Komunisti s plackou OF - Občanské fórum | Miroslav Suchopár 🇨🇿 Osobní svědectví listopad 1989
Komunisti s plackou OF - Občanské fórum | Miroslav Suchopár 🇨🇿 Osobní svědectví listopad 1989
Přepis videa
Zobrazit / skrýt přepis
[hudba] Dobrý den všem. Dobrý den do všech koutů naší krásné země. Já jsem moc rád, že se potkáváme s Mirkem Miroslavem Suchopárem. Dobrý den a ahoj. >> Dobrý den, Robine. Zdravím všechny posluchače Inovace republiky a přeju vám i tobě přeju hezký den. >> My jsme si potykali teďka, když jsme se potkali vlastně na Novotného lávce a zažili jsme spolu ty některé další okolnosti kolem vyklízení eh muzeum bedřicha smetany, který po 100 letech končí. Je to velký smutek. Přežilo to, my se věnujeme té historii spolu, že jo, nebo ty mnohem intenzivněji, ale přežilo to i nacistický režim, přežilo to komunistický režim, respektive socialismus. Nepřežije to tudletu ideologii. Jak já z toho udělám otázku, protože dneska budeme více mluvit o tvém příběhu, kterej věřím, že diváci vůbec netuší a neznají, ale já z toho udělám i otázku. mě lidi třeba jakoby nechci říct, že úplně vyčítají, ale mě jako nezajímá ta historie a ty noviny jsou for historii a mě zajímají ty aktuální témata. Mně samozřejmě také, ale mám pocit, že právě ten odraz té historie je velmi důležitý pro dnešek a pro to všechno, co bude za hodinu, příští den, příští měsíc a v dalších letech. Ale jak to vidíš ty, eh, tvůj vztah k dějinám, k historii? Já se zabývám historii poměrně intenzivně, protože použiju citát jednoho moudrého člověka. Ten, kdo nepochopí svoji historii, je osouzen si ji prožít ještě jednou. Takže znalost naší historie je pro mě osobně velice důležitá, protože když když pochopíme to, co se odehrálo v roce 35, 36, 37, 38, 39, následně 45, následně 89 třeba, tak zjistíme všechny ty souvislosti a dojdeme k tomu, že to tak nějak svým způsobem všechno do sebe zapadá ty události. A bohužel dneska se nám podávají věci tak, nakonec, když to s nám dobře robí, že se říkají podopravdy a nebo se úmyslně mlží, nebo se úmyslně o ničem nebude mluvit >> nebo se to dokonce předepisuje. >> Nakone nakonec zmínil teďkon to muzeu bedřicha smetany. K tomu je teda ještě Antonín Vořá. To je taky tendence to zmazat, vymazat z historie a je to chyba, obrovská chyba, protože tu historii bysme si měli pěstovat. měli ne pěstovat, to říkám blbě, ale měli bysme především ty mladý generaci tu historii vysvětlovat, aby pochopili, co všechno se událo. Protože když pochopí naši historii, tak pochopí současnost a budou se chovat jinak i v budoucnosti. To je můj názor. Dám konkrétní příklad. Já teďkon momentálně eh nemůžu říct, že bych bror, ale zabývám se eh osobou Edvarda Beneše, protože v současný době a to už teďko i nedávno před rokem, myslím, že to byl Pithard, kterej se o Benešovi vyjádřil velice handlivě, někteří historici taky a mně to přijde obrovsky nefér, protože musíme si uvědomit jednu věc, že v 35. roce byl do Ben zvolenej prezidentem. V tom samým roce, použijuá slova, ve svobodných demokratických volbách se Němci žijící na našem území přihlásili k Henlinovi, k třetí říši. A když si budeme sledovat chování Itálie, Německa jako dvou ryze fašistických států, Anglie, Francie jako dvou velmocí, řekněme ryze demokratických >> antisemitických států v té době, ten antisemitismus pochopíme, tak najednou pochopíme, že ten prezident Beneš se de facto ocitá v situaci, které se nechtěl ocitnout a de facto mu tam byly jakoby nastaveny mantinely, ve který se smí pohybovat nebo nesmí. A ta jeho pozice byla opravdu velice