Lenka Tarabová - kandidátka na libereckou radnici

Dobrý den, paní Tarabová.

Zastihl jsem vás při práci.

Povězte, co už jste mi říkala prve, co jste nastartovali včera a jak to jde zatím.

Tak my jsme včera začali vlastně naši kampaň v ulicích, protože my jsme se rozhodli, že nebudeme vůbec dělat kampaň takovou tu klasickou, prostě drahý billboardy viset všude. Jo, chtěli jsme udělat opravdu jinou kampaň. Tváří tvář.

Takže po té internetové kampani, kterou jsme rozjeli už zhruba před třemi týdny, tak teďko navazujeme, ta pokračuje. Eh, dělám i medailonky k jednotlivým bodům programu, ale teďko pokračujeme vlastně v ulicích.

Máme vytipovaná nějaká místa, takže vlastně až do posledního týdne před volbami, tak budeme na různých místech v Liberci. Ani nejsme příznivci takových těch pevných stánků na jednom místě. Prostě my jsme ti, kteří chodíme za lidmi a nechceme, aby lidi chodili za politiky.

A takhle je vlastně i celá koncepce našeho programu a fungování tak, jak si představujeme, až budeme prostě vládnout na magistrátu. Chceme víc pracovat pro lidi a s lidmi.

Jaký máte odezvy?

Eh, jako většinou dobrý. Eh, samozřejmě je vidět, že lidi se stále bojí eh hovořit jako o pročko je alternativa, co si budeme povídat. Takže je vidět, že se bojí možná kolikrát se zdržet i u toho petičního stánku, aby je neviděl někdo jiný. Přece jenom ty sousedské vztahy.

Když jsme někde v místě, kde chodí jedni a ti samí lidé, tak se lidi sousedských vztahů obávají. Nemohou vědět, jak se třeba jejich soused na to bude dívat nebo jaké jsou jeho třeba politické preference.

Ale eh my se nesnažíme ty lidi nějak zdržovat a přinášet jim nějakou svízelnou situaci. Takže pokud si někdo chce vzít jenom letáček, vezme si ho, poděkuje, usměje se, odchází, někdo se zastaví, zajímá se o petici, se kterou jsme, což je petice za zničení tržního náměstí v Liberci, kdy tam je projekt za 63 milionů bez DPH a nám se zdá prostě předražený a naprosto šílený.

Takže tuhle petici chceme a většinou ten ohlas těch lidí na tu petici je velice dobrý.

No to je přesně to, co ale jakoby tady je, když člověk je v těch ulicích, tak je i někde, když je doprava, když projíždí auta a to jsme poměrně daleko od té silnice.

Tak nej jsme na vesnici, že jo?

Tak.

Tak takže vy máte i nějaký konkrétní body pro Liberec?

Tak máme 15 bodů pro Liberec, ale to jsou taký základní body, který máme právě v rámci toho hlavního programu, ale pak máme spoustu dalších jiných bodů, kterými se zabýváme, protože nám postupně přichází, jak s námi lidi komunikují, tak nám přinášejí různý nápady a my je vlastně zapracováváme do takzvaných podbodů, zveřejňujeme na naší stránce facebookové pro Liberecký kraj a máme to opravdu celé založené, že ta kampaň je vlastně živá, neustále se doplňuje, protože právě je postavená na komunikaci s lidmi.

Mhm.

Je smutný, že lidé se zase po 35 letech bojí něco říct, myslím, že se bojí víc než před těma 35 lety.

No, že je to smutné.

Je to smutné.

Takže říkala jste náměstí zrušit předraženej projekt?

Máte.

Ono těch projektů je mnoho. Eh, jako většinou v těch projektech, jako to, co chceme zastavit a co máme zpětnou vazbu, tak v České republice, v Liberci, tak existuje něco, co v České republice nemá obdoby a to je takzvaná rada architektů.

Každé město má samozřejmě kancelář hlavního architekta, což je běžný, ale my máme ještě navíc radu architektů a mám zpětnou vazbu od lidí, že zdržují projekty, že si mezi sebou předávají projekty a je to taková úzká skupina, která si na tom Liberci pravděpodobně vydělává.

