KAM SMĚŘUJE ČESKÉ ZDRAVOTNICTVÍ? - Trialog o očkování a zdravotní péči

Tak dámy, dobrý den.

Dobrý den, Petro.

Ahoj Kláro.

Díky moc, že jste obě přijali moje pozvání do dalšího svatopolkovského trialu. Tenhle bude dominantní o zdravotnictví. To je váš obor. Jste expertky, pracovali jste v něm tady doma i v zahraničí.

Tak rovnou půjdeme na to. Jak kdysi říkával Ota Černý v České televizi, o českém zdravotnictví se říká, že je pořád přes všechny problémy na vysoké úrovni, že v podstatě vše je hrazené, vysoký standard v porovnání se zahraničím.

Tak se vás obou zeptám, první Petry: je to skutečně tak, nebo to je časovaná bomba a ty problémy se jenom zakrývají?

No, já si myslím, že ta pravda je na obou dvou stranách, ale my to musíme rozdělit. Jedna věc je ta péče o pacienty a servis, který nabízíme, a druhá jsou potom ty vyšetřovací metody a různé takové ty pomůcky na vyšetření pro pacienty, na které se dlouhodobě čeká.

Já to můžu porovnat se zahraničím a musím říct, že ještě před covidem – vrátím se do doby před covidem – byl to, vždycky jsem říkala, že bylo na fantastické úrovni. Výborná komunikace, obvodní lékaři fungovali tak, jak měli. Obvodní lékař má se starat o pacienta, který je momentálně nemocný.

Teď to fungovalo tak během covidu, že prostě nemocný pacient obvodnímu lékaři nemohl, a léčilo se po telefonu a ono to tak nějak zůstalo jako zajeté. Takže tady bych viděla docela velký posun k horšímu.

Co se týká těch nemocnic – co se týká vybavení – to musím říct, že je opravdu na nadstandardních vybaveních, co se mohla porovnávat i třeba s naší venkovskou medicínou a podobně. Přístup lékař–pacient, lékař–sestra už je horší. Tam se v podstatě už z lékařů začali dělat takoví administrativní pracovníci a stejně tak ze sester, takže oni nemají ani tolik času se věnovat pacientům. Jsou přetížení, jsou vyčerpaní, jsou frustrovaní, nejsou dostatečně placení, takže ono se to potom projeví i na tom chování.

Co se týká těch vyšetřovacích metod, tak ty jsou katastrofální. Když má někdo třeba po epileptickém záchvatu – a to je teď moje zkušenost s rodinným příslušníkem – a má čekat na magnetickou rezonanci osm měsíců, aby se zjistilo, jestli tam něco je nebo není, tak to si myslím, že je naprosto katastrofální.

A když to porovnám se zahraničím, a zejména tedy s Londýnem, kde jsem se pohybovala dlouhých 25 let, tak ti obvodní lékaři byla bída. Vždycky to byla bída. Měla jsem pocit, že tam vždycky poslali lékaře, kterým se nechtělo pracovat, nebo tak prošli jako nějakou zkouškou. Ale jinak intenzivní péče, ta byla fantastická. Také nadstandardní vybavení, velmi se postupovalo vlastně na základě různých vědeckých výzkumů.

Oddělení už bylo horší, tam to bylo taky takové mixované, takže ono má všechno svoje plusy a mínusy. A teď je otázkou, z kterého úhlu pohledu se na to budeme dívat.

Ale to, co jsem si přinesla ze zahraničí, je ten postoj lékař–sestra–lékař–pacient–sestra–pacient. Tam se funguje v multidisciplinárním týmu. Tam neexistuje tak, jak tady, že lékař je bůh a sestra je nějaký podaný a uklizečka už neexistuje. Ne, tam jsou si všichni rovni, protože aby ten systém běžel, tak každý musí vykonávat tu svoji práci a musí ji vykonávat co nejlépe, co umí. Bez uklizečky tu hygienu jako nezajistíte. Bez sestry se spousta věcí nestane. A tam to funguje. Tam prostě neexistovalo, aby si lékař otíral boty o sestru. U nás bohužel je to velmi běžné.

