Mnislav Zelený 3. díl: Pokud Evropa nezačne bránit rodinu, národ, může tu vzniknout další chalífát

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

My jsme si svět rozdělili a teď si svět zase rozděluje nás.

Shrnul dějiny evropské civilizace v předchozí části rozhovoru Mislav Zelený a Tapana.

Mluvil o tom, co běloši provedli americkým indiánům. Vývoj je krutý, konstatoval bez příkras a hned z toho vyvodil varování pro nás.

Musíme mít pevné národní základy, abychom nedopadli stejně.

Hraje se totiž stále stejná hra, kdy si velmoci vyměňují dvorky a o zbytek se nestarají.

Jen Evropa podle našeho hosta už žádný mít nebude.

Spíše se ona sama stane dvorkem muslimského světa.

Když se nebudeme bránit, Mislav Zelený by se nedivil, že tu bude za pár desítek let chalífát.

Ostatně sám mezi muslimy delší dobu žil a právě u nich dnešní díl začíná v zemi na středním východě, který kdysi západ opět přestavil podle svého.

Kulturní antropolog Mislav Zelený je mým dnešním hostem.

Vy možná znáte také jeho přídomek Atapana, což je jméno, které dostal od svého kmene Javalapity, protože za amazonskými indiány se vrací více než 40 let.

Z jeho pobytu vznikly knihy Indiánská encyklopedie, Dějiny velké Kolumbie a mnoho dalších.

Byl také velvyslancem naší republiky v Kolumbii a v Ekvádoru.

A pane, jsem moc ráda, že jsi tady.

Vítej.

>> Děkuji ti za pozvání.

Mislav Zelený a Tapane, pojďme se podívat do jiného koutu světa.

Pro posluchače bude možná překvapivé, že přesto, že se prakticky celý život věnuješ latinské Americe, Amazonii, tak jsi několik let působil v Íránu.

Ty tedy upřednostňuješ označení Perszie.

>> Perszie. Ano.

>> Bylo to v době těsně před pádem Šáha a instalací islámské teokracie.

Jak s tím odstupem, s tou osobní zkušeností, hodnotíš, že západ přispěl k novodobému vývoji v této zemi?

A otázka je, zda se tomu, co se pak stalo, dalo předejít.

>> Já jsem tam byl několikrát.

Žil jsem tam dohromady asi půl roku, nebo pak tři čtvrtě roku. Díky firmě Art Centrum, která pracovala pro Šáha.

Čili já znám osobně Šáha, znám Rézu Páhlavýho.

>> Rézu Páhlavýho samozřejmě.

Známo, viděl jsem jeho malé kluky.

Viděl jsem ho, nebo podal jsem si ruku s jeho nádhernou manželkou Marií.

A jejich nedávná historie mě taky opoutala, protože jsou to nádherní lidi.

Já jsem se, jak jsem mohl, vypadnul z Teheránu a jezdil jsem autem asi 400 km na západ do takové pouště, do takové vesničky.

Jál Abad. Jsem si vzpomněl. Jál Ab se jmenuje.

A samozřejmě muslimové, já jsem křesťan, ale jsem vstřícný vůči všem přesvědčením, všem vírám, i těm animistickým, tak i tomu islámu.

A si představ, že jsem přijel tam úplně nazdivoko, absolutně nazdivoko.

Přišel jsem k hradbám. Přišel jsem tam s jedním pastevcem.

Sem tam také vlez dovnitř, zapadnul jsem do takové místnosti a tam byla rodina, žena bez pokrývky na hlavě, čili úplně pro Bělocha katastrofální situace, která končí smrtí.

A všichni vykřikli, přiběhnul manžel, hnal se ke mně se sekerou.

Ale já jsem řekl čtyři perské slova.

Teď už jsem je zapomněl. Něco jako "Šalom, šalom, šalom" nebo tak něco, jako "hezký den" nebo to, a najednou se zastavil.

A já jsem od té doby tam jezdil pravidelně jako na dovolenou a žil jsem tam s nimi ten víkend.

Spal jsem tam s nimi. Zjistil jsem, jaké jsou jejich největší dobroty, jaké datle oni jedí.

To se mi taky strašně líbilo.

Tak on říkal: "No, tak dali mi datle." Já jsem říkal: "To je datle?" On říkal: "Ano, to jsou takovéhle datle.

To je první, jako stojíme my.

