Petr Hampl: Umělá inteligence změní třídní boj. Kdo posílí a kdo ztratí moc?

My se těšíme.

[potlesk] Takže dobré odpoledny, dámy a pánové.

Eh, děkuju za pozvání.

Eh, já nejsem odborník na umělou inteligenci a z celého toho širokého spektra všech možných témat, která se otvírají, jsem si vybral jedno jediné, které pokládám jednak za zajímavé a jednak má blízko k tomu, čím se zabývám já.

A sice [odkašlání] do jaké míry můžeme čekat, že nástup umělé inteligence změní povahu občadního konfliktu v západních společnostech.

To je něco, o čem se mluví málo.

A já samozřejmě, když jsem se na tuhle přednášku chystal, tak jsem pověřil dvě různé umělé inteligence, aby strávily několik hodin tím, že budou hledat, co o tom bylo kdy napsáno.

Nic.

Ani jedna, ani druhá nenašla nic.

Všechny knihy, které mi označily jako relevantní a já souhlasím, že mnohé relevantní jsou — jak se to dotknu a popravdě stejně jsem je znal, takže v tomhle případě to není žádná bomba.

Byly napsány před rokem 2019.

To znamená, máme nějakou literaturu o dlouhodobých trendech, máme nějakou představu, co mohou dělat technologie, nemáme představu, co bude dělat umělá inteligence a nevidíme do budoucna.

Upozorňuji, že když narazíme na takhle složitý problém, úplně nový, velice komplexní, vnímáme, že je komplexní, je tam strašně moc neznámých — tak ten, já bych řekl, základní logický problém, kterého se můžeme dopustit na začátku, je, že začneme o té věci přemýšlet.

Říkáme si, jak to tedy asi bude — což je intuitivní, je to logické, ale je to špatně.

A je to špatně proto, že náš mozek v zásadě není evolučně vybaven na takové problémy.

Náš mozek je primárně vybaven na to, abychom se pohybovali někde ve volné přírodě, abychom dokázali velmi rychle identifikovat nebezpečí, abychom dokázali bleskově zareagovat.

Jo, ještě do průmyslové revoluce.

V zásadě každý člověk byl párkrát za život v situaci, kdy musel reagovat během několika vteřin, jinak o ten život přišel.

A v tom smyslu [odkašlání] přirozený výběr nebo evoluce, nebo jak to budu říkat, zařídil, že všichni jsme spíše potomci těch lidí, kteří reagovali rychle — to znamená na základě nějakého prvního dojmu — a kteří byli pesimisté, protože předpokládali tu nejhorší variantu.

Ti to přežili a jejich mozky máme.

A dnes podstě budeme často ten mozek používat úplně jinak a zjišťujeme, že to je obtížné.

A v tomhle případě to velice často vede k tomu, že člověk má nějaký předběžný názor.

Ten předběžný názor je samozřejmě většinou pesimistický.

Získá ho na základě nějakého dojmu nebo toho, že mu nějaký kamarád nebo někdo, koho si on hodně váží, něco někde naznačil — si to rychle domyslí, má ten první názor a teď už mozek jede, jede prostě jenom tak, že ty hodnoty hodnotí selektivně, jak vidí, a celý svět, všechno mu potvrzuje, že to tak je.

Teď samozřejmě ještě s kamarády nebo s nějakým svým okolím se o tom ujistí, ujasní si, že takhle to tady určitě musí být, a už jedou, mají v tom jasno a jsou úplně ztraceni.

Dámy a pánové, správný postup je ten, že když narazíme na takovou složitou záležitost, tak nejdřív bychom měli přemýšlet o tom, jaké myšlenkové postupy nás vůbec dovedou k tomu, že tomu problému porozumíme.

Vím, že to je nuda.

Vím, že to je zdržování, ale opravdu u těch hodně složitých věcí to jinak nejde.

Já to říkám proto, že jednak vím, že kdybych tady mezi vámi seděl, tak už bych tady pravděpodobně taky ten předběžný názor měl a už bych posuzoval toho zvěčníka, jestli s ním budu souhlasit.

