Soukromé video dětí z dovolené může rodiče dostat do podezření. | Gabriela Sedláčková

[hudba] [hudba] Gabriela Sedláčková je naším hostem.

Vítám vás na Fix TV.

Dobrý den.

>> Já moc děkuju za pozvání.

Dobrý den.

>> Gabriela Sedláčková je politička, bývalá poslankyně za motoristy a také podnikatelka.

Nicméně zůstaňme v poslanecké sněmovně a vy se věnujete především rodinné politice, svobodě slova, také chat control. To je téma, o kterém se tak nějak skoro nemluví, aspoň mně to tak přijde, takže možná tím bych ráda začala.

Chat control má – někdo ho označuje pejorativně za šmírování, někdo ale za nutnost pro boj s pornografií a šíření pornografie.

Kde jste vy?

>> Dá se říci, že ho taky označuju za šmírování, ale spíš bych to možná přirovnala k Orwellovi, k Číně, k takovému tomu.

Já neříkám, že to není šmírování pro dobrou věc.

Asi je, tak to je i prezentováno, ale je to taková ta cesta dlážděná dobrými úmysly, která nemusí mít dobrého konce.

Myslím si, že automaticky přistupovat ke všem občanům s nějakou presumpí viny, že něco udělali, a na základě toho všechny občany šmírovat – na základě toho, že třeba jeden výtržník mezi nimi je, nebo jich třeba deset, nebo i třeba sto – takže vůbec už ten princip je naprosto špatný. Že to narušuje úplně základní svobody, v kterých jsme byli zvyklí dosud žít.

A opravdu se to asi blíží nejvíc...

Já nevím, jestli diváci znají film Demolition Man, kterej mám moc ráda se Sylvestrem Stallone, kde tam dostávali takový ty trestné body, když řekli sprosté slovo nebo snědli něco sladkého nebo nezdravého. Tak to mi to vlastně tak připomíná – taková ta neustálá kontrola státu, která mimochodem i právně je vlastně špatně.

Dokonce se na tom shoduju i s některými lidmi z opozice.

Nedávno jsem to mluvila se senátorem Václavem Láskou, který sám řekl – jakožto bývalý vyšetřovatel, policejní vyšetřovatel a jakožto právník – že tam opravdu chybí ta presumpce proporcionality, která vlastně řeší, že ty zásahy státu musí být adekvátní k tomu nebezpečí, které na ten stát číhá.

A tady říkají ti, co prosazují chat control, že nebezpečí jsou pedofilové.

A já, pro Boha, neříkám, že nebezpečím nejsou pedofilové.

Samozřejmě, že ano.

A chceme jich co nejméně, až jsou okamžitě chyceni a velmi jako přísně trestáni. Ale nemůžeme na základě toho, že existují někteří pedofilové, hlídat úplně všechny občany.

Tak to jsme – takto jsme vlastně všichni podezřelí.

Pěkné.

>> Jenom abychom to dali do nějakého rámce, protože v tuhle chvíli je platný, účinný chat control 1.0.

>> Ano, přesně tak.

>> Který je řekněme dobrovolný ze strany těch korporací jako je Facebook, WhatsApp a tak dále.

>> Čili nemusí nám sledovat, nemusí sledovat moji vaší komunikaci.

>> Zásadní rozdíl mezi chat controlem 1.0 a 2.0 je právě ten, že ten 2.0 bude už na řízení – že musí sledovat všechnu komunikaci.

Zatímco 1.0 je to dobrovolné – ale pozor – dobrovolné pro vás jako pro občana. Ale dobrovolné pro tu platformu.

A my všichni víme, že platformy se naprosto předhání v takové té bezpečnosti a tak podobně.

Logicky, protože díky platformám tu prostě máme větší nebezpečí – díky propojení těch sociálních sítí, díky tomu, že naše děti můžou chatovat s potenciálními úchyláky.

