SKUTEČNÝ STAV ČESKÉ EKONOMIKY - Přednáška Miroslava Václavíka

A nyní pozvu pana profesora Miroslava Václavíka, který je manažerem pro výzkum a vývoj společnosti VUTS Liberec.

Tato společnost se věnuje rozvoji v oblasti nových technologií, zabývá se vývojem i realizací průmyslových projektů.

To je ve stručnosti a zbytek necháme na vás, pane profesore.

Takže dámy a pánové, dobré odpoledne, pozdní odpoledne.

Chtěl bych poděkovat spolku Svatopluk za toto pozvání.

Na úvod, než se dám ke svým tématům, bych chtěl jenom malou poznámku k tomu, co říkal kolega Werner o nezaměstnanosti.

Já když slyším v rádiu, jak se některé politiky chlubí tím, že máme nezaměstnanost 3 a půl a tak, tak si vždycky říkám: „Panebože, s tímhle bych se teda ale vůbec nechlubil."

Přeci je známo a mám dojem, že v sociologii se to i učí, že zdravá nezaměstnanost je 5 % a teprve co je nad 5 %, to tvoří trh práce a co je pod 5 %, to jsou lidé převážně práce neschopní a práce se štítící, který v podstatě, teď to přeháním trochu, nemá smysl zaměstnávat, protože vám ještě kazí morálku v těch ostatních. Mám s tím třeba vlastní zkušenosti taky, jo, protože už toho dost pamatuju.

Možná asi Láďa by to potvrdil, že jo.

Tak a teď konkrétně. Jmenuju se Miroslav Václavík a jsem z firmy VUTS, která byla založena v roce 1951, čili to slavíme 75 let výročí od založení.

Původně se v ÚUTS – jak řeknu, je to zkratka názvu Výzkumný ústav textilních strojů – jsme se zabývali výzkumem a vývojem textilních strojů, protože jsme byli součástí koncernu. Za minulého režimu jsme byli součástí koncernu Elitex.

To je pro vás mladé, kteří to nepamatují, už zapomínat. Byly obory, kde buďto VHJ nebo koncernové uspořádání, kde byly podniky, které byly z oboru, vyráběly podobné komodity.

Takže Elitex sdružoval asi 11 podniků vyrábějících textilní a kožedělné stroje.

My jsme proto dělali výzkum.

Mimochodem, takhle to bylo prakticky ve všech oborech, takže každý rezort měl svůj rezortní výzkumák.

Po revoluci se ty velké sdružení prakticky okamžitě rozpadly a vznikla řada samostatných firem. Ty výzkumné ústavy se převážně rozpadly a v podstatě zanikly.

Díky tomu jsme se v podstatě zbavili výzkumu.

Takže po revoluci tady bylo pár zoufalců, jak já říkám, kteří se snažili ten výzkum udržet.

Skutečně nás bylo pár. Byl třeba letecký a ten měl pořád státní vedení. Eh, no, nebudu vzpomínat, ale byli jsme asi tři nebo čtyři. To ostatní všechno zaniklo.

No a nejdřív se chvíli zdálo, že to bez toho výzkumu půjde.

Až postupně, zhruba po pěti letech, se docházely firmy k tomu, že bez toho výzkumu to nepůjde, tak začali zase chodit a měli zájem.

Jinak ke své osobě můžu říct jenom, že mě můj sbor zvolil. Po revoluci se ředitelé volili – to vy mladí taky nepamatujete – a tak mě zvolili a prostě řekli: „Musíš se o výzkumy postarat."

No, takže já z té pozice snad úspěšného výzkumníka – mým oborem je teorie mechanismů a hlavně vačkové mechanismy. Já jsem zavedl výpočty a výrobu vaček u nás a vlastně jsem republikově uznávaný v této branši.

No tak mě nezbylo, než se přeorientovat z téhle pozice na roli krizového manažéra.

No a původně jsem si myslel, že já nevím, dopoledne budu ředitelovat, odpoledne výzkum dělat, tak jsem zjistil, že by to vedlo rychle do blázince.

Tak nezbylo než tu tuhle oblast dát trochu bokem.

No, takže toho ředitele jsem dělal asi 33 let a teď jsem teda už firmu před dvěma lety předal další generaci. A vlastně jsem si řekl, že zbytek energie, pokud ještě člověk nějakou má, věnuju a chtěl bych věnovat lobingu za aplikovaný výzkum.

Eh, vlastně ještě nejdřív, čím se vůbec zabýváme, máme takto dlouhou historii a snad se dá říct slavnou.

To asi víte, že u nás vznikly takové revoluce v textilní technologii jako tryskové tkaní – oba principy, vodní i vzduchový. Vladimír Svatý, můj první šéf, byl světový vynálezce, že jo.

