Shromáždění ke 108. výročí vzniku Československa: NE základnám ČR 28.10.2026

Dobré pozdní odpoledne, vážení přátelé. Díky všem, kteří se tady sešli, aby si připomněli datum, které nám říká, že vzniklo Československo. >> Pár slov na na začátek nám napsala paní novinářka Katarína Benke. Tak já si je dovolím přečíst. Československo stát, který naši předci společně budovali a na který byli právem hrdí a jehož odkaz musí být součástí našich dějin. Zůstaly nám vzpomínky. Společná historie, společná krev, ale samotný název Československo už na mapě nenajdeme. Stát se může rozdělit. Hranice se mohou změnit a názvy mohou zmizet, ale úcta k vlasti, hrdost na své předky, ta tady musí zůstat, protože národ netvoří jen hranice a název na mapě, ale tvoří ho lidé, jejich odvaha, jejich práce a jejich láska k domovu. Na to bychom neměli nikdy zapomenout. A než se tady objeví první řečník, předseda domova David Tigr Poct, tak já si dovolím vám připomenout dvě události. Jedna z nich, on je tady. Ti to nechci. Nechci ti do toho >> děkuji. Dobrý odpoledne, český národe. Ahoj. >> Ahoj. >> Vážení a milí chcimíři, vážení Slované, to slovo ode mě ještě dneska uslyšíte několikrát. Zdravím i zde přítomné policisty, kteří dohlížejí na to, aby naše shromáždění nebylo nikým narušeno. Jsou to naši čeští policisté. Eh, nejprve mi dovolte, abych se vyjádřil k tomu, co se děje poslední více než týden. Možná eh mě budete kritizovat, že to nesouvisí s dnešním svátkem, ale ono to v podstatě souvisí se vším. odsuzuji ten nechutný humbuk kolem snahy vládní koalice zrušit placení povinných poplatků za něco, co platit nechceme. Tím vším, co se děje kolem toho a viděli jsme bohužel i projevy agrese, tak je zřejmé, že Česká televize nám nepomáhá, ale škodí. Ano, souhlasíte. Pro mě osobně placení těchto veřejnoprávních poplatků je tím nejhloupějším a nejzbytečnějším placením, které musíme bohužel platit. To nejsou poplatky, to je to je výpalné. >> Ano, tady správně kolega mě upřesňuje, to nejsou poplatky, ale výpalné. Mělo by se začít vždy s úsměvem i v této těžké době. Tak než přejdu k tomu krásnému číslu, začnu jiným číslem a zeptám se, není tady někde náhodou mezi vámi nějaký Pepa 107? >> Pepa 107 tady není. Kdyby náhodou jste ho potkali, pokud ještě zamíříte například na Prazský hrad, tak prosím vyřiďte, že se o rok spletl. Jo, jeho číslo bylo i šloni a myslím si, že výrazně přesáhl svoji kapacitu. Budeme to muset ještě příští rok vydržet, ale ta 110 by se možná již mohla povést, oslavit řádně bez něj. se skutečným českým prezidentem >> a k tomu skutečnému českému prezidentovi se teď dostanu. Dnes je to 108 let, kdy ti nejznámější pánové Rastislav Štefánik, Edward Beneš a samozřejmě první prezident Tomáš Garik Macerik dali tvář naší krásné československé zemi. dali nám hranice, dali nám existenci na mapě světa a já bohužel začnu rovnou konfrontovat s tu současnost, která není příjemná. Co by asi řekli tito bojovníci za naši existenci, kdyby se teď tady octli s náma? Co by řekli tomu, že jsme se po roce 1989 začali dívat na to, jak je naše země rozkrádána? Co by řekli tomu, že jsme se nechali zlákat a vstoupili jsme do Severatlantické aliance, jejíž účelem je ožebračovat obyčejný lid? >> Ano, to je pravzda. Co by řekli tomu, že jsme se a možná i někteří z vás nechali zlákat a vstoupili jsme do krásně tvářící se Evropské unie, >> kterou ale já a doufám, že nejen já dnes nazývám jejím výstižným názvem Čtvrtá říše. Ta jejich eh práce, ten jejich odkaz spočíval v tom, že vyvedli československý