Druhou dáváme žrádlo velbloudu a třetí kvalitu posíláme vám." Jako mě se to líbilo, to nejlepší přeci pro nás.

>> Hm.

A takže jsem tam byl spokojený a vůbec mi nevadilo, že to jsou mohamedáni.

>> Ono se to za Rézy Páhlavýho v Íránu hodně změnilo.

A já bych možná vymyslel si slovo v tuto chvíli, že Írán se tehdy velmi západizoval.

>> Ano. Ano. Je to tak. Západizoval.

Holky tam chodily v minisukních.

Jo.

>> A možná, že ten západ zase s tím vývozem svých hodnot trochu přehnal.

Ale to je otázka, protože já směřuju k tomu, jestli na vznik islámské teokracie potom nebyla reakce právě na to, jakým způsobem jsme se pokusili přetvořit.

>> Tak, no, to je no, měli jsme je nechat na pokoji.

Jo, jako nechat na pokoji indiánům.

Já, když se začala bombardovat Libie, tak jsem napsal velký článek: "Nechte je na pokoji.

Ať si své kadáfy a podobně, ať si své problémy vyřešej sami." Jo, já jsem dokonce říkal, ať se tam mezi sebou pomlátěj v uvozovkách.

Jo, jako říkám to také natvrdo, ale myslím to tak, protože Libie není žádný stát.

My nepomáháme nebo nebombardujeme ve prospěch nějakého státu.

Tam jsou kmeny, tam jsou rody.

Kmen Kaddáfího momentálně vládl, tak zase likvidoval ty ostatní, aby tam vlastně se utvářel libijský národ, který bude třeba za sto nebo dvěstě let.

Takže podobně jako brazilský národ před třemi stoletími neexistoval.

A jak se to tam prolínalo, tak to byl takovej kadlub těch rasností. Teď už můžeme mluvit o brazilském národu.

Takže tohle jsou věci, které samozřejmě my, jak do toho šáhneme.

My, Běloši, s naší technologií a s naším materialismem, jak do toho vstoupíme, máš i částečně, nebo i možná dost pravdu. Jsme vstoupili do té Persie, tak jsme bohužel urychlili ten návrat teokracie, když vlastně ten Réza Pahlaví se snažil tam dávat západní svět jakousi ne monarchistickou demokracii nebo takhle.

Vždyť ho tam dosadili.

>> Tím, že odstranili Mosadeha.

>> Ano. Ano.

No jasně. Ano. Částečně, částečně tak.

No samozřejmě byla to také krutá civilizace.

Všechny ty civilizace středního východu, dálího východu jsou krutý.

Já si vzpomínám jeho otce Rezaána. On byl kozák.

A on přijel na koni tam a založil ten stát.

Teď se omlouvám, jestli historicky říkám špatné věci, ale důležitá je, že tam, když procházíš Teheránem, tak tam jsou nádherné aleje stromů.

Všude je sucho, všude.

A najednou obdivuhodné aleje.

Tam jsou ty díje, to jsou ty veřejné vodoteče.

A když jsem se zeptal, kde se tady vzaly ty nádherné aleje, tak mi řekli: "No, tak to založil Rezaán.

Vysázeli malé stromečky všude a každý obyvatel Íránu dostal na starosti jeden stromeček, aby se o něj staral."

>> Když mu uschnul, tak mu setnuli hlavu.

Tímhle způsobem se vybudovaly nádherné aleje.

>> Jo.

Takže to je zase, chápu, že motivace byla opravdu silná.

>> Motivace byla silná, čili ano, zase tlakem se něčeho dosáhne.

>> Jiný kraj, jiný mrav.

A jak jsi ty řekl, v okamžiku, kdy jsme zasahovali do života severoamerických indiánů, tak to něco způsobilo.

Když zasahujeme do života amazonských indiánů, tak to tvoří, co to tvoří.

A když zasahujeme do států na úrovni světové geopolitiky, tak pak sklízíme bouři.

Vždycky, jak do toho vstupujeme nějakým způsobem, i třeba s dobrým úmyslem – s dobrým úmyslem můžeme vstupovat, že jo.

Já bych se možná vrátil k takové zajímavosti k Perziî nebo Teheránu. V té době tam taky byly nevěstince, jo. A já z důvodu studentských studijních jsem to navštívil s jedním kamarádem a tam byla situace úplně zajímavá.

