Spolupráce je nezbytná - to brzdí pokrok❗️ZPRÁVY IR 🇨🇿 BULHARY 25.6. 2027

Moc vás zdravíme tady v takových krátkých zprávách z jižní Moravy z Bulhar.

Nejsou to Bulharsko, jsou to Bulhary.

A vedle mě je Vítek, můj kamarád Vít Dočkal, a je to renesanční člověk. Je to vinař, je to člověk na pomezí vědy a managementu. A velký srdcař.

Tak velký, pokud má někdo velké srdce, tak je to Robin. My se jenom učíme a jdeme v šlépějích, ale snažíme se pomáhat, jak to jde.

Vítku jsme na Ditrichtersteinském dvoře. Tady to takhle vidíte kolem nás teďka.

Jaká je ta základní vlastně historie rodiny Ditrichtsteinu?

Nejde teďka o nějakou přednášku, ale jenom takový krátký je představení.

>> Ano, Ditové to měli 400 let předtím. Lensteinové. Poslední Lenstein, co to měl, tak v propálovství, jak se říká, půl knížectví, a připadlo to tehdy maďarské rodině, která zůstala bez dědiců. A tak to císař dostal, hned prodal svým spojencům Ditrichteinům, a ti to od roku 1575 vlastnili až do 1945, kde je stihlo osud vlastně kolaborantů.

Tehdy bylo to znárodněno, znárodněno, zkonfiskováno benešovskými dekrety.

Od té doby to působilo jako statek pro JZD.

A pak z důvodu různých majetkových nevypořádaných vztahů to chátralo, chátralo, chátralo, jako většina takových objektů, až to bylo k demolici. A pak naše rodina to koupila.

>> Á, tak to známe. Přátelé, neříká vám něco demolice památníků? Škroupův dům třeba? Většina lidí třeba ani nevěděla, že to je památka, že se na to vysbírali Československí, ale tak nějak mi to připomněl, protože vždycky, když se neví, co dělat, tak se nejde cestou úcty a tvořivosti, ale jde se cestou té deformace, demolice.

No, tak s tím spojím tu otázku. Takové to rozhodnutí, že tady vyrůstáš, vinař, vinařská rodina, vinařská oblast, a najednou řekneš: „Ty jo, já to zachráním."

Nebo jak to bylo tehdy?

>> Tehdy to bylo tak, že to byla taková barabizna. A Bulhary znali lidé ze dvou důvodů. Jednak rozbité cesty ještě po sovětských tancích a pak rozbitý dvůr.

No a to nás samozřejmě vždycky všechny štvalo. Tak jsme přemýšleli, jestli budeme mít na to síly a odvahu jít do toho.

Tak jsme se rozhodli samozřejmě tak nějak intuitivně. A teď tady máme v hlavě plán, jak to nějakým způsobem vystavět, aby to sloužilo lidem.

Jo, to je jasné, že takový areál, který je zatížen tou historií, velmi obtížně může jen vydělávat, ale měl by mít lidický rozměr.

A chtěli bychom právě z části areálu vybudovat zdravotně-sociální zařízení nového typu.

Jak jistě víte, všichni stárneme. Naše populace stárne, asistent na to není připraven, a za několik let, dekád, se může velmi dobře zroutit. A to nás trápí — ne jen pro naše rodiny a blízké, ale i pro ostatní, kteří to budou potřebovat. Chtěli bychom tady vybudovat kliniku s ambulancemi i s odlehčovacími lůžky, které budou sloužit lidem.

Ale chceme zachovat i místo, kde lidé mohou požívat jiných úžitků tohoto Jihomoravského kraje. Čili zachováme vinařství, restauraci a budeme mít penzion a budeme snubovat právě ten život těch zdravých, veselých s těmi, co spíše potřebují tu pomoc.

A pak možná se ty rodiny budou víc potkávat a nebudou tak frustrované potkávat prababičku, babičku v nějakých šedých panelácích. Budou prostě jezdit na dovolenou a při té příležitosti se budou hezky bavit všichni dohromady.

Krásné, protože vlastně jak jinak získávat vztah ke stáří a úctu ke starším lidem, než když jsme v jejich blízkosti, když je neodstrkujeme, ale když jim nasloucháme.

Já musím říct, že to, co probíhá na Inovaci republiky, není médium v tom pravém slova smyslu, jak to většina lidí vnímá, ale je to taková poměrně velká analýza, sociální, sociologický průzkum.

