MARGIT SLIMÁKOVÁ: Tohle nám ničí zdraví. A většina lidí to dělá každý den...

Zvědav, co nám dneska řekneš hezkého, Margit.

[smích]

Ahoj, Tomáši.

No, co tě zajímá?

No, tak to zajímá diváky, tak uvidíme.

Máme to tady nachystaný pro vás, milí diváci, kritici a sledující, a děkujeme, že [hudba] sledujete.

Hostem dnešního vysílání na vaše přání je Margit Slimáková. Vidíte, farmakoložka, blogerka nezávislá, poměrně úspěšná, a zároveň se také zabýváš zdravou výživou. O tom mluvíš, abysme nejedli jenom henty penty, ale taky něco, co dává smysl.

Takže vítejte, diváci.

Téma bude zdraví a to, co se děje v současné době, ale nejenom to.

Děkujeme, že jste s námi, děkujeme, že sdílíte. Dole máte tlačítko, můžete se podělit s dalšími lidmi, aby se zapojili do debaty.

To já mám nejradši na těchto rozhovorech – že tam vždycky píšete svoje zkušenosti a mnohdy si je vyměňujete. To mě baví, takže děkuju za to.

Odkazy na hosta najdete tak, jak je zvykem, dole v popisku – mrkněte. Nemusíte nic hledat na Googlu. Všechno jsem tam pro vás přichystal.

Pokud vás to bude bavit, můžete navázat, sledovat třeba web Margit a propojit se.

No a také tam najdete odkaz na podporu těchto vysílání. Vy víte, že nemáme žádné noty zprava, zleva. Taky jsme to pěkně schytávali v posledních letech, protože jdeme do velmi, velmi zajímavých lobingů – třeba zbrojního průmyslu, farmacie a tak dále – a to se jim nelíbí.

Takže děkuju za to, že existujeme dál, a za každou vaši korunu díky tomu můžeme fungovat. Moc si toho vážím.

Margit, tobě velké poděkování za tvůj čas. Než se pustíme do otázek od diváků – vím, že jsme si povídali před nějakým časem.

Mhm.

Seš poměrně i středem také kritiky, protože si nebereš servítky a jak jsem naznačil na začátku, dneska jsou velké loby, jsou tam velký peníze, a ty prostě říkáš věci z opačného pásma. Změnilo se to nějakým způsobem u tebe? Vím, že v období covidu po tobě šli, protože jsi říkala nahlas, co si myslela. Je to lepší?

Já nevím, jestli to bylo horší, protože čekat se dá od těch lidí cokoli, ale jdou po tobě pořád. Eh, jak se to případně projevuje?

Takhle, určitě jsou stále nějací nepřátelé, nebo jak my říkáme dneska, ti hejři – jsou lidé, kteří jenom komentují tvoji práci v podstatě nenávistí.

Já vždycky čekám, když se ozve nějaká konstruktivní kritika, někdo slušný, který má nějakou připomínku. A člověk každého takového člověka vítá a snaží se komunikovat. A jsem si jistá, že ve většině případů se slušně dokážeme pobavit, zhodneme.

Ale když ti lidi nemají konkrétně něco přesného, nemají žádná data, čím by ti co vyčetli, tak samozřejmě se uchylují k tomu, že tě akorát napadají. Jsou tam nějaké nadávky, nějaké obecné nálepky, které by měly být.

Úplně nejčastěji, když jde o očkování, kterému já se teda nijak ani nevěnuji – já jsem psala texty jenom velmi obecné. I v tom covidu můj hlavní článek o očkování začínal tím, že je bezpečné, že vlastně ta možnost je, a pak tam bylo detailně pro koho je to možnost, kde jsou rizika a tak dál.

A přesto jsi získal nálepku antivaxer. Nebo když propaguješ skutečné jídlo, tak jsi získal nálepku – ježíš, co to bylo – že jsem terorista jídelní, nebo něco takového.

No, zkrátka vždycky v podstatě zasáhneš nějaké zájmové skupiny – ať už jsou to ty, co na tom vydělávají, nebo skupiny, které si myslí, že jim to téma patří a ty do toho nemáš co povídat.