A to jsou pak ti lidé, co za mnou chodí a říkají: Výborně, z 90 % jsem s vámi souhlasil.

Takže to je — nebo jste říkal jste to, co jsem si stejně myslel.

To jste skvělej člověk.

A [odkašlání] — ale je to přirozené.

Mají to všichni.

A druhá věc, na kterou upozorňuju — budu občas během toho povídání dělat takové vsuvky nebo odkazy na různé logické chyby nebo logické postupy, jak bychom o těch věcech měli přemýšlet — jo, protože to není nějaká nadlovačka času, to je naprosto zásadní, jo, protože to je nová věc, nevíme o tom, nemáme zkušenost, nevíme pořádně, o co se jedná, a tak dále.

Takže máme tu technologii, která dokáže nahradit nejen rutinní kancelářskou práci, ale takovou kancelářskou práci, která obsahuje i nějaké výrazné rozhodování a která byla, řekněme, donedávna pokládána za poměrně kreativní.

To je jedna vlastnost té technologie.

[odkašlání] Druhá vlastnost té technologie je to, že umí proměnit v rutinní činnosti právě to, co jsme pokládali za velmi kreativní a nenahraditelné.

Jo, o čem jsme si před 10 lety mysleli — v tomhle nemůžou nikdy stroje nahradit člověka.

V tom je člověk jedinečný.

A najednou vidíme, že tak úplně jedinečný není.

A já teď připomenu nebo vrátím se nějakých 100 let nazpátek — někdy do roku 1905.

Joňa Šužíková by to možná znala lépe — do těch betlemských oceláren, kde se tehdy říkal průmyslový psycholog Frederick Taylor přišel s tou koncepcí [odkašlání], že tam začal chodit mezi těmi dělníky, začal je pozorovat, měřit, jak kdo natáhne nohu, jestli ji dá trochu dopředu nebo ne, jak vysoko nebo nízko drží lopatu.

Eh, dělal si takové spoustu poznámek, obrázky, kde měl jednotlivé pohyby.

A na základě toho těm dělníkům rozfázoval vlastně pohyby — jak mají vzít lopatu, jak mají něco otevřít, jak se mají pootočit, kdy mají udělat krok dozadu, kdy ne.

To znamená, to, co ti dělníci — co bylo té doby vlastně jejich umění, ten fortel, že dokázali s tou ocelárnou, že ji obsluhovali — z toho udělal takovéhle mechanické věci.

Samozřejmě přineslo to obrovský nárůst produktivity, taky to přineslo velikou mocenskou změnu, protože najednou každý z těch dělníků je velmi snadno nahraditelný kýmkoliv jiným, koho prostě naučíte ty stejné pohyby.

Ale toho už bylo někdy před 100 lety.

Já to říkám proto, že já po celý svůj život — to znamená od těch, řekněme, 90. let, kdy jsem byl já svědkem nebo účastníkem nějakých zaměstnaneckých věcí — jsem byl také svědkem toho, jak různé záležitosti, které byly pokládány za kreativní — jsou vlastně, myslím, jako psychicky — jo, prostě lidi, co něco umí, něco sestavují, obchodují s něčím a tak dále — jak se tyhlety činnosti postupně proměňovaly v takové rutinní byrokratické věci, kde se vyplňují formuláře a kontroluje se, jestli ten člověk o tom přemýšlí správně.

A jestli když jdete za zákazníkem, tak už to najednou není o tom osobním kouzle, ale je to o tom, jestli máte popsán jeho pain, eh, jeho problém se správnými parametry.

A když to nemáte popsáno se správnými parametry, tak se nevyhovíte byrokratickému procesu a nesmíte mu udělat nabídku a tak dále.

A najednou z toho obchodníka — což byl takový charismatický člověk, který dokázal zlomit zákazníka — se stává nějaký, já bych řekl, předmět byrokratického procesu, kde mu krok po kroku eh nařizujete a přesně popisujete, co má dělat.

A tím se postupně celý svět byrokratizuje.

