významná, dá se říci, převažuje tedy snahu upravit to tak, aby se to neřešilo jaksi provizorně, nad snahou to neřešit.

To je upraveno v zákoně o Ústavním soudu jenom na dvou místech. Jednak se to týká ústavních stížností, kde to vlastně kopíruje ten režim běžných sporů s tím, že jsou přeneseny do této roviny. To znamená, je tam stěžovatel, fyzická nebo právnická osoba, a Ústavní soud dospěje k tomu, že je na místě to předběžně upravit. Takové případy jsou úplně ojedinělé v praxi. Jo, těch případů je minimum, kdy Ústavní soud takto rozhodl.

A potom je tam možnost v případě řízení o neschopnosti prezidenta vykonávat funkci, kde on může také podat návrh na předběžné opatření, ale to zatím žádné neproběhlo.

Není to tedy v tom řízení o kompetenčních sporech vůbec upraveno.

Ústavní stavu, to jste zaregistrovali.

Jistě se opřel o jedno ustanovení toho zákona o Ústavním soudu, že se postupuje také podle Občanského soudního řádu. Tomu se říká subsidiární použití jiného zákona.

Ale zaprvé je tady silný argument — toto není možné, protože to nestanoví ten zákon o Ústavním soudu, čili není to možné využít. A za druhé, pokud vůbec by to bylo možné, na to upozorňují ti dva prezentující soudci, tak by to bylo z hlediska ochrany fyzických nebo právnických osob, protože ten občanský soudní řád upravuje spory mezi fyzickými a právnickými osobami v soukromoprávních vztazích.

Čili lze si představit situaci asi dosti extrémní, že dva ústavní orgány vedou kompetenční spor a nerozhodnou nějakou věc důležitou, třeba týkající se rodinného práva, dejme tomu, která je věcí Ústavního soudu, a ta fyzická osoba tím je postižena. Protože vlastně se nerozhodne v té věci nebo se to týká třeba nějaké jiné, třeba vlastnického práva. V zásadě asi nebudou tyhlety dva ústavní orgány to přímo rozhodovat. Je to typické spíše v nějakém řízení před správnými orgány než ústavními.

Ale pokud by taková situace nastala, že hrozí újma někomu třetímu — protože újma státnímu orgánu vzniknout nemůže — tak to nemůže. Ten státní orgán je součástí státu a v podstatě klidně vyčká toho, až ten Ústavní soud rozhodne, pokud takový spor nastane, jak bude vyřešen.

Ze hlediska toho konkrétního našeho případu a tím bych to uzavřel, je v podstatě jedno, jestli na nějaké jednání mezinárodní organizace jede prezident republiky nebo tam jede předseda vlády, samozřejmě s nějakou delegací, protože tam každopádně je zastoupen stát, Česká republika.

Druhou věcí by bylo, kdyby se trvale bránilo třeba prezidentu republiky, aby zastupoval stát a že nesmí vůbec plnit tuto pravomoc. Nebo kdyby se rozhodlo, že se nikam nepojede jako demonstrace nějakého nesouhlasu s tím, co se tam bude přijímat, a tak dále. To si myslím, že je jiná situace než to, co se zde reálně stalo.

Děkuji za pozornost. Děkuji moc panu profesorovi.

[potlesk] Děkuji. To jsou takové úvodní slova a pak budete moci v dotazech usměrnit odpovědi na svůj zájem.

Teď prosím paní docentku Janku Rešovou.

Tak, dobrý den. Já jsem Jana Rešová. Na Slovenskom dome by se patrilo rozprávať po slovensky a svoju profesijnú kariéru jsem orientovala jazykovo na slovenčinu v časoch federácie aj v časoch po federácii. Ale už několik roků, když prednášam českým študentom, tak jsem prešla na češtinu. A když se táto téma týka českej republiky, tak zase považujem za nekorektné rozprávať po slovensky, pretože mnohí by si mysleli, že indoktrinujem nejakou slovenskú ideu bezpečnosti alebo nebezpečnosti. Takže toliko na úvod.

Když jsem byla pozvána na toto setkání, tak vlastně mě trochu zaskočil název „Ankara před a po". Původně jsem si myslela, že budu právě hovořit o postavení prezidenta republiky a o kauze, která zaujala tak velice intimně, řekla bych, celý národ. Ale nakonec jsem shledala, že ten název je docela přiléhavý právě proto, že překonává tu intimnost vnitrostátních konfliktů — kvázi konfliktů ústavních a politických — a vlastně se váže k obsahu kompetencí představitelů státu, kompetencí, které se váží k závazkům státu do budoucnosti. A proto je ten přiléhavý název poankař.

