Politika kazí atmosféru a pro lidi nedělá nic dobrého | Zdena Candy Klapka 🇨🇿 Umělecká zahrada

Srdeče vás zdravíme tady ve vysílání Inovace republiky a jsem moc rád, že se setkáváme s paní Zdenou, ale taky s paní Sindy Klapka.

Vy jste žila část života vlastně tady, pak ve Spojených státech, teď zase v Čechách.

Dobrý den.

>> Dobrý den.

Těší mě, a děkuju, že můžu vlastně i zaznamenat váš příběh.

Tak se možná zeptám asi rovnou, protože vy se věnujete hudbě, píšete knížky, zároveň učíte.

No, tak se zeptám vlastně na váš příběh — co vás přivedlo do Spojených států a ten odchod, emigraci.

No, dobře. Ještě bych uvedla na pravou míru to, že já pořád žiju tady i tam. Cestuju, protože když jste někde 40 let, tak vám to pak najednou chybí a to srdíčko je tady, takže potřebuju obě ty strany a mám pocit, že jsem jak rozpůlené jablko.

Takže tak.

No, proč, když se správně rozřízne, tak je tam ta hvězdička.

>> Jo, to jo, to dělám na každý Vánoce.

[smích]

No, tak s tou emigrací, já jsem vyrůstala ve velice konzervativní rodině a moji rodiče byli velmi přísní a dávali velký důraz na kvalitu hudebního vzdělání. Dostala jsem se na konzervatoř, kde jsem studovala klavír, operní zpěv a komedii.

A to byla velká chyba, protože vlastně jsem byla akceptovaná na všechny ty tři oddělení a bylo toho moc, takže jsem vůbec nic nedělala pořádně. Nebyl na to čas.

No a potom, protože jak jsem řekla, moji rodiče byli velmi konzervativní a já jsem byla rebel, tak jsme v roce 1980 vlastně emigrovali s manželem do Spojených států. Nejprve do západního Německa — to bylo ilegální. My jsme nemohli legálně odjet v té době.

Odcestovali jsme do západního Německa, kde jsme bohužel museli zůstat 18 měsíců. Bylo to nepříjemné, protože v té době zrovna se měnila politika ve Spojených státech a pan prezident Regan zarazil příjem nových emigrantů.

Ale my jsme dostali stipendium na Berkley College of Music v Bostonu a tudíž jsme měli šanci se tam dostat a nakonec se to povedlo. Asi ze 360 rodin v Mnichově, kde jsme zůstali, nás přijala Amerika a přijeli jsme tam.

Došli jsme na Berkley College of Music a tam nám nabídli, že až si vylepšíme angličtinu, bychom tam mohli učit.

No a to byl vlastně takový začátek toho, kdy jsme zjistili, že to není tak jednoduché v těch Spojených státech a že vlastně ty podmínky tam jsou daleko méně svobody, než jsme si představovali.

Takže jsme nakonec tu nabídku nevzali a začali jsme sami hrát. Dali jsme dohromady kapelu a začali jsme sami hrát.

Proto jsme vlastně emigrovali, protože tady se nám děly věci, s kterými jsme nesouhlasili. Mohli jsme natáčet hudbu, což jsme udělali. Natočili jsme pro Supraphon několik desek, ale nesměli jsme živě hrát, protože jsme nebyli politicky angažovaní.

Člověk měl v té době tři možnosti: buď se stát jedním z komunistů, z bolševiků, nebo emigrovat, nebo trpět celý život tím, že bude bojovat a zničit si tím život, jako to udělalo spoustu velmi charakterních lidí, kteří tady zůstali a bojovali, ale vlastně neměli léta možnost dělat svou profesi.

Takže jsme se rozhodli, že tu šanci toho stipendia Berkley of Music vezmeme a za krátko to bylo tak, že jsme už hráli sami se svou kapelou a získávali zkušenosti. To jsme dělali několik let. Jezdili jsme po amerických klubech. Já jsem zpívala anglicky. Vůbec jsem nevěděla, o čem, protože jsem anglicky neuměla a jenom foneticky jsem se vlastně ty texty naučila.

A co jste hráli za styl?