národ ze staletí poroby a dali nám krásné jméno. Ale bohužel my se teď všichni musíme dívat na to, jak je naše země ničena. Sledujeme útok na svrchované slovenské národy. Co by asi řekli tomu, že se vzdáváme zabezpečení svých hranic a tedy neděláme nic pro bezpečí svých obyvatel? Já bych jim tuhle konfrontaci nepřál, protože si myslím, že by to byl pro ně obrovský šok a to si myslím, že si určitě nezaslouží. Co by řekli tomu, že jsme se v roce 93 rozdělili a zmařili tak tu jejich práci? Tady se trošku zastavím a přejdu do té pozitivity, protože ať se západ snaží sebe víc. My vždy budeme bratři a sestry a Slovensko vždy bude náš nejbližší soused, příbuzný. Chcete-lii? Tohle nikdo nerozbije. >> Slovensko je dle mého názoru o krok před námi díky velmi pragmatické politice všech světových stran. My jsme bohužel, promiňte, trošku více ponoření v té bruselské Tak to prostě je. To je reálný stav naší země. Dobře to řeknu. >> A neustále je nám vnucováno zbrojení a válka. Lidské hodnoty se vytrácejí. To je bilance, stručná bilance 108 let. Já ale přesto věřím tomu, že to ustojíme, protože ta čtvrtá říše slábne a bude slábnout. Lidé se probouzejí >> a my bychom všichni měli se upínat k myšlenkám slovanské vzájemnosti. >> My nejsme a nikdy nebudeme a teď mluvím o Československu jako jiný slovanský národ, který se nechal nastrčit západem do další veliké války. Nikdy tohle neuděláme. Nikdy nebudeme válčit. Předpokládám, že tak by to Tomáš Garek Masarek určitě chtěl, abychom byli mírovým národem. Upínejme se, prosím tedy na panclavismus a přejí nám, nejen nám, ale i Slovensku hodně štěstí. Ať žije Česká republika, ať žije Slovensko a nejlépe ať žije Československo. Děkuji vám český národ. >> Já děkuju tygrovi za jeho projev a teďka bych poprosila paní Vladimíru Vítovou o její příspěvek. >> Dobrý den. Je to dobrý. Takhle můžu poprosit víc trochu ten mikrofon a nebo možná ten do ruky? >> Dobře, děkuji. My jsme teď byli na kávě. Jestli víte, tady v obecním domě je pamětní deska k 28. říjnu. Je to hned vedle prašné brány. Se tam pak můžeme jít podívat. Jinak co se týče dnešního 108. výročí vzniku Československa, tak dnes je takový trend říkat, že Československá republika byla jen jakýmsi časově omezeným a projektově zkonstruovaným státem. Ale tato teorie vůbec nebere v úvahu naší historickou státnost. vůbec nebere v potaz vlastně tu historii zemí českých. Já si vyndám ten mikrofon. >> Děkuji. Vůbec nebere v potaz historické země koruny české, které byly na tomto území od raného středověku až do roku 1620. Ve středověku a počátkém novověku měli Čechy a jejich korunní země dokonce náskok v procesu konstituce, tedy ústavnosti státní jednoty a to před větřinou evropských států a to na základě federativních vazeb mezi Čechami, Moravou, Slezkem a oběma lužicemi. Lesko, zíšek. >> Děkujeme. Říkalo se tomu Česká konfederace. Dokonce v latině je to přesně takhle nazváno v tom 17. století před rokem 1620. Takže tento historický proces té naší státnosti byl ale zastaven. Byl zastaven osudnou a také ostudnou strategií tehdejší politické elity. To je patrně naše prokletí. tehdejší politické elity roku 1620 a tím bylo znemožněno konstituční, řekněme, zrání té konfederace a její svobodný vývoj byl zastaven. Proto jsme nedožili jako konfederace do roku 1918. Takže pro naši státnost byl rok 1620 naprostá katastrofa. A pak poslze řeknu, proč ten rok 1620 zmiňuji. Protože teď je v módě oprašovat ty Habsburky a to Rakousko, Uhersko a jak to pro nás údajně bylo perfektní. A moc mě