SVOBODNÝ TRH s Hanou Lipovskou

Světová ekonomika se mění a možná mnohem rychleji, než si v Evropě připouštíme.

Zatímco Evropská unie hledá další společná pravidla, fondy a regulace, země Bricks budují vlastní platební cesty, finanční infrastrukturu, obchodní vazby a nové centrum ekonomické moci. Nechtějí zbourat systém, který vznikl po druhé světové válce, říkají něco jiného.

Svět roku 2026 už není světem roku 1944, ale změna pravidel není jen problém dneška. Před 100 lety měl prezident Masaryk k dispozici miliony korun, které proudily k vědcům, studentům, novinářům, politikům i lidem v nouzi. Bylo to mecenářství, klientelismus nebo korupce? Dnes ve svobodném trhu: Kdo určuje pravidla, kdo rozděluje peníze a co se stane, když instituce přestanou odpovídat světu kolem nich.

Dobrý večer, vážení přátelé. Vítejte na Svobodném trhu. Vítejte u "Aby bylo jasno".

My jsme dnes spolu s kolegy naší univerzitě měli velmi pěknou část naší práce, takovou tu vzácně krásnou, kde není žádný problém a je jenom samá radost, protože jsme zastupovali naši akademickou obec u promocí, promocí našich dnes už bývalých studentů.

Když jsem na konci, na sklonku celého toho obřadu poslouchala tóny 800 let staré studentské hymny Gaude Igitur, tak mně bylo jasné, o čem bude dnešní hudební hádanka na začátku Svobodného trhu.

Ve dvou slavných skladbách, které k nám mají docela blízko, byla ta stará píseň Gaudamus Igitur použita jako základní motiv.

Já jsem váhala do poslední chvíle, kterou z těch skladeb zvolit pro dnešní hudební hádanku, a nakonec jsem se rozhodla pro tu malinko těžší. Lehčí se pak vrátíme až na konci dnešního Svobodného trhu.

Pojďme si tedy poslechnout dnešní hudební hádanku, dnešní hudební ukázku. Jaký autor si půjčil tóny Gaudamus Igitur a jak se jmenuje ta skladba, kterou jsme právě alespoň z pár vteřin slyšeli?

Pište jako vždy své odpovědi, prosím pěkně, do komentářů a na konci se k tomu vrátíme.

Teď jsme na začátku Svobodného trhu a já už jsem avizovala prostřednictvím Eurodžungle našeho milého kolegy europoslance Ondřeje Dostála, že se dnes chci vrátit k sumitu států Bricks, který proběhl v minulém týdnu. Proběhl v Novém Dillí a zůstal tak trochu ve stínu jiné události, která se konala včera ve Štrasburku – Projevu o stavu Evropské unie předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové.

Před 20 lety by nás zde pravděpodobně nezajímalo ani jedno. Ani to, co se dělo v Novém Dillí 12. až 13. září, ani to, co vykládá nějaký předseda, či dnes předsedkyně Evropské komise ve Štrasburku.

Před 10 lety by nás asi už zajímala von der Leyenová. Tehdy ještě nebyla u moci, ale její předchůdce. Ale opět asi bychom se vůbec nezajímali o to, co se dělo kdesi v Bricks.

Ale dnes, dnes už jsme v situaci, kdy česká média mnohem více zajímá summit Bricks než jakýsi State of the Union address Ursuly von der Leyenové.

Jestliže v roce 2001 byla ta zkratka Bricks něco, co původní čtyři státy – Brazílii, Rusko, Indii a Čínu – tak trochu uráželo. Oni to dodnes berou jako jakýsi velkopanský, polokolonialistický pohled jistého amerického ekonoma, který napsal tu písmenkou polévku BRICKS – akronym, zkratku, která v překladu, kdybychom to vzali jako jedno slovo, znamená "cihla".

Použil to označení "cihla" pro ty státy, které se mu tehdy zdálo, že překvapivě zrychlují, že začínají být ekonomicky rychlé, ale tehdy je ještě popisoval jako takové řekněme zaosalé chudáky kdesi vzadu.

