Jiří Paroubek - k vládě a lidem

Pane předsedo, poprosím vás, jestli byste mohl nějakým způsobem zhodnotit úspěchy či neúspěchy aktuální vlády Andra Papše a spolu.

Tak především bych chtěl říci, že to je vláda, která je lepší než ta předchozí vláda, kde byla parta diletantů, kteří nerozuměli těm svým ministerstvům, těm svým oborům.

Do jejich míst byli postaveni a tato vláda se opírá, řekl bych, i o rutinéry. Řada ministrů už sloužila v předchozích vládách nebo v předchozí vládě Andreje Babiše, což je pozitivní, protože se nemusí příliš seznamovat s těmi věcmi a někteří ministři mají slušnou erudici. Myslím třeba ministra dopravy, ministra obrany, tak to jsou odborníci a mohl bych pokračovat.

Samozřejmě, že za tři roky se toho stihne mnoho. Já to uvedu na příkladu rozpočtu. Pokud máte 97 % výdajů státního rozpočtu daných zákonem, v podstatě jsou to mandatorní nebo řekněme kvázi mandatorní výdaje, takže je musíte do toho rozpočtu zahrnout. Ke změně potřebujete projednat zákon.

Projednání zákona trvá v nejlepším případě tři roky, v něco horším případě rok a ještě v horším případě třeba ještě déle. Takže tahle vláda, i kdyby začala zpracovávat rozpočet na rok 2027 začátkem ledna, se na něj připravovat, tak by stejně řadu těch zákonů, které by potřebovala ke změně výdajové, by na ně nedokázala prostě prosadit.

Myslím si, že vládě se některé ty zákony povedly. Třeba ten zákon o stavebním řízení, je to vlastně nové zákonodarství v oblasti stavební výstavby, což je pozitivní. Myslím si, že vláda mohla také něco už udělat v té oblasti důchodové, protože tak jak dostávám některé dopisy třeba od bývalých horníků, ti čekali, že vláda něco pro ně udělá, že některé ty přehnané tvrdosti z toho Jurečkova zákonodarství budou odstraněny, ale věřím, že je to jenom otázka času.

Vláda bohužel narážela od samého začátku na odpor prezidenta a odpor opozice parlamentní. Prezident se stal jakousi hlavou opozice. Oni mobilizovali také ulici přes milion chvilek a tak dále, přes tuto nátlakovou skupinu, takže to neměla vůbec jednoduché.

Věřím, že se z řady věcí poučila, že si této nátlakové skupiny vlastně nemá všímat, takže se bude všímat spíše toho, aby prosadila v tom legislativním procesu to, co potřebuje. Domnívám se, že i to zrychlení projednávání v poslanecké sněmovně, na které kývly opoziční parlamentní strany, tak té vládě může pomoci, protože se prostě uzavřou ty bezbřehé diskuze, které nikam nevedou a které mohou vést k rychlejšímu přijímání zákonů, návrhů zákonů.

Takže samozřejmě dojem z té činnosti vlády není úplně jednoznačný. Vláda se snažila, ale tak ne úplně všechno jí vyšlo. Mandát trvá čtyři roky, takže uvidíme, co bude za rok, za dva, za tři.

>> Co byste doporučil právě vládě? Na co se má zaměřit? Třeba někteří ekonomové říkají, že tady je pořád ještě rezerva v oblasti příjmů, v oblasti sektorových daní, daň na banky, otázky třeba majetkových daní a tak. Myslíte si, že tohle je cesta?

No tak já myslím, že je to jediná cesta, protože tím, jak se podařilo vládám jednak ODS v roce 2007, od roku 2008 neorganicky zasáhnout do daňového systému, stát tehdy přišel asi o 80 miliard daňových příjmů. To znamená, že tato částka se postupně v průběhu let zvyšovala.

V roce 2021, tedy na konci toho roku, prosadil Andrej Babiš z ODS a také z SPD, což je odpovědnost těchto tří stran, změnu zákona o dani, o superhrubé dani. To bylo správné rozhodnutí ve svých důsledcích, ale nepovedlo se v tom směru, že sazba daně z příjmů nebyla postavena tak, aby pokryla ten výpadek, který vznikl za vedením téhleté daně.

V tom prvním roce to bylo nějakých 100, 120 miliard, dneska už to může být nějakých 150 miliard. Když si spočtete tyhlety sumy, tak se pak nedivíte těm rozpočtovým výpadkům, které byly v tom minulém volebním období. Mám na mysli schodky státního rozpočtu, které byly v posledních čtyřech letech v průměru 300 miliard Kč ročně. Celkem 1,2 biliony Kč se navýšily státní dluhy, když to řeknu jednoduše.