Bylo to vohrazeno obrovskými hradbami. Bylo to takové městečko v Teheránu a tam byly samostatné domečky, že jo, a tam byly ty jednotlivé prostitutky. A předtím vždycky byly dlouhé fronty chlapů, že jo.

A takže my jsme to pozorovali, jak to funguje. Teď vidíme, že jeden přijde na řadu a ona se na něj podívá a ona ho vyhodí, a on zase honem utíká do jiné fronty, zkoušet to jinde.

Tam rozhodovaly ženy. Tam ženy rozhodovaly, kterého chlapa dostanou – ne, kterého si vyberou.

Matriarchální prostě systém.

Dobře, zkusím ti věřit ty studijní důvody, ne?

Tole také to bylo.

Eh, jak vnímáš příčiny posledního konfliktu mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem? Obě útočící země nechtěly připustit, aby íránský režim pokračoval ve svém jaderném programu.

Vidíš tam ještě i nějaké další příčiny s tvoji znalostí tamního prostředí a tvou neutuchající zvídavostí?

Ne, ne, ne. Jako opět, pochopitelně – ne, nestačím všechno do hloubky sledovat. Jsou tam totiž doslova prehistorické vztahy, které vznikaly v pradávnu. Animozity, které tam byly, ty neustále propukají. Tak jako posuzovat, kde je začátek všeho – to je v pradávnu, že jo. To je v pradávnu.

A samozřejmě tam jsou hranice, etnické, rasové, kulturní.

A já jsem tedy žil v Perzii. V Izraeli jsem nežil, ale já mám obecně velký obdiv k židovské kultuře, i když jsem křesťan, a já jim prostě osobně fandím. Takhle to řeknu.

A také jsem to psal, když začala Gáza, tak jsem napsal článek, možná ho nečetla, kde jsem napsal dva články do mého blogu, kde jsem jako ve stylu jednoho amerického prezidenta říkal: „Já křičím, já křičím, já jsem Žid."

Podobně jako v Berlíně. Americký prezident křičel: „Já jsem Berlíňan."

No, nám tady zase jeden vládní představitel křičel, že je Taivanec.

Eh, dobře, dobře, dobře.

Ne, tohle je moje osobní replika, že jo, za kterou si já nějak historicky držím, protože křesťanství vzniklo z judaismu, takže já mám obdiv k obojímu. Já jsem prostě věřící. Jsi člověk knihy.

No, ale ty – ty animisté, animismus jako knihu nemá.

Takže teďko natáčíme nebo vyrábíme takový film právě, kde mimo jiné jsem narazil také na duchovní či spirituální část. Jsem narazil na křesťanství, kde právě ten vztah k smrti – to memento mori – to tu pomíjivost času, pomíjivost života. Mají to tedy křesťané v tom, podobně jako indiáni v jejich animistické víře.

A když jsem včera natáčel na Barandově, tak jsem k tomu přidal, jak já v oboji věřím.

Já věřím i v ten animismus, protože cítím, že je pro ně dobrý, že oni se k němu upírají jako k takové existenční jistotě, jo. A je to existenční jistota, která vznikla v tomhletom kulturním areálu. A tím pádem vznikala logickým vývojem. A proto je pravdivá a proto jí věřím.

Mhm.

Je vidět, že jsi vlastně stále rozkročen mezi dvěma světy. [smích] I co se týká náboženství, vlastně i filozofie.

A já se za malou chvíli dostanu k tvému filmu, protože mě zajímá, jak vypadá tvůj první film, který připravuješ po mnoha knihách, které jsi napsal. Ale ještě bych přece jenom trošku zůstala v zahraničí a také na tvém blogu, protože když Spojené státy unesly a postavily před svůj soud venezuelského diktátora Madura, tak si také projevil pro tento krok svým způsobem pochopení, protože ses řekl, že každá velmoc si bude chránit svůj zadní dvorek.

A my víme, že tam nešlo ani tak, nebo jen o vývoz drog do Spojených států, ani o levnou naftu, ale hlavně o to, že Maduro umožňoval vliv Číně a Rusku.

Řekni mi, podle tebe – tato imperiální politika je řekněme blíže přírodě podle tebe? To, že vlastně víš – když jsem silný, si to vezmu. Přežiju.

Ano, ano, ano. Já vím, kam, Jiří, že jo. Jinými slovy, zaháníš mě do kouta. Jo, zacháníš mě do kouta.