složitá, protože na Polsko se spolednou nemoh, na Maďarsko vůbec ne. Jaká byla nálada na Slovensku, víme všichni. Tam byli Hlinkovci, že jo. Němci, to bylo jasný. Tam teda se formoval Hitler, >> Rakousko s tím >> Rakousko tam byl Ančlus, že jo. Ty si potom toleto připojili. >> Na Polsko se nedalo spolehnout. Taky >> Rusko dejme tomu spíš váhalo, taky nechtělo jít do velikýho konfliktu nějakýho. >> Oni by beývali šli, pokud takhle tam byla dohoda mezi Československem, Sovětským svazem tehdy já tomu řek v tý době to byl tehdy Sovětský svaz Francií o pomoci. To bylo podmíněný smlouvou, že teda tam byl musel bejt souhlas i Francie. Oni by bývali tak, jak jsem studoval tu historii. Sověti bývali, přišli, ale museli by požádat Polsko nebo Rumunsko o povolení k přechodu přes jejich území. Polsko řeklo jasně, že ne, že to nedovolej. Rumoni uvažovali, že by dali k dispozici vzdušnej prostor, ale ne pozemní vojska nebo že by tam teda ty vojska mohly projít. Tím pádem vlastně nedošlo k tý pomoci, vo kterou řekněme, řekněme byl nějakej zájem v tý době ze strany Československa, protože tyto dva státy to neumožnili. Takže a ta a když toleto začne pomalunku odkrajovat všechno ty fakta, to nejsou nějaký moje smyšlenky, doměnky, tak najednou zjistíme, že ten prezident Benny se opravdu ocitá situaci velice nezávidí nezáviděníhodné. Jo. A dávat dneska prezidentu Benešovi za vinu 365 000 mrtvejch Čechoslováků. Robine, promiň, je to je to je to neférové, nevědecké a já se to nebojím, je to až pokrytecké, protože když proto říkám, musíme pochopit celou tu dobu, nejenom ten rok 38 Michovskou zradu. Jo, já mám doma originál, to je z roku ', kdy tam vlastně od roku 37 je věrně popsáno krok za krokem, jak probíhala ta e situace v Evropě, řekněme eh na stránce politické, na stránce vojenské. Je tam krok za krokem popsáno, kdo byl u prezidenta Beneše. To znamená, ať už to byl Deladi, nebo ať už to byl francouzskj ministr Bonet, jo, nebo tam prostě nebo z Anglie Lord Rancimen. To všechno ještě bylo před tím Mnichovem. Mluví se dneska o tom někde? Mám pocit, že ne. >> A nebo jenom o krajově. A proto si myslím, že my bychom potřebovali tydlety dějiny skutečně pravdivě popsat. A já to říkám, Robine, natvrdo. Ří pravdu. Padni komu padni. Jestliže tam teda u prezidenta Beneše byly nějaký negativa, >> tak řekněme dobře, ano, negativům bylo todle a todle. >> Ale sami odbojáři si vybrali Edvarda Beneše, aby vůbec měli nějakého politika v Londýně. Začli ho podporovat, protože jo, prostě eh ještě mě plyne na hlavou jedna věc. Tady jsme natočili, troufnu si říct, dokumentární rozhovory s paní doktorkou Maríou Dorflovou a to děkuju moc za to propojení. A ona říká Masarik říkal o Benešovi, že bez něj by nebylo Československo. Pěstoval si ho jako svého nástupce. Musíme to vidět v kontextu v podstatě boje za nezávislost, boje za svobodu a naši státnost. To znamená ten boj začal legie, eh sdružení mafie, všechny tydlety věci, které se dneska se nekomunikují pořádně v učebnicích. Následně ihned druhej odboj, což je v podstatě stále odboj a následně třetí odboj a to všechno je furt jedna linka, >> obávám se, platná dodnes. A já s tím možná spojím jednu aktuální otázku, i když eh >> neodcházejte, protože chci říct pro ty z vás, který třeba znáte už naše povídání, že dneska se zaměříme v té další části na 17. Ale dám jednu aktuální otázku tady k té historii. My vidíme, že naši naší vlastnostní oblíbenou je převlíkání kabátu. Týká se to zejména politiku. Teda to vidíme i dnes teďka téma covid třeba přesně jak se to