Pavlovo přirovnání debaty o médiích k okupaci je nehoráznost. | Václav Klaus

Pane prezidente, díl 87 a naším hostem je jako vždycky pan Václav Klaus.

Dobrý den.

>> Dobrý den.

>> Mám několik událostí, které musíme na úvod probrat, pane prezidente.

>> Co to?

>> Tak zemědělská výstava byla před pár dny.

>> Vím, že každý rok se účastníte a my jsme se o tom bavili už několik let zpátky. Tak jaké to bylo letos?

To mě překvapuje, že si to pamatujete.

>> No tak, hned tam je někdo, který spočítal, kde jsem byl, a řekl, že jsem tam byl už 36krát.

To je docela už velké číslo.

To se blíží počtu našich rozhovorů tady v studiu.

>> No to ještě zdaleka ne?

Trošku tedy.

To je roční, ne?

Tak já bych řekl, že jsem tentokrát zažil první zemědělskou výstavu pod taktovkou nové vlády a opravdu, opravdu, jakkoliv se na tu vládu za leccos smračím a to tady spolu opakovaně rozebíráme, tak to bylo jako mávnutím kouzelného proutku něco úplně prostě jiného.

Ministr zemědělství ví, o čem mluvím.

Prostě není to teolog.

Ehm, a premiér promluvil nesmírně věcný projev a tak dále.

Já jsem přišel po těch šesti projevech a říkal jsem si, že když si dáme pivo jedné, že bych neměl řeč, abych říkal „no, ten řvával samé blbosti". Ani jednou jsem ten pocit neměl.

Relativně dobrý pocit jsem z toho měl.

To říkám veřejně nahlas.

>> Bývá tam docela hodně lidí, myslím tím veřejnost. Jak reagují ti občané, když se tam s nimi potkáváte? A pozor, ta zvlášť ta odborná veřejnost, protože ta bývá nejvíc naštvaná, ne?

Tak odborná veřejnost, já myslím, že nějak má pocit, že se něco děje.

A to znamená, že chvilku čeká veřejnost normální, pořád se chová, takže je ráda, že vidí prezidenta.

On mě tam tím navedl na něco, co jsem vůbec neměl v úmyslu rozebírat, ale ehm, tam všichni čekali, kdy přijede prezident.

Jo.

Tak co se ve čtvrtek začíná?

Hlavní věci se odehrávají ve čtvrtek a v pátek a pak jsou takové veřejnostní dožinky v sobotu.

Prezident Pavel tam přijel, protože ho loni vypískali, tak přijel v pondělí odpoledne.

Když už tam nikdo není, už většina vystavovatelů sundává ty boudy a tak dále. Tam přijel na chvíli, takže to je taky docela zážitek.

>> No a jak si to vysvětlujete?

>> No oni tam minule byl hvizd proti němu a to se zdá, že on nechce.

>> No, ještě se vraťme k té veřejnosti. Vy pozorujete změnu a říkáte si, byla to jiná zemědělská výstava za nové vlády. Důležité je, jestli to cítit i z těch lidí.

Já myslím, že nějaký posun lidé vidí a tím pádem mám hrůzu, jestli si do toho nedá, jestli nemají moc velké oči a jestli si do toho neprojetují svá přání, která potom tahle vláda nesplní.

Ale evidentně ten posun, já si troufám říci, že byl.

>> Mhm.

Řekl jste, že hovořil ministr zemědělství, který ví, o čem mluví. Ehm, taková věc, jako je zemědělská výstava, je tady šance, že se ty věci posouvají někam dál?

>> No, nevím. Já nechci být za každou cenu optimistou, ale ten pocit z toho jsem měl lepší.

To je prostě věc nesporná.

A když se mě potom každý ptá, já říkám, že když jsem poslouchal šest úvodních projevů, tak nemám důvod, abych křičel, že to bylo šílené, a tloukl si do čela.

Ne, nic takového tam, jako v minulých ročnících, když mluvili lidovečtí ministři zemědělství, odborníci na zemědělství typu pana teologa a tak.