A právě tehdy v tom roce 2001 se daným státům tohle označení vůbec nelíbilo. Nelíbilo se jim, že je jakýsi americký ekonom hodil do jednoho pytle a dal jim nálepku "cihla".

Ale v průběhu času si tyto státy začaly uvědomovat, že na tom něco je, že se jim může hodit spojit se do jedné velké zdi a "globální jih" postavit do rovnováhy vůči tomu, čemu se někdy říká "kolektivní západ".

Globální jih pravda tvoří jenom 44 % dnešních států skupiny Bricks. Kdyby tam bylo možné počítat Čínu, tak možná 60 %. Rozhodně tam nepatří Rusko. Ale přesto máme zde dnes velké silné skupiny.

Mnohé z nás by mělo mnohem více zajímat, kam chce Bricks ekonomicky směřovat a proč.

Eh, možná ještě jedna taková jízlivá poznámka, proč by nás to mělo zajímat. Včera či předevčírem v německém deníku Handelsblatt vyšel článeček s tímto nadpisem: "Řecký ministr financí povzbuzuje Německo k reformám."

Umíte si představit, že by takovýto titulek vyšel před 14 lety? Asi těžko. Pamatujeme si, jak vypadala velká recese. Pamatujeme si, jak ironicky a mnohdy arogantně němečtí, francouzští a další politici a ekonomové mluvili o Řecku.

A dnes řecký ministr financí poučuje a právem Německo, že by se sebou mělo něco dělat.

Zkrátka, jak praví písmo svaté: "Poslední budou první, první budou poslední", případně v opačném pořadí.

No a totéž platí právě pro státy Bricks.

O víkendu v Novém Dillí v Indii se konal už 18. summit Bricks a přijela skupina států, která po svém nedávném rozšíření představuje zhruba polovinu světové populace a kolem 40 % světového hrubého domácího produktu měřeného paritou kupní síly.

Poslouchněme si, jak o tom hovořil hostitel, indický šéf pán Módí:

"Vážení lídři, inovátorí a přátelé z podnikatelské komunity Bricks, dobrý den. Srdečně vás všechny vítám na podnikatelském fóru Bricks. Bricks jako Bricks oslavujeme 20 let. V roce 2006 tato skupina vznikla, byly v ní pouze čtyři země. Dnes je naše rodina Bricks a partnerů Bricks tvořena 21 zeměmi. Země Bricks tvoří 50 % světové populace, 40 % hrubého domácího produktu a více než 25 % obchodu."

A to není chyba.

Když mluvíte s představiteli státu Bricks nebo s občany jednotlivých států Bricks, tak sami připomenou, že Bricks v žádném případě není jednotná cihla, jednotná zeď. Že mezi mnohými zeměmi panují různé historické křivdy – ostatně tak jako třeba v Evropské unii mezi Německem, Francií, mezi Německem, Maďarskem, Slovenskem a podobně – a že rozhodně nejde hovořit o celku.

Ale přesto těchto 21 rozmanitých zemí se v poslední době dokazuje, že dokáže propojovat za cílem nějakého společného ekonomického a společenského zájmu.

V dnešní době není možné ignorovat hospodářské závěry summitu Bricks. Ale co jsme se o tom mohli dozvědět a dočíst v českých médiích?

Pojďme se podívat.

Česká média nás informovala podle monitoringu, který jsme si udělali, že mezi nejdůležitější zprávy patřila údajná tvrzení o tom, že čínský prezident Si Ťin-pching během sumitu údajně prodělal mrtvici. Další články řešily, že ruský prezident při společném fotografování hledal lepší místo, kam si se vnutil, a potom zavrávoral.

Tohle jsou tedy ty nejdůležitější závěry ze summitu Bricks podle našich médií.

Takový deník Financial Times o tom informoval podstatně jinak. Média, která chápou, co se v současnosti děje, se dívala na to, co bylo v oné deklaraci z Nového Dillí.

Deklaraci, která má nebo rezoluci, která má asi 40 stránek a navazuje na tu slavnou rezoluci z Kazaně, kterou jsme zde před krátkou dobou, několik krátkých let rozebírali.

Takže co se v Dillí skutečně stalo a co nás z ekonomického hlediska čeká?

