PROČ SE ELITY POVAŽUJÍ ZA NĚCO VÍC NEŽ LIDI - Přednáška Michala Téry

Já mám pro vás, eh, vlastně, možná, že to nebude úplně souvislé, několik důležitých prvků, které jsem si připravil k tématu. My jsme tady to téma nazvali jako celoevropské pohanství a křesťanství, ale to je strašně široké, pochopitelně. Já jsem si pro vás připravil téma, kdybychom se podívali na archaické pojetí moci a na jeho případnou reflekci při christianizaci. A zkusíme se právě zaměřit v některých prvních konkrétních příkladech. Eh, konkrétní příklady k tomuhletomu bychom si dávali právě i z toho středoevropského prostoru, abychom viděli, z čeho koření naše tradice. Eh, takže se ponoříme hluboko do historie a hluboko do lidského myšlení, eh do myšlení, které je ještě vlastně před takzvaně předklasické, v našem případě předkřesťanské do myšlení archaického, které ovšem do určitých do určité míry s náma zůstává dodnes. v tomhletom a ukážeme si případně, ukážeme si případně v čem. Eh, ačkoliv je to ponor velmi jaksi hluboko, eh, tak se přiznám, že mě k tomu inspirovala Epsteinova aféra, která proběhla ve Spojených státech, kterou eh chápu nikoliv jako výstřelek, ale jako systémovou záležitost. Jo, domnívám se, že jako něco takového v podstatě v určitých kruzích vlastně probíhá jako dodnes a jenom toleto jako nějak jako vybředlo na povrch. A [odkašlání] tohleto mi jaksi jako jaksi položil jsem si otázku, jestli je nezbytně nutné, aby každá politická elita degenerovala, aby každá politická elita degenerovala díky tomu, že drží moc. A [odkašlání] když jsem se nad tím jaksi zamýšlel a srovnával jsem to se svým jaksi oborem zájmu, tak se mi vlastně přišlo, když se podíváme na to achaické myšlení, že tam se vlastně co se archaické myšlení mělo velmi, když vezmeme třeba indoevropské archaické myšlení a na něho navazující vlastně ty tradiční tradice indoevropské, pozdější vlastně etnické, eh, ale nejenom ty, jo, můžeme se podívat třeba na semou tradici, tak všude tam nacházíme zajímavý prvek, který se prolíná těmi tradicemi a eh to je základní jedna základní myšlenka, jedna základní myšlenka, která se prolíná všemi tradicemi, které hovoří o tom, jak má vypadat moc a politická moc. A ve všech těch tradicích je základní myšlenka, žádný člověk nemá právo vládnout jinému člověku. Žádný člověk nemá právo vládnout jinému člověku. Nikdo na to nemá mandát, aby ovládal jiného člověka. Jak tože tedy může existovat moc? Jak tože může existovat politická moc? Jak to, že někdo může vládnout někomu jinému? A tady vlastně přichází další důležitý, další důležitá myšlenka. Pokud existuje moc, tak moc může být pouze legitimní. Nemůže existovat nelegitimní moc. To je ve všech těch kulturách bráno jako vlastně těžké těžké prořešení. A jak je možné, když nemůže jeden člověk vládnout druhému člověku, jak je možné, že může vzniknout legitimní moc? Ta legitimní moc může vzniknout jenom z jednoho jediného zdroje a ten zdroj je zdroj nadpřirozený. Moc může být dána pouze vyšší silou, než je samotný člověk. Pouze vyšší síla může někoho pověřit, aby ten vládnul jiným. To je základ v té archaické tradici. Jo. Nikdo [odkašlání] nemůže vládnout. Žádný člověk nemůže vládnout jiným lidem. Nemá na to, nikdo na to nemá vlastně právo. Ale pouze, pokud vyšší moc sama vstoupí a ustaví vládu, ustaví vládu, tak pouze taková vláda je legitimní. To znamená, že my hovoříme o něčem, co potom vidíme ve všech těch tradicích, i v té naší slovanské, případně středoevropské. že moc je dána božskou silou, jo, že existují vlastně