E, my se na to chceme hluboce podívat, protože ty projekty jsou předražené. Pak se stává samozřejmě, že se doplňují další a další smlouvy, které se týkají dalších a dalších milionů. To se nám vůbec nelíbí a je vidět, že se to nelíbí ani občanům Liberce, protože oni pak na to reagují velice eh nazlobeně, že nemají třeba chodníky, e, že jsou pro ně důležitější věci a nechtějí tyhlety drahý betonový projekty.

A další věc, e, opravdu se podívat na tuhletu práci těch rady architektů, protože ta zpětná vazba lidí, který jsou v tom stavebnictví, tak nám řekli, udělejte všechno pro tenhle, tuhle organizaci zrušit.

Takže se na to podíváme a posadíme se s lidmi, který ve stavebnictví jsou. A tohlecto, co je vlastně součást města, tak to určitě chceme zrušit.

Ale pak tam jsou další a další věci, který e, jak bych to řekla, e, strkají se do toho miliony, e, kolikrát bez jakýkoliv komunikace s občany. A tohlecto my chceme úplně změnit, jo.

Nám nejde o komunikaci s občany teďko před volbama, to dělá každý. My máme v Liberci 11 kandidátek. Všichni jsou najednou strašně aktivní. Jsou vidět. Jsou všude plakátky, dělají různé besedy.

Ale zase zpětná vazba od lidí je tak, když tam sedíte čtyři roky, někteří 8 let, někteří 12 let, tak proč to řešíte teďko?

No, takže ta strategie naše je hlavně začít pracovat po volbách a začít pracovat tak, aby byla neskutečná a neustálá komunikace s lidmi.

A udělal třeba e u nás teďko vládnou samozřejmě starostové pro Liberecký kraj, bohužel, což je dcerová organizace Stanu, a oni vytvořili před dvěma lety místní organizace, ale my jsme se zástupci těch místních organizací sešli a zjistili jsme, že je nápad sice dobrý, ale pak už není zpětná vazba a úzká spolupráce s těmi místními organizacemi.

Takže tohleto my chceme úplně udělat obráceně. Chceme s těmi lidmi začít pracovat, protože kdo jiný těm politikům řekne, co potřebují, než občané. Jo, politici nejsou tady proto, aby řídili ty občany. Občané mají pracovat, eh, mají dávat návrhy svým zástupcům, aby pracovali pro ně.

Paní Lenková, teď víme o vaší práci, která je za váma a hlavně před váma teda. Eh, řekněte nám něco o sobě, he? Kde začít?

Tak já jsem vyrůstala v Liberci celý ty roky. Vysokou školu jsem studovala v Praze a po vysoké škole jsem odjela pracovně do zahraničí, protože to bylo na jaře v roce 90 a byla možnost jako do zahraničí vlastně po změně režimu odjet.

A v zahraničí jsem se podílela v rámci soukromé televize na tvorbě zábavných pořadů.

No a pak jsem se stala profesionální maminkou, protože jsem se chtěla naplno věnovat svým synům a mám tři syny. Dneska jsou všichni tři dospělí.

A v roce 2007 tak jsem se vrátila zpátky do České republiky a jedno období, tak protože mě zajímá vždycky zdraví, zdravý životní styl, tak jsem se zabývala primární prevencí civilizačních chorob a měla jsem v Liberci svoji poradnu.

Eh, trošičku mě to potom zklamalo po nějaké době, protože zdravý životní styl samozřejmě a péče o sebe sama, tak je potřeba, aby si ty lidi uvědomili, že si proto musí udělat něco sami a že neexistuje žádná zázračná pilulka.

A když jsem cítila, že těm lidem tu zázračnou pilulku dát neumím, jenom prostě rady a péči, tak se přiznám, že jsem v tomhleom oboru vyhořela.

A pak jsem dostala nabídku zapojit se do práce pro sdružení pro ochranu nájemníků i z toho důvodu, že umím jazyky.

Takže oni potřebovali člověka, který by zastupoval sdružení pro ochranu nájemníků a vlastně současně Českou republiku v Mezinárodní unii nájemníků.