Takže jsou tady plusy, jsou tady mínusy, ale samozřejmě, když se vrátíme 30 let zpátky, tak tady byly věci, které fungovaly a které se zrušily. A já se ptám, proč se zrušily, když fungovaly? Rozjely se věci nebo zaběhly se věci, které nefungují. My víme, že nefungují, ale pořád se dotahují, protože do toho vstoupili různý farmabyznys, firmy, lobingy a podobně, a pacient se stal jenom řadovým číslem. Spousta lékařů si neuvědomuje jednu věc: bez pacienta není potřeba lékaře.

Tak děkuju. Ty jsi uvedla opravdu široké okruhy těch problémů a i to porovnání. Kláru poprosím, aby to doplnila a jestli třeba můžeme udělat takový první minívstup – pojmenovat, ať už souhlasíš s Petrou nebo ne, ty největší problémy současného českého zdravotnictví, ty kritické, když nějaké jsou.

Tak já zase můžu na to nahlédnout ze svého pohledu, protože já jsem tedy vystudovaný lékař, ale dělám farmabyznys. Dělám klinické zkoušení léků, dělám prostě klinické studie na různých pracovištích, ale není to jenom v Česku, je to po celém světě, takže jsem navštívila hodně těch pracovišť a můžu porovnávat.

A zase když třeba porovnám, jak říkala Petra, třeba Anglii a Čechy – českou nemocnici a anglickou nemocnici – tak bych řekla, že ano, před pár lety byla česká nemocnice super. Třeba i vybavením, přístupem lékařů – skvělé. Ale musím konstatovat, že ta úroveň jde strašně rychle dolů.

To, co já pozoruju poslední dobou – a to mám kontakt s pacienty či s pacienty, kteří jsou v klinických studiích, mám kontakt s lékaři a my třeba potřebujeme i v klinických studiích různé vyšetřovací metody – to je prostě problém. Aby vůbec ten pacient dostal to ošetření v nějaké dostupné době. Takže si myslím, že vybavení našich nemocnic je špička, síť je špička, ale to je ta špička ledovce. To, co je pod tím, je podle mě docela tragédie a řítíme se podle mě do zlých časů, protože je to vidět měsíc od měsíce, jak ta péče je méně a méně dostupná, jak lidé čekají na ošetření, na vyšetření.

Včera jsem byla přítomná tomu, jak dobrá kamarádka – nebylo jí špatně – jela na urgentní příjem do Motolu. Fakt jí nebylo špatně. Nebylo jí dobře. Měla hypertenzi, hučení v hlavě, takovéhle záležitosti. Čekala několik hodin. Opravdu v docela špatném stavu na urgentu. Tam jí vyšetřili a poslali ji někam jinam. A tam čekala, zase čekala na urgentu. Co to je?

Jo, a vím – já nevím, příbuzní a tak, který dřív šli – já nevím – mám starší příbuzné, tak ty šly na operaci kolena, já nevím, 10 let temu, čekaly měsíc, dva na operaci kolena. Teďko čekají roky víc.

Jo, a to se snažíme třeba najít soukromé zdravotnické zařízení, ale prostě tam ten posun je a myslím si, že je to horší.

Tak pojďme postupně po příčinách třeba toho, o čem jste obě dvě mluvily. Dlouhé čekací doby, nedostupnost v některých oborech až kritická – de facto taková plíživá privatizace. Teď nemluvím o zubařích, tam už je to skoro běžné, ale i jiné obory už se platí různými obcházením, registračními poplatky a podobně.

Je to tedy nedostatek financí, personální problém, nebo ještě něco jiného? Nebo to, že zdravotnictví – když to řeknu laicky – není řízeno regionálně, centrálně? Nebo je to souběh těch věcí? Proč se tohle tak zhoršilo, když vlastně počet pacientů nebo i obyvatel v některých regionech ubylo, že jo, vylidňuje se venkov, ale naopak ta péče je tam nedostupná?

Je to třeba tím, že ty lékaři opravdu odcházejí, ať už do zahraničí nebo do měst?

Tak oni ti lékaři opravdu odchází, protože mají lepší platové podmínky a my je tady nemáme nijak zavázaný. Oni se tady vystudují za naše peníze a pak jdou za lepším.