lidé, kteří mohou vládnout, ale musí být sankcionováni vyšší silou. V tomhletom směru to potom můžeme vidět, jo, protože ve všech těch společnostech a to se můžeme už podívat i konkrétně na tu střední Evropu nebo na ten slovanský svět, ve všech těch společnostech jsou lidé, kteří vládnou, ale tito lidé mají k tomu jistou sankci, mají k tomu pověření. [odkašlání] Týká se to třeba, když se na to podíváte, tak se to týká třeba staročeského prostředí. Tam máme dynastii přemyslovců a tahleta dynastie přemyslovců mohla vládnout pouze jenom díky tomu, že měla sankci od nadpřirozené od nadpřirozených sil. totiž, že tady byl jejich předek, k kterému se neustále hlásili. A tento předek byl pravděpodobně božského nebo polobožského původu a byl speciálním způsobem vybrán. To byl ten přemysl. Přemysl nebyl vnímán původně jako nějaká historická postava. Přemysl byl božská nebo polobožská postava. A pouze lidé z jeho rodu, protože on byl tohoto původu, on byl ten, on byl ten spin, on byl naplněn tím charmatem vlády, tak pouze lidé z jeho rodu měli právo vládnout. Nikdo jiný. A všimněte si, že do až do vymření přemyslovců nikoho v Čechách nenapadlo, že by mohl vládnout nějaký jiný rod. Nikoho v Čechách nenapadlo. Žádný Slavníkovci, Vršovci, nic takového. Jenom přemyslovci, protože jenom přemyslovci byli božského původu. Jenom přemyslovci byli potomci přemysle. A přemysl byl vybrán zvláštním způsobem. Byl vybrán věždbou. Jo, byl to byla byla to specifická postava. To je to jsou to je postava božských oráčů, které známe z indoevropských tradic. Jo, podobným způsobem to měli pjastovci. Jo, pjast, který byl mimochodem také oráč podle tradice, tak tento pjast byl speciálně vybrán a zase tam přichází sankce. Zvláště přichází tajemní příchozí odněkud, kteří činí zázrak, kterým se projeví pjast jako ten, kdo má nárok na vládu, respektive tu vládu potom přebírá jeho syn. To znamená i pjastovci měli tu tradici, že je tady někdo, kdo vás nějakým způsobem sankcionuje. Tenhleten panovník, tenhleten speciálně vybraný panovník z zvláštního rodu, který byl sankcionován nad přirozenou silou, byl panovník, kterému říkáme sakrální panovník, sakrální vládce. To je totiž původně pojetí moci. Moc je něco sakrálního. Proto máte v těch v celé řadě tradic, jo, v celé řadě tradic, jenom si vzpomeňte na starý Egypt, Mezopotámii, jo, nebo na římské krále, kteří byli ještě před republikou, tak ti lidé byli často považováni za buď božského původu a nebo bohy vybrany. Jo, v tom Egyptě to byly přímo bozy, jo. A oni byli bozy prostě především kvůli tomu, aby měli vlastně právo vládnout. Jo, v tom indoevropském případě to většinou ty postavy, ty panovníci sakrální nebyli považováni za bohy, ale za speciální služebníky Bohu. Jsou služou to především služebníci Bohů. Jsou to zástupci té komunity před Bohem. před božstvem. Přesně jo, protože hovoříme o období období politeismu. A ve chvíli, [odkašlání] kdy oni jaksi nastoupí, tak mají povinnosti. Oni se musejí sakrálním způsobem chovat. Jo, staří římští králové, poniž převzali tu roli v republice kněží, kteřím se říkalo Pontifex Maximus, jo, ty Jovovy kněží, tak staří římští králové byli obepnuti celou řadou tabuizačních zákazů, co všechno nesměli dělat, aby si udržovali svoji čistotu, rituál. Jo, že nesměli se dotýkat železa, třeba, nesměli se dotýkat zbraní, jo, nesměli s nima přijít do stiku, protože to byla sakrální postava. Nesměli přijít do stiku s mrtvými, s mrtvolami. Museli si udržovat neustále svoji rituální čistotu, protože na tom závisela