Ale já se obávám, že dobrovolné tady není právě úplně dobrovolné. Že právě díky tomu, že platformy se předhání v bezpečnosti, tak to skenování tam prostě nastane.

>> To i zatížení těch platforem – že se dobrovolně zatíží něčím.

>> Oni to asi – já myslím, že i platformy budou mít určitě takové to pro a proti na vahách.

A když vám někdo řekne: „Ale ty, když nebudeš sledovat všechny obyvatele, tak ti může uniknout jeden pedofil a ty budeš moct za to, že se něco stane dítěti" – tak to je takový argument, proti kterému se velmi těžce bojuje.

Je to tak trochu jako citové vydírání, které i vůči těm platformám svým způsobem ta Evropská unie uplatňuje podobně.

No a když ten argument použiju – že se jedná o dítě – tak neměli bychom my něco strpět pro ochranu dítěte?

>> Možná.

>> A tak to je pak otázka samozřejmě. Protože když třeba – já nevím – shodneme se, asi že existují zloději, to znamená, budeme všichni automaticky kontrolováni? Každá nákupní taška, když vycházíme z obchodu, jestli jsme náhodou něco neukradli a někdo si toho nevšimnul? Budeme ochotni toto podstoupit?

Budeme ochotni podstoupit to, že Česká pošta – nebo spíš zásilkovna, dneska už Českou poštu nikdo nepoužívá – že zásilkovna bude automaticky otvírat úplně každou zásilku, kterou budete komukoliv posílat, aby se podívala, jestli náhodou v ní neposíláte něco nezákonného?

Jsme ochotni podstoupit to, že budou číst naše SMSky úplně všechny, které v mobilu píšeme – myslím tím operátoři T-mobile, Vodafone a podobně – abychom nepodstoupili něco nezákonného?

>> Možná to přeci není možné z kapacitních důvodů zajistit, aby opravdu někdo. Tam přeci musí být nějaký systém, mechanismus AI, který ano, který prostě vztyčí prst a řekne: „Podívejte se tady na tu komunikaci." Ale ne automaticky všechny?

>> Určitě, ale ten algoritmus funguje na různá slova, na různé obrázky a je velmi často chybný, což je prokázané.

Dokonce i sama Evropská komise to přiznala, že ta chybovost se tam pohybuje ve výši 30 až 50 procent.

A vlastně, když se podíváme na data – já se na ně možná radši podívám tady, ať vám je neříkám špatně – ale ta notifikace, která přijde v Čechách těm vyšetřovatelům versus to, co potom opravdu vyhodnotí jako to, že to může být podnět k tomu, aby začali něco sledovat, se pohybuje asi na 2,7 až 3,5 procenta.

To znamená, že když se nad tím zamyslí...

>> To nejsou pedofilové, to jsou jenom ta podezření.

>> To jsou jenom podezření.

My nevíme, ani se nikdy nedozvíme, jestli to ve výsledku byly pedofilové nebo ne, protože vlastně toto – ta prokázaná souvislost mezi tím skenováním a odsouzením – tady žádná ani neexistuje.

To nikdo nesleduje a to je přece úplně šílené.

Pokud já chci sledovat úplně každého obyvatele v republice, tak aspoň si to musím analyzovat tak, abych měla úplně jasnou analýzu – kolik tedy lidí na základě toho bylo odsouzeno – aby se ta společnost mohla sama rozhodnout, jestli bude podstupovat tu presumpci viny.

Ale hlavně – a nezlobte se na mě – z právního hlediska.

My tady popíráme práva, která jsme si sami napsali.

Presumpci neviny.

Právo jedno – to, co jsem říkala, jak zmiňoval pan senátor Láska – tu proporcionalitu. Zásahy státu vůči nějakému nebezpečí musí být adekvátní, přiměřené.

Tak to to taky vlastně porušujeme.

Porušujeme listinu základních práv a svobod.