A to je chyba a to je to, o čem my jsme mluvili, že by se mělo změnit. Protože já třeba, když jsem se rozhodla studovat vysokou školu a mám vysokou školu, i když v minulosti jak víme pochybovali o mém zdravotnictví, tak jsem musela podepsat vlastně papír, že když mi nemocnice zaplatí školné, tak tam pět let budu pracovat.

A myslím si, že něco podobného by mělo být i tady. A ti lékaři by se měli i posílat do oblasti, kde chybí ti lékaři, ale měli by se zase motivovat, aby tam chtěli jít, aby tam měli to rodinné zázemí, aby tam mohli fungovat, aby tam byla infrastruktura.

A když se vrátím k tomu vašemu dotazu, tak on je to asi komplexní problém. Protože tím, že jsem se vrátila na území České republiky a vlastně ty příbuzní se dostali do nějakých problémů, tak jsem převzala takovou tu roli, protože přece jenom mám ty zkušenosti. Obvolávala jsem a snažila jsem se třeba zajistit si magnetickou rezonanci a tak.

A když jsem se paní doktorky ptala, jak je možný, že takový člověk čeká tolik měsíců, tak ona mi v podstatě řekla, že mají rozdělený hodiny na CT, hodiny na magnetickou rezonanci a že tam nejsou lidi. To byl jeden problém.

A druhej problém: vy potřebujete lékaře, který vám to potom i popisuje, protože vy ten popis nedostanete hned. Vy ho třeba dostanete až za týden, ale ten lékař mezitím ještě musí fungovat vlastně a dělat popisy pro urgenty, pro tu nemocnici.

Takže ona je tam ta přetíženost i těch lidí a samozřejmě tam ten nedostatek. A tím, že my jsme tady přijali jako jeden, myslím ze třech států, máme nejvíc uprchlíků a oni se domáhají všech možných vyšetření, řekněme si to na rovinu, tak oni blokují místa pro naše lidi a samozřejmě ta čekací doba se posouvá.

Jejich chování, kdy se snaží prioritizovat pro ně všechno, a bohužel milová vláda a sociální vláda Petra Fialy to tak nastavila, že dostávali přednost v mnoha věcech, tak i to odsouvalo naše lidi.

Jo. A zažila jsem situace, kdy naše maminky, které měly jít rodit v Brně, tak neměly místo a jako soukromý pokoje dostávali právě tady ti ekonomičtí migranti, protože to nebyli váleční migranti, to byli ekonomičtí.

Takže on je to takový souhrn všeho a já si myslím, že když se to dostalo do chaosu, tak teď je potřeba se z toho chaosu dostat ven. A je potřeba to asi uchopit za to klubíčko, za ten správný konec a začít to rozmotávat, ale to chce odvahu a někoho, kdo do toho opravdu uhodí a začne v tom být systém.

Protože jak tady říkala Klárka, ty doby jsou opravdu strašně dlouhý. A pokud má člověk podezření jako na nějaký karcinom, rakovinu, tak my tady hrajeme o čas.

Nám se tady otočily přesypací hodiny a my nemáme čas čekat tři, čtyři měsíce, protože ze zkušenosti z praxe i z výzkumu víme, že ty tři měsíce můžou být zrovna ty tři měsíce, které vás připraví o tu naději na ten život.

A tohle všechno by se mělo změnit.

Akorát teda budu sarkastická: si nejsem jistá, že s ministrem, který předvádí cvičení a vyzývá k tomu, abychom pili džus, něco takovýho zvládneme.

Ono by to opravdu chtělo lidi, kteří jsou ze systému toho zdravotnictví, kteří tomu rozumí, a hlavně lidi, kteří jsou z praxe. Ona jedna věc je mluvit od počítače a přečíst si články a druhá věc je, když v tom vlastně pracujete a vidíte to za pochodu a vidíte ty chyby. Takový člověk je k nezaplacení.

Mhm. K tomu se určitě dostaneme k té politické části, možná i k tomu současnému ministrovi.

