Pavel Kalvach 3. díl: Zákaz mluvit s nepřítelem ubírá inteligenci. Nenávist vzniká z nevzdělanosti

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Já neznám člověka, který by byl ochoten obětovat čas na takovýto rozhovor, přiznal v předchozí části neurolog Pavel Kalvach.

Sobotní grilovačka je zajištěná, bazén připraven a osud národa, ten už podle něj nikoho nezajímá.

Na to nemá nikdo nervy.

Náš host popsal, jak nasycení všech potřeb vede k netečnosti.

Blahobytná společnost podle něj rozmařile ztrácí vůli usilovat o cokoli vyššího.

Odměny se rozdávají rovnou, bez námahy.

Dítě si vzpomene a rodič už běží pro zmrzlinu.

Přitom právě úsilí, nikoli pohodlí, formovalo každou generaci, která něco dokázala.

Kde přichází odměna zadarmo, tam mizí i důvod růst.

Jenže netečnost nezasahuje jen rozum, rozkládá i něco hlubšího.

Charakter, mravy, vztahy mezi lidmi.

Minule jsme popisovali, jak civilizace hloupne.

Dnes se ptáme, co se přitom děje s její duší.

Autor knihy Blahodárná setkání nad záhadami duše, neurolog, profesor Pavel Kalvach, který působil dlouhá léta jako předseda České neurologické společnosti a také jako viceprezident Evropské federace neurologických společností.

Obdržel vyznamenání od evropské ceny LINIMF za přínos výuce neurověd.

To vše, profesore Kalvache.

Jsem ráda, že se vidíme.

Dobrý den.

>> Díky.

A taky děkuju za mírnou nadsázku v tomto úvodu, ale k ní můžu rovnou říci, že ten styk s těmi kolegy na té evropské úrovni, ten byl skutečně nádherný, protože tam jsem se dovídal spousty názorů od velmi ušlechtilých lidí.

Tam bylo prostředí, ve kterém bylo možné vystačit se slovem děkuju.

Všichni si vycházeli vstříc a mělo to všechno vektor k vyšším a vyšším cílům.

>> Tím víc jsem vděčná, že jste tady a děkuju.

>> Já taky.

>> Co může pro společnost znamenat, že se uvolňuje prostor pro hrubost?

Vy jste to řekl v prvním díle, že kdyby se oslovovali studenti vysokých škol třeba jinak než „vole", tak by to bylo určitě znamením toho, že se třeba na té základní nebo střední škole naučili nějakému slušnému chování.

A mě by zajímalo, jestli existuje přímá souvislost v tom, že člověk říká někdy taková ta plevelná slovíčka, třeba právě ono „vole", úplně automaticky, aniž by si pod tím představoval nadávku nebo zvíře.

Jestli to přesto ale mění nějakým způsobem nitročlověka, jestli tím prostě hrubne a nebo třeba se trošku splošťuje jeho emocionální výbava jen proto, že má takovýto zlozvyk?

>> Který mu zůstal někde z dvanácti let.

>> Mhm.

Já jsem přesvědčen, že ano, že ten slovník ovlivňuje taky způsoby ušlechtilého nebo neušlechtilého myšlení.

Tak když jsem o tom napsal článek, který se vyskytl v novinách, jmenovalo se to „Vy jste si říkali soudruhu, my si říkáme vole".

A to jsem citoval jednoho pána, se kterým jsem se pohádal nějak ve frontě, kde nás předbíhal.

A tak jsem tam na to poukázal, že to je jako nepěkný zvyk.

Pak mě na to odpověděli někteří diskutéři a tam mě napsali, že my jsme si říkali „vole" ve škole, učitelé nás za to pranýřovali a trestali, rodiče taky nám dali pár pohlavků, ale teď, po šedesáti letech, si to ještě pořád říkáme, tak nám to nechte.

Jo, tak já uznávám, že ten člověk nemusí být zlý.

Uznávám, že kdyby se topil, tak že on třeba mně přijde pomoct a vytáhne mě z vody.

Ale přesto tento zvyk navozuje ovzduší, ve kterém se dobrým myšlenkám nedaří, protože navozuje hospodský sleng, kde se klábosí o tom, kdo by pil kolik piva a pozvracel, nebo jestli šel domů opilý, nebo tak podobně.

