Můj film 2 1

Tak dámy a pánové, jelikož vidím, že poslanecká sněmovna je usnášení schopná, dorazili jste a to jsem velmi rád ve velkém počtu, tak mi dovolte, abych vás tady přivítal. Přišli jste po letech do sněmovny hlavním vchodem, jak říkal náš host, který přijde v 1100 a já vás tedy vítám na semináři klíčové pilíře České státnosti. Moc děkuju panu předsedovi poslanecké sněmovny Tomu Okamurovi, stejně tak jako panovi kancléři Plíškovi za to, že nám zapůjčili tento s na tuhle akci. Nebývá to zvykem. velmi rád a moc vám za to děkuji. Nacházíme se na půdě historického historického sněmu království českého, který se zasedal v letech 1861 až 1913. V těchto lavicích zasedali persony jako Palacký, Regr, Gregor, Sladkovský, krátce i TG Masarik a v tom posledním volebním období třeba Antonín Švea z těch známých. A teď tady sedíte vy. Děkuji, že jste přišli. Přeji vám krásný zážitek a poprosím o úvodní slovo pana předsedu poslanecké směovny Tomorůi. Děkuji vám. >> Vážení hosté, dámy a pánové. Dovolte mi, abych vás přivítal v poslanecké sněmovně v hlavním sále na semináři s názvem Klíčové pilíře České státnosti. Hrdinství a vlasteneectví versus historický revizionismus a kolaborace. Dnes tady budeme mluvit o našem vztahu k vlastním dějinám. Česká státnost nevznikla včera ani před 100 lety. Je výsledkem více než tisíciletého úsilí generací našich předků. Ale samotná existence státu nikdy nebyla samozřejmostí. Stát existuje především tehdy, pokud existuje vůle jeho občanů a národa jej jako svrchovanost a předat dalším generacím. Bohužel od našeho prvního státního útvaru jsme museli o svou svrchovanost a svobodu bojovat se západem. Ať už to byli frankové a později německá a rakouská knížata či středověký středověcí římskí císaři. Ta snaha nás zotročit a podmanit je u našich západních sousedů zřejmě už geneticky zakódovaná. Co vlastně v 21. století znamená národ a vlastenectví? Jaký význam má státní svrchovanost ve světě stále silnějších nadnárodních struktur? Já říkám, že obrovský. Pokud se necháme připravit o poslední zbytky svrchovanosti, upadne do nicotnosti i náš národ a platí to i naopak. Ostatně nejúspěšnější státy světa jsou bytostně vlastenecké. Američané, Číňané, Japonci, Korejci, Izraelci. Ti všichni jsou úspěšní, aniž by se museli rozpouštět v bruselském mixu. Naopak vidíme, že Evropská unie spěje ve všech směrech k ekonomickému i mocenskému úpadku. Její podíl na světové ekonomice i moci stabilně a nezvratně a prokazatelně rok od roku klesá. Vlastenectví je to, co udrželo náš národ při životě a co nám pomohlo vrátit alespoň částečnou suverenitu. A pravda, západní chamtivost na straně druhé se nás stále znovu a znovu pokouší o naši svrchovanost připravit. A jak jinak než cílenou dehonestací vlastně snahou potlačit tradiční národy a národní kultury podporou přistěhovalectví, vyznáváním takzvané multikulturní společnosti, což v praxi znamená potlačování tradičních národních evropských kultur. Ale Bruselu a mainstreamovým západním elitám je úplně jedno, odkud je každý jeden migrant navíc. jestli z Afriky nebo Ukrajiny. Každý z nich je pro ně dobrý, protože oslabuje původní národní společenství. Vážené dámy a pánové, naše dějiny nejsou černobílé. Najdeme v nich vítězství i porážky, hrdinství i selahání. O všech těchto stránkách minulosti musíme svobodně diskutovat a historické poznání se musí vyvíjet s novými prameny a poznatky. Stejně nebezpečné jako nekritické idealizování vlastních dějin by však bylo jejich posuzování pouze měřítky dnešní