Omlouvám se, že hráli jsme převzatý materiál a já právě proto, že jsem vystudovala tu operu tady u paní profesorky Dvořákové na státní hudební konzervatoři, tak jsem si tam ten hlas úplně zničila, protože jsem řvala ty písničky Tiny Turner a všech těchletěch úžasných zpěvaček. Musela jsem si tím pádem ten hlas nějakým způsobem spravit.

A k tomu mi pomohlo to, že jsem chodila k paní docentce Sedláčkové na konzervatoři, která nás učila foniatrii, takže nás naučila všechny ty věci, co vlastně s tím hlasem dělat, aby fungoval, aby byl dobrý.

A potom těmi zkušenostmi jsem si tam vypěstovala takovej svůj vlastní styl, že jsem mohla zpívat oběma způsoby — jak tím klasickým, tak tím barovým nebo klubovým.

No, takže takhle to bylo.

>> Jaký a děkuju moc za přiblížení vlastně těch začátků a vůbec toho odchodu do Spojených států, ale vlastně to bylo pak pár let do toho, že se přiblížilo rok 89.

Mm.

>> To by mě zajímalo — ten pohled, ten nadhled takhle, když už jste byli za berlínskou zdí, když jste byli dokonce za oceánem a sledovali jste vlastně, co se děje. Že údajně mrtvý student, který nakonec mrtvý nebyl, ale probudil to takzvanou sametovou revoluci. Jak jste to sledovali takhle na dálku?

Sledovali jsme to a já jsem v té době měla takové nutkání se vrátit, když se to tady změnilo, protože když jsme emigrovali, tak nás vůbec nenapadlo, že by eventuálně ta zeď mohla padnout a že by se mohlo něco takovýho stát.

Ale můj manžel tehdy to nechtěl, protože už jsme byli příliš v těch Spojených státech, jako by zabezpečeni. Měli jsme sice těžkou práci a pracovali jsme strašně moc, ale dařilo se nám, takže on nechtěl.

No a já jsem se pak přizpůsobila. Nechtěla jsem taky, ale to srdíčko pořád bylo tady, protože to byl vlastně takový důvod, proč jsem se dostala sem do té zahrady.

Já jsem se narodila tady na Vyšehradě a hned vedle umělecké zahrady a galerie v Čiklově ulici bydlela moje babička s dědou a v Krokové ulici jsem bydlela já s rodiči. Tohle celé tady to místo bylo moje dětství.

Takže když jsem přišla na Silvestra zcela náhodou ke hlavnímu vchodu do zahrady a ten vchod byl otevřený, tak jsem šla dovnitř. Potkala jsem tady pana Petera, zahradníka, a začala jsem se vyptávat. On mi dal vizitku pana Haluzu.

>> To tady najdete rozhovor o jeho příběhu a o tom, jak obnovil uměleckou zahradu tady v Praze v rámci série Laboratoř myšlenek.

Tak to jenom dotýkám, abych odkázal na jeho příběh.

>> Ano, ano.

A tak jsem byla tak strašně z toho nadšená, že se tady něco děje a že vlastně se vracím do dětství. No a teď jsem strašně za to vděčná a vypadá to, že od května tady začnu dělat svoje semináře, svoje přednášky a začnu tady učit.

>> Úžasné.

Tak se zeptám ještě na vaše dětství tady. Jak ta zahrada vypadala? Co se tady dělo, nebo jak jste to použili?

>> Zahrada. Eh, tady původně byly Trnkovy ateliéry a na tu zahradu mám špatnou vzpomínku, protože my jsme měli kocourka, který byl strašně chytrý a uměl spoustu triků. Choval se spíš jako pejsek, než jako kocour, a oni nám ho odloudili, protože ho pak používali do nějakých filmů.

Ale jo, hrála jsem si na té zahradě, která přímo s tím sousedí, protože moje babička s dědou měli byt, který měl okna do té zahrady, takže my jsme tam skákali z okna. S dětmi jsme si tam hráli a bylo to báječné.

No a celá ta historie toho vlastně byla velmi podobná historii pana Haluzy.

Můj dědeček přišel z Vídně, byl Rakušák, byl Žid a moje babička byla katolička. Měli spolu děti. Děda měl tehdy v plánu odejít do Ruska, protože byl zlatý šperkař a chtěl se tam učit, chtěl se více dozvědět o šperkařství.