prosperita té komunity. To se totéž se týkalo, totéž se týkalo ostatních takovýdlech podobných sakrálních postav, jo. Ty ty sakrální postavy měly měly v podstatě ty panovníci měli celou řadu povinnosti rituálních například. Byli to oni, kteří vydávali zákony, ale oni je nevydávali. Jo, dám na to pozor na tu terminologii. Oni je přijímali od božstva. Zákony, které vydává panovník, nejsou jeho. To jsou zákony Bohu. Vzpomeňte si jen tak mimochodem na Chamorapiho a na Chamorapho zákonník na tu stélu. A tam vlastně, když vidíte, tak jsou tam dvě postavy. Jedna je chamorapi, to je ten stojí, ta stojící postava a ta sedící je Bůh Marduk, který mu ty zákony dává. Jo, to znamená, Chamorap není autorem těch zákonů. On přijímá zákony od Boha. To jsou ty zákony, které mu umožňují vládnout nad ostatními a on si je nevymejšlí. On na to nemá právo. To právo mu uděluje to božstvo, které vřídí tenhleten svět. To znamená, že a vidíte to zase eh zase to vidíte u nás, jo, že přemysl, který je první kníže, tak taky je první zákonodárce. Přemysl [odkašlání] je první kníže. Nikoliv Libuše. Libuše nebyla kněžna. Jo, se říká kněžna Libuše. Žádná kněžna. Nikdy žádnou kněžnou nebyly. Co byla Libuše? Dcera >> to byla. No, ta taky. A co byla? Co jakou měla funkci? >> E, e, co dělala? >> [smích] >> Co dělala politicky? Rodila věštěla, to si mohla dělat doma, ale co dělala politicky? >> Soudila. Byla to soudkyně, ale ne, nebyla to kněžna. Kněžna maximálně jakože byla samice od knížete potom, jo, když si [odkašlání] vzala přemysla. Ale do té doby a co je to je ta to je ta epocha. Mimochodem takhle je potom koncipována Kosmova kronika, která o tom hovoří o těhletěch o těhletěch věcech, o těhletěch e eh o tom o těhletěch obdobích, protože Kosmas si uvědomil, že mu to velmi připomíná biblické dějiny, že nejprve je éra soudců a potom je éra králů, jo, biblických. Takže on vlastně to, takže jemu to takhle docvaklo a koncipoval to. Tak takže je tam taky velmi zajímavá věc, že když Libuše hovoří, to si přečtěte schválně v tom Kosmovi, když Libuše hovoří k těm nespokojeným mužům, kteří chtějí panovníka chlapa a ne, aby je soudila žena, tak ona tam vlastně on tam on jí do úst vloží úplně stejnou řeč. Vlastně opíše tu řeč, kterou měl prorok Samuel k Izraelitům, když po něm chtěli království. A on je předtím varuje. Jo, tak ta Libuše jim to říká stejně. On si uvědomil, že tady je analogie, jo, mezi těmi mezi těmi mýtickými dějinami českými a biblickými dějinami, jo. A takhle nakoncipoval tu kroniku těch prvních 13 kapitol, což je nesmírně zajímavé, jo, jak on s tím dokázal nádherně pracovat, jo, že si dokázal, že pochopil analogii. To, co to, co dokázala to, co dokázala vlastně pochopit až moderní religionistika v 19. století, tak on už pochopil v tom století 11., Jo, že existují existují kulturní analogie, které lze nějakým způsobem porovnávat. [odkašlání] Tak ale to jsem jenom takhle odběh, jo? To znamená Přemyslo dává první zákony, jo, protože na to má v podstatě jakoby sankci. On je ten, který může dát první zákon. Eh, panovník má pochopitelně další povinnosti, ale všechny ty povinnosti jsou buď rituální nebo sakrální. v tomhletom pojetí té sakrální moci. Jo. To znamená, že i v těch archaických společnostech původně tenhleten kníže i v tom českém kmeni, ten kníže v podstatě byl sakrálním reprezentantem, ale nebyl to velmi často to nebyl člověk, který by měl nějakou politickou moc v tom smyslu, že by vedl vojsko do boje nebo něco podobného. To přichází později. Tihleti sakrální