Babišova vláda v tom zatím pokračuje, protože to je velmi obtížné to změnit v jednom roce, ale musí mít odvahu.

Tehdy přišla vláda taky, nebo stát přišel ve výběru daní také o daně z převodu nemovitostí. To bylo dalších 15 miliard Kč. Když přišla garnitura pravice k tomu, tak její vláda okamžitě zrušila EET – dalších 15 miliard Kč. Takže ty vlády dávaly takové dárečky, včetně vlád pravice, které rády mluví o dárečcích, ale oni si mysleli, že dají takový dáreček živnostníkům, kteří je většinově volí, ale seriózní to nebylo.

Vrátím se ještě k tomu, jaké jsou možnosti. Především ve společnosti se obrovsky prohloubila nerovnost. Podle seriózních průzkumů 1% českého obyvatelstva vlastní zhruba třetinu veškerého majetku v zemi a 58 % finančního majetku. To znamená, že nastal čas při téhleté diferenciaci společnosti majetkové, kdy zase zhruba třetina lidí žije od výplaty k výplatě, aby se sáhlo na majetkové daně.

Tím nechci strašit každého chataře, chalupáře s jeho pětimilionovou chalupou nebo toho, kdo má byt za 10 milionů Kč. Ale tady jde o majetky, které se tady vytvořily nad 100 milionů Kč. Na to si myslím, že by mohla být hranice, z které by mohli tito velmi majetní lidé, kteří přišli k majetku v posledních 10, 15, 20 letech, by mohli platit daň – třeba 1,5 % – žádné velké sumy, ale ono by to udělalo v souhrnu třeba několik desítek miliard Kč, počítá se 40 až 50 miliard Kč.

O čem se vůbec nemluví? To je daň z mimořádných dividend. Dividendy odcházejí ze země v ohromném rozsahu – přes 300 miliard Kč ročně. A já nevidím důvodu, proč bychom nemohli část z těchto dividend tady mít ve státním rozpočtu – třeba 60, 80 miliard.

Stejně ty české filiálky zahraničních firem jsou slepičky, které snáší zlatá vajíčka. A to je potřeba vidět. Ať už se jedná o banky, jimž každoročně vzrůstá zisk, nebo jakékoliv jiné odvětví, zejména v průmyslu – jako je třeba stavební, jako je třeba výroba automobilů.

Takže to jsou to je možnost – samozřejmě okamžitě křik proti tomu, že to nejde. Samozřejmě všechno jde. Existuje nějaká stará směrnice Evropské unie. Na tu by se museli finanční odborníci podívat. Samozřejmě by to znamenalo změnu smluv o dvojím zdanění s některými státy.

Ale vzhledem k tomu, že se jedná o odvody desítek miliard Kč do zahraničí – ať už do Německa, Holandska, Rakouska, Spojených států – tak to stojí asi za to o tom minimálně uvažovat.

Takže to jsou další potenciální zdroje.

K tomu předchozímu zdroji i k tomuto zdroji chci říct, že tato vláda zřejmě nebude mít odvahu do toho, aby do toho sáhla.

Pokud nebude ve vládě autentická levice, tak se nedomnívám, že by vůbec někdo s tímhle vyšel.

No a samozřejmě, pokud jde o progresivní zdanění, tam se domnívám, že vláda do toho půjde. Nic jiného jí nezbývá. Ať již se jedná o 1–2 % obyvatel s nejvyššími příjmy, tak tam vidím velký prostor pro progresivní zdanění.

Když někdo bude křičet, no tak řekněme, „odstěhuj se do Německa nebo do Dánska, kde budeš platit vyšší daně," no, tak ta je odpověď – tak to jeho rozhodnutí.

A stejně tak, pokud jde o firmy, ty velké firmy s velkými zisky by také měly mít daňovou progresi.

Takže je tady prostor pro to, aby se zvyšovaly příjmy státu a zejména daňové příjmy státu.

No, ale pochopitelně také je potřeba rozvíjet hospodářství. A myslím, jak jsem ten rozpočet pro příští rok viděl, že je tam velká suma, která se týká investic, což je jenom dobře, protože ty investice ovlivní pozitivně růst hrubého domácího produktu.

My bychom potřebovali každý rok nárůst o nějakých 3–4 % hrubého domácího produktu. Každé procento dělá nějakých 25, možná víc miliard Kč přírůstku do příjmu státního rozpočtu. Takže 4 % by dělala 100 miliard Kč.