Prostě to jsou ty nálady a to patří do určitého okruhu toho slovníku, kterým si ti lidé zamezují cestu vzhůru k něčemu lepšímu, protože kdyby od toho upustil a to prostředí opustil a šel si přečíst Schillerovy básně, tak by si osvojil jiný slovník a to by mu pomohlo hodně daleko vzhůru.

>> Vy působíte jako pedagog, pracoval jste jako přednosta neurologické kliniky Třetí lékařské fakulty Univerzity Karlovy, také Fakultní nemocnice Královské vinohrady v Praze.

Pozoroval jste třeba u mladých lékařů, že mají znalosti, a přitom jejich verbální projev je svým způsobem determinuje?

>> No, tam se to někdy tluče, protože oni mají znalosti opravdu obdivuhodné.

Jo, já bych řekl, že ti mladí lidé mají vysoký standard vnímání a bystrosti, a u naší profese se ten descenzus toho intelektu nepozoruje.

Já bych řekl, že to, co jsem třeba psal o tom Ragnarově institutu, kde udělali 730 000 IQ testů a zjistili, že právě nejchytřejší byla ta generace z let 70, 80, a pak to potvrzovali ty ostatní národy, že jim ta inteligence taky klesá.

Tak to si myslím, že je trend té celkové populace.

Ale tyhlety vrstvy, které se snaží třeba u nás na klinice, to je kouzelný rozvoj chytrosti, a dokonce musím říct, že bolestně pociťuju, jak mu nedokážu už postačit, protože oni to neustále mezi sebou točí ta témata.

Pořád se radí o těch pacientech, lékařský pokoj je křižovatka těch názorů a všechno.

Teď do toho přicházejí ty nové názory a tak dále.

Takže to je bouřlivý rozmar vědomosti a to je nádhera.

Ale pokud občas uklouznu k těmto vulgárním slovům, tak si myslím, že mě to nepoškodilo, celkem, protože to je občasné.

>> Lékařský humor je vyhlášený svojí černou barvou.

No jo.

>> Ale jiná věc, když se stále tady bavíme o IQ a vy jste teď své mladé kolegy vychválil. Jak je to s EQ té mladé generace?

A co tím myslíte?

>> Tím myslím tu emční inteligenci, soucitnost, tu sociální inteligenci, na kterou si mnohdy třeba pacienti stěžují, protože nejsou Pavlem Kalvachem, ale leží tam s ledvinou.

>> Jo, no to máte pravdu, že tohle se stává, a mě to velmi mrzí, že někdo má málo soucitu k trpícímu pacientovi, ale v našem prostředí, na naší klinice, se takové věci nestanou.

Tam jsou ty ranní rozhovory, kde se to všechno probírá, a ty jsou tak šetrné k těm lidem. O každém se mluví prostě s plnou schovivostí, důstojností a úctou.

Jo.

Ale nevím, jak dalece je to všude, protože když slyším od mediků, co někde slyšeli na některých chirurgiích, jak tam na sebe řvou ty kolegové, tak to je překvapivý a ošklivý.

>> Eh, teď s vámi manipuluju, protože se vlastně snažím dostat k tématu, jak je možné, že společnost, západní společnost, která se obecně věnuje tomu, aby potírala jakékoliv projevy fyzického násilí, a to dokonce i takové ty přirozené, řekněme, klučičí, nebo takové to hledání si přirozeného vůdce v určité skupince dětí, mladých adolescentů.

Jak je možné, že jsme takoví pacifisté?

Nesmíme děti trestat, nechceme je trestat, nechceme je plácnout po ručičce.

A přesto se míra agrese ve společnosti očividně zvyšuje.

Čím to?

>> To je strašné.

To je opravdu strašné.

Tak tohle jste naťukla také velmi důležité téma.

Eh, nevím, jak je to s agresí konkrétně v prostoru našich spoluobčanů, ale ta agrese, která na nás stříká z té televize, ta je mě teda krajně nepříjemná, protože tam je pořád o tom zbrojení, jako kdybychom nevěděli, kolika fázemi vývoje už to prošlo a kolik eh generací se už staralo o to, jak zabránit válkám, že?