A musím říct, jestli mě něco opravdu nabíjí, jestli mě něco fascinuje, tak je to, když člověk dá prostor pamětníkům, dá prostor starším lidem. A to se pak dějí, přátelé, zázraky. To se objevují archivy a tak dál.

A k jednomu z těch archivů — to je i důvod, proč jsme tady teďka s Vítkem uprostřed Ditrichtersteinského dvora — protože jeden ten archiv, který se týká Jana Baťi. Na chvíli zapomeňte na Gottwalda, na chvíli zapomeňte na Tomáše, nejstaršího Tomáše, zakladatele firmy Baťa, a vzpomeňte na Jana.

Ale k tomu za chvilinku dám otázku, protože to je jeden z důvodů, proč jsme tady.

Ale jak říkáš o té vizi, když se tady podíváme takhle dokola, tak to je obrovské množství práce.

Kdybys měl teďka takový ten, jak se to říká, Harry Potter nebo víš...

>> Arabela.

>> Arabela. [smích] Simsalabim.

>> Jak to tady má prakticky vypadat, že ten areál je obrovský?

>> Areál existuje a je obrovský, ale zároveň malý, jo. To znamená, je potřeba řešit samozřejmě nějaké stavební záležitosti a podobně, ale tady, jak stojíme, tak tady by měl být vybudován koridor, který bude oddělovat ty dva perimetry, ty dva koridory, aby opravdu klienti, kteří tady pak jednou budou, měli soukromí, ale zároveň byli blízko toho veselého a toho dění. Protože i ten dědeček, i ta babička si přece chce zajít na pohár vína.

No, Kort tady na Moravě.

>> Kort tady na Moravě.

>> To je úžasné. To je úžasné.

Ale to znamená takové kulturní centrum vlastně, vinařství, místo setkání, zázemí pro turisty. Protože vlastně, i když to není památkově chráněno, působí to jako památka. Je to něco, co má i ten turistický význam, ne?

>> Je to tak. Tady opravdu jsou části, které jsou středověké. Jsou tady sklepy, středověké, renesanční. Teleckník. Jsou tady krásné věci.

Doufám, že teď to někdo začne chtít chránit, protože by to opravdu zpomalilo naše plány.

My to se snažíme opravovat samozřejmě citlivě, s respektem. Například tady už jsme začali s jednou střechou, s velmi malým úsekem, ale je tam bobrovka, jo. Takže vidíte, že...

>> Dražší střecha.

>> Dražší. To je nejdražší střecha, která může být, ale patří sem. Představte si, že pak ta bobrovka bude opravdu všude a bude to pak úplně vypadat.

>> Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu.

>> No tak, co si dáme k obědu? To je potřeba tady výborně.

>> Musíte mít hlad, kluci.

>> Hele, až pojedete kolem na kole nebo pěšky nebo v blízkosti Bulhar, řekněte nějaké heslo, třeba tady ta písmena [smích], a oni vám dají třeba vůl knedlík navíc.

Jo, jo, jo.

Já myslím, že knedlík navíc dají normálně, když pěkně poprosí.

[smích]

>> Hele, já si dělám legraci, protože chci to zdůraznit. Že i když to vypadá, jakoby zhátralé, tak je tady prostě bezvadná energie, pozitivní energie a výborně tady vařej. Opravdu.

>> Já si myslím, že něco z interiéru ještě dneska natočíte. Jak tady přijde vzácný host, tak věřím, že ty interiéry budou vypadat trochu jinak. Byť je to malý úsek, už je upravený, už může sloužit těmto krásným akcím.

A jestli jednou opravíme tu sýpku, která je velká, velký nádherný sál pro 200–300 lidí, tak zase vlaštovky. Vlaštovky jsou tady všude.

Co to pro tebe znamená vlaštovka?

Jako když… oni vymírají, takže si hledají místa, kde se jim daří a i na ně musíme myslet. Já věřím, že i ta střecha by mohla být — ty kry by mohly být nějak zachované, aby tam mohly stále žít. Oni tady žijí už mnoho, mnoho desítek let. Takhle jak je to vybydlené, tak to byl jejich domov.

Jo, takže nejenom holubů, ale i vlaštovek a nějaký ten domov jim tady musíme schovat.

Pravidelní diváci určitě víte, proč se ptám. Protože znova to spojím — původně plánovaná demolice památníku, Škroupův dům v rodné obci Františka Škroupa, což je významný český skladatel a tvůrce české hymny „Kde domov můj."

