Naše kořeny: Zajistí Slované duchovní obnovu světa? Velmoci proti Rusku | Michal Téra

Vítejte, vážení a milí přátelé, protiproudaři.

Vítám vás na naší další plavbě na hlubiny. Když na hlubiny v českém prostředí, co se takhle zeptat, jsme-li opravdu Slované a co to vůbec slovanství je?

Já bych se na to neodvážel sám odpovídat, ale máme tady s sebou vašeho oblíbeného a pro mě velmi oblíbeného pana docenta Michala Téru, historika a slavistu. Vítám vás u nás.

>> Dobrý den.

Já vím, že jste reagovali na to naše minulé povídání docela hodně, vážení přátelé, takže možná, že vás zaujme i to dnešní naše povídání na slovanské téma, protože myslím, že je kolem toho docela dost nánosů a dost nejasností. Pojďme se na to podívat blíž. A proč vlastně svět není jiný?

>> To všechno mi nedá pán.

>> Pane Téro, pane historiku, pane docente, jsme Slované?

>> Ano, jsme Slované, protože naše slovanství je určeno především naším jazykem. A protože jazyk určuje celou řadu aspektů kultury i lidského myšlení, tak jsme Slované a jsme Slované vlastně ze základu. Je to základ naší identity. To znamená naše slovanství, které je dáno právě tím jazykem, tak v podstatě ze sebe nemůžeme škrtnout, protože kdybysme ho škrtli, tak škrtneme vlastně i svoji češtinu.

>> Mhm.

A takové ty pokusy o různé genetické zjišťování a tyhle věci jsou podle mě - ale oni už dneska nejsou úplně legrácky. Ukazují na to. Nevíte o tom?

>> Je to nesmírně zajímavé. Ten výzkum probíhá už dlouho a ten výzkum nám v podstatě říká především to, jak probíhaly nejrůznější přesuny obyvatelstva.

>> To je skutečně zajímavé z historického hlediska. Doplňuje to spoustu faktů, které nevyčteme z historických pramenů nebo z archeologie. Ale co se týče té samotné identity, tak je to věc v podstatě podružná, protože ta identita není dána genetikou. Ta identita je dána kulturou a ta kultura je zase dána dalšími aspekty, mezi které patří třeba náboženství nebo jazyk.

A to jsem se chtěl právě zeptat, protože myslím si, že jazyk je vlastně takovým displejem toho našeho myšlení, naší duše. My se v něm odrážíme.

>> My se vlastně skrze tento displej dostáváme ke světu a k druhým. Ale řekl bych, že ten jazyk souvisí i s tím duchovnem, ne?

No, pochopitelně, také, protože to nejde od sebe oddělit. Takže celá řada výrazů nebo jazykových obratů pochopitelně vychází z toho, jaká je kultura, duchovní kultura toho obyvatelstva. A to můžeme vlastně sledovat i prostřednictvím etymologie, kde věci, které si nám nedoloží žádný historický pramen, tak můžeme nějakým způsobem sledovat právě z toho jazyka.

No.

>> No.

No a já se na to ještě ptám, protože mám za prokázáno, že - vypadá to jako odbočka, ale věřte mi, že se k tomu dostaneme - že člověk se vlastně rodí s připravenou, komplexně připravenou schopností řeči, jakousi prázdnou sítí, na kterou se pak zavěšuje jazyk. Ta schopnost zvaná řeč je jakoby univerzálně každému člověku daná. Já v tom vidím cosi jako tu prařeč, která až po babylonském traumatu se rozdělila do těch různých jazyků. Ale ten jazyk právě proto jsem se ptal na ten duchovní vztah s tím, protože ten jazyk se váže k tomu, kdo jsme. Ten nás identifikuje, že jo, jak jste řekl. Čili v jakém smyslu je dnes čeština ve vztahu k těm velkým slovanským jazykům, třeba ruštině?

Já jsem někde četl, že třeba strukturálně má čeština blíž k němčině strukturou jazyka. Nikoli jako že by se vypracoval nějaký počítačový program, který zjišťoval, jestli v těch gramatických různých projevech k čemu jsme blíž, ale že se tam obtisla ta dlouholetá zkušenost s tou němčinou. Ale jak se pozná, že jsme blíž jazykově třeba ruštině a těm dalším slovanským jazykům, že si rozumíme?

No, to zcela určitě. Tyhlety teorie o tom, že čeština je třeba blíže němčině, tam vychází z toho, jaký vlastně zadáte parametry, jo. Tímhletím způsobem potom můžete vlastně dokázat celou řadu věcí, že čeština je blížší latině nebo takovýmhle jazykům. Pochopitelně, že němčina na tu češtinu působila intenzivně, ale nepůsobila na ní tak, aby čeština ztratila svůj slovanský charakter.

>> Mhm.

Takže díky tomu vlastně máme blíže k té ruštině a máme blíže co se týče i té gramatiky, co se týče lexikální výbavy a pochopitelně i způsobu, jak se ten jazyk vytváří, jak funguje, jak se vyvíjí, jo. To znamená, že dál máme flexi, podobně jako ruština, když to ta němčina z velké části ztratila. A ten zásadní aspekt je pochopitelně to, že si rozumíme, že se domluvíme. To je ten základní aspekt toho slovanství.

Totiž ten zážitek, ten prožitek toho, že vlastně někdo mluví podobným jazykem, sice jiným, ale podobným jazykem, kterému jsem schopen po nějaké době poměrně dobře rozumět a se kterým si jsem schopen nějakým způsobem se s tím člověkem, s tím mluvčím se schopen nějakým způsobem domluvit. A také, že zjišťujeme, že některé parametry, paradigmata v tom jazyku nebo lexikální výbavu chápeme stejně.

>> Že si nejenom rozumíme slovům, ale že vlastně máme podobné chápání světa.

V tom spočívá ten prožitek té blízkosti a z toho vlastně vyrůstá to, čemu bychom mohli říct v té moderní době slovanství. Mhm. Protože tenhleten zážitek nezažijete v podstatě s lidmi neslovanských jazyků, jo? Můžou vám být blízcí, můžou vám být blízcí kulturně, ale nemáte tam tenhleten prožitek té srozumitelnosti.

>> Ano.

>> A to vytváří potom z toho slovanského jazykového okruhu - ať je kulturně jaksi rozdělený, a je kulturně rozdělený, není to jakoby jedna jednotná masa - určité společenství, určitou ekuménu. A ta blízkost těch jazyků lze nějakým způsobem využít na nejrůznějších rovinách sociálních.

>> Mhm.

No, já než se dostaneme hlouběji k tomuhle slovanskému nebo slovanským otazníkům v historii, tak bych možná zůstal ze začátku trošku v té naší nejbližší historii nebo i současnosti, protože mě tam vrtá hlavou jedna otázka. Tady byl v době obrozenské a tak dále taková ta velká vlna, snaha vytvořit cosi jako panslovanství, jakýsi společný společné uvědomění si Slovanů, kde všude jsou - jižních Slovanů, středoevropských Slovanů, samozřejmě východních Slovanů. Tady přece proběhl i významný všeslovanský sjezd v Praze, že jo. Mělo to jaké kořeny, abych tak řekl politické? Proč? Kdo a proč se orientoval a chtěl orientovat takhle na ten slovanský aspekt, čili jakoby na východ, když jiná část politické scény to tlačila na ten západ?

Ono to bylo tak, že v podstatě jednak slovanství nemuselo být vždycky spojeno s tím východem, jo, ani ty jakoby celoslovanské snahy.

Spíš bych řekl celoslovanské než panslovanské, protože samotný panslavismus už je konkrétní vlastně ideologie, která se snaží o vytvoření jednoho politického celku slovanského, nějakého jaksi sdružení všech těch slovanských národů, společně se třeba s Ruskem.

Takže bych spíš mluvil o celoslovanských snahách.

To za prvé.

Za druhé, tyhlety celoslovanské snahy a ta snaha o rozvíjení té slovanské vzájemnosti měli poměrně konkrétní důvod. Tou byla situace slovanských národů v 18. a na začátku 19. století, protože kromě Ruska vlastně ty slovanské národy neměly vlastní politickou subjektivitu, často ani ne vlastní sociální subjektivitu.

Dostali se vlastně od konce 17. století, některé ještě dříve, se dostaly do hluboké krize — sociální, politické a kulturní. To znamená, že v řadě těch slovanských národů také vlastně hrozilo jejich zánik.

Když si vezmeme balkánské Slovany, tak ty byly součástí osmanské říše, ze které se vlastně velmi těžce a často krvavě dostávaly.

Pokud jde o ty středoevropské Slovany, včetně Slovinců a Chorvatů, které do nich můžeme započítat, tak ty v podstatě byly součástí nějakých větších říší a často tyhlety národy byly potlačeny nějakými dominantními politickými subjekty nebo nějakými jinými národy. Takže vlastně se nějakým způsobem těžce bojovali o vlastní identitu a přežití.

Co se týče Poláků, tak právě v 18. století dojde k tomu, že ten stát úplně zanikne — je v podstatě rozdělen. A tam je ze strany několika záborových mocností — Rakouska a Pruska — vlastně snaha postupně i ty Poláky nějakým způsobem asimilovat nebo zbavit je vlastně právě toho politickonárodního vědomí.

Takže ty snahy, řekněme celoslovanské, které doprovázejí národní obrození těch národů, které začíná na konci 18. století, vycházejí z těchto konkrétních důvodů a mají vlastně také konkrétní cíl. Tím je v podstatě vytvoření, nebo řekněme obnovení v některých případech, suverenity těch národů a uchování těch národů.

A ty národy, nebo jejich představitelé — ti obrozenci z těch jednotlivých národů — si uvědomovali, že v tom zápase o udržení té identity a případně i vytvoření vlastně nějakého moderního politického národa, na to vlastně často nestačí sami. Museli si vytvořit nějaké zázemí a zázemí těch ostatních slovanských národů se vlastně nabízelo v podstatě samo. Bylo to vlastně jakoby nejjednodušší a nejpříjemnější řešení.

Jedním z vrcholů právě těchto snah o obnovení, nebo respektive povýšení těch národů na úroveň těch rozvinutých evropských národů, byl právě ten Slovanský sjezd v Praze v roce 1848.

Ten — odskočil bych, když jste hovořil o Polácích, o Polsku — tam je to, řekl bych, pro mě skoro nejzáhadnější, protože oni se, na rozdíl třeba od západních Ukrajinců, za Slovany jednoznačně považují, ale jejich rusofobie a historicky velké snahy dokonce dobýt Rusko jsou v tom ostrém protikladu k tomu. Nebo tam se to slovanství neaplikovalo. Nebo spíš neplatí náhodou to, že opravdu Slované se často prostě navzájem bijí po hlavách.

To se pochopitelně myslí, protože často narážejí, protože jsou prostě blízko sebe.

Jo, to už je vlastně od raného středu. Když se formovaly ty slovanské státy, jak do sebe na navzájem narážely, jak si obyvatelstvo bylo blízké, tak často nebylo jasné, kdy a kde končí hranice kterého státu a který stát, která dynastie má nárok na jakou oblast.

A v té moderní době to bylo podobné. Třeba na Balkáně skutečně tam máte oblasti, kdy vlastně nebylo jasné, která oblast už je blíže Bulharsku, nebo která už je blíže Srbsku, nebo jaký je rozdíl mezi Srbskem a Chorvatskem — komu patří Bosna a tak dále.

Tahleta blízkost vlastně v určité míře odsuzuje ty slovanské národy k tomu, aby si jaksi vymezovaly svoje vlastní hranice mezi sebou a aby nějakým způsobem jako spolu zápasily.

K tomu mělo ale sloužit to slovanství a ta slovanská vzájemnost — aby se tyhlety konflikty nějakým způsobem překonávaly.

A to byl mimochodem i jeden z plánů vlastně toho potom nedokončeného Slovanského sjezdu v Praze.

K tomuhle narážení skutečně dochází.

Ale třeba ti Poláci — ti jsou Slované, cítili se vždycky jako Slované.

A ta jejich rusofobie měla svůj vývoj. To není jako něco, co by bylo dáno, protože například to obsazení Moskvy v roce 1610 prostě tam nešlo ani tak o rusofobii, jako prostě o zápas jednoho politického celku — Řečpospolitě — s druhým, s moskevským carstvím.

Ale například v Polsku vzniká idea panslavismu — propojení vlastně slovanských zemí. Právě po rozdělení Polska tam byly snahy, protože ruské prostředí mimochodem v té první fázi po záborech bylo vůči Polákům, polštině, polské kultuře nejvstřícnější, na rozdíl od rakouského nebo pruského záboru.

A ruské carství za Alexandra I. po napoleonských válkách nechalo vytvořit vlastně polský stát, který byl pouze v personální unii s Ruskou říší.

A v té první polovině 19. století polští postalci, polští romantici, polští básníci, polští politici vždy zdůrazňovali, že cítí jakoby bratrství s ruským národem.

A že jejich odboj, nebo boj, nesměřuje proti Rusům, ale směřuje proti režimu. V podstatě že bojují i proti tomu režimu, který utlačuje i ty Rusy.

V Polsku se za prvního povstání — to bylo povstání listopadové v roce 1830 — došlo k tomu, že v podstatě bylo vyhlášeno heslo: za vaši i naši svobodu. A to „za vaši" směřovalo k těm Rusům — že ty Poláci nebojují jenom za svoji svobodu, ale i za svobodu Rusů.

Polští důstojníci se účastnili vlastně povstání dekabrů. Dekabristi byli hodně inspirováni polským prostředím. A to znamená, že v podstatě to polské prostředí — ta rusofobie — se vlastně začne hlouběji pronikat do toho polského prostředí. Jak skutečně ten odpor k tomu národu, nejenom k tomu státu — k tomu národu — jako vůči Rusům, to se rodí až v druhé polovině 19. století a ve 20. století.

A od nás a odí rusofobie — to neznamenalo, že by se Poláci v tom odporu vůči Rusům zříkali vlastního slovanství.

Jo, to tam v Polsku nenajdeme, nebo přinejmenším to nenajdeme tak silně jako například u nás.

A slovanství v polské identitě vlastně není problémem dodnes.

Dokonce existují vlastně polské teorie — některé — které tvrdí, že Slované jako etnikum vznikly na polském území. Takže oni se k tomu i jakoby hrdě hlásí a naopak jako zápasí s tím востоком — kdo je skutečnou prvlastí toho slovanského etnika.

My se určitě k tomu dostaneme, protože tam trošku mířím do těch tajemných zákoutí slovanského sebeurčení, abych tak řekl, nebo sebevědomí.

Mhm.

Ale ještě bych se možná zdržel vteřinku v tomto období a také na tom začátku 20. století, kdy tady po velké válce a rozpadu Rakouska vzniká otázka, co vlastně tady bude.

Dneska se nám zdá, že je to samozřejmé, že to je republika, ale velmi nebylo. A jednou koncepcí také bylo, že se vlastně staneme součástí toho velkého slovanského prostoru a že budeme navazovat na tu ruskou větev i s tím, že by Rusko bylo naším králem, ne?

To byla koncepce, kterou představoval Karel Kramář v jednu chvíli, která se opravdu těšila členům české společnosti určitého ražení, když Rusové za první světové války postoupili vlastně až ke Karpatům, jo? Myslím, že to bylo v roce 1916 při té Brusilově ofenzivě, ale to byla v podstatě myšlenka, která částí české společnosti rezonovala, ale byla to myšlenka spíš marginální.

Já si myslím, že nikdo pořádně nevěděl vlastně až do roku 1917, co dělat, protože to byla skutečně patová situace pro český prostor.

V případě vítězství ústředních mocností by prostě myslím si, že i Rakousko by zaniklo a bylo by pohlceno vítězným Německem.

Mhm.

V případě prohry se vlastně nevědělo, co dál a co s těmi menšinami. Eh, tam právě dojde k tomu řešení, které si myslím, že je velmi zajímavé a bylo zajímavé, a vlastně hodně pomohlo těm malým slovanským národům — to je, že vznikly ty slovanská soustátí, jako byla Jugoslávie nebo Československo, protože můžeme zodpovědně říci, že vlastně Československo zachránilo existenci českého i slovenského národa.

Českého i slovenského.

Českého i slovenského.

Já si myslím, že bez vzniku Československa by nepřežil ani ten český národ.

Jo.

A z čeho to soudíte?

S jeho vlastně postavením v té oblasti německého prostoru, kde byly vlastně české země obklopeny německojzyčným kulturním prostorem a na území Čech a Moravy žili vlastně 3 miliony Němců.

Mhm.

Takže si myslím, že tohle bylo pro ten další vývoj velice, velice, velice nebezpečné, a právě propojení s tím Slovenskem dochází k tomu, že i ten český živel získává nějaké zázemí a získává stát, ve kterém skutečně slovanské obyvatelstvo jaksi převažuje dostatečně.

A totéž se týká Jugoslávie, protože si třeba ze stejného důvodu nedokážu představit, jakým způsobem by se dál rozvíjeli Slovinci. A je velká otázka, co by bylo s Chorvaty, kdyby třeba bylo zachováno Uherské království.

Jo, to je podle mě taky otázka, protože ta maďarská liberální část společnosti ta vysloveně směřovala k tomu, že se z Uher stane vlastně velké Maďarsko, které bude sáhat od Tater až po Jadran.

Hm.

To byl skutečně plán.

Takže tyhlety slovanské federace, které vznikly, ať už to byly republiky nebo monarchie, protože Jugoslávie byla monarchií, tak přes všechny kolize a to, jak se to potom vyvíjelo ve 20. století, měly nezpochybnitelný přínos v tom, že existenci těch národů v podstatě zachránily.

Že si vysvětlujete, že například Srbové se tak často projevili vůči nám neuvěřitelně solidárně, neuvěřitelně pevně? O nás jaksi věděli, zatímco my jsme vždycky se na ně samozřejmě jsme je nechali být, abych tak řekl slušným, moc nás nezajímali, a přitom mě jednak zajímá, proč tedy Srbsko s námi, a zadruhé, jestli byla tady nějaká koncepce, snaha vytvořit něco většího, slovanského v tom smyslu nějakého propojení s těmi jihoslovanskými národy, protože já vím, že tady se chystalo třeba myšlenka na vytvoření nějakého koridoru k moři a tak dále.

Eh, byla tady reálně, realisticky vzato, nějaká proveditelná možnost propojit tyhle slovanské národy středoevropské s těmi balkánskými?

Eh, takovoudle reálná snaha v podstatě nebyla jednou reálnou snahou. Takovoudle byla Habsburská monarchie, která pokud by se reformovala skutečně tak, že by se z ní stal také mimochodem slovanský stát, což bylo cílem vlastně těch austroslavistických snah, kterých výrazem byl slovanský sjezd v Praze v roce 1848 — takhle to mohlo být, jo, takhle to v podstatě mohlo být, ale nedošlo k tomu, protože Habsburská monarchie nebyla schopna tuhletu roli plnit.

A díky tomu také zanikla.

Jo, díky tomu také zanikla, protože pro slovanské národy přestala být útočištěm, místo toho se začala být nebezpečím.

Ano, to je jedna věc.

Ty myšlenky s tím koridorem — to byly různé myšlenky, které se jaksi vystřelovaly v době pařížské mírové konference, a to podle mě nebylo ani realizovatelné.

Mhm.

Eh, nicméně ten vztah mezi těmi Čechy a Srby, on byl dán tam. Není to jenom to, že my jsme je prostě vždycky nechali být nebo že jsme se o ně nezajímali. Takhle to nebylo.

Eh, české prostředí si vytvořilo velmi silný vztah k jihoslovanskému prostředí v 19. století, kdy na Balkán a nejenom na Balkán — od Slovinska přichází celá řada Čechů, kteří nesmírně pomáhají při rozvoji a modernizaci těchto národů, ať v rámci Habsburské monarchie, to znamená ať to bylo v dnešním Slovinsku, Chorvatsku nebo Bosně, nebo v rámci těch vznikajících států, které se vlastně vydělují z té orientální osmanské říše, jako bylo právě Srbsko a nebo Bulharsko.

A eh tam byla celá řada lidí, kteří nesmírně pomohli těm národům, a týkalo se to vlastně od praktických věcí, jako podnikání, přes architekturu, až po záležitosti, jako byla třeba archeologie nebo vznik školství a tak dále. Tam všude působili Češi, jo, nebo pomáhali třeba vytvářet tajné služby, armádu, jo, celou řadu těchto věcí.

Tam se objevovaly výrazné české osobnosti, které přicházely do té oblasti skutečně díky tomu, že byli prostě inspirováni myšlenkou slovanské vzájemnosti, a ačkoliv naráželi na opravdu často velmi těžké orientální prostředí, na které nebyly zvyky, tak byli schopni ty obtíže překonat a vybudovali velmi dobré jméno českému národu. Také s tím, že řada jihoslovanských studentů směřovala do Prahy, která od roku 1888 byla jedna z mála slovanských univerzit v podstatě v rámci Habsburské monarchie.

Takže eh velké množství jihoslovanských kulturních činitelů, politiků, a reprezentantů veřejnosti mělo za sebou zkušenost ze studií z Čech a z Prahy.

Mhm.

Takže tímhletím způsobem se vytvořily pevné vazby mezi těmi národy a ty národy v podstatě do nedávné doby měly hezký vztah vlastně k Čechům, protože tam působila tahleta historická vzpomínka.

A já považuju to, co považuju za jeden vlastně, nevím, jestli zač za zločin, ale za věc, která je pro mě jakoby těžko stravitelná, je to, že tyhlety vazby a tuhletu dobrou pověst, kterou jsme měli, jsme si po roce 1989 přestali pěstovat.

To považuju za jednu z největších chyb polistopadové zahraniční politiky, že jsme si tenhleten exkluzivní vztah, který byl už vytvořen v 19. století díky té slovanské vzájemnosti, že jsme si tenhleten exkluzivní vztah, který měl i pro nás praktické přínosy, co se týče financování, průmyslu a tak dále, tak jsme v podstatě zahodili.

No, my jsme to zahodili především pak při útoku NATO na Srbsko. Tam definitivně, ale už to bylo předtím. Já myslím, že to bylo, že třeba ta politika Václava Havla od roku 1990, jeho výroky i vstupy těch lidí kolem, které měl na zahraniční politiku, tak už od té doby, vlastně od chvíle, kdy začíná Jugoslávská krize, tak my jsme v podstatě otrocky začali následovat, aspoň tak, jak to na mě působí, jsme začali otrocky následovat tu německou politiku, která v podstatě ten konflikt jugoslávský v podstatě přivítala.

No jistě, naopak ho velmi podporovala.

Když si to vezmeme, protože rozděl a panuj, eh, protože například okamžité uznání Slovinska a tak dále, naprosto nepochopitelné řádu dnem a tak dále, nebo potom ten útok na Srbsko, který vrcholí odtržením Kosova, srdce, duchovního srdce srbského národa, tady také proběhlo.

Ministr Schwarzenberg byl jedním z prvních, kteří chtěli, aby bylo uznáno.

Já sice tuším proč politicky, ale eh oceňuji, že Slováci dodnes neuznali Kosovo a tak dále, ale už tady vidíme to rozbíjení znovu.

Čili jsme v současné době a to tam míří ta první část té mé otázky, jsme v současné době svědky toho pokusu rozbít slovanskou vzájemnost.

Myslím tím, včetně dnes těch útoků na Rusko, eh, jak ze západu, tak teda i z toho západojižního banderovského centra.

Je to útok na slovanství.

No, [kašel][odkašlání] tam asi musíme počítat s tím, že střední a východní Evropa vždycky byla předmětem zájmu některých velmocí.

A pokud [odkašlání] tyhlety voči, které přicházejí, většinou to bylo buď Německo, jo, které bylo vlastně sjednoceno Pruskem, které samotné to Prusko bylo vlastně postaveno na určitém jakoby protislovanském ostnu, protože Prusko vzniklo na neněmeckých územích a ta pruská vládnoucí vrstva se systematicky snažila vlastně germanizovat ta území, většinou úspěšně.

Eh, takže [odkašlání] dochází k tomu, že eh pokud tady jsou nějaké zájmy, pokud které vycházejí převážně ze západního směru, eh takovédle politické zájmy pochopitelně nemají, nechtějí, aby docházelo k nějaké solidaritě mezi těmi jednotlivými národy a státy.

A eh pokud by ta solidarita měla vycházet právě z toho třeba pocitu etnické nebo jazykové blízkosti, tak se bude snažit takovédle velmoc, nebo takovéhle mocenské centrum se vždycky bude snažit jakoby rozbíjet tyhlety vazby, aby ten prostor eh atomizovala a nějakým způsobem lépe ovládla.

Takže pokud existují takovéhle zájmy ve střední Evropě, tak vždycky ta velmoc se bude snažit oslabovat to slovanské povědomí, protože eh to vytváří jakousi síť solidarity, nebo mohlo by vytvářet nějakou síť solidarity, kterou vlastně e jaksi ten tlak e ty zájmy prostě nepotřebují, jo.

Takže to může být tenhleten, takže často to nemusí být nějak jakoby nějaká odvěká nepřátelství vůči Slovanům.

Ale je to jednoduše tenhleten pragmatický kalkul.

Tímhletím způsobem postupovali už Němci jaksi dříve, že se vlastně snažili rozbíjet tuhletu slovanskou eh solidaritu vzájemnou právě tím, že si vytvářeli různé klienty mezi těmi slovanskými národy a zase je stavěli proti sobě a pochopitelně je tam vždycky to nebezpečí toho konkurenta, toho velkého konkurenta na východě, který má právě výhodu toho slovanství.

Takže je tam vlastně snaha ty národy vlastně, pokud je chceme nějakým způsobem zařadit do sféry svých zájmů, tak je musíme vlastně zbavit vztahu vůči Rusku.

Ano.

Nebo ho postavit proti němu.

A v tu chvíli pochopitelně musíme rozetnout i tu vazbu, která vede tím Slovanstvím.

Ano, ano.

Takže pokud jsou lidé, kteří se vlastně o něco takového snaží, ať už jsou to lidé, kteří přicházejí, nebo lidé, kteří vlastně řídí ty zájmy těch velmocí, nebo lidé, kteří vlastně souzní s touhletou koncepcí v tom domácím prostředí, eh, tak se budou vždycky snažit ten vztah eh marginalizovat, e, jaksi vysmívat se mu, eh být vůči němu nepřátelští, protože v něm vidí vlastně jakoby potenciální nebezpečí vůči prosazování těch zájmů.

Ano.

To znamená, že přesně teď už můžeme postoupit o jednu palubu níže při té plavbě, protože z toho plyne jedna docela závažná otázka.

Totiž eh jak jsem mluvil na začátku o tom, že máme při narození v sobě dar řeči a na ní zavěšujeme tedy ten jazyk, tu mateřštinu a tak dále, tak obdobné, zdá se mi, je to s tím e při té koncepci národní, při té koncepci etnické a tak dále, že vlastně se s něčím rodíme a něco eh buď to na to zavěsíme v nějaké logické posloupnosti a nebo je to z toho vytrhováno.

Myslím, že to hluboce souvisí i s koncepcí víry, s koncepcí katolictví a pravoslaví a dalších blízkých center křesťanství.

Eh, které bych řekl, že kdyby fungovaly, tak mohou být asi tou vůbec nejlepší bází, na které se ten univerzální slovanský svět domluví.

Vy jste ale řekl jednu podstatnou věc a ta mě zajímá primárně teď, že my si tady, nebo mnozí tady, asi dokonce bych řekl klidně většina lidí, si moc to slovanství neuvědomuje nebo ho dokonce pohrdá nějakým způsobem, což je opět získaná, vytvořená záležitost.

Souvisí to, pane docente, i se ztrátou, s odpadem od křesťanství obecně v naší zemi, nebo to má ještě jiné příčiny?

No, má to myslím víc příčin.

Eh, ta ztráta vlastně toho duchovního úběžníku, bych řekl vlastně v lidských životech i v životě té společnosti, s tím určitě souvisí.

Protože tím, jak zboříte vlastně jakoby základní bod té hierarchie hodnot, tak se vám nerozbiJe jenom ten vztah k tomu duchovnímu světu nebo jaksi k životu třeba církevnímu, ale vlastně se vám začne hroutit ta společnost jako taková, její identita jako taková.

To znamená, že eh tohle je vlastně příčinou celé řady vlastně patologických jevů v dnešních evropských společnostech a také v té naší.

Eh, ten odpor ke slovanství si myslím, že je dán především e tím, co je vlastně Slovanům asi společné v dnešní době a to je komplex méněcennosti.

Mhm.

Kdy naše společnost, ta česká společnost, která trpí komplexem méněcennosti vůči těm západním centrům, vůči západnímu kulturnímu okruhu, vůči tomu atlantickému prostoru, tak si ten komplex vlastně a chce vlastně jakoby se dostat na stejnou úroveň, chce se dostat do toho klubu.

Ano.

Tak jsem získala dojem, že vstupní vstupenkou do klubu těch vyvolených národů je zříci se vazeb na ty národy, které jsou jaksi pohrdané a považované za barbarské nebo ne příliš civilizované.

A to znamená, že jaksi nejlepší je jakoby zříci se svého slovanství, což je proces nebo záležitost, kterou známe vlastně už od roku 1990.

To do té společnosti vstoupilo. Stačí si vzpomenout, v té době byla taková ta keltomania, která nás měla jakoby zbavit toho nehezkého špinavého slovanství a dát nám ten ezoterický nádech keltství.

Takže myslím si, že tohle je vlastně základní problém, který nás vlastně jakoby odrazuje od naší identity slovanské tím, že my chceme patřit do nějakého klubu lepších.

A to slovanství vypadá, jako by nás to zařazovalo do klubu horších. Což můžete vidět i v praktických věcech — jak si často ženy škrtají to „ová", protože to je zvláštní koncovka, která na západě není. Nebo když lidé vlastně pletou do jazyka nejrůznější anglická slovíčka. Dávají ostentativně najevo, že nemají s tím východem nic společného.

Takže navíc u nás se slovanství právě — a to je vlastně ohromný omyl — zužuje na to, že když se identifikujeme slovansky, okamžitě se identifikujeme s Ruskem. Což je, jako bychom se dívali na východ, což je naprostý nesmysl, protože Slované nejsou pouze Rusové.

A myslím si, že to je patologická záležitost, protože bez té slovanské identity neexistuje ta česká identita. Díky tomu jazyku prostě přímovní kořeny.

Takže je to proces, který vlastně svým způsobem připomíná to, co se u nás dělo v 18. a na počátku 19. století. Různých důvodů — ale právě z těch důvodů komplexu méněcennosti, snahy postoupit sociálně výš, získat jakoby lepší vzdělání, lepší příležitosti — tak se začala říkat svého češtví a začala se němčit.

Velká část těch takzvaných sudetských Němců nebo českých Němců byly velmi často potomci těchto lidí. Nevím, jak by se to vyjádřilo procentuálně, ale můžeme vidět celé velké oblasti českého pohraničí a části vnitrozemí, které během 18. století ztratily český charakter a poněmčily se.

A vidíme, že třeba ještě v první polovině 19. století nemalá část měšťanského obyvatelstva sice ještě česky mluvila — i ve vnitrozemí — ale jejich vzdělání bylo čistě německé.

Takže opakujeme tentýž proces a může to být pro nás stejně zničující jako ten proces tehdejšího poněmčování v době 18. století.