A ono se to tam vůbec neozve. Tam se pořád mluví o 2 % a 5 % jako mezi blázny, že jo, kde vůbec se neví, na co se to má použít. Čiší z toho prostě ten prvek, že to má jenom zaplatit těm americkým zbrojařům ty jejich zbraně. Eh, a že to všechno skončí jako rezavý šrot a tak to je každýmu lho stejný, jenom aby se ty peníze vynaložily a ani slovo o pacifismu.

Přitom to prošlo s několika generacemi moudrých lidí, kteří si dávali záležet, aby to válčení lidem vymluvili. A to je nesmírně zajímavé téma. Když se podíváte, jak to bylo na konci 19. století a jak lidi tušili, že se blíží nedorozumění mezi evropskými státy a bude z toho válka, tak jakým způsobem zaváděli ty mírové kongresy a jak za to bojovali třeba ten Nobel, že jo.

Tak Nobel byl takový výrobce dynamitu, kterýmu muselo záležet, aby dynamit byl zapotřebí. No a proto, když se poprvé dověděl o románu Berty Sutnerové "The Wuffen Neer", tak jí napsal dopis, že ona ho žádá o přispění mírovému hnutí, ale jak on má přispívat, když je na tom dynamitu závislý. Pak si přečetl ten román ve skutečnosti. No a úplně z něj vytryskl obdiv a napsal jí druhý dopis, že takové dílo je potřeba přeložit do všech jazyků a že tam nádherně prostě toleto ukázala a že on ten svůj pudr válečnický bude muset převést pouze na ty ražení tunelů a eh tratí železničních a tak dále a eh tu válku, že je potřeba teda co možná likvidovat.

No a tam je celý okruh lidí a nádherně je to popisované v té knížce té Brigity Haman "Berta Sutnerová". To je kouzelná kniha. Jak ona se snažila, kolik lidí k tomu strhla, jak tomu strhla ruského ministra zahraničí, ruského cara, který vlastně podnítil evropský mírový kongres v roce 1899, který se začal právě na jeho narozeniny.

A eh co si s tím ty lidi dávali za práci, aby těm válkám zabránili?

A to by se nepovedlo.

A bylo to tehdy ještě prostředí, kdy panovala vlastně taková ta pubertální úcta k těm hrdinům, kteří si nosili ty epolety a pořád si hráli na ty vyznamenání, že jo, a eh psali romány, kde hrdinové prostě zvítězili v obrovských válkách a tak dále.

A tahleta Berta Sutner to krásně prožila od té naivní komtesy, která ještě v 25 letech se obdivovala, eh, když se setkala s Vilémem II. Jaký je to válečník. A no a pak během dalších 20 let přerostla, prostě jí ten rozum pomohl dostat se na opačnej břeh. A z toho opačného břehu už věděla, že těmhletěm všem buranským primitivismům je zapotřebí čelit.

Čím to, že se pohybujeme v kruhu? Protože momentálně ta válečnická atmosféra a rétorika je všudy přítomná a stala se vlastně součástí eh u mnohých myšlení, ale rozhodně každodennosti.

A lidé po řešení eh konfliktů válečnými cestami dokonce volají ještě více než politikové jako takoví. Eh, a to teď mluvím o ochotě připustit jaderný konflikt. Řekněte mi, jak je možné, že po tolikerých zkušenostech se opět i lidé, kteří se dosud o politiku nevěnovali, eh vyjadřují k tomu, že je potřeba prostě válečným způsobem ukončit eh konflikty, které jsou. A znova se blížíme k tomu, že budou hospod na otázku, zda chcete máslo nebo ne. Křičet, křičet. Habešečím. Čím to je? Jak si to vysvětluje neurolog? Jak si neurolog vysvětluje, že projevem vlastně naprosté eh naprosté absence fyzického násilí v našich životech se dopracováváme eh k tomu největšímu fyzickému násilí.

Ano, ano. K těm hrůzám toho utrpení. No, je to eh těžká slabomyslnost, bych teda řekl rovnou.