Pokaždé to zvýší efektivitu a pokaždé je to vlastně smutné, protože tak jako mizí ze světa kus nějakého umu a venkovského šarmu a něčeho takového.

Upozorňujme na knihy eh Simona. Jak se jmenoval? Eh Simon Baron Cohen.

Je to bratr toho slavného komika a ten jeho bratr je mozkový vědec, nebo se říká neurovědec. Píše knihy o všem možném. A ty knihy jsou skvělé a jedna z jeho knih je také o lidské kreativitě. Řekl bych spíše o mužské kreativitě, takové té technické kreativitě, vynalézání a jo, prostě nové přírodní objevy a přírodovědné objevy a tak dále.

A on tam popisuje, co se děje v mozku a v podstatě ukazuje, že to je nějaký celkem rutinní proces, co se v tom mozku děje. Jo, jako dokáže to opravdu rozpsat na jednotlivé kroky.

A tam si uvědomujíte tu hrůznost — nebo hrůznost, možná pro někoho výhodu — že i taková záležitost, tedy pokud se dá popsat, rozebrat na jednotlivé kroky, tak je totiž taky algoritmizovatelná a tudíž ji taky můžete nacpat do nějakého počítače, který to dělá miliardakrát rychleji.

A já musím říct, že jsem třeba o té kreativitě od té doby načetl hodně a musím říct, že má pravdu. To znamená, že i mnoho — nechci říct, že všechno, všechno zdaleka ne, aspoň zatím ne — ale i mnoho z toho, co jsme opravdu pokládali za nenahraditelné, tak najednou úplně nenahraditelné není.

Jo a možná všichni to známe, když s tím pracujete. Vymyslím osm možností, které mohou... a tak dále. A některé nástroje, když je zaúkoleme správně, tak opravdu ty možnosti jsou silné a říkáme: "No, to by mě nenapadlo a je to tak. To by mě taky nenapadlo a je to tak. Jako by vedle mě seděl nějaký silný člověk."

Takže tohle samozřejmě může úplně změnit svět, způsob práce a tak dále.

A teď je samozřejmě mnoho nejasností.

Jednou z těch nejistot je podle mě taková možnost, o které teď nevím, jak je pravděpodobná, ale která zcela jistě existuje. A tou je, že z nástupu umělé inteligence budou spíše těžit malé firmy a jednotlivci než korporace.

A řeknu vám, proč.

Já sám dneska si platím dvě různé umělé inteligence. Platím za ně tuším nějakých 1500, 1600 Kč měsíčně a opravdu si žiju, jako bych měl celý tým asistentů, kteří mi celé dny prohledávají různé zdroje, dělám s nimi rešerše a jo, a prostě dělají výpočty, které se mi nechce dělat, a dělají mi grafy a shání mi věci, které já bych prostě nedokázal sehnat, nebo bych po těch knihovnách chodil hodiny a hodiny.

Opravdu mě to neskutečně posunulo v efektivitě.

Dokonce tam jsou nějaké moduly, kdy mi můžu říct, já tomu nerozumím, nauč mě to. A on se mnou stráví dvě hodiny denně a učí mě to a pak mi prostě dá — je to opravdu pro mě neskutečný nárůst.

Eh, máme tady otázku korporací a řeknu vám, proč tohle vidím jako problematické. Když ty korporace mají více peněz a mohou si dovolit silnější nástroje.

A je to proto, že velká část toho, co se v korporacích odehrává, jsou naprosto nesmyslné byrokratické procesy — posílání dokumentů, které vlastně nemají žádný vliv nebo žádný dopad na skutečný výstup, na to, jak ta firma se chová flexibilně nebo neflexibilně.

Teď koluje po sociálních sítích takový vtip, kde někdo má na papíře tři body a říká: "Já nemůžu poslat jenom tři body. GPT Chat, udělej z toho 15 stránový dokument." A pak tam někdo jiný, kdo dostává 15 stránový dokument a říká: "Já to nechci číst celé. GPT, udělej mi z toho nějaké základní tři body."

Což je vtip, ale ono to není tak daleko od reality.