začíná převlíkat. Jo, úplně směšný celý. Viděli jsme to po roce 89 a tak. Dneska stejně tak po druhý světový válce kolaboranti, který si pak hráli, že jo, na nějaký prostě odbojáře a podobně. Kam tím mířím? Dneska se jedná o míru třeba na Ukrajině. Vidíme, jakýho máme, jaký máme naše zástupce. A najednou to lísání, to je totiž historický moment tole, na co se ptám, Lísání k Německu a řeknem Amerika špatně, tydle špatně, tydle špatně, s těma nem všichni špatně a náš prezident jede do Německa, německý prezident sem, do toho ty Habsburgové, do toho eh ty čeští Němci, který se zradikalizovali, stali se definitivně Němci, e a tak dále a tak dále. Jak ty koukáš na tuhle situaci, kdy vlastně naším hlavním spojencem je teďka Německo? >> No tak a to jsme jsme u toho vlastně jsi ťuknul na jádro problémů, protože a zase jsme u toho, všechno souvisí se vším. Když se podíváme nakonec my dva jsme spolu sledovali velice pečlivě to, co se dělo před srazem srudeckých Němnců v Brně. Sledovali jsme průběh srudeckýho srazu v Brně. Sledovali jsme vývoj po srazu >> a najednou nám to začíná všechno vyplouvatovat na povrch >> nacistických Němců v Brně. >> Protože to je nacistickej název, nacistické označení, to už definitivně je potvrzeno. >> To je nacistickej název, který by měl být zakázán. No a to to líání a připomněls to dobře připomněl jsi rok 45. To je přesně ono. Už jsme se eh o tom trochu bavili před vysíláním, ale já jsem to opravdu studoval, snažil jsem se z tý doby dohledat všechny možný nejenom tiskoviny, ale i osobní svědectví. Protože když mi bylo nějakých 13, 14 let, tak ještě fůra lidí žila, která pamatovala jednak bitvu na Slivici, to už jsem tady říkal, nebo můj děda ten byl na barikádách, byla ještě fůra lidí, který byli přímí účastníci války a vím z těch vyprávení, že po tom 45. lidi. Bylo velký množství lidí, který se potřebovalo zbavit své minulosti za to, že udávali na Gestapo, za to, že hajlovali nebo že se hlásili Hitlerovi. A tam je teda velice zajímavý sledovat ten příběh těch lidí, protože některý utekli k partyzánům, najednou z nich byli zasloužený partyzáni, fúra se jich, ty co udávali nacpala tenkrát v roce 48, nebo ne, jenom ve 48 do KSČ něco zmizelo k sociálním demokratům, něco uteklo z republiky pryč. To je taky fakt. To je taky třeba si přiznat. Takže tady takový to převlíkání kabátu, my to máme tak nějak s prominutím v krvi. A tož se teda odehrálo, řekněme ve 68. roce a toto se odehrálo v roce 89. A když říkáš lísání, tak já se ptám, dobře, zmiňoval jsi prezidenta Havla? Dneska jsem čet nějakej titulek, že snad prezident má e >> ještě jsem ho nezmínil, >> ještě má bejt vyjednávačem e na v otázce mílu na Ukrajině. Jo, že si ho vybrali. Vybrán Pavla, myslíš? No, no, no >> jo, prezident Pav, >> tak jako too mě teda zajímá, jak to, jak to jak ten to bude vyjednávat. A když teda sledujeme ten příklon k tomu Německu, tak já mám velkou obavu z toho, že dojde k tomu, o čem jsme se už zmiňovali několikrát, že jsme citovali ty základní destiny souleto německého manchaftu, že všechno bude řešený jenom v rámci celkové federalizace Evropy. A mně toleto lísání k tomu Německu pomalinku připadá, že to začnají připravovat a že nás potom postaví před hotovou věc. Já jsem se dostal včera >> mimochodem muzeum muzeum bedřicha smetany, který po 100 letech končí v roce na konci roku 2026 slavnostně vodevírá Edward Beneš. >> Jo, takže ono tak jako todle škrtnem, tohodle zdehonestujem, todle zrušíme, todle muzeum taky zrušíme, památník škroupat ten e zbouráme. Jo, tak jako můžeme teda