MAINSTREAMOVÝ DETOX

17:47

ÚTERÝ 17.LISTOPADU17.LISTOPAD 2026

Na ☕️ s Vojtěchem 17. 11. 2026 🇨🇿 www.doktorvajicko.cz

Doktor Vajíčko

Na ☕️ s Vojtěchem 17. 11. 2026 🇨🇿 www.doktorvajicko.cz

Přepis videa

Zobrazit / skrýt přepis

Krásné sváteční odpoledne, vážení přátelé, vážení chcemíři, mít drazí slovaný vlast. Já vás všechny moc zdravím a vítám u vašeho oblíbeného pořadu Na kávě s Vojtěchem. Přátelé, pevně věřím, že máte čas si udělat dobrou kávu a že se společně zamyslíme na tématy, která vás zajímají, která vás trápí, o která si píšete, denní dění a tak dále. Dobrou chuť, přátelé. Dnešní téma je naprosto jasné a avizoval jsem ho v ranních zprávách, takže pověnujeme se 17. listopadu, ale trošku jinak, než nám sdělují mainstreamová média. Toto video bude velmi důležité, zvláště pro mladší osazenstvo a já pevně věřím, že ho budete šířit, zvláště vy mladí lidé, protože ti starší to, o čem tady budu hovořit vědí, ale myslím si, že jsou tam věci, které nevědí ani mnozí starší lidé. Já neházím všechny mladé do jednoho pytle a nemyslím si, že jsou všichni zblblí propagandou opozičních stran, milionů bublinek pro demokraturu a tak dále, protože mi mnozí píšete. A my se dnes pobavíme o tom, proč je svátek 17. listopadu. To znamená 17. listopadu 1939. A půjdeme pěkně chronologicky. A jak vždycky říkám, je třeba hledat příčiny, to co se dělo a důsledky. To znamená začneme 28. říjnem roku 1939 a obrovskou manifestací studentů dělnictva a i jiných lidí ohledně státnosti v době protektorátu, kdy skutečně šlo doslova do písmene o život a byli postřeleni minimálně dva lidé. Jednoho z nich 100r znáte. Byl to student posledního ročníku medicíny, to znamená Jan Oplettal, 24etý. Budeme se bavit o 11. listopadu, kdy Jan Oplettal zemřel, 15. listopadu, kdy měl pohřeb a opět obrovská manifestace. A následně 16, 17. listopadu 1939 výnos říského kancléře Adolfa Hitlera Nejrátovi o zavření vysokých školdajně na tři roky. Ale my dobře víme, že vlivem například jednoho z největších kolaborantů, plukovníka generálního štábu Moravce, to bylo prodlouženo vlastně napořád, nebo v té době to mělo být napořád. Bylo to v roce 1942, kdy se to připomnělo při Heidrichiádě a Moravec právě prohlašoval na těch náměstích, že ty důsledky jsou mimo jiné, že zůstanou zavřené vysoké školy. Byl to Moravec, Krychtálek, Kožíšek a mnozí další kolaboranti. Předtím ještě když žil Lažnovský, tak samozřejmě Lažnovský, byla to ta známá sedmička aktivistická a tak dále a tak dále. Takže přátelé, půjdeme na to. Věřím, že vás to bude bavit. Budu rád, když přidáte komentář. Dnes máme 17. listopadu datum, které si většina z nás spojuje především s rokem 1989, se sametovou revolucí, já říkám plyšákovým podvodem, Václavem Havlem. demonstracemi a koncem komunistického režimu v Československu. Ovšem my začneme samozřejmě jinde. Chtěl bych se vrátit z roku 1989 o 50 let zpátky, to znamená do roku 1939, do doby, kdy naše země již několik měsíců žila pod nacistickou okupací. Do doby, kdy za českou vlajku, za veřejný protest, za obyčejné vyjádření národního cítění mohl člověk zaplatit svobodou a mnohdy dokonce i vlastním životem. A především do doby, kdy se českoslovenští studenti postavili jedné z nejbrutálnějších diktatur, jaké evropské dějiny poznaly. Protože 17. listopad není pouze českým státním svátkem. Je to datum, které se díky událostem z roku 1939 zapsalo do dějin světového studentstva a to díky Anglii v roce 1941, ale to předbíhám. Povíme si o Janu Oletalovi, Václavu Sedláčkovi, o devíti popravených představitelích studentského