Jo. Máme-li být konkrétní, protože když vy se podíváte na ty dva režimy, který jsme zažili, vy jste asi z toho socialismu moc nezažila.

18 let.

To je dost.

No tak přece. No takže jste tu na lejvárnu taky sledovala, že jo, jak vypadaly ty noviny. Tak furt se do lidí nadývalo jedno a totéž. Pořád se musí jít kupředu leninskou cestou, že jo. Největší výkony ve všem jsou v Sovětském svazu. Máme si z nich brát příklad na věčné časy.

Ano, ono se to trošku eh oslabilo nebo civilizovalo během těch 60. a 70. let, ale třeba v 50. letech ten obdiv prostě k tomu, že jak oni mají pole kukuřice a kolik do ní kráva a todleto všechno, to prostě byly naivity a kolik lidí to žralo, že jo. Tak byli tak vystrašení, že to pro jistotu chtěli žrát, aby nevypadali, aby je někdo nesejmul. Eh, že jako jsou proti socialismu, tak totální nalejvárna a ty lidi to trpěli a mnozí si to dokonce osvojili.

Teď přijde pravej opak a je tady zase hysterie obrácená. Dřív to bylo za každou cenu obrana proti americkému imperialismu. Dneska je to vzývání amerického imperialismu za každou cenu, že jo. To jsou mistři světa, co řeknou, tak to je všechno pravda, že jo. Když řeknou sebevětší nemravnost nebo urážku pro Evropu, nám je to všechno voňavý. To je všechno to, co řekl Trump, že jo. No tak to musí bejt pravda. Nedovede nikdo zaujmout stanovisko, že je tady něco v nepořádku.

A přitom půlka národa má tu zkušenost toho předchozího kola, kdy se takhlečelo pod taktovkou politruku přesně opačně.

Já jsem tady na začátku zmiňovala výrok spisovatele Ladislava Mušky a operního pěvce, který řekl: "Nejúčinnější zbraní proti nenávisti je inteligence. Proto je tolik nenáviděna." Řekněte mi, eh, myslíte si, že v této civilizační regresi, jak jinak to nazvat, může právě ono snižování inteligence sehrávat velkou roli a tudíž vlastně se můžeme na ten proces snižování inteligence dívat také trochu jako na záměr.

No to nejhorší je, když nám tu inteligenci někdo zakazuje, že jo, protože my máme dostí o to, abysme si ji vůbec rozvinuli, že jo. Takže my se máme snažit o to, aby byla co největší a chápala všechno. Nebo aby tam vznikala třeba takzvaná simultán gnozie. To znamená chápání všech věcí všemi senzorickými kanály najednou a prostě docílení nejvyšší inteligence.

Ale když se nesmíme dovídat podstatu věcí, no tak to je těžký zásah do té společenské inteligence. To znamená, že když vznikne válka, no, tak přece musíme eh říci proč. Nebo když přijde nařízení: teď budete nenávidět Rusy. Eh, a eh a to proto, že oni tady vyhodili do povětří Vrbětice. No, tak když přijde takovádle absurdita, tak se musí přece oduševnělý člověk ptát: tak k nám sem nejdřív přiveďte tu komisi, která to čtyři roky vyšetřovala v těch Vrběticích. A jak to, že oni na žádný Rusy nepřišli za čtyři roky vyšetřování?

Pokud to někdo neposkytne takovéto vysvětlení od této komise, no, tak přidusil možnosti inteligentního rozvoje, protože lidi nemají možnost začít rozeznávat, jaká je podstata věcí.

A eh totéž je, když paní Clintonová řekne, tak Carlson přece nemůže jezdit do Ruska, aby vedl dialog s Putinem. S nepřítelem se nemluví.

Jo.

No tak to je zátaras inteligence.

Proto taky sotva to ten Tucker Carlson provedl ten rozhovor.

Okamžitě si to pustilo 200 milionů lidí po celém světě, protože byli zvědaví, co říká ten nenáviděný Putin.

A mohla se duševní rozvoj těchto lidí mohl postoupit někam dál a mohlo to zabránit té historické nenávisti, kterou tady zmiňujete, že vzniká z nevzdělanosti.