si říkat všechno je to jedna velká náhoda, no. A nebo je to jedna velká snaha vo federalizaci? Je to snaha o federalizaci. Já jsem se dostal včera do sporu s jedním s jedním historikem, jako když jsem právě zmiňoval tu federalizaci a on říká:„Ne, to nebude. Oni nás zdaj dají jako 17. republiku Německa. Oni to udělaj, jo, pracujou na tom poctivě. Takže ono svým způsobem, když nás udělají 17. republikou, tak je to de facto federalizace, protože jsme v rámci Evropský unie, že jo. Takže ono pěkný nebo řízní, >> ale to to, co říkáš, jenom na to budu krátce reagovat, když jsem se bavil s některými právě taky historiky, ale i vlastně dosud e prostě žijícími odbojáři, tak eh oni říkaj:„No, ale proti tomu, čemu bojovali naše rodiče a proti čemu jsme bojovali my, to se prostě nepovedlo. Vy jste vy jste protektorátem Německa. Vy jim patříte v rámci Evropy. Vy jim vy jste v područí ekonomickém. Vy jste v područí tím pádem politickém. A když to teď vstáhnu úplně pragmaticky, náš premiér současný samozřejmě nemá možnost je v tak i kdyby nechtěl být ve střetu zájmu, tak přijede do Německa. A jakoukoliv hájení pozice českejch zájmů není reálný, když má zájmy i na druhé straně. >> No jistě, to je jedna věc. A druhá věc tady, já se to nebojím říct. Tady vidím, když se člověk podívá na současnou vládu, na hrad, tak je tam, já tam vidím obrovskou obrovskou roli slouhovství. Já to takhle nazvu, protože to nejsou státníci, to jsou slouhové. Jestliže eh Andrej Babiš se při návštěvě v Mnichově v zimě letošního roku dohodnul na to se spolkovým ministrem Sédrem, že se jim nebudou motat do srazu svedeckejch Němců, tak on tu roli splnil a víám dobře a to už teďko můžeme Robine potvrdit na faktech. My jsme byli na ministerstvu zahraničí, jestli pak nám něco odpověděli, >> ne? Tak macinka, to je všechno jedna velká iluze na voliče, ale oni si to nechtějí přiznat. Oni jsou navočkovaný touhle vládou. Většinou nám, >> co nám odpověděl Metnar, že sosten německej spolek není, není není škoda, že jo, nebo škodná, když to řeknu po svým. Jak se zachoval premiér? Je to nešťastný. To je to je výrok státníka. Jak se zachoval prezident Pavel? Tento tenu dal záštitu. Pozve si ministra Sédra. Ministr zahraničí mlčí, byť se nám tady producírují významní němeští politici, tak je to slouhoství. Já si nemůžu pomoct. A je to opravdu za mě to je zrada a snaha o likvidaci český republiky. Já si nemůžu pomoct. >> My k tomu chystáme ale takovej zborník textu. Chystáme k tomu putovní výstavu. To možná změníme i krátce na závěr tohodle videa, ale já teďka půjdu vlastně do tvého příběhu. Ty jsi a teď úplně to hodím jinam, jo, ale ono to vlastně ve finále všechno se vším souvisí. Ty jsi napsal knížku o tom, že vlastně tvá praxe je eh vlastně mistrovská praxe je vaření. Pracoval jsi dlouhá léta vlastně v zahraničí, v různých vlastně reszortech, hotelech, to jsme i v prvním rozhovorus to zmiňoval, ty zkušenosti, >> ale napsal jsi knížku o vaření, tu najdete tady i na platformě Inovace republiky, možnost předobjednání a podpořit eh k dobré chuti a a tak, ale ono to vlastně souvisí i s tvým přátelstvím. Ty jsi měl přítele, se kterým jsi chodil vlastně na ryby. Tuším, že jsi říkal chytat ryby, že jste se bavili vo historii, bavili jste se vo životě. Jak todle bylo a jak s tím souvisí kniha vo vaření? >> Todleto, tu knihu, já jsem já začnu tím koncem. De facto, já jsem tu knihu ani nestad neměl v plánu napsat, ale pak jsem mě mrzela jedna věc, že jsem dvoum lidem nestačil za jejich života poděkovat za to, byli. za nepoděkoval jsem jim