No, ale bohužel tam nikdy nedošel, protože se tady zamiloval, vzal si babičku a už zůstal v Praze.

Takže to bylo dětství tady. Do dneška mám tady spoustu bývalých spolužáků a sousedů, s kterými jsme vyrůstali a skákali na chodníku panáka a přes švihadlo a prostě všechno, všechno si to člověk vrátí z mládí.

>> A vy jste věděli, že tady vznikají později slavné pohádky? Jako jste o tom věděli?

To jsme věděli, ale bohužel my jsme ten obsah, co se tady dělo, příliš nesledovali, protože jsme měli strašně moc práce.

Když jsme založili tu kapelu, tak jsme jezdili, pracovali jsme, dělali jsme všechny možné různé další práce k tomu, takže čas moc nebyl. Práce bylo mnoho a nálada na to sledovat něco, co se nás vlastně úplně přestalo týkat, nebyla.

Takže jsme zaostali.

Já jsem, když jsem potom po letech začala jezdit zpátky, tak jsem zjistila, jak se tady všechno strašně moc změnilo a jak neznám spoustu velmi slavných a báječných lidí.

A vzhledem k tomu, že já nejsem člověk, který se dívá příliš na televizi, skoro vlastně vůbec ne a spíš něco tvořím a dělám.

>> No to jste svobodná, to jste velkou inspirací pro mnoho lidí dalších.

No a dokonce nemám ani zájem a nemám žádné kontakty na internetu, žádná sociální média nepeštuju. Studentka moje si teď tady mi vlastně založila Facebook, na který nechodím, ale snažím se spíš pracovat a dělat to, co si myslím, že jsem se v životě naučila, abych to mohla předat dál.

Já se možná přece jenom zeptám na tu stáž po Spojených státech. Když jste začali takhle od píky, říkali jste, dařilo se nám. Jaké byly reactions třeba na to, že se teprve učíte anglicky nebo že jste z Československa? Nějakou vzpomínku, ať už s krajany nebo s Američany.

Asi toho je víc, že?

>> To bylo hodně zajímavý. Lidi v Americe nás překvapili tím, že co se týče znalosti Evropy, tu moc nemají. Pořád se nás ptali: "No a vy jste co? Vy jste kus Ruska, že jo, nebo jste z Jugoslávie?" A můj manžel to tehdy hrozně rozčiloval, říkal: "Ne, já jsem švédský indián." A když jsme začali hrát s tou kapelou, tak já, jak říkám, anglicky jsem neuměla vůbec, takže jsem se všechny ty texty učila foneticky.

Přeložila jsem si je a učila jsem se je tak, jak ty zpěvačky nebo zpěváci, kteří to zpívali v originálu, jak to dělali.

No a stávaly se takové věci, že jsme byli třeba na koncertě, hráli jsme a první, co bylo úplně jiné, bylo, že jsme začali hrát a ten sál byl pro 200, 300 lidí a na konci toho sálu byl veliký televizor, velké plátno a tam běžel baseball.

A my jsme byli na druhé straně sálu, kde bylo jeviště, kde jsme stáli, hráli a zpívali a pod námi na parketu tancovali lidi a někteří se dívali na ten baseball, někteří se nás poslouchali. Když jsme měli pauzu – my jsme obvykle hráli od sedmi, od sedmi třiceti do jedné do rána, hráli jsme několik setů – když jsme měli pauzu, tak za námi chodili lidi a objednávali si písničky.

A já jsem nevěděla, co jim mám říct, protože jsem jim nerozuměla. Bylo to legrační, protože se divili, že tedy zpívám a nemám akcent, ale přitom jim nerozumím. Já jsem jenom odposlouchávala ty písničky. To byla první věc, která byla úplně jiná.

Já jsem byla zvyklá v Semaforu – byla jsem u Jiřího Suchého sedm let v Semaforu, než jsme migrovali. Zpívala jsem s Mahagonem a s CK vokálem. To bylo všechno koncerty, které byly koncerty. Nebylo to, že bychom zpívali pro lidi k tanci nebo že by se někdo díval na sportovní utkání.

A tak to nám bylo něco úplně jiného. A také bylo jiné, jak ty lidi. Z toho jsem byla strašně překvapená, jak vlastně ti lidé tam žili, jak se oblékali a jaké měli zvyky.