Já chci říci, že nejsem vázána žádnou lojalitou k nikomu, k žádné instituci. Nepůsobím ani ve výkonné sféře, ani v advokátské sféře. Celý život jsem akademikem. Takže si mohu dovolit tvrdít, že své znalosti čerpám ze nastudovaných zdrojů — původních nebo odvozených. Tím chci říci, že jsem limitována tím, co vám mohu sdělit.

Rozdělím svůj příspěvek v těchto několika minutách. Navazuji na to, co pan profesor zde uvedl. Domnívám se, že je dobré si uvědomit, v jakých ústavních mantinelech hlava státu historicky, tradičně a v současnosti vykonává svoji funkci.

Domnívám se také — a to je ten druhý bod mého příspěvku — že ta kauza před Ústavním soudem vlastně nás přivádí k myšlence: jak to, že každá hlava státu, každý prezident přináší něco nového, s čím vlastně ústava nepočítala? A my ústavní právníci nebo i politologové, kteří mnohdy komentují ústavněprávní souvislosti velice často v médiích, si vlastně klademe otázku: jak to vlastně ten ústavce myslel, když formuloval ta ustanovení do budoucna? A s vědomím toho, že tahle hlava státu každá přináší něco nového — protože i život přináší vždycky něco nového, i konflikty politické přinášejí něco nového — s čím vlastně před 20, 25, 30 lety nikdo nemohl počítat.

Zastavím se také u té kauzy, u toho podání a u toho návrhu vlastně před Ústavním soudem.

Zpět k tomu úvodnímu bodu: prezidenti československí a čeští — řekla bych — jsou nositeli jisté autority. Jsou součástí určité autority — politické, společenské, možná i kulturní — která se nevejde do mantinelů ústavních установení, co může a co nesmí. Řekla bych, že jak prezident Havel, tak i prezident Klaus, tak i prezident Zeman, tak i současný prezident vnášejí do toho ústavního řádu své představy o tom, jak by vlastně ta funkce prezidenta měla být funkční, aby naplnil ten mandát, ke kterému byl, jak se domnívá, poslán.

A mohu uvádět příklady i ve vztahu k prezidentu Havlovi. Samozřejmě jeho iniciativní návrhy, které se týkaly podání k Ústavnímu soudu, také amnestie prezidenta nebo návrh amnestií prezidenta Klause, nebo i takové případy jako nejmenovánímí velvyslanců navržených vládou a tak dále.

Domnívám se, že když vysvětlujeme postavení hlavy státu nebo jakékoliv instituce v rámci ústavního zřízení, tak si klademe otázku: kdo tam za tím stojí? Neboť ta představa o tom, jak má ta funkce vypadat v reálu, se trochu liší. A my to musíme studovat, analyzovat a interpretovat tak, abychom dostáli smyslu ústavy a současně abychom pochopili vnitřní konflikty, které v té společnosti přirozeně jsou.

Tím bych ten první bod zakončila s tím, že asi i u dalšího prezidenta také můžeme čekat to, že bude postaven před zrcadlo ústavnosti nebo politické účelnosti.

Druhý bod, který se týká samotného podání před Ústavním soudem — všechny nás překvapilo rozhodnutí Ústavního soudu. Nás, ústavní právníky, překvapilo určitě, samozřejmě, protože nejsem uvnitř instituce. Překvapilo mě ten postup. Jednak zrychlené řízení — to bych chápala. Každý očekával, že se to vyřeší.

Někdo moudřejší vyřeší to, co nemohou vyřešit ti moudří, kteří se mají dohodnout.

A jednak ta rychlost toho rozhodnutí, což je ztělesněno institutem předběžného opatření, jak vysvětlil pan profesor. Stejně tak ale i návrh, kterým pan prezident žádal, aby mu byla umožněna účast na jednání.

No, jestliže hovoříme o kompetenčních sporech, účast na jednání není přece kompetence. Není vlastně tam řečeno to, čeho se případná účast týká.

A moje první otázka byla, jak my se dozvíme o tom, k čemu se případně hlava státu zavázala. Jestliže hlava státu je ústavně neodpovědná, jestliže se nezodpovídá nikomu, jenom voličům, svým budoucím asi. A jak se dozvíme to, čím je Česká republika vázána, jestliže přijímá mezinárodní závazky, dodržuje mezinárodní závazky podle mezinárodních smluv a tak dále.

Nebudu citovat ustanovení ústavy.

Chci říci, že to první, které mě zaujalo a zarazilo, bylo to, že ta žádost o účast byla vyprázdněna z hlediska obsahu. Vlastně nevíme, v čem měla by být ta účast naplněna.