panovníci zároveň byli zodpovědní za celou komunitu. byli zodpovědni před božstvem. To znamená, že ve chvíli, kdy tu komunitu postihlo nějaké neštěstí, neúhroda, hlad, vojenská porážka, epidemie, cokoliv, tak za to mohl ten panovník, ten sakrální panovník. A v archaických společnostech máme to doloženo z kaltského nebo i z germánského prostředí, ale třeba i z turkických od turkických národů. Ve chvíli, kdy k něčemu takovému došlo, tak to bylo znamení, že představitel komunity musí být obětován, aby byli buď bozy usmířeni a nebo oni chtějí jeho k sobě. Proto sešlo to neštěstí. To znamená, ve chvíli, kdy se něco v té komunitě nepovedlo, tak představitele té komunity, tak představitel té komunity byl bez pardonu obětován. Představte si to dnes. [smích] To by [odkašlání] to by dost jaksi jaksi vyjednotilo ty různé kandidáty, kteří kteří by se o něco takového ucházeli. [odkašlání] Tak to znamená, že moc musí být legitimní. Moc musí být sakrální, jo? A ta postava je prostředkující postava, zastřešující a zároveň prostředkující. Takový takový má bejt představitel té komunity, jo? V tomhletom směru my to vidíme. Pokud když potom tohleto, tohleto se vám odráží v těch zakládajících legendách, ale k tomu, aby každý z toho je ten jednotlivý člověk, který byl vybrán, aby byl v téhleté, aby byl v téhleté pozici, tak musel pochopitelně také projít určitým rituálem, kdy na něho vlastně sestoupilo to charisma, charisma vlády. Jo, to je zase poměrně archaická záležitost. Eh, jenom taková odbočka. Je to stále v rámci té indoevropejistiky. V iránském prostředí se téhleté moci říkalo Fraštar a byla to ohnivá moc. Ta charma vlády byla v podstatě ohnivá moc, která se skrývala hluboko ve vodě a první skutečný pravý iránský vládce se musel ponořit do jezera, kde se skrývala tahleta ohnivá ohnivá moc a zmocnit se jí. Jo. A ten, kdo se jí zmocnil, tak byl ten pravý vybraný vládce, jo. A ta potom do něho vstoupila a proměnila ho. To znamená, ten člověk, který získává vládu, tak se také proměňuje. Je jednak obepot celou řadou tabuizačních taboizačních předpisů a jednak se v podstatě jeho jeho přirozenost se mění tímhletím. V tom perském staroperském umění to bylo zobrazeno tak, že vlastně ta zářivá moc toho pravého panovníka vlastně toho člověka obepínala při zobrazování celého. To se potom dostalo do do středomořorské kultury a nám z toho zbyla ta svatozář. Jo, to je původně perský motiv, který označuje charisma vlády svatozář, kterou dneska známe v západní tradici jenom u svatých. Ale ještě třeba byzanští panovníci, ať byli svatí nebo ne, byli živí nebo mrtví, tak všichni byli zobrazováni se svatozáří, protože to byl symbol té vlády. Jo, to jen tak jaksi jaksi mimochodem, ale vždycky musel projít nějaký důležitý rituál, který vlastně dal najevo, že ten člověk skutečně drží moc a je propojen se všemi těmi sférami v našem slovánském, respektive našem středoevropském prostředí takovým rituálem bylo co? >> Nastolení. [odkašlání] Nastolení. Jo, my víme třeba v českém případě, že existoval eh existoval vlastně kamenný stolec, který byl umístěn kdesi na Pražském hradě. Do dneška se neví, kde, jo. Eh, dneska se tak měl tam být pahorek, kterému se říkalo Žiži, tak to aspoň píše kosmas. A tam měl být kamenný stolec. A na ten kamenný stolec, eh, pokud se někdo měl z těch přemyslovců stát knížetem, tak musel projít rituálem nastolení na ten kamenný stolec. Ten kamenný stolec eh tvořil něco, čemu říkáme axis mundi, neboli osa světa. To bylo to bylo posváté místo, ve kterém se propojovaly