Jejichž členy jsme byli od roku 1996 a kolegyně, která tuto agendu vedla, tak ze zdravotních důvodů své maminky nemohla jezdit na zahraniční cesty.

Takže jsem se zapojila do té činnosti.

Začala jsem se hodně věnovat bytové politice a víceméně předsednictvo AUT, neboli Mezinárodní unie nájemníků, dávalo návrhy na tvorbu bytové politiky v rámci Evropské unie a tvorbu zaměřenou hlavně na dostupné bydlení.

>> Co to obnášelo ta práce v tom sdružení nájemníků?

My jsme museli spolupracovat s lidmi i v České republice, kteří tvořili právě bytovou politiku.

Dávali se na stůl různé návrhy a já jsem vlastně ty návrhy předkládala v rámci Mezinárodní unie nájemníků, která tvořila legislativní návrhy pro Evropskou unii.

Tohle byl jako základní můj úkol.

A zároveň, když jsem jezdila na služební cesty, kde se projednávaly návrhy jiných států – bylo 10 států, které byly členy předsednictva – tak jsem veškeré ty materiály z angličtiny překládala do českého jazyka, aby šly potom jednotlivým těm bytovým organizacím v České republice a mohla se navázat spolupráce v rámci připomínkových řízení na dotvoření té legislativy pro bytovou politiku Evropské unie.

Pro drtivou většinu lidí jste se stala známá v časech covidu jako aktivistka.

Mainstreamová média se hojně věnovala tomu, jak vás pohanit a dehonestovat.

Jak jste vypátrala nebo vycítila, že v tom něco nehraje v těch událostech okolo pandemie COVID-19?

No, tam bych vlastně asi navázala na své znalosti, které jsem měla z období primární prevence civilizačních chorob, protože v rámci této agendy se člověk učil a chodil na různé lékařské přednášky a učil se, jak funguje naše tělo. COVID byl představován jako respirační nemoc.

Respirační symptomy jsou vlastně symptomy detoxikace organismu.

A teď najednou kolem toho vzniklo něco, co je běžné v populaci – je to každý rok. Máme různé angíny, různé rýmy, různé chřipky.

Větinou lidé, kteří mají nějaké morbidity nebo jsou starší, tak mají horší průběhy.

Lidé, kteří jsou zdraví, sportují, děti se stravují zdravě, tak se jich vlastně tyhlety respirační nemoci téměř netýkají.

No a teď najednou prostě vznikla nějaká nemoc, která byla respirační, bylo kolem ní ohromné halo a první, co bylo naprosto šokující pro mě, byla skutečnost, aby všichni byli doma a zakazovalo se sportovat, zakazovalo se dělat věci, které vlastně organismu pomáhají, aby respirační symptomy neměl.

Takže moji synové měli zakázáno trénovat. Tohle mě velmi zatížilo, protože jsem viděla, že ty tréninky a ten sport je velmi baví a najednou by měli být zavřeni doma. Dělat sport, který potřebuje velký sál, tak dělat na 2 metrech čtverečních.

No, ale tím, že jsme doma ze začátku byli, než jsme se úplně rozkoukali a než se i ostatní rozkoukali, aby se jezdilo trénovat, aniž by o tom někdo jiný věděl, tak jsem samozřejmě sedla s tím notebookem v klíně a začala jsem hledat různé informace. Byly směřované tam, kde jsem cítila, že bych mohla dostat odpovědi, protože jsem cítila, že je úplný nesmysl, aby se někdo bránil proti respirační nemoci rouškou, když sedí sám v autě.

To jsem se i divila, že pro spoustu lidí tohle nebylo ten prvotní pokyn – "Tady je něco v nepořádku, pojďte se o to zajímat."

Nebo chození na procházky v lese venku, kdy se má dýchat čerstvý vzduch.

No a když člověk chce ty informace najít, tak oni tam prostě jsou.

Takže jsem tomu začala věnovat hodně času.

Čtrnáctého dubna 2020 jsem zakládala internetovou iniciativu, která se jmenuje Občanská neposlušnost.