Dneska velice výbušná témata jsou transgenderismus a taková tvrzení. Tam stačí, když řekneš, že seš zastánce biologie a faktů a že pohlaví jsou dvě a že nejdou měnit, a už seš samozřejmě nebezpečný. I když já, nevím, jestli mám být ráda nebo ne – v podstatě to, co jsem říkala za doby covidu, za celou pandemii, to, co jsem říkala se vztahováním k těm změnám pohlaví, které se rozběhly jako obrovská módní vlna – tak víceméně úplně všechno se potvrzuje.

Teď když nám dochází další studie, kdy se ukazují data, kdy se ukazuje, já nevím, po pandemii vidíme nadměrnou úmrtnost z jednotlivých zemí srovnanou. Vidíme, že Švédsko je na tom úplně fantasticky. Já jsem ho celou tu pandemii chválila, upozorňovala na něj, sdílela ty zkušenosti, sdílela jejich hlavního hygienika vyjádření. Tenkrát se všichni vysmívali, a v podstatě zpětně za těch pár roků se to vrací.

Ale je pravda, že pořád jsou třeba média, která si mě zařadila do nějaké té škatulky někoho nebezpečného, a která se už vůbec neozývají. Jo, jsou to samozřejmě státní média. Některé kanály jsou lidé. Setkala jsem se s některejma influencery, kteří píšou na organizátory mých přednášek, aby mě zrušili, že jsem nebezpečná a podobné věci.

Tak samozřejmě někteří to sdílejí se mnou a zruší toho influencera, ale ne, asi ne všichni.

Takhle, v každém případě – já už jsem ti to říkala – s věkem možná člověk je čím dál víc v větší pohodě, klidu. A čím dál víc platí takové to moje heslo: dělám to nejlepší možné a vůbec se netrápím tím, co právě není možné.

Takže dělám svoji práci. Budu ji dělat pořád, ať kdo chce říká, co chce, a budu dělat tu nejlepší práci, předávat nejlepší doporučení.

A v podstatě kdo chce, ať mě sleduje. A kdo mě nemá rád, tak já nechápu, že tím stráví čas mým sledováním a napadáním.

Hm. Díky za tvoji upřímnost.

Diváci, jak to máte vy? Už je nějaký čas od toho, co padla opatření a pandemie, tak setkáváte se stále se stejným přístupem jako v té době, když jste třeba říkali svůj názor, který se nelíbil? Nebo se to už mění a už i v rovině rodin se to rozvolňuje? Napište svoje zkušenosti.

Co se týká transgenderismu, jak to zmínila Margit – já jsem si všiml, že to je opravdu dobré na Západu. Protože já se tady podívám, tak se snažím i algoritmicky – ne vůbec, nebo možná jsou to algoritmy, že jsem prostě pořád považovanej za součást Západu – ale tady když si o tom třeba s přáteli povídám, tak oni na mě koukat, vůbec nevědí, o čem mluvím.

Kolikrát jsou mladý lidi, jo, který chce – takže je to opravdu něco. Ale připadá mi, že se to mění. Mění se to i v rámci. Máme data z Anglie, z Ameriky, jo. Ale je pravda, že některé státní změny vlastně nastávají – že se zakazují, zavírají některé kliniky sami od sebe a podobně. Proběhly nějaké soudní spory v podstatě těch lidí, těch dětí, které byly poškozeny tím zdravotnickým průmyslem.

Aha, protože ono je to nevratné poškození, přesně jak ta kniha, jako to říká, kterou jsem tady propagovala a kterou ti aktivisté chtěli zabránit jejím vydání a málem se jim to povedlo. Jako jo, i vydání informací – to byla první kniha po revoluci, která málem vydavatelství skutečně se muselo vzdát. Asi týden předtím, než měla jít do tisku, tak vlastně aktivisté tak zaútočili, že vydavatelství se jí vzdalo té knihy. Ale vydalo jiné vydavatelství a je to fantastická kniha plná dat, jako jo, odborných dat, velmi slušně napsaná, a tohle i těm aktivistům vadilo.

Takže na jedné straně máme čím dál víc dat. Jako to, co jsme říkali, se jednoznačně potvrzuje – ty zákroky těm dětem nepomáhají. Naopak se tam ještě zvyšuje riziko sebevražednosti a podobně, jak se tvrdilo, jo?