všechny důležité sféry. To znamená sféra nebeská, pozemská a podsvětní. A ten nastolený se vlastně stával prostředníkem té lidské komunity vůči těmhletěm sférám. Jo? To znamená, u nás nebyla korunovace, u nás probíhalo toto nastolení a toto nastolení navíc muselo proběhnout speciálním rituálem. A ten rituál spočíval v tom, že ten nastolovaný sehrál roli toho prvního knížete, toho přemysla. Proto byl převlečen do rolnického oděvu. Proto při tom rituálu zřejmě asistovali ty voly a ten bílý kůň. A v tomhletom rituálu on byl posazen na ten na ten stolec v tom přemyslově odění. Proto se uchovávaly ještě dlouho ty líkové střevíce a ta líková mošna, protože to byly důležité atributy při rituálu nastolení. Proč o tom víme? Protože nedaleko od českého území je území slopůvodně slovanské, kde se sice nedochoval ten mýtus přemyslovský, ale dochovala se ta dochoval se ten rituál. Máme přesný popis toho rituálu, který je naprosto analogický s přemyslovskou legendou a s tím českým prostředím. Víte, jaké je to prostředí? Jaká je to země? >> Lžice, ne? >> Korutany. Korutany. Jo. V korutanech existovalo karantánské knížectví slovanské, které zaniklo nebo bylo vtěleno do říše ještě předtím, než vznikla Velká Morava. Ale i v rámci toho vtělení do říše si ta oblast zachovala svoje staré slovanské tradice, které se uchovaly až do 16. století. A až do 15. století každý korutanský vevodách, ať byl jakéhokoliv původu a že byly různého původu a většinou to byli Němci, tak každý korutanský vevoda musel průj tímhletím rituálem, který máme zapsáno. Je zapsán vlastně v latinských nebo staroněmeckých zdrojích průběh toho rituálu. Ten průběh toho rituálu je neuvěřitelně blízký přemyslovské legendě a ten rituál probíhal až do 15. století nebo až do 16. století probíhal, ačkoliv ta země se postupně germanizovala, tak probíhala ve slovanském jazyce. Dodnes je zachován ten kamenný stolec, na který byli nastolováni ti korutančí vé vodové. Ten stolec je dnes v korutanském zemském sněmu v Klaganfortu, neboli v Celovci. A ten stolec je vlastně jenom utržená římská hlavice hlavice římského sloupu, jo, jak ty Slovani přišli v tom. století, tak splundrovali nějaké blízké římské město, utrhli, vzali tam nějakou hlavici a na louce na dnešní hranici Slovinská Rakouská v v [odkašlání] na Krnském Gradu, tak tam původně nastolovali ty svoje vévody uprostřed Hradiště původního, které tam bylo. A až v 19. století se prostě místní samospráva rozhodla, že ten stolec se uloží v tom eh na půdě na půdě toho sněmu, jo, takže tam je dneska jako artefakt. Eh, takže ho za svojí považují jak ti němečtí korutanci, tak Slovinci. Dneska, když si Slovinci dali na euro hlavici tohodle toho sloupu, tak přišla oficiální stížnost z Rakouska, že to je jejich sloup. Jo. [odkašlání] Takže tady existoval tenhleten rituál, jo, v Čechách v podstatě pravděpodobně existoval i jinde ve slovanském světě. Jenom nemáme doklady. Eh, ale svědčí nám o tom i jazyk, protože tam, kde byl ten kamenný stolec, který na kterém byly nastolovány ta nastalována ta knížata, tak tam bylo centrum země. A vzpomeňte si, jak se řekne hlavní město v řadě slovanských jazyků. Stolice. >> Stolice. Jo. [odkašlání] Eh, je důležité, že pokud někdo neprošel tímhletím rituálem, nemohl být knížetem. Mohl být sebesilnější, mohl být sebedůležitější, mohl mít eh bojovník o kolik chtěl. Pokud neprošel tím rituálem, tak nemohl být knížetem. Jo, nešlo to. To znamená a pokud ten stolec byl situován na tom dnešním pražském hradě, tak všichni Přemyslovci, co