Já v tomhle doporučuji velmi články svého kolegy z Jungmanky Štěpana Čábelky, který se živí tím, že v jedné z těch korporací vede takové oddělení, které posuzuje různé umělé inteligence a nasazuje je. A on tam nepíše o té své organizaci — to nemůže — ale píše o zkušenostech obecně.

A ukazuje tam ty případy, kdy nasazení těch, často hodně umělých, zároveň v podstatě paralyzuje organizaci, protože přináší nové dokumenty, nevěřitelnou složitost, nové schvalovací kroky. A ukazuje, jak relativně často to vede k tomu, že ty organizace ztrácí schopnost obsloužit zákazníka, odeslat balík a takové ty základní věci, které dělaly předtím.

To znamená, ono to v tomhle prostě nemusí nutně vést k nějaké vyšší efektivitě. Může to vést jenom k zásložitění.

A já připomenu případ, který v životě starší z vás — včetně mě vlastně už trochu znají — a je to nasazování počítačů do podníku. Jo, vemte si, v těch velkých organizacích, jak obrovskou složitost to přineslo. Kolik nových procesů, nových kroků, nových schvalovacích kol. Kolik obrovských zmatků to přineslo.

A připomenu ten příklad z bankovnictví, který je asi nejvýraznější.

Kdybyste viděli fotografie banky z roku řekněme 1900, tak tam uvidíte sály, ve kterých jsou stovky písařek na stroji. Stovky, opravdu.

A logicky se tedy předpokládalo, že jestliže přijdou jednou počítače, tak ta banka bude mít nějaký nepatrný zlomek zaměstnanců.

V roce 2000 statisticky banka potřebovala k obsloužení jednoho zákazníka nebo tisíc zákazníků stejný počet zaměstnanců jako v roce 1900.

To znamená, celý ten nárůst efektivity — který je opravdu neuvěřitelný, jo, když prostě přecházíme od psacích strojů k počítačům a velkým počítačům a automatizaci a tak dále — celý šel na zesložitění.

Takže my dnes nemůžeme vyloučit, že umělá inteligence v mnoha korporacích nakonec bude nasazena stejným způsobem. My to nevíme, ale je to varianta, která je možná.

Eh, a to máme takový záběr jako střední management a ty různé běžné procesy.

A teď si vemte vrcholový management. Co dělá vrcholového manažera vrcholovým manažerem? Co mu umožnilo obsadit to místo a co ho na tom místě drží?

No, přední schopnost si to místo udržet. Není to schopnost zpracovat nějaký... nevím co, naplánovat něco technického. Není to schopnost něco vytvořit, jo. Není to schopnost ani zorganizovat nějakých pár chlapů, kteří něco dělají. Dokonce to nejsou ani programátorské schopnosti.

Je to schopnost rozumět té organizaci, pochopit, co ta organizace chce, kteří lidé tam jsou mocní a dělat to lépe než ostatní. A když ho nebude, tak za zadkem má desítky konkurentů, kteří ho nahradí.

Takže otázka zní: Co se stane, když tihle lidé dostanou umělou inteligenci?

No, pravděpodobně jim bude radit, jak lépe bojovat s kolegy v managementu nebo nepřáteli v managementu. Ale že by ta organizace začala být nějak dramaticky lépe řízená? Možná, že ano, my nevidíme do budoucna, ale rozhodně to není budoucnost, která by byla nutná.

Je naprosto dobře představitelné, že ty celé molochy zůstanou — navzdory tomu, že budou utrácet naprosto neskutečné peníze z umělé inteligence — zůstanou v podobném stavu jako dnes. A že mezitím možná občas se tam někomu podaří to dobře využít a že to budou jednotlivé případy.

Pokud to takhle je a říkám, pokud, protože je to jeden ze scénářů, tak z toho vyplývá docela podstatný bod, a sice, že ohroženi budou spíše ti, kdo dělají reálnou práci, než ti, kdo jsou na manažerských pozicích na těch vyšších manažerských pozicích, jo?