Tam jsem začala publikovat věci, které jsem nacházela, a postupně se lidé začali sledovat a začali přemýšlet, že možná ten oficiální příběh nebude úplně tak pravdivý a začali se zajímat o takzvané alternativní informace.

Nějakým způsobem to vyústilo první demonstrací, kterou jsme dělali na Hračanském náměstí 1. května 2020 úplně za nejhlubšího lockdownu, ale už tam s námi bylo asi 400 lidí. První své živé vysílání – nebo své video, kdy jsem už jen nepisala, udělala jsem video – to jsem dělala v září 2020 a to video mělo během 14 dnů asi 1,5 milionu shlédnutí a byla převážně pozitivní reakce. Takže jsem viděla, že společnost najednou začíná přemýšlet.

No a nejhorší, co pro mě bylo – já jsem vystoupila v České televizi proti panu profesoru Primulovi 31. srpna 2020.

Tam jsem samozřejmě řekla, že celý rouškový příběh pana Primuli se neshoduje s tím, co on říkal v roce 2009.

Takže tam během živého vysílání pustili záběry z nějaké demonstrace a mě vyvedli ze studia za kamer a pak už tam nechali jenom profesora Primulu, aby se k tomu vyjádřil podle svého.

Pak už bylo jakékoli embargo pro kohokoli v televizi a my jsme věděli, že přichází celý ten projekt těch teček, neboli té takzvané vakcinace, a vůbec jsme nevěděli, jak to máme mezi ty lidi dostat, abychom je varovali.

A někdy na konci října, začátkem listopadu 2020, jsme začali uvažovat o protestu, který by rozmíchal mainstreamová média.

Už proto, že to bylo na téma velice citlivé a mnoho lidí tomu nerozumí, jsme začali mluvit o těch žlutých hvězdách a oblékli jsme je pak 8. ledna 2021 na demonstraci.

Rozhodli jsme se, že použijeme – nebo jsme vlastně o tom uvažovali, ještě to rozhodnutí nebylo úplně stoprocentní – že bychom měli použít Davidovu hvězdu jako symbol nějakého rozdělování části společnosti, názorového rozdělování, protože Davidova hvězda v minulém století byla znakem rozdělení společnosti, takzvaného apartheidu, a často je používaná v různých protestech po celém světě. Stejně jako byla použitá v roce 2017 zástupci ODS s nápisem EET při protestu vzniku elektronické evidence tržeb.

Tahle myšlenka přišla, protože jsme věděli, že se bude rozdělovat společnost na očkované, neočkované a chtěli jsme opravdu zatřást těmi mainstreamovými médii, aby se o to začali zajímat a aby se to dostalo k lidem a aby lidé začali přemýšlet.

K nám se na demonstraci právě 8. ledna objevil člověk, který nám přinesl asi 20 kusů vyrobených v chráněných dílnách na těch speciálních strojích, které dělají návštěvy profesionálně. Ty Davidovy žluté hvězdy opravdu měly nápisy – některé netestovaný, některé neočkovaný – a my jsme si v rámci toho protestu ty hvězdy oblékli.

Samozřejmě vyšla fotografie z toho protestu, z toho průvodu.

Chytili si toho lidé, jako třeba starosta, bývalý starosta Řeporic Novotný.

Ten má nějaké vlivy očividně na mainstreamová média.

Takže se rozjel takzvaný humbuk kolem mého jména a této mé jediné fotografie, který trval asi tři týdny.

A vyjadřovaly se ke mně celá politická garnitura, včetně velvyslance Izraele, zahraniční média. Ale mezi ty lidi se to dostalo a po těch třech týdnech vyšla na ČTK a na Facebooku České televize nebo ČT24 ještě jedna zpráva o mně. Ale jak už ta informace probíhala v tom veřejném prostoru, tak já jsem tam najednou četla komentáře, které byly souhlasné s tím, co jsme tím chtěli říci.

A těch souhlasných komentářů bylo zhruba 75 procent.

Nevím, jak si to ty lidi pak ve svém životě přebrali, jak o tom přemýšleli. Ale já jsem přesvědčená, že tímto počinem jsme zahájili takové přemýšlení lidí o tom, jestli ten nátlak na vakcinaci — a jestli zatím prostě něco není.

A jsem přesvědčená, že ta nízká proočkovanost v České republice může být i z toho důvodu, že jsme otevřeli lidem oči. Když nic jiného, tak to byl podle mě velmi dobrý marketingový tah.

A jak se říkalo v jednom starším filmu: byli jste vidět.

**Jak na to reagovalo vaše nejbližší okolí? Na to, že jste se vlastně velmi společensky vyhranila?**

Ano, ano. My jsme — ono to bylo takové, že my jsme tam neměli, my jsme nebyli žádná organizovaná skupina. Prostě jsme byli jenom lidé, kteří jsme viděli, že ty věci nejsou tak, jak nám je říkáno vlastně z mainstreamových médií.

Viděli jsme tu neskutečnou manipulaci, ty nátlaky vlastně i na ty seniory, to strašení. Vezměte si, že hlavní zprávy České televize, které trvají 30 minut, tak tam bylo vidět prostě 25 minut záběry z nemocnic na nemocné lidi.

To se nikdo nezamyslel, jak se za té strašné pandemie dostali novináři s kamerami do nemocnic, když všechny byly zakázané, zavřené.

Prostě vznikalo daleko více otázek než odpovědí. A my jsme jenom hledali opravdu způsob, jak zatřástit mainstreamem, aby se to k těm lidem dostalo. A byl to takový ten náraz. A ono to opravdu — přesto, že jsme se o tom bavili — tak tam nebyl nějaký časový plán.

Prostě se objevil 8. ledna člověk, který nám ty hvězdy přinesl svévolně. My jsme si je oblíkli, ani jsme se prostě nějak nedomlouvali, přišpendlili jsme si je. A následně z toho vznikl celý příběh.

**Mě zajímá ta reakce okolí — nemyslím jenom rodinu nebo sousedy, ale i práce — protože nějaké změny v životě vám to určitě přineslo.**

Tak jako největší změna samozřejmě byla v tom, že já jsem byla do té doby ombudsmankou pro seniory v Liberci.

Tady zajímavé bylo, že v tom roce 2020, když jakoby vypukla ta epidemie takzvaná, tak ta poradna byla zavřená a otevřela se pak v létě 2020. A to už se o rouškách mluvilo, lidé roušky nosili. Já jsem ji měla na stole ve své poradně a ty senioři přicházeli po jednom. A ani jeden jediný senior po mně tu roušku nevyžadoval, abych ji měla během toho sezení. A všichni byli rádi, že ji nemají.

Takže mezi těma čtyřma očima bylo vidět, že ty lidé přemýšlejí a že jim to jakoby nebylo příjemné to tlačení do nějakých nařízení.

Pak se samozřejmě na podzim 2020 poradna zase zavřela. A s koncem roku mi vypršela vlastně smlouva. Já jsem měla dohodu o provedení práce, takže ta vypršela k 31. 12. 2020. A protože se nevědělo, jestli se poradna bude otvírat a kdy, tak nová smlouva podepsaná nebyla.

A ten protest s tou Davidovou hvězdou přišel právě 8. ledna během toho, to byl pátek, během víkendu novináři tlačili vlastně na libereckého náměstka. Ten jim prostě sdělil, že mě funkce ombudsmanky zbaví.

A oni z toho udělali to, že já jsem přišla o práci. Já jsem o práci nepřišla, jenom se prostě neuvaž ovalo o mé osobě, až se znovu rozjedou a ukončí se ty lockdowny. Že bude pokračovat tato pozice seniorské ombudsmanky a že bych já v ní měla pokračovat.

Takže si pak našli jinou paní a navázali s ní novou dohodu o provedené práci. Takže já jsem o práci nepřišla. Já jsem v té době stále pracovala pro sdružení pro ochranu nájemníků. Jenom jsem přišla o tuto pozici seniorské ombudsmanky.

Já jsem se ptal záměrně, protože na internetu se nachází taková dehonestace, že už nepřipadáte do úvahy proto, že ta práce vyžaduje vysoký morální standard. Takže zřejmě za těch slabších je porušení morálního standardu.

No, novináři jsou chytřejší než my. Dobře.