Připomínám, že za vlády pod mým vedením byly ty růsty hospodářství 6 až 7 % a že jsem v roce 2006 – protože mě nějaký dobrák nedávno taky napsal, že já jsem za sebou zanechal dluhy – tak to není pravda, protože vláda pod mým vedením zanechala v roce 2006 ve státní kase 158 miliard rozpočtových rezerv.

Takže já mám plné morální právo na to, abych hodnotil činnost jakékoliv vlády, která přišla po té vládě mojí.

Vy jste mě teďka inspiroval na jednu věc. Když jsme se bavili o těch daních, tak například Zdeněk Andej, klub 19 a tihle lidé, ty zemědělci, upozorňují na to, že třeba ve Francii a jinde u těch supermarketů – které jsou vlastně, oni tvrdí, že tam jsou vlastně největší marže, co se potravin a všeho týče vlastně z toho řetězce, že si berou největší díl a posílají to různě do zahraničí – tak že by tam byla ne klasická daň ze zisku, ale zdanit obrat, že ve Francii to tak je – daň z obratu.

Je to taky řešení, nebo ne?

>> Tak já si spíš myslím, že by měl plnit svou povinnost úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který se těmi monopolními cenami, které v té oblasti potravin zejména jsou, prakticky vůbec nezabývá nebo zabývá se jenom okrajově.

Tak samozřejmě, že dneska nemusí být žádné kartelové dohody formální, ale tím, jak je všechno na počítačích, všechno je online, tak ty jednotlivé řetězce – jich asi devět, ve skutečnosti o něco méně, protože některé mají společného vlastníka – tak ty mohou jenom pozorovat ty ostatní, tu konkurenci a nastavovat si ceny tak, aby dosahovali slušných zisků.

No a jaké zisky dosahují, to vidíme podle těch slev, které jsou poskytovány na výrobky. To jsou slevy překvapivé.

Moje žena, kterou jsem si vzal s sebou jako posilu, ta by vám mohla dát o tom podrobné školení, protože ta to sleduje.

Já třeba každý den ráno mám jogurt k snídani. Ten velký jogurt, nejlépe holandský nebo ten řecký jogurt. Běžně, když půjdete do obchodu, tak v tom supermarketu stojí 32 Kč.

Ona ho kupuje ve slevě. Vždycky koupí dvě plata, tak ho koupí za 18 Kč.

No a stejně si myslím, že ten obchodní řetězec i tak vydělává, že má marži i z těch 18 Kč.

Takže jakých marží on dosahuje?

Takže úřad pro ochranu hospodářské soutěže by se měl zabývat těmi obchodními maržemi.

Jejich výší, kterou dosahují ty zahraniční řetězce, protože s výjimkou Kopru, který je aspoň částečně český – pokud se ta struktura vlastnická nezměnila – no, tak ty ostatní řetězce jsou zahraniční a má to jednak ten důsledek, že se ta nadhodnota z velké části odvádí do zahraničí, protože oni tady ani nebudou investovat dál – maximálně do nějakých oprav svých budov.

No, ale kromě toho také to omezuje možnosti pro české potravináře, pro české zemědělce, protože oni mají zájem dovážet to zahraniční zboží. A kromě toho ještě další věc – sráží tedy tu cenu nákupní těch českých zemědělců a českých potravinářů co nejníže, tak aby měli co nejvyšší zisk.

>> Já to asi všechno propojím.

Jestli byste se na to podíval z globálu, co se vlastně děje, protože na jednu stranu je tady nová snaha z Trumpovy strany a z Trumpovy administrativy začít nebo provádět mírová jednání mezi Ruskem a Ukrajinou.

Na druhou stranu je tady pořád ještě doutnající nebo prostě hořící konflikt v Íránu.

A zas máme tady tu Šanghajskou organizaci.

Co to všechno znamená vůbec a jak by se třeba právě zahraniční politika České republiky měla v tomhletom orientovat?

Jestli být pořád přilepený jako na jednomocenské centrum, což je USA a už nic.

Nebo teda zvolit třeba to, co dělá premiér Fico, že se snaží dělat politiku všech azimutů, že se snaží bavit se všema.

Je potřeba vědět, že my jsme zapojeni do nějakých organizací – jednak do Evropské unie a také do Severoatlantického paktu.

I kdybychom chtěli odejít, tak by to asi nebylo snadné.

Pokud jde o Evropskou unii, tak by to asi nebylo ani rozumné, protože bychom pak museli stejně uzavřít stovky smluv, podobně jako Švýcarsko nebo jako Norsko, proto abychom se dostali na evropský trh, na trh Evropské unie.