Samozřejmě mnoho západních ekonomů, zejména těch amerických, se dlouhodobě obává, že státy BRICS budou tlačit na dedolarizaci.

No a naopak představitelé jiných států světa k té dedolarizaci do jisté míry vzhlížejí.

Nicméně, pokud si přečteme závěry posledního BRICSu, tak fakt ne, ani tentokrát BRICS nezavede společnou měnu.

Nevzniká žádný Eurobrics.

Nevzniká žádná centrální banka BRICSu a ta deklarace ani nic podobného neslibuje.

Naopak, dokument je v této oblasti překvapivě opatrný, protože koneckonců jediný z těch zúčastněných národů, kdo by tímto směrem byl ochoten jít a jehož ekonomové o tom někdy mluví, by byla Ruská federace.

Všichni ostatní chápou, že jedna jediná měnová unie by pro státy opravdu smysl nedávala.

Proto hovoří o tom, jak budou používat národní měny.

Mluví o přeshraničních platbách, o spolupráci centrálních bank, ale zdůrazňují rozdílné podmínky jednotlivých národů.

Jinými slovy, BRICS se velmi pozorně díval na eurozónu, velmi pozorně sledoval všechny chyby, které politici a ekonomové členských států eurozóny udělali po takzvané Maastrichtské smlouvě a dospěli k závěru, že touhle cestou fakticky nechtějí.

Pochopili, že tak jako Evropská unie, ani BRICS není takzvaná optimální měnová unie.

Pochopili, že kdyby si zavedli společnou měnu, tak si pouze pohorší a tak se pouze poškodí.

A proto na to jdou úplně jinak.

Jdou na to technickým a vlastně docela chytrým způsobem.

Jenom si dovolím upozornit, že u států BRICSu vzniká podvědomě – a opět platí to i pokud mluvíte s jejich ekonomy – docela zásadní problém, kdy oni tak dlouho byli znechuceni tím, že jsou v područí tlaku nějakých světových velmocí, že se teď bojí, že kdyby vznikla společná měnová unie, tak budou pro změnu ve vleku toho největšího z nich, upřímně toho nejsilnějšího na světě, tedy Číny.

Že zkrátka Čína by pro všech 21 států byla něčím takovým jako Německo pro nás v Evropské unii.

A oni říkají: to my nechceme.

My chceme, abychom měli mezivládní spolupráci, kde bychom byli všichni suverénními, a ne že nám někde bude velet Čína.

V tom se docela dost liší právě od eurozóny a od Evropské unie.

Zdá se také, že BRICSu chybí ekonomové s vysokým egem, kteří by potom jednou, když by viděli, jak obrovskou chybu udělali, přiznali novinářům, jako ten jistý otec zakladatel Evropské unie, že tehdy u něj vyhrálo právě to ego, ta touha být u toho, být ten ekonom, který stvoří společnou měnu a že kdyby to měli dělat znovu, tak už by to nedělali.

Někdy zkrátka ego ekonomického vědce může být docela nebezpečné a zdá se, že BRICS se z toho pokusil poučit.

Co tedy navrhují místo společné měny?

Říkají, že místo společné měny budou budovat společnou platební infrastrukturu.

Koneckonců Rusko a Čína už velkou část vzájemného obchodu vypořádávají dneska jak v rublech, tak v juanech.

Indie tam má dohodu o lokálním vypořádání se Spojenými arabskými emiráty.

No a Brazílie a Čína si vytvořili společný mechanismus pro lepší práci s brazílským reálem a čínským juanem.

Jinými slovy, nic z toho neznamená porušení nebo neznamená konec dolaru.

Dolar má pořád ještě, jak vidíme i tady z toho grafu, který ukazuje sílu či nesílu juanu, výhodu velkého kapitálového trhu.

Má obrovský trh s americkými státními dluhopisy a s tím zadlužováním Spojených států ten trh bude jenom větší.

Má svou síť finančních institucí, má svou dlouhodobě vyboxovanou důvěru, ale zároveň světový finanční systém nemusí změnit nějaká měna, která by se pokusila dolar nebo umělou jednotku euro nahradit.