Jo, když nechcete, aby se vám dcera a syn zavraždili, spáchali sebevraždu, tak vlastně musíte je nechat podstoupit ty zákroky a podobně – tak to není vůbec pravda. Ukazuje se, že ty zákroky jsou nevratné, ať už jsou to ty hormonální – některé poškozují zdraví – nebo samozřejmě chirurgické.

Takže posouváme se na jedné straně, ale na druhé straně, jak já nevím – ty tady teď nejsi v Česku, ale možná sis nezachytil – nevšiml si asi před týdnem, proběhl zas nějaký den transgenerismu. A kdybys viděl, kolik politiků, influencerů mávalo duhovýma vlajkama na těch sítích! A jako jo, v obalení vlajkama se tam, eh, jako stříleli do nás, do nás zlých, kteří nechceme vlastně pochopit, že pohlavy jsou, já nevím, jaké fluidní a že může kdokoliv si ho změnit.

A třeba v Austrálii proběhl teď neuvěřitelný soudní případ, kdy žena, dospělá žena, si založila svoji internetovou skupinu Giggle jako povídání si mezi ženskýma. A do této skupiny se jí přihlásil biologický muž, takzvaná transžena, a jednoznačně pohledově muž – velmi nepříjemný, jako jo. No to je jako na jednoznačně vypadající mužský a agresivní. No, a ona ho vyloučila z té skupiny ženských. No, a oni se s ní soudí. Už to probíhá roky ten soud, a ona znovu prohrála. V podstatě nejenom, že ho musí přijmout do té skupiny, ale musí platit obrovské pokuty.

Eh, takže, eh, jako ono to neutichá, jo.

No, jsou furt skupiny, které tohle prosazují, které vlastně pořád trvají na tom, že to pohlavímění jde, že to je něco jako přechodného. A hlavně, třeba i do českých škol se pořád debatuje, jak se jim podařilo dostat nějaký způsob, jako informování, jako jo, eh, o těchto datech, o těchto informacích. Já nevím, jak se to přerilo, jestli už to skutečně se povedlo. A za minulé vlády tam fakt byly návrhy změn vlastně do nějakých studijních programů, kde by se zavedlo výuka těchto ideologií – dá se říct, že jo.

Ono to nejsou žádná fakta, to jsou skutečně data, která naprosto jako bourrají biologii, jako jo, se zesměšňují vlastně naše poznatky.

Takže ano, samozřejmě, že existují lidé, kteří se můžou cítit špatně ve svém těle, jo, kteří mají nějaké, i dokonce velmi výjimečně nějaké, eh, anatomické poruchy při narození, jako jo, co se týče s pohlavím. Ale eh, toto jsou jako poruchy, které my umíme řešit, jako jo, skutečně medicínsky řešit. Ale to není důvod, abysme vlastně oslavovali něco takového, vyzývali ty děti, jako jo, že si můžou vybrat pohlaví, jako že je to v pořádku, ať si řeknou, jak chtějí být nazývaní a že my to budeme všichni respektovat. A kdo to nerespektuje, tak je někdo, kdo je jako nějaký zlý, jako jo, nebo nějaký transfob, homofob – já nevím, jak všechny nálepky se hážou.

Takže eh, a nejhorší na tom je, že tito lidé, kteří tuhle ideologii tlačí, tak oni se považují za ty lepší, jako jo. To je takové to virtue signaling – jako jo, já když mávám dlouhou vlajkou, tak jsem někdo, kdo je tolerantní.

Takže eh, jo, a je to těžké. Myslím si, že ještě pořád tady je velká síla těchto skupin, eh, ideologických, aktivistických, které na tom tématu žijí zkrátka a které na něm vybudovaly svoji slávu. Kolikrát nedokážejí připustit, že to bylo úplně mimo. Takže oni ještě pořád budou jet dál a tlačit, dokud to jenom půjde.

Hm.

Já jsem rád, že to zmiňuješ, protože vy víte, diváci, že i když probíráme těžká témata, tak můj osobní přístup je velmi humanitární, humanitní, a já sám mám taky zkušenosti s těmito lidmi. A opravdu – ty jsem to někde zmiňoval – na dětských táborech, kde jsem jezdil jako vedoucí, tam byl jeden takový klučina.