to mrzí, že dokonce i někteří politici takzvané vlastenecké scény tohleto jsou říkat. No a ta šance na obnovu naší národní samostatnosti a vůbec státní existence, tak ta nastala 300 let po roku 1620, tedy v roce 1918, ale tentokrát bez lužic, ovšem ve spojení se Slovenskem a podkarpatskou Rusí. To znamená, že konec první světové války nabídl naší zemi mimořádnou historickou šanci, ne poprvé ustavit, ale obnovit obnovit samostatnou existenci. A kdo dnes žehrá na takzvanou první republiku nebo první československou republiku, tak si ale musí uvědomit, jaké tehdy byly objektivní podmínky jejího vzniku. České země byly vystaveny nejen výzvě, že museli překonat 300 letetou negaci státotvorného procesu, ale zároveň do té konstituce, tedy do ústavy, bylo na místo obou Lužic integrováno poprvé Slovensko a Podkarpatská Rus. A právě v této souvislosti je nutné si uvědomit i zásadní mezinárodně politický problém té naší nové československé tehdejší samostatnosti. Na straně jedné bylo nebo na straně první bylo nutné zdůraznit tu kontinuitu mezi českou státností a ten tím rokem 1620 a bylo nutné oprášit a prokázat její existenci, že jsme nevznikli na zelené louce. Ale na straně druhé bylo nutné státopravně reagovat na spojení s novými zeměmi, tedy se Slovenskem a s Podkarpatskou Rusí, které do té doby nevykazovaly žádné znaky právní subjektivity, byly integrovány do společného nového státního celku. Všichni si tehdy na rozdíl ode dneška byli vědomi toho, že zrání té státnosti Čechů, Slováků a Rusínů a všech národností na státním území, že to musí být, že to nebude ze dne na den, že to musí být založeno na pozvolném evolučním procesu federalizace Československa. Toho si v roce 1918 byli vědomi všichni a bez vnějšího zásahu, jakým byla německá okupace a válka od roku 1938 39 do roku 45, by veškeré konflikty, a to je prokázáno, ohledně vnitřních vztahů mezi našimi národy, tedy Čechy, Slováky a Rusíny a národnostními menšinami, tak by se všechny odehrávaly mírovou cestou v ústavním rámci Československé republiky a byly by vyřešeny pozitivně. Neboť Československá republika byl projekt ne umělý, ale v podstatě jediný demokratický právní stát na základě, na rozdíl od ostatních evropských států a to rozvinu, na základě humanity a všelidských ideálů. Viděla jsem tady paní doktoru Neudorflovou a ta je znalec Tomáše Garika Masarika a jeho všelidských ideálů. A to je úplně něco výjimečného mezi jednotlivými státy. Ta naše filozofie vzniku mezi jinými státy Evropské unie nebo Evropy. Masarik totiž chtěl, aby smyslem českého národa nebyla jen jeho samostatnost a sláva, ale především a na to kladl důraz lidskost, mravnost a služba druhým. A smyslem jeho úvah bylo, že národní příslušnost nesmí být důležitější než obecná lidskost. Pro něj a pro naše zakladatele znamenalo, že být dobrým člověkem či Slovanem znamená zároveň být dobrým člověkem. A to vše bohužel nelze říci o našich dnešních elitách. Ta československá státnost, jakkoliv byla nedokonalá, můžeme tam najít tisíce chyb, ale byla společným projektem našich předků. A tento projekt československé státnosti byl založen na zásadách humanity, demokracie a práva. Vycházelo se z Československo česko pomensko obrodného procesu v 19. století, který právě to slovanství, jak řekl přede mnou pan kolega, který slovanství spojil právě s těmi všelidskými ideály a na rozdíl od mnoha jiných států a tady bych zmínila konkrétně Německo, takže na rozdíl od jiných států, se kterými eh Československo nebo Československá republika se v podstatě