Místo toho mohou vzniknout úplně jiné platební systémy a právě to teď chce BRICS udělat.

Jak by se to dělat mohlo nebo mělo?

Představme si, že Indie bude kupovat obrovské množství z Číny, což se děje, a bude platit v indických rupijích.

Taková ta základní otázka je: co si pak má Číňan a Čína počít s velkým množstvím indických rupií nebo třeba brazílských reálů?

K čemu je Číně rupie nebo k čemu je Číně reál?

No, pokud Čína zároveň od Indie nenakupuje stejné množství třeba surovin, tak aby zase jim mohla ty rupie nebo brazílské reály vrátit, tak se začnou v Pekingu hromadit rupie a pokud pro ně nemá dostatek investičních příležitostí, tak by je nebylo možné jednoduše směnit a vznikne přesně takový problém, kterému trpěl svět v 70. letech.

Takže právě kvůli tomu BRICS začíná řešit celé to okolí transakce.

Jak se tohoto problému zbavit, co s tím dělat.

Mezinárodní obchod potřebuje platby, ale mezinárodní obchod taky potřebuje úvěr, potřebuje pojištění, potřebuje zajištění, garance, celní administrativu, právní jistoty.

No a proto státy BRICSu – mimochodem, paradoxně možná pod tlakem Íránu – přišly s tím, že si založí vlastní pojišťovny, díky kterým budou naprosto nezávislí na kom?

Na Spojených státech.

Takže ekonomická logika začíná být docela jasná.

BRICS nechce postavit jedno jediné Volkswagen, jedno jediné společné auto, které by bylo pro všechny.

Místo toho chce stavět dálnice – rozuměj, ten platební systém – a chce si dopravu na těchto dálnicích sám pojišťovat.

Jinými slovy, BRICS chce být absolutně nezávislý na západu.

A znovu, pokud čteme tyto dokumenty a pokud posloucháme přenosy z těchto jednání západní optikou nebo středoevropskou optikou, tak tomu možná nemusíme rozumět, ale v té deklaraci je opakovaně pejorativně uvedená nějaká věta nebo sousloví kritizující převládající postkolonialismus, kritizující převládající rasismus.

My v České republice určitě nebudeme uvažovat o světě v termínech postkolonialismu, ale tím, jak se BRICS rozrostl, tím, jak BRICS už dneska netvoří jenom dvě velmoci, které koloniemi nebyly a dvě velmoci, které jimi byly, ale dvě velmoci, které koloniemi nebyly a většina zemí, která koloniemi byla, tak ta hořkost tam beze sporu je.

A dost možná, že vede i k tomu, aby tyto státy hledaly úplně jinou cestu, kde se těch bývalých mocností nebudou muset, kde se s nimi nebudou muset potkávat, kdy se s nimi nebudou muset stýkat.

Ale teď pojďme možná k nejzajímavější části, kde máme krásný průnik mezi tím, co se dělo v Novém Dillí o víkendu a tím, co se dělo ve Strasburku včera.

To je samozřejmě umělá inteligence.

To bzučivé slovo AI totiž v dokumentech BRICSu není používané jako módní výkřik.

Oni mluví o tom, že chtějí používat umělou inteligenci a na ni navázané technologie primárně v průmyslu.

V energetice, samozřejmě v zemědělství, financích, mluví o tom, jak to propojit se vzděláváním, turistikou, ale hlavní jádro diskuze o umělé inteligenci spočívá v tom, jak tento nástroj dostat k nejširší mase obyvatel.

Jak zkrátka udělat – jako oni říkají v češtině – umělou inteligenci inkluzivní.

Jak s ní prostě udělat totéž, co je pro nás dneska mobilní telefon?

Jak zařídit, aby nebyli lidé vyloučeni z možnosti používat sílu nové technologie?

Brick se na umělou inteligenci nedívá jenom jako na nějakou levnou aplikaci na ChatGPT nebo Gemini, které máte v mobilu. Nedívá se na to jako na hračku, se kterou vytvoříte video s kočičkou, která jede v kočárku a požírá při tom hranolky.