No a ty zemědělci cítí tenhle rozdíl.

Ten dnešní ministr je svým způsobem od úplného počátku a mluví s nimi jejich jazykem.

>> Existují věci, ke kterým se zdá, že už bylo v průběhu času všechno řečeno a kdy se nedá už nic dodat. Ale přesto mě rok co rok překvapuje, co se děje kolem výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna.

Ehm, letos to byl zejména ten projev prezidenta a abychom byli férový vůči dalším politikům, vůči Českému rozhlasu. Vy jste se k tomu vyjádřil ve smyslu, že jste to nemohl přežít.

No na druhou stranu, pane prezidente, co má dělat?

>> Ne, jako že já jsem — vy jste možná neslyšel tu mou skutečnou reakci k tomu. Tohle už je zase headline, nadpis, který tomu dali média.

Já nediskutoval vůbec o tom, že se teď on tváří, že to byla hrozná věc a že tohle a tak dál.

To jsem vůbec nekomentoval a to už se tady probíralo mnohokrát.

Ale mě tam zaujalo něco jiného.

On si nevydržel, aby nepřirovnal dnešek s rokem 1968. Řekl, že se dneska odehrává stejný problém. Dnešní vláda svým pokusem o zestátnění Českého rozhlasu a České televize prostě dělá to, co dělali tehdy okupanti a tehdy prostě ty redaktoři České televize stáli a vysílali pod namířenýma samopalama.

On řekl: „No, já už jsem žil v té době. Já vím, že tohleto takhle karikovat dnešní debatu o novém zákoně, o Českém rozhlase a České televizi a porovnávat to se samopaly tehdejších okupantů, se mě zdá nehoráznost."

To mě popudilo.

>> A mohu, pane prezidente, já také říci, co si o tom myslím? Prosím vás, řekněte.

>> No ne, byl by to velmi skandální výrok, kdyby zazněl z úst někoho, koho je třeba brát vážně. Ale už to, co se tam odehrálo, mně se to zdá tak zvláštní, že náš pan prezident se tam jde postavit.

Já se divím, že si nevezme volno ten den, což bych já na jeho místě udělal. 21. srpna a 17. listopadu bych byl někde na túře, někde po horách na Slovensku nebo někde možná na motorce.

Ehm, to o něčem svědčí, ne? Neříká se tomu náhodou, pane prezidente, hrošíí kůže?

To ano, určitě ano.

A já jenom — vy jste začal tím, že kdyby to bylo od někoho, jehož hlas stojí za to slyšet nebo je relevantní, no tak hlas prezidenta republiky je relevantní, i když si o něm, o výroku, který udělá, můžeme myslet cokoliv.

Ale ten je relevantní, ten působí, ten hraje svou roli ve veřejném prostoru, ten ovlivňuje a proto ho nemohu podceňovat.

Je pravda, že to tvrzení, které vy tam citujete právě o tom novém zákonu, o veřejných médiích, bohužel, bohužel může také spoustu lidí ponížit, zamrzet zejména ty, kteří to buďto zažili, nebo to mají ve svém blízkém okolí.

Čemu to připisujete? Ehm, tento tak ostrý výrok — někdo mu to blbě napsal, nebo mu řekli, že musí říci něco, protože za chvilku se blíží kampaň.

Já nevím, víš, já jsem si každý projev psal sám a když jsem dal číst kolegům a když protestovali, říkali „tenhle výrok je hloupý, to není dobře vyargumentované" nebo „chybí tam tohle", tak jsem to poslouchal, ale projev jsem psal sám.

Tohleto byla v tom projevu třetina, významná pasáž toho projevu a asi nebyla náhodná.

Já myslím, že prezident opravdu naskočil na falešnou argumentaci, že tato vláda chce nějakým způsobem znemožnit veřejnoprávní charakter Českého rozhlasu a České televize, což je — my všichni víme — debata o financování je něco úplně jiného a to je naprostý nesmysl a mě to uráží a mě to popuzuje.