Prostě programátora můžete nahradit, protože ten opravdu musí naprogramovat něco, co funguje. Tak můžete místo místnosti programátorů tam dát nebo místo pěti programátorů dáme místo jednoho vybaveného umělou inteligencí. Ale podniková kultura, podnikové procesy, schválovací procesy, ISO a compliance — tam už je to obtížnější a vůbec není jisté, že tam na to dojde.

Což je paradoxní: čím jste užitečnější, tím víc je vaše pozice ohrožena.

Mimochodem, první studie, které na tenhle téma máme, se zdá, že to potvrzují — že v souvislosti s nasazováním umělé inteligence přibývá pozic vrcholových manažerů a zvyšují se platy vrcholových manažerů, což by to mohlo dávat za pravdu.

Tím se dostáváme k tomu, že obecně informace, které zatím o výsledcích nasazování umělé inteligence máme, jsou naprosto rozporné. A já myslím, že vy jste to taky už zaregistrovali v tisku.

Sice na jedné straně máme svědectví — a těch svědectví je spousta — kde lidé říkají: „Tohle už mi dělá umělá inteligence, na tohle už nepotřebuju juniora." Tady prostě nahradíme ty lidi. A tahleta svědectví jsou masivní — bych řekl, že jsou stovky v zásadě ze všech oborů, kde se řeší administrativní rozhodování.

Na druhou stranu máme statistiky a vidíme, že neubývá právníků, neubývá programátorů, neubývá kreativních profesionálů v agenturách.

Zatím. To znamená, zatím máme ta svědectví — já bych řekl — nekompatibilní. A nevíme, který scénář převáží nebo kde převáží. Protože dobře představitelný scénář je ten, že v některých organizacích se stane to a v jiných něco jiného.

A teď se pojďme podívat na třídní konflikty a na to, co nám tohle může udělat třídním konfliktům.

Omlouvám se. Tak metodická vsuvka.

Obecně, když odhadujeme — nebo ještě jinak — představte si situaci, že stavíte dům nebo chcete stavět dům a máte odhadnout, kolik to bude stát, rozpočet na tu stavbu. Tak teď máte dvě možnosti.

Jedna možnost je, že řeknete: základy budou stát tolik, hrubá stavba tolik, okna tolik, krovy tolik. Pak tam dáte nějakou rezervu, sečtete to a víte, kolik to bude stát.

Ovšem můžete postupovat úplně jinou metodou. Můžete obejít lidi v okolí, kteří mají podobně velký dům postavený v poslední době, a zeptat se, kolik ten dům stál. Zjistíte, že když na to půjdete takhle — že se budete ptát těch lidí, kteří už mají hotové domy — že ten rozpočet bude řekněme dvojnásobný.

A tohle je pravidlo: rozdíl mezi pohledem zvenku a zevnitř. Za druhé, pohled zvenku je vždycky pesimističtější. A za třetí, pohled zvenku je statisticky pravděpodobněji správný — v drtivé většině případů se prosadí ten pesimistický odhad, jo?

To znamená, když máte nějaký projekt — víte, kolik roků to bude — uděláte plán, co musíte udělat, kolik dnů to zabere, dáte tam nějakou rezervu a máte polovinu dnů, než když se někoho zeptáte, kolik mu ten jiný podobný projekt trval.

Nebo jiný takový příklad. Máte novou politickou stranu. Teď vidíte, jak jsou ti lidé nadšení. Vidíte, jak mají skvělý program — jak prostě mají plné stavy. Teď jste s nimi a říkáte si: „Tohle, tohle, tohle musí vyjít."

A kdyby přišel někdo zvenku, kdo tomu věnuje celých 20 vteřin a řekne: „Hmm, nová politická strana, tak to už teď vím, jak to dopadne" — tak nejspíš bude mít pravdu ten člověk z venku.

Statisticky vzato, to končí tak, jak to předvídají skeptici — ti skeptici z venku — což je jeden z důvodů, proč — a to zase statisticky víme — odhady expertů, co se týče budoucího vývoje, jsou dramaticky, dramaticky horší než odhady laiků.