Porušujeme úplně všechno. A jestli jsme schopni toto porušit na základě nějakého individuálního nebezpečí, tak pak ale se můžeme bavit opravdu o tom, že škrtneme ústavu, škrtneme zákony a tak podobně, protože nad nimi bude to, že Evropská rada něco rozhodla.

To prostě na to nejsme jako ochotna přistoupit, protože opravdu ten Orwell, který nám přijde tak nějak dystopický nebo jako nemožný, tak mně přijde, že tady tím se blíží.

Otvíráme prostě Overtone okno a není konce, kam až jako může dojít. To nedohlédneme.

>> Ehm, řekněte mi, jak je možné, že když porušujeme to všechno, co jste teď vymenovala včetně listiny základních práv a svobod, jak je možné, že to tu máme, že ten Chat Control 1.0 je uveden v praxi a o to už několik let, dokonce pět tuším.

>> Mmm.

>> Upřímně řečeno, ehm, obávám se, že to je právě tím, že se lidi nechali, nebo politici – možná dá se říct – nechali zvykat těmi argumenty, které jsou zabarvené a zakalené citovým vydíráním o dětech. Ono to je strašně jednoduché.

Vy totiž můžete si představit tři nejhorší případy – jo – dětí, co se jim mohlo stát a co třeba klidně i vzniklo na síti. Neříkám, že ne. Ani si to nechci tady představovat. Jenom prostě všichni si to ve svých hlavách tak nějak představme a ty případy vyzdvihneme a dáme je do nějakého dokumentu a ten dokument budeme všem lidem pouštět. Budeme je tím cítit, tím dokumentem. Budeme pořád ukazovat: „Podívejte se, tohle je nebezpečí, tohle se děje díky tomu, že nás všechny neskenujou." Tak co uděláte? Vás prostě vydají časem tím citovým vydíráním.

Já tomu rozumím, ale já v tomhle myslím, že proto jsme zakládali i společnost pro obranu svobody projevu, nebo já jsem aspoň proto vstupovala. Ten princip svobody je prostě nadeem všechno. My vidíme, jak to bylo, když tady nebyla v historii. My vidíme, jak to bylo, když tady byla. A to, že jí teď nějakým způsobem Evropská unie, nebo různé diktatury, jako ubírají. Ehm, a my opravdu spějeme tím trendem. Když se podíváme na trend Evropské unie právě – jak ubírá tady ty svobody – tak ale spějeme k tomu Rusku, nebo k té Číně. Tak já prostě to tak nechci v žádném případě a budu to pořád vracet zpátky.

My spějeme k tomu, že se stane třeba to, že já svému manželovi pošlu děti na dovolené nebo u babičky polonahé a zatukne mi na dveře kriminálka.

>> Může se stát. Dokonce se to stalo. Stalo se to v Čechách. Je to jeden případ. Teď si nepamatuju přesně jméno pana, ale já bych ho možná stejně asi nezmiňovala. Ale je o tom článek na www.sosp.cz. Když si tam zadáte třeba i tak trochu špatně jako „pedofilie" – když to bych radši nezadávala – když si tam zadáte sběr případů, třeba kategorie tam je, tak vám to najde tady ten článek, který jsem o tom pánovi psala, kde jsem velmi podrobně popisovala tady ten případ, kdy pán nám volal úplně zoufalý, že už má zablokované úplně všechny účty – ale nejenom na Facebooku, ale na YouTube a tak podobně. Ehm, nejenom, že má demonetizované – o tom mu ani nešlo – ale on má byznys, podnikal – takže mu to vlastně banka už mu nevydala účet. Jo, že to mělo fakt spoustu důsledků, jakože mu kde ubírali svobodu, aniž by ale došlo k jakýmukoliv zatím vyšetřování. On prostě jenom byl zařazen do toho nějakého jako řeči, asi do toho podezření a bylo to proto.