za jejich přátelství, za jejich moudrost. Jeden teda byl akademický malý, toho už jsem zmiňoval, když jsme stočili první rozhovor, který opravdu mi ve své době mě, mladýmu teleti, když to řeknu, bylo mi 18 let, co jsem mohl vědět vo životě. A on tím, že prošel koncentrákem a i přes tu hrůzu, kterou on prožil, tak byl obrovsky pozitivní člověk. Snad právě proto, že to, co prožil, tak prostě v něm nezanechalo nějakou pocit křivdy nebo pocit ublíženství nebo nějaký trauma. On naopak se z toho života radoval. On se radoval z každýho dne. On se radoval z kytičky na loubce. Jo, prostě on si ten živ opravdu užíval. Ale tím, že on to byl osobní žák Maxe Švabinskýho, jeho spolužák byl Josef Linovas. Hlinomas, eh, herec. Jo, měl jsem osobní, teda měl jsem tu čest i pana Hlinomaze poznat poznat na, když jme tenkrát měli setkání oni a byl obrovsky moudrej, protože snad tím, co prožil, tak furu věcí po v tom životě pochopil a on mi ty zkušenosti předával. Jo, dám jeden příkaz za všechny. My jsme se opravdu bavili o všem možných tématech. Bavili jsme se i vo smrti. I to to jsem se ptal nebo bavili jsme se dám příklad je to v tý knížce dokonce i napsaný jsem se ho ptal Karle hele nějakj recept na to. On měl nádherný manželství nádherný. A já jsem se ho ptal na ten recept bylo mi 19 let v tý době. Tak co jsem mohl vědět vo manželství, že jo. A on se na tu otázku za mě nezlobil. Mohl říct, hele, ty jsi ty jsi prostě on prostě mohl by vynadat, že jo. A on povídá:„Podívej se, uvědom si jednu věc. Na to recept není, ale já ti řeknu něco jinýho, aby j pochopil, v čem je ten úspěch. Musíme si uvědomit jednu věc, že my nemáme sedm divů světa. My máme osm divů světa. Tím osmým a zároveň prvním divem světa je žena jako taková. Ano, pyramidy jsou krásný, ale ta pyramida tě nepohladí ani slovem, ani fyzicky. A pak ti řeknu ještě jedno moudro. To není země, říkal. Tisíce mužů městaří, ale jen jedna žena domov stvoří. A já tě o jedno, prosím. To mi tenkrát, on mi říká:„Synku, nevím proč. >> Já tě o jedno prosím, synku, ať se voženíš. Jedno mi slip. Nikdy nesmíš na manželku zařvat, protože by si jí zdegradoval a ze sebe by si udělal totálního pitomce. Ženě se musíš chovat jako k tomu nejcennějšímu na světě. Výdyť budou situace, že tě třeba bude hodně štvát, ty budeš štvát jí, nemysl si, že to, že že ty jí štvát nebudeš, ale todle myslím a já jsem mu to slíbil tenkrát a taky jsem to splnil, jo, protože a to bylo, to byly desítky věcí, kde mi dával rady do života. Zase jedna ta rada >> takové, takže recepty, protože ty teda jsi napsal knihu receptů, ale ve finále je to poděkováním těm přátelům. Tak tak přesně >> za za to, co j s nima prožil, co ti předali za své recepty poslední poslední výměna >> poslední poslední poslední moudro, který on mi vždycky říkával,"Hele, synku, žij tak, aby ji se za sebe nemusel stydět až i tak pracuj, aby ji se nemusel stydět za sebe, až budeš mít rodinu, aby jsi se nemusel styd, aby se za tebe oni nemuseli stydět." A já jsem si to potom vyzkoušel, když jsem potom byl v zahraničí, tak s klidem můžu říct, že jsem neudělal ostodu v zahraničí ani sobě, ani rodině, ani český republice. A z toho mám obrovskou radost, že jsem splnil to, co o co mě proslil. To byl to byl jeden člověk. Druhý člověk to byl, já si dovolím říct jméno, to byl Karel Miller. On se narodil v Benešově. My jsme potom po vyučení spolu studovali, tam jsme se vlastně poznali na střední škole. tady v Praze, když jsme študovali ještě dál a Karel byl zase to obrovský moudrej člověk, kterým zase dal flu věcí. Trochu