se chtěli chopit vlády, tak se museli zmocnit toho pražského hradu, protože jinak nemohli být legitimními vládci. Museli se ho zmocnit. Jo. A pokud se ho nezmocnili, tak prostě je nikdo nebral jako legitimní vládce. A nikoho ani nenapadlo, že by si ustanovili nějaké jiné jiné hlavní město. Hlavní město nebylo tam, kde byla skutečná reálná moc. Hlavní město bylo tam, kde byl ten stolec. Jo, to je síla sakrálních symbolů. To znamená, kvůli tomu máme ten pragocentrismus. Dneska to není jenom, že je Praha velká, to je kvůli tomu, že Praha byla posvátná, že tam bylo tohleto svaté místo a žádné jiné centrum jí nemohlo konkurovat, protože žádné jiné centrum nemělo ten svatý stolec. V žádném jiném centru neprobíhala to Axismond. Jo, takže už konikář Vincen na konci 12. století tam si povzdech, že to, že cesta k tomu stolci je vydlážděna lebkami bojovníků, kteří padli v bojích o o ten pražský hrad. Jo. Eh, náš stolec zmizí. Nezmizí sakralita Prahaj, ale zmizí náš stolec. Zmizí asi kdy? 30 >> Ne, ne, ne, ne. To je to, to to už náš stolec zmizí ve chvíli, kdy si přemyslovci, kdy se přemyslovci rozloučí s touhletou tradicí a rozloučí se s tou tradicí ve chvíli, kdy se rozhodnou, že chtějí královský titul. A jakmile získají královský titul dědičně ve 13. století, tak pro královský titul už je tady jiný rituál. který oni přebírají ze západu a to je královská korunovace. Jo, to ta královská korunovace je vlastně něco, co vychází od starého zjíma. Jde to přes románské země a přes německé země jako ta tradice dochází sem. Takže v tu chvíli ten stolet přestal být důležitý. Jo, v tu chvíli vlastně tady byl úplně, ale zůstaly některé prvky, které dodržoval i které ještě zahrnoval Karel IV do svého korunovačního řádu a to jsou ty líkové střevíce a ta líková mošna. A to to víme, že se ještě, že ještě Rudolf II, když byl koronován českým králem, tak ještě ještě nesli v průvodu ty líkové střelice, jo. To znamená, že tam tahleta tradice zůstávala. [odkašlání] Tak takže to je tradice sakrality vlády. Sakrality vlády a ta je archaická. A když ale přijde křesťanství, tak s touhletou tradicí by nemělo mít vlastně problém, protože v podstatě, pokud máme sakrální pojetí moci, tak křesťanství té christianizaci by mělo stačit, že jenom vymění nálepky. Nejsme panovník není představitelem před Bohy, ale před Bohem. má respektovat zákony, ale křesťanské zákony. Jo, takže v tomhletom by neměl být problém. A to se také jaksi velmi často dělo, že se christianizovaly staré archaické pojmy sakrality, jo, a že se eh objevovaly nové vzory, jo? To znamená, že vidíte to hezky jaksi dychotomě, že se objeví třeba, že máte nějakého archaického zakladatele toho rodu a vedle toho se pro ty krále, pro ty panovníky vytvoří nový vzor. Jo, třeba král David nebo král Šalamon, že se to postaví. Když se podíváte třeba na staroruskou architekturu z 11. 12. století, tak tam velmi často na těch chrámech, na chrámech, kamř docházela knížata na bohoslužby, tak tam velmi často vidíte v motivech třeba krále Davida, jo, nebo císaře Konstantina, který přijal křesťanství, že se jim tam přímo před oči těm lidem sedávali tyhlety biblické vzory. Jo. To znamená, že v tomhletom v tomhletom pojetí, v pojetí té sakrality, eh ta christianizace by v podstatě neměla mít žádný jako žádnou překážku a také není žádný, že není žádná není žádný vlastně problém, protože sakrální moc je jaksi má svoje má svoje nějakým způsobem pravidla a ty se musí dodržovat. Jo, jinak už v tom archaickém období, jak jsem říkal, tak ten král