Konkrétní případ nastal tak – a teď nevím, jestli to říkám přesně, když tak si to na těch stránkách – že on nahrál video na YouTube, soukromé. Vy můžete nahrát video na YouTube, aniž byste ho pustili jako veřejnosti, takhle jako toto. Můžete prostě ehm tam určit v nastavení, že ten odkaz ehm rozklikne pouze ten, kdo od vás dostal třeba heslo. Jo, takže buď to zahesloval, nebo něco takovýho, a poslal to dědečkovi. To znamená svému tatínkovi, ehm – dědečkovi těch dětí, který na tom videu byly taky – byly na dovolené. Já nemyslím v Chorvatsku. Prostě ty děti tam běhaly po pláži. Nebyla tam vidět nějaká nahota – už vůbec ne nějaká sprostá nahota. Bylo tam vidět – myslím v jednom záběru – chlapečka, jak běžel zezadu. Takže jako zadeček pětiletého prostě kluka tam byl vidět. A na základě toho vlastně on spadl do nějakého podezření a mělo to na něj nějaký konkrétní dopady.

Možná už to je dořešený případ. Ono pravděpodobně to nakonec dopadne dobře i pro toho pána – jo – že nakonec bude vyšetření, policie určí, tady se nic nestalo, dám mu štempel. No, já myslím, že už to pro něj přeci dobře nedopadlo tím, že se musí potýkat s tím, čím se musela potýkat. Jsou to jeho stigma. Je to stigma, který má na sobě – když se to třeba někdo dozví a je třeba ze stejné vesnice než on. Jo, to se to už nikdy nezmizí.

>> Takže nedávno jsem sledovala ehm slavný film „Jak dostal táta do polepšovny" a tam Tomáš holí přeci osmiletý – přeci osmiletý. A je úplně nahý a je tam vidět prostě nahý.

>> Mhm.

>> To už tě dneska asi asi nemohla.

>> Tak to už je to. Já si neumím představit, že by něco takového bylo teď.

>> Dobře. Ehm, vraťme se k tomu, že s tím – jak já to takhle slyším – s tím, s tím většina lidí nesouhlasí. Ostatně i politici s tím nesouhlasí. Tak, většina lidí – myslíte v Čechách?

>> Myslím v Čechách. Je to někde – vy máte další informace, že někde to lidé potom touží být monitorováni?

>> Víte co? Má to dvě roviny. Ta jedna rovina je česká, která je sice důležitá, ale nic nezmůže, protože je to věc, která se prostě schvaluje a uzákonuje v europarlamentu. Já jsem byla v europarlamentu jako asistentka Filipa Turka. Jsem tam působila po dobu – toho roku a půl, nebo jak dlouho to bylo – ehm, než jsme se dostali v rámci voleb do zdejšího parlamentu.

Takže si myslím, že mám třeba i větší vhled než ostatní do toho, jak europarlament funguje. Ehm, o to spíš, když teď řeším ty zákony v Čechách, na české půdě, který k nám spadly tou transpozicí z toho europarlamentu. A já vidím, jak je strašně složité je těmi pozměňováky upravit národně tak, aby nám to vyhovovalo. Třeba právě můžeme mluvit o těch technických věcech typu DSFA a tak podobně. Ale když si to všechno dáte dohromady, tak vidíte, že ehm vy vlastně nic nezmůžete. Protože my motoristé máme jednoho europoslance. Za Filipa Turka tam nastoupil pan Staněk. Ten hlasoval proti. Pak máme na půdě vlády – vlastně tam máme dalších několik europoslanců za ANO. No a pak tam máme nějakou opozici. To nestačí. I kdyby všichni jste hlasovali a europoslanci na vás. Dvacet jedna. To prostě nestačí.

Tak co se s tím dá dělat?

