Šándor pre HS: Keď počúvate západnú aj ukrajinskú propagandu, zdá sa, že Ukrajina neustále vyhráva..

Já osobně jsem zásadní odpůrce 2,5%, 3%, jako administrativně naléváním někde peníze v představě, že se zvýší bezpečnost, je prostě iluzorní pitomost.

My ty peníze musíme utrácet smysluplně, abychom věděli, že ta armáda dostane peníze včas, bude to kvalitní a bude to k něčemu sloužit a bude to přispívat do společné obrany.

Takže vítám televizní diváky.

Hlavních správ při dnešním rozhovoru, v kterém hostem je z České republiky jeden z nejcitovanějších bezpečnostních expertů generál Ador Šandor. Vítám vás v dnešním vysílání. Děkuji za pozvání, potěšení je na mé straně.

Dobrý den.

Já půjdem in media, aby se nějak zbytečně nezdržovali.

První otázkou, pane generále: když se podíváte na současnou situaci na Ukrajině bez emocí a politického pátosu, v jaké fázi se tento konflikt z vojenského hlediska momentálně nachází?

Tak ten konflikt má dvě hranice, nebo dvě, řekněme, podoby, pokud jde o tu vojenskou.

A to je jednak ta fronta na Donbase, kde Rusové postupují a nepostupují nijak rychle, ale postupují a vytváří velmi silný tlak na ukrajinskou armádu, která je v mnohem vyčerpaná, ale hrdě se brání.

Otázka je, jak dlouho ta ukrajinská armáda bude schopna ten ruský nápor vydržet.

Víme, že se mluví o nějaké mobilizaci po ruských parlamentních volbách někdy koncem září, kdy by mělo být zmobilizováno možná až půl milionu vojáků, kteří, pokud by byli nasazeni na frontu do půl roku po nějakém výcviku, by znamenali zásadní změnu poměru sil, která už teď není příliš výhodná pro Ukrajince.

Generál Syrský mluví o poměru sil 1:4 ve prospěch Rusů, někde i 1:6, s tím, že některé prvorelevantní brigády ukrajinské armády už jsou na 20% bojeschopného stavu, což z hlediska metodiky české armády, ale nepochybně i francouzské, jsou nebojeschopné.

A pak je tu druhá dimenze, která je jaksi charakteristická zvyšovanými útoky Ukrajiny do vnitrozemí Ruska, kde poměrně zásadním způsobem narušují kritickou infrastrukturu Ruské federace a působí Rusům jednak psychologický problém v tom, že to, co si mysleli, že se jím nemůže stát, v zásadě zažívají to, co zažívají Ukrajinci, ale i ty nedostatky benzínu a nafty se tu nepochybně projevují.

A teď je otázka, co kam to povede.

Já si myslím, že to nebude mít vliv na tu frontu na tom Donbase, tam se to neprojeví, ale je tu otázka toho, jak tenhleten změnu v těch schopnostech Ukrajiny vnímají Rusové.

Rusové říkají už, že nevedou speciální vojenskou operaci, že už jsou ve válce. Tím jednak mobilizují vlastní obyvatelstvo, ale zároveň říkají: my jsme ve válce, protože západ je s námi ve válce, protože západ umožňuje Ukrajině zasahovat naše území a dochází k eskalaci, o které nikdo z nás neví, kam povede.

Jestli přinutí Rusa k jednání s Ukrajinou se nějakými kompromisními postoji, to by bylo fajn. Já osobně jsem skeptický. Myslím si, že to Rusové neudělají, ale může to také vést k tomu a vede, že jakýkoliv úder Ukrajinců v hloubce území Ruské federace je následován ještě větším útokem Rusů na kritickou infrastrukturu, ale i dalším cílům na území Ukrajiny.

A ty útoky jsou úspěšnější už jenom proto, že Ukrajina postrádá ty interceptory do systému Patriot a vlastně téměř žádnou balistickou raketu Iskander není schopna sestřelit. A ty rakety působí velký, velký problém.