No, ale to se paní Clintonové nelíbilo, takže ona hlásá takovéhle věci, že inteligenci si mají lidi odpustit a hlavně být zavilými příslušníky určitého trendu.

Myslíte si tedy, aniž bych za každou cenu chtěla dojít k tomu, že je ta debilizace společnosti cílený proces – že to tak může být? Nebo je na vině prostě lidská pohodlnost, protože to myšlení bolí?

Dávání si práce s vyhledáváním informací je zdlouhavé. Vytvářet, pak považovat, co je v našich očích možná pravdivější než něco jiného – je další velmi náročná psychická práce.

Takže zkrátka se nám jenom chce žít bezstarostněji, pohodlněji.

Oni, ti skůtci společnosti, snad ani tak zle to nemyslí, že by nám chtěli vědomosti odepřít.

Nevím, jestli to tak mají koncipované ve své duši, že nám odepřou vědomosti, ale oni to dělají mimoděk, protože milují nějakou doktrínu, která jim pomohla asi k politickému postavení a pomohla jim se povyšovat nad ostatní. A proto si nepřejí, abychom přičuchli k nějakým jiným přátelstvím.

Tak například já mám v Rusku a v Bělorusku řadu přátel.

My jsme tady organizovali 19 let kurzy pro neurology hlavně z východních zemí, takže každý rok přijíždělo 120–130 neurologů.

Tam bylo vždycky pět Ukrajinců, sedm osm Rusů, několik Bělorusů a tak dále.

Já si s nimi nemůžu dneska ani korespondovat a není možné je pozvat, protože se neudělují víza nebo se dělá v tom prostě nějaká erotika.

Takže mě znemožnili vést ušlechtilá přátelství s bezvadnými lidmi, kteří nikdy nikomu žádné násilí neprovokovali a neprováděli.

A jsou to mírumlovní a milí lidi a nesmíme s nimi mít kontakty.

Hanebnost.

Pane profesore, Platónův následovník Aristoteles řekl, že kdo pokračuje ve vědách, ale upadá v mravnosti, více upadá, než pokračuje.

No, krásný. Neznal jsem to.

Jak se na tento výrok dívá neurolog a jak se dívá na to, že mnozí východní asijští tygři pokračují ve velkém rozvoji věd? Ostatně i západ se snaží pokračovat ve velkém rozvoji technologií.

A kdeže jsou ty mravy?

Já se tady u vás dovídám tolik věcí, vy mě obohacujete opravdu masivně.

Tak ten Aristoteles to řekl hezky.

Přemýšlím, jestli to tak opravdu myslel, nebo jestli tím chtěl lidi napomenout, že mají také na ty mravy dbát.

Já myslím, že s morálkou máme všichni co dělat, abychom byli co možná správní a k ostatním lidem se chovali dobře.

Tak jak to rozebíral třeba Schopenhauer o lidském soucitu – to jsou nádherné kapitoly. Nebo jak to rozebírali ti první socialisti, Simon a ti francouzští socialisti, kteří ukazovali, že už i majetek je prohřešek do určité míry, protože znamená, že se z někoho vydobyl ten majetek a tak.

Takže to byly krásné poučky, ale měli bychom to udržet na solidním stupni rovnováhy, kdy si ty lidé budou ty choutky trošku podvazovat. Ale muselo by se dojít k nějakému oduševnilému rozhovoru třeba i na té úrovni OSN, protože když se podíváte, co oni tam povídají, tak to je jenom schválnost na schválnost.

Jeden dělá tu schválnost a druhý obrácenou.

A podobně jako naši politici – kdykoliv řekne něco koalice, tak opozice ví, že to nesmí být pravda, že jo.

Takže hned řekne – přestože to je třeba neutrální věc, třeba jestli se má průmysl cigaret nechat budoucnosti, nebo jestli má mít reklamu nebo nemá mít reklamu. To přece není věc levice proti pravici. Nebo takže to je věc čistého lidského vkusu.

Ale oni to vždycky musí říkat všichni stejně a ty proti hráči zase všichni stejně, jo.

Takže oni prostě mají rozdělené pole, jako když král vysílá své vojsko – když jsme hráli s klukama, že jo – tak jedni prostě musejí ty druhé nějakým způsobem porazit. A to se pak nehne nikam kupředu.