dostala do existenčního konfliktu, ale uvedu jako příklad to Německo, tak ta naše první republika chápala národní existenci jako exkluzivní společenství, ale v Německu to bylo, teda u nás to bylo národní společenství na základě všelických hodnot a v Německu to bylo exkluzivní společenství půdy a krve, Blood und Boden a to bylo nadřazeno ostatním národům. Takže musíme si uvědomit, jaký poklad jsme měli v té filozofii, která založila Československou republiku. Ovšem bylo to tu taky zmíněno. Po druhé světové válce přišlo to nejtrest nejtrestuhodnější a svévolné rozbití společného československého státu v podstatě několika málo politiky. A to v roce 92. Od roku 93 jsme samostatní. Je opravdu děsivé, když se na to zpětně podíváme, jak snadno jsme se společného státu vzdali a jak zažité i u nás mezi lidmi jsou takové myšlenkové stereotypy, které jsou založené na pasivním přístupu k dějinám. A tato pasivita je v naprosto přímém rozporu s přístupem zakladatelů naší moderní státnosti v roce 1918. Ty teda fakt pasivní nebyly. Tady by byly statisíce lidí v roce 18. Miliony. Miliony. >> Takže ještě jednou zopakuji, že my si musíme uvědomit, jaký politickostátní poklad, doslova a do písmene poklad máme v naší historii a jakým nehorázným způsobem ho opomíme, pokud vidím, tak tu není ani jeden poslanec například, ani jeden senátor, nikdo. A dneska a to už jsem zmínila a také to zopakuji, dokonce i mnozí takzvaní vlastenci s natřšením veřejně vykládají, jak bezvadné bylo vlastně to Rakousko-Uhersko, jak skvělí byli ti moravští Lichensteinové, jak úžasný je Ota Habsburský, je sympatický, ale to nemění nic na tom, že takovéto úvahy jsou ohrožením naší státnosti. My sami se musíme rozhodnout a to v tom je ta otázka, jestli chceme nebo nechceme vůbec budovat náš stát. A pokud ano, tak je tedy ale nutné volit takovou politickou reprezentaci, která nechce být kolonií. Nechce být kolonií Evropské unie ani vojenskopolitického paktu NATO. A ovšem největší otázka dneska je, zda to ten národ vůbec chce, >> tak >> když se podíváme, jak ty volby dopadly, zda-li ten národ vůbec chce být suverénní, zda-li je národ vůbec ochoten a schopen vzít osud státu do vlastních rukou? A pokud ano, jakože to teda fakt vypadá teď divně, tak my máme tradice, na které může česká státnost navázat, protože my státnost historicky máme a to jsem tady zmínila v úvodu. Československo nebyl žádný omyl dějin, jak se nám dnes snaží vsugerovat určité zahraniční i domácí politické kruhy. A proto Československé mírové fórum, za které tady vystupuji, považuje za prvořadý úkol usilovat o kroky k upevnění, k upevnění historických československých vazeb. Jsme přesvědčení, že se jedná o geopolitickou nutnost, nezbytnost v budoucí střední Evropě a zároveň, že to je nejen nutnost, ale je to i politický a morální dluh vůči minulým generacím, které ve jménu bratrství obou národů od dob takzvaného národního z této myšlenky vycházeli. A v dobách nejtěžších za svobodu, demokracii, prosperitu a Československo se naší vlasti obětovaly, obětovaly své životy. Ty předcházející generace dokázaly, opravdu dokázaly rozpoznat signál doby přechodu a šanci, která byla našim národním nabídnuta. A nyní my jsme součástí a svědky toho, že vzniká nový světový pořádek. A pokud my tyto turbulence přežijeme, nebo ne, pokud my, pokud je svět přežije, tak se pro nás otevírá šance pro novou a z našeho úhlu pohledu pro novou československou budoucnost. A proto chci velmi ocenit i to, k čemu došlo včera v zahradě Strakovy akademie na