Potom, když mě potom přijela navštívit moje maminka, tak běhala s fotografickým aparátem a všechny ty lidi si fotografovala, protože nikdy v životě neviděla tančící pár – velmi robustní ženu v lehkých letních šatech, muže v pruhovaných kalhotách a puntíkované košili velmi štíhlého.

A tak si je všechny fotila a říkala: "Holka, takhle kdyby šli po Praze, tak je zavřou." Takže to byly takové první dojmy, první zážitky tam.

>> No, nedá se. Já musím se samozřejmě zeptat na vaše vzpomínky ze slavného Semaforu. Vy jste měla dá se říct velmi slibně rozjetou kariéru. Ale přeci jenom přišel nějaký moment, kdy jste řekli "dost" a řekli jste "odejdem". To by mě zajímalo. Vzpomínky na Semafor a vůbec pak to finální rozhodnutí.

Vzpomínky na Semafor mám zvláštní, protože jsem se tam dostala úplně náhodou. Původně jsem tam šla, protože jsem pracovala v té době v rozhlase jako moderátorka. Dělala jsem své vlastní programy – dělala jsem interview a vyprávění a používala jsem písničky do svých pořadů. Šla jsem do Semaforu dělat interview s Jirkou Helekalem.

Jiří Helekal byl tehdy můj spolužák z konzervatoře, krásný, velkého hlasu, ale už byl jako host v divadle, v klubu v Semaforu po představení. A já jsem s ním dělala ten rozhovor a tam seděl pan Jiří Suchý a pan Ferdinand Havlík a Jirka jim povídá: "Kluci, tudle holku byste měli slyšet zpívat." A bylo to po představení.

Oni mi dali skleničku červeného vína, vytáhli mě na jeviště a Feda začal hrát nějaký bluz. Já jsem začala improvizovat a oni mi nabídli smlouvu.

>> Krásný. Jo, takhle to vzniká v životě. To je krásný příběh.

>> Takže takhle jsem se vlastně dostala do Semaforu. No a potom ten život tady byl hodně pestrý. Se spoustou různých kapel jsem zpívala. S Martinem Kratochvílem jsem si párkrát zazpívala. Ještě když jsem byla s Johnem Dagenem na Strahově v klubu a v Redutě.

No, ale potom jsem poznala svého dnes už bývalého manžela Petra Klapku a zamilovala jsem se. A on chtěl do Ameriky, protože měl názor, že je lepší být malá ryba v čisté vodě, než velký kapr v bahnité louži.

Tehdy měl tohle vysvětlení, ale bylo to fajn. Byl to těžký život. Ta emigrace opravdu byla nepříjemná. V tom Německu jsme byli strašně dlouho a potom v Americe to byl těžký, ale zajímavý, velmi barevný, krásný život. Aspoň mám o čem psát.

>> A k tomu se i dostaneme, protože vy máte knihu "Žena, která žila za oceánem" nebo stále žije.

To je kniha v češtině, kterou mi tady vydala kamarádka Romana Přidalová, která měla svoje malé nakladatelství a nevím, jak to přesně bylo, ale pracovala dohromady s nakladatelstvím Albatros.

Zkrátka pomohla tomu, že ta kniha vyšla, ale úplně tomu změnili název.

Ta knížka je na základě mého života, ale není to doslova můj životopis. Každý ten charakter je tam složen z několika různých. Je to taková terapie pro mě, ale pod titul, když člověk musí, dokáže všechno.

>> To je hezký.

>> Ano, je to pravda.

No, zkrátka to byla první věc a potom se mi přihodilo, že tím, jak jsem učila ve škole hudby, jsme si potom po té kapele, když jsme přestali jezdit a hrát, tak jsme si založili hudební školu a já jsem se začala zajímat o spoustu jiných věcí.

Dělala jsem jógu a spoustu všelijakých kurzů jsem tam prošla a začalo mi vadit, že není k dostání ve Spojených státech kniha hudební, podle které bych mohla postupovat.

A buď to tam něco chybělo, nebo to byla kniha, která byla vydaná pouze pro extrémně talentované studenty.