Dívají se na umělou inteligenci jako na samostatný výrobní faktor, který může vstupovat do produkce, může zvyšovat úspěšnost ekonomiky, může snižovat chudobu.

Jinými slovy, jestli jsme zde měli před dvěma týdny diskuzi, kdy Bill Gates varuje před tím, že nasazování umělé inteligence může způsobit hlubší mezeru mezi lidmi, rozevírat nůžky mezi chudými a bohatými, státy Brixu naprosto bez obav k tomu přistupují tak: pojďme to dát všem. Pojďme dostat umělnou inteligenci mezi naše obyvatele, naše občany, tak abychom mohli ekonomiku táhnout dopředu. Přesně o tom je samozřejmě ekonomický růst.

Ale jak se dívá na ten samý problém ve svém včerejším projevu ve Štrasburku šéfka Evropské komise Uršula von der Leyenová? Samozřejmě diametrálně odlišně. Pojďme si to poslechnout.

Druhým bodem zlomu naší doby je umělá inteligence. Umělá inteligence, ale jako každá mocná nová technologie, přináší na jedné straně rovnováhu možností, ale na straně druhé i obrovská rizika. A bez vyřešení těchto rizik nikdy nebudeme schopni plně využít její potenciál.

Jak se modely na hranici možností stávají schopnějšími, tato rizika se vyostřují a stávají se zřetelnějšími. Vyvinuté modely umožní hackování na úrovni, kterou jsme považovali za nemožnou, a brzy se dostanou do rukou protivníků, kteří vidí svět úplně jinak než my. Zároveň jsou nebezpečí samo se zdokonalujících modelů stále zřejmější.

Po incidentech v Hugging Face jsou vývojáři na poplach a generální ředitelé těch nejpokročilejších společností nám říkají, že je čas zpomalit u samo-rekurzivních modelů a přizpůsobit tempo vývoje. Pokud mají lidé, kteří tuto technologii vyvíjejí, jasno, měli bychom ho mít i my.

Akt o umělé inteligenci je samozřejmě klíčovým prvkem pro zavedení bezpečnostních pojistek a staví Evropu do pozice, kdy může formovat globální úsilí o to, jak k tomuto problému přistupovat. Proto budeme postupovat společně s našimi podobně smýšlejícími partnery, jako je Kanada, Spojené království a další. Chceme spolupracovat na hodnocení modelů, ověřování, včasném varování, bezpečnosti umělé inteligence a mnoha dalších věcech. Musíme v tomto závodě zůstat.

Já teď s dovolením na chvíli přeruším naše vyprávění velmi dobrou otázkou, kterou jsem si teď v průběhu projevu šéfky Evropské komise přečetla. Pan Kníže napsal dotaz: "Ta umělá inteligence je fajn věc, stejně jako elektromobil, ale kde pro tolik inteligence vezmeme dostatek energie?" Ta otázka je velmi dobrá, protože krásně ukazuje právě ten rozdíl mezi vnímáním světa z Evropské unie a vnímáním světa tam, kde se technologie skutečně tvoří.

Musíme si uvědomit, že nám se opravdu podařilo to, o čem hovořila před dvěma roky šéfka Evropské centrální banky paní Lagardová, která přiznala, že z Evropské unie se stává muzeum. Ona tehdy řekla ve Financial Times tu legendární větu: Ano, stává se z nás skanzen, ale jsme velmi pěkný skanzem. Nebo jsme velmi pěkné muzeum. Tak podle překladu.

A ta otázka, kde se na to vezme energie, je v Evropské unii takovou zástupnou otázkou, aby jsme nemuseli přiznat, že jsme prostě zaspali, že jsme selhali, že nemáme vlastní velké jazykové modely, že jsme naprosto zaostali technologicky a že je zbytek světa daleko před námi. Že zkrátka platí to, co řekla sama paní komisařka, že bychom se měli pokusit zůstat alespoň v závodě.