může nebo ten panovník může skončit velmi velmi nehezky, když je nedodržuje. Jenomže tady existovala existovalo ještě jedno pojetí moci, ještě jedna moc, která v podstatě měla blíže eh k té faktické politické moci, než k téhleté sakrální. A tuhletu moc bych vedle té sakrální bych nazval jako moc dravčí. Moc dravců. To byly [odkašlání] v archaických společnostech, pravděpodobně i v té naší slovanské. My to máme zmapováno prostě od Íránu nebo od Indie přes Írán, přes Řecko, ke Germánům, e, k Římanům nebo přinejmenším ke staré římské tradici až po Kelty. Existovala vlastně taková specifická instituce, kdy mladí muži, než se z nich stali plnohodnotní členové té komunity, to znamená, než se oženili, usadili a tak dále, než se zařadili do té společnosti, tak často vytvářeli eh vytvářeli takzvané mužské spolky, že se sdružovali, měli vlastní rituál chováli a chovali se tak, jak se mladí mužové, kteří nejsou ženatí, chovají. Jo. To znamená, že bylo to plné alkoholu, násilí a lovení žen případně, jo, že to existovaly. Eh, v některých případech tyhlety spolky měly v některeých případech měly iniciační charakter, jo, že se z těch mladých mužů stávali bojovníci. Někdy třeba to máme doloženo z Irska, ze starého Irska, tak tihleti mladí mladí chlapci jako bojovníci, dokud se neoženili, tak sloužili těm jednotlivým irským vládcům v těch družinách, jo, že že vlastně jednak se učili boje, jednak vlastně se učili nějaké lojalitě a jednak e procházeli i nějakým jakýmsi archaickým vzděláním, že se učili nějaké základní texty, jo, protože eh pokud je společnost negramotná, tak si vytvoří tak má svojí vlastní vzdělanost, ale ta vzdělanost je paměťová, jo? Jo, tam, kde nemáte písmo, tam máte neuvěřitelným způsobem rozvinutou paměť, jo, takže oni se učili celou řadu textu třeba na zpaměť, jo, a byli tímhletím způsobem jakoby podchyceni a ta divokost toho mládí měla vlastně sloužit k té iniciaci, jo. [odkašlání] Eh, někde ale a ne ne zrovna ne zrovna zřídka se ovšem stávalo, že se část těhletěch možských spolunků, těhletěch těhletěch skupin, že se úplně odtrhli od té společnosti, jo, že se úplně odtrhli od společnosti a vytvořili si vlastně celou vlastní bojovou kulturu. To znamená, že oni se často potulovali po okolí nebo po okolí, prostě se potulovali v těch skupinách. napadali to pokojné obyvatelstvo, drancovali, unášeli ženy, zabíjeli, eh snažili se shromáždit co nejvíce potravin a alkoholu, vytvářeli si vlastně vlastní rituály a tyhlety skupiny si potom vytvořily i celou vlastní ideologii, která se většinou vztahovala k různým typům božstev a většinou to byla božstva válečnická a podsvětní, chtonická temná. A pokud se ty lidi nezařadili do té společnosti včas, tak se z nich stávala tahleta tahleta specifická skupina, která v podstatě agresivně útočila na svoje okolí a eh zasvěcovala se speciálně těmhletěm božstvům, jo? Zasvěcovala se jim také velmi často ve zvířecí podobě. Jo. To znamená, oni se ztotožňovali, přímo se ztotožňovali s některou z velkých šelem. Ztotožňovali se vlky. Jo. A když probíhaly jejich zasvěcovací rituály, které byly pravděpodobně také neseny eh extatickými stavy, které byly navozovány asi nejspíše drogami, ne těmi přírodními, tak oni se e tak to víme, to máme i zobrazeno na některých už v antické době, tak oni se eh oni si jaksi přes sebe přehazovali třeba vlčí kůže a vtělovali se do těch vlků, jo, tvářili se jako vlci a i tu psychiku si nějakým způsobem, takovýmhle způsobem si jaksi deformovali nebo s medvědy. Jo, máme je to velmi, je to velmi