A tak jsem si začala dávat dohromady svojí vlastní učebnici, kde jsem taky zároveň začala učit oba klíče najednou, protože tady v Čechách se zaprvé stále ještě učí místo písmene B písmeno H v hudební abecedě.

To je první věc, přestože všichni vědí, že po A přijde B a dokonce i v azbuce je B po A.

A ty tóny jsou úplně jinak. Je to zmatečný pro muzikanty.

A to je jedna věc. A druhá věc mně vadila, že tady se už za mě, když jsem se učila podle Greenfield-Sauerové a podle hudební metody, tak tady se učí houslový klíč dva roky a pak se honem rychle musí přejít na klíč basový.

A to většina studentů nepřežije, to vzdají, protože to je jako když najednou mluvíte jiným jazykem.

Takže já jsem vymyslela takovou metodu, kde učím oba ty klíče zároveň a kde tedy představuju tu moderní hudební abecedu, kde je místo H písmeno B.

>> To je pro nás velmi zajímavý, ten jako jiný přístup.

Když jsem přijela v tom roce 2014, měla jsem tu knížku zhruba danou dohromady v češtině a zkoušela jsem jít na ministerstvo školství, abych to tam nabídla.

Tam mě poslali pryč, protože mi řekli, že tady se učí podle toho, co paní učitelka si stáhne z internetu.

A tak jsem se zeptala: prosím vás, a to znamená, že když se přestěhuju z Prahy do Tábora, tak moje dítě třeba propadne, protože paní učitelka tam učí něco jiného.

>> A oni říkali: „To my s tím nemáme co dělat. To je věc Babiše. On nám nedává peníze na knížky."

A mě to rozčílilo a jak jsem byla taková z Ameriky drzá, tak jsem ručně napsala dopis panu Babišovi a on mě kupodivu přijal.

>> Hm.

>> A ptal se mě, co chci. Byl nepříjemný napřed, hrozně unaveně vypadal a říkal: „Co ode mě chcete?" Já jsem říkala: „Podívejte se, vy tady prodáváte v Čechách malej klávesovej nástroj. Jste ekonom, tak víte, že se to prodává a na tom nástroji je napsáno A B C D, ne A H, protože jinak by se to neprodalo." A on se zamyslel a říká: „No, to máte pravdu. Tak to uděláme jinak. Zavolejte na to ministerstvo školství ještě jednou. Já to zjistím."

A skutečně, oni sami po dvou dnech mi volali a šla jsem tam znovu a řekli: „Dobře, tak my to uděláme, ale musíte to celý přepsat. Musí tam být tři díly. Jedno pro učitele, jedno pro studenty a domácí úkoly."

A mezitím pana Babiše převelili na jiné ministerstvo a já jsem si říkala: „No, tak já nad tím strávím další dva roky času a pak tam bude jinej ministr a zase to nevyjde." Takže jsem si říkala: „Ne, už to nebudu předělávat. Už je mi to jedno. Prostě jsem se pokusila, nevyšlo to."

A taky jsem v té době byla dost v depresi a taková zklamaná životem, protože bylo to krátce po rozvodu.

A tak jsem si říkala, no nechám to bejt.

Ale minulý rok moje kamarádka Alenka Millerová, která taky byla dlouho mojí studentkou a její nynější manžel Pavel, který chodil ke mně na angličtinu, mě pozvali na svatbu. Já jsem na tu svatbu přišla, zrovna jsem se vrátila ze státu a seděli jsme s tím Pavlem pod stromem na zahradě na tý svatbě.

Alenka tam běhala, mluvila se všema těma důležitejma lidma tam a Pavel tam měl nějaký kamaráda Romana a říkal mu tu moji historii o tý knize a ten Roman říkal: „No a proč to nevydáš u nějaký malý soukromý společnosti? Proč to vzdala?" Já říkám: „No, protože už nějak nemám sílu a nikdo to nechce. Já nevím, co bych s tím dělala. Žádná publishing company."

A on říká: „A já vo to stojím, já jsem majitel Grady."

>> Hezky, co má být, to bude.

Takže to dopadlo dobře.

>> Tak to dopadlo dobře.

On mi řekl taky, pán už v mým věku, a říkal: „Já mám děti, kterým jsem to předal, tak já ti dám na ně spojení." No a dostala jsem smlouvu od Grady a vydali jste to.

