Posselt dlouhodobě napadá Dekrety prezidenta republiky | Jan Jandl 🇨🇿 Památník Kounicovy koleje

[hudba]

No, poslední otázka. Když bysme se podívali, protože to, co tady točíme, je v podstatě taková dokumentace. Už teďka to tak vnímám vlastně pro budoucnost, jo? Ne, že by člověk hodil, jak se říká, lidově frontu do živa, ne, že by něco vzdal, vůbec ne. Ale už teďka koukám za horizontálně dalšího roku, pěti let. A když by jste se měl zasnít – jste taky znalcem dějin, že jo – zajímá vás, potkáváte se s velkým množstvím velmi zajímavejch lidí a pamětníků. Když by jste se na tole celé podíval, kam to vlastně jako vede, je to smíření – to, že se rozpustíme v Evropě – nebo je to smíření s tím, že musíme hledat úplně novou cestu pro Evropu nebo pro náš národ?

Nechávám otázku otevřenou.

Jako kam todle všechno vede, když se Češi vlastně rozhodli pro – když si vzpomínám a moje paměť sahá, řekněme, těch 35 let zpátky, do roku 89 a dál – tak přece už ty první jednání tehdejšího prezidenta Václava Havla československé, později české vlády s německou politickou reprezentací, s kancléřem Kohlem a dalšími vyústila nakonec česko-německou deklaraci z roku 97.

Kde se mimo jiné stanovilo, že už prostě nebudeme se vracet do minulosti, nebude si ani jedna strana vyčítat té druhé, co si kdo způsobil nebo nezpůsobil. Prostě budeme se orientovat do budoucna.

Podepsal to Václav Klaus.

Václav Klaus to podepsal, Helmut Kohl schválili to parlamenty obou zemí – Bundestag v Německu, náš parlament.

A my jsme tehdy si mysleli, že prostě tím je to definitivně uzavřené téma. Ale sudetská německá komunita dělala stále své sjezdy v Bavorsku. Naši politici postupem doby tam každý rok jezdili a výsledkem je dneska rok 2026 – vlastně 30 let po uzavření této deklarace – a my se zase vracíme kamsi do minulosti, pod dojmem toho, že prostě sudetští Němci to považují stále za neuzavřenou otázku, stále požadují jakési omluvy, jakési zadosti učinění.

Proto se pořád schvalují jakési deklarace smíření – brněnské zastupitelstvo, tohleto, támhleto. Nevím, proč bysme se donekonečna měli omlouvat a prostě usměřovat to. Podle mě tou deklarací bylo jednou provždy uděláno.

Je 80 let po válce a to ještě já nevím, za 50 let si budeme prostě připomínat, že jako Němci byli odsunutí.

No tak byli.

No tak, bylo to důsledek prohrané války, že chtěli vyhladit náš národ a že byli odsou.

Tak důsledkem války byl taky Norimberský proces, který soudil ty hlavní přeživší nacistické zločince a pak další soudy v jednotlivých okupovaných zemích.

No, tak to budem říci něco.

Já vás nechci zkoušet, ale když jste říkal o tom roce 37, řekl vám něco?

Jo, jo, jo. Je to známé jméno. No, oni stáli vlastně u těch počátků sudetoniemetského Landsmanshaftu.

Taky Rudolf Lodgman von Auen, což byl vlastně poslanec československého parlamentu už někdy od roku 1920 za tu německou národní stranu. A dokonce i významná postava té meziválečné německé politiky v Československu.

Vlastně předseda německé sociální demokracie Wenzel Jaksch, což byla strana, která byla taková nejotevřenější k té spolupráci s československou vládu, tedy s československým státem. Byla potom zastoupena i v několika vládách.

Sám Jaksch potom před nacisty utekl vlastně do Velké Británie a Edward Beneš jako exilový prezident se s ním za války v Londýně několikrát setkal v době, když se ladily modely možného soužití po válce, jaké by mohly být. Ale on pořád měl v sobě, že mnichovská dohoda je platná, že prostě Němci, ti, kteří nechtěli žít v Československu, tak je nikdo nemůže nutit.