My víme, proč to nejsou schopni Ukrajinci udělat, protože Spojené státy mají samy velký nedostatek těchletěch střel a koncentrují se na Blízký východ. Tudíž nějaké dodávky na Ukrajinu v tuto chvíli nepřipadají do úvahy a to, že Donald Trump by Ukrajině dal licenci na výrobu, to je hezky propagandistické, ale ta výroba patriotů na Ukrajině, pokud kdy začne, tak to nebude vůbec letos. Kdoví, jak by to bylo ještě příští rok.

Co z eskalačního potenciálu, a to je poslední věta, tu hrozí, je, že ty hlasy v Rusku, které na začátku konfliktu byly relativně ojedinělé, ale dneska jsou relativně už silné, ať je to Karaganov, Dugin a tihle lidé, říkají, že je potřeba, aby Rusko obnovilo odstrašující potenciál. A co tím myslí? Zaútočit na nějaký cíl v západní Evropě, nějakou továrnu, která vyrábí drony a podobně a vidělo by se, co by se dělo dál.

Já si osobně myslím, že toto je nebezpečná trajektorie v tom konfliktu, nebezpečná eskalace. Nemáme ji vyzkoušenou a nevíme, jak se ta věc může dál rozvíjet.

Vzpomenuli jste generála Syrského. Teraz nastaly určité změny ve vedení armády, na ministerstvech, ve vládě na Ukrajině. Jak to vidíte?

Víte, když se člověk dívá na tu Ukrajinu a poslouchá ukrajinskou propagandu, kterou jsme z velké části přijali my jako západ, a já se tomu nedivím, že vlastně jakoby Ukrajina znova jakoby vyhrává. Já si myslím, že nevyhrává. Bylo by fajn, kdyby vyhrávala, ale prostě nevyhrává. To je jen taková propaganda.

Ale když připustíme, že vyhrává, pak si musíme položit otázku: budete měnit vítězný tým, když vyhráváte? Já bych ho asi neměnil.

A vidíme, že už po půl roce máme dalšího premiéra a je to otázka toho, že politická stabilita Ukrajiny a vojenská stabilita se podle mě, nechci říct hroutí, ale drolí.

A Volodimír Zelenský, tím jak je schopen stále, řekněme, udržovat podporu západu, tak mu, řekněme, chybí nějaký Jarmak, který byl tou šedou eminencí, který držel ten vnitřek té Ukrajiny nějak pohromadě. To se nějak nedaří.

Také tu máme otázku příštích prezidentských voleb a všichni ti, kteří jsou populární, byl to už Zalužný, teď i Fedorov a kdoví kdo ještě, mohou také prezidentovi vadit.

A teď je otázka, jestli prezident ustoupí ulici. Už ustoupil jednou, když sáhli na ty protikorupční orgány, čímž osabí svoji pozici, nebo bude hledat nějaký kompromis, který nějak bude vypadat.

Syrský je představitel sovětské válečnické školy. Je to v podstatě Rus původem, což není nic špatného, ale nemyslím si, že to je člověk, který by byl vůbec ochoten poslouchat mladíčka 35letého Fedorova ve funkci ministra obrany a že tam byly nějaké vnitřní těžké spory. Nevím, do jaké míry i ze strany Fedorova, který byl schopen dohlédnout všechny problémy a potřeby armády.

Ale to hlavní, co Ukrajině chybí, což Volodimír Zelenský nikdy nezmiňuje, je ten lidský potenciál. Ten lidský potenciál, který můžete vykonstruovat tu armádu.

Jestliže v tuto chvíli máme více jak dva miliony lidí, kteří odmítli mobilizační nebo vyhly se mobilizační pohotovosti a přes 200 tisíc ukrajinských zběhů se někde potuluje, tak to není obrázek toho, že ta země je v nějaké dobré kondici.

Pro tu válku je rozhodující to zázemí, ta politická stabilita, ta vojenská stabilita, ta podpora těch obyvatel tomu konfliktu. A to si myslím, že většina Ukrajinců, byť to snáší dobře, už musí být z toho konfliktu unavená a že ty spory a problémy, které tam jsou, mnohem více odráží tu vnitřní náladu v zemi a že pro Zelenského to není vůbec jednoduché období, jak se s tím popasuje.