doby nebo vytrhávání jednotlivých událostí z historického kontextu. Vlastenství přeci neznamená tvrdit, že náš národ nikdy nechyboval. Znamená něco mnohem prostšího. Vědomí, že k této zemi patříme, že jsme převzali dědictví předchozích generací a že nesmíme odpovědnost za to a neseme odpovědnost za to, v jakém stavu tuto zemi předáváme našim dětem. Proto považuji za důležité, že právě zde v poslanecké sněmovně můžeme otevřeně diskutovat o české státnosti, národních zájmech, svrchovanosti, vlastenectví i o tom, jakým způsobem vyprávíme vlastní dějiny. Přeji všem dnešním řečníkům i vám účastníkům semináře otevřenou a věcnou diskuzi a především přeji, aby dnešní setkání přispělo k lepšímu pochopení nejen toho, odkud přicházíme, ale také toho, co chceme jako český národ a český stát zachovat do budoucnosti. Závěr mi dovolte poděkovat poslanci SPD Tomáši Doležalovi za organizaci dnešního semináře a přeji dnešnímu semináři úspěšný průběh vám všem příjemný čas a vám všem příjemný čas strávený v poslanecké sněmovně. Děkuji za pozornost. Já mockrát děkuji panu předsedovi Tomu Okramurovi za jeho zahajovací projev a za záštitu, kterou našemu dnešnímu setkání udělil. Prvním řečníkem našeho panelu bude pan doktor Petr Bahník, historik, pedagog, známý autor z Kvostné série Utaené příběhy českých dějin, kterou možná znáte z YouTube a z televizní stanice Prima. Pokud mám správné informace, ještě bude pokračovat. Připravuje se další série. Tématem jeho vystoupení je státnost jako vůle k existenci. A já Petra, jak už to i další řečníky, moc poprosím, aby dodrželi vzhledem na program ten limit 15 minut. Kdyby se nějak odchýlili, tak si dovolím upozornit, nebude to z nezvořenosti, ale proto, abychom naplnili naplnili ten náš dnešní program. Děkuji moc. Petře, máte máte slovo? >> Jak chcete, můžete zmístate. >> Krásné dopoledne. Eh, dámy a pánové, eh, já musím říct, že obdivuju, když má někdo volné dopoledne v takový krásný podzimní den, jako je dneska a je tady v centru Prahy a není na Petří, ale je tady, aby si vyslechl naše modrování. Ale eh ono to je rozhodně na místě, protože eh žijeme v době, která si eh od nás vyžaduje občas si trochu přerovnat myšlenky a eh abychom vykročili správně na další cestu. Eh, ve známém filmovém westernu, Sedm Statečných, eh, zaznívá takový vtip. Pán, eh, padá z mrakodrapu a jak letí kolem těch jednotlivých pater, tak říká„Ještě je to dobrý. Ještě je to dobrý. Tak ano, ještě je to, ještě je to dobré. Ještě jsme eh pospolu, ještě si užíváme e ze setrvačnosti dědictví minulých generací. Ještě slavíme Vánoce. Jsme vypadá to, že máme svůj stát. Eh, ráno nám z bankomatu e vyjedou eh vyjede požadovaný obnos, aspoň většinou. A eh takže máme pocit, že takovou iluzi, že to ještě je dobrý. A eh zapomínáme přitom, že za mnoho z těhletěch dober, které které eh se kterými denně počítáme, eh takže za to je odpovědný stát. Stát je instituce, které za to vděčíme. Eh ale co kdyby jednoho krásného rána ten stát přestal fungovat? A tohlecto je docela snadná věc. To se může snadno stát. A eh proto eh je to něco, co bych čeho bychom si měli vážit a co bychom měli nějakým způsobem utvářet. Eh, anarchisté, radikální marxisté ve dojemné schodě s pravicovými anarcholiberály považují stát za zlo, za něco eh za organizované násilí, za něco eh co člověka vlastně omezuje. A eh tenhleten pohled na stát myslím nemůžeme vůbec přijmout, protože stát je něco jiného. Stát je nástroj k přežití národa. Eh vzniknul, že kdysi dávno mezi Eufratem a Tygridem, když