úřadu vlády, že tam byla odhalena premiéry České republiky a Slovenské republiky, ta socha Československa. Děkuji vám za pozornost. Já děkuji paní Vladimíře Vítové a teď poprosím o pár slov pana Jiřího Kopzu. >> Dobrý den, já vás zdravím všechny. Na rozdíl od mojí předřešnice, já si dovolím to vzít zkrátka. Eh, to, co bylo řečeno tady vlastně o odchodu z Rakouska Uherska, eh, já byť nejsem niktrak nábožensky založený, tak si vzpomínám jenom, že když Izraelci odešli z Egypta a bloudili pouští, tak nadávali eh Mojžíšovi, že se měli daleko líp v Egyptě, kde měli prostě eh přístřeší a jídlo, že jo. A on když jim říkal, no jo, ale tady jste svobodní a taky říkali: "No, jo, ale hladový." Jo, takže v podstatě to bylo stejný s tím Rakouskem, Uherskem, když nám teďko připomínají, jak bylo krásně za Lichtensteinu. A eh já bych chtěl říct jednu věc, protože teď jsme svědky naprosto nehorázných dezinformací, naprosto nehorázného překrucování historie, reinterpretace a fabulování. A teď je zapotřebí si připomenout pár zásadních věcí a ono to ono to vlastně jde i k tomu dialogu, který je o státním rozpočtu teďkon. Eh já bych připomněl prvního ministra financí Rašina, který měl ve své kanceláři za sebou, jak měl stůl a židli, tak za ním na zdi byl velkej nápis, který zněl. Já vám nic nedám. A v podstatě o tom to celý je teďko, protože eh lidi, který nejvíc protestujou proti státnímu rozpočtu, jsou jsou ti právě, kteří z něj z něj sosají. A i když se podíváme podíváme na to, co se děje okolo poplatků na televizi a podobně, tak tam zase nejde vo žádnou svobodu, o nic. Tam jde o penězovody, jde o peníze a eh žádná svoboda tisku není není ohrožená. I když popravdě řečeno, měli jsme teďko volby a viděli jsme, kolik prostorů v České televizi měli eh předsedové takzvaně opozičních stran a který, kteří mohli mluvit bez přerušení a kolik prostorů tam měli eh politici z vládních stran, eh, kteří většinou řekli, tak dvě holé věty nebo rozvité věty, možná, aby jim do toho skočil moderátor a eh přerušil je. Takže ona ta ona ta svoboda svoboda slova teď už začíná být v podání našich médií. Asi v tom smyslu, že svoboda slova je v tom, když říkáte to, co oni chtějí slyšet. Jo. A tady tady vidím i ten eh řekl bych ne odkaz, ale povinnost rozvíjet a nastupovat vlastně budování budování vlastní vlastní státnosti, protože eh podle zásadních ekonomických zákonů, když nějaká země vyrábí, co Lacino vyváží a pak si to draho kupuje zpátky, tak to je koloniální ekonomika. A v podstatě my jsme my jsme se stali ekonomickou kolonií s tím, že nám zlikvidovali náš vlastní průmysl, náš vlastní eh vlastně zdroj příjmů, jo, a nutí nás, abysme si půjčovali vlastně na dovozy, protože eh jenom když se podíváte na sebe a řeknete si, co všechno máte na sobě z Číny, tak vám dojde o co jde, že vlastně náš veškerý lehký průmysl byl zlikvidován. a jsme odkázaní na ty dovozy, protože bez nich už prostě to nedáme. Jo. A teď ta otázka samostatnosti nemůže být bez toho, že si vyříkáme pozice vůči Evropské unii, protože Evropská unie má úplně jiné cíle než samostatnost České republiky. Má úplně jiné cíle, co se týče ekonomiky, co se týče demografie a podobně. a to, že slyšíme slyšíme prezidenta, eh ty je jeho ty jeho projevy o tom, jak máme mít jednotný názor a podobně, které znamenají v podstatě, že eh se v Evropské unii bude hlasovat prostou většinou, to znamená, co Němci s Frantíkama upečou, tak ti ostatní už se na to budou jenom koukat, tak to samozřejmě je nepřijatelný naprosto. A co se týče výsledku