mi tu palici jak každově srovnával názorově a my jsme spolu užili strašně moc srandy. To tady právět nebudu, ale eh byli [frknutí] jsme opravdu, nechci říct jak bratři, ale fakt j to prostě bylo přátelství vysloveně přátelství. Já potom vím, že on se oženil, já jsem se taky voženil a tam nějak se ty naše cesty po tý škole už trošku rozešly. V tý době nebyly telefony mobilní, ani nebyl mail, že jo. Takže e tam jsme se ztratili a pak jsme se viděli prvně zase až po 30 letech na srazu ze střední školy a to zase prostě jakoby jsme se viděli po předevčírem nebo prostě navázali jsme na ten hovor, kterj jsme před těma 30 lety ukončili a my jsme v tom pokračovali a já jsem potom v něm s ním byl v kontaktu především písemně, protože jsem byl hodně hodně v zahraničí. To už jsem potom pracoval venku a v roce 22 na podzim jsme se domlouvali, že už se konečně ty naše rodiny potkají, protože když jsme to jsme si tenkrát telefonovali a Karel povídal:„Hele, prosím tě, on mi říkal", "Evžene." Jo, nevím do dneska proč. [smích] Říkal mi: "Evžene a pově: Evžene, musíme to udělat tak, aby ty naše rodiny už se konečně setkaly. U nás doma tě všichni znaj. Už jsme tě taky rádi viděli." A já povídám: "Karle, u nás je to to samý, ale všichni tě doma znají u nás. Tak jsme se domluvili na podzim, to bylo na podzim 22, že se potkáme na jaře 23 s tím, že si tady v Praze zaplatíme nějaký hotel, že si uděláme víkend, kdy ty rodiny fakt přijedou. Já jsem se ptal doma, jestli teda by byly schopný i ty moje dospělé děti se účastnit, tak jako řekli oba dva, že teda jo. A já jsem potom psal, takže takhle to bylo domluvený a na to jsem se fakt těšil. A byl prosinec 22 a já jsem psal všem známejm a kamarádům přání k Vánocům teda mailem. Psal jsem i Karlovi a druhej den mi přišla odpověď od jeho manželky, že už Karel není mezi náma, že před dvěma nebo třema dny předtím zemřel, což byl pro mě obrovskej šok. Obrovskej, protože jsem se na to setkání opravdu strašně moc těšil, ale byl to člověk, kterýho jsem si nesmírně vážil a tenkrát to se mnou opravdu zamávalo a já se přiznám, tenkrát jsem se rozplakal, protože mně to přišlo strašně nefér a ptal jsem se jenom proboha, proč proč zrovna Karel >> Hm. >> Proč? Proč? Vždyť ten, vždyť ten člověk ještě nebyl na konci života. Ten ještě měl pořád >> tendenciu. On byl obrovsky pozitivní. On nabitej energií. On plánoval, chtěl dělat. Jo, prostě zase i on se zabejval nějakou tou prostě, ne, nechci říct historií, ale eh politikou. Prostě měl snahu, měl zájem o tu českou republiku, jo. Háj prostě toleto. A najednou vám přijde zpráva, on není. Proboha, bylo mu 62 let. A to jsou dva lidi, který já jsem nestačil poděkovat za jejich přátelství, za jejich moudrost. Já jsem se rozhodl, že tomu prvnímu Karlovi, oba dva teda se jmenovali Karlové, tak tomu prvnímu Karlovi udělám v jeho rodný vesnici nebo domluvím se starostou, pokud tam ten rodnej domek ještě bude, tak domluvím se starostou, že bych tam udělal nějakou plaketu nebo nějakou prostě tady žil a pracoval akademický malíř Karel atd. atd. jako poděkování za to, že jsem teda mohl bejt jeho žákem. A to je vlastně ten impuls, proč jsem tu knížku napsal, protože tou knížkou jsem chtěl poděkovat tomu druhýmu Karlovi a já bych tu knížku strašně rád předal jeho rodině. Hm. >> A přátelé, Karel, co vím já, tak byl ředitel nemocnice v Chomutově, pak pracoval pro komerční banku v rámci modrý pyramidy. Vím, že kandidoval nebo měl kandidovat za, myslím, že to byla pobočka SPD v Chomutově. Nevím přesně. Pokud pokud byste někdo by byl