>> To znamená, že dá se s tím dělat to, že ehm zaprvé, my se musíme jakoby – já na rovinu říkám – já jsem i proti Chat Control 1.0. Podle mě už to je jako krok k tomu Chat Control 2.0. A ta dobrovolnost pro mě fakt není argumentem.

Ehm, já si myslím, že už bysme měli přehodnotit, jestli bylo dobré, aby prošel – i když jsme my teda hlasovali jakoby proti – a jestli třeba nezvednout víc jakoby vlnu ehm mezinárodně, ve spolupráci s dalšími státy, že pozor: nám se ani toto nelíbí. To už opravdu spějeme k tomu Orwellovi. Ehm, což jde – jak lidi i politici říkají – nejde. Nic. Už se to schválilo v Evropské unii. Už prostě z ničeho není cesty zpět. To je prostě podle mě naprostý nesmysl. V tom europarlamentu jsem to viděla.

Vy na tu radu můžete vrátit téměř cokoliv, když se ta rada rozhodne.

Ale tak musí prostě ty státy tam přicházet se svýma námitkama, se svýma výtkami.

Když ale i tak chat control 1. tu je – prošel.

Když ho Itálie schvalovala, dala si k tomu jako prosadila si, aby tam byla zapsána jejich nějaká notifikace, podmínka nebo poznámka, nebo nevím, jak se tomu říká, že v žádném případě nejsou pro tu dvojku a že by se o tom mělo jakoby ještě nějakým způsobem mluvit.

Chat control se určitě vrátí na radu někdy na podzim tohoto roku, to znamená září, říjen, tak nějak tipuju, a bude se projednávat už dvojka. Ale určitě se bude nějakým způsobem i řešit jednička, protože to na to přímo navazuje.

Možná se tolik nebude tlačit na tu dvojku tím, že jednička je do roku 2028 schválená.

To ovšem neznamená, že tam právě nemohou přijít státy s těma například svýma státními analýzami, jak to nefunguje, a říct: „Hele, pojďme se podívat i zpětně na tu jedničku."

A já si myslím, že my jako vláda bychom se měli zasadit o to, a já na tom teď celý prázdniny vlastně pracuju, protože nemám ani žádnou dovolenou, aby jsme to probrali na koaliční radě a na vládě opravdu velmi do podrobna a do hloubky. Abychom prostě nešli sami proti svýmu právu a svým pravidlům a abychom úplně ideálně ty úředníky, které my vysíláme na tu radu, aby od nás dostali úplně jasný politický zadání, jestli co třeba řešit ještě v rámci toho chat kontrolu 1 a jestli to třeba nechť vrátit.

Přiznám se, že už jsem zahájila i nějaké mezinárodní jednání.

Teď aktuálně jednám se Slovenskem, kde komunikuju se všemi europoslanci, přičemž tam skoro všichni jsou zásadně proti. Kromě jedné – Miriam Lexman, která hlasovala pro.

Paradoxně konzervativní křesťanka, u které bych to teda nečekala, ale trošku se teď přebíjíme jakoby argumenty v rámci našich debat. A já pak možná – určitě – vydám nějaký výstup, protože si myslím, že to je hodně zajímavý. Ona často používá argumentaci, a teď to řeknu tvrdě, ale řekla bych to klidně i jí, že mi přijde, že je trošku v zajetí své frakce – a to EPP, která jí dodává argumenty, které jsou tak jako tak trochu právě ty emocionálně vydírací.

A takový trošku klišé, kdy pořád tam argumentujeme těma dětma a já pořád argumentuju tou svobodou. A ono se to strašně těžko – jako ty argumenty – a pardon – nepřesvědčil by argument, že prostě potírat pedofilii, bojovat proti rozšiřování pornografie dětské se dá jinak, že jsou jiná opatření úspěšnější v tom boji?

Já jsem jí ty argumenty samozřejmě už poslala a teď právě ještě si připravujem takové další – argumenty mnohem podrobnější, které budou už vytvořeny ve spolupráci třeba i s ministerstvem spravedlnosti a které budou mít už i úplně ty podrobné analýzy.