Spojené státy, Čína, Indie, ti už tenhle problém mají v podstatě vyřešený a teď jenom pracují na jeho realizaci. Pracují na tom, jak dostávat jednotlivé komponenty co nejlevnější cestou. Technologicky už to jinak umí. Jak využívat toho, že přece jenom nad naší atmosférou je sluneční záření mnohem méně vzácné než u nás, a zkrátka připravují se na vesmírné závody, ne ve zbrojení, jak tento týden nám naznačili Spojené státy, ale na vesmírné závody právě v technologiích.

Takže ten, kdo chce, aby jeho země byla v této oblasti úspěšná, pracuje na tom, aby jeho děti, jeho studenti uměli špičkově matematiku a vyvíjí technologie. Ten, kdo nechce, začíná diskutovat o tom, jak to bude poškozovat třeba životní prostředí, nebo nás začne přesvědčovat o tom, že umělá inteligence je energeticky náročná. Ano, je, ale energeticky náročné je i to, že už nejíme maso syrové, ale že si ho opracováváme. A nebo dokonce, že je strašně nebezpečná, jak o tom budeme za chvíli znovu hovořit.

Takže děkuji za tu otázku, protože to je velmi případná a byla naprosto správně, ironicky řečená.

Ale vraťme se k jednomu záběru. Napravo tady vidíme kanadského premiéra pana Carnyho, kdysi šéfa britské centrální banky, později šéfa kanadské centrální banky, teď tedy šéfa přímo Kanady jako údajně partnerského státu Evropské unie. A já si nemůžu pomoci, ale když jsem viděla ten jeho výrok, ve chvíli, kdy paní Leyenová řekla: "We need to stay in the race" – potřebujeme zůstat v závodě – tak já jsem měla pocit, že si pan Carny v duchu říká: "Proboha, kam jsem se to dostal?"

Jasně. Je velmi složité mít za souseda zemi, jejíž prezident vám co druhý den vzkazuje, že vás bude tak trochu okupovat nebo že si vás zabere. To fakticky není žádné ternó, a my o tom něco víme, protože takového souseda jsme měli od konce dvacátého leninismu po třicet let a víme, jak to dopadlo v minulém století.

Na druhou stranu je otázka, jestli je úplně nejlepším řešením uchýlit se pod ochranná křídla celku, který se programově rozhodl, že je ohromně cool zaostávat. A mám pocit, že pan Carny, když viděl, oč usiluje, si říkal, že se dostal zloužou pod okap.

Jakkoli chápu velmi složitou situaci Kanady a držím Kanadě palce, aby pokud možno mohla zůstat nezávislá, respektive aby byla závislá dále jenom na Velké Británii a nemusela být ani v louži, ani pod okapem, protože to jí nic nepřinese.

Nicméně paní šéfka Evropské komise se nám tam hezky chlubila tím, že Evropská unie zavedla AI Act. AI Act je norma, které se velmi silně daří ničit jakýkoli technologický pokrok v oblasti umělé inteligence v celé Evropské unii. A pokud si paní Leyenová vytkla za cíl, abychom zůstali v závodě, tak nezbývá než připomenout ten starý vtip, že z ambiciózního "dohnat a předehnat" nám zbylo jenom "aspoň držet stopu".

Kde se ale vzal ten zarputilý boj proti umělé inteligenci, který nás bombarduje ze všech stran od minulého víkendu?

Od minulého víkendu slyšíme – přesně jak říkala paní Leyenová – že ti zakladatelé a ředitelé velkých AI firem varují před příliš rychlým vývojem umělé inteligence. Oni nám říkají, že bychom měli zpomalit, že je to nebezpečné. Když to posloucháme, hrozí nám obrovská apokalypsa.

Kde se to vzalo?

A neslyšeli jsme tady už náhodou někdy takováhle varování o tom, jak je něco strašně nebezpečné, jak to zničí lidstvo a jak je nutné něco regulovat a něco dělat?

Pojďme si poslechnout velmi zajímavý článek.

Vybrala jsem z něj několik úryvků ze slavného ekonomického institutu, který nese jméno velkého ekonoma takzvané rakouské ekonomické školy Ludviga von Missese.

Text, jehož autorem je Ryan McMcan, vybírám z něj malou ukázku.

>> Mějte strach, mějte velký strach a teď dejte vládě více moci, aby vás mohla ochránit.