>> Takže teďko se na tom pracuje. To te vyjde.

>> Teďka to teprve vyjde, krásný, že jsme součástí toho příběhu. To jsou vždycky taký překvapení pro mě.

Už mám rok smlouvu a teprve teď se to začalo pomaličku hýbat a já jsem vzhledem k tomu, jak už jsem byla taková skeptická a říkala jsem si, to se zase nepovede, tak jsem prostě na tu knihu ani nekoukla od toho 14. po roku. A teď jsem to otevřela, když se ozvali a řekli: „Ano, tak to uděláme." Tak jsem zjistila, že v té době, kdy jsem tu knihu dávala dohromady v tý češtině, jsem byla hrozně emotivní a strašně taková, dávala jsem tam komentáře a věci, který do učebnice nepatří, takže jsem sedla a celý jsem to přepsala.

>> To vás musím seznámit. Já bych vám to řekl po vypnutí kamery, ale musím vás seznámit s jedním z hostů, který tady byl a udělal – vlastně je pedagog a učil na těch hudebních školách, těch základních uměleckých školách – a vlastně přišel s nápadem takovýho inovativního hudebního slabikáře a vlastně hlavně s tím principem toho, aby ty děti se neodradily, ale přitáhly je. A to bych vás rád seznámil u kávy.

To má celé zpracované a tak by byl zajímavý váš pohled na ten projekt.

>> No, dělal, spolupracoval na tom s panem profesorem Hlaváčem a dalšími, takže to by mohlo tak nějak – to by bylo zajímavé – a zapadnout do sebe.

>> Ano. Ano. To by mohlo.

>> Pardon, že jsem do to vstoupil a taky hodně je to o tvorbě tady.

>> Běžný.

To je báječný. Je vždycky hrozně důležitý seznámit se s těma správnejma lidma, který mají pozitivní přístup a kteří pracují. To netrvá, no. Není to právě o tý politice, ale o tom, co lidem prospěj a co udělá přesně tak dobrou věc.

Já třeba jsem tu knihu přepsala i z toho důvodu, že jsem zjistila, že dnešní studenti jsou úplně jiný lidi, než bývali za mě.

A jak když si člověk čte ty staré české učebnice, tak si řekne: ty lidi museli být strašně chytrí a museli strašně o tom vědět.

Ale dneska, especially ty děti — to je jeden případ za druhým. Všelijaké autismy, Aspergerov syndrom, nesoustředěnost, zkrátka motorické problémy. Takže já jsem tu celou knihu napsala s tím ohledem, že by to mělo být velmi benefiční, velmi prospěšné pro tenhleten typ studentů.

To je úžasné.

Takže to má velký přesah i tady do té dnešní doby.

No, tak to budeme ten příběh váš dál sledovat a klidně až ta knížka bude vyčištěná nebo až se bude křtít, tak rádi natočíme nějaké zprávy, či i diskuzi vlastně s dalšími třeba lidmi, kteří dělají tyhle věci.

Výborně. To zní dobře.

Já jsem se domluvila už s panem Vojtěchem, že až ta knížka, až ta učebnice vyjde, že bychom tady udělali křest.

Je to křest.

Tak jako jiné knihy. Třeba kniha Jana Amose Komenského „Škola hrou" a „Zase jsme doma" byly křtěny tady — kniha „Štěstí národa" — anděl míru, 2026. Tady pokřtíme spis umírající matky Jednoty bratrské, což je v podstatě takový vzkaz národu Komenského.

To jsem tak odbočil, ale to s tím souvisí.

Já bych se zeptal možná v dalších otázkách — takové dvě poslední možná otázky. A to je: zajímalo by mě váš pohled, pohled, nadhled po roce 89, vývoj — co se povedlo, nepovedlo. Z vašeho...

To, abych vám řekla pravdu, to já nevím. To já nevím, co se povedlo a nepovedlo.

Já, co vidím, tak tady je strašně moc byrokracie. Všechno strašně moc dlouho trvá a všechno je to složité — něčeho docílit a dosáhnout v krátké době. Všechno strašně se vleče. A myslím si, že hodně to kazí ta politika — že ty lidi se zabývají tou politikou a pytlují to a jsou neurvalí a jsou vulgární a chovají se — to má velmi nízkou úroveň.