Přejme mu, aby to zvládl dobře.

Na druhou stranu vidíme, že se tu ještě konfrontuje velký problém s Polskem. Ty ty ukrajinská postkomunistická armáda, Banderovci, Volyň, já nevím co všechno.

Je to velmi necitlivé ze strany Ukrajiny.

Měli by chápat, kdo je jejich jeden z největších podporovatelů.

Ta politika. Je vidět, že ten Zelenský lavíruje mezi tím domácím publikem, které na západě je jednoznačně pro ten dřívější ukrajinský etos, který představoval nejen Bandera, Šuškevič, ukrajinská postakomunistická armáda a podobně.

Velmi složitá situace. Státy deklarují výraznou pomoc Ukrajině.

Má však Evropa reálně promyšlené a vojenské kapacity na to, aby dlouhodobě nahrazovala nebo doplňovala americkou pomoc?

Já jsem zachytil, že i český premiér Babiš kritizoval tu koalici ochotných, že je to jen bla bla bla, že on se nepotřebuje zapojit do nějakých koalic, kde nejsou výsledky.

Podívejte, já od samého začátku říkám, že pomoc Evropy je příliš málo, příliš pozdě.

A mně to přijde tak a já na to tak vidím — bylo evidentní, že nechceme, aby Ukrajina vyhrála, ale nechceme, aby prohrála.

A to je takový kočkopes, který těžko půjde nějak naplnit.

Já si myslím, že Spojené státy v zásadě už nemají žádnou velkou touhu Ukrajině pomáhat. Trump to řekl jasně.

Oni vyčlení nějaké zbraně do toho systému Pearl, který umožňuje Evropanům ty zbraně nakupovat a Ukrajincům je prodávat. Připlatí 10 % Američanům, jak já říkám, manipulační poplatek, a dají to Ukrajincům.

Otázka je, jestli jsme schopni to dlouhodobě udržet.

Ano. Andrej Babiš řekl to, co řekl — dal 140 milionů do systému, což není s ohledem na potřeby žádná částka.

Nedávno bulharský premiér řekl, že končí v koalici ochotných. Dokonce nahlas prohlásil to, co říkám i já: že není pravda, že Ukrajina bojuje za nás.

Ukrajina bojuje za svoje národní suverenitu. To je všechno pravda, ale nebojuje za Evropu.

To je jenom taková, řekněme, propagandistická klička, kterou se Ukrajincům podařilo prosadit do vědomí západu. Západ to přijal a na tom ještě bude mít velké problémy, až skončí ta válka.

Jednak ty půjčky budou trvalým darem a všechno ostatní, co s tím bude sledovat. Protože oni nám budou pořád říkat: „My jsme přece za vás bojovali, vy jste to akceptovali."

Já si myslím, že se to drolí.

Když se podíváte na 21. sankční balíček, tak ty evropské země už nechtějí ohrožovat vlastní ekonomiku — není snahy, aby se podařilo prostředků dostat k tomu, abychom měli nějaký 21. sankční balíček.

A mně se líbilo, když asi před čtyřmi měsíci belgický premiér — za což po zásahu dostal řádně nakopáno — prohlásil: „Když nemůžeme Rusa porazit, tak s ním vyjednávejme."

Já si myslím, že je už čas na pragmatismus, protože v konečném důsledku těch mrtvých na Ukrajině je příšerné množství.

Osud toho ukrajinského národa by nám měl být na mysli.

Podívejte, v rozpadu Sovětského svazu, nebo po rozpadu, měla Ukrajina 52 milionů obyvatel. Dneska jich má nějakých 28, což je šílené.

Do konce století podle nějaké studie OSN má mít 15 milionů. Kdo tu zem dá dohromady?

Ten národ je skoro bez nějaké budoucnosti, když si to fakt vezmu, a když budou pokračovat v té válce ještě další rok.

Kam to všechno spěje?

Já jsem prostě pro to, čím to půjde, přitlačit Rusa k nějakým kompromisům, které jsou možné. Ty páky prostě máme.