dobře doloženo ze severogermánského prostředí, kde byli takzvaní Berserkirové. Slyšeli jste o nich někdy? Jo, perserkir znamená muž v medvědí kůži. A to byli lidé, kteří se zasvěcovali Odinovi, tomu podsvětnímu válečnickému magickému božstvu a zasvěcovali se mu takovým způsobem, že se stávali medvědy a dostávali se do takovejch exází, do vražedných extází. To byli bojovníci, kteří když se dostali do extáze, tak zabíjeli i vlastní. Jo, my máme doloženo, je to hezky doloženo na jedné šachovnici z 12. století z ostrova Líc. kde tam jsou zobrazení berserikové jako pěšáci na tý šachovnici a jsou zobrazeni tak v té extázi, takže jsou podívejte se na to, je to moc hezký, mají vyvalený očíčka ty postavičky a koušou si do štítu, jo, mají tam zuby takhle zaťatý do štítu, jo, protože oni okusovali i vlastní štíty, pryč, jak byli divocí a že to byli prostě oni byli naprosto neřízení, jo, nebo byli takzvaní Ulfednarové, ti se zase vtělovali, to znamená muž ve vlčí čí košili, eh, to znamená ve vlčí kůži se zase vtělovali do vlku, jo, tímhletím způsobem a byli naprosto nekontrolovatelní. Je pravděpodobné, že něco podobného existovalo v tom slovanském prostředí a ve slovanském prostředí se pravděpodobně těmhletěm eh těmhletěm děsivým skupinám, kteří se, které se ztotožňovaly s těmi šelmami, se říkalo asi jak. vlkodlaci, protože vlkodlak znamená muž ve vlčí kůži, jo? To dlaka znamená kůže. Původně [odkašlání][kašel] tihleti lidé byli považováni za vyřazení z té lidské společnosti. Taky tak byli nazýváni. byli často právě nazýváni termínem vlk, aby se dalo najevo, že jsou mimo lidskou společnost. To znamená, že tihleti lidé také mohli být zabiti bez trestu, protože prostě byli nebezpečný. Už to nebyli lidé, ale stejnou psychologii si vytvořily ty skupiny, jo? Tyhlety skupiny si často vytvořili z psychologii, že oni jsou něco jiného než ti ostatní. Oni mají jinou morálku, oni mají jiná práva, oni si můžou dovolovat jiné věci, protože oni nejsou vázáni lidskou společností, lidskými pravidly. Jo. [odkašlání] A ještě je tady jaksi situace, kdy oni se pohybují skutečně mimo tu lidskou společnost. Ale problém je, že celé řadě těhletěch skupin to jejich postavení přestávalo stačit. Takže se začali, oni se začali, oni se začali [odkašlání] útočit a snažili se chopit vlády na nějakém území nebo v nějaké komunitě. a takové komunity, které se potom řídily tímhletím způsobem, protože oni někam třeba vpadli, jo, tradičním způsobem vpadli někam, protože to byli vycvičení bojovníci, byli to lidé, kteří se živili jenom zabíjeni, loupežemi. Tak oni třeba někam vpadli, ovládli tu oblast, vybili místní muže, vzali si místní ženy, jo. A e případně případně ovládli ještě další obyvatelstvo a to obyvatelstvo jim vlastně nějakým způsobem muselo sloužit. Takovým způsobem například vzniká Sparta. Vzpomeňte si na starou antickou Spartu, jakým jakým způsobem byla řízená. Jo, to bylo prostě to bylo eh takovádle vojenská pevnost těhletěch profesionálních bojovníků, kteří ovládali nepřátelské území. To byl spartský stát. Jo. A jak se iniciovali mladíci ze Sparty? Iniciovali se tak, že šli a zabíjeli to místní obyvatelstvo. Jo, protože oni byli lidé nebo byli dokonce víc než lidé. Oni si mohli dovolit víc a protože měli sílu moc, tak ovládali to okolí. Žádná sakrální vláda. Jo, maximálně ta vláda byla sakrální, protože byla dána těmi temnými božstvy, které vyznávaly krev, sílu, smrt, etiku bojovníka, kterého nezajímá nic jiného než jeho vlastní postavení. Podívejte se na staré eposy, podívej