Já bych fakt chtěla sledovat tu souvislost mezi tím prvním skenováním, prvním hlášením a odsouzením pedofila.

A ono to možná totiž nejde – nešlo úplně třeba dřív vysledovat, protože to ještě nebylo dořešené ty případy – jako šetření.

Jo, myslím si, že už by nějaká analýza přece jenom být měla a měli bychom se o ně zajímat, měli bychom se je zkoumat. A přesně jak jste řekla správně – ten argument, který jste řekla – my máme jiné možnosti, jak to dělat.

Zaprvé, pokud někdo třeba právě nějaký pedofil oslovuje nějaké dítě – protože dítě jsme prostě až do 18 let, že jo, svým způsobem na internetu a oni můžou být na Facebooku třeba od 13, že jo, děti, nebo na Instagramu a tak podobně – tak tu máme uživatelské hlášení, které okamžitě můžeme udělat a nahlásit toho člověka. A pak to tam samozřejmě automaticky spadá. Ale samozřejmě je to na té vyšetřovatelské bázi taky mnohem zásadnější a to je, že můžeme požádat soud o skenování, které v tomto případě dokáže udělat jako urychlené jednání a tak podobně.

A sami vyšetřovatelé potvrzují – včetně těch našich, ale myslím to tím na úplně celé půdě Evropské unie – že jsou zahlceni hlášeními, že jich dostávají prostě miliony. A vlastně díky tomu, že řeší strašně moc případů, které jsou nerelevantní, tak se už pak k těm, co jsou relevantní, mohou dostat třeba pozdě.

Tak takže teď tedy platí ještě to – shrnu – chat 1, který je tedy sice dobrovolné sledování nebo šmírování, jak vy jste říkala, ale to není daleko k tomu, že je to povinnost. A pokud – a to platí tedy teď – ta výjimka byla schválena na dva roky do roku 2028. Kdyby se do té doby nic nestalo, tak i chat control 1 padá pod stůl.

Já si nemyslím, že budou rady do toho roku 2028 to nevytáhne. To si nedokážu vůbec představit.

Jo, ale ano, teoreticky – kdyby teď se to úplně přestalo řešit, téma jsme zapomněli, zasunuli ho pod stůl – tak teoreticky ano, ta výjimka je platná do roku 2028, pak nebude žádná jiná. Ale ono se mezitím otevře ten chat control 2.0.

Samozřejmě se otevře chat control 2.0. A čili k tomu my budeme mít zase možnost se vyjádřit. Nicméně náš hlas je slabý.

Vy jste zmiňovala, že nějakým způsobem teď spolupracujete se Slovenskem. Kdo dál? Kdo se dál může přijat?

Sto procent Polsko a Maďarsko by se mělo zahájit jednání, protože prostě tam máme velmi dobře nastavené partnerské vztahy a myslím si, že na to máme často podobné názory.

A dokonce Petr Macenka – tím, že je ministr zahraničí – já mám tu výhodu, že můj spolustranník je ministr zahraničí a může mi otvírat vlastně dveře u těch zahraničních vlád. Tak vím, že i když jsem jednala DSA v rámci pracovní skupiny tady, tak on o tom jednal se Sikorským z Polska. Že byl tam zájem z té polské strany, aby věděli, jak to řešíme my, protože oni vědí prostě – Poláci – že my se na ty svobody taky hodně dbáme a zajímají se třeba, jak my třeba píšeme pozměňováky, že by se třeba inspirovali. A úplně stejně tak to děláme my u těch Poláků.

Takže já to vidím samozřejmě hlavně na té úrovni V4. Je důležité to jako zahájit komunikaci, ale já si upřímně řečeno myslím, že ta mezinárodní spolupráce – nesmíme se bát mluvit i s těmi – když to jednoduše řeknu – vládami, které jsou spíš podobnější naší opozici, že musíme hledat spíš společný jmenovatel, který máme.