A kdybysme začali to klubíčko rozplétat, tak co bys udělal, Kláro? Ty na začátku něco s pojišťovnami nebo zavést to školné, které mimochodem je třeba v Německu. Včera jsme k tomu měli debatu ve sněmovně, jsou tam i stěnky takzvané a podobně. Nikdo tomu neříká sociálně.

A když jsem třeba studovala, tak jsem začala studovat, ještě to bylo za zacíku. A klasicky, protože já jsem z Karlovarského kraje, jsem z Františkových Lázní, jsem dostala stipendium od Sokolovské nemocnice, kde jsem se jakoby zavázala, že tam budu potom pět let pracovat. Ale mezitím padlo úplně všecko, takže se to takovýmhle způsobem skončilo.

Ale třeba umísťování, nebo asi všecko je o nějakém řízení, o nějakým managementu. Že prostě samozřejmě nemůže být přetlak lékařů a sester v Praze a nesmí chybět támhle někde v Karviné.

Takže ten ministr zdravotnictví a jeho tým, to by měli být manažeři, který už umí řídit třeba velkou nemocnici. Protože řídit velkou nemocnici je úplně základ a je to obrovský umění, aby člověk věděl, co má dělat.

Takže prostě plánování, management, vyznačení oblastí, kde je problém. Dneska jsem poslouchala nějakou relaci o tom, jak bude odcházet během příštích 10 let gro lékařů i sester do důchodu. To bude problém, ale jak se zdá, nikdo ho neřeší. Nikdo neplánuje, kdo na jejich místo.

Jo, jestli si myslí, že tady zase naženou sestřičky z Ukrajiny a oni se tady přetrhnou a budou dělat všecko, no, nepřetrhnou, neudělaj. Protože budou mít požadavky. Že sem naženeme jako v jiných zemích cizince, lékaře. No, naženeme, ale už se to tak děje. Ale oni těm pacientům nerozumí. To není řešení.

Je samozřejmě motivace. My tady máme společně, myslím si studium, Češi, Slováci a je to pro nás úplně jedno, jestli pracujeme v Čechách nebo na Slovensku. Takže si myslím i tahleta personální politika, kdyby někdo jí uměl řídit a udělala se společně i se Slovenskem, což je pro nás ještě pořád v pohodě, není to žádná jazyková bariéra. Tak na tohle se zaměřit, na tuhletu personální politiku.

A znova je pro nás strašně důležitá věc to, co říkala Petra: my tady máme strašně ekonomických uprchlíků a je to i o myšlení lidí. To si myslím, že to je nejen ve zdravotnictví, je to všude.

Lidi se začínají bát, mají nějakou autocenzuru. A opravdu když někam přijde někdo na urgentní příjem, je to Ukrajinec, je to prostě člověk, kterej viditelně není náš, tak ty lidi se bojí a vezmou ho, nebo doktoři vezmou ho přednostně na cokoliv, protože si říkají: my nechcem mými problémy. Je to tak.

A to si myslím, že je taky o myšlení. Je to o atmosféře, je to o situaci. Tohle kdyby se změnilo, tak to hrozně pomůže. Ale je to hrozně těžká záležitost.

No jasně, jasně. Já jsem z pozice krajského zastupitele člen dozorčí rady nemocnice Benešov. To jsme měli teďka v úterý zasedání. Ty vedení, ty ředitelé, ekonomický, generální ředitelé jsou úplně nešťastný. Hovoří o tom také. Nemůžou sehnat lékaře na obor, jako je ORL. Podobně nabízejí byt, a to nad vysoce nadprůměrné platy. Bývalý personální šéf se dokonce složil, onemocnil psychickou nemocí, kterou trpěl tlakem tam.

A ty mi zase říkali to, co říkáte vy, ale s tím, že ministerstvo de facto už to zdravotnictví ani moc neřídí, že je tam obrovská role pojišťoven, že platí, já nevím, dva roky zpětně, špatně, zálohově, nevysvětlí jim to.

Jak to vůbec je třeba, kdyby se to Petra porovnala s tím britským modelem, o kterém se hodně mluví, toho národního pojištění a to, co my máme tady — tu rozíštěnost do těch asi sedmi pojišťoven. Záleží, jsou tím klíčovým hráčem ty pojišťovny, nebo to je ještě jinak?

Oni tam sehrávají určitě velkou roli.

Eh, a já teda nerozumím, proč my máme sedm pojišťoven. Já si myslím, že bysme se úplně bez nich obešli a že by to bylo i jednodušší, protože oni mají nakoupený baráky, řekněme si to na rovinu, eh, jezdí si v luxusních autech a mají nehorázné výplaty, ale neodpovídá to té práci.

A já se ještě vrátím k tomu, co jste říkal. Já vám řeknu příklad. Eh, na CT třeba, když vás dlouhodobě bolí hlava, čekáte i ty tři čtyři měsíce, ale kdejaký opilec, kdejaký eh člověk, který se porve na ulici, tak to CT má v té nemocnici hned a tohle se taky musí změnit, jo.

A spousta nemocnic nemá smlouvu se všema pojišťovnama. Takže vy když voláte na CT, oni řeknou: "My bysme vás vzali, ale my nemáme smlouvu s vaší pojišťovnou." Takže zase omezujeme toho pacienta.

V Británii je to tak, že tak jak tady si platíte zdravotní pojištění, takže tam tu péči máte zdarma. Vy si můžete připlácet i za sociál jako za speciální, za soukromou a tím pádem se pak můžete dostat do soukromé kliniky. Nemusíte přeskočíte tu čekací dobu, jo, protože na obvoďáka, na sono, na rentgen tam čekáte jako několik měsíců.

Jo, to pozor na to tady třeba, když je vám špatně, tak vás pošlou na rentgen. Vy čekáte, že sedíte 6 hodin, nicméně tam čekáte třeba i čtyři pět měsíců, protože obvoďák musí napsat takzvanej referral letter, jo, dají vám nějakou schůzku a vy se pak dostavíte.

Ale je pravda, že přes to soukromé se můžou jako cesty urychlit. Ti lidé si to platí, ale my jako samozřejmě jsme tam ošetřovali úplně všechny a pak se teprve zjišťovalo, jestli mají nebo nemají pojištění. Jo, pokud jsou ze zahraničí, jestli mají pojištění, bezdomovce, jsme tam dost často ošetřovali, tam to samozřejmě platí stát. Takže a nezažila jsem ani během covidu, já jsem třeba zažila omezenou limitaci některých léků, které nedorazily, protože jich byl třeba eh jako nadměrně užívání, takže se nestačilo vyrábět, ale nezažila jsem jako, že by něco fakt chybělo. Tady jsem to zažívala.

Jo, tady když jsem přijela zpátky, protože já jsem vlastně byla pendler, že jo, já jsem žila tady vždycky, tak to já jsem nechápala, že prostě dochází paralelně, že dochází prostě, já nevím, ibuprofen — na takový ty základní věci, které by měly být normálně dostupny. Tak jsem si říkala, jak je to možný, my takový vyspělí zdravotnictví, ale točí se to kolem peněz úplně všude, protože samozřejmě naše nemocnice měla mezinárodní dohodu, takže my jsme brali pacienty ze zahraničí, e, z Malty a podobně. Platilo to vždy — platila to jejich vláda.

A tam prostě bylo vidět, že dostávali toho nejlepšího neurochirurga. Vždycky se o ně postaral ten nejlepší anesteziolog. Dostávali zkušenou sestru. Takže ona taková pokrytecké eh politikaření teda samozřejmě fungovalo i tam.

Jo. Eh my jako sestry jsme se starali vždycky o všechny stejně. My jsme říkali, že nám jedno, jestli má peníze nebo nemá peníze. My jsme tam od toho, abychom bojovali o jeho život. Ale ten vysokej management to má prostě v sobě, ať chceme nebo nechceme.

Mhm.

Ještě než půjdem na tu lékovou politiku, tak Kláro, tvůj názor na tohleto. Jedna pojišťovna, více pojišťoven, standardy, nadstandardy.

Jak se na to díváš?

No, já si myslím, že třeba eh přístup nebo jako soukromé zdravotnictví vidíme, jak to probíhá u zubařů, protože zubaři jsou prakticky už je to jenom soukromý a jenom málo, co platí pojišťovna. A jak to vypadalo, že bude nějaká dobrá dostupnost, tak není.

Není. Jo, zase není tam nějaký, tam je to úplně podle mě anarchie, že jsou prostě lokace, kde není zubař ani omylem, jo. Nedostanou se v žádném případě. Takže prostě to je strašně složitá tohleto situace, ale přesně jako asi v naší situaci by byla dobrá jedna dobře řízená pojišťovna, která funguje, která je pod kontrolou, jo, nenadržuje, eh, protože už je to tak eh rozpadlý, že asi je v tom hrozně těžká orientace a aby to někdo dal dohromady, bylo by dobrý mít jednu, jednu nějakou centrálně řízenou pojišťovnu.

No a já nejsem úplně eh proti nadstandardům, [odkašlání] nejsem úplně proti tomu, že by si člověk mohl připlatit, jo, ale v momentě, kdy ta základní péče bude fungovat, jo. Pak je to super, že jo, vybrat si eh porcelánovej kloub radši než třeba, já nevím, nějakej klovovej, jo, kterej vydrží. A takhle to známe, že jo, že si prominenti jezdili dělat operace někam jinam, kde jim nabídli lepší péči, mohli si jí zaplatit, to je úplně v pořádku. Ale ta základní péče musí být, musí být dostupná, musí být rychlá a v nějaké kvalitě.

Mhm.

Pak klidně.

Mně právě ty kolegové nebo to vedení té benešovské nemocnice i říkalo věci typu, že za stejný výkon se úplně jiný peníze platěj třeba tý jejich nemocnici, fakultní nemocnici a podobně, a ještě další věci. A třeba pro mě, i když to sleduju, to byla nová informace a z těch jejich výstupů, protože už jsem tam několik let, vyplývalo, že s tím vlastně nik — že nejde nic dělat, ale nechce nic dělat a že de facto ty pojišťovny nebo v nějakým propojení s ministerstvem je to už tak silné, že prostě i když jsou tam evidentní nespravedlnosti, nejasnosti, tak není, není prostě šance. Takže tole by byla určitě cesta.

Teď ještě jste to řekl, nechce se, takže je potřeba najít někoho, kdo bude chtít.

No jasně, jasně. A to se vracíme k tomu, co jste říkala před chvilkou — k tý politické odvaze a politické vůli.

Často se mluví o těch farmafirmách — závislosti politiků, ministrů na tom farmabznysu. Využijeme, že Klára se v tom pohybuje, a poprosím teda první jí odpověď na tuhle otázku. Jak to vnímáš ty a jestli opravdu, opravdu ta propojenost, nebo můžeme říct i já nevím, nějaké korupční chapadla, tady fungují a jestli opravdu, jak naznačila Petra — neříkám, že to řekla doslova — ale že ten farmabznys do velké míry spolučuje tu podobu našeho zdravotnictví i tu finanční dostupnost léků a tak.

Tak farmabnys je, když se to takhle řekne, tak lidi řeknou wow, to je mafie. To je mafie, tam jsou peníze, jo, a takovýdle to. Já já říkám, já se v tom pohybuju a zase úplně takhle bych to neřekla. Já dělám teda vývoj léků, což je velmi, velmi jako záležitost, protože to jde strašně dopředu a zase na druhou stranu vím, kolik jedna klinická studie dobře provedená, ne žádná rychlokvaška, kolik strašně moc stojí peněz. Jo, to je prostě věc.

To jsou neuvěřitelné peníze, výzkum, provádění klinické studie a jeden vývoj jednoho léku – kolik trvá? Třeba osm až dvanáct let.

Ale tenhle farmabyznis, ale pak je zase nějaká lékková politika, jo, kde samozřejmě že farmafirmy mají svůj zájem, aby jejich výrobky, jejich léky – jako když jde o generika, o ne úplně jako super super novinky – tak aby se dostala ta jejich značka na trh.

A tam vidím, že něco asi probíhá, jo, že nějakým způsobem nějaký lobbing a jsou i distributoři, takže se ovlivňují distributoři, jo.

A samozřejmě že nemocnice si určují, jaké léky od koho budou brát, od jaké firmy, jakou mají marži, jakou má dodavatel marži.

Takže tam si myslím, že nějaké korupční prostředí může probíhat a rozpočty velkých farm jsou jako rozpočty státu, to víme, jo, že tam se prostě pohybuje hrozně peněz. A ano, to co se dělo třeba s nákupem – že jo – tady covidových vakcín, jak státy dostaly formou toho, že musí něco koupit, copak se lilo do kanálu a ještě to lití do kanálu obrazně, protože se to musí řešit ve spalovnách a přišlo to všechny na strašné peníze. Ale prostě protože tam byl nějaký byznys, nějaké řekněme nařízení shora, tak prostě farmafirmy zavedly a státy přiškrčnuly a nakoupily.

>> No, to se děje.

>> Je pravda.

Já jsem taky nedávno, nebo není to tak úplně krátce, četl, že mezi tři největší celosvětové byznysy typově patří právě kromě zbrojního průmyslu, farmabyznis.

Takže opravdu to je na úrovni opravdu středně velkých třeba států tou silou.

Petro, jak by se tohle dalo regulovat, nebo jak se to třeba reguluje v Evropě? Myslím ten vliv, neúměrný vliv té lékové farm farmalaby a i možnosti, jak vlastně předejít tomu korupčnímu prostředí – jsou nějaké vzory?

No ona tady Klárka řekla jednu věc, že tam může být korupce.

Já říkám, že tam je korupce.

Za mě jsou to prostě mafiáni v uvozovkách.

Ale musíme oddělit dvě věci.

Jedna je výzkum těch léků.

To samozřejmě velmi důležité a perspektivní a má to budoucnost pro lidi, kteří jsou nemocní.

Druhá věc je ten lobing.

>> Hm.

>> A zažila jsem i jako zdravotní sestra, když vám tam chodí tady ti distributoři a vy jste najetý na jednom léku, kterým víte, že funguje a najednou má přijít jiný lék. O něm se nic neví, ten se bude testovat a vy na to máte navádět pacienty, tak si pak říkáte, proč mám poškozovat pacienta tím, že přejdu na něco, co se potřebuje na nich vyzkoušet?

A většina těch pacientů ani neví, že se to na nich testuje, jo, to je druhá věc.

A pak si říkáte, aha, tak co ten doktor dostal?

A samozřejmě oni jsou tam různé poukazy, zájezdy a tak, a funguje to úplně všude, aby se k tomu dostali, aby prosadili ten svůj lék.

A pak máte obvodní lékaře, kteří vám taky najednou přejdou na jiný lék. Ale obvodní lékař by měl vědět, že pokud má pacient – nějaký senior – třeba pět, šest léků, tak on už je má časem sladěné tak, aby mu fungovaly. On ví, kdy je má brát, ví, jaký mají vedlejší účinky, jestli otíkají nohy, neotíkají nohy. A najednou dostanete lék, protože tady byl během covidu výpadek léku na tlak, že jo, to víme.

A teď ty lidi si stěžovali, že jim to nesedí, že mají rozhozený tlak, že jim to dělá zle, a nebo že otíkali.

A to jsou zase vedlejší účinky, které odnáší ten pacient.

Tomu lékaři je to v podstatě jedno.

On pak řekne: Přijďte, já vám to zase změním. Jo.

A tady zase mluvím ze zkušenosti, kdy jsem stála u kamarádky a ta byla oteklá. Ona říká: Já to mám po těch nových lécích. Já říkám: Vrať se tam zpátky, jako jo, takhle fungovat nemůžeš. A bohužel ty peníze – to je velký klíč.

Ten otvírá úplně každou bránu a i když si člověk myslí, že ne, tak to tak je.

A jak to změnit?

No, to já se přiznám, že úplně přesně nevím, ale možná u nás v republice by se to dalo udělat tak.

My tady máme ty dvě velké lékárny.

Jedna je Benu a ten druhý je Drmax.

Tak a když se podíváte na jejich léky, když si jdete cokoliv koupit, tak oni můžou snižovat ceny, oni si můžou dávat akce.