Takže já k tomu mám hluboký respekt. Vím, že to pro toho člověka není jednoduché. Vím, čím si prochází.

Hele, to o čem si povídáme – i lobbing, který opravdu může – to sleduji na YouTube zahraničním – že tam jsou už dneska výpovědi dětí, které na to nastoupily na tu rovinu a litují toho do dneška, jo. Takže je potřeba to umět vypracovávat.

Díky, že o tom mluvíš.

Eh, to je jedna věc. Eh, chci se tě zeptat na druhou věc, a to je – teďka v České republice probíhá, já to vím, díky nejenom svojí rodině a přátelům, kteří tam jsou, ale taky díky hostům. Eh, dějí se časté demonstrace, protesty? Eh, jak ty vůbec cítíš, Margit, tu situaci v České republice? Eh, rosteme jako lidi, učíme se, eh, nebo zabředáváme? Jak to, jak v tom ty čteš?

Ty víš co, Tomáši, já jsem, jak jsem nastavená, dost pozitivní. A upřímně, to, že probíhají třeba nějaké protesty a podobně, příliš to nevnímám, jako jo. Já nejsem tvor, který půjde někde mávat nějakou vlajkou a transparentem a něco pokřikovat. A jako jsem zastánce spíš nějaké slušné, klidné komunikace, jak jo, argumentace a podobně.

Takže příliš to nevnímám. Eh, jestli něco jsem zachytila, co mi samozřejmě vadí, je takový ten neuvěřitelný boj za zadržení nějaké státní televize a podpory. A jako jo, to, že bych, jako každý podnikatel, když mám telefon, měla něco platit na televizi, kterou dvacet let nemáme a nesledujeme. A rozhlas od doby pandemie neposloucháme, jo, protože to jsem po prvním měsíci pandemie přestala. A mělo to neuvěřitelně pozitivní vliv.

Víš, co se stalo, když jsem přestala poslouchat i rozhlas? Protože ten měsíc toho strašení, jo, to se nedalo. Fakt, březen jsem ho vypla. Od té doby jsem žádnou rozhlasovou stanici nezapla. Já jsem začala mnohem více poslouchat podcasty a knížky a ještě více. Je hodně.

My už jako fakt 20 roků od prvních audioknížek posloucháme zdobití v Německu, ale začali jsme ještě víc a vlastně se teď setkávám nebo sleduji tolik úžasných autorů, ať už jsou to podcasteři z Německa, z Anglie, z Ameriky. Jsou to lidi, kteří jsou právě otevření a zvou si takové to široké spektrum, že to není někdo, kdo by za každou cenu jeden proud hájil. Jako příklad bych řekla třeba Lexe Friedmana, který v době pandemie měl pozvaného šéfa FDA, šéfa Pfizeru, šéfa Centrum for Disease Control – CDC, autora Johna Ioannidise, autora Great Barrington Declaration. To znamená úplně všechny ty hlavní postavy těch úplně i protichůdných názorů a dokázal s každým slušně komunikovat.

Jeho rozhovory jsou dva, tři, čtyřhodinové, takže jako velmi detailně.

A tohle jsou věci, které mě zajímají – poslechnout si ten názor a uvažovat o něm. Třeba zachytíš i argument z úplně jiné strany, od oponenta, kterej řekneš: "Tohleto je za zamyšlení a na tom něco je."

Takže poslouchám takovéto úžasné lidi, kteří jsou schopní komunikovat, jsou otevření komunikovat, nenálepkují někoho – to je ten nejpozitivnější přístup. Řeknou: "S tím v žádném případě nebudu mluvit" nebo "Tohle já nemám ráda." To já nemám ráda.

Takže za mě dobrý. A myslím si, že za mě jako nejpozitivnější na tom vývoji asi je, že ty možnosti jsou. I když na jedné straně se ten systém snaží tě nějakým způsobem omezovat, třeba nejnovější snahy Evropské unie nám tady možná úplně vypnou internet, nebo nám tady jde udělat nějaké vysílání, které budeme povinně všichni sledovat a budeme [smích] – všichni máme ten stejný a správný názor. Tak to je naprosto neuvěřitelné.

Ale naštěstí nemají šanci, aby se jim to podařilo. A dneska není problém si najít ty své zdroje, sledovat si je a naprosto ignorovat tuto propagandu.