Ale říkat, že budeme Ukrajinu podporovat tak dlouho, jak dlouho to bude potřeba — oni tomu uvěřili. Jenomže vidíme, jaký je výsledek.

A když před nedávnem bývalý šéf BNB, což je německá rozvědka, prohlásil: „Musíme na Ukrajině bojovat ještě pět let, abychom se sami připravili na válku s Ruskem" — takže je to prostě příšerný pokrytectví.

To prostě není možné.

Taky se samozřejmě Ukrajinci ozvali, tak je potřeba si říct, o čem ta válka je, kdo vlastně s kým a proč bojuje.

Pokud si neřekneme pravdu, tak budeme dělat omyly v politice, které se nám draze nevyplatí.

Slovensko a Česko modernizují svoje armády. Jsme po letech zanedbávání naší obranné schopnosti garantovat vlastní bezpečnost nebo jsme stále odkázáni na kolektivní obranu NATO?

Tak samozřejmě dneska žádný stát se není schopen bránit sám. Obzvlášť stát velikosti Slovenska a Česka, který je sice nějaký, ale s ohledem na armádu, kterou má, to není možné.

Kolektivní obrana je samozřejmě pilíř naší bezpečnosti.

Je otázka, jak budeme k tomu pilíři přistupovat, do jaké míry jsme my ochotni dobře a správně investovat do té armády.

Já osobně jsem zásadní odpůrce 2,5 %, 3 %. Administrativně naléváat peníze s představou, že se zvýší bezpečnost, je prostě iluzorní pitomost.

My ty peníze musíme utrácet smysluplně, abychom věděli, že ta armáda dostane to včas, bude to kvalitní a bude to k něčemu sloužit a bude to přispívat do společné obrany.

Já, pokud vím, tak vy nemáte žádnou protivzdušnou obranu. My máme mizernou, postavenou na sovětském systému KUB.

Nevím, kolik vám už přiletělo F16.

Donedávna jsme vám patrolovali — pokud šlo o protivzdušnou obranu — letecky. Ty armády jsou zanedbány poměrně značně.

Teď je potřeba jenom si skutečně správně říct, jaká nebezpečí v Evropě nám hrozí. A také jestli půjdeme jen cestou konfrontace s Ruskem, protože já vím, že ti, co nenávidí Ruse, mě budou u vás teďka nakopávat. Ale Rusko tu je a bude.

Je to prostě velká země, je to země s obrovským jaderným potenciálem.

A pokud půjdeme jen na konfrontační cestu — a já tomu rozumím, že v tuto chvíli asi nikdo nepojede objímat Putina do Kremlu — oni lhali nám, my jsme lhali jim a všechno skrz naskrz.

Ta vzájemná nedůvěra je prostě děsná.

Ale když to řekl — pokud se Sovětský svaz nějakým způsobem dohodl s Německem a začal nějaké vztahy, a to si provedli mnohem víc za druhé světové války než to, čeho jsme svědky dneska — tak bychom také měli uvažovat o tom, že vybudovat obrannou infrastrukturu nebo obrannou architekturu Evropy, která bude stát proti bezpečnostním zájmům Ruska, což tak klidně může být.

Jenže k nám to bude sát hodně peněz a bude to další studená válka, u níž nevíme, jestli za nás budou bojovat Američané, tak jak za nás bojovali v první studené válce.

Takže abych to zkrátil: úroveň ozbrojených sil obou našich dříve spojených zemí je spíš mizerná. Ale je potřeba fungovat tak, abychom s tím něco udělali smysluplně — aby to nebylo jen o vyhazování peněz a aby to skutečně bylo o tom, co ty obě armády obou zemí potřebují.

Děkujem.

Přešel bych na Blízký východ.

Na Blízkém východě vidíme neustálé napětí z pohledu zpravodajských služeb. Hrozí nám nekontrolovatelný regionální konflikt, nebo jde o řízenou eskalaci jednotlivých aktérů?

Zatím ne. Zatím vidíme, že to je takové — já tomu říkám fackování — ale ono to je takový hospodský výraz.

