SVOBODNÝ TRH s Hanou Lipovskou | www.verox.cz

Jeden jediný tenisový zápas ve Wimbledonu.

Přesto mohlo právo ukázat české finále Wimbledonu stát miliony Kč.

Protože v digitální ekonomice často neplatíme za kopii. Platíme za právo rozhodnout, kdo ji smí použít.

Český stát mezitím zablokoval jednu adresu Polymarketu, ale zablokoval tím celou službu, její aplikace, obchodní systém nebo jen jedny dveře do budovy, která má mnoho dalších vchodů.

A v amerických ulicích jsme viděli Waymo, automobil bez řidiče, který není jen starým autem s jednou novou funkcí. Je to celý proces postavený znovu.

Wimbledon, Polymarket a Waymo. Tři příběhy o tom, kdo v digitální ekonomice skutečně ovládá systém a proč právě teď můžeme podobnou technologickou změnu nabídnout i českým firmám.

Dobrý večer, vážení přátelé. Vítejte po delší třítýdenní odmlce na Svobodném trhu. Vítejte, aby bylo jasno.

A jak jeden z vás, náš milý stálý divák pan Sedlák, píše: jak bylo na prázdninách u strýčka sama, tak je vidět, že díky našemu kolegovi Ondřeji Dostálovi a jeho eurodžungli už víte, kde jsme těch pár týdnů strávili. A ano, i o Spojených státech, a nejenom Spojených státech, ale i Kanadě a vůbec Severní Americe za oceánem budeme hovořit dnes na konci dnešního Svobodného trhu a jistě i několikrát v příštích vydáních.

Ale dnešní Svobodný trh se primárně nezabývá Spojenými státy. Vlastně se primárně nezabývá ani Českou republikou, Evropskou unií nebo Čínou. Zabývá se střetem mezi zaostáváním, skanzováním, teskněním a naopak současnou dobou a technologií. Zabývá se tím obrovským rozdílem mezi lidmi a institucemi, které mají mentalitu dob dávných, a obdobím roku 2026, které je z hlediska technologické ekonomiky asi jedním z největších skoků v době poslední.

A začneme něčím, čím se zabýval v úterý v eurodžungli pan kolega Drulák. Pan kolega Dostál se tím zabýval a dneska se tím tedy budeme zabývat i my na Svobodném trhu.

Pojďme se podívat na krátkou dojemnou ukázku. Překládat nemusíme.

Vítězství ve Wimbledonu v turnaji, kde finále ovládli Češi a který samotná společnost Wimbledonskou soutěž provozuje, promovala touto velmi vtipnou grafikou „Checkmate" s šachovnicí a dvěma českými tenistkami.

Rozhodně je zajímavé i pro takové sportovní balvany, jako jsem já. Možná mnozí z vás, kterých sport absolutně nezajímá a kterým z celého Wimbledonu stačilo právě jen těch 40–50 vteřin této řeči letošní vítězky a možná i ten poměrně zásadní, člověk by skoro chtěl říci chlapský, respektive přímý a pravý projev druhé hráčky.

Ale pak se nabízí naprosto jednoduchá otázka: Proč tato videa, proč tyto momenty, proč tu slzící Martinu Navrátilovou v publiku nemohli vidět diváci v přímém přenosu na obrazovkách České televize?

Na toto téma se dokonce takřka pohádali bývalý a současný člen rady České televize v pořadu Xaver Live v neděli večer Pavel Matocha a Xaver Luboš Veselý.

Pojďme si poslechnout jejich diskuzi.

>> Tak určitě spousta diváků České televize by byla ráda, kdyby se tam mohla kouknout na ten tenis. Ale na druhou stranu, pokud to koupila Prima a mohli se na to koukat diváci volně stejně, jako kdyby to bylo na České televizi, tak pak je možná správně, že Česká televize nesponsorizovala cenu za to vysílání proti komerčnímu subjektu, ne? Nebo nevím.

Jinak vidím to jinak, protože toto je mimořádná věc. Jak často se toto stane? Že je Češka ve finále Wimbledonu? Že jsou dvě Češky ve finále v Wimbledonu? To se stalo, myslím, že asi po 40 letech, když budeme počítat Martinu Navrátilovou, když hrála tehdy s Hanou Mandlíkovou.

>> Ano.