Dnes máme třeba novinku – 3D tkaní, na třírozměrné tkaniny. Opět světová novinka.

No, ale po revoluci jsme zjistili, že samozřejmě, jak se začal textil od nás stěhovat a následně i textilní strojvírství, takže by nás to neuživilo. No, tak jsme museli hledat, co dál.

Takže naše aktivity jsme diverzifikovali do dalších oblastí – já nevím, stroje sklárny, polygrafické, balicí a tak dále, částečně obráběcí, různé jednoúčelové stroje.

Zkrátka jsme šli tam, kde můžeme využít kvalifikaci a schopnosti našich konstruktérů, našich výzkumníků.

Byli s tím samozřejmě problémy. Bez toho měli kluci obavy, že to nebudou umět a já nevím co.

A dneska už i v řadě těch oborů máme zase světovou špičku – třeba nástrojové výměny pro obráběcí stroje dodáváme do Číny, do Číny, na pras, do řady dalších zemí.

No, takže se stroje vyvíjíme, já říkám, pro zpracovatelský průmysl. To pokrývá celou tuto oblast.

No a dneska už jsme zase o krok dál. Nejen tedy stroje, ale vyvíjíme a stavíme celé linky, celé technologické linky, třeba montážní linky.

Taková linka je třeba dlouhá jako dvě tyhle místnosti, složená z řady stanic, kde se dělají jednotlivé operace a tak dále.

Těch už máme instalací asi 10.

No, takže to je zhruba k naší historii.

Taky mezitím jsme tady postavili nový výzkumák v Liberci v rámci programu TAČR, kde mimochodem letos už jsme tam od 13. roku, takže máme zase nějaké výročí. Mohli jsme tím pádem naše kapacity rozšířit.

Udělali jsme tam rezervu, máme i vlastní výrobu, takže máme zhruba 50 lidí ve výrobě.

A já říkám dneska, že co si vyvineme, to dokážeme i vyrobit ve formě funkčního modelu, prototypu a tak dál.

To je věc, která je velmi ceněná od našich partnerů, od našich zákazníků, že jim nedáme jenom nějaký balík výkresové dokumentace, ale říkám: „Vidíš, měl ten stroj mít 600 otáček, tady máš dokumentaci, tady je prototyp, vidíš, že to má." Tím pádem není o čem diskutovat, že jo.

Takže to teda k historii našeho ústavu.

Pokud byste měli zájem se zeptat na něco, tak potom, abychom to zkrátili.

Ale já jsem hlavně chtěl říct – a to jsme se domlouvali tady s Láďou – něco o situaci ve výzkumu a vývoji u nás.

Jestli si řekneme, že já mám takovou svou definici konkurenceschopnosti, že to je součet inovací a jejich úrovně, které vzniknou v dané zemi za jednotku času.

Já mohu se o tom diskutovat, jestli to je dobrá definice nebo správná nebo není. Řekněme za rok.

No a protože ten výzkum dělíme na základní – tam vznikají a rozpracávají se ty základní myšlenky, nový základ. To potřebujeme, samozřejmě, ale pak ten aplikovaný výzkum – tyto myšlenky realizuje do konkrétního, já nevím, stroje, zařízení, technologie a tak dále.

A ty výstupy z toho, to je ten aplikovaný výzkum. Ty výstupy jdou hned do inovací.

To některá firma prostě tu inovaci realizuje, vyrobí, prodá a tak, jak už to tady říkal kolega Werner. Já mám ten kolotoč přesně takový.

Na začátku stát dá nějakou podporu tomu výzkumu a vývoji, tak tohle proběhne ten výrobek, když potom ta firma prodá, utrží, zaplatí daně, tím se státu vrací to, co do toho na tom začátku dal.

Čili pokud tenhle koloběh funguje, no, tak je to v pořádku. Pokud nikoliv, no, tak to je opravdu vyhazování peněz do černé díry.

No a v tom je ten rozdíl.

Tohle si samozřejmě ty firmy — já říkám civilizované — uvědomují. A proto při podpoře vědy a výzkumů dávají, tak jak už tady řekl Láďa, zhruba 25 % základnímu výzkumu a 75 % tomu aplikovanému. To ne proto, že by ten základní neměli rádi, ale právě z těchto důvodů, protože časová konstanta realizace výstupu toho aplikovaného výzkumu je hned nebo roky — rok, dva, tři, maximálně pět. Ale z toho základního — a můžu to potvrdit z vlastní zkušenosti, protože my se taky musíme v určitých oborech zabývat i tím základním výzkumem — třeba hluk, vibrace, dynamika, mechatronika a tak dále — tam je ta časová konstanta 15 let.