A když například zjistíme, že v severských státech – které bych rozhodně nenapsala, že by byly fanoušky naší vlády – ale když uvidím, že v severských státech třeba Dánsko bude tam hodně lidí proti chat kontrolu, myslím tím na politické vládní úrovni – tak to chce komunikovat klidně i s Dánskem.

Já jsem viděla řeknu takovou spíš emotivní věc, takovou žensky emotivní. Kdy jsem byla v Europarlamentu jako asistentka Filipa Turka a přišla jsem tam do toho kolosu – hnusnýho, plastovetonového – kde všude jsou ty nápisy „demokracie v akci", že jo, v angličtině. A vy vidíte, že vlastně mi jako jednotlivci nic moc nezmůžete.

Tak jsem z toho měla strašnou depresi a říkala jsem si, ty jo, ale to člověk fakt jako jednotlivec vůbec nic nemůže dokázat, ani kdyby měl sebelepší argumenty, protože ti ostatní ho prostě neposlouchají.

Ale díky tomu, že jsem byla asistentkou Filipa Turka, tak jsem si uvědomila, že to tak vůbec není.

My jsme chodili s Filipem po chodbách a lidi ho poplácali po ramenou, myslím – lidi, i kteří hlasovali jinak než on – a říkali: „Děkujeme, že máš tu odvahu hlasovat proti."

Děkujeme, že máš tu odvahu vystoupit z davu." A když někdo šel kolem, tak rychle odskočili, aby je náhodou někdo neviděl, že mu podávají ruku.

A já jsem vlastně za tu dobu, co jsme tam byli, v tom Filipovi viděla takového toho člověka, který stojí vpředu jako ten lídr a za ním stojí taková ta dav, který občas už se nebojí vykouknout, protože v tom nejsou sami.

A já si myslím, že to takhle prostě funguje. Nejenom, že mu dodával odvahu, on jim ukázal, že můžete říct věci trošku jako protisystémové, proti mainstreamové – nebo nevím jak to nazvat, asi obojí.

A že to není přece špatně, že není přece špatně bojovat za záchranu českého průmyslu nebo jakéhokoliv jiného průmyslu, a že to není špatně ani říct nahlas, když třeba budu mluvit proti Green Dealu, kterýý je nesmyslný.

A ano, myslím si, že dodával odvahu a hlavně třeba i úředníci z Evropské komise mu psali dopisy. Dokonce se i podepsali, ani se nebáli toho, že je někdo třeba ze Svobodného rozumu vysleduje a dá jim nějaké pokárání.

Psali mu dopisy a děkovali evropské peníze.

A to se stalo třeba teď s akceleračními zónami.

Ale já jsem právě přesvědčená o tom, že proto musíme mít pragmatickou zahraniční politiku.

Musíme jednat mezinárodně, musíme jednat fakticky a argumentačně.

Musíme jakoby edukovat a nesmíme se bát říkat ty věci, i když v tom jsme osamoceni.

A já chápu, já si dokážu představit, že když ten úředník za nějaký rezort má i nějaké politické zadání – jo, představte si, že já nevím, to, co se týká třeba ministra vnitra Metnara. Představte si, že pan Metner dá politické zadání svojí úřednici: „Až pojedeš na řadu, buď zcela proti chatkontrolu, sepiš argumenty," a tak podobně. Nebo někdo na tom ministerstvu, a ona tam přijede a teď všichni budou křičet: „Zachraňme děti!" A nic jiného nedělá.

Já chápu, že třeba i tady může ta odvaha úředníka ztratit. Ale zaprvé – toto většinou probíhá písemnými připomínkami, takže se tam prostě dá úplně jednoduše odeslat.