>> Martina, když mě chceš opravovat, tak já úplně neinformovaný nejsem, tak já ti řeknu, že Martina Navrátilová v té době už byla občankou Spojených států amerických.

>> Jo, ale bereme ji jako českou tenistku, která emigrovala před komunisty a proto hrála za zemi, kam emigrovala.

>> Nevím, jak to berete vy ve vaší rodině, ale hrála prostě Američanka proti Češce.

>> Teďka, ale to je jedno, to je úplně jedno. I kdyby to bylo jednou za 10 let nebo za pět, tak to je přece mimořádný okamžik a od toho je přece mediální služba veřejná.

>> No, ale rozumíš. Já se o to s tebou nepřu. Já jsem ti říkal, že tady v tom případě vidím argumenty obou stran.

>> Tak kdo má pravdu? Pavel Matocha nebo Xaver Veselý?

My v ekonomii se nemůžeme ptát, jestli Česká televize by měla nebo by neměla vysílat finále Wimbledonu ve chvíli, kdy se do něj probojují dvě Češky — vysoce nepravděpodobná událost, vysoce nepravděpodobná okolnost.

Ale my se ptáme. Protože ptát se, co mělo nebo nemělo být, to je otázka normativní. A v ekonomii vždycky tvrdíme, že normativní otázky máme nechat politikům a my se máme dívat na otázky takzvaně pozitivní, tedy že máme popisovat, jak svět vypadá, a když něco změníme, tak jaký to bude mít dopad.

Takže neptejme se, co Česká televize měla dělat, a ptejme se, na jakém trhu Česká televize za daných okolností působila. Co dělat? Možná můžeme říci, mohla.

No a jak zpívá s českým překladem v jedné krásné písničce Semaforu Jiří Suchý: „Kdo chce psa být, hůl si vždycky najde."

Tak tady můžeme najít hůl jak na tu, tak na onu stranu.

Pojďme se na to tedy podívat trochu podrobněji.

Začněme dokumentem, zákonem — který možná pro řadu z vás bude stejným překvapením, jako byl pro mě. Pardon, já jsem řekla „zákonem", ale zde nejde o zákon, nýbrž o normu, o vyhlášku, vyhlášku ministerstva kultury.

Vyhlášku, kterou poprvé — shodou okolností, naté nezávislosti — ovšem roku 2001, tedy z pohledu třeba mých studentů už pradávno, podepsal tehdejší ministr kultury za sociální demokracii pan Dostál.

A tato vyhláška nám říká, že v České republice známe události značného společenského významu.

Pokud byste si snad mysleli, že událostí značného společenského významu je třeba úmrtí prezidenta republiky a následující pohřeb bývalého prezidenta republiky potažmo volby, tak vězte, že nikoli. Podle této vyhlášky jsou událostí značného společenského významu olympiády, mistrovství světa ve fotbale, v hokeji a mistrovství Evropy ve fotbale, pokud se do příslušných kol probojují české týmy, potažmo mistrovství světa v lehké atletice.

Jak vidíte, po tenise, po Wimbledonu tam není vidět nic. A to je řekněme právní rámec, který říká, oč pravděpodobně taková instituce bojovat měla, protože Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se touto vyhláškou musí řídit. Respektive se na ní může i podílet, nemýlím-li se, ale zde mě prosím nechytejte za slovo.

Když se rozhoduje, že právě tyto akce, tyto události musí být občanům České republiky na vlnách rozhlasových a televizních volně dostupné, třeba i když nás vůbec nezajímají.

Pozor, nehovoří se zde ovšem jenom o televizi České.

Teď se pojďme podívat na ekonomickou — nikoli právní — realitu. Ta je mnohem zajímavější.

My zde máme střed dvou světů.

Máme zde střed trhu. Střed trhu velmi nelítostného, tvrdého, bojujícího, což je trh zpráv na vysílání právě sportovních přenosů do konce Wimbledonu.

Za chvíli si ten trh rozpytváme a uvidíme, jak nelítostný a ostrý je.

No a pak zde máme na této straně trh a na této straně cosi, co vlastně má charakter do jisté míry centrálně plánované ekonomiky.

Nikdy nezapomenu na někdejšího viceguvernéra České národní banky, v té době člena rady České televize, Pavla Kysilku, který s oblibou říkal, že když jde po chodbách České televize, tak mu to připomíná socialistické podniