Oborná: Češi platí za horší potraviny stejně jako na Západě | Chuť moci #156

Ta odpověď je jednoduchá. Tu cenu vždycky určuje ten, komu to zboží leží na tom pultě. To je prostě úplně jednoduchý.

Co si myslím, že je důležitý, je, aby lidi na venkově zůstávali, je ten fakt, aby věděli, že to tam funguje a že tam fungují fakt jako základní věci.

Cena potravin je extrémně citlivá. Extrémně citlivá.

Dobrý den, já vás vítám u dalšího dílu našeho politického pořadu podcastu Chuť moci. Nejde s námi žena, která spíše méně než více vystupuje na veřejnosti, ale o to je důležitější její práce, protože přece jenom bez jídla bychom živí nebyli. Její odborníci na zemědělství, poslankyně hnutí ANO a zároveň předsedkyně zemědělského výboru, paní Monika Oborná. Dobrý den.

>> Dobrý den a děkuji moc za pozvání.

Já děkuji, že jste přišla. Jenom mi řekněte, já si to vždycky takhle vyjasním, že tady někdo poprvé mám říkat paní poslankyně, paní Oborná, paní Moniko, jak chcete vy.

>> Moniko.

>> Moniko, tak jo. Eh, tak já, Tomáš.

Tak ale budeme si vykat, předpokládám, protože se neznáme jinak. Eh, tady vždycky, kdo je poprvé, tak nám nejdřív řekne svou cestu do politiky.

>> Ale já toto přeskočím, necháme to na potom. Eh, já jsem teďka byl, jako pracoval jsem samozřejmě na dálku, ať jsem vysílal hodně ze Řecka, jo.

>> To vylítne jednu věc, jo, po té inflační periodě, kterou jsme tady měli za bývalé vlády, až 38 % kumulativně, mezi 35 a 30, ty potraviny už stojí víceméně stejně tam i tady. Tam to bylo vždycky dražší. Já opravdu nejsem biochemik ani agrárník, ale jako spotřebitelsky prostě musím říct, že ta chuť je nesrovnatelně lepší, jo, i toho, co si člověk koupí v supermarketu, nemluvím o trhu.

>> Eh, moc se řešila dvojí kvalita potravin. Máte pocit, že tady máme stejně kvalitní a dobré potraviny, jako mají třeba v zemích, které byly na západ od té pomyslné vlastně i faktické železné opony?

Tak co se týká té kvality potravin, tak tady si musíme asi jako nalít čistého vína a říct si tu skutečnost, jak to je. Ohledně té kvality potravin víceméně rozhodují ti obchodníci, ty obchodní řetězce, protože oni jsou ti, kteří rozhodují o tom, co chtějí těm zákazníkům nabídnout. A my máme v České republice spoustu skvělých potravinářů, kteří umí vyrobit úžasné věci.

A asi si my dva nebudeme jako vykládat, že vždycky je lepší, když si koupíte to české maso nebo tu českou šunku, která tam cestovala dva dny, než když jela šest týdnů nebo dva týdny ze Španělska. Ale vlastně v podstatě to, co máte v tý nabídce na tom pultu, tak je vždycky rozhodnutí toho obchodního řetězce. A samozřejmě nám sem pořád přichází spoustu levných potravin ze zahraničí.

Tak to je. My si musíme pojmenovat tu realitu, že Česká republika má největší počet obchodních řetězců na metrč. 80 % potravin se koupí v obchodních řetězcích a z toho zhruba 70 % v akčních slevách. To je prostě realita.

A já to říkám proto, protože tím chci demonstrovat, jak opravdu ty obchodní řetězce mají velmi silné a dominantní postavení na tom trhu. Takže ve chvíli, kdy oni ze své pozice síly si vyjednají toho dodavatele z nějakého jiného silného regionu zemědělského mimo Českou republiku, který je jim schopen nabídnout lepší podmínky, tak oni ho samozřejmě logicky upřednostní.

Eh, no, takže to asi k té kvalitě potravin takhle.

>> Hm, no jo. A dá se s tím něco dělat?

Tak my říkáme dlouhodobě, že bysme chtěli, aby se tady ty obchodní řetězce chovali jako na svých domácích trzích, tak jak se chovají v Německu a v Rakousku, protože samozřejmě Česká republika pro ně není ten domácí trh, ten se spíš chová tak trochu dobyvatelsky.

A eh já si myslím, že buď k tomu přistoupí tak, že začnou být ohleduplní k tomu trhu, k těm zákazníkům, k té poptávce i třeba co se týká nabídky českých potravin, čerstvých potravin, kvalitních potravin, nebo pak přijde bohužel ten zákon. Ale jako v mých očích, já vždycky říkám, že takové ty zákazy a restrikce ze strany státu by měly být vlastně až taková ta poslední možnost.

Já bych spíš ocenila, kdyby ty obchodní řetězce samy proaktivně přišly s tím, že udělají nějaký proaktivní krok směrem k tomu, aby, když to řeknu, nezneužívali svoje dominantní postavení, ať už k těm dodavatelům, ale také aby zohlednily třeba i pro ty spotřebitele třeba větší výběr těch čerstvých kvalitních českých potravin.

A nám se často vyčítá, že jsme ti, kteří říkají, vy nechcete ty potraviny z dovozu. A přitom to není pravda, protože my samozřejmě moc dobře víme, že asi nikdy nebudeme velkoproducenti olivového oleje a ani velkovýrobci mandarínek. Ty si rádi přivezeme z Řecka.

>> Hm.

Nebo ze Španělska. Ale v těch komoditách, v těch surovinách, kde jsme soběstační, jako je třeba mlíko nebo hovězí maso, tak já tam prostě nevidím důvod, proč by se tyhlety základní suroviny neměly propsat v té nabídce na těch pultech.

>> Hm. Eh, já jsem slyšel už tak rok, dva zpátky komentáře na to téma zemědělství si pamatuji.

>> Eh, a šlo tam o soběstačnost, jo. A v roce 89, 90 byla Česká republika soběstačná téměř ve všem.

>> Téměř ve všem. Ano.

>> A teď už ani v té řepce nejsme, jo.

Hm, hm.

>> Takže to je další věc, kdyby se něco stalo, že...

>> Přesně.

>> Tak co? Jo, tak vlastně nic.

No.

>> No. Eh, co se týká té soběstačnosti, tak bohužel tam opravdu, jak říkáte, to má konkurenceschopnost a potravinová soběstačnost má tu tendenci spíše klesat. My jsme v současné době jako Česká republika soběstační v podstatě v mlíku, hovězím masu, vepřovém masu, drůbežím masu už mnohem méně. Eh, pšenici, ječmenu, tak máme rádi pivo, že jo,

>> a což je naprosto tristní, je zelenina a ovoce, kde je zhruba 30 % soběstačnost.

Ale já jsem ráda, že tady zmiňujete to téma, protože si myslím, že celkově je to téma potravinové soběstačnosti extrémně důležité a málo se o tom mluvilo. A i z toho bezpečnostního hlediska, my vlastně jsme pořád řešili tanky, stíhačky, ale já se ptám, k čemu nám budou ty tanky, když nebudeme mít co jíst?

A myslím si, že opravdu se to bralo nebo bere na lehkou váhu. Ono je to relativně nedávno, když to třeba srovnám. A já vždycky dávám ráda takový ten příklad, že kdybysme tady spolu seděli před pěti, šesti lety zpátky a říkali si, hele, oni nebudou léky, oni nebudou antibiotika, budou podpultovka, tak si řeknem, to není možné, že jo. V 21. století se nemůže stát. Stalo se to, ta doba přišla, a já pokaždý říkám, a není vyloučené, že to přece se nemůže stát takhle i u těch potravin.

Že prostě ve chvíli, kdy my nebudeme dbát na to, abysme posílili potravinovou soběstačnost, tak se vlastně stáváme velmi zranitelní a vlastně i vydíratelní.

Tak to je a já to beru fakt jako velmi zásadně důležitou součást jako bezpečné České republiky, a nejenom České republiky, ale i Evropy.

No a pro nás jako politiky v rámci posílení té potravinové soběstačnosti, což je jeden z těch velkých priorit, kterou máme i v tom programovém prohlášení, tak jednoznačně podpora české produkce. Tak abychom prostě snížili závislost na těch dovozech, ale hlavně, aby se nám podařilo udržet tu přidanou hodnotu doma.

A já vám vysvětlím, co je ta přidaná hodnota, co tím myslím, protože to je naše největší achylová pata, kterou máme.

A to je konkrétně to, že čeští zemědělci dokážou vyrobit jako perfektní surovinu – mlíko, maso. No jo, jenomže ta většina jde ven za hranice a vrací se nám to zpátky už v podobě vyrobeného produktu.

Takže se nám vrátí z Polska sýr, který je ale z českého mlíka, z Německa šunka, která je z českého masa. A my tím ztrácíme vlastně tu přidanou hodnotu, protože ta zůstává právě v tom Německu, kde to zpracuje ten řezník.

No a proto jsem velmi ráda, že i pan ministr Šebestián k tomu přistoupil i v návrhu toho rozpočtu kapitoly zemědělství, že chce podpořit zpracovatele tak, aby opravdu jsme dokázali tu surovinu, kterou si tady vyrobíme, i tady zpracovat a zůstala ta přidaná hodnota tady u nás, protože to je fakt jeden z našich aktuálně největších problémů.

Jo, ta přidaná hodnota.

Já teda nejsem zemědělec, ale mám politickou ekonomii, a tak to je ve všem, jo.

To máte jako když si tady dělají montovny, šroubovny – tak samozřejmě 1000 aut vyrobených má určitou přidanou hodnotu, ale jeden satelit přece jenom převýší. Jo, rozumíte? Eh, proto, ale rozumíte, to je vlastně čím to je, proč to tak je.

Že ti lidé, ti zemědělci to raději odvezou ven.

Já to vím totiž taky, že jo, samozřejmě. Hm.

Že to odvezou raději ven a nechají to zpracovat tam.

Proč tady ten zpracovatelský průmysl prostě není?

Já si pamatuju ještě, když jsem byl dítě, tak kam jsem přijel, tam se zpracovávalo něco. Hm.

Hm.

Tak proč to teďka vozí ven? Jako v čem je to lepší?

Tak jednak tam asi do jisté míry hraje velkou roli ekonomika, ale také – a to je to, proč my teďka říkáme jako výkupní ceny. Jo.

Tak a jednak taky proto, že my říkáme, musíme se podívat, jestli ten zpracovatelský průmysl v rámci té konkurence v těch okolních státech je na stejné úrovni, což není.

Takže my chceme i vlastně jakoby podpořit tím nějakými finančními prostředky, dotačním titulem, který se teď zohlednil v návrhu toho rozpočtu, abychom podpořili vůbec tu modernizaci a technologie a robotizaci do těch zpracovatelských podniků. Abychom to nebylo jako z nějakého rozmaru, že řekneme, tak teď jim chceme rozdávat peníze potravinářům, ale je to o tom, abychom minimálně srovnali ty podmínky zpracovatelů v těch okolních státech, kde prostě ty státy je podporují.

Tak to je.

Jo, jsem nevěděl. Do tu jo.

Jsem myslel, že žijeme v kapitalismu.

Dobře.

No, takže jinak řečeno teďka – tak mám správné informace teďka.

Jinak řečeno, teda, kdyby prakticky – jo – kdybych se já rozhodl teďka, že už mě to všechno tak bolí.

Mhm.

Hm.

Že teďka budu zpracovatel masa. Jo.

Tak by se rozhodl, tak co bych udělal? Tak bych se rozhodl: Dobrý, tak já chci být zpracovatel masa. Půjdu za paní poslankyní obornou nebo půjdu na ministerstvo zemědělství a řeknu: „Jo, chci být zpracovatel, ale vy mi dáte dotaci, abych si otevřel zpracovatelský podnik."

Tak – eh, spíš vlastně už je to cílená ta finanční podpora pro ty, kteří nějakým způsobem fungují.

Mhm.

Ale já si myslím, že to určitě není tak jednoduché, jak říkáte, ale přiznám se, nejsem v úplně takovém detailu asi, abych vám na to lépe řekl. Člověk neví, když neví, než dělat, že jo, přesně tak.

Přesně tak.

Mě se taky na něco někde takhle ptali párkrát a já jsem nevěděl, tak já radši řeknu, že nevím.

Jasně – spíš než abych se dělal hlupáka a dělal, že vím, když nevím.

Jo.

Eh, tak dobře.

No, takže to je takhle do kolečka.

Já totiž nebudu jmenovat ten řetězec teďka.

Nebudeme tady dělat reklamu.

Ano.

Ale ten řetězec navštěvují tady pravidelně u nás.

Jo.

A navštěvují ho pravidelně i v tom Řecku, jo.

Mhm.

Kde se jmenuje jinak, ale je to stejný řetězec, jo.

Je to řetězec ze zahraničí.

Mhm.

A oni tam prodávají normálně, musím říct. Jo, on teda ten na tom obalu se to jmenuje jinak, jo, ale prodávají máslo.

Ono stojí jak nemluvě to samé, jo, jak tam to stojí 2 eura a tady to stojí zhruba 50 Kč, jo, ve slevě 39 třeba, jo, ale normálně, mimo slevy, i 65. To je jedno, ale tak průměrně dejme tomu 50, jo, prostě 2 eura a to jsem živil.

A to je jako mezi tím máslem, co ten řetězec prodává tam dovezený, ale z té země – tam – jako možná se mi můžeš říct z Holandska, tak jo.

Tak to, co přáé ten Holandský – to z toho Holandska tam a tady – tak to je stejný rozdíl jako když si dala plastovou jahodu a čerstvou jahodu. Jo.

Úplně neuvěřitelný.

Tak si říkám a stejná cena – tak samozřejmě jiný obal, ale samozřejmě, jo.

Eh a oni vždycky pak ti řetězci řeknou, že zdražej, jo, když je přinutíte, aby prodávali, protože jde o zdraví naše. Jo.

Seděl tady na tomhle místě pan Ďurčom – ten je zase odborář, ocelář – a říkal: „Kdyby byla teďka válka, my si ani tu ocel už tady nevyrobíme. My jsme byli soběstační, už nejsme. Bere se to z Číny. Když se Čína rozhodne, že nám to nedá, tak jsme jako ani ty zbraně si nevyrobíme."

Tak tady, když se někdo rozhodne nám nedodat to jídlo, tak se nenajíme.

No, je pravda, tanku se taky nenajíte teda, ale není možná už na čase nějaký zákonný zásah nebo takhle? Ale víte, jak to je.

Ale zas na vás budou řvát, že regulujete, co se regulovat nemá, že jste socialisti a komunisti a nahráváte velkým agrokoncernu, třeba Agrofertům. Ano.

Hm.

Piráti pošlou třeba nebo – agromamutum.

Agromamutum.

Česká pirátská strana teď používá jako pro mě nový výraz.

Agromamuti.

Tak to jsem ještě nikdy jako neslyšela, tak to je pro mě novinka.

Že mamuti vyhynuli.

Tak já jsem psát taky.

Takže teď máme na scéně nový pojem a je to teda: Agrobaroni vystřídali agromamuty.

To víte si zakouříte a hned vás to – eh – Agromamut.

No dobře, no.

No tak začnou psát Piráti nebo Stan do Bruselu, že jo.

Takže je to vůbec možné? Takže dvě otázky.

Není na čase zákonná úprava a z druhé: Dokážete ji vůbec prosadit?

Eh, já si myslím, že doba už se natolik změnila, že opravdu podle mě – a já bych si to i přála, aby i ty obchodní řetězce vnímali, že se něco musí změnit.

A já už jsem tady o tom hovořila.

Pořád si stojím za tím, že ten zákon je až ta regulace až ta poslední možná cesta.

Ale po nástupu nové vlády jsme přistoupili už k prvním nějakým krokům.

Vím, že to není všetelné, ale je to minimálně nějaké... já nechci úplně říkat signál, protože těch signálů jsme tady v historii měli strašně moc a nic z toho. Ale jednak vznikl potravinový ombudsman, člověk, kterej se opravdu tímto tématem začal velmi aktivně zabývat.

Řekli jsme, že chceme udělat analýzu marží, aby se jasně vyjasnilo, jak to je s těma cenama, kdo má jaký ty marže. Protože ve chvíli, kdy vylétou potraviny, ceny potravin, tak tady začne taková ta válka, kdy všichni chodí s těma grafama a říkají: může za to ten zemědělec? Ne, může za to ten obchodní řetězec.

No, takhle ta odpověď je jednoduchá. Tu cenu vždycky určuje ten, komu to zboží leží na tom pultě. To je prostě úplně jednoduché.

Takže na tom jsme začali pracovat a ano, je tady nějaká myšlenka, že opravdu cesta a snaha, že vznikne zákon, který by měl minimálně některé ty věci, o kterých jsme se tady hovořili, řešit.

Jo.

A já nevidím důvod, proč bychom si ho neměli umět prosadit, protože já když jedu mezi lidi, tak to slyším strašně často to, co vy říkáte. To přece není možné. Vždyť to není možné. My jedeme nakupovat za hranice a koupíme to za stejnou cenu, někdy i za menší cenu, ale prostě je to úplně o jiné kvalitě. Jak je to možné? A ty lidi to štve.

Takže ano, je to jedna z věcí, kterou s panem Šebestiánem řešíme velmi aktivně, a já si myslím, že ta doba, kdy se určitě bude muset změnit i něco legislativně, prostě přijde.

A jak by taková legislativa vypadala?

Nějaké jsou konkrétní návrhy na stole. Nicméně můžeme je... tak taková ideální podle Moniky Borné.

Jo, podle Moniky Borné.

Tak je to například jedna z věcí, o které jsem tady hovořila: myslím si, že v těch základních surovinách, které si tady umíme vyrobit sami, by měli obchodní řetězce zohlednit nějaký ten podíl na těch pultech, aby byla česká produkce tam. I když je pravda, že český spotřebitel je extrémně zaměřen na cenu.

Jo, prostě tak to je.

Ale pak se dostáváme do situací, což by byla také jedna z těch částí, která by se mohla legislativně ošetřit. Hned se k ní vrátím. Další, kterou bych nezapomněla: je taky ten vztah dodavatel a odběratel, ale o tom jsme tady hovořili.

Jsou 70 % prodaných potravin v akcích, ve slevách. Mně to nepřijde úplně normální. A teď se musíme ptát, protože to má dvě roviny.

Musíme se ptát, jestli opravdu ty potraviny jsou reálně ve slevě, protože to jsou pak ty mediální články a to, co slyšíme kolem sebe: že vlastně dochází k tomu, že ty slevy jsou klamavé. Dochází k tomu, že předtím, než jde ten výrobek do slevy, se cena uměle navýší, aby to pak vypadalo, že je ve slevě. Přilepí se k tomu ten červený štítek, jakože super bombastická sleva, když to ve finále jako sleva vůbec není.

Říkali jste: nechci sůl zadarmo, ne?

Říkali.

Přesně tak.

Šímek s Rosmanem.

Přesně tak.

A to je jedna z těch věcí, kterou já kritizuju. Když si všimnete, že přijdete do obchodního řetězce, který v podstatě celej svítí červeně, protože oni pracují s tím modelem, že český zákazník je orientovaný na slevu.

Já si ale nemyslím, že pro Čechy by to byla nějaká extrémní záliba, že by museli nakupovat potraviny ve slevách. Myslím si, že je to jenom nějaká kombinace ekonomického a psychologického faktoru a je to spíš to druhé.

A já vám řeknu kouzlo. V sociální psychologii – jsme se to učili v prvním ročníku – to je normálně aplikace par excellence.

Jakože jasně.

A můžete klidně tam jednu potravinu podstřelit. Zaprvé to podstřelíte. Jsou dvě možnosti.

Buď to mají nastřelené, takže ta sleva se pořád prodává se ziskem.

Jo.

Druhá možnost je, že jdou pod cenu, což by byli blázni.

Třetí možnost: ano, u jednoho výrobku je možné jít pod cenu, protože když si tam koupíte dalších 20, když už tam jste, které jsou nad cenou, tak se vám to zaplatí.

A navíc je dobré se dívat cena za litr, cena za kilo a podobně, protože smrskne flaši, rozumíte?

Jo.

Víte, co je smrsk flace?

Předpokládám, že jo.

Tak na to se zaměřte taky. Smrsknutí flace znamená, když se prodává stejný výrobek ve stejném obalu a zmenší se mu gramáž. Že jo.

Teď máte najednou 90 gramů, ale stojí to stejně. Takže to je smrsk flace. A tím pádem to vypadá levněji, protože to ostatní zdražilo.

No.

A já si vlastně myslím, že tím, že všechno je v takové té slevě, něco v té umělé slevě, tak myslíte si, že kdybyste teďka se zeptal lidi na ulici, jestli vůbec znají tu reálnou cenu toho výrobku, jestli vědí, kolik stojí máslo, a jestli vědí, kolik reálně stojí litr mlíka, tak si myslím, že vám větší část nebude schopná vůbec odpovědět reálně.