schopen a znal jste Karla a měl jste třeba jeho adresu na jeho rodinu, já bych vás chtěl poprosit, jestli byste mi tu adresu poslali, abych tu knížku tý jeho rodině mohl odevzdat a tím pádem splnit to, co jsem si slíbil. Takový to poděkování, sice pozdě, ale poděkování za to, že ten Karel byl, že jsem ho měl tu čest poznat a že to byl obrovskej rovnej, férovej chlap. Super. Moc děkujem za nasdílení tohodle příběhu velmi osobního. Eh, tu knihu vlastně receptů, tak najdete tady i pro vás, kdybyste chtěli inspiraci k vaření, ale má to mnohem hlubší příběh, který jste tady právě slyšeli. Já bych si dovolil možná třeba i ten jeden recept pak někdy dát s odkazem na todle video. Všechno to propojit, jak lidská tvořivost, lidský příběh a zkušenosti vlastně můžou hrát do sebe. odiská to ta knížka je o 50 letech prakce v kuchyni a je tam trochu historie, pak je tam asi 90 receptů. Je to takovej mix tý naší klasiky. To k nám patří, je tam něco modernějšího a závěr je právě to vzpomínání na samotnou praxi a především je tam vzpomínání na tyto dva >> srdcaře, >> kamarády, srdcaře, protože to byli obrovský, obrovský lidi. Opravdu. My jsme tady hovořili o společnosti a právě i s těmi přáteli. Ono to velmi souvisí. Jste diskutovali tyhle věci, jako třeba my máme možnost teďka diskutovat spolu nejčastěji mimo kamery. Občas je kamera zapnutá v týhle chvíli, ale eh ty sám máš zkušenosti právě i z toho převlejkání kabátu, když jsi byl pozorovatelem toho, co se děje v roce 89. Eh, dneska vidíme, že 17. listopad 39, jako kdyby to neexistovalo, mezinárodní den studentů a ten skutečnej odbor, odboj a odpor proti nacismu a zhoubné ideologii a obrovskýmu zlu a najednou slavíme 89 jako úplně nový symbol, kterej vytlačil to původní. To je smutný, protože my víme, že od toho roku minimálně 48 se nic moc nezměnilo. To věřím, že už začíná docházet mnoha lidem. E, jak ty by si zavzpomínal na >> rok 89? >> 89. A a >> tam mám tam mám >> nadšení versus převlíkání kabátů. >> Takhle v roce 89 >> vyvrcholeno dnešním prezidentem, bych tak řekl. V konci. V roce 89 jsem nebyl na letný, necelkal jsem klíčema, protože jsem já jsem z Příbramy v tý době jsem žil eh kous za Příbramí. nebudu konkrétní, to není důležitý, ale eh samozřejmě eh nějaký ty zprávy přišly, co se v Praze dělo v tý době, v tom listopadu a najednou teda Občanský fóra a toleto a pak mi volal známej, to já jsem byl zaměstnanec e v Uranovejch dolů a volal mi známej a říkal mi, hele, bude Občanský fórů, chceš se přijet podívat, ty jsi taková držka. Ty tu hubu nezavřeš. >> To nebyl ten pan Starka? Ne, ne, ne, to byl, to byl jinej. To byl, to byl někdo jinej. No, tak jsem ještě s kolegou jsme sedli do auta, já s autem nejezdím, tak protože to bylo v čase, kdyby nebo v tý době nejezdily tak autobusy pravilně, tak jsme jeli spolu autem, tak jsme se tam zúčastnili. No a přišli lidi, který vlastně de facto ještě do toho listopadu 89 byli ve vedení podniku. Byli to ekonomičtí náměstí, provozní náměstci, byl tam vedoucí mzdový účtárny, byla tam dokonce myslím i jedna paní taky z tý mzdovky a přivítali to. No a byl tam teda i řítel a jeho ekonomickej náměstek a byli tam byli lidi ještě z těch nižších kanceláří. Samozřejmě my jsme tam byli jako obecenstvo a oni se tam do toho ředitele pustili. Ten ředitel byl v tý době ve funkci dva roky. >> Před listopadem. >> No, před listopadem ten tam nebyl dlouho. Byl to mladej kluk. To mu bylo 38 let v tý době, takže jako a měl obrovskej tah na branku a chtěl s tím podnikem něco dělat, jo. Chtěl ten podnik prostě zmodernizovat, aby to všechno fungovalo. Zbavoval se věci, který se mu nelíbily, nefungovaly. No a oni se tam do něj pustili takovým stylem, že de facto fakt na něm nenechali nic suchou. Jo, to jako až mě zaráželo, kde kde tu špínu všechno vyhrabali. Po dvou letech na nydali tolika, jako kdyby tam v tý funkci byl 50 let. Jo, a skončili. No prostě vynadali mu za členství KŠČ, vynadali mu za všechno možný. Tam nepadlo jediný pozitivní slůvko na jeho adresu a oni skončili tím, tak teda byl, tak jsme to vyřešili. Občanský fóum jede dál, teď se rozejdeme. Já pám, no tak to ne. Tak jsem zved ruku a pám: "Já bych taky měl dotaz, pánové na vás." No tak se ptej. Ale jako jenom jednu otázku já pám ano, jenom jednu otázku pám. Já se vás ptám, proč jste toleto všechno neřekli tady inženýrovi, nebo říkat jméno, řediteli tohoto podniku před třema tejdnema před měsícem. To jste určitě všichni pláceli po ramenou, když jste dostávali 13. výplaty ke dní horníku, kdy jste dostávali věrnostní, když jste dostávali čtvrletní prémie, tak jste se všichni před ním klaněli, pláceli jste mu po ramenu, jaký jste kamarádi a najednou jste to všechno otočili. Tam vzamě jste ubožáci, protože a to ubohost vaší spatřuju v tom, že vy jste nebyli schopni mu říct inženýre, my od tebe peníze nechceme, protože ty jsi komunista. A teď mu tady vyčítáte, že je komunista. Ale prachy jste všichni brali, že jo. No a tam se teda v tu chvíli, tam bylo asi 60 lidí v tom sále, no a přihlašovali se další a byla z toho celkem bouřlivá diskuze a myslím si, když to zkrátím, tak vedení Občanskýho fóra vodešlo jak z motrlý slepice, protože tam na ně teda vyplavovaly potom věci, který asi slyšet nechtěli. Jo. >> To znamená, že to byli dřív komunisti, který si najednou dali placky. Ano. Přesně. No, přesně tak. To byla jedna. Bylo to všude, ale bylo to velmi často, že jo. >> Bylo to velmi často. A to tež se tam odehrávalo potom i při poslední schůzi ze toho KSČ, tam opravdu lidi, o kterejch jsem si myslel, že řekněme jsou charakterní, nebo jak to mám nazvat, tak oni tam odevzdávali knížku K6 s tím, hele, tady máš knížku, já chodím na pivo a oni mi nechtěj dát natočej pivo, že jsem komunista, tak já ti tu knížku vracím. Jo, tak to bylo takový takovýhle prostě příběhy a tam se to de facto všechno polarizovalo, jestli to tak můžu nazvat. Ti, co prostě na tý na tom městě, kde jsem žil potom, tak tam tím, že to bylo menší město, tam to bylo evidentně vidět. Kdo se chopil v tý době moci? Kdo si z toho podniku, kdo si ten podnik privatizoval ještě před privatizací? Tam se děly strašný věci. Takže jako do dneška některý lidi pozná, potkávám a říkám si, ty jsi byl ve straně, pak jsi si ten podnik rozkrad a tím, že jsi si ho rozkrad, tak dneska máš svoji firmu, protože jinak jak by ten člověk začal v tý době, že jo, >> takovejch lidí je vlastně hodně rozkradený různý družstva, rozkradený státní věci, která pak teda přichází a zbohatlíci. Jsou to lidi, který někdy vlastně jako >> př >> to jsou podnikavci, ne podnikatelé, že jo. >> A pak jsem teda tam registroval ještě jednoho člověka, se který jsem se poslal potkal v roce 83 nebo 84, kdy jsem teda byl vyslýchanej. Já jsem se tehdy kamarádil, nebo znal jsem šof, ne to nemůžu říct kamarádil, ale znal jsem se šoférem kamionů z tehdejšího západního Německa. On jezdil eh kousek pod tříbramie v Řeznice, tam byl pod něj sublima a mi tam vyráběly palety a takovýle a prašce a on tam proto jezdil a on ten krápí kolo a to jsem mu s tím pomohl a t
Zobrazena první část přepisu (28 000 z 34 722 znaků).