Jak to vnímáte vy, diváci? Napište nám, jak to máte vy.

Díky ti, Margito, za ten úvod. Já jdu na otázky od diváků.

V čem je pro vás tento rok nejzlomovější?

Wow, to je zajímavá otázka a přemýšlím, v čem je zlomový. Já bych řekla, že už nemám takové úplné zlomy. S věkem je to taková posloupnost, klid. Víceméně člověk trpělivě pořád pracuje na těch tématech, které dělal. Současně, oportunisticky, kde je třeba, kde se dá zatlačit, tam udělá něco víc.

Takové to hlavní téma pro mě je pořád nemocniční strava. To nejnovější vývoj byl, že po šesti letech projektu testování zlepšení nemocniční stravy jsme vydali detailní zprávu, výstup z projektu a návrh metodiky. Předali jsme ho Státnímu zdravotnímu ústavu, ministerstvu zdravotnictví a už nás nebylo možné úplně ignorovat. Vypadalo to, že jsme se i se panem ministrem setkali a měli bychom spolupracovat s jejich ministerskou pracovní skupinou.

Když jsme došli, když už nás konečně po letech poprvé pozvali, tak jediné pozitivní, co nám řekli, že vlastně jen díky našemu nátlaku oni začali pracovat taky. Desítky roků teda nikdo nemocniční stravu neřešil.

Ale druhé, co řekli, že vůbec nemají zájem o nic z naší práce. My jsme odešli, oni vytvořili vlastní metodiku, kterou jsem nechala projet i několika umělými inteligencemi. Srovnání naší a jejich metodiky ukazuje, že v naprosté většině je to opět naší metodiky, což je fajn – to já naprosto vítám. Ale hlavní problém je, že oni se pořád snaží, aby to nebylo úplně reálné. Dodali tam asi čtyři, pět omezení hygienických, která ani nevycházejí z žádných legislativních zásad, co tady platí. Tím pádem tu možnost výběru bufetové nabídky v nemocnicích zase omezují. Metodiku vydaly, jakoby to dovolují, ale víceméně to omezují.

My jsme okamžitě tohle ve spolupráci s rozumnými hygieniky připomínkovali. Je to všechno u mě sepsané a čekáme zase, až bude možnost se setkat s novým panem ministrem a ideálně zaktualizovat jejich metodiku, aby tady těchhle pár těch tři, čtyři, pět takovýchto přídavků tam zase zmizelo a aby se ta bufetová nabídka mohla šířit v nemocnicích dál.

Takže to je za mě asi takové nejdůležitější, na čem dál pracuji.

Ale ještě jedna věc – dopisuji třetí knihu. Po prvních dvou knihách pro Albatros Bisbooks, které vyšly, vydáme na podzim. Tedy kdo ještě neví, co na Vánoce – bude třetí kniha. Bude to takové zase volné pokračování těchto dvou knih. Bude více praktická. Bude to takový trochu návod, jak si každý může převzít tu zodpovědnost ještě intenzivněji za své zdraví.

Samozřejmě, pokud jde o výživu, ale jako vždycky u mě tam bude i o pohybu, o spánku. Budou tam další doplnění o suplementaci, o léčbě – to znamená dietoterapii některých nemocí. Ať už je to od duševních poruch, což je možná jedno z nejzajímavějších posunů výživových, který jsem zažila za poslední roky.

Dneska víme, že to, co jíme, jak se chováme, jak spíme, to ovlivňuje nejenom výskyt chronických nemocí – vysokého tlaku, obezity, nemocí srdce – ale zásadně ovlivňuje výskyt duševních nemocí: deprese, úzkosti, ale třeba i schizofrenie. Všechny tyto poruchy mají stejný biologický základ. Je tam často inzulinová rezistence, porucha na úrovni mitochondrií, chronický zánět – zkrátka stavy, které jsou úplně společné.

Takže to je takový obrovský posun. Máme vysoce zajímavé studie, vydané knihy k tomuto tématu. Já o tom pravidelně přednáším na svých školeních a vysvětluji. Takže tohle všechno v té nové knize bude takové to praktičtější vysvětlení. Plus tam bude i vysvětlení nebo vyjádření se k těm novým slovům, těm populárním tématům – longevity, biohacking a všechno, co se nás na hrne. Snažím se to v té knize vysvětlit.