A to by nás stálo i velké peníze, protože tyhle státy – Norsko, Švýcarsko – musí za ten vstup do Evropské unie, na trh Evropské unie také zaplatit.

Takže vycházejíme z toho, že tady je nějaká neměnná mocenská struktura, do které jsme zapojeni, která tak nevypadala, jak vypadá dnes. Řekněme před 20 lety.

V době, kdy jsem byl premiérem, tak to bylo, řekl bych, všechno pohodové.

Dneska třeba NATO má požadavky, které jsou nepřiměřené, pokud jde o možnosti českého státního rozpočtu.

Pokud jde o kapacitu českého státního rozpočtu, protože těch 5 % hrubého domácího produktu představuje teď něco kolem 450 miliard Kč v tom novém rozpočtu, takže perspektivně při nárůstu HDP to bude přes 500 miliard Kč.

Nevím, za co bychom to utratili, ale hlavně každá pátá koruna, kterou ten stát získá jako své příjmy, by šla na tento účel.

To znamená, že bychom tady sice měli krásné stíhačky, možná spoustu tanků, obrněných transportérů, nevím tak úplně pro co, protože je potřeba spíš uzavřít ty konflikty, než je živit dál.

No, ale neměli bychom tady dobré zdravotnictví, školství.

V sociální oblasti bychom neměli peníze na to, abychom stavěli nové domovy důchodců pro stárnoucí populaci.

Neměli bychom tady na rozvoj dopravní infrastruktury a tak dále.

Vlastně na nic – na divadla, na nic.

Takže to by byl stát, který by byl k nežití.

Takže já předpokládám, že až skončí konflikt na Ukrajině, že česká vláda – a to by určitě nedokázala vláda Fialů a Staňůrů, ale nějaká jiná vláda – a to bych očekával od té současné vlády nebo od podobné vlády v budoucnu – že řekne: naše maximum jsou 2 %.

My víc prostě dávat nemůžeme.

I tak je to hodně, protože před 10 lety jsme dávali 50 miliard korun na obranu.

No a dneska na válečné účely v tom příštím roce budeme dávat téměř 200 miliard Kč.

Takže to je ohromný nárůst, který samozřejmě – ta schopnost toho státního rozpočtu není bez břehá, zejména toho českého státního rozpočtu.

Zejména také proto, o čem jsme tady hovořili, že ty daňové příjmy a další příjmy prostě zatím nejsou tak velké a že jenom generují další a další schodky. Takže schodky by se nám prohloubily.

No a to by pak bylo jenom zadlužení našich dětí a našich vnuků, jak o tom v jiných souvislostech hovoří opoziční parlamentní strany.

Takže upřímně řečeno, tahle politika vyžaduje asi revizi.

Svět se prostě mění.

Je potřeba vycházet z toho, že bude více mocenských center.

Teď probíhá konference – výroční konference BRICS v Indii.

A vůdcové těchto zemí, kteří se tam sjeli – čínský prezident, premiér indický, ruský prezident, etiopský prezident, představitelé Saudské Arábie, Sjednocených Arabských emirátů, představitel Brazílie, Jihoafrické republiky – a ještě bych asi pár zemí mohl uvést, ale myslím, že jsem je trefil skoro všechny.

No tak tyhle země nechtějí hegemonii jedné země, jako jsou Spojené státy, ale představují mají představu o multipolárním světě – tedy o světě s více centry – které spolu budou ale mírově vycházet, budou spolu obchodovat a budou produkovat takové modely, které zajistí růst životní úrovně zemí, které v těchto spolcích jsou zastoupeny.

Mám na mysli v tuhle chvíli BRICS.

>> Spojená levice jako nový projekt v Praze má momentálně odhad, ještě před zahájením ostré fáze kampaně, 2,4 %.

Co byste, jak byste komentoval vůbec vlastně vznik tohoto uskupení?

A co byste jim popřál?

>> Tak já už jsem to udělal i v osobním videu, myslím s docela slušnou čteností, což mě překvapilo, na sociálních sítích.

Samozřejmě je to cesta pro to, aby se za tři roky levice objevila v českém parlamentu, protože představa, že každý izolovaně z těch dneska menších levicových stran – mě pobavilo, jak nějaký Kuba z lidového domu mluví o tom, kdo je hegemoni levice.

To je hra malých čísel.

To je – jedna strana bez druhé, bez třetí, bez čtvrté nedokáže nic.