Toto je nejnovější vzkaz od manažerů velkých technologických firem, které řídí významné firmy související s umělou inteligencí.

Mnozí z nich nyní trvají na tom, že by vláda měla zasáhnout do plánování a regulace tohoto odvětví, aby nás všechny zachránila před hrozbou umělé inteligence.

Tento vzácný projev konsenzu, který popisuje The Financial Times, není vůbec překvapivý ani nový.

Je to to, co oligarchové dělají, když chtějí kartelizovat svá vlastní odvětví.

Je to to, co dělali železniční baroni během pozlaceného věku.

Je to jen způsob, jak rozdrtit konkurenci a dát vládou chráněnou výhodu politicky nejvlivnějším firmám.

Jak obvykle bývá, když slyšíme výzvy generálních ředitelů k větší vládní regulaci, tento systém je v podstatě případem regulačního zajetí.

Je to příklad velkých zavedených firem volajících po opatřeních, která omezí konkurenci ze strany nových firem a obohatí ty firmy, které mají v regulačním procesu největší vliv.

Je to jednoduše nejnovější příklad toho, jak elity mezi technologickými podnikateli ve skutečnosti vůbec nejsou podnikateli.

Jsou to političtí agenti hledající nové způsoby, jak se obohatit prostřednictvím partnerství se samotným režimem.

Kdykoli vidíme skupinu politicky aktivních miliardářů, kteří se shodují na tom, že by vláda měla mít více pravomocí, měli bychom být mírně řečeno znepokojeni.

Připomíná to, co jsme slyšeli od odborníků v otázkách, jako je globální oteplování a covid.

Rétorika je v podstatě stejná a zní takto: Špatná věc je tak hrozná, že musíme předat mnohem více moci vládám a globálnímu státu, který nás ochrání před katastrofálními dopady špatné věci.

V nadcházejících dnech se připravte na to, že uslyšíte hodně o tom, jak potřebujeme vládní regulaci, která zajistí, že umělou inteligenci budou moci vyvíjet pouze státem schválené, drahé a kamarádské kapitalistické firmy.

To vše proto, abychom byli v bezpečí. <<

Co dodat? Ono tam bylo řečeno naprosto všechno, ale já snad dodám, že to není naprosto nic nového.

Frederik Bastiat, slavný francouzský ekonom poloviny 19. století, napsal kdysi takovou ironickou povídku o petici výrobců svíček, kdy výrobci svíček žádali francouzskou vládu, aby zakázala slunce, protože jim bere kšefty.

No a my to vidíme neustále. Příběh je v podstatě pořád dokola ten samý.

Ve chvíli, kdy firmy, které se vyšvihly nahoru, zjistí, že začnou ztrácet a ti malí, kteří vycházejí ze stejného substrátu, jako kdysi oni — kteří jsou ještě poháněni tou dravostí, chutí něco dokázat, mají myšlenky, jsou to ještě ne velcí Molochové, kteří už jsou taženi příliš velkou byrokracií, ale takové ty malé štiky, které jsou mršné — tak ve chvíli, kdy jim tito malí začnou mít po krku, ti velcí úplně zapomenou na to, že také začínali a že také měli nějaké ideály a že také chtěli měnit svět.

Začnou se u vlád a u mezinárodních, mezivládních a nadnárodních organizací jako Evropská unie dožadovat toho, aby začala zakazovat. Protože ten zákaz zakonzervuje daný status quo.

Ten zákaz se neublíží těm velkým, kteří už stojí mohutně nad všemi ostatními, ale ochrání je právě před těmi malými otravnými, kteří by nedopustili, aby se také mohli vyrůst a mohli by je ohrozit.

Na tom se staletí, tisíciletí vůbec nic nemění.

Když říkám tisíciletí, víte, mně to ze všeho nejvíc připomíná ty staré řecké báje a pověsti. Respektive jednu — o Prométeovi.

Kousíček jsem z ní vybrala v podání nebo v interpretaci Eduarda Petišky, protože mám dojem, že bychom i tu antiku občas měli mít, pokud možno, v hlavě.

>> Jednou si Zeus zavolal Prométea a řekl mu, že lid naučil vědám.