Eh, ale naštěstí indiáni kouty nemají, jak dobře víš. Tam nemají čtvercové domy, tam mají oblé nebo elipsoidní nebo kruhové, takže oni se nenechají zahnat do kouta.

A tam já bych tě vůbec nechtěla vidět v koutě.

Eh, jako samozřejmě – já si uvědomuju ten svět. Jak teďko, z toho bývalého bipolárního jsme přešli do unipolárního a teďko se vrací vlastně až z toho tripolárního.

Pochopitelně – Čína se to nedá líbit, Rusko se to nedá líbit, Amerika taky ne. Tak jako se dostáváme do krutého světa velmocí, které si opravdu budou hrát na svém písečku, na svém dvorečku. A ten si budou obhospodařovat a nebude je zajímat, co se děje někde jinde.

Já si myslím, že k tomu se dost řídíme. A Evropa – to už jsme se bavili několikrát – ta Evropa ztrácí nesmyslnými výnosy, nesmyslnými zákony, v kterých se oni rochtají ty úředníci, místo aby se starala o sílu Evropy, což bych rád. Ale jako přemíra úřednictva vždycky v každé kultuře byla špatná. Vždycky zapříčinila pád národa, pád státu, pád té říše, že jo. Počínaje Egyptem.

No, ale jako jsou tady samé komise, že jo, a parlamenty a úředníci. Takže já jsem velice skeptický, že Evropa bude hrát nějakou roli. Eh, pokud se notabene o Evropu přestanou Spojené státy úplně starat, protože mají sami dost svých problémů – jejich vliv přeci jen slábne. Ten poslední konflikt s Íránem svým způsobem ukázal, že mají jisté limity.

Myslíš si, že se budoucnost přesouvá do východní Asie, kterou teď vede Čína?

Já tady mám obavu, kterou se snažím publikovat už 30, 40 let. Kdy tady si my zapomínáme na určité dějinné tlaky, které pořád pokračují dál.

Jako ten – když Mohamed začal, tak za 60 let vlastně Severní Afrika byla obsazená. A blížili se ke Španělsku. A Arabové, potažmo islám, si dal za cíl prostě dobýt Vatikán a položit křesťanství. My jsme ty nevěřící psi. A občas ty síly vyplují a zase byl tady Sulejman a zase se tlačili do Evropy – ne ze západu, ale z východu.

Stáli tady před Vídní, že jo, kdy díky české šlechtě a polskému králi jsme zastavili ten postup do Evropy, což si nyní ta západní Evropa moc nepřipouští a rychle na to zapomněla – u Vídně.

A nicméně pořád to v nich je – porazit Vatikán, porazit křesťanstvo, čili podrobit si Evropu.

Čili my, když se nebudeme dostatečně a chytře – chytře, nemusí to být zrovna zbraněma, ale chytře, nějakým způsobem bránit – bránit svoji rodinu, svůj rod, svůj národ, svoji Evropu.

No tak jako, eh, se bych se nedivil, kdyby za pár desítek, 20, 30 let, eh jsme tady měli třeba další kalifát.

Eh, pravdou je, že Evropa je v tomto opravdu velmi vstřícná a dá se říci, že v dnešní době už mnohé státy evropské upřednostňují kulturu nově příchozích před svou vlastní, před svými tradicemi.

Ty jsi teď vlastně vyjádřil obavy eh z islámského vlivu.

To znamená, že máš tady z této ataky větší obavu než z Číny nebo třeba Indie, které jsou v současné době eh nejlidnatější a ze 17. století si asi ještě obě dobře pamatují, že byly nejmocnějšími zeměmi.

Eh, já si myslím, že je to třeba brát historicky, že opravdu to je přes 1000 let tá snaha. Oni to mají v krvi.

Jo, já jim to ani nějak nevyčítám. Prostě mají to v genech, že prostě musejí to křesťanstvo porazit.

Čili není to otázka posledních 100 let, ne?

Mluvíme o muslimech nebo o Mohamedánech. Moje babička říká Mohamedáni.

Jo. A eh takže oni to mají v krvi.

Čili to není ta Čína, to je všechno poměrně nové, že jo. To teďko roste, ne?

Eh, ten islám, eh, ten to má v krvi dávno.

Čili já bych se tý Číny nebál, i když když jsme byli malí, tak jsme říkali, že Číďani nás utloučou čepicemi, že jo. Také my jsme mluvili o Číďanech, než jsem chodil do 5. B, že jo.