A co rodina? Jak se na to dívali? Na to, že jste šla hlavou proti zdi, de facto?

Moje rodina vždycky si sedne ke kulatému stolu rodinnému a samozřejmě se bavíme. Takže samozřejmě mého taťku to trošičku mrzelo. Ne z toho, že by mi nedal za pravdu, ale mrzelo ho právě ta dehonestace, která nastala.

Já jsem pak v rámci sdružení pro ochranu nájemníků řešila nějaké podměty republikové rady. Ale zase nikdo mě neodsoudil. Oni si mě prostě vyslechli, já jsem jim to vysvětlovala a víceméně pochopili, že jsme tím jako opravdu potřebovali něco říci a že možná máme pravdu.

A dokonce někteří, kteří mě úplně neodsoudili, ale bylo vidět, že s mým krokem nesouhlasí — tak když opravdu nastal takzvaný apart a začalo se opravdu rozdělovat lidi na očkované, neočkované, kdo může do restaurací, kdo může do divadel, kdo může odjet na dovolenou a všechno toto, co se pak od září 21 dělo — tak se ke mně někteří lidé vrátili. A vlastně se mě omluvili a řekli mi, že jsem před tím půl rokem měla pravdu.

Jediný problém, který trošičku byl, tak bylo ve školách mých synů. Protože já jsem samozřejmě odmítala jakékoli restrikce, aby se týkaly mých synů.

A tam, kde jsem si to s řediteli škol vysvětlila a ze začátku to bylo v pořádku — tak ten nátlak těch lidí, kteří byli vystrašení, na ty ředitele, je vlastně donutil k tomu, aby oni poslouchali ta nařízení. Protože těch rodičů, kteří to chtěli všechno poslouchat, bylo víc. A těch takzvaných nás rebelů bylo v řádu jednotek. Takže pro ně bylo jednodušší, aby nás ty rebely nějakým způsobem ukočírovali, aby prostě my a naše děti poslouchali ty restrikce.

Já jsem s tím měla ohromný problém. Moji synové dlouho nechodili do školy, protože jsem odmítala, aby chodili do školy v rouškách.

Vůči nim počin s tou Davidovou hvězdou se jako nějak neprojevil. Ale bohužel je ten systém dostal do situace, kdy oni třeba mi zatajovali testování ve školách. A mému prostřednímu synovi škola řekla: „Testuj se, přestože jsme mamince slíbili, že tě testovat nebudeme, tak mamince nic neříkej." A vytvořili takové napětí v té rodině.

A ještě v momentě, kdy je to ve věku, kdy ty kluci jsou v pubertálním věku, dospívají, pak jdou do dospělosti — tak to je citlivý věk. Kdy i v běžných situacích ty děcka se dostávají do nějakého střetu se svými rodiči. Takže jakoby musím se svými syny daleko více mluvit. Ale v rodině — tatínek, maminka — tak prostě je naprosto všechno v pořádku.

No a názorově mě to oddělilo od mého bratra, protože bratr byl názorově úplně na druhém břehu.

Bohužel jsem pak zjistila, že proti mně ho štvali i jiní lidé a můj bratr to prostě vyřešil zvláštním způsobem. Nechci úplně o tom mluvit.

A ten zvláštní způsob toho vyřešení, tak ho stál život minulý rok v létě.

A je moc smutný, že všichni ty lidé, kteří ho štvali proti mně, tak za ten rok jeden se neozval, kam můžou jít, kde brácha prostě je pochován a kam můžou složit kytičku.

Jo, takže tohle je možná i takovej ten smutnej paradox lidí, že na jednu stranu hrozně jsou schopni hrozně ublížit a nejsou schopni přemýšlet prostě, jak a proč ubližují.

To je co na jednu stranu, jak jste to začla říkat, tak jsem si říkal, tak tohle vystřihnem.

Ale je to smutná ukázka toho, kam vede rozdělená společnost a držím vám palce, abyste tu společnost mohla spojovat s radnice. Děkuju.

Já vám taky mockrát děkuju. Děkuju za váš čas a doufám, že zdravý rozum prostě zvítězí. Ti lidi musí začít přemýšlet. Děkuju.