To mi vadí. To je věc, která se mi nelíbí, ale ta je úplně stejná ve Spojených státech.

Je to taky takový.

A já se nechci tím zabývat, protože to nedělá nic pro lidi dobrého.

No, to jste vy stihla všechno. To je vlastně důvod, proč tady spouštíme i různé kreativní aktivity a podporuji to, co třeba i teď vy tvoříte, a jiný tvoří, a podobně.

No, ale dám tu otázku a vy jste mi tady napsal takový hezký dopis, nebo jak to říct. A myslím si, že tam bylo napsáno něco právě jako zkušenost se Spojenými státy — ta vaše pozitivní zkušenost. Co vlastně dobře, co špatně? Jak vy vnímáte? Protože plno lidí, hlavně ta mladá generace, pro ně je to jako svatý grál — Amerika, Amerika, Amerika. Jak kdyby nic jiného neexistovalo. Ale jak vy to vidíte?

Vám k tomuhle řekla... To by bylo na celou přednášku a samostatný rozhovor.

Jasně.

Je to velmi náročné téma. Zaprvé, problém je, že lidi tady pořád tu Ameriku vidí jako jednu zemi. Není. To je strašně moc různých států, které mají různou kulturu. Dokonce i jazyk je jiný.

Jako my, když jsme poprvé přijeli z Massachusetts, z Bostonu, do Jižní Karoliny, tak jsme vůbec nevěděli, o čem ty lidi mluví. Úplně jiný dialekt, všechno jinak.

V Texasu, když můj syn nastoupil do americké armády, bohužel, tak když jsme tam přijeli, tak to byl totální šok. Nejenom z toho, jak se nám dítě změnilo — k horšímu — ale ten jazyk byl úplně jiný.

No zkrátka, nebyly to hezké dojmy. A ty státy, každý ten stát má jiné zákony, jiné kultury.

Ti lidé žijí asi tak, jako kdybyste řekl: ano, tady v Evropě jsou Bulhaři úplně stejní jako Finové. Nejsou. Není. Je to velký rozdíl.

A ačkoliv tu Ameriku pořád mám hrozně ráda a ráda tam jezdím a dělám tam své přednášky, protože si myslím, že to je pro lidi dobré, tak nejsem si jistá, že by spousta lidí, kteří strašně touží být v Americe, tam byla šťastná.

Co mě velmi irituje, je to, že mladí lidi tady už skoro vůbec česky nemluví. Ta čeština mizí. Je tam spoustu slov, která znamenají něco, co by mělo být v angličtině.

Dneska například jsem zrovna slyšela v ranních televizních zprávách o tom, jak nějaký hudebník skvělý byl na stagi a že přijela emergency pozdě a že airport byl zavřený. Prostě neexistuje sanitka, neexistuje jeviště.

Ti lidé skutečně mluví víceméně — já tomu říkám „chetliš". Ta čeština úplně vymírá.

Já jsem s tím měla problém s tou českou knížkou, když paní editorka měla hroznou legraci u toho, protože já pravděpodobně mluvím takovou staročeštinou, nebo můj český jazyk je zastaralý. Aspoň ona se tomu strašně smála, protože to bylo mladé děvče, třicetiletá, a spoustě mým výrazům nerozuměla a já zase nerozuměla jejím.

Takže to bylo také — to jsou to dva úplně různé světy.

A jestli si někdo představuje, že s prominutím v Americe létají pečení holubi do huby, tak to není pravda.

A dnešní život tam je pro obyčejné lidi, kteří celý život pracovali a mají normální běžnou penzi, takže jim nestačí. Musí tam osmdesátiletí lidi pracovat v supermarketech a pytlíkovat jídlo do igelitových sáčků, aby si přivydělali, protože z penze nevyjdou.

Je tam velmi drahá zdravotní pojistka, kterou si obyčejný člověk vůbec nemůže dovolit. Když nemáte na down payment, na platbu předem, tak vás nemocnice nevezme na operaci.

A pokud to udělají, tak vám potom třeba seberou dům, když nemáte na zaplacení.