Takže jsme už jako věděli, kolik jich je, ale já si myslím, že budou si držet svůj dvůr.

Jo, Amerika má dvůr, Rusové a ten muslimský svět, zatím ještě ten dvůr nemá a k tomu dvoru asi ta Evropa patří.

Pravdou je, že Čína a Indie si hlídají své ekonomické zájmy a nevyvážejí ani své hodnoty, ani své politické zřízení. Čína nevyváží konfucianismus a Indie nevyváží hinduismus.

Ano, přesně tak.

Zatímco vývoz některých náboženství je, jak jsi zmínil, poměrně militantní.

Eh, ty se na různá společenství díváš jako vědec, díváš se na ně také jako člověk, který tam prožil podstatnou část svého života. Ty se do latinské Ameriky vracíš více než 40 let.

Řekni mi, koho podle tebe čeká předvídatelnější budoucnost? Příslušníky nějaké velmoci, kteří si prosadí své zájmy bez ohledu na cokoli a kohokoli? A nebo třeba členy malého národa, který se nebude do ničeho příliš plést, bude si hledět svého v naději, že velké dějiny ho třeba minou? A nebo si myslíš, že prostě budoucnost patří jedincům v kmenovém uspořádání, kteří si zachovají co největší nezávislost na čemkoliv, co moderní svět a civilizace nabízí?

Teď upřímně řečeno, nevím, jak bych ti odpověděl, když se mě lidé ptají, co by bylo nejlepší, eh, nebo jak bychom se měli chovat, nebo co by bylo nejlepší eh pro Indiány, Amazonii, nebo vůbec pro Indiány, by bylo kdyby jsme jim nepomáhali a kdyby jsme je nechali na pokoji. Protože eh my jako taková naše myšlenka jako to pomáhání, jo, máme takový kodifikované jako, že to je něco dobrého, že to patří eh k dobrému jménu buď národa nebo osoby, eh darovat, pomáhat.

Eh ale to u indiánů není. To je prostě jiný kulturní okruh a náš kulturní okruh ano pomáhat starým lidem, pomáhat obecně potřebným, a také my se chováme k těm indiánům.

Ale tím, jak pomáháme, no, tak to je, jak jsme si říkali, tak tam vlastně vstupují naše představy, že jo, eh, naše myšlenky, vstupují tam naše technologie, jo, a tou naší pomocí my je ničíme.

Čili já všude říkám: nepomáhejte, nepomáhejte indiánům a hlavně eh i jiným podobným národům. Každý národ se musí vypracovat sám. Každý národ je hrdý. A když mluvím o indiánech, ten zvlášť indián je hrdý. Ten si nenechá pomáhat. Ten nechce, abysme mu pomáhali.

Samozřejmě, když mu něco přineseme, tak to přijme, ale neprosí se o to. Nežádá pomoc.

A já když vidím, jak Evropa takzvaně se chce ukázat, jaká je lidomilná, jaká je, tak vydává šílené miliony na úplné hovadiny, na úplné blbosti, jenom aby se mohla ve svých politických programech představit, jak jsme pomohli támhle, jak jsme pomohli támhle.

Jo, já si vždycky vzpomínám na ten slavný koncert ve Wembley. To bylo někdy před 30 nebo 40 lety ve prospěch Afriky, že jo. Jak se tam vybraly miliardy, kde jsou, kam zmizely, co udělali, co vytvořili.

Takže by ti i nám radil, abychom byli více hrdí.

A já jsem zažil – to bylo v Rorajmě v Brazílii v roce 89. Jsem tam byl u Indiánů Makuší. Jo, indiáni Makushi. To je úplně na hranicích s Venezuelou a byl jsem tam v jedné misi a najednou po té silnici z Boa Vista přijel obrovský kamion a všichni jsme říkali: co jako vezete, nebo co to je?

Říkali: Pomoc indiánům.

Nějaký brazilský řidič a říkali: a co to je za pomoc?

Mindáli plný několik tun stříbrných pytlíků. Krásné, hezké obaly na to. My jsme koupit. Jo, prostě voalí prodával a uvnitř byla voda. Norské fondy, Evropská unie posílá dar indiánům do Amazonie, kde je nejvíc vody na světě, jsem miliony.

Miliony utratili, aby to někde figurovalo v nějaké prohlášení. Pomohli jsme chudým indiánům. Milion nás to stálo. Jaký jsme výborní.