prostředí, o více než tisícovce mladých lidí odvlečených do koncentračního tábora Saxsenhausenu, o Reinenburg a další, ale také o prezidentu Emilu Háchovi, jehož úloha v těchto událostech bývá někdy velmi zjednodušována a nevynecháme ani druhou stranu tehdejší české společnosti. lidi, kteří se rozhodli nacistické okupaci nejen přizpůsobit, ale dokonce jí aktivně sloužit. Budeme hovořit o Emanuelu Moravcovi, o protektorátní propagandě, o skupině kolaborujících novinářů. V našem předchozím historickém seriálu o českém fašismu jsme vycházeli také s prací historika docenta Tomáše Pasáka. Kdo jste viděli, první díl je mimořádně úspěšný. Já vám za to chci poděkovat. Druhý díl už je pro členy na kanále Archiv dokora vajíčka. a tam jsou historická videa, tak mi dáte jistě za pravdu. Dnes na toto vyprávění navážeme. Budeme však rozlišovat mezi doloženými událostmi, pozdějšími interpretacemi a tím, co se v historické paměti někdy traduje nepřesně. A hlavně si vysvětlíme jednu zásadní věc. Proč právě 17. listopad 1939 se stal symbolem studentského odporu proti nacismu daleko za hranicemi naší země? Takže přátelé, dejte si kávu. Jdeme na první kapitolu, 28. říjen 1939. Národ, který se odmítl smířit s okupací. Přeneseme se nyní do Prahy do soboty 28. října 1939. Od vzniku samostatného Československa uplynulo přesně 21 let. Jenže tentokrát se žádné oficiální oslavy nekonaly. Československo již neexistovalo od 15. března, respektive, abych byl úplně přesný, od 16. března výnosem rakouského malíře Bmen undmären. Byli jsme okupováni nacistickým Německem a měli jsme tu protektorát Čechy a Morava. V jeho čele stál oficiálně státní prezident, docent doktor Emil Hácha. Skutečnou rozhodující moc však měli němečtí okupanti, to znamená v čele s řížským protektorem Konstantinem von Neurátem. No a samozřejmě stále vlivnějším tajemníkem, státním tajemníkem v té době brigádeferem Karlem Hermanem Frankem. A právě 28. říjen představoval pro nacisty nepříjemný problém. Byl to den, který připomínal československou státnost, připomínal Masarika, legionáře, samostatnost a především skutečnost, že Češi, Moravané a slezané měli svůj stát ještě před několika málo měsíci. Představte si, že právě toto vědomí bylo pro nacistickou moc velmi nebezpečné. Okupanti mohli obsadit úřady, kasárna, železnice a továrny a také to udělali. Mohli zavést cenzuru. Zavedli, zakazovali spolky, zatýkali a stříleli odpůrce. Odvlekli je do koncentračních táborů, ale nemohli jednoduše vymazat z lidské paměti 28. říjen 1918. A tak se lidé začali scházet. Nešlo pouze o studenty, to je důležité zdůraznit. Do ulic přicházeli dělníci, úředníci, živnostníci, mladí lidé, ale i starší generace. Pražské ulice zaplnily desitisce demonstrantů. Některé historické odhady hovoří až o stotisícovém davu na Václavském náměstí. No, v té době neměli drony a světýlka z telefonů, že jako jsme viděli, tak lidé zpívali české, moravské a slezské vlastenecké písně, připomínali republiku a dávali najevo odpor k okupaci. A tady si musíme uvědomit jednu věc. Dnes může člověk přijít na demonstraci, vykřikovat na politiky, držet transparent a večer odejít domů. V roce 1939 mohl za mnohem menší projev odporu skončit v tom lepším případě ve vězení. Tito lidé věděli, že proti nim stojí režim, který se nezastaví před použitím ostrých nábojů. Dokonce rakouský malíř prohlašoval, že je potřeba vzít kulomet a těžké zbraně. Přesto ti lidé přišli. To je odvaha. To je podle mého názoru jeden z nejdůležitějších rozměrů celého příběhu. Odpor proti nacismu nezačal až tehdy, když bylo jasné, že Německo válku prohraje. Češi protestovali už v době, kdy se Hitler zdál být na vrcholu moci a neporazitelný. Připomeňme si, že v září 1939 nacistické Německo napadlo Polsko. Polský stát byl rozdělen mezi Německo a Sovětský svaz. Francie a Velká Británie sice vyhlásily německou válku, ale na západní frontě zatím probíhalo období později označované jako takzvaná podivná válka. Nacistická moc působila mimořádně silně a přesto se v Praze demonstrovalo. Jenže okupační orgány se rozhodly demonstrace potlačit. V ulicích zasahovaly německé bezpečnostní složky. Byly mezi nimi samozřejmě i SD Sicherheinsdans a podobně. Došlo k bytí demonstrantů, zatíkání a střelbě, ostré střelbě. A právě při těchto událostech byli smrtelně zasaženi dva lidé, jejíž osudy musíme připomenout společně. Prvním byl Václav Sedláček, 22letý dělník, který pracoval jako pekařský pomocník, byl zastřelen při demonstraci a zemřel přímo na místě. Druhým byl, jak všichni dobře víte, student medicíny Jan Oplettal. Byl studentem medicíny na Karlově univerzitě. Pocházel z Moravy. Byl aktivní ve studentském životě a patřil představitelům studentské samosprávy hlávkových kolejí. Opletala zasáhla střela do břicha v Pražské Žitné ulici. Byl těžce zraněn, ale nezemřel okamžitě. A tady se chvíli zastavme. Protože když dnes vyslovíme jméno Jan opletal, většinou si představíme národního mučedníka. Jenže 28. října 1939. To byl především 24letý mladý člověk. Student, který chtěl vystudovat medicínu. Moc mu nechybělo. Člověk, který měl svůj život teprve před sebou. Stejně tak Václav Sedláček nebyl nějakou abstraktní podstavou z učebnice dějepisu. Byl to mladý pracující člověk. Dva různé lidské osudy, dvě různé společenské skupiny a vrstvy a jeden společný důvod jejich smrti. nacistická okupace a násilné potlačení odporu. A právě proto bych byl velmi nerad, kdyby se z našeho vyprávění Václav Sedláček vytratil. Opletao se stal symbolem studentského odporu. Sedláček však byl první smrtelnou obětí těchto pražských událostí. Já se ptám, je po něm někde pojmenovaná ulice, nějaká vzpomínka? Neměli bychom na oba zapomínat. Naopak, měli bychom si oba připomínat. Druhá kapitola, 11. listopad 1939. Smrt Jana Opletala. Po střelbě 28. října byl Jan Opletal převezen do nemocnice. Lékaři se snažili jeho život zachránit. Zranění břicha však bylo mimořádně závažné. Zde si dovolím jednu soukromou odbornou poznámku z historie medicíny, protože je to přece jenom můj obor. Dnes máme antibiotika, intenzivní péči, moderní anesteziologii, to je přímo můj obor, zobrazovací metody a možnosti chirurgické léčby, které byly v roce 1939 nesrovnatelně omezenější. Průnik střely do dutiny břišní představoval tehdy velmi vysoké riziko smrtelných komplikací. zánět pobřišnice, takzvaná peritonitída. Opletal po zranění ještě téměř dva týdny žil v moukách a příšerných bolestech. Můžete namítnout, že byli sulfomandi? Ano, debilly, ale byly ve velmi omezeném množství. Antibiotika jako první využívali a měli spojenci. Ta německá část je neměla. dostaliy se tak maximálně té takzvané šlechtě, jo, třetí říše. Nebylo to vůbec jednoduché je sehnat. Tak 11. listopad 1939. Jan Oplettal svým zraněním podlehl. Tato zpráva vyvolala především mezi studenty obrovské rozohřčení, protože Jan Oplettal nebyl voják, který padl na frontě. Nebyl ozbrojeným útočníkem, který by vedl boj. proti německým jednotkám. Byl studentem, kterého zasáhla střelba při protinacistických demonstracích. Jeho smrt se proto stala symbolem bezpráví a nacisté udělali jednu zcela zásadní chybu. Domnívali se, že použitím násilí českomoravskoslezské obyvatelstvo zastraší natolik, že odpor ustane. Jenže smrt Jana opletala naopak vytvořila symbol, kolem kterého se mohli lidé sjednotit. Někdy v dějinách skutečně stačí jediný pohřeb, aby se z tichého smutku stala veřejná demonstrace. A přesně to se mělo stát 15. listopadu. Kapitola třetí. 15. listopad 1939. Pohřeb, který se změnil v národní manifestaci. Ve středu 15. listopadu 1939 se v Praze konalo poslední rozloučení s Janem Opletalem. Sutečný obřad probíhal v prostoru pražského Albertova. Opletalovy ostatky měly být následně převezeny na Rodnou Moravu. Zpočátku šlo o pětní rozloučení. Studenti přišli vzdát úctu svému zavražděnému kamarádovi, kolegovi. Jenže postupně se ukázalo, že se nejedná pouze o smutek nad jedním lidským životem. Lidé v pletalově smrti viděli osud celé okupované země. V ulicích zaznívaly vlastenecké písně. Zněla dokonce československá hymna. Objevovaly se protinacistické projevy a nápisy na zdech. Smuteční průvod se proměnil v demonstraci a nyní si představme tu situaci. Je listopad 1939. V Evropě probíhá válka. Nacistické Německo okupuje české země a zdá se býti nezastavitelné. Ještě to není po porážce Francie. Tam ta situace v roce 1940 byla naprosto katastrofální a zdrcující pro protektorát. Gestapo sleduje veřejný život. Cenzúra kontroluje noviny a německé bezpečnostní orgány mají prakticky neomezené možnosti represe v té době tady byl doktor Štaleker. Ano, ten Štaleker, který posléze byl velitelem jednotky Ainsatgrupem A. A byla tam ta zpráva o Judenfry, Juden Rin, Židu prostý, Židu čistý, která se přednesla 20. ledna roku 1942 na konferenci ve Vanze. Štaleker naštěstí dopadl, jak dopadnout měl, ale patřil mezi pouhé 1% těch, kteří dopadli jak dopadnout měli. No nic, přátelé, to je na jiné vyprávění, jinou historii. Přesto se tisíce studentů rozhodnou veřejně projevit odpor ne se zbraní v ruce, ale svou přítomností, svým hlasem, svou účastí na pořbu. To je důležitý moment, protože nacisté velmi dobře chápali, jakou symbolickou sílu může mít taková manifestace. Hitler zuřil. Pro totalitní režim není nebezpečná pouze ozbrojená opozice. Nebezpečná je také společnost, která se přestane bát. A právě toho se nacisté nejvíce obávali. Pohřeb Jana Opletala se stal poslední velkou veřejnou protinacistickou manifestací v českých zemích v roce 1939. a zároveň poskytl německému vedení zámínku k zásahu, který měl daleko širší cíle než pouze potrestání účastníků demonstrace. Protože nyní už nešlo jen o několik studentských organizací, šlo o budoucnost českého vysokého školství, o budoucí lékaře, právníky, inženýry, učitele, vědce, filozofy a tak dále. Zkrátka o tehdejší českoravskoslezskou inteligenci. A právě tu se nacisté rozhodli zasáhnout přímo do srdce. Kapitola čtvrtá. 16. listopad 1939. Hitlerovo rozhodnutí. Po opletalově pohřbu se situace dostala až k rakouskému manýři. A tady musíme být historicky přesní. Rozhodnutí o rozsáhlých represích padlo už 16. listopadu 1939. Následovala noc ze 16. na 17. listopadu, během níž se německé bezpečnostní složky pustily do rozsáhlého zatýkání. Významnou úlohu v přípravě a provedení zásahu sehrál kdo jiný než Karl Herman Frank, který prosazoval mimořádně tvrdý postup vůči českému obyvatelstvu. Hitler dal souhlas k opatřením, která měla studenty exemplárně potrestat a českomoravskoslezské obyvatelstvo zastrašit. No, myslím, že se to povedlo. Co je mimořádně důležité, rozhodlo se o uzavření českých vysokých škol na tři roky. Tři roky. To bylo oficiální oznámení. Jenže my dnes dobře víme, že se české vysoké školy za nacistické okupace už neotevřely. K obnovení jejich činnosti došlo až po osvobození v roce 1945. A to je podstatný rozdíl mezi tehdejším úředním zdůvodněním a skutečným historickým výsledkem. Nešlo pouze o dočasné disciplinární opatření, šlo o útok na české vzdělání, na univerzitní tradici a na intelektuální budoucnost národa. Nacisté věděli, že vzdělaná společnost představuje potenciální zdroj odporu, že studenti mohou být budoucími organizátory odboje. No také tomu tak bylo, že univerzity nejsou jen budovy, kde se přednáší matematika, právo nebo snad medicína. Jsou to také instituce, které udržují národní kulturu, historickou paměť a schopnost společnosti samostatně myslet. Kritické myšlení, to je to, co často říkám. A tak se Hitlerův režim rozhodlo české vysoké školství ochromit. To všechno se odehrálo pod záminkou takzvaného obnovení pořádku. Ornung Muszain. A zde vidíme jednu z charakteristických vlastností nacistické propagandy. Okupant použije násilí proti obyvatelstvu. Obyvatelstvo protestuje. Okupant následně označí protest za důvod k dalšímu násilí a represím. Z obětí se v oficiálním vyprávění stanou viníci. z okupace údajné zajišťování pořádku a z represí údajná nezbytná bezpečnostní opatření. Tak fungovala nacistická moc. Pátá kapitola. Noc ze 16. na 17. listopadu. Devět popravených a koncentrační tábor Saxsonhausen. Nyní přicházíme k nejtragičtější části dnešního vyprávění. V noci ze čtvrtka na pátek, to znamená z 16. 17. listopadu 1939 začaly německé bezpečnostní složky obsazovat české vysokoškolské koleje. Studenti byli vytahováni z pokoju, zatýkáni, vyslýcháni, mučeni a shromažďováni k dalším transportům. Zásahy probíhaly především v Praze, Brně, ale nacistické represe zasáhly i další akademická pracoviště. A současně se nacisté rozhodli provést něco, co mělo celému českému národu ukázat, kdo je v protektorátu skutečným pánem. Devět představitelů studentského prostředí bylo bez řádného soudního procesu opraveno v ruziých kasárnách na příkaz Karla Hermana Franka, což se mu dokázalo posléze v procesu. My si tady chceme připomenout jejich jména. Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauvírt, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šafránek a Jan Weinert. Devět mladých lidských životů, devět mužů, kteří se stali obětmi nacistického teroru. A všimněte si, že mezi nimi byli nejen studenti, ale také vysokoškolsky vzdělaní představitelé akademického a studentského prostředí. Josef Matoušek byl dokonce docentem. Proto je historicky přesnější hovořit o devíti popravených představitelích studentského a akademického prostředí, než pouze o devíti studentech. Byli zastřeleni bez toho, aby měli možnost se před nezávislým soudem obhájit. A právě tato skutečnost nám ukazuje skutečnou povahu nacistického režimu. Nešlo o spravedlnost, nešlo o vyšetření konkrétních trestních činů, šlo o exemplární trest, zastrašení. To se povedlo k demonstraci moci. Jenže popravy byly pouze jednou částí celé této operace. Další studenti byli soustřeďováni, byti, ponižováni a připravováni k transportu do koncentračních táborů. Nejčastější číslo, které se uvádí, bylo 1200 odlečených studentů. A zde bych chtěl upozornit na jednu zajímavou historickou podrobnost. Památník koncentračního tábora Saxsenhausen ve svých materiálech uvádí konkrétní transport 1140 českých, moravských a slezkých studentů a to konkrétní datum dne 20. listopadu 1939. Jiné historické prameny pracují s počty přibližně 1200 až 1264 začených