Takže nakonec se nedohodli a tento pán Wenzel Jaksch mezi jinými se po válce již do Československa nevrátil. Byl potom významným funkcionářem západoněmecké sociální demokracie a jeden čas v 50. letech i právě předsedou sudetoniemeckého Landsmanshaftu.

No, takže pán Siegfried Zoglmann byl velice vysoce postavený člověk, který měl na starosti výcvik Hitlerjugend a tak dále, spolupráci s Československem. Abychom byli férový, tak samozřejmě i s těmi kolaboranty z československého prostředí.

Ale důležitá je jedna věc. Byl to iniciátor takzvané sociální podpory vysloužilým pracovníkům SS po skončení války a byl to poradce při sestavování té česko-německé deklarace v roce 97.

Já samozřejmě nemůžu hovořit za pana Havla, ty už tady mezi námi nejsou, ale obávám se, že se říká – buď pitomej, nebo navedenej. Ale tyle lidi, ty bývalí nacisté, vysoce postavení nacisté, seděli po boku těch německých politiků už v roce 97.

No jistě. Vlastně otec tehdy německého spolkového prezidenta Richarda von Weickera, který byl prezidentem ještě původně západního Německa, poté po sjednocení celého už někdy v březnu roku 90 na pozvání Václava Havla navštívil tehdy Československo. Bylo to tuším 15. března roku 90 na Pražském hradě. Měli potom oba projev. A přitom jeho otec Richard von Weicker byl významný státní sekretář na ministerstvu zahraničí v roce 38 – v podstatě pravá ruka ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa. A vlastně připravoval mnichovskou konferenci, připravoval pro Hitlera podklady k projednání, prostě konečný text mnichovské dohody a všechno, co z toho vyplývalo.

Takže to byl prostě nacista každým coulem. Bohužel. Je to smutný.

[smích]

Já nechci protahovat náš rozhovor, protože to bych se tady zhroutil a diváci by měli dost skutečností, které nějak zakrýt.

Jenom se o nich nemluví.

Nejenom se o nich nemluví, no. Nebo se potlačují.

No, ale kupodivu jsem na internetu v nějakeých takových článcích zaznamenal názory některých novinářů a politologů, kteří už asi teď jim prostě dochází, že to nebylo tak úplně rozumný to tady uspořádat. A dokonce už jsou tam paralely s tím, že kdo ví, jak by to tady dopadlo, kdyby tady ti Němci zůstali a řekněme, že by měli nějaké autonomní území, tak jak se o to před válkou usilovalo, aby to potom nedopadlo jako po roce 90 v Jugoslávii – že by to vyústilo v občanskou válku.

Protože Německo se sjednocovalo. Oni by – první jejich cesta po pádu železné opony by vedla do Bavorska nebo do západního Německa. Viděli by, že životní úroveň tam je nesrovnatelně lepší. Víme, jak tady potom mnohé továrny, průmyslový podniky krachovali, takže by to bylo provázeno nezaměstnaností, národní závistí. A řekli by: „No tak když prostě Německo se sjednocuje, tak my se k němu chceme připojit." Kdo ví, jak by to bylo. To byl takový názor zajímavý, že zaplať Pánbůh, že to prostě dopadlo tak, jak to dopadlo.

Pane Janu, moc děkuju za váš čas. Moc děkuju za to otevřené povídání.

Samozřejmě se mi rozehrává v hlavě spousta dalších otázek, ale každý z vás si tu otázku může sám sobě položit nebo ji položit ve vašich rodinách, mezi vašimi přáteli a bavit se o těch věcech, protože jestli je něco teď důležité, tak aby promlouvali paměti, pamětníci, knihy, historické texty, abychom navštěvovali památníky, vzpomínali na československý odboj.

Myslím si, že v těchto dnech je to velmi důležité.

Já tady znova ukážu svědectví Kounicových kolejí.

Tady najdete pod videem i pozvánku na návštěvu památníku Kounicovy koleje.

Takže není to o tomhle videu, ale každý z vás může třeba iniciovat pro školy například, aby škola, ať už z Moravy, z Čech, ze Slezska, navštívila památník kolejí a abyste si sami zažili toho ducha a té války.