Já jsem nedávno na jednom mým rozhovoru, už ani nevím kde, mluvil o další pomoci takovéto, kterou pak vytáhli jenom něco, udělali z toho takovou legrásku, kdy jsem zase po několikáté přijel ke Kofánům eh na řece Aguarico do jejich osady, která se posunula od Durena daleko od Lago Agria, čili od civilizace, 7 hodin plavby, čili pustá džungle, džungle, džungle, skoro až u Brazílie.

Tam už mají svoje domečky a tam si žijí. Eh, tam byl můj přítel Bolívar náčelníkem a já jdu po tom náměstíčku takovým travnatém v džungli a tam stojí tři postavené splachovací záchody. Eh, a tam svítí úplně ty tři porcelánové místa a není k tomu žádný přívod vody, ani odpad kanalizace, to ne, ale víceméně eh ta naše civilizace, která to postavila, tam je velkej plakát hlavně, že to bylo postaveno díky ekvádorské vládě za pomoci Evropské unie.

A kolik milionů to stálo?

Pochopitelně s cílem v uvozovkách naučit ty indiány být civilizované. My jim pomůžeme, aby se konečně byli tak jak my a chodili prostě na a ne jako chudáci někam do vody nebo do džungle.

Samozřejmě nikdy to nebylo použité.

A protože indiáni jsou takoví, nám je všechno jedno, tak to tam pomalu zarůstá travou.

A pro mě je to takovej symbol té Evropské unie, jak daruje prostě chudákům věci. Jsou to taková naše socha, taková naše civilizační socha.

Třídílný rozhovor pokračuje.

Tři... [frknutí] [smích] Eh, musím říct, že jsi mi vlastně odpověděl i na tu otázku, protože přesto, že ses takto věnoval eh teď indiánům a té naší [vzdechy] eh nevyžádané eh škodlivé pomoci, tak nás přece jenom asi opravdu čeká eh to nalezení nás, eh, malý národ, nalezení té své vlastní hrdosti. A kdyby se k tomu přidala ta revoluční morální, tak bychom asi mohli eh z celé té velké krize a transformace, kterou celý svět prochází, vyjít eh nevím, jestli bez ztráty kytičky, ale rozhodně jako ne vítězové, ale přeživší.

Mě se, mně se řada lidí na přednáškách takle ptá, eh: "Hejte, když se vám tam tak líbí a tak nechcete tam prostě zůstat a žít tam vždycky?"

Já říkám: "No tak, líbí se, jako eh rozumíte, já jsem totiž Čech, já jsem totiž velký patriot eh po mém tátoví, po mém dědovi, možná ještě po pradědovi. Eh a já jsem hrdej na to, eh, co jsem, kam patřím a vím, kam patřím."

Podobně jako ten indián, ten by taky neopustil.

Mm.

Ten je taky patriot a on to říká ještě nádherně: "My neopouštíme hroby našich předků."

To je tak něco nádhernýho, kdy já když se to řeknu, tak mi jde mráz po zádech. Prostě to jsou ty kořeny, v kterých prostě jsme zasazený. A kdybysme opustili... na to i nějaká básnička, nevím koho... Opustíšli mne, zahynu.

Mm.

Samozřejmě to není proti těm, kteří emigrují a žijí. To ne. Každý má svoji svobodu a volnost. Pochopitelně.

Ale faktem je, že kamkoliv jsem přišel a potkal jsem Čechy všude možně, tak všichni jako jsou pořád Češi a rádi vzpomínají a udržují a to hezky si pokecáme, ale říkám: domov, domov je domov. A já se vždycky rád domů vracím. Vracím se ke své rodině, ke svým dětem, vnučatům, ke svým kořenům a k hrobům mých předků, kde také spočinu.

[frknutí] E, ta báseň, kterou jsi tady zmínil, tak je to slavný citát Viktora Dyka: "Opustíšli mne, nezahynu. Opustíšli mne, zahyneš."

No, ty seš nádherná s tím okamžitě také si to [smích]. Mislave, [frknutí] já jsem slibovala, že pozveme na tvůj první film eh všechno to, co jsme si tady povídali. Eh najdeme tam tyto odkazy, nebo bude úplně jiný? O čem bude? Jaký?