či deportovaných studentů. Proč? Protože nebyli všichni odvlečeni do Saxsenhausenu. Jednoduché. Tento rozdíl není důvodem ke zpochybňování událostí. Jde o odlišné evidence zatených, internovaných a jednotlivých transportů. Pro naše vyprávění je podstatné, že přibližně 1200 mladých lidí bylo kvůli nacistickým represím zbaveno svobody a velká část z nich skončila v Saxsenhausenu. Koncentrační tábor Saxsenhausen se nacházel nedaleko Berlína u města Oranienburg. Byl to jeden z významných koncentračních táborů nacistického systému. Na to bych mohl úplně zvlášť udělat video, protože tam se cvičily budoucí kádry podle toho, co vymyslel Theodor Aike v Dachau. Jo, ale o tom někdy jindy. Studenti, kteří ještě před několika týdny seděli v posluchárnách a připravovali se na zkoušky, se najednou ocitli za ostatným drátem. Místo univerzitních přednášek nastoupily rozkazy příslušníků SS. Místo studentských pokojů táborové baráky. Místo studia ponižování, hlad, zima, násilí a samozřejmě nucené práce. Památník Senhausen popisuje, že studenti byli zpočátku vystaveni mimo jiné dlouhému stání, týrání a později pracovnímu nasazení. Někteří se domů nevrátili. Památník uvádí 21 zemřelých studentů z této skupiny. V jiných historických přehledech se objevují i vyšší počty podle toho, jak je vymezena skupina obětí. A tady bych chtěl zdůraznit ještě jednu věc. Když se dnes bavíme o koncentračních táborech, velmi často si představíme především Osvětím a vyhlazovací tábory. Birkena Březin, Birkenu Březinka samozřejmě. Potom máte Belžec, Sobibor, Chelmno například a tak dále. Treblinka. Treblinka je vůbec nejznámější, ale to byl systém operace Reinhard. Tam šlo vyloženě o vyhlazování, o nic jiného, ne vyhlazování prací, vyhlazování v plynových komorách za použití různých plynů, ať už oxidu úhelnatého a to přímo v plynových komorách nebo v plynových mobilních vozech, jako tomu bylo v Helmnu. A nebo tedy šlo samozřejmě o cyklon B, který byl nejznámější právě v Birkenau, v březince. Tak jenže nacistická perekuce měla mnoho podob. Saxsenhausen byl koncentrační tábor, kde lidé umírali následkem násilí, nemocí, vyčerpání a nelidských podmínek. Věznění zde nebylo nějakým přísnějším druhem studentského disciplinárního trestu. Byla to skutečná nacistická perzekuce a důvod, že tito mladí lidé patřili k národu, jehož akademickou budoucnost se okupanti rozhodli zlomit. Jinak koncentrační tábory, to zase odbočím malinko. Měl jsem to už v několika videích, tak to jenom připomenu, se samozřejmě dělily na několik kategorií. Bavíme se o koncentračních táborech, ne o vyhazovacích zatím. Ano. Jna, dva a tři. Právě Saxenhausen nebo Dachau například patřili do jedničky. Buchenwald byl dvojka. A potom máte tábory a ty byly nejpřísnější a ty byly naprosto jasné. Byly v Rakousku a byl to Mahausen. Doporučuji, mám tady video Mahausen ďábel v líbné krajině. Osobně jsem Mahausen navštívil třikrát a když jsem tam byl naposledy, tak jsem právě natočil video, abyste věděli a měli nějaké ponětí o tom, jak to tam vypadalo v Kamenolomu a tak dále. Je třeba si uvědomit, že každý z těchto táborů měl desítky až stovky pobočných táborů a Mauthausen byl nejhorší. To znamená návrat nežádoucí, vyhlazení prací, hladem, zimou, ponižováním, bídou a tak dále. Tak todle je velice důležitá kapitola, přátelé. Docent doktor Emil Hácha, prezident, který se pokoušel dostat studenty domů. A nyní se dostáváme k osobnosti, o které se v českých dějinách vede mimořádně složitá diskuze Kemilu Háchovi. Rodák vzdušnou čarou tímto směrem 30 km trhové sviny. Chtěl bych, abychom se na něj dnes podívali nikoliv prostřednictvím politických nálepek, ale prostřednictvím historických dokumentů a faktů, protože dějiny nejsou černobílé. Opět budu vycházet od pana docenta Pasáka. z jeho habilitační práce z roku 1991 publikované v roce 1995. Dějiny nejsou černobílé. Emil Hácha byl právník, dlouholetý soudce a prezident, který se po okupaci ocitl v postavení hlavy státu zbaveného skutečné suverenity. Byl to člověk, který musel jednat s představitely režimu, jenž měl nad jeho zemí vojenskou a policejní moc. A právě v případě začených studentů sehrál Hácha důležitou roli. Po listopadových represích se totiž začaly na protektorátní úřady obracet zoufalí rodiče. Představte si matku, která pošle svého syna studovat do Prahy. Ještě v říjnu jí píše o přednáškách, o kolejích, o zkouškách, o holkách a tak dále. A v listopadu se dozví, že ho Němci odvezli do koncentračního tábora. Neví, zda žije, neví, zda je zdravý, neví, zda se ještě někdy vrátí domů. A tak píše žádosti, prosby a dopisy. A právě tyto žádosti se staly jedním z podnětů pro intervence českých protektorátních představitelů. Emil Hácha opakovaně žádal říského protektora Konstantina von Nejeráta o propuštění začených studentů a nebyl v tom sám. Významnou úlohu sehrál také předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš, jeho spolupracovníci a další úředníci české správy. Záměrně neříkám samosprávy, ale právě Hácha se stal jedním z hlavních prostředníků těchto intervencí a není to nejpodstatnější. Máme dochované archivní doklady, které Háchovy intervence potvrzují. Národní archiv zveřejnil přímo dokument týkající se jeho žádosti o propuštění studentů internovaných po listopadu roku 1939. Nejde tedy pouze o pozdější vzpomínky nebo snahu někoho rehabilitovat. Jde o doloženou historickou skutečnost a intervence postupně přinášely výsledky. První studenti byli propuštěni již v prosinci 1939. Tady se rozcházejí prameny. Asi nejvíce se shodují na 180. Další skupiny následují v roce 1940. To, co musel Emil Hácha udělat, bylo něco šíleného a dozvíte se to právě v triologii českého fašismu, protože on musel v jednom dopise použít terminus technicus, který se používal ve třetí říši a mimořádně to naštvalo český odboj. Ale je třeba si uvědomit, v jaké pozici starý nemocný doktor Hácha byl. Na přelomu let 1940 1941 se domů vrátily další stovky mladých lidí. V roce 1942 pokračovalo propouštění dalších skupin a poslední studenti z této perzekuční akce opouštěli tábor až v roce 1943. Historik Peter Borl ve své odborné studii podrobně popsal, jakou úlohu sehrály žádosti rodičů, prezidentská kancelář i další protektorátní instituce a dospěl k důležitému závěru. Velká část systematických intervencí ve prospěch zatených studentů skutečně připadala významně na doktora Emil Háchu. Samozřejmě nesmíme tvrdit, že všechny studenty osobně osvobodil. To je blbost. O propouštění rozhodovaly německé orgány a do jejich rozhodování vstupovaly také politické okolnosti. Ale stejně tak bychom neměli přehlížet, že se Hácha o jejich propuštění opakovaně zasazoval a že se většina internovaných studentů nakonec domů skutečně vrátila a někteří díky těmto intervencím pravděpodobně přežili. Dovolte mi malou úvahu. Jak snadné je dnes pohodlí vlastního obývacího pokoje s plným břichem vynášet rozsudky nad lidmi, kteří žili pod nacistickou okupací? Jak snadné je říci, co měli dělat, co bych udělal já. Já když vidím tu letnou a ten zblblý davcí, tak já už se tomu vlastně ani nesměju. Na to totiž k smíchu není vůbec nic. O nic jim nejde. Nic jim nehrozí. Nikdo je na rozdíl ode mě nevyhodil z práce. Například v roce 2022, když jsem se zastal rusky hovořících studentů na fakultách. Jo, jenže skutečná historie se neodehrává v pohodlí televizního studia. Hácha měl za sebou tragické události z 15. a hlavně z 16. března roku 1939 a vyhlášení protektorátu. Neměl vlastní svobodnou armádu. Vládní vojsko bylo k smíchu, ani možnost nacistické rozkazy jednoduše odmítnout bez rizika dalších represí. Jinak vládní vojsko čítalo asi 7 000 mužů a jediný, co mohli mít, tak byla puška asi z pěti náboji. Jo, to bylo všechno. Jeho pozdější politická role byla velmi problematická a nelze jí omlouvat pouze odkazem na pomoc studentům. Ale pokud chceme háchu hodnotit, nedej bože snad soudit a být spravedliví. Musíme vědět také to, co prokazatelně udělal. A v této konkrétní věci se snažil zachraňovat lidské životy. Zajímavé je také to, že Hácha ještě v dubnu 1941 udržoval prostřednictvím spolupracovníků kontakt s československým zahraničním odbojem. Edward Beneš tehdy jeho postup ocenil. Teprve další vývoj okupace, zejména nástup Reinharda Heidricha, vedl k zásadnímu oslabení Háchovy pozice. Proto bych si přál, abychom o Háchovi mluvili jako o historické osobnosti se všemi jejími rozpory. Ne jako o bezchybném hrdinovi, ale zásadně odmítám, aby se o něm hovořilo jako o člověku. Jehož skutečné zásluhy musíme vymazat jen proto, že se nám nehodí do jednoduchého historického příběhu. Historie si zaslouží mnohem více než nálepky. Kapitola sedmá, neméně důležitá, kolaborantská sedmička, když se novinář stane nástrojem okupanta. A nyní se dostáváme k úplně opačné části, k další části našeho příběhu. K lidem, kteří se rozhodli postavit na opačnou stranu, než studenti protestující proti okupaci. k představitelům aktivistické kolaborace. V našem seriálu o českém fašismu jsme se opakovaně opírali o historika docenta dokora Tomáše Pasáka, který se podrobně zabýval českou kolaborací, českými organizacemi a protektorátní politikou. A právě zde je jeho práce mimořádně užitečná. Pardon, protože nám pomáhá rozlišovat mezi člověkem, který se okupaci podřizoval ze strachu a člověkem, který se rozhodl okupantům aktivně pomáhat. To je velký rozdíl. To jsou dvě naprosto odlišné věci. Za protektorátu existovali novináři, kteří se snažili přežít v podmínkách cenzury. Existovali redaktoři, kteří byli nuceni respektovat německé příkazy, ale existovali také lidé, kteří šli daleko za hranici toho, co po nich okupanti bezprostředně požadovali. A právě pro tyto lidi se vžilo označení aktivističtí novináři. Jejich nejznámější skupinou byla takzvaná sedmička aktivistických šéfredaktorů. Tak se je vyjmenujme. Karel Lažnovský, chlebíčková aféra. Vladimír Krychtálek, Karel Werner, Václav Crha, Emanuel Vojtér, Vladimír Ryba a Jaroslav Křemen. A tady se musíme opravit jednu často opakovanou nepřesnost. Emanuel Moravec nebyl členem této konkrétní novinářské sedmičky, byl však jednou z nejvýznamnějších, nejvýraznějších osobností aktivistické kolaborace a později hlavní tváří protektorátní propagandy. Z těch sedmi, co jsem tady vyjmenoval, tak kteří skutečně úzce spolupracovali s Moravcem a dokonce Moravec se od nich inspiroval, tak byl storě Karel Lažnovský a byl to Vojter. To je prostě stoproc to je prokázaná věc. Nepodceňoval bych to. Mnozí z nich byli velmi vzdělaní. Proto vždycky říkám, že vzdělání neznamená zároveň dobrý charakter. Připomeňme si právě veliteli jednotek Einat Groupen vyhazov

Zobrazena první část přepisu (28 000 z 38 597 znaků).