No tak jsme tam udělali kulatý stůl. Nevím, jestli si to viděl.

Viděl, viděl, viděl. Jak tam sedí náměstek. Hejtman, lidi, občané. Úžasný.

Přátelé, mám z toho radost, protože tady nejenom třeba záchrana podobných památek, ale když se přes nějaký symbol — ty vlaštovky nám tam lítaly nad hlavami — a vlastně lidi se dají dohromady, odhodí chvíli ta ega, odhodí tu politiku, tak se můžou realizovat nádherný projekty.

Jednoznačně.

A mně se líbila ta vlaštovka, jak tam proletěla v tom vašem klipu, když tam ten pán svěcený hrál hymnu, tak to bylo opravdu dojemné. Mohli jsme tady udělat vlastně třeba v příštím roce pořad „Kde domov můj" se Štěpánem Raketou. To by bylo jenom tak, jako kdyby jsem byl přehnaně kreativní. Teďka rovnou tady na místě to vymyslíme, tak jako jiný věci bez scénáře.

Ale já vlastně půjdu teďka do té druhé části našeho povídání — v tom slova smyslu, že hodně hodně vlastně my jsme se potkali přes vědu, potkali jsme se — to ani nebudu říkat jakoby — no během Covidu, že jo, samozřejmě, přes ministerstvo zdravotnictví, přes pana premiéra. No nechme to stranou chvíli.

Vítku, pohybuješ se kolem vědy. Dlouhodobý spolupracovník ČVUT Čirk. Baví tě ty věci. Není to jenom jakoby projekty velký, ale prostě tak, jak tě znám, skutečnej zájem o věci.

Takže my tady dneska máme setkání totiž s přímým potomkem Jana Bati — to už jsem trochu naznačil, ten záznam tady najdete. A Jan Baťa byl ten tvůrce impéria Baťa. To je ten, kdo to celý rozptýlil po celé planetě. 70 měst potřebí — Indie, za Londýnem, hodinu za Londýnem je Baťovo město, dokonce i muzeum.

Jo, to je neuvěřitelný. Tady moc, tady nic moc, tam jo. Ale co chci říct — Víťo, jak ty to vnímáš tu energii?

Vlastně Jan Baťa hodně stavěl na duchovních základech. I jeho bratr samozřejmě předtím. Duchovní základy, spolupráce, vztah k práci — buď práci čest. Baťovskej pozdrav. Jak ty to vnímáš vůbec?

Baťovská energie, baťovská tradice a rok 2026 — spolupráce je nezbytná. To, co brzdí opravdu pokrok, je nedostatek spolupráce. Dneska nikdo není schopen — žádný, ať už je sebelepší vědec — není schopen číst úplně všechno, co se týká jeho oboru. Musí se obklopit lidmi, kteří jsou z jiných oborů. Musí se naučit spolu mluvit. Ta terminologie — to není nějaký vědecký esperanto, ale bylo by potřeba, jo. Lékař, expert na strojové učení, na umělou inteligenci, si prostě ze začátku vůbec nerozumí. A přitom tam vzniká ta inovace. Inovace vzniká na rozhraní. Takže spolupráce — bez ní to nejde.

V dnešní době ty vědecké síly, které jsou pro vědeckou komunitu docela pohodlné, se musí rozbíjet. Naopak my musíme spolupracovat, sdílet data, sdílet inovace. Jedině tak můžeme čelit takovým chorobám, jak je třeba Alzheimerova nemoc. Protože víte, letos máme smutné výročí — 120 let od té doby, kdy se tato nemoc pojmenovala a stále není lék a devastuje naši společnost. A proč to tak je?

No, protože lidé prostě se příliš zaměřovali na to léčit nemoc, ale léčit důsledky u některých nemocí prostě nejde nebo nejde tak dobře. Protože právě u této nemoci, když se to začne léčit, už může být docela dost pozdě. A proto je potřeba hledat příčiny té nemoci, což je mnohdy těžší. Bez nových technologií to nejde. Ty věci, jak dneska jsou velké jazykové modely, ChatGPT, v uvozovkách, superpo­čítače, kvantové počítače, nám pomáhají zpracovat data. Ale ta data se mohou zpracovat jenom tehdy, pokud se dá na jednu hromadu v uvozovkách. A to vyžaduje spolupráci těch týmů po celém světě.