voleb, eh, já se musím přiznat, že jsem doteďka nepochopil, proč lidi volí zkorumpované strany, které jsou propojeny dozimetrem, propojeny mrtvými svědky, propojeny e tím, že eh tady tunelujou pražský dopravní podnik, tím, že eh tím, že tady šmelili s bitcoinama a podobně, který byly za drogy. Takže já jsem já se musím přiznat, já jsem tohlecto nepochopil. Jo, ale fakt je ten, že ty poslední tři měsíce já jsem v médiích neslyšel jedinou zmínku o dozim metrů nebo o bitcoinech nebo o kampeličkách a o takovýchdle o těch korupčních věcech. Takže tady bylo takový to podvědomí podvědomý vlastně podsouvání a podpora podpora právě těchto takzvaně opozičních kandidátů. Ale já nebudu řečně dlouho. Pamatujte si Rína, eh nejenom jeho měnovou reformu, která vlastně srazila srazila hodnotu českých peněz, aby vůbec byl schopen ten stát uřídit, ale hlavně ten jeho citát, který je naprosto oprávněný a bohužel naše ministryně eh financí by se toho taky měla taky měla držet. A to heslo Já vám nic nedám by měla uvést do praxe, protože těch, kterým by neměla nic dávat, je strašně moc a ten rozpočet není bohužel teda nafukovací. Takže já vám děkuju, přeju vám hezký večer, držme se palce a držme při sobě hlavně. >> Já děkuji panu Kopzovi a nyní přichází učitel z jižních Čech Marek Adam. Krásný sváteční den, přátelé, vlastenci. Já věřím stejně jako kdysi pravil Karel Čapek, že tuhle republiku si pro sebe vybudovali slušní a poctiví lidé. Dovolte mi, abych se dnes při nedožitých, bohužel nedožitých 108. narozeninách Československa, společného státu Čechů a Slováků a já bych řekl také Moravanů, Slezanů a samozřejmě v neposlední řadě též podkarpatských Rusínů, abych se zamyslel nad osobou a dílem Tomáše Garika Masarika, pana prezidenta osvoboditele. Já jsem svůj příspěvek nazval Masarikův odkaz dnešku. Život je věčná reforma. Československá státnost vyrostla z husví. Kdo tvrdí opak, jde proti smyslu českých dějin. Letos bych se chtěl zamyslet nad tím, co si uvědomoval Tomáš Garik Masarik velice dobře a sice, že každý i nevelký národ má nezpochybnitelné právo na svou svébnou existenci, která jej činí šťastným. Masarik, ač se to dnes úplně nezdá, byl vlastně pro mě jakýsi demokratický socialista, byť nemarxistického typu. A dobře si uvědomoval, že drobný hospodář pečuje o své pole s větší láskou a s většími výnosy než velkostatkář. Masarik byl prostě přesvědčen o tom, že idea, v níž věřil. tedy idea společného československého národa je vektorem samotné prozřetelnosti našich národních dějin. Asarikovo myšlení vychází z historické kontinuity mistra Jána Husa, Petra Chelčického, Jana Ámose Komenského až po romantizující a idealistické vyvrcholení dějinného pohybu, které formuloval ve svém díle Idea státu rakouského a dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, otec národa František Palacký. Právě v lidu a v národu jako celku spatřoval Masarik svou ideu, která vlastně předuruje svobodu a demokracii, ideu vyšší prozřetelnosti, jež má vznešený cíl a to mírové a harmonické soužití malých a středních národů. ve střední a jihovýchodní Evropě. První československý prezident si za svého nejbližšího spolupracovníka dobře a moudře zvolil dokora Edvarda Beneše. Na jehož památku a státnický odkaz je dnes zákeřně plyváno. Ale sám Masarik velmi moudře konstatoval, že bez Beneše bychom republiku nikdy neměli. A byl to právě doktor Edward Beneš, který dovršil onu Masarikovu vizi prozřetelnosti dějin a to naplněním husických a reformačních ideálů, tedy dokončením národní a demokratické