Takže měli by tam pustit nějaké lidi z bohatších názorů a lidi otevřené k tomu udržovat rovnováhu toho, co si opravdu myslí a co se bojí říkat nebo nebojí říkat a tak dále.

Už jsme tady dnes vzpomínali profesora Bártu a ten zmínil, že poprvé ve své historii má lidstvo dostatek informací i nástrojů k tomu, aby dokázalo odvrátit případný kolaps společnosti, k němuž v dějinách zatím vždy po určité době došlo.

Co na to říká odborník, který se zabývá výzkumem lidského mozku?

Jsme v něčem přeci jen odlišní od našich předků? Nebo vše nabere známé otáčky jen v odlišných kulisách a my jenom zjistíme, že nejsme vůbec jiní než pubertální mládež, která má vždy právo na své vlastní omyly? A současná společnost a civilizace si bude muset znovu zopakovat všechny chyby, ze kterých jsme měli možnost se poučit.

Jak to vidíte vy?

No, prostředky máme určitě mnohem výhodnější, než tomu bylo v minulosti.

Třeba už jenom ten fakt, že kdybyste vy tento náš rozhovor teď pustila někam do éteru – no, to je obrovský pokrok, protože to by před 50 lety u nás možné nebylo, že jo.

Ale já ho opravdu pustím do éteru.

Tak když to uznáte za hodné, tak je to pokrok prostě.

V každém případě ta společnost se úžasně civilizuje.

Třeba už jenom jak se zachází se zvířaty – tam je veliký pokrok.

To, jak se práskalo do koní, když mají táhnout těžký a nezvladatelný náklad a tak dále. To už prostě dneska není. Jak se zachází se psy a všechno se zjemnilo. Akorát se s nimi někdy zachází lépe než s důchodci, ale to je zcela jiná historie.

Tak to se také může stát.

A takže ta civilizace nabírá nějakou slušnost, a to je právě šťastný springboard, odrázová plocha proto, abychom se zachránili a abychom si ty debaty dopřáli, abychom si to umožnili a netočili se v tom jednom kole.

To znamená, že dejme tomu, já pevně doufám, že ta televize chytí nějaký volnější trend, aby tam mohli vystoupit taky lidi, kteří tam měli dosud zakázaný přístup. Protože ty kanály mediální – podobné třeba vašemu – ty dávají k dispozici alternativní názory, které ten veřejný mainstream nepěstuje, že jo.

Tam se nějaká rozpustilost myšlenková se tam nepřipouští a musí tam být pořád ten monolit té poslušnosti vůči těm takzvaným spojencům.

Jo.

A kde se bere tato vaše naději a optimistické vize do budoucna, když jsme začali tím, že hloupnem?

No, ten optimismus mám v sobě přece nějak zakotvený, nějak tak vrozeně.

Nemám ho čím obhájit, ale věřil bych tomu, že přece jenom se řada lidí odvažuje mluvit také upřímně.

A tam vidím velmi slibné možnosti.

Ovšem musí se také nasazovat osobní odvaha.

A když se podíváme, kdo v minulosti přispíval třeba ke spravedlnosti ve společnosti, tak ty lidi museli nasazovat své osobní pohodlí a tak dále.

Tak dneska například máme narozeniny Karla Marxe.

Ano, to je v den, kdy natáčíme náš rozhovor.

Jo. Takže to je výročí hodné obdivu a úcty. Protože když odstoupíme od těch nesmyslů, které do nás — no, nebyly to nesmysly jenom — ale co do nás hustili například na Mumlu, byla to takže nudná řeč o tom dopadu té dělnické revoluce a tak dále. Ale když se podíváte na toho člověka, jak vyrůstal jako student, jak překládal řecké právo, římské právo překládal z řečtiny do němčiny — já jsem zas překládal některé jeho básně. To je nádhera.

Co on psal své snoubence například, když jsem předložil ty jeho básně vzdělaným kolegům a neřekl jsem jim autora a ptal jsem se: "Řekněte, jestli to napsal Schiller nebo Goethe, nebo Heinrich Heine." No, někdo řekl — a tak já jsem jim řekl, že to napsal Karel Marx. Eh, no tak to byl impozantní vývoj.