Ale je to takový oko za oko, taková ta odplata. Irán udělá to, Američané udělají to, ale zatím tady jsme krok předtím.

Já to vysvětlím.

Donald Trump byl rád, když se mu podařilo podepsat memorandum o porozumění, které je zásadně nevýhodné pro Spojené státy, protože věděl, že letecky Írán neporazí a není schopen vojenskou blokádou námořní prostě změnit poměr sil a zajistit, že průliv Hormuzem užinami bude fungovat.

Takže to memorandum se podepsalo.

Pak se Donald Trump rozmyslel, že trochu přitlačí na Írán, ale je potřeba, že to memorandum bylo dohodnuto, že dneska budou kontrolovat Hormuzké užiny Írán. A po těch 60 dnech, které to memorandum si stanovilo, se mimo jiné dohodne Omán s Íránem, kdo a jak bude kontrolovat hormuzské užiny.

Tohle bylo v tom memorandu. To se Spojeným státům nelíbí. Já tomu rozumím.

A takže co dál? Ale Donald Trump je v situaci, kdy si nemůže dovolit, aby došlo k velké eskalaci konfliktu, protože zablokování hormuzských užin – a teď, jak Husílové řekli, že zablokují nejenom tu užinu, ale Írán, že zablokuje i ten jediný saúdskoarabský přístav, ze kterého může jít ropa ven, nikoli v prostředí Perského zálivu – tak se opět hrozí, že dojde k eskalaci, pokud jde o navyšování cen ropy a podobně.

A vidíme, že Írán si ponechal nebo dokázal ponechat značné prostředky balistických raket a bezpilotních prostředků.

A na výhrůžku Donalda Trumpa, že pokud nepodepíší znovu něco, bude bombardovat civilní cíle, tak Írán vystřelil v Kuvajtu na odsolovací zařízení, bombardoval Saudskou Arábii a poprvé vystřelil do Jordánska. Tam dokonce zabil nějaké vojáky. A situace, že půjdeme po odsolovacích zařízeních, je katastrofa pro Blízký východ.

A proto už následný útok Spojených států již nesměřoval proti mostům a nějakým elektrárnám na irránském území. Jinými slovy, ta eskalace se zdá být řízena.

Teď je ovšem problém, jestli přijde nějaké další memorandum, které by Donald Trump mohl podepsat, aby si zachoval tvář. On sám ví, v jaké situaci je. On dokonce sám řekl, že nechce být další Herbert Hoover, americký prezident na přelomu 20. a 30. let minulé století, který přivedl ekonomiku k obrovské depresi. V roce 1929 víme všechno, co se dělo.

Takže Donald Trump je ve velmi těžké pozici. Nejen že vyplýtval spoustu munice proti Íránu, kterou měl nachystanou na možný konflikt s Čínou, pokud jde o Tajwan, ale neví, jak ven.

A teď ty země ropných nebo ropné monarchie Perského zálivu, těch všech zemí uvažují, jak budou dále svazovat svoji bezpečnost. Jestli to bude s Američany, kteří je nebyli schopni ochránit. Vlastně Írán poničil téměř 20 amerických základen. Dokonce museli Američané přesunout vojáky do Jordánska, letouny do Izraele a já nevím co všechno. Ty škody jsou velké a nebyl je schopen ochránit.

Takže ta hra, která se tu dneska hraje – a Američané logicky, já to chápu, to nejsou schopni připustit – ale Írán získává mnohem větší sílu v regionu. A to je prostě problém.

A celý ten konflikt nevedl k tomu, že by došlo ke změně režimu v Teheránu. Jsou tam ještě možná horší hoši, než tam byli předtím. Podpora Hizballáhu, Hamásu a Hutíů pokračuje. Balistický program Iránu pořád je. Dokonce Donald Trump řekl, ať je mají, když Saudská Arábie má taky balistické střely. A jaderný program, což je největší problém Izraele, je pořád nevyřešen.

A kdo vy věříte, že v dalších 25 dnech, které zbývají do těch 60 dnů toho memoranda, kdy se to mělo vyřešit, se tahle věc vyřeší? Nevyřeší se a bude s tím problém.