A v těch příštích volbách se musí najít koncept spojení levicových stran do jednoho celku, který bude přicházet s uvěřitelnými cíli.

Bohužel hnutí STAČILO přicházelo s některými cíli, na kterých bazírovalo, které tak úplně se nepovedly.

Takže je potřeba mít realistické cíle, které se nestanou pastí pro pravicová mainstreamová média, aby z těch představitelů levice dělali blbce, když to řeknu úplně surově.

Takže tento projekt – my jsme do něj šli v Praze, ale také v některých dalších českých a moravských městech, kde je podobný – s alternací třeba sociální demokracie nebo, abych byl přesný, Soudruhu, protože i ta strana, kterou vedu, má ve svém názvu sociální demokracie, samozřejmě komunistů.

Bohužel ne všude se to podařilo.

Já budu úplně adresný.

Třeba v Ostravě komunisté měli představu, že jsou dost silní na to, aby to sami utáhli.

Takže ta naše účast ČSSD by tam byla jenom symbolická.

Dejte nám nějaká jména a my je dáme někam na chvost kandidátky.

Takže je potřeba také pracovat s těmi partnery trošku partnersky a ne velkopansky.

Takže v Praze mně vadí to, že naši partneři, kteří nesporně peníze mají, tak byli ochotni do volební kampaně dát 200 000 Kč.

My jsme dali 50 000 Kč.

Tak to jsou drobné, když si vezmu, že v té Praze – protože málokdo si to uvědomuje – ale volební výdaje na komunální volební kampaně jsou vlastně bez hranic.

Takže tady v Praze si myslím, že ty zavedené strany, v zásadě parlamentní, budou do toho dávat desítky milionů Kč do těch kampaní.

No a samozřejmě představa, že se tomu dá čelit s nějakými 250 000 Kčami – no, tak na to si vytisknete fotografie pro první tři, čtyři kandidáty a možná, že máte na to, aby se někde postavil nějaký stáneček, a už tam nemáte ani co rozdávat.

Takže to materiální zajištění té kampaně samozřejmě není.

Já to nekritizuju.

Je to přístup našeho koaličního partnera.

Já jsem se chtěl zúčastnit i na kandidátce.

Ale když jsem viděl, jak to asi dopadne, tak jsem z toho uhnul.

Nicméně si myslím, že ten potenciál – ty 3, 4 % – je v tomto řekněme velmi amatérském módu, a to není marné, protože pak je nějaký příspěvek od státu a je to vlastně začátek.

Byla by to ukázka toho, že to vlastně není tak úplně marná cesta.

No a kromě toho si myslím, že do budoucna se tady mohou věci změnit i z hlediska toho, jak budou fungovat dnešní vládní strany. Pokud nebudou plnit své sliby, no, tak tady se otvírá velký prostor pro levici, pro kritiku téhleté politiky, ale také pro to, aby přišla levice s nějakými jinými rozumnými náměty.

Podle čeho by se naši diváci měli orientovat vůbec nejenom v Praze, ale ve všech městech a vesnicích, v komunálních, popřípadě senátních volbách?

Co vy byste vypíchnul?

Jaké by měli volit kandidáty a jaké strany?

>> Tak především – čím menší je obec, tím samozřejmě více záleží na tom, jak se ten kandidát profiloval už v té předchozí době, co odpracoval, co udělal pro obec.

Takže jestli máte starostu, který už je tři volební období a neměl žádný skandál, pracuje dobře pro tu obec – no, tak by měl dostat příležitost i v tom čtvrtém volebním období.

Samozřejmě u těch větších měst a velkých měst to do značné míry souvisí s tou velkou politikou, s politikou na centrální úrovni.

Podle toho se vesměs lidé orientují.

Neříkám, že je to dobře nebo špatně, ale vždycky by měli mít na paměti, co ten člověk v minulosti odpracoval, jestli vůbec něco, nebo v jaké kvalitě.

A to si myslím, že by mělo být tím přístupem – k tomu, jak ty věci se mají.

Ještě bych závěrem chtěl říci – víte, česká politika vždycky byla nebo zahraniční politika byla vždycky tak trošku výsledkem té vnitřní politiky, ale teď je to obráceně. Teď je to – teď je ta vnitřní politika vlastně derivátem, odrazem té zahraniční politiky.

Takže samozřejmě je také důležité vědět, jak ten člověk jaké zastává názory, zda je pro válku, zda je pro mír.

A to jsou věci, které ty kandidáti říkají.

Vám mockrát děkuju.

Díky za váš čas.

>> Jo, takže – a jak my to zorganizujeme teďka, Matž?