Takže když to srovnám — ten život tam a tady — tak si pořád myslím, že tady je nádherně, že se tady máme dobře. A že teď ještě u mě je to taková srdeční záležitost, že jsem se narodila na tom Vyšehradě a každý den si tam chodím na procházky.

A jak jste mohli vidět i v té mé anglické verzi té knihy, mám tam vyfotografovaný tunel se světlem na konci toho tunelu a ty trosky toho Libušina hradu.

Takže to je taková věc, která ji potřebuju v životě.

Tady ještě ukážu tu anglickou verzi.

Pardon, pardon. Ne, ta diskuze o tom, jaký je rozdíl mezi Amerikou a Českem, by byla strašně dlouhá.

To je skutečně spoustu rozdílných věcí.

Ano.

Ale vážme si hlavně toho, co máme. Nenechejme si vlastně korporacemi a korporátními vládami diktovat nové trendy, které jdou proti lidskosti, které jdou proti člověku, proti naší kultuře, i ten zdravotní sociální systém. Ono kdyby se tady bohužel tolik nekradlo, tak to je úplně úžasné.

To samozřejmě je nastaven velmi dobře a velmi inovativně, tak jak to nemá skoro žádná jiná země, ale to bych teď nechal celé stranou.

Nejvíc mi to právě tu korekci dává mnoho krajanů z různých oblastí, ať jsou to lidi žijící právě ve Švédsku, Spojených státech a tak. Slyším napříč úplně stejné reference.

Ano.

Ale úplně poslední otázka a souvisí tady s uměleckou zahradou a z toho s tím, že děláte vlastně přednášky. Tak čemu se nyní věnujete? Co tady vlastně v umělecké zahradě se čemu budete věnovat?

No, já tady... Co je důležité, jak jste říkal?

Ano, v květnu, první pondělí v květnu, tady začínám mít seminář přednášky.

Budu tady učit něco, co jsem nazvala "tvář, hlas a jóga s otazníkem", protože málokdo si dovede představit, co má jóga dělat s hlasem a s tváří, ale má.

Takže to je jedna věc a budu určit ještě druhou věc, která je hlasová výchova. To se bude prolínat tyhlety dva semináře.

A ta hlasová výchova vlastně bude to, že se pokusím lidem vysvětlit, jak se dá zpívat klasickým operním způsobem, ale přitom taky, jak se dá zpívat jazz nebo rock nebo big beat a ten o ten hlas nepřijít.

Takže to bude taková věc, kterou se těším, protože to jsou vlastně ty semináře, které dělám ve Spojených státech.

>> Úžasný, úžasný. Moc děkuju, že jste nám to nahlédli trošičku do vašeho života.

>> [smích] >> No, děkuju taky. Nevím, jestli to je dobře, ale jsem velmi vděčná za to, co mě tady potkalo, protože ty knihy byly původně taková moje terapie, kterou mi doporučil psycholog. Říkal, že je to dobrá věc udělat, protože se člověk z těch svých problémů, traumat a skandálů vypíše.

Takže tak. A jinak, jak jste říkal, ještě bych chtěla říct, že to je taky taková zajímavá věc, jak jste podotknul, jak tady lidi kradou. [smích] Můj tatínek vždycky říkával právě za komunistů, že kdo nekrade, okrádá rodinu. A já mám pocit, že podle tohodle pravidla se tady pořád lidi chovají.

Ano.

>> Takže todle je něco, co se musí, by se mělo změnit, ale v okolí každýho z nás, abysme nedělali věci jenom pro sebe, ale i pro ostatní, aby i ty příběhy tady sloužily jako inspirace, jako forma neformálního vzdělávání. Takže my se k těm vašim seminářům vrátíme třeba v pozvánce těchto novin. Vy ani nevíte, že je vydáváme. Já bych vám rád jedno číslo takhle předal.

Když jsme u té hudby, tak todle je věnované Františku Škroupovi. Většina z vás, pravidelných diváků, už ví, ale tehdejší politici nebo tehdejší takzvaní vlastenci ho vlastně vyhnali. František Škroup upadnul de facto v zapomnění. Pohřben je v hromadném hrobě v Rotterdamu a my tady jak stádo zpíváme "Kde domov můj", ale o těhlech velikánech není třeba nic víme.

Pramálo se o něm ví. Pramálo.