revoluce. I dnes se stávají Masarikova slova velmi aktuálními. Zejména pokud se vrátíme k Masarikovu varování před věčnou snahou Němců o takzvaný drank nach Oston. Před ním Šmasarik velmi vážně varoval jako před trvalou hrozbou pangermanismu a jemuž se snažil čelit právě vytvořením samostatných slovanských států. založených na jednotě a svornosti. Maserik nikdy nechtěl dopustit to, do čeho nás zavlékají dnešní politici. Nikdy nechtěl dopustit, aby se slovanská krev prolévala ve válkách proti jiným Slovanům za zájmy germánské či obecně anglosaské. Masarik pravilot je věčná reforma. Zítřek mě změní, ale zůstanu věrný. Zůstanu věrný sobě a svému Bohu. Vyšší moc potřebuje na zemi své pomocníky. Naše republika se zrodila z dlouhého úsilí a práce mnoha generací národa mistra Jana. a nese v sobě ideál božích bojovníků hledajících pravdu v idei nejvznešenější v lidské rovnosti. Byl to právě odkaz mistra Jana Husa, který vdechnul naší první republice. Proti níž jsou dnes vedeny podlé a zákeřné útoky ze strany monarchistů a revanšistů. Onen étos mravnosti, pravdy a respektu k demokracii a humanitě. Světlo čistého plebejství, svobody a slovanské demokracie. Tak v roce 1918 silou mravní prozřetelnosti zvítězilo nad temnotou pangermanismu a aristokratismu. Lidé československý, tvůj odvěký sen stal skutkem. Nezapomínejme, že jen v pravdě a rovnosti se rodíme i umíráme jako skutečně svobodní lidé. Tábor je náš program. Děkuju za pozornost. >> Tak já děkuju Marku Adamovi a teď přijde k mikrofonu eh předseda alternativy zdola Karel Růžička. Dobré odpoledne. Ten dnešní den nás vede k nějakému ohlédnutí a pohlédnutí i dopředu. Ta republika byla republikou Čechů, Němců, Slováků, Maďarů, Podkarpatských Rusínů, Poláků a mezi nimi asi 300 000 Židů. Taky mimochodem nejen tedy Čechů. Tehdy se říkalo, že 300 let jsme trpěli pod Rakouskem, respektive, že jsme 300 let trpěli pod Habsburky. Letos je to ale 500 let od bitvy eh u Moháče od roku 1526, kdy Habsburci nastoupili na Český trůn. Čili těch 100 let tam jaksi falíruje. On totiž nebyl Habsburg jako Habsburg. Ty před Friedrichem II. respektovali několik konfesí a tak podobně. Těm 300 letům se vyjádřili i někteří umělci, že nad námi Habsbursy drželi ochrannou ruku. Kdyby to tak bylo, tak naši vrstevníci na Slovensku dnes už nehovoří slovensky, maximálně tak doma a lámanou slovenštinou, tou kterou pochytili od svých rodičů. Ti Slováci pod 50 let by už o slovenštině neměli ani páru. To jsou ti, to je ta ochranná ruka Habsburgu. Po století jsme byli jazykově velmi pestré území. A tím intelektuálním dílem, na tom intelektuálním dílu Českých zemí a Slovenska se podíleli nejenom Češi, nejenom Purkyně, Křížík, Aurel Stodola, Jan Jánský, ale taky Resl, který byl česko-německého původu, Bolzano, Mendl, Kaplan. Narodily se zde Freud, Šumpetr, Berta Sutnerová, Karl Karl Kory, to je jeden z prvních nobelistů našich. Dopler, Enstmach, Edmund Huser, Karel Kaucký, Porsche, Aleš Hrdlička. Němci měli za první republiky 4 000 škol, včetně tří vys vysokých. Říkám to kvůli tomu, že po roce 39 Němci nám zrušili všechny vysoké školy, kromě těch svých a zrušili taky některý střední školy. Do té doby se s nima dalo do konce 20. let komunikovat. Pak tím, co oni sami zavedli, tak si tím vykopali svůj svoji budoucnost. Ne každý obyvatel českých zemí a Slovenska, tedy byl Čech nebo Slovák, ale přičinili se o naši slávu, o náš rozkvět. Jaký národ vlastně vstupoval do samostatné republiky? Národ by neměla být jenom jazyková komunita. Ten náš národ byl