Když a to se týká jakéhokoliv oboru, včetně vývoje válek a ekonomických věcí a tak dále — když půjdeme na ulici a zeptáme se nějakých pár lidí, jak si myslí, že něco dopadne, tak budou pravděpodobně mít lepší odhad než experti.

Ono to samozřejmě nemusí vadit. Tohle může být inspirující. Philip Tetlock — to je psycholog, který se zabývá prognózováním — se svými studenty udělal takový experiment, nebo studii. Hledal v americké televizi porady, ve kterých vystupovali nějací ekonomové, kteří něco předpověděli.

Pak se podíval, jestli se ta předpověď splnila. A potom se podíval, jestli ti ekonomové byli zváni znova. A našel tam opravdu silnou korelaci: čím méně se někdo trefuje, tím má vyšší šanci, že bude pozván znova.

Naprosto totálně to funguje. A to jsme zase tam.

Takže když chcete vidět hodně chyb — protože pak — což zase ukazuje, že ten pohled zevnitř je méně spolehlivý. Oni tam budou hrát i další role. Prostě když nějaký přijde — nějaký Tomáš Sedláček nebo já nevím kdo — tak on to umí říct tak hezky, vypadá přesvědčivě, je zábavný. Což může být tím důvodem, že ho zvou znova. A ne proto, že by někdo kontroloval, jestli se nějaký ukazatel naplnil.

Takže tohle je podstatná věc. A mám za to, že i když tady přemýšlíme o vývoji kolem umělé inteligence, bychom tuhle zásadu měli aplikovat. To znamená spíše hledat podobné situace v podnikovém životě, v dějinách, ve společnosti, než se soustředit na příjem na tu technologii. Protože to ji máme prostě plné oči. Jsme tím zaslepeni.

Druhá věc: když mluvím o třídních konfliktech, tak je dobré si k tomu uvědomovat, že to je především přemýšlení o společenském pohybu, jo?

Připomínám, že jsou takové — řekněme — dva proudy v sociologii. Jednomu z nich se říká sociologie konfliktu. Já myslím, že úplně typickým představitelem u nás je Jan Keller. A tam nejde o to, že by ti lidé se soustředili na nespravedlnosti, konflikty, rvačky a boje. Tam jde o to, že oni se snaží pochopit, jak se společnost mění a jak se bude měnit.

A jestliže tedy chcete vědět, jak se bude společnost měnit, tak ideální je vědět, kdo jsou ti klíčoví hráči, jaké jsou jejich zájmy, jo? Kdo je zrovna silnější, kdo je slabší. A podle toho tedy odhadovat ten budoucí společenský pohyb.

Takže když tady mluvíme o třídním konfliktu, není to o tom, abychom se tak dojímali, že někdo správy vyhrál nebo ne. Ale abychom odhadli, jakým směrem se budou hýbat západní společnosti.

Třetí podstatná věc: v třídních konfliktech vždy proti sobě stojí aliance. To znamená, ono to není tak, že celá společnost je přesně rozdělená podle své profese nebo podle své třídy příslušnosti.

Je to tak, že ve společnosti jsou nějaké skupiny, nějací lidé nebo nějaké vrstvy, nějací lidé se do toho konfliktu neúčastní vůbec, nějací lidé jsou do toho různě zapojeni a ta společnost je mnohem členitější, než to vypadá na první pohled.

Jo, když si vezmeme dobře 19. století, jasně, konflikt mezi továrníky a dělníky nebo mezi buržuazií a proletariátem, tak je dobré si uvědomovat, že v té společnosti byla spousta dalších skupin. Byli tam drobní podnikatelé, byli tam státní zaměstnanci, byli tam zemědělci, byli tam velcí zemědělci, byla tam ještě ta stará šlechta.

Jo, a fakticky v každém takovém konfliktu se skládaly různé aliance těch, kdo měli zájemné o onom pohybu. A druhá věc samozřejmě, že do toho se ještě promítaly různé vnější konflikty. Já nevím, konflikt mezi katolickými dělníky a marxistickými dělníky třeba, kteří v něčem měli stejnou představu o změnách, ale v něčem samozřejmě jinou.

Ale co je podstatné, když mluvíme o těch aliancích, že ono nemusí dojít k tomu, že erozi celá nějaká veliká skupina nebo veliký hráč v tom společenském konfliktu. Ono se může stát, že to postihne nějakého menšího hráče a že se díky tomu rozpadne nějaká aliance, někdo oslabí, někdo posílí a ten společenský směr pohybu se posune jinam.

Čtvrtá podstatná věc, dámy a pánové, ve společnosti, a ono i v mezinárodních věcech, ale co u nás působí ve společnosti, nakonec vždycky rozhoduje hrubá síla, vždycky rozhoduje schopnost jedněch být silnější než ti druzí a vnutit jim svou vůli. To, že existují nějaké ideologie, ve kterých je to zabaleno, a nějaké představy – to je dobré, to funguje, ale funguje to jenom tak dlouho, dokud je tam ta reálná síla. Jak reálná síla zmizí, začíná se to drobit.

A já, protože je to třeba taková iluze, já to slyším často, že česká církev prý přesvědčovala, jak to říct, jako obyčejné lidi a poslouchali panstvo a to, že bylo podstatou stavy jako křesťanství a tak dále. Asi jste se s tím všichni setkali. A já tady nechci hodnotit středověkou církev, ale upozorňuji, že reálně středověk přece vypadal tak, že při každé příležitosti, kdy to bylo možné, vypukly spory – ale při každé. Takže pokud tedy někdo lidem říkal, že mají poslouchat, tak to zjevně nefungovalo, protože pokaždé vypukla spora a pokaždé je to zajímavé, když se podíváme za ty celé dějiny. Pokaždé ta spora byla brutálně potlačená. Nevíme z dějin ani o jednom případě, že by selské povstání zvítězilo.

Jo, když se vezmeme třeba česká husitská hnutí, to rozhodně není selské povstání. To je povstání nebo válka vojenských profesionálů, drobné šlechty. Ano. A taky lidu, ale není to prostě jako skutečně lidové.

A tím se dostáváme k Hampovu železnému zákonu dějin. Silnější vždy poroučí slabším, chytřejší hloupějším, organizovaní méně organizovaným, systematičtější méně systematickým a tak dále. Dámy a pánové, je to ve schopnostech. Jo, samozřejmě rozhodují majetek, ale jestliže jedna strana je dramaticky schopnější než ta druhá, tak si ty majetek prostě vezme. Rozhodují předpisy a zákony a jestliže jedna strana je silnější než ta druhá, tak se ty zákony prostě nebudou dodržovat nebo si je ohne nebo něco jiného. Opravdu rozhoduje síla a rozhodují ti, kdo jsou silnější.

A ono na čem je to vidět zase, když se vrátíme z té středověké společnosti, já dávám proto, protože na tu dlouhou vzdálenost jsou ty věci takové jasnější. To, na čem ta společnost stála, byla to, že jedině byl odvěk cvičení ve válečnictví, byli k tomu vychováni, věděli, jak se chovat, věděli, jak sřídit svůj oddíl, uměli zacházet s tím mečem nebo něčeho jiného a trávili v podstatě celé dny bojovým výcvikem. A proti nim stáli ti, kdo nikdy nedostali takový výcvik a neměli vlastně – takže když došlo k tomu střetu, neměli nikdy šanci se postavit.

To znamená, já bych řekl, to tedy postavení se přeměňuje ve schopnosti – jo – toho ta parta využije ve větší schopnosti a těch větších schopností pak zase v to, že si drží svoje postavení. Takový kruh. Pokud a nedělejme si iluzi, tak je to i otázka 19. století. Tak je to otázka naší současnosti. Pokud ztratí tuhle schopnost přeměňovat svoje postavení v lepší schopnosti, než má ta protistrana, tak se neudrží dlouho.