Protože no, třeba litr mlíka od zemědělce se kupuje zhruba za 7 Kč. Pak je tam ještě nějaký potravinář a pak je tam ten obchodní řetězec.

Ale tím chci říct, že tím, že to zboží je buď extrémně v ceně navýšené, nebo je v nějaké slevě, tak opravdu ty lidi jsou tak dezinformovaní, že kolikrát neznají tu reálnou cenu toho výrobku.

A samozřejmě, co si budeme – asi to tady můžeme říct na rovinu – ty obchodní řetězce podle mě pracují s tím modelem, že běžné ceny mohou být vyšší, než je kupní síla těch lidí. Proto je všechno v těch slevách.

No, tak se dostáváme hodně na pole politické ekonomie. Kupní síla.

Ano.

Samozřejmě je tady ten spotřebitelský košík, který je u každého jiný. Jiný máte, když jste rodina s dětmi, jiný jako svobodná žena, jiné jako bezdětný pár a jiný mají penzisté.

Ale když to zprůměrujeme, tak ta kupní síla je víceméně podobná.

Jo.

V zemích Evropské unie víceméně ano, když to hodně zprůměrujeme. Samozřejmě vystřelený je to v Lucembursku a postřelený třeba Bulharsko.

Jo, to mi teďka jsem přičepoval naftu v severní Makedonii, jsem si vzpomněl, tak to člověk zaplesá srdíčko.

Ale teď je otázka, abychom to celý dali jako do kupy, jo, to jsme si pojmenovali všechno možné.

No tak máme členy Evropské unie, kde funguje volný trh. Vy dejme tomu přikážete zákonem, že se musí ocitnout na pultech, nevím, plácnu 25, 40 % českých potravin.

To znamená český zemědělec, český zpracovatel, tak oni mají dost peněz, takže si na vás najmou právníky. Nějaké politické strany to čerou náhodou pošlou do Bruselu.

No a proto jsem se zeptal, jestli vůbec dokážete si něco prosadit takového, jo, protože ono se o tom hezky mluví.

Jo, jo.

Já si myslím, že to jsme asi v takovém velkém detailu, který já jako teď asi nedokážu říct, jestli ten zákon půjde cestou, že nám přikážeme někomu nějaký procento českých potravin na půl, ale minimálně se o tom musíme bavit a hledat tu cestu, která bude průchozí, abychom ty věci posunuli někam, protože fakt ta situace současná je taková, že to slyšíme i od těch lidí, že už jako tohle nechcou.

Oni prostě nechcou kupovat si potraviny za stejnou cenu, která jsou prostě, jak si to řekl, prostě chutnají jinak, ta kvalita je jinde.

A nehledě na to ještě jeden důležitej faktor je ten, že co se týká různých kontrol, tak u českých potravin je úplně minimální až marginální procento nějakého nálezu závadnosti na rozdíl od těch levných potravin, které jsou sem dovezeny.

Kdy se dováží nejvíc ty levný potraviny?

Tak asi nevím, přesnou odpověď nemám, ale asi nejvíc z Polska máme.

Asi z Polska, no.

Z Polska, kde jsem hodně zemědělská produkce.

No, z Ukrajiny.

Maso.

Maso.

A jaký pak tam máte záchyty v Polsku?

To se ptáte mě špatně. U Poláků a z Polska, z Ukrajiny.

To se musíte ptat jinde.

Se ptám jinde.

No.

No, protože v těch západních zemích jsou dovozy, myslím ty země, co byly za tou oponou, jo.

Jsem si všiml, že ty dovozy jsou jako zpracovatelů ze západní Evropy. Jsem si všiml.

Mm.

Jo.

A pak tohle stojí stejně, jo.

Takže vlastně ten řetězec, Holandska prodávející si to nechá zpracovat v Holandsku, jo. Pak to klidně převeze 3 000 km do jiné země, kde si to ty lidi koupěj.

Jo, ale to je taková perlička jenom.

Jo, já jsem takovej teďka, jak jsem tam byl tři tejdny, zase jsem si dával nějaký normální jídlo.