Takže doufejme, že umírněnost na obou stranách bude taková, že nesklouzneme do velkého konfliktu, který by byl obrovský problém pro ekonomiku. Ale je evidentní, že Írán tahá za delší konec provazu.

>> Zmínili jste Čínu. Mezi Ukrajinou a Blízkým východem – jak hru hraje Čína? Může být výzva západu k současnému přeuspořádání světa?

Čína to dělá pragmaticky. Ona ví dobře, že způsobem, kterým prosazuje svoji politiku, jednak si nakupuje všechny možné zdroje surovin, velkou část Afriky, pokud jde o úrodnou půdu a podobně.

Čína je velmi pragmatická. A vidíme, že oslabený Donald Trump, právě konfliktem na Blízkém východě se při té návštěvě v Číně – já nevím, jestli to byl v červnu nebo v květnu, to není důležité – se choval velmi úctivě k Si Ťin-pingovi. A Si Ťin-ping mu tam jasně říkal: „Neudělejte velkou chybu, pokud jde o Tajwan." To si neumím představit, kdyby tam Trump přijel na koni.

Takže Čína hraje velmi dobře tu politiku. Je nepochybně největším vyzyvatelem bezpečnostním i ekonomickým Spojených států. Chce být regionálním hegemonem, pokud jde o jihovýchodní a jihočínské moře. O tom není pochyb.

Spojené státy by to rády činily. Pak ovšem nechápu, proč jsou stále zabředlé v konfliktu na Ukrajině a proč jsou stále zabředlé v konfliktu na Blízkém východě. To přece vůbec nedává žádný smysl. A oslabují se.

A když se ještě podíváte, že vlastně třeba Jižní Koreju dlouho Američani přesvědčovali, a samozřejmě jihokorejská vláda: „Dejme si tady protiraketový systém, Patrioty, je to pro vaši bezpečnost." Když je konečně přesvědčili, tak to stáhli, protože jim to chybí na Blízkém východě. Z Japonska stáhli ten mariňácký expediční útvar. Dneska je na Blízkém východě asi 8000 mariňáků. Celkově je na Blízkém východě asi 50000 vojáků amerických, kteří vůbec nedávají ani nejmenší představu o nějaké pozemní operaci proti Íránu. Je to naprosto nesmysl. Tomu nemůže věřit ani ten, kdo má tři modré knížky v knihovně jako intelektuál.

Ale já té politice nerozumím.

A teď samozřejmě Japonsko, ale i Korea, ale Filipiny, ale i Austrálie vlastně přemýšlí, kde je jejich partner v zadržování Číny. Jak silný je ten partner.

Myslím si, že Čína to dělá velmi dobře. Vůbec si nemyslím, že je natolik bláznivá, aby vojensky vstupovala na Blízkém východě. Koneckonců tam nemá ani žádné posádky, ani žádné základny, ani její námořnictvo tam nepůsobí. Nevím, jak si vyhodnotí otázku Taiwanu. To fakt neumím říct.

Ale když po tom všem, co jsme si řekli – jsou Spojené státy politicky připraveny podporovat Taiwan a jeho nezávislost – a jsou Spojené státy vojensky schopny tak činit? Na tu druhou otázku bych řekl, že přestože jsou pořád největší vojenská moc, tak mnohem méně než před 28. únorem, kdy došlo k bombardování Iránu.

>> Pojďme přejít na zpravodajské služby a hrozby, hybridní válku a tak dál.

Všude se hovoří o dezinformacích a hybridní válce. Kde je hranice mezi reálnou bezpečnostní hrozbou ze strany cizích mocností a běžným politickým bojem či vyvoláváním strachu?

Takže sociální sítě jsou fenomén, dezinformace jsou fenomén. Řekněme si na rovinu, že za dost dezinformací si stačíme sami my. Já to občas čtu a když vidím ty výplody těch lidí, tak na to nepotřebujete ani žádného Rusa, ani Číňana. Stačí naši vlastní blbci.

Co si budeme povídat. Samozřejmě ty dezinformace někdy bývají velmi sofistikované. To je prostě pravda.