Protože to je to, o co se tady dneska hraje. Evropa vyzbrojená, Evropa válečná a tak dále.

Jinak, myslím, že možná na závěr bych ještě mohl zmínit ten památník.

Já bych za to moc poděkoval a skutečně všechny, nebo prostřednictvím vás další posluchače, bych chtěl pozvat do památníku Kounicovy koleje, kde od roku 1984 je právě ta pamětní síň, jak jsem říkal, historická expozice, stálá výstava, která byla před deseti lety modernizovaná.

A nejsme tedy klasické muzeum, které by mělo otevřeno každý den s výjimkou pondělí, jak to muzea mívají, ale máme tady kontakty na mě, na kolegyni doktorku Hejovou.

Kdykoli se s námi můžete spojit telefonicky či e-mailem a bez rozdílu, jestli je všední den, víkend, svátek, nastávající letní období – kdykoli se prostě domluvíme na konkrétním dni a čase, tak určitě se vám rádi budeme věnovat, ať už menší či větší skupince.

Moc děkujeme.

Toto je pozvánka. Toto je výzva, dokonce bych řekl konkrétní – vzdělanosti, podpoře neformální vzdělanosti a studiu našich příběhů, našich dějin.

Samozřejmě se tomu věnujeme i v novinách a vlastně památníku Kounicových kolejí věnujeme v dalším čísle prostor, takže budeme rádi za šíření těch novin, které jsou k dispozici zdarma.

K panu Siegfriedu Zoglmannovi se ještě vrátíme v samostatném vysílání, takovým připomenutím těch souvislostí k česko-německé deklaraci.

No a já jsem moc rád, že jsme se těsně před natáčením domluvili, že v neděli v deset hodin u Kounicovy koleje budeme s tím počítat, že bychom udělali takové krátké připomenutí, samozřejmě.

Jo, dobře. Budete vítáni.

Moc děkuju.

Děkujeme za vaši podporu pro natáčení dalších rozhovorů. Objednávat si je můžete na internetovém obchodě Inovace Republiky.

První stříbrná medaile a komunitní mince Inovace Republiky je již vyprodána. Tisíc kusů bylo věnováno odkazu a myšlenkám Jana Ámose Komenského.

Toto je druhá stříbrná medaile a mince Inovace Republiky věnovaná té nejčastější otázce našeho národa: Kde domov náš? Kde domov můj?

A právě tato otázka je hlavním symbolem druhé strany této mince a věnovaná odkazu a dílu Františka Škroupa a jeho rodiny.

Právě díky této medaili podporujeme mnoho aktivit a rozvíjíme principy Národního centra Inovace Republiky ve svobodě, spolupráci, participaci a také v aktivním občanství.

Budeme moc rádi, když si pořídíte druhou stříbrnou medaili. Unikátní vydání pouze tisíc kusů.

A co je důležité říci – cena stříbra stoupá. Vy si ale můžete pořídit stříbrnou medaili, kde si bezpečně uložíte své finance a podpoříte tím sami sebe.

Můžete mít dobrý pocit z toho, že nám pomáháte rozvíjet vše, co se děje před vašima zraky na obrazovce a co se taky děje za kamerami vysílání Inovace Republiky.

A za třetí – můžete na tom případně i vydělat, protože cena stříbra natolik roste, že máte bezpečně uložené finance a případně i vyděláváte.

Moc děkuji všem, co jste v tom s námi. Moc děkujeme všem, co jste už stříbrnou medaili pořídili.

A taky děkuji vám všem, co to zvažujete nebo pošlete ten odkaz dál.

Pokud jste třeba i podnikatelé, můžete uložit více svých prostředků do stříbra, do stříbrných medailí a podpořit tak celkově naši tvorbu.

Ze stříbrné medaile taky vznikají noviny. Toto je druhé číslo, ale já teď můžu říct, že čtvrté číslo novin bude věnované právě Františku Škroupovi, otázce Kde domov můj a také dvěstému létům od výročí uvedení první české opery Dráteník – 1826 až 2026.

Ty reportáže tady najdete.

Mějte se krásně a děkuji za veškerou podporu, za veškerou energii. Moc si toho vážím.

Mějte se krásně.