No tak jo, tak pojďme dál, ne?

Je to tragický prostě.

Je to fakt tragický.

Drzost je to podle mě, jo, protože oni argumentují tím, že to mi to říkal ještě ráno jeden pán, když jsem jel. Oni ještě říkaj, že to je proto, že máme specifický preference chťuťové v naší zemi.

Pamatujete si to?

To byla ta aféra kolem dvojí kvality potravin. Pár let zpátky mi říkali, že jak je možné, že tam je to složení trošku jiné, že oni říkali, to je proto, že tady máme specifickou...

Aha.

No tak dobře, dobře.

Tak teď už to budu vědět.

Teď už to víte.

No.

Slunní paměť.

Tak pojďme dál.

Tak řekla jste, že lidi vám to říkají, tak já bych se teďka vrátil k tomu začátku. Jak jsem pořád chtěl, když vám to lidi říkají, tak vám to lidi říkají. Jak vy jste se vůbec rozhodla, že se dáte na politiku?

Vy jste mladá poměrně, takže jste mohla dělat taky něco lepšího.

Tak ono to vůbec nebylo takový ten prvotní plán, že bych chtěla dělat politiku, ale ono se tak nějak přirozeně vyvinulo.

No a já jsem se chtěla věnovat opravdu zemědělství. Chtěla jsem, já jsem to vystudovala a tam to právě celý vzniklo.

No, tak a konečně jsme došli ke zdroji.

Jakože máte zemědělku jako vysokou?

Mám zemědělku vysokou.

Mám mendlovku z Brna a tehdy tam přijel Andrej Babiš se svým týmem z Agrofertu na přednášku studentům v podstatě o tom, jak funguje zemědělství, jak funguje podnikání v zemědělství a jaká je současná situace.

A tam poprvé jsem ho na té přednášce slyšela mluvit o tom, že chce vlastně založit nové hnutí politické, že chce vstoupit do politiky.

A vlastně mě to nějak zaujalo a říkala jsem si, tak fajn, úspěšnej člověk, kterej vybudoval úspěšnou firmu, tak si myslím, že i celý ten projekt by mohl být úspěšný.

Mm.

A začala jsem se o to víc zajímat.

No a tak nějak přirozeně to celý vyplynulo a v podstatě jsem byla u toho samého prvopočátku zakládání hnutí. Pamatuju si to, jak jsme je zakládali v těch regionech, tak fakt na zelený louce úplně od nuly.

No a potom jsem si v podstatě prošla přes komunální politiku až po sněmovnu. Mezitím jsem pracovala v zemědělském podniku a ale tak nějak to celkově přirozeně se stalo.

Jak se to tak zakládá na zelené louce hnutí?

To mi řekněte. To nám popište.

Začíná se to úplně od nuly, takže vlastně od vzniku stanov a členy si úplně nově chodíte po dveřích, klepete. Ne, ne, ne.

Prosím vás, nechcete bejt členem, my zakládáme hnutí na zelenáči.

Já si myslím, že tenkrát tím, že vlastně pan Babiš v tom byl poměrně dost aktivní a objížděl ty regiony a hovořil o té své vizi, proč vstupuje do politiky a co by chtěl změnit, tak oni vlastně ty lidi jak přicházeli sami a říkají: „Jo, nám se to líbí, vlastně je to zajímavý, je to pro nás změna, eh, tak proč ne, tak zkusíme to."

Tak ono to fakt tak nějak celkově přirozeně se stalo.

Se stalo.

Jo.

A je nějaká hranice, takže vy jste vlastně v politice tím pádem od roku 2011, dejme tomu.

Ano.

No.

No jo.

To hnutí vznikalo a tenkrát vlastně proběhly nějaký první pokusy do senátních, vole. Pak přišel komunál, kraje, sněmovna.

Jo.

A jak se podle vás proměnilo to hnutí za tu dobu?

Proměnilo se?

Cítíte vy na sobě proměnu?

Znamená, jak se člověk cítí po 14, 15 letech v politice?

No.

Eh, tak určitě to hnutí se posunulo. Posunulo se jako mnohem dál.

Tenkrát, když vlastně vznikalo, tak jsme měli, že jo, nějaký ambice, představy. Vlastně nikdo ani, pokud můžu mluvit za sebe, tak jsme nějakým způsobem netušili, jestli vůbec bude ta vůle těch lidí volit nějaký nový subjekt.