A teď bychom rádi právě spustili takový speciální projekt — řekl bych doufám i globální — že chceme posbírat všechny laboratoře, kteří by chtěli spolupracovat a kteří bádají v oblasti dopadů polutantů, nanočástic a nanoplastů na naše zdraví.

Obrovský problém — to, co jako naše babičky, prababičky, nezažili, tak budou zažívat čím dál více další generace, naše děti. A my vůbec nevíme, co ty nanočástice — brzdové destičky z aut třeba — a nanoplasty dělají v naší krvi, v našem mozku. Zaprvé nevíme to — to musíme zjistit.

Obrovské množství znečištění lidského organismu a o tom se vlastně úplně nemluví. Kde je to bývá každým rokem vlastně úplně nové. My jsme tady o tom taky dělali vlastně rozhovor. To ti klidně pak pošlu. Velmi zajímavý člověk, který se zabývá — no, science fiction — je to velmi člověk z Akademie věd, myslím velmi uzemněný člověk.

Ale neuvěřitelné věci, jak to zkoumá.

To vás musím propojit.

Pojďme se propojovat, protože opravdu nejprv zjistit, co to dělá v našem těle, jak závažný ten problém je, pojmenovat to — to je první krok. Ale potom potřeba to řešit. Když už víme, že to je problém, tak jak to z toho těla dostat? To bude druhý krok. Takže toto je jeden z projektů, který podle mě je naprosto zásadní. A možná budeme vědět řešení pro mnoho nemocí, které nejsou naléčitelné.

Takže přátelé, pochopili jste to, co říká teďka Vítek? Víno, jižní Morava, péče o staré, ale zároveň na pozadí vlastně i možnost péče, nebo dokonce i klinické péče. A tím pádem studie, tím pádem věda. Takže věda nebo víno?

Já myslím, že bez vína není inovace, takže obojí. V vině je pravda. Koneckonců to hledáme všichni — Veritas.

Děkuju moc.

Hele, a to je možná dost úplně poslední otázka. Protože když vino veritas, tak já nevím, jestli to víš, ale poslední slova — pár hodin před smrtí vlastně Jana Antonína Bati v nemocnici v São Paulo — tak napsal: „Pravda vypluje na povrch jako olej na vodu. Pravdu, pravdy ctěte, pravdy pěstujte." To byl ten slavný citát vlastně od mistra Jana Husa.

No tak když jsi řekl „In vino veritas", jak ty vnímáš ten odkaz vlastně Bati, tak jak ho znáš? Protože ono plno věcí doteď je v rodinných archívech, v sejfech. Ten příběh je úplně jinak nebo dost jinak, než se nám prezentuje od roku 89. Jak ty ale vnímáš prostě příběh Bati a tu inspiraci pro třeba dnešek a naši budoucnost?

Aby takovéto silné odkazy byly stále aktivní, aby byly živé mezi lidmi, tak je potřeba o nich mluvit.

Měli by se vzdělávat naši mladí žáci, studenti mnohem víc. Nemělo by jít tolik o to, jestli v roce 1943 byla nějaká ofenziva v Sovětském svazu za druhé světové války — takový detail je přehnaný. Naopak by se měli učit více o zdravém národovství, o odkazu našich úspěšných lidí, aby se mohli inspirovat. Protože pokud nebudeme mít vzory, tak nebudeme vědět, kam až můžeme dojít.

Jak se říká — slavné latinské přísloví — slova hýbají, příklady táhnou. Můžeme slovy říkat mnoho, ale pokud to jednou ukážeme, tak to dá mnohem víc.

Pozitivní příklady.

Musím to stáhnout i k těm mnoha příběhům lidí tady na Inovaci republiky. Řeknu to lidově — nejsou to žádné keci v kleci. Oni filosofují, ale na druhé straně jdou a udělají to. Snaží se ukázat, že to jde třeba bez dotace, třeba úplně bez politiků, když se vyhnou politice a egoizmu. Ten individualismus, který je často největší brzdou rozvoje — slovo k tomu je spolupráce.

V čem teda vynikáme? Spíš v záisti. Takže ten individualismus bych spíš nazval závistivostí — která se umí tady hodně rozvinout. To bychom měli potlačit — to ego, tu závistivost. Sousedovi se daří a tak dále — ne, já bych se raději ptal, jak to dělá. Když se někomu daří, tak nam to nevadí, že je úspěšný, spíš je to o tom, že mu závidíme.