A za druhé – my si jako vláda, podle mě, toto by pro nás mělo být trošku ponaučením. My si jako vláda musíme jasně pohlídat, že když jde ten úředník – tomu říkám tak trošku jako deep state, trochu pejorativně – i to tak trochu myslím. Ale když jde ten úředník někam jednat za nás, tak si má jasně zjistit, co se změnilo ve vládním prohlášení, v programovém prohlášení vlády, a jasně jít za tím politikem. A ten politik si musí pohlídat, aby mu dal jasné politické zadání.

A upřímně řečeno si myslím, že se to dosud úplně nedělalo. A je vlastně dobře, aby takové důležité věci, důležité otázky a témata řešil úředník – byť se nechci úředníku vůbec dotknout.

Ne, klidně.

Který nemá politickou odpovědnost.

Klidně, ale musí mít politické zadání.

Mně totiž přijde, a to je vlastně takové – moje možná největší zklamání v systému. Z toho systému mně totiž přijde, že úředníci tam byli za nějaké vlády – Fialovy vlády, předtím třeba Babišovy, předtím jiných. A že jsou to často lidi zvyklí pracovat pořád kontinuálně, tak jak to dělali předtím.

A já třeba, když jsem tam přešla – už byla napsaná transpozice DSA z europarlamentu – a sedla jsem si s těmi úředníky a řekla jsem si: „Tak teď ji budeme měnit, protože ona teď jde do prvního čtení za nás. Ať už byla napsaná, tak jak jste ji napsali dle politického zadání Fialy – teď ji budeme měnit."

Všichni jsou z toho hrozně vyděšení, že jo.

A říkají: „Aha, a vždyť my jsme to ale napsali."

No, já vím, že to čtyři roky psali.

A ono je to někdy velmi nepříjemné vzít tu práci, kterou tam ti chudáci úředníci dělali čtyři roky, a vyhodit ji do koše svým způsobem – nebo napsat ty pozměňovací návrhy tak, že to úplně převrátíme.

No, ale prostě tak to je.

Teď jsme vyhráli volby.

My jsme volby vyhráli, ano, s velkou většinou.

A pokud v DSA vidíme prostě nějaké obavy o svobodu slova, tak to musíme pozměňovacími návrhy změnit.

Úředník dostane nové zadání a musí okamžitě jít a dělat ho.

A mně přijde, že oni občas kontinuálně pokračují v té práci, kterou jim zadal Fiala.

A to si myslím, že teď – ono trvá, než se tam rozkoukáte a než zjistíte, kde všude naleznete to, co oni řeší.

Vy se těžko jako ministr – že jo – předvoláte tam. Když máte třeba klidně – já nevím – tisíce zaměstnanců jednoho vedle druhého a absolvujete s ním schůzky. Vy musíte prostě důvěřovat těm ředitelům a ten musí mít pod kontrolou úplně jakoby všechno. A je to náročné a věřím, že to měníme.

Tak děkuju, že jste tu byla.

Ten čas, který jsme věnovali chatkontrolu, tak nám naplnil náš čas pro natáčení či pro tento rozhovor. Takže už se nedostaneme třeba k rozpočtu a k rozvolňování rozpočtových pravidel, což je určitě dobře.

To jsem tušila, že něco takového řeknete, a tak se k němu dostaneme příště.

Dobře.

To je sice téma peklovské, ale samozřejmě je to téma, které i mě nějakým způsobem tíží. Ale musím říct, že já to prostě vnímám trošku dlouhodobě a věřím, že až se tady potkáme třeba za dva roky, tak by...

No, slíbili jste do čtyř let vyrovnaný rozpočet a pan Havlíček už řekl, že rozhodně vyrovnaný rozpočet za čtyři roky nepůjde.

Tak by mě zajímalo, ale k tomu se dneska nedostaneme.

Děkuju moc za pozvání.

Díky, že jste tu byla.

Naším hostem byla Gabriela Sedláčková.