Ten jeho otec, jaký mu psal na bádání, aby na studiích se choval slušně, vzpomínal na svou snoubenku — a také on se jí nějak nespronevěřoval. Ale ten otec mu vytýkal, že prostě nemůže pěstovat jenom intelektuální spory a ve spolcích intelektuálů si hrát na Voltaira, Rousseaua, Kanta a další filozofy — a že se má věnovat občanskému zaměstnání, aby poskytl té snoubence slibný život.

A tak tam je taková lidská poctivost. A to, co on napsal v šestnácti letech ve školním úkolu, jak se má chovat dospělý muž — tak on tam napsal, že mnoho mužů se snaží dosáhnout vynikajících úspěchů a stát se třeba velkými generály a tak dále. Ale že hlavní je pamatovat na spravedlnost lidstva a o to se má starat každý, kdo dospěje do pozice dospělého muže.

A pak to skutečně celý život praktikoval — snažil se z té zoufalé bídy vyzdvihnout ty podřadné vrstvy společnosti. A my si můžeme dneska vážit toho, že tu equitu prostě máme, že bylo docíleno lidské důstojnosti pro veškeré vrstvy všech dělníků a všech bývalých otroků.

Pane profesore, a z čeho tedy pramení vaše naději, když hloupneme? Nebude to tak zlé s námi?

No, nesmíme se podřizovat tomu spontánnímu pádu. V první řadě bych teda doporučil, abyste si pozvala nějakého ministra školství a zeptala se ho, jestli mu vadí šikana na školách a jestli by se s ním dalo mluvit rozumně o tom, jak jí odstranit třeba. A když on vám řekne, že ho to vůbec nezajímá — no, tak by potřeboval vyměnit.

To se vám stalo, že by vám toto řekl některý ministr školský?

No, tak přímo ne. Ale paní ministryni Valachové jsem dal písemný rozklad toho, co se ve školství nemá dopouštět, a ona mě na to řekla: "Ono je to ve skutečnosti ještě horší, než co vy mě tady píšete."

No, ale to bychom si na to museli udělat čas a tak dále. A panu ministrovi Plagovi jsem to zmínil jen tak v rychlosti — tak on měl tu výhodu, že na mě neměl čas, že jo. Takže to měl celkem rychle z krku. Ale měla by se teda školní inspekci třeba předložit vážná debata o tom, jestli chtějí tvrdit, že naše školství je úspěšné a že jej vedeme správným směrem. Protože tam je největší naději v tom změnit ten směr od té rozmařilosti.

Tady televize nám pořád říká, že máme tolik dětí v depresi a tolik dětí se pokusilo o sebevraždu a tolik útoků na učitele bylo zaregistrováno. A natolik se učitelé bojí, že ve sborovně nesmějí říct nic, aby na ně nevlítli rodiče — a takže to nám různě servírují.

Tak jestli by s tím někdo nemínil něco udělat a jestli bychom nemohli najít nějaké ušlechtilejší trendy, kde by se dostali ke slovu taky lidé, kteří mají zájem tu společnost kultivovat.

Pane profesore, já vám velmi děkuji za to, že stále hledáte světlo na konci tunelu, že neundléváte a že jste nás zavedl do zákoutí naší mysli i lidských povah. Jsem tomu moc ráda. Děkuji vám.

Tak paní Martino, já vám mockrát děkuju, že jste mi věnovala takhle velký čas a že budete brát schovívavě to, co jsem se snažil tady vydedukovat. Díky.

Já vám děkuji. Schovívavosti netřeba. Děkuji vám.

Milí posluchači, celý rozhovor s profesorem Pavlem Kalbachem o hloupnutí civilizace, rizicích vysoké inteligence a o tom, co s lidskou duší dělá blahobyt, si můžete poslechnout na platformě Herohero. Všechny tři díly také najdete na našem webu Rádio univerzum, na Facebooku i YouTube.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 10 349 16/2700, upřímně děkujeme. I díky vám můžeme klást otázky, na které se jiní neptají.

Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.