lidé žili usedlým způsobem a měli písmo. Eh a eh k našim předkům potom přichází v tom ranném středověku, kdy žijeme. Usedlý ti předkové žijí usedlým způsobem a mají písmo a společně s ním, s písmem přijímají křesťanskou víru a tak dále. A vzniká eh první stát slovanského světa, kterým byla Velká Morava a jejímž dědicem se potom stává eh český stát. plánovitě potom s Českými králi Bratislav I se hlásí k myšlence Velké Moravy při zdůvodňování nároku českého státu na královskou korunu a to vlastně trvá až do té definitivní podoby eh, kterou eh státu po právní stránce Českému státu dal Karel IV ve své myšlence státu soustátí, které se jmenuje Koruna česka. Eh, to je myslím takový vzor, který ani po těch dlouhých staletích, 600 letech nemůžeme odložit jako s nezájmem e mezi další prostě dekorace naší knihovny, e, nějaký životopis Karlův nebo něco podobného, protože on je pořád inspirativní. Všechno, co v Čechách za něco stojí, můžeme říci, buď Karl IV založil, nebo obnovil, nebo naznačil, že by se mohlo. Počínaje eh počína je prostě svatováclavskou tradicí a konče, eh, kanálem Dunaj od Ralabe. Je to eh prostě eh velice zajímavá eh postava a éra. Ta Karlovská éra a pro nás do jisté míry definitivní. Tam totiž vzniká to, o čem eh historikové sudectoněmeckého lansmanchaftu tvrdí, že neexistuje a to je české státní právo. To je myšlenka, ke které právě v téhleté sněmovně se hlásili už kdysi eh čeští vlastenci v soubojích s centralistickou Vídní. A eh je to něco, co nelze eh jaksi opominout. Tak takže to je ten eh řekněme historický úvod. Eh přeju z něj plynule k otázce, která nás opravdu provází, jak to zaznělo v úvodním eh projevu Tomy Okamury. Eh je to ten vztah k západu, je to vztah k dneska bychom řekli Evropské unii. Je to eh něco, co také nebylo vždycky jenom jednostranné. Právě ten Karel IV to ukazuje e dobře, že je to možné nějakým způsobem e nebo možné je to nutné nějakým způsobem uspořádat ty vztahy tak, aby fungovaly. Eh pro nás to bylo eh postavetí sousedství Svaté říše římské. Jenže eh není říše jako říše, že ta ona se proměňovala. Ten eh nadstátní útvar federalizovaný se během staletí proměňoval. eh do té podoby Habsburské monarchie a zase Rakousko před rakousko-uherským vyrovnáním je poněkud něco jiného z hlediska obhajoby českých zájmů než Rakousko-Uhersko eh a tak dále. Takže i dnes eh si musíme být vědomi, že ten, že to není něco, co bychom mohli tak nějak jednoduše psychologicky si pro sebe říct, to je peklo, to je hrozný. tam si vyskládat ty ty zákony Evropský unie a říct„ A tím s tou myšlenkou končím. Ono to nejde. Oni nám nedají pokoj, že jo. To to znamená to sice si může někdo někdo říct a užívat si důchodu, ale není to eh není to cesta, jo. Eh to znamená, tady bude třeba se se vyrovnat s touhle otázkou, ale mám jednu takovou zprávu, těžko řícti platnou, ale faktickou. Eh globalizace končí. eh globální svět, celá ta éra s tou představou, že národy jsou zatuchlina, která se má vyhodit na smetiště, protože budujeme nového člověka. Eh tohle teď v těchto dnech končí. Dnešní náctiletí si to neuvědomují, ale budou vrženi do světa, kde tohle už budou keci těch starejch. Eh, vo o tom, že národy neexistujou. Národy tu budou. Je možné, že mezi nimi, když se o to nebude starat, nebude ten náš narod. To je možné. Ale není možné, že by zmizeli, že by přestaly existovat, protože ani Američané, ani Rusové, ani Číňané nehodlají rezignovat na na své národy, na svou národnost a budou tady a budou tady i ty menší národy, které také Tomil zmiňoval ve svém projevu. Eh, čili eh je to je to do značné míry eh tedy na nás. Říkal jsem, že začal jsem tím vtipem, že letíme dolů k zemi. Ta ten směr je poměrně jasný. To dno jsme ještě nedopadli, ale směr je poměrně jasný. A eh musíme si položit otázku, co nás do této situace dostalo. Tak samozřejmě byly to chyby západu, které sdílíme. Eh bohužel činí nás bezbrannými proti vědcem, jako je imigrace nebo proti morálním otázkám e spojeným s nástupem technologického pokroku. Umělá inteligence by určitě tenhle projekt napsál lépe než já. Eh ale možná by tam některé věci opoměl. Tak takže tyhle všechny věci nás činí do jisté míry bezbranými a způsobily, že padáme k zemi. Ale důležité je připomenout velkým velkou část viny na tom mají naše vlastní iluze. Naše iluze, iluze, které si děláme o těch, kteří nás oblachli už tolikrát v historii, eh které jsme vždycky připraveni znovu a znovu si říkat, protože oni nás nechávají v klidu, oni nás tak jako ukolíbají a a dá se s tím žít. Teda z těho, s těmle ty iluze jsou taková jako psychologická e psychologickej nástroj, jak ráno vstát z postele, ale eh musíme se jich zbavit, protože ty způsobují náš pád. A jedna z těch iluzí veliká je, eh, že eh já sám z toho nějakým způsobem vyklouznu. Jo, to je taková chytrost vychytralého sedláka z Halé nebo z Polabí, který eh prostě si říká eh jo, jasně, ten národ jde do háje, ale mně se to vlastně netýká. Jo, když děti uměj tak dobře anglicky. Jo, prostě je to je to něco, co je co je proč říkám, že to je iluze? Protože týká, protože to doběhne každého jednotlivce. Jestli si někdo myslí, že se tady bude e opovrhne tímhle národem, ale on bude přece obchodovat s vínem z Vídní a tím pádem jako se mu nic nestane nebo s prostě se za zajistí finančně, tak nezajistí. Jestliže budeme eh padneme na dno jako celek, tak padne i jeden každý z nás. To je potřeba vědět. Když ne ekonomicky, tak psychologicky stoproc eh to člověka doběhne. Čili eh chtěl bych říct ještě na závěr dvě věci. Za prvé, řekl jsem, že stát je nástroj k přežití. k přežití národa. Co je národ? Je to kolektiv, který je spojený dějinami, tradicemi a také a zejména jazykem. Karel Čapek kdysi napsal, nenajdu, nenajdu charakteristického typického Čecha. Každej vypadáme jinak. My nemáme žádný typický znaky. Máme jeden znak, jediný jediný jazyk. A už se opakuju, říkal jsem to mnohokrát na různých místech. je katastrofou a skandálem, že Česká republika je jediný stát ve střední Evropě, který nemá určený státní jazyk vyšší zákonnou normou. Ani zákon, ani ústavní zákon eh češtinu nechrání. Lidé to možná někteří ještě pořád nevědí. Jsme úplní blbečci v tomhle smyslu. V Evropě jsme jediní, kteří na svůj jazyk, na svůj jediný poklad a jediné dědictví a jediný příznak naší identity jednoznačný eh prostě v tomhle smyslu eh v tomhle smyslu nepamatujeme. A přitom je to škoda, protože čeština je, jak známo, krásný velice bohatý jazyk, který může vyjádřit takové niance, že v jiných jazycích se to hledá těžko a svět by někdy potřeboval lekce češtiny, eh, bych tak řekl. Takže zmizí-li tenhle jazyk, zmizí barva. jedna z barev tohoto světa a to velmi podstatná, myslím si. Eh, tak a druhá věc, kterou bych chtěl říct, je eh ano, umělá inteligence by možná napsala ten můj proslov přesněji a a krásněji, ale zapomněla by právě asi na tuhle věc. Eh, vlastenectví není eh monopol žádného politického uskupení, žádné politické strany. Já jsem velice vděčný za to, že eh SPD koná takovéhle konference a že ve svém programu pamatuje na takovéto věci. Ale v každodenní naší komunikaci s lidmi si musíme uvědomit, že i ti lidé, který kteří se nám jeví politicky na opačné straně, mohou být vlastenci a patří do toho národa. Jo, čili tady je potřeba si vzpomenout na Kristův příkaz. Opatrní, buďte jako hadi hlubičí mějte prostotu. Jo. Eh, my musíme mít vyjasněný názor jako lidé vlastněho cítění. Musíme mít úplně jasno a poznávat všechny ty pasti a pastičky, eh, které, eh, zejména v takových těch zabalených slovních voskulích nám ti protivníci nabízí. Musíme být v tomhle jednoznační, ale zároveň musíme být prostí a přijímat každého, nezavírat se do politické bubliny, protože to se teď stalo strašlivou módou a já musím říct, že je mi z toho nevolno, když čtu ty diskuze různé a tím víc mě to vadí na straně naší, to bych tak řekl, když se objevou ty vulgarity a útloky a tak dále. Tohle je potřeba prostě odmítnout. Politický boj není není válka. aspoň zatím. Takže eh je tohle asi něco, čím jsem chtěl skončit. Eh buďme jednoznační, buďme hlasití, ale nebuďme agresivní, nebezpeční, hlavně sami sobě. Děkuju. Já mockrát děkuju doktoru Petru Bahníkovi za jeho skvělý úvod a i za to poselství a v neposlední řadě za naprosto perfektní dodržení času. Teď předávám slovo svému příteli doktoru Jiřímu Hejkovi. Jeho téma bude také štěpné, jak ho znám. zní význam národů a nacionalismu. A i tebe, Jirko, poprosím o 15 minut, i když vím, že to je strašně těžké. >> Ano, já právě proto, abych to dodržel, tak jsem si to raději napsal, abych se nerozpovídal do šíře a na něco nezapomněl, tak se omlouvám, že budu číst. Eh, dámy a pánové, pane předsedo. A pan odešel pan poslanč děkuji za to, že můžeme hovořit této pamětihodné místnosti. >> Kdo má uši slyšení, slyš. Národ je pospolitostí předků, součastníků a potomků. Žádný člověk se nerodí do světa jako individu od začátku je příslušníkem různých pospolitostí. a v průběhu života se stává příslušníkem další. Při narození patří přinejmenším do dvou. Je členem rodiny a svého národa, který je jakousi střechovou pospolitostí všech ostatních kromě jediného. A tou je církev, do níž člověk vstupuje kému. Lidstvo jako celek pospolitostí není. Jeden z otců politického konzervativismu Josef DM to krásně vystihl těmito slovy: "Na zemi se člověk jako takový nenachází. Ve svém životě jsem viděl Francouze, Italii, Rusi a tak dále. Prohlašuji však, že nějakého člověka jsem v životě neviděl. Musel tam být, aniž jsem o tom věděl. Tříba ovšem nechtěl popřít existenci lidské podstaty, ale šlo mu o zdůraznění skutečnosti, že každý člověk je součástí své národní pospolitosti a že člověk jako individuum je pouhá abstrakce, neboli vyjádřeno dnešním slovníkem je konstruktem. Národ, jako každá živá entita, je těžko uchopitelný pojmově, tedy nějakou definicí. Během historie i v různých částech světa nabýval rozdílných civilizačních forem. je polymorfní. O národech píše už otec dějepisů Herodotos. Hned první věta jeho dějin zní: "Perští dějepisci tvrdí, že příčinu k cross rozbrojům zadali Fojničané, tedy národ Fojničanů. O pár odstavců dále se zabývá lidským králem Krojem, o němž praví, že byl vládcem národu. Pro národ použil slovo ethnos, které dobře známe, ale často špatně používáme. Etnicita neznamená příbuzný původ, který je ovšem jejím základem. Pro tento společný původ měli řekové výraz genos, tedy rod. Slovo etnos je stejně jako slovo etika, to je smradnost, odvozeno od slova ethi, což znamená získávat návyk, zvykat si. Národ byl tedy skupinou lidí spojených týmiž zvyky a mravy. Způsob, jim se zvyky, mravy a vůbec kápání světa předávají výchovou dalším a dalším pokolením je tradice, tedy latinský výraz pro předávání. Médiem tradice je jazyk a proto je jazyk chápán jako nejvýraznější znak národa. Koneckonců v češtině byla obě slova kdysi chápána jako synonyma. Národ jazyk. Národy jazyk mají jednu důležitou společnou vlastnost. Potřebují kultivaci, to znamená pěstování a zušlechťování. Bez vědomé kultiva svými příslušníky hrozí národu i jazyku úpadek. Propojení součastníků s předky i s potomky v rámci národa je rovněž třeba udržovat a kultivovat. Pozdně barokní italský myslitel Jan Batista Viko to velmi zřetelně popsal, když vyzdvihl tři základní úkony nezbytné pro uchování civilizovaného národa. Za hlavní považoval společné náboženství a vedle něho legitimní sňatky kvůli kontinuitě potomstva a pětní pořívání mrtvých jako vyjádření úcty k předkům. Vědomí závazku vůči předkům a potomkům má významný důsledek. Národ takto vážně pojímaný oplývá silnou autoritou. Právě autorita národa je základem národního státu. Národy tedy nejsou záležitostí teprve novověkou, jak se snaží dokázat současní sociologové a političtí filozofové. Musíme prozkoumat, proč to tvrdí a jaké to má důsledky. Kolem poloviny 18. století nastal v Evropě velký civilizační přelom. Dosavadní evropskou křesťanskou civilizaci začala vytlačovat nová civilizace atlantická, jejímž ideovým základem je osvícenství, které postupně získávalo statut v podstatě náboženský. V této své funkci se projevuje jako humanismus a dnes zejména jako takzvaný vědecký světový názor. Ten spočívá v racionalistickém redukcionismu a empirismu, jenž prakticky znemožňuje proniknout do podstaty mnohých jevů a místo poznání věci samé pouze popisuje i jednotlivé stránky a projevy. Takový postup může být úspěšný v případě zkoumání mrtvé přírody, ale tam, kde jeho předmětem jsou lidé, kultura a zejména dějiny, tam selhává. To platí velmi výrazně pro zkoumání národa. Bezradnost moderních společenských vět tváří tvář polymorfním živým fenoménům se v případě národa projevuje zejména čtyřmi chybnými přístupy. Základní chybou je, že za východisko pochopení národa bere jednotlivce. Národ je ten podník souhrden jednotlivců, zatímco ve skutečnosti je naopak jednotlivec pochopitelný pouze na základě svého začlenění do postolitostí, neboli na základě svých identit, jak se dnes říká. Z toho plyne druhý chybný přístup, jimž je pokus zdefinovat národ vyjmenováním jeho vlastností. Takový výčet je jistě užitečný a poučný, avšak vždy neuplní. S tím souvisí další problematický postup. Třetí, pro národy v různých dobách a na různých místech je výčet vlastností a vztahu pochopitelně rozdílný a společenské vědy řeší tento problém tím, že rozlišují různé typy nároku. Uvoďme si dva hlavní příklady. S oblitbou zdůrazňují rozdíl mezi národem politickým, neboli občanským a národem etnickým. Jinými slovy, berou si na pomoc státnost. Vztah mezi státností a národností je opravdu velmi důležitý, ale dnešní badatelé jej překrucují a interpretují tak, aby mohli prokázat nižší statut etnického národa a nadřezenost národa politického. To pak umožňuje konstruovat takové nesmysly, jako je třeba evropský národ. Další umělý rozdíl je mezi takzvanými národy středověkými a novodovými. Tedy ano, umělý rozdíl. Jistě je rozdíl mezi tím, kteří jednotlivci byli považováni za příslušníky národa dříve, třeba ve středověku a kteří až od 19. století. A zase se jedná jen o typický projev polymorfie tohoto jevu způsobený začlením národů do příslušného civilizačního útvaru. Národy křesťanské Evropy odlišné charakteris Národy křesťanské Evropy měly některé odlišné charakteristiky, než mají dnešní masové národy atlantického civilizačního typu. Jejich příslušníci mají pochopitelně odlišný, tak říkajíc kulturně národní pocit. To ovšem neznamená, že nár se objevily na historickém jevišti teprve ve druhé polovině 18. století, jak nám to chtějí namluvit soudobí političtí filozofové. Právě z této jejich teorie plyne čtvrtá chybná koncepce, která se rozmohla asi tak před půl stoletím. Podle ní jsou národy prostě sociální konstrukty, nikoliv reálnými fenomény. Opak prý tvrdí jen ti, kdo jsou zaslepeni nacionalismem. Tato koncepce připomíná jiné konstruktivistické teorie. Národ je stejně málo sociálním konstruktem jako rodičovství či dokonce pohlaví. Sociální a političtí filozofové by až do takových důsledků nezašli, ale jejich pojetí není proto o nic méně problematické. Poslední dva jmenované eh přístupy k národu mají úzkou spojitost s výkladem dějného jevu, jimše je nacionalismus. Z dějin máme doloženy hojné příklady probuzení národního vědomí, z něhož se nacionalismus rodí. Když staří sumerové se nazývali Černohlavci, přes státní roztříštěnost poceňovali v době antiky řekové svou souáležitost jako heléni proti barbarům, především proti Perčanům. Povědomí o společném původu a o spojení v rámci kulturní a jazykové pospolitosti docházelo svého systematického intelektuálního výrazu v nacionalismu, zejména ve válečních situacích. Pak se nacionalismus stával a stává politickou doktrínou. Důsledně se vyhýbám slovu ideologie. Český nacionalismus známe možná od Dalimila, nejpozději však od husických válek. francouzský například od Johanky z Arku. Rusovská větev osvícenství pak dala nacionalismu nový impuls tím, že staví na všeobecné vůli lidu, která má veřejném politickém životě nahradit vůli Boží. Prvotní podoba atlantické demokracie, tedy jak vidíme, má i nacionalistický charakter. Bylo v úvodu řečeno, že národ je pospolitostí předků, součastníků a potomků. To ukazuje na bytostně dějnou povahu národa a proto se nacionalismus otvářel v období romantismu na počátku 19. století. Zdůrazně dotvářel, nikoliv vznikal. Nacionalismus nezaměňujme s patriotismem. Patriotismus se vztahuje k vlasti, k odčině, k zemi, nikoliv přímo k pospolitosti. Je podporován státem, protože zajišťuje konformitu občanů. Má jasně politický ráz a neuvázán na jazyk. Může fungovat i v prostředí multikulturality. Proto se mu daří i ve státech, které jsou založeny na protinárodních doktrínách. Mnozí z nás si například vzpomenou na frázi z období reálného socialismu. Proletářský internacionalismus a socialistické vlastenectví. V dnešní době je tendence stavit hodný patriotismus do přímého protikladu ke zlému nacionalismu. Nacionalismus ovšem sám o sobě zlý není. Za takový nebyl obecně považován až do poloviny 20. století. Nacionalismy se spolu střetávaly, ale až za druhé světové války přerostl vinou německého nacismu národnostní konflikt do genocidní podoby a tu zejména na evropském východě. Od té doby se mluví o takzvaných negativních zkušenostech s nacionalismem, zejména německým, ale také italským, japonským nebo španělským. Tyto údajné zkušenosti vedly u oficiálního společenskoho proudu všeobecnému zatemnění paměti a mysli, které stále brání prozkoumat neméně agresivní nacionalismus britský nebo americký. Německý historik Oto Dan to nevědomky vyjádřil, když napsal, že nacionalismem jeho původním významu rozumne antidemokratický postoj a jeho skutečným cílem bylo zabránit pokračující demokratizaci národa. Jak jsme viděli, nacionalismus byl naopak zpočátku průvodním jevem koubající se demokracie původně. Nedošlo ale k tomu, že by nacionalismus změnil svůj charakter. z levicového na pravicový, jako někteří historikové se domnívají. Ona se totiž změnila povaha politickému systému, jemuž se říká ze setrvačnosti demokracie. Systém zcela rezignoval na pozůstatky evropské kontinentální tradice a beze zbytku přejal liberální atlantický, v podstatě anglosaský model. jenž neznamená nic jiného než suverénní panství plutokracie, tedy těch nejbohatších. To je dnešní podoba demokracie. Když si podle toho, co bylo řečeno, přeložíme slovo za slovem ten Danův výrok, dostaneme pak pravdivý závěr, že nacionalismus je od prvopočátku namířen proti nadnárodní putokraci a jeho skutečným cílem je zabránit pokračujícímu rozkladu evropských národů. Takto jsme dospěli k úloze národu a nacionalismu v současné situaci, zejména v rámci Evropy. Atlantický svět odhodil všechny zábrany, protože většina světa, kterou se snažil několikset let kolonizovat a ujařmit, odmítá jeho nadvládu. Ba i ta zhruba miliarda lidí, kterou přímo ovládá, začíná pociťovat nelibost vůči počínání vládnoucí prutokracie a jejich výkonných služebníků v politice, veřejné byrokracii, korporátní pseudoelitě, ve sdělovacích prostředcích, v reklamě, v akademické sféře i manipulujících nevádních organizací. Tito dobře placení služebníci a armáda jejich podaných závislých na grantech, hypotékách, úvěrech a dalších nástrojích lichvářského ovládání stále mají příliš mnoho co ztratit a tak přikivyují válečním dobrodružstvím, která prutokraté podnikají ve východní Evropě, na Blízkém Východě nebo Jižní Americe. vždy ovšem co nejdál od svých pelíčků a pokud možno nikoliv prostřednictvím vlastních podaných, protože ti to mají pouze přihlížet na svých displejích. Této televizní spoluvině na zločinech se říká zajištění bezpečnosti občanů. Pomalu, ale jistě se v atlantickém civilizačním prostoru zvedává odporu. Jeho přirozenou formou je nacionalismus. Tentokrát se ovšem nejedná o nacionalismus namířený proti sousedním národům. Má kooperativní charakter. Uvědomělí příslušníci evropských národů nehodlají bojovat proti sobě navzájem, nýbrž proti společnému nepříteli, kterého už jsme si právě dost podrobně popsali. Tento smrtelný nepřítel chce dosáhnout vítězství mimo jiné i pomocí rozbíjení národních těles, migrací a kulturní diverzí. Tu nazývá multikulturalism. Proti němu se musí postavit spolupráce evropských národů, kterou je v tomto kontextu možno nazvat evropským multinacionalismem. To je takový můj termín. Jedním ze symptomů rozkladu a úpadku civilizací byl v dějinách Jeev nazývaný kosmopolitismus. Tento řecký výraz, který znamená světoobčanství, se objevil v antickém Řecku v době, kdy se rozpadal klasický řecký svět. Helenský nacionalismus a vědomí příslušnosti k městskému státu byly ty tam. Není náhoda, že jako první formulovali světoobčanský postoj tehdejší intelektuálové, když se necítili být občany svého města, nýbrž celého světa. Byli to hlavně kinkové a stojkové. Stejně jako dnes i tehdy to považovali za vznešený postoj a zatím jejich městské státy byly pohlcovány jeden za druhým makedonskými králi, až se nakonec podrobili v Římu. Německý filozof Osval Pengler ukázal, že kosmopolitismus a zvláště kosmopolitní velkoměsta jsou neomylným znamením začátku konce civilizací. Povšimnějme si, že dnes panuje ke kosmopolitismu a ke