No, oni nechtějí čekat. Oni potřebují patřit k těm top country nebo ty high level. Teď hned a chtějí. Oni potřebují prodávat ty licence a tak dále.

Tak proto podporují to, co jim tohle zajistí.

Já nechápu, a já už teda vlastně celý život v tomhle. Já jsem, kdybych měl počítat, s kolika ministry jsem o tomhle mluvil, a oni pokyvují hlavou. No, ale nikdo v tom nic nedělá.

Musím říct, až teď jsem byl u pana ministra Havlíčka, shodou okolností před týdnem na zelené čtvrtek. Hodinu jsme to probírali a musím říct, že ten aspoň poslouchá a chce v tom něco udělat a takový se taky snaží a dělá.

Čili, eh, klobouk dolů, teď je jakási šance, že by se něco mohlo změnit. Ale já si uvědomuju, když jsme to probírali, jak těžká je jeho role, protože on bojuje proti všem ostatním, kterí tohle vůbec nechápou. Hlavně musí bojovat proti financím, který nedají. Že Schillerová řekne, že nic — se žádný výzkum nedostane navíc — nic. A nebo když už dostane, no, tak 50 % z toho chce pro školství.

No, to je přitom, ty výstupy z toho základního výzkumu jsou hlavně publikace. Publikace, za kterou, když chce někdo, aby mu vyšel nějakej článek, za to musí zaplatit. A to jsem se dověděl — my jsme měli teď valnou hromadu a to jsem ani nevěděl — a přesto, že ty informace sbírám či mám, že prej za to zaplatím celojárodně 100 milionů. Takže státní peníze, peníze našich poplatníků, jdou těmhle firmám, co vydávají ty časopisy. S jejich publikacema se potom ty instituce chlubí.

To mě mohlo čertit, musím říct.

To mě v životě nenapadlo, abych já — taky jsem pár články napsal — ale to mě třeba vždycky někdo požádal nebo vyzval. Já jsem v životě za nic neplatil nikomu.

To je jako pro dokreslení a to jsem dával právě panu ministrovi. On tomu nejdřív ani nechtěl věřit. Možná to uvidíte i zezadu.

Takový graf — to jsou, můj kolega si dal práci a víte, co je RIF — registr výsledků výzkumu. Dal si práci a vytáhl to úplně všechno, co tam je, a rozřídil to podle toho, co to je — jestli to je publikace nebo jestli to je prototyp, jestli to je patent, užitný vzor a tak dále.

A tohle je výsledek.

To modré, to jsou publikace — je to 80 %. A tak si představte, že za tohle pan ministr nebo naše vláda za to dá 44 miliard za ty tyhle výsledky.

Já jsem tomu nechtěl věřit.

No jo. Čili je to naprosto tristní.

A teď je otázka: co s tím?

Samozřejmě, šance je, že by se řeklo: no, tak ono vzhledem k tomu, jaká je situace ve státním rozpočtu, asi nelze čekat, že nějaké velké dramatické přidání se bude dít v brzké době. To asi těžko, že?

No a tak aspoň v rámci toho, co lze, se snažit ten nepoměr. Protože u nás — to jsem zapomněl říct — když ve světě je 25:75, u nás to bylo právě obráceně. Právě obráceně. Teď v posledních letech to nemám přesně ve hlavě. Je to trochu lepší. Je to asi 60 ku 40, ale prostě je to pořád výrazně víc peněz v do toho základního.

Různými škrty — od roku 20 — do dneška se přišly aplikovanému výzkumu 1 miliarda. A ve stejném období akademici a školy si dostali navýšení 5,7 miliardy. Čili rozdíl je 6,7 miliardy. A to počítáme málo, málo. Ve prospěch toho základního ty regulárně dostávají minimálně inflaci, každý rok navýšení. A u nás byly v posledních letech vždycky jenom škrty.

Proto já říkám, že my jsme takovou popelkou. A vždycky každému ministrovi řekl: proč je aplikovaný výzkum pořád taková popelka?

Když jsem to řekl paní Langšádlové, která u nás taky byla, tak mi říkají: jakou popelkou, jakou popelkou?

Pak jí to říkám a kde jste to vzal?

Říkám: to jsou veřejně dostupná data.

Tak já si to ověřím.

Samozřejmě s ní se diskutovalo velmi těžko, protože ona ani neznala základní pojmy — jaký je rozdíl mezi základním, aplikovaným výzkumem, průmyslovým výzkumem a tak dál.

Já se omlouvám. A když začnu na tohle téma, tak nevím, kdy skončit.

Takže děkuju za pozornost a pokud byste měli nějaké dotazy, tak jsem k dispozici.