Kdežto ty malé české lékárny nemůžou, oni musí přežít, jo, takže oni dávají vlastně minimální marži, ale dávají to podle toho, co to nakoupí. A vlastně ty velké lékárny vytlačují ty malé.

Jo, to taky není správně.

Já si myslím, že ty podmínky by měly být úplně pro všechny stejné a když to můžou jedni, můžou to druzí.

A je tady potřeba, abychom si zase třeba začali vyrábět léky, jako jsme dělali dřív penicilín, jo, abysme byli samostatní.

My se musíme vrátit k té samostatnosti a pak se nestane, že některé léky nebudou.

Musíme být schopni prostě obstarat léky za nižší ceny pro ty lidi.

Když se podíváte, kolik ti lidé dneska doplácejí na těch lécích, tak je to šílené. Nebo po nás chce stát, abysme byli dostatečně produktivní, ale lidé mají dvě práce. A oni řeknou: Ještě vitaminy? No pardon, já bych si teda vitaminy v lékárně nikdy nekoupila.

Pokud si chci koupit něco přírodního, no tak to se mě protočí panenky, protože vím, že to bude stát strašnou spoustu peněz.

Takže u nás zmizela i taková ta základní pomoc při té prevenci, jo, protože prevence není to, že si koupím vitamíny nebo se nechám naočkovat, jo. To prevence je strašně široká, ale ti lidé k tomu nemají podmínky.

A samozřejmě to zase otvírá ty dveře pro tu farmu, protože hele, vy máte tohle, vy trpíte na tohle, my vám na to uděláme lék.

No a tak skončíme tak, jak to bylo tenkrát v tom seriálu Návštěvníci, že budeme jenom zobat na snídani, na večeři, abysme byli jako zdatní a budeme nasycení.

>> Pak to do lidí narvou, že jo.

To je pravda taky, že farmabyznis, farmalobby je třeba reklama v televizi, že jo. To jak to tam prostě do těch lidí perou. A bolívají záda, slupeň tepet, i balgín.

To jsou takové věci, že si lidi to zobou jako lentilky.

Ale ano, protože mají prostor reklama, že jo. Může to být reklamní reklama na léky, vyloženě na léky, na potravinové doplňky.

Dobře, jako berme to, že to je byznys, ale opravdu já nevím – támhle nechci jmenovat co – ale něco na bolesti zad, co víme, co je úplně legrace, nasypat si to hrst, není.

Jo, a prostě děje se to i takhle do těch lidí.

Oni sypou to, že si prostě musí kupovat, musí kupovat volně prodejné léky, samozřejmě.

>> A pak z toho mají různé alergie, kožní vyrážky, jo, a bojují s dalším démonem. A oni pak řeknou – psali.

Takže to je přesně.

>> Jaké berete?

Jaké berete to tamhle něco, že jo.

Není ani žádná centrální evidence a pak se divíme, že někdo přijde a oteče.

No.

>> No, tak tím jste perfektně otevřeli dveře k našemu dalšímu tématu, ale to už bude jenom pro naše předplatitele na Hero Hero. Tímto děkuji a loučím se s diváky na neplacené YouTube.

>> Pomožnost sportovat – to je všechno, co my nemáme.

Zdravé potraviny.

Vždyť my tady máme potraviny druhé kategorie a teď nám bohužel sem začnou vozit i ty potraviny z Mercosuru, což vlastně bude plné hormonů, GMO a všeho.

>> Víme o pár případech, které varovaly před očkováním, nebo alespoň třeba řekly, že pro některé skupiny a pacienty je to nevhodné, ale spousta to vlastně neudělala.

Jak vy si to vysvětlujete jako lékař nebo zdravotnice?

Pojišťovny platily neskutečné peníze za covid pacienta a téměř nic za pacienta s chřipkou nebo běžného pacienta.

A málokomu došlo, že vlastně ta péče je naprosto identická, že stejně se o toho pacienta postaráte, stejně mu dáte infuze, stejně ho musíte otočit.

>> Veřejnoprávní média, co do těch lidí nasypou, tak je potřeba trošku se zastavit, trošku se zamyslet. Je potřeba zrušit.

>> To je vaše práce.

Ah.