A co dělají lidé – a já jsem si to všiml u svých rozhovorů, u svých článků – čtou názvy. A většinou ty názvy ten nakladatel nebo vydavatel přizpůsobí tomu, aby to byla taková šrapnel, aby vás to jakoby natáhlo. A pak si přečtete obsah a ten je úplně jiný.

A ty lidi reagují na ty názvy, ověřují si vůbec nic. Jo.

A samozřejmě platí: čím méně o nějakém problému víte, tím více jste náchylný věřit blbost. To tak prostě jakoby je.

Ale řekněme si, co chcete v situaci dnešní naprosté záplavy informací. Ve středověku byl člověk vystaven za svůj život tolika informacemi, jako dnes za 24 hodin. Tak si to porovnejte, v čem se dneska jakoby vlastně nacházíme.

Že jsou součástí hybridních operací, že jsou součástí ovlivňování názoru. To je pravda. Já na to říkám vždycky: pokud si Rus napíše do své strategie, že NATO je jeho největší nepřítel, tak nás nesmí překvapovat, že dělá všechno proto, aby jeho soudržnost rozmělnil. To je logické, to viděl každý. A že si vybírá ty články aliance, které jsou mnohem méně kohézní, mnohem méně pevné. To je taky logické.

Asi těžko budou bombardovat dezinformacema, když to asi dělají taky Holanďany nebo Dány nebo Švédy, jako pevná součást, ale na Slovensku si to užijou a v Česku taky si budeme povídat o těch lidech, kteří jsou náchylní a často naskočit na tu jejich retoriku je taky fakt.

Co je čím dál tím víc zřejmé: to, co ještě před rokem byla dezinformace a dneska je pravda, to je také fakt.

Jo, jako je to těžké období, víte. Čím více bude politická elita selhávat – a to je velký fakt – v tom, jak vysvětluje občanům svojí politiku, jak ji v praxi realizuje, tím více občané budou hledat alternativní informace, tím více budou náchylní věřit alternativním informacím, protože řeknou: politikům se nedá věřit, politici lžou a kradou.

Ale pokud my tohle jako nezměníme – a to já nejsem vůbec naivní – pokud tohle nezměníme, tak tady budeme bojovat možná i s větrnými mlýny a budeme se opravdu divit, jak je ta společnost strašně rozleptaná, jak je ta společnost hrozně rozdělená, jaké obrovské příkopy mezi těma lidmi jsou.

Ale to by bylo na dlouho a že tajné služby se v tom angažují. No tak co si budeme povídat? Je to jeden z nástrojů, jak fungovat.

Jasné, jasné.

Kdyby dnes došlo ku kriklavému krizovému stavu, jsou podle vás naše státní orgány a krizový management připravené reagovat v reálném čase?

Podívejte, já nevím, jak to vypadá na Slovensku, protože tam jsem neměl možnost něco takového zjišťovat. V Česku jsem kdysi s kolegou Šedivým dělal blackout v Praze – tříměsíční cvičení – a tam bylo vidět, jak strašně moc toho nemáme, jak strašně moc toho neumíme, ale byla snáha se poučit.

Eh, já si říkám, že nemusíme každou krizi odnést. Poučme se z těch minulých, ale faktem je, že ty orgány krizového řízení jsou nějak nastavené, ale nejsou početně odpovídající tomu, co by bylo potřeba. Je to různé.

Některé magistráty, některá hejtmanství, některá města mají lépe připravené plány krizové připravenosti nebo krizové plány. To záleží na těch lidech, kteří tam pracují, také na tom, jak jsou schopni organizovat pomoc.

Co já považuju ze své zkušenosti za velkký problém, je, že stát není schopen přimět soukromé vlastníky k tomu, aby státu za krize pomáhali. Dám příklad: my jsme dělali ten blackout v Praze, takže dokud jsme po mobilních operátorech nic nechtěli, tak na jednání chodili. V momentě, kdy jsme po nich něco chtěli, tak přestali chodit. Nereagovali na dopisy primátora. Nereagovali na výzvy ředitele Českého telekomunikačního úřadu. No prostě neuvěřitelný.