Ale dneska jsme největší stranou, největším hnutím vlastně v podstatě v České republice.

Máme podruhé premiéra, což je vlastně úžasný. Ušel se ohromnej kus práce.

Myslím si, že jsme za tu dobu si dokázali vytvořit i poměrně velkou strukturu lidí v těch regionech, ať už jsou to hejtmani, ať už jsou to primátoři, starostky, starostové, zastupitelé.

Takže opravdu se ušel ohromný kus cesty.

Jsem za to ráda.

No a jako co se týká mě osobně, eh, nikdy jsem toho nelitovala a jsem ráda, že jsem tenkrát jako do toho šla i na úkor toho, že jak mi bylo 21 let v té době, takže jak spolužáci, když to řeknu, chodí na pivo a my jsme v podstatě absolvovali ty všechny schůze, nabírali jsme ty členy a dělali ty místní a regionální organizace, ale stálo to za to a já jsem fakt za to ráda. Nikdy jsem toho nelitovala.

>> Jo.

>> Hm.

>> Co je na tom takové, jako nejlákavější, nebo co je nejvíc zdrojem té spokojenosti, že toho nelitujete?

>> Jako je to proto, že máte moc, že můžete měnit věci, nebo můžete chodit po médiích, nebo plat — že jo, dobrý může být. Jako, eh, takhle, ta moc je fajn. Je fajn mít tu moc, ale musíte ji umět dobře využít a ne zneužít. A je fajn vidět, že opravdu máte tu moc třeba i pomoct nějaké skupině lidí, některé ty věci posunout dopředu.

Býval jsem ve své naivitě tenkrát jsem myslela, že jdu změnit svět, ale ta naivní představa, ta realita vás té naivní představy hned vyvede, protože zjistíte, že když chcete cokoliv změnit, byť sebemenší věc, tak je to opravdu mravenčí práce. A takové ty představy — velké — tak se musí fakt hodně odpracovat.

To tak je, ale jo, to, že prostě za vámi jde něco vidět, že se vám něco dobrého povede, že můžete, jak říkám, lidem pomoct, když je potřeba, když můžete, když máte tu možnost. Takže to je to, co vás nějakým způsobem naplňuje, a to je na tom to fajn.

Eh, a důležité — a důležité teda ještě, když jsme u té moci, pardon, že vám do toho skáču — tak si myslím, že je opravdu extrémně důležité mít pořád tu pokoru.

>> Jo.

>> Která a fakt s tou pokorou pracovat, ať už k lidem k věcem, protože si myslím, že ve chvíli, kdy politik ztratí pokoru, tak je to velmi špatně.

>> Tak jo, znám pár takových lidí, co ve chvíli, kdy si poprvé sedli do auta s řidičem a viděli první asistentku nebo asistenta, tak najednou měli pocit, že svět byl stvořen pro ně a my ostatní jim máme sloužit.

>> Přesně.

>> No, tak je to extrémně důležité. Já si myslím, že se snažím, snad u mě to nehrozí, protože kdyby to tak bylo, tak jakmile bych se vrátila domů na Vysočinu, tak bych byla rychle vyvedená zase zpátky.

>> Jo. Myslíte, že by vám to tam na Vysočině?

>> Vysočina je krásná. To je krásný kraj, Vysočina.

>> No, eh, já nevím, jestli vy máte děti nebo ne, ale ať už je máte nebo byste je měla mít. Doporučila byste politiku svým dětem?

>> No, tak nevím, jestli bych jim politiku jako přímo doporučila. Asi bych je úplně od toho neodrazovala, ale možná spíš bych jim dala nějaké rady.

>> Rady? Jaké byly rady? Tři rady. Dejte nám rady takhle.

>> Jo, takhle. Eh, no, tak v první řadě ta pokora.

>> No.

>> Eh, pak asi jako zůstat svůj, nehrát si na nic, co člověk není.

>> No a pak určitě nedělat politiku ve chvíli, kdy očekáváte nějaké neustálé uznání.

>> Hm.

>> Prostě přichází kritika. Eh, někdy je to lepší, někdy horší. Ale politika určitě není prostředí pro člověka, který očekává nějaké permanentní uznání. Určitě ne.

>> Nebo bílé rukavičky.