Ale nenaučil ho klanět se bohům, kteří vše řídí.

Zeus si měl jít vybrat, co mají lidé obětovat.

Prométeus přichystal nadaci lest.

Zeus poznal lest, ale nedal to najevo a vybral si dar z kostí a tuku.

Od těch dob lidé obětovali bohům tuk a kosti.

Zeus chtěl Prométea potrestat a vzal lidem oheň.

Prométeus viděl neštěstí a chtěl vše napravit.

V Diově paláci plápolá každou noc oheň.

Prométeus se do paláce v noci připlížil a vzal trochu ohně z Diova krbu a dal ho lidem. <<

Já si tuto pasáž dovolím zakončit správným komentářem. Podle mě správným komentářem od jednoho z vašich našich diváků, Nika Rudy Maxe.

Blbý je, že jsme se do závodu nikdy nenominovali.

V Evropské unii žádná kvalitní AI není. Něco tu je jistě, ale není to použitelné.

Já si dovolím tentokrát mluvit také v jisté míře ironie a jízlivosti.

Nejenom že jsme se do toho závodu nenominovali, nejenom že ta evropská umělá inteligence, která existuje, je, jak přiznali sami Němci — jež tuto francouzskou AI používají — prakticky nepoužitelná.

Blbé je, abych parafrázovala váš komentář, že my jsme si ani nevšimli, že nějaký závod probíhá a když probíhat začal, stojíme u trati a říkáme: proč ti pitomci po tom oválu běhají? Vždyť je to směšný.

Tohle je náš problém. Náš problém je, že my jsme se ani nepokoušeli něco udělat.

My jsme se ani nechtěli nominovat.

A vlastně mi to připomíná tu starou anekdotu o tom, jak se velmi pobožný chudák modlí každý den upěnlivě k Pánu Bohu a říká: „Pánebože, dej, ať vyhraju v loterii."

No a když už to tak trvá několik let, z nebe se ozve Hospodinův hlas a Hospodin říká: „No tak si proboha kup aspoň ten los."

A my jsme si ten los nekoupili. My ani nevíme, že nějaká loterie byla.

To je docela problém.

Ale pojďme ještě na další téma.

Samozřejmě, většina těch států Brixu je relativně bohatá na nerostné suroviny.

Víme, že to je téma, které teď velmi znervózňuje zejména Spojené státy, které se v této oblasti angažují.

Víme, že my jsme kvůli tomu, řekněme, na mušce zájmu Spojených států, protože máme naše litium. Ale politici, představitelé, státníci Brixu si uvědomují, že jsou ve velkém ohrožení.

Oni na tom samitu říkali: my musíme být opatrní, protože není možné, abychom sice přestali být v uvozovkách cílem nebo kolonií těch našich bývalých pánů, ale jediné, co se stalo, je že budeme dodávat za hubičku těm novým.

V tom bylo možná i takové rýpnutí do Číny.

Pojďme si poslechnout slova jihoafrického prezidenta pana Ramafosa, který na toto téma také promluvil.

>> Jako jsou se nacházím v bodě obratu.

Neměli bychom tento vzorec v rámci rozšířených zemí Bricsu opakovat.

Naše ambice musí sahat dál než jen ke zvyšování vzájemného obchodu mezi zeměmi BRIC a to k prohlubování produktivních vztahů mezi našimi ekonomikami. <<

Nemůžeme přijmout budoucnost, kde například země disponující zdroji, jako je Afrika, nadále dodávají nerostné suroviny, na nichž závisí příští generace průmyslu, zatímco přidaná hodnota a výroba probíhají jinde.

Africké státy říkají: My nechceme jenom za hubičku dodávat lítium.

My bychom si z toho měli vzít možná poučení, ale ta deklarace z New Dillí hovoří i o hospodářství v oblasti zemědělství.

A jedna z mnoha věcí, kterou jsme se tedy nedozvěděli z médií, je, že Brics založil nový projekt Grain Exchange. Nikoliv Great, ale Grain, kde chce vytvořit cosi jako plodinovou burzu.

Proč by nás nějaká obilná burza Bricsu měla zajímat?