A poslední bod, který je dle mého soudu velmi podstatný, jsou změny. Nebo ještě jinak: když přijde změna, tak většinou ten, kdo je silnější, ta strana, která je silnější, tak ten změny využije ve svůj prospěch. Jo, přijde epidemie, využije toho; přijdou nějaké lockdowny, využije toho jedna parta, vydělá na tom. Skončí lockdowny, vydělá na tom ta stejná parta. Jo, začne válka, vydělá na tom ta stejná parta. Jestli válka skončí, věřte mi, že na tom zase vydělá ta stejná parta, protože oni jsou prostě silnější.

A nicméně jsou změny v dějinách, které podkopávají moc některé skupiny. Typicky to jsou technologické změny, jo? Najednou se zvýší efektivita zemědělství tak, že najednou prostě nepotřebujete už tolik půdy, půda stratí hodnotu. Jo, a opravdu to znamená, že nějaká skupina je oslabená a nedokáže to ničím nahradit. Nebo nějaká technologická změna, která znamená, že už nepotřebujete ty rytíře s těmi brněními a těžkými meči. No, a nějaká skupina prostě oslabena. Samozřejmě jiné mocné skupiny toho dokážou využít ve svůj prospěch, ale tahle skupina prostě mizí nebo se z ní stává slabší skupina nebo se musí naučit chovat se nějak jinak.

Tak a teď první věc, která z toho vyplývá: pokud opravdu dojde k tomu, že nasazení umělé inteligence nahradí nebo sníží nebo jako zhorší postavení některých skupin a zvláště v korporacích těch, kteří opravdu dělají nějakou reálnou práci, pak to také znamená, že to sníží sílu těch politických projektů, které se o tyto lidi opírají. To jsme vlastně zažili s dělnickou třídou, která se z takového hegemona stala okrajovou záležitostí. A připomínám, že takovou typickou stranou v Evropě, která se o tyto nižší byrokraty opírá, jsou u nás piráti a v jiných evropských zemích zelení. Jo, to je prostě něco, čemu se pravděpodobně nedá vyhnout. Nebo ty strany se mohou najít jiné publikum, mohou se organizovat jinak, ale to, že strany – čili řeknu strany ajťáků – jo, což často tyto strany jsou takové ty hodně progresivistické – ty budou mít problém.

Další věc, která s tím souvisí: takový ten nekritický – já bych řekl ten nekritický, to nekritické nadšení pro ultraliberální uspořádání – to vždy statisticky souvisí s lidmi, kteří se cítí hodně silní na trhu a kteří jsou hodně úspěšní.

A všimněte si třeba u nás strana svobodných, to byla strana programátorů, protože programátor měl v posledních 20 letech tak silnou pozici, že mohl cokoliv – bá se ho i banky a když ho náhodou z jedné banky vyhodili, šel do druhé a tam ještě větší plat.

Tohle může zmizet a možná to zmizí.

To znamená, můžeme čekat určitě oslabení současných progresivistických projektů. Nechci říkat, že tím zmizí progresivismus, ale těch konkrétních projektů, které známe. A můžeme čekat, že to oslabí takové to protrženínadšení – nemyslím těch profesionálních ekonomů, tam to zůstane – ale toho grassroootu, těch běžných příznivců toho, těch takových běžných fanoušků svobodných a tak.

A teď pojďme ještě trochu do dějin.

Když se podíváme na předchozí evropské dějiny, tak si určitě všimneme těch staletí, kdy chudina v zásadě neznamenala nic. A pak tady máme 19. století, kdy najednou na scéně dělnická třída, která sice – i když jako nevyhrála žádnou revoluci, nezmocnila se někdy dlouhodobě moci – tak byla klíčovým hráčem. Já bych řekl jedním z hegemonů v diskuzi o tom, jakým způsobem se budou vyvíjet společnosti v 19. století. Každý na ní musel brát ohled, ať mu to bylo sympatické nebo ne.

Co se mezitím stalo?

Jedna věc: do dělnické třídy spadly elementy, či řekněme sociální vrstvy, které v předchozích stoletích nepatřili k chudině. Prostě řemníci, tovariši, drobní statkáři – to znamená lidé, kteří svými schopnostmi byli výrazně vyšší. To znamená, zvyšuje to schopnosti.