Takže to je, co teď nejintenzivněji pracuji – musím do léta vydat, dodat poslední texty.

Hodně štěstí. Však diváci, mrkněte dolů do odkazu. Dal jsem vám tam předchozí knihy Margit. Můžete si je přečíst, navázat a na Vánoce si pořídíte novou knížku.

Díky, Margito, moc. A další otázka: Jak byste poradila těm, kteří se bojí změny, ale už nemohou dál?

Jasně. Začít úplně drobnými krůčky – to je známé. Když je člověk v takovém uzavření, neví jak dál, nedokáže začít něčím úplně drobným, co je naprosto reálné.

Eh, to znamená ráno, když se vstane jako první, třeba co může úplně každému prospět – snažit se nastavit si spánkový režim. Protože my dneska víme, že nejenom počet hodin, ale možná ještě důležitější je ten režim, aby byl stejný, abychom zhruba ve stejnou hodinu chodili spát a vstávali.

A to včetně víkendu, protože my tím nastavujeme náš cirkadiální rytmus. To znamená, to tělo se naučí, kdy má být ráno. A když je ráno, ono od té doby odpočítává, kdy bude večer, kdy začne spát, abychom lépe spali.

Jo. A tohle je naprosto základ.

Takže začít tím, že si zkusíme trošku sjednotit vlastně spánkový režim. A to nejdůležitější, co po ránu uděláme, je, že si ustleme postel a vystavíme se světlu dennímu. Ideálně samozřejmě, když někdo může vyjít na zahradu, na terasu. Ale i když nemůžeme na zahradu, na terasu – my dneska víme – i denní světlo jenom přes okno, otevřené či zavřené okno.

Dneska víme, že ten den, to denní světlo, i kdyby to bylo přes to zavřené okno, ovlivňuje náš hormonální systém. Vlastně rozbíhá ráno ten cirkadiální rytmus. To ráno vlastně od toho rozbíhá pak ten večer. Ale i v průběhu dne, když budeme vystaveni nějakému dennímu světlu – i kdyby to bylo přes to okno, třeba když jsme sedli u toho stolu, vlastně byli jsme u toho okna – tak nám to ovlivňuje příznivě naše hormony. Třeba ty, které zpracovávají i cukr, ovlivňuje to, zasahuje do glykémie a podobně.

Takže začít tím, že si nastavíme nějaký spánkový rytmus, ideálně konstantní, kdyby to šlo, nebo takový, který by byl velmi blízký.

Ráno se vystavíme dennímu světlu.

No a máme hned, jak vstaneme, jako první dva velké úspěchy plus bezvadně rozběhlý hormonální systém. Tohle jsou úplné drobnosti.

A co se týče výživy, vždycky říkám: nedělejte žádné revoluce, jako zkuste úplně pohodově drobnošti, tak aby to bylo reálné. Protože jenom změny, které jsou reálné, jsou dlouhodobě udržitelné.

Takže možná první si tři dny bez jakýchkoliv změn jenom zapisovat, co děláte, co jíte – jo, zapsat si čas a co to je všechno. Žádné kalorie, gramy, nic nepočítat, jo. Neberme do toho matematiku. Fakt jenom kdy co jste jedli.

No a podívat se večer na ten zápis nebo za ty tři dny na ten zápis a říct si úplně v klidu, co by tam šlo zlepšit – jako co by šlo posunout trošičku. A jednu jedinou věc zkuste posunout. A takhle pomalu se vlastně posouvejte, zlepšujete.

Eh, řekněte si, že ty změny budete vyhodnocovat až za pár měsíců, koncem roku, jo. Protože do toho stavu, kterého jste se dostali, asi trvalo taky měsíce, možná roky. Takže jako nehrajeme na to být zítra zdraví, šťastní, jo, a zhubli 20 kg. Hrajeme na to, abychom dělali změny, které jsou reálné. Cítili jsme se u toho dobře, v pohodě.