Já, já jako eh všechno to začalo eh rozumíšte, film vlastně eh o mém přátelství se Javalapity, to je 40 let. Eh mě to nenapadlo. Mě to napadlo vlastně asi před více než rokem, kdy u mě seděl eh Jakub Vágner. A když jsme si takle povídali, kde jsem všude byl a cestoval, tak on říká: "Hele, já bych rád o tobě natočil film." A já jsem říkal: "No hele, já už si kupuju letenku, já tam zase už jedu k Javalapity, ale protože on toho má strašně moc, takže z toho nějak vycouval," tak jsem zavolal Petrovi Horkýmu: "Hele, Vágner mě vyfadl, nechceš jet se mnou?" On říká: "Je, to je fantastický, ale zrovna on měl mořskou příhodu nebo nějakou, jo, takže byl v nemocnici, tak říká: Ne, tak se spánku." Pak jsem mluvil s Milošem Zábranským, to je slavnej eh takový duchovní filmy natočil, a byl jsem s ním už jednou v Jižní Americe. Říkám: "Miloši." A on říkal: "Moji manželce se zlomila noha." A dal mi Libora Kozáka, kameramana, tak jsme tam odjeli a on natočil vlastně ty nejnovější záběry.

K tomu se přidají záběry z roku 2022, záběr z roku 2015 a záběr z roku 1989. Moje setkání s Orlandem Vasem Boem, slavným sertanistou, nejslavnějším Brazilcem. A vlastně je tady snaha ukázat eh indiánský kmen zevnitř.

Mhm.

Eh otevřít ty dveře jejich spirituality, otevřít ty dveře jejich názoru k životu a k smrti, k narození, k přírodě, ke kosmu, potažmo k nám. A já eh protože o to neměl nikdo zájem, eh ani Česká televize, tak jsem si řekl, že to budu muset vyrobit sám.

[frknutí] Ty si to děláš sám. A ty se s tím mete.

Takže já v tom lítám jako eh nudle v bandě, ale díky svým kamarádům eh to dáváme dohromady. A také bych mohl poděkovat, jestli můžu poděkovat.

Děkuji každému, kdo ti pomůže.

Generálnímu partnerovi, eh, Metrostav AS, kteří opravdu se ukázali báječní, a bez nich bych ten film dohromady nedal.

A jak se bude jmenovat a kdy se můžeme těšit na premiéru?

No takhle ne. Tak to už moc předcházíš. To už jako neříkám.

To už je jako v tom všechno party, na co se můžeme těšit. Ne, ne, ne.

Na to se můžete těšit, ale bude to někdy. Eh, já na to spíchat nemůžu, ale rád bych, aby to bylo na podzim, ale nevím kdy. A bude se to jmenovat Avir Ruru.

A co to znamená?

No, to právě musej ty diváci zjistit. Avir Ruru. Je to z Javalapity.

Mhm.

A je to tím pádem jaksi pozvánka na celovečerní časosběrný film za 40 let. Jo, čili dává dohromady spousty záběrů mých mých dětí, mých fotek, mých historek, mých zápisků, mých denníků, který se tam budou citovat, nádherných nočních záběrů, tanců, zpěvů, rituálů, obřadů, eh umírajících, eh kteří lkají, ale i ti, [hudba] kteří se radují a oslavují smrt.

Zkrátka tvého nenapodobitelného a jedinečného života.

Mislave Zelený a Atapaně, já ti nesmírně [hudba] děkuji za to, s jakým zaujětím stále pozoruješ svět, [hudba] že si vedeš svou cestu, a že jsi ochoten jít s kůží na trh a říct nám to, co ses dozvěděl a jak vypadá svět, který stále poznáváš. Díky ti za to.

Děkuji ti taky za tuto možnost, a já se snažím prostě dávat tu moji kůži na trh ve dne noci. Děkuji.

Milí posluchači, celý třídílný rozhovor s etnologem Mislavem Zeleným Atapaněm, ve kterém jsme se ponořili do moudrosti amazonských indiánů, zániku a obrany národů, a povídali jsme si i o tom, co zanechává západní civilizace všude, kam vstoupí, si můžete poslechnout na platformě Herohero. Všechny díly najdete také na našem webu Rádio [hudba] Univerzum, na Facebooku a YouTube.

Děkujeme vám všem, kteří nás podporujete na účtu 103 49 16/2700. Bez vás by to vážně nešlo.

Martina Kociánová vám přeje klidné dny a nezapomeňte: mějte se hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za [hudba] nás neudělá.