To bychom měli potlačit v sobě. Protože jinak zůstaneme malým národem a nebude to národ pro čtyřicet milionů.

To je narážka už na ten přenos, který tady vznikl právě v obci Bulhary.

Já jenom připomenu, že tady na Ditrištinském dvoře už před dvěma lety byl první ročník — něco, čemu říkáme takovej pořad nebo malý komunitní festiválek — Kde je domov náš. Kde je domov můj, ale kde domov náš. Jakého chceme, v čem chceme snít, jaký to tady chceme mít.

No a za to moc děkuju, že tady můžeme být. Děkuju, že jste si tady našli čas zavítat do naší malé obce. Vítejte, moc vám děkuji, Víťo.

Podívejte se na areál, možná už jste nějaké záběry viděli, ale teďka je tady takový krásný pohled na ditrištenský.

No a ještě mě napadá — co se ti vybaví, když vidíš tohle tričko? Moc ho nenosím, víš? To jsem si koupil v Římě. Co se ti vybaví?

To byla písnička Čau. Ble.

To je samozřejmě slavná písnička jugoslávských partizánů. No, já myslím, že ju je cirk a je oblíbená v Česku. Zpívá se běžně na diskotéku a tak dále — ano, všichni ji známe. Ale když ji začnete zpívat v Itálii, tak se budou trochu divit.

Jo, zkoušel jsi to?

Zkoušel jsem to na Sicílii. Říkají, že to mají rádi, ale že se to nemá. Že se to moc nemá.

Aha, fakt?

Jo. No, taky mě to udivilo. Víš, co jsme udělali? My jsme jeli ze Savony. Tam jsme točili o těžkém tématu — o pedofilii s právníky a tak. Ono se brzy o tom mluvit nechce. Mlčí se po celém světě. Tak jsme pak jeli zpátky. Strašlivě to z nás spadlo. Hodně jsem si na to vzpomněl na tebe. Dali jsme tam proseklo a uvolnění — fakt strašně těžké téma — a plno věcí na pozadí, důkazy, materiály, dokumentace, ke které se vrátíme, kterou jsme ještě neodvysílali. My jsme byli uvolnění, bavili jsme se tam s Itálií, hatla, patla, tím všechno — ale krásné, veselé. Začli jsme zpívat na Čau.

Nepřidali se.

Moc, ne.

Takž víš proč? Mysleli si, že jste komunisti.

No. No, nejsme komunisti.

No. No to jasně. To jsme americkí agenti, ruští agenti, čínští agenti. A ty jsi od koho?

Já jsem z Bulharu.

No jasně. Já taky z Bulharska. Já jsem z Primorska.

Mějte se krásně. Až pojedete tady vlastně v blízkosti Bulhar, někde to uvidíte. Stavte se na Ditištinském dvoře. Nebo také sledujte Inovaci republiky. Protože třeba i v roce 2025 se sem vrátíme s pořadem Kde domov můj, kde domov náš. Začneme společně snít více. Díky.

---

Noviny Inovace republiky — takové nové občanské noviny. Noviny ve vašich rukou a každý předplatitel je důležitý. To, co tady tvoříme, tvoříme participativně, komunitně.

Noviny jsou symbolem svobody, symbolem svobody slova a svobodné diskuze, kterou chceme podporovat v naší zemi. A také symbolem kritického myšlení.

Tradiční formát novin kombinujeme s odkazy na videa, dokumenty, články zdarma a spoustu dalších souvisejících materiálů.

Budeme rádi, když se ozvete a budete šířit například remitendu novin ve vašich regionech. Můžete remitendu objednat čistě za příspěvek na poštovné. Najdete to tady v odkazu na platformě Inovace republiky. A samozřejmě budeme rádi, když se stanete členem klubu Inovace republiky a předplatíte si 12 čísel novin.

Všechno vzniká v malém týmu. Všechno vzniká bez oligarchů, bez dotací, bez sponzorů. A všechno vzniká ve spolupráci s vámi — díky vašim článkům, díky vaší energii, díky vašemu zapojení. Moc vám všem děkuji, kteří jste si noviny předplatili. Nebo těm, kteří zvažujete předplacení, pořízení certifikátu jako dárku, nebo objednání balíčku z remitendy, který můžete šířit ve vašem okolí.

Veškeré informace najdete na platformě Inovace republiky. Děkuji moc za veškerou podporu a za předplatné.