Jsem se tě chtěl zeptat, Margit, jak je to s těmi cukry. Protože když jsme třeba na poušti, tak se povídáme s lidmi, co tam s námi jsou. Tam máme třeba zdravou výživu, hodně vlákniny, jsou to většinou luštěniny, ovoce. A pak třeba najednou přijde chuť vyloženě třeba na čokoládu, jo, nebo na nějaký takovýhle sladkoviny.

Eh, to tělo – je to pro něj pořád stejnej šok? Nebo když máš zdravou výživu v průběhu, dáváš vlákninu a všechno, tak se to vybalancovává? Jak to funguje pro třeba i diváky, kteří většinou jedí zdravě, ale pak si třeba sednou, rozumíš, pustí si něco na Netflixu a prostě sjedou třeba balíček? Tak jak to je?

>> Takhle, jako nedoporučovala bych pojídati u nějakých médií. To ne, jako jezme vědomě, dopřejme si to jídlo. Já si dopřávám to nejlepší jídlo včetně té čokolády skoro denně. Kafe se šlehačkou mám taky denně, jako. Jo, není problém. Zrovna čokoláda je super potravina, jo, když je kvalitní. Takže za mě vůbec není problém.

Dokonce já jsem letos dělala už i koblihy, jo. Ale udělala jsem je z kváskového těsta a částečně z nějaké špaldové mouky a doplnila jsem je tvarohem – jako jo, to značilo porci bílkoviny a bylo fantastické. Ale bylo to tak pracné, že udělám jednou za rok asi, jo.

Takže v takovýmhle případě není problém. Jo, jídlo nemá být o utrpení. Jídení má být pohoda, požitek. Vlastně má to být vyživování – ta nejlepší nějaká výživa pro naše tělo. A sladká chuť je přirozená chuť. Je to jedna z naprosto přirozených chutí.

Dokonce i mateřské mléko obsahuje vlastně cukry, že jo? Nebo každé mléko. Takže vůbec bych se toho nebála.

Zásadně aby jako celek ta strava byla skvělá – aby tam bylo dost bílkovin, aby tam byla zelenina, aby to nebyla neustálé pojídání. A právě takové třeba jedení u nějakého něčeho jiného, bezmyšlenkovité jedení, jo – abychom jedli, abychom si to užívali. Takže to je asi nejdůležitější a vůbec bych to neřešila. Některé si neříkala, že hřeším. Vůbec naopak. Dopřávám si klidně i ten dobrý zákusek.

>> Diváci hodně psali o obezitě, protože v České republice narostla obezita. Poměrně i konzumace alkoholu. To možná řekneš ty, jak to souvisí. Ale obezita jako problém České republiky. Stává se to jedničkou v tuhletu chvíli, protože vím, že na to můžou navazovat další chronické nemoci. Tak jak případně? Protože vím, že v rodinách třeba mají někoho obézního, kdo s tím nechce nic dělat. Může nějakým způsobem ta rodina pomoci tomu člověku, i když to třeba není tak vnímáno v té společnosti, jak je co třeba doporučuješ?

Takhle – ten člověk se musí rozhodnout, že chce něco dělat, jo? My nemůžeme dlouhodobě za někoho jiného. My můžeme ty jiné podporovat, inspirovat. Jo, a to je to nejlepší, jako.

Jo, já nejsem zastánce nějakého nucení, někoho posouvání. Každý z nás vlastně je svéprávný a měl by být zodpovědný za sebe. Ale na druhý straně taková ta inspirace a podpora obrovsky pomáhají.

Dneska my třeba víme, že lidé, co jsou štíhlí, tak nemusí být jenom ti, že jsou vzdělanější, nebo že mají větší nějaké ovládání. Ale zásadně tito lidé, co jsou štíhlí – co je důležité – vytváří si aktivně prostředí, které podporuje jejich rozhodnutí.

Velmi zjednodušeně – příklad třeba, že doma nebudou ty sladkosti mít. Že v práci nebude miska s nějakýma bonbonama, jo. Protože jestliže oni se rozhodnou zdravě jíst a každý z nás třeba touží po něčem ještě, jo, že by si to sladké – kdyby to viděl, dal by si to. Ale když to nevidí, tak si to nedá. Nebo když to není tak snadné si to pořídit, jako jo.