formován už za Rakouska Uherska intelektuálně a morálně. Čechy byly nejprůmyslovější částí Rakouska Uherska. Slovensko bylo nejprůmyslovější částí Uherska. Díky Masarikovi a jeho boje proti rukopisům a jeho vystupování vinariádě, tam odmítl lži, předsudky nezasloužený prospěch. To formovalo podstatnou část Čechů a Slováků, kteří vstupovali do první Československé republiky. Ale pak přišla druhá Československá republika a to už byla úplně jiná kupodivu. Někteří fašizovní Češi a Slováci odvedli nad práci, zavedli cenzuru daleko horší. Bylo zastaveno asi bezmána 1000 novin, časopisů a dalších periodik a aktivně aplikovali inspirovaný Norinberskými zákony profesní v profesních komorách proti Židům, třeba advokáti nebo lékaři. Prostě nebyl Čech jako Čech. Nekol sejme však na mysli. Za protektorátu, respektive slovenského štátu. Tady nebyl jenom Moravec, Krychtálek, Lažnovský, Tyso, Tuka Dulčanský, ale taky Gabčík, Kubiš, Jaroš, Nálepka, Fightl, Peřina, Svoboda, Golián, Věst, Staněk. Zase nebyl Čechoslovák jako Čechoslovák. Po druhé světové válce většina občanů se vyslovila pro znárodnění velkých podniků a bank. A to je další událost, která je spojena s 28. říjnem, protože tomu tomu se stalo v roce 1945. tehdy vědomí si roli velkého kapitálu pro vznik války a jeho válčení. Toto znárodnění běželo a neběželo jenom v Čechách nebo v Československu, ale i v jiných evropských státech. Už méně lidí ale bylo pro znárodnění těch středních a menších podniků. Ne každý vždycky je nalevo nebo ne každý vždycky je napravo. Rozdíly a rozpory vygradovaly na přelomu 40. a 50. let více než 200 politických poprav jde na vrub československých politiků, nikoli sovětských poradců. Ty neměli to právo o tom rozhodovat. Nebyl každý člen KSČ jako jiný člen KSČ a stalinisté nejsou komunisté. Pak část členů KSČ vyšachovali jiné členy KSČ a rehabilitovali předchozí členy KSČ a jiné. Ale to hlavní, co se dělo těch 40 let, že ti pracující lidé poznesli tuto republiku a z tehdejších zásob a zdrojů, zvláště bytové výstavby, vzdělanosti a kvality pracovní síly, žijeme vlastně dodnes. Polednový vývoj v 68. roce opět vytvořil zdání jednoty, byť tehdy vznikla vlastně a to je další udalost spojená s s 28. říjnem Československá federace. Po srpnový vývoj ukázal, že ta jednota nárota nádoda zase nebyla taková, jak jsme si mysleli. Serpentíny výboje nejlépe dokumentuje osud filmů Československé nové vlny. Členové KSČ je schválili scénáře, vyrobili, distribuovali, zaplatili. Další členové KSČ je po roce 9 dali do trezoru a jiní členové KSČ na podzem roku 89 ještě před listopadem je zase z toho trezoru vytáhli a dali vyrábět distribuční kopie. Dokin se to dostalo až půl listopadu, ale faktem je, že ty, že ty filmy z toho trezoru nevytáhnou Čalfa Alečejka. >> Bylo by dobré se taky zamyslet, zda-li by ještě dnes někdo zafinancoval tak závažné společenské filmy, jako přinesla československá nová vlna. Obávám se, že nikoliv. >> Prostě nebyl člen Ksč jako jiný člen KSČ. Komunist >> listopad a pol listopadový vývoj přinesl několik zásadných událostí. Mocní rozdělili republiku, ačkoli v obou státech 55% obyvatel bylo proti rozdělení republiky. Máme dvě, nyní dvě republiky. Na přelomu 89. a 90. roku byly dělaný průzkumy, jaký režim si občané Československa přejítí. Třetina chtěla pokračovat socialismu, třetina chtěla třetí cestu. Jenom jednotlivá procenta chtěli kapitalismus. Máme kapitalismus jako řemen. Není občan jako občan. Liší se majetky mocí, statusem, svými potřebami a zájmy. Dnešek opět nás dělí a