Prostě ten stát je bez zubů. Stát není – jako většina toho, co je v soukromých rukách – nouzový výdaj potravin, vody, já nevím co všechno. Já se jenom modlím, aby nedošlo k nějakému velkému maléru, protože po zkušenostech, které mám, tak musím říct, že by to bylo velmi, ale velmi nepěkné.

Nepleťme si lokální povodně, to se vždycky nějak zvládne, ale takový blackout na velké části území, to je teda, a to mi věřte, úplně jiné kafe.

A to nemluvím o válce, proboha.

Ano, ano, ano.

Mám tu závěrečnou otázku. Žijeme v období rozpadu starého mezinárodního pořádku. V jak bezpečnostném světě budeme žít za 5 nebo 10 roků?

Tady je zajímavé, že Spojené státy, které vlastně po druhé světové válce byly tím hlavním, které koncipovaly ten mezinárodní pořádek, tak dneska od něj odstupují. Donald Trump řekne, že nějaké mezinárodní právo ho nezajímá. On se řídí svojí morálkou a citem.

A v zásadě se jeví, že budeme žít ve světě, kde vládne násilí, síla a moc. A to se obávám, že je problém.

Víte, v té historii vždycky ty velmoci občas od toho mezinárodního práva tak jako uskočily, vyřešily si nějaký problém a pak se zase vrátily. Ale ta eroze toho mezinárodního práva je tady úplně evidentní.

Jo, já jsem zvědavý, jak to dopadne, když si Bibi Netanjahu přijede do New Yorku na ten OSN kongres, když starosta New Yorku přemýšlí, jestli by ho mohl nechat zatknout, protože je na něj vydan mezinárodní zatýkač. Vidíme, jak ale Spojené státy nejsou signatárem – že jo – ale vidíme, jak ty instituce přestávají mít platnost, jak ta jejich vymahatelnost, která je závislá na tom, že to ti signatáři budou dodržovat, jak se rozmělňuje.

A koneckonců vidíme, že Severoatlantická aliance po summitu NATO 3.0 už není samolatenskou aliancí, kterou založily západní země v roce 49. Ona koneckonců není ani tou organizací, která porazila Varšavskou smlouvu, a už vůbec ne tou organizací, do které jste vy jako Slovensko, pokud si nepletu, vstoupili pět let po nás v roce 2004.

Eh, já jsem z tohodle pohledu velmi pesimistický. Mně jde teď o Evropu, kdy snížení vlivu Spojených států, které nepochybně je, které tu fungovaly jako pacifikátor problémů mezi Německem, Francií, Anglií, Španělskem a podobně, že to, co oni dělali a co umožňovalo rozvoj Evropské unie v té ekonomické části, že tohle bude odeznívat. A kde je napsáno, že – a nemyslím příští rok, ale z hlediska nějak dalšího vývoje – nedojde k rozpadu integračních procesů Evropské unie, nedojde k takovému rozředění Severoatlantské aliance, že ty země začnou upřednostňovat vlastní zájmy? A už to dneska vidíme.

A já jsem zvědavý po skončení konfliktu na Ukrajině, jak dlouho vydrží ta protiruská koalice sankcí jednotlivých zemí. A to ukáže také na ten příští vývoj v Evropě.

Víte, my jsme spolu, my jsme asi spolu stejně staří nebo tak nějak podobně. Měli jsme to štěstí, že velký kus života jsme prožili v míru. Já bych strašně rád, aby moje děti a moji vnuci mohli, až budou vypadat tak, jako vy a já, mohli říct, měli jsme štěstí a prožili jsme velký kus života v míru. Já bych si to strašně přál. Když se mě za to zeptáte, jestli bych si na to vsadil, tak vám řeknu, že ne.

Děkuji velmi pěkně.

Dnešním hostem v hlavních zprávách je brigádní generál inženýr Andor Šandor. Děkuji za ochotu odpovídat na naše otázky a doufám, že se nevidíme naposledy.

Kdykoliv s potěšením na mě staně. Všechno dobré na Slovensko.

Pěkně.