Eh, většina z nás jí to, čím jsme obklopeni. Takže obklopovat se tím nejlepším, doma mít jenom to nejlepší. V podstatě já vždycky říkám: nevidím sebemenší důvod domů kupovat rohlíky, slazené jogurty, jo. Tyhle věci, sirupy. Zkrátka, když to tam nebude, tak se budou pít neslazené nápoje, budou se jíst bílé jogurty, bude se jíst kváskový chleba, jo.

Jenom ta dostupnost sama o sobě, to prostředí, v kterém jsme, obrovsky pomáhá, jako. Jo, takže tímhle bych šla.

No a pak ta inspirace, když ti ostatní místo toho, aby tedy jako nějak – já nevím – se snažili eh přednášet tomu obéznímu, co má dělat, tak ať to úplně přestanou jako jo. Ten nátlak vytváří spíš protitlak, ale ať sami o sebe pečují co nejlépe, aby vlastně ten člověk viděl, že to jde, jo, že to je příjemné, že to chutná skvěle, že to jídlo vypadá skvěle, jak se dá připravit, aby si ho mohl jako třeba ochutnat od nich, jako jo, vzít.

Takže úplně tady takovýmto bych řekla nenásilným způsobem, spíš příjemným, inspiračním pomáhat.

A ještě bych se, jestli můžu, vyjádřila k tomu alkoholu, protože to je další třeskuté téma.

Skutečně v České republice pijeme hodně nadměrně. Mám pocit, že kolem jeden a půl milionu lidí vlastně pije rizikově v naší republice, což je naprosto děsivé, jako jo. To jsou oficiální čísla, tady tohle odhady, a je u nás bagatelizovaná rizikovost alkoholu.

Jo, já vždycky na přednáškách říkám: uvědomte si, eh třeba za poslední rok, kdo z vás doma dělal doma oslavu nebo párty s blinkovýma čajama nebo domácíma limonádama, jako jo. To je vlastně – každý si uvědomí, že když něco slavíme a máme návštěvy, tak vytahujeme automaticky alkohol, a je to i takové jako ukázka pro ty děti, jo. Ty vidí, jo, ty vidí: chci slavit, tak k tomu musí být alkohol. A tohle si odnáší z domu.

Já jsem velkej zastánce – ne jako zase nějakých tvrdých zákazů, to ne. Já bych nikoho nevychovávala, ale vytváření lepšího prostředí.

A proto mě třeba i návrh pana ministra Vojtěcha – teď myslím, že to byl akorát fakt nevím, nějaký nápad, návrh, není to ještě nikde legislativně – omezit třeba prodej alkoholu. Já nevím, jestli tam bylo, že po desáté hodině se nebude prodávat, nebo na benzínkách, že se nebude prodávat. Zkrátka, to mně přijde naprosto v pořádku, jako jo.

Není přece normální, aby se alkohol prodával na každém rohu nonstop jako jo, voda v podstatě, jo, byl dostupný.

A takže já bych řekla takovéto, i ze státu takovéto nějaké omezení jako dostupnosti, což je v jiných zemích naprosto běžné – třeba v mnoha severských zemích a podobně, jo – protože alkohol není voda, jako jo. My nemáme běžně popíjet alkohol. Je to něco výjimečného, když si ho chceme někdo dopřát. Když někdo nepije, nepij, nezačínejme.

A mám velkou radost, že mnoho mladých vlastně vůbec už dneska nepije, ani nezačíná.

Takže ono se to asi trošku posouvá, ale eh je to vážné téma.

A na jedné straně já jsem obrovský zastánce svobod, jako jo. Já nemám ráda regulace, přeregulování a podobně, ale tady tohle bych vnímala jako vytvoření prostředí, které vlastně umožní pít méně.

Hm, díky moc.

Eh, otázka další pro tebe. Jaký máte názor na prudký rozvoj AI aplikací pro plánování jídelníčku a zdraví? Mohou lidem pomoci nebo spíš zvyšují informační chaos?

Takhle, já jsem to zrovna tohle odpovídala i do nějakých médií, do nějakého časopisu.

Já nejsem zastáncem žádných jídelníčků, ani takových, které vytváří nutriční terapeuti, dietní poradci nebo aplikace, jako jo.

Já si myslím, že nejlepší jídelníček si vytvoří ten člověk sám, když vyjde z toho, co aktuálně dělá, jí, a to bude posouvat.