>> Já rozumím. Ehm, předpokládám, že vy, pane prezidente, byste byl raději, kdyby se tam nepískalo na nikoho. Že my o těch projevech si potom můžeme myslet své. Dokonce o nich můžeme říkat, co chceme, třeba v tomto studiu.

Ale to pískání na kohokoli, ať se nám líbí nebo nelíbí, mně je třeba nepříjemné.

Jak to vidíte vy?

No, nepříjemné to je samozřejmě, ale jedna věc je, jestli někdo sleduje tu akci přímo, nebo jestli čte ten projev, který tam potom zazněl normálně v klidu.

A když potom čtete, že pískot, ono by bylo potřeba říct, kolik lidí pískalo.

Já jsem před rozhlasem v toto výročí mluvil x-krát. Prostě nedovedu žít 30krát nebo 20krát, mnohokrát.

A tam je to šílené místo na projev. Tam jezdí tramvaj čtyři metry od toho řečníka, který mluví. Mezitím tam stojí ještě pár lidí a tak dále.

To není důstojné místo na projevy a tam ani žádná masa lidí nemůže být. Tam plně stačí, když přijde pár zaměstnanců Českého rozhlasu a má od stejného grafika vyrobené tabulky protestující, které jsou evidentní, že to není veřejnost.

To není veřejnost, která by přišla k symbolu roku 68, kterým je český rozhlas. To jsou lidé z té budovy českého rozhlasu, kteří přišli pískat.

A já jsem náhodou mluvil s panem předsedou poslanecké sněmovny Okamurou a ten na debatu o tom pískali. Si napsali, že na něj pískali. On říkal, tam bylo pár lidí. A já myslím, on řekl, že asi tak pět, tři lidi něco zakřičeli, jednu větu a nic dalšího se neodehrávalo.

Nicméně v médiích máte zprávu, že na předsedu parlamentu Okamuru pískali. Tak to je všechno strašně sporné.

Má to, pane prezidente, toto připomenutí v tomto případě padesátého osmého výročí začátku okupace jiný rozměr v okamžiku, kdy pár stovek kilometrů od naší země se válčí, létají drony, umírají lidé.

Mělo by mít, mělo by mít, ale lidi zapomněli už a ta válka je pro ně něčím nedotčitelným a tak dále.

Já jsem četl předevčírem v jednom švýcarském týdeníku velmi dlouhý a bohatý rozhovor se srbským prezidentem Vučičem a ten prostě cítí ve vzduchu válku a cítí eskalaci války na Ukrajině a argumentoval dlouho proč.

Ale to teď nechci tady rozebírat, ale on řekl jednu věc. Já jsem z fungujících hlav států nebo hlav celé Evropy jediný, kdo zažil válku.

Ano, on jako asi patnáctiletý zažil to, co se dělo tragického v Jugoslávii v první polovině 90. let.

Mě to zaujalo, že jsem jediný, kdo vůbec z politiků evropských, pro koho to slovo něco znamená, spíš než slůvko v médiích a podobně.

To zapomínání a neprožití – víc než zapomínání – já myslím, že je strašně nebezpečná věc.

Kdyby to směřovalo na Ukrajině ke konci, znamená to teď, že nás čeká něco jako v uvozovkách jako velké finále?

Mimochodem ten Vučič řekl tam se nadějí a říká prostě dostalo se to do fáze, že žádná z obou stran není připravena couvnout a pak je jediná šance eskalace a on si myslí, že k ní dojde.

Dokonce si myslí, že by to mohlo dojít po nějakých komunálních volbách v Rusku někdy v září nebo něco takového a že si myslí, že prostě pro obě strany je to naprosto neúnosné pokračovat dál a člověk by doufal, že to je důvod sednout si k jednacímu stolu. Ale aby si mohly dobrovolně sednout ty dvě strany k jednacímu stolu, nepovolí to v žádném případě velcí Evropané typu německého kancléře, francouzského prezidenta, britského premiéra.

Ty udělají všechno možné, aby do toho soukolí sypali písek nebo co sůl, nebo co se sype?

Ani, ani když to nebude chtít Donald Trump.

Všichni spekulují, co mohla znamenat návštěva šéfa. A já fakt nevím. To je, já si vůbec neodvažuju jakoukoli spekulaci udělat, že tam nejel na prohlídku Moskvy na výlet. To jsem přesvědčen.

Čili určitě během následujících dnů, jak v tom dnešním moderním světě, když někdo z té delegace prokecne nerad to či ono tomu či onomu a najednou se to v těch médiích objeví. Vyčkejme. Netroufám si spekulovat.

Dobře. Tak ještě jedna taková věc.

Čtu teď v některých médiích články o tom, že na hlavu syna Donalda Trumpa údajně byla vypsána nějaká odměna, deset milionů dolarů.

Co to, pane prezidente, znamená? Umíte si to něco takového představit?

No, lidi jsou dostatečně šílení a vždyť je někdo, kdo je schopen deset milionů na to dát. Já to nevylučuju, ale je to šílená metoda v civilizovaném světě, myslím, že neznámá.

No, ptám se na to proto, protože vy jste byl předsedou vlády, vy jste byl šéfem poslanecké sněmovny, ministrem financí, prezidentem a také máte velkou rodinu a také jste musel dělat řadu nepopulárních rozhodnutí.

Tak já si neumím představit, jak se s tím žije takovému představiteli. Vy jste asi v takovéto extrémní situaci nikdy nebyl.

Také v extrémní situaci jsme nebyli. Byli jsme v politice v řadě docela extrémních situací, ale ne takhle.

Ta válka je jiná dimenze, než co jsme my zažili a prožili.

A proto taky bych varoval všechny naše siláky, kteří by chtěli vyřešit válku tím či oným způsobem, aby to nezkoušeli.

Před pár dny se v médiích objevila zpráva, která mě samotného překvapila, byť byla trošku spekulativní, o tom, že Miloš Zeman přemýšlí, že by kandidoval znovu na prezidenta České republiky.

Dokonce řekl, že někde v hlavě ho to dráždí a o tom přemýšlí.

A víte, jak by pro mě bylo cenné, kdybyste teď řekl já taky? Jsou lidi, který si toho všimli a říkají: "No to vy taky, ale nejlepší by bylo, kdybyste si tu funkci mohli rozdělit."

Mě zajímá, jestli to Miloš Zeman myslí vážně, když tohleto říká, nebo jestli jsou to jenom takové jeho bonmoty, které nejsou vážné.

Řekl bych, že to, že o tom přemýšlí, myslí vážně.

Já myslím, že jo. On je nenasycen, takže já myslím, že on by rád ještě něco takového zkusil.

A vy jste nasycen?

Já myslím, že to není pro mě situace dneska a já myslím, že pro něj taky ne.

Dobře. No, pojďme k mnohem vážnějším věcem a to je Německo, kde se budou konat volby.

Já vím, že vy máte vztah k Německu. Vím, že sledujete tu situaci velmi podrobně. Vím, že mluvíte dobře německy.

Jinými slovy, s čím, s jakým očekáváním teď jako vaším očekáváním proběhnou ty volby v Německu?

Tak jedna věc jsou ty volby v Sasku-Anhalsku.

Já myslím, že tam není sporu o tom, že vyhraje AfD, ale o kolik vyhraje. To já myslím, že kdo ví, co se v těch médiích bude předtím dít a jaký se vyvalí skandál a podobně.

Já myslím, že je naprosto logické, že nejsilnější strana by měla dostat šanci být ve vládě zemské, ne celoněmecké. To je úplně jasné.

Myslím, že čím déle to budou brzdit ty zaběhané staré strany, které v Německu dneska mají naprosto nulovou podporu mezi veřejností, tak tím budou pozice AfD posilovat a zvyšovat a ta situace bude napětější a napětější.

Ale mě na tom to já neovlivním, co píšou dneska německá média a co říká pan kancléř Merz.

Ale já když jsem četl dnešní noviny, tak mě děsí, děsí ta samozřejmost formulace "extrémistická pravicová strana AfD".

To bylo dneska v novinách.

Ano. A jako, ale mírněji, týdrně, jako samozřejmě, že to ten autor nevysvětluje vůbec.

Nebo jakože všichni máme za to, že všichni máme to – je to dobrá formulace.

Ano, já na akcích AFD jsem několikrát byl, tak kdybych vzal to jednodušší slovo, tak kéž by byly pravicové.

Já musím říci, že na nich nic moc pravicového není.

A jestli začínali trochu pravicově, tak to myslím z toho už úplně vymizelo.

Takže nic pravicového na nich nevidím opravdu.

A to to sleduji, to jsem na několika jejich akcích, a já nechápu extrémistickost akcí.

Ta každá z těch akcí, na které jsem já byl, probíhala naprosto normálně, bez jakýchkoliv podivných věcí.

Jestli něco podivného je, tak je, že prostě venku bohužel antifa, levičácká antifa, bohužel se domáhala vstupu do budovy, kde se to odehrávalo.

To tam bylo za pozornost stojící. Ale takže jsem byl na jednom jejich kongresu a vyváděli mě zadníma dveřma, abych odjížděl zezadu.

Tohle tam je, ale to není vnitřek té AFD.

Tam nic takového extrémistického není.

A kdyby kdokoliv z pravice dělal takové věci, jako dělá levičácká antifa v Německu, tak už by byli dávno všichni ve vězení.

Ale tam má levice obrovskou výsadu.

>> Zkusím to ještě jinak. Očekáváte, že po těch volbách v Německu ta situace se nějak pootočí?

V Německu jako celku ne, ale může se stát, že ten výsledek povede k tomu, že to posune politiku a vůbec situaci v jedné zemi. Bude to impulsem pro volby v dalších zemích a bude to nepochybně pozitivním impulsem, který bude posilovat směřování k podobnému výsledku v dalších zemích. A jsou letos ještě dvoje další volby potom po těchto zářijových.

Tak já myslím, že ten posun evidentní bude.

>> Příští rok v naší zemi schodek státního rozpočtu vzroste. Paní ministryně říká, že zůstane pod 400 miliardami Kč, což asi má být úspěch. Nicméně překročí nějakou hranici 310 miliard. Začíná ta situace, pane prezidente, být prostě jednoduše vážná.

Dokud se tadyhleta vláda neodváží sahnout do rozpočtových výdajů, tak myslím, že nesplní základní úkol, pro který byla volena. To říkám jako naprosto rezolutně.

Eh, my jsme zmínili tu televizi a rozhlas.

Jo, já jsem úplně fascinován, když jsem dneska četl výroky šéf — tedy generálního ředitele České televize.

>> Generální ředitel Hynek Chudárek.

>> Ano. Generální ředitel České televize rozebíral, jaká se blíží hrůza na ně. A hlavní argument byl, že by se musela pozastavit rekonstrukce zpravodajského sálu nebo něčeho takového a že by se musela zastavit přesun brněnské redakce ze Židenic do Líšně, či jak si to říkám přesně.

>> Přesně, a ukončení laboratoří.

>> No ano. Ta myšlenka, že když nejsou peníze, tak se pozastaví investice takového typu, je přeci jediné možné řešení situace. Jestli to se ten generální ředitel té televize odváží říci nahlas, tak to znamená, že nikdy v té své funkci neměl být.

A vy jste v té radě, vy jste ho zvolili určitě, nebo co?

>> Já jsem byl u toho a dokonce včera jsem seděl celý den na té radě České televize, tak vím celkem dopodrobna, o čem mluvíte.

>> A je to.

Můžu vám říct, že jsem včera odjížděl po té radě. A tak se mi to zdálo celé úsměvné. Naštěstí, ale může být hůř.

No a teď já se ptám, jestli už o něco jde s tím deficitem.

>> Já myslím, že samozřejmě jde prostě, že žít nekonečně takhle na dluh a ten dluh pořád zvyšovat, to snad každé malé dítě ví, že to nepadá vůbec úvahou.

No, ale oni jim to pořád necháva úplně chladným.

>> Čím je, pane prezidente, ta hranice 400 miliard Kč? Čím ona je důležitá nebo magická?

>> Ale jednu věc je, co jsme si dali za nějaké sliby, nebo plány, nebo cíle, nebo hranice, ale já myslím, že to je všechno úplně na hlavu postavené.

Když Evropská unie — já myslím, že ještě než jsem začal jmenovat Evropská unie — tak to ještě bylo evropské společenství. Když vystřelilo tu myšlenku, tu masterskou smlouvu, a že maximálně dovolený představitelný deficit státního rozpočtu jsou 3 % HDP.

Když jsem to já jako ministr financí slyšel, tak jsem mávnul rukou a říkal jsem: „No, 3 % HDP, to přeci je tak nepředstavitelná suma. To nic takového se nám vůbec nemůže stát. K tomu se nemůžeme přiblížit."

Tak je to vlastně úplně jedno, ať si ať si tuhletu oni dohodu udělají, čertem. I když jako ekonom protestuju, ale myslel jsem, že se toho nemůžeme dožít, že bychom se přiblížili tyhle hranici.

Dovedu si představit přiblížení se takové hranici jako extrém, skutečné války, když tady budou padat bomby, nebo potopu světa. To si dovedu představit. Ale vždyť my žijeme v docela normálním světě.

Kromě toho, že pár týdnů nepršelo a v některých částech země je sucho, ale jinak všechno normálně funguje a lidi jezdí na prázdniny a masivně létají k teplým mořům, i když teplou vodu mají i tady u nás.

>> Je to průšvih, nebo to není průšvih, ten, že bude zase vyšší deficit?

>> Je to strašlivá chyba.

Ano.

>> No, pane prezidente, na závěr mám zásadní dotaz, protože věřte si, tyhle ostatní byli nezásadní, a teď bude zásadní.

>> Bude zásadní, protože se vám bude zdát maličký, ale já vím, proč ho pokládám. Je to čirá zkušenost, protože se na vás teď dívá spousta diváků v řádech stovek tisíc a budou psát emaily a budou říkat: „Co znamenala ta stužka, kterou měl Václav Klaus v klopě?"

Věřte mi, že mluvím ze zkušenosti.

>> Já vím, že tohle nepodceňuji. Já jsem si koupil tadyhle to někdy — před rokem — na severu v Itálii, když jsem jel ze švýcarského Lugána, a v takovém malém městečku jsem si ho koupil. A od té doby jsem to neobjevil a nehledal jsem, co by to mohlo znamenat.

>> Ne, cenovka to není zjevně.

>> Ne, cenovka to není. Já jsem se na to jednou zeptal jistého představitele tady ve studiu a on mi řekl: „Vy nevíte, co to znamená." A začal mi vyprávět, jak důležitá je ta stužka, co všechno znamená. A my jsme to v dalším pořadu divákům potom museli vysvětlit. To jsou důležité věci.

>> Tak to dejte na to odkaz, abych mi to bylo vysvětleno, co ta stužka znamená. Já vím, že teď se dáte do auta. My natáčíme ve čtvrtek 27. Máme teď 15:23 minut a může se to říci, kam jedete?

>> Hm.

>> Jedete do Vyššího Brodu.

>> Ano.

>> Co tam?

>> Klášter. Klášter Vyšší Brod. A tam se už několik let koná taková vážná konference, více méně s kláštery, neboli s církví spojená, kde jsem měl nějaký hlavní projev. A letos mě tam pozvali. Nicméně jejich letošní téma je: „Co je a co není katolická tradice."

Na to já samozřejmě nemám sebemenší povolání, abych k tomu něco zásadního řekl. Ale když naléhali, tak jsem řekl, že žádný projev s velkým P, ale takové úvodní pozdravení udělám.

No a samozřejmě jsem si pár stránek tomu napsal.

Zítra určitě budou na našich webech v němčině a dokonce i přeložené umělou inteligencí do češtiny na webu IVK.

>> Jsem rád, že jste přišel. Těším se na příště. Na shledanou.

>> Já taky.

Na shledanou, pane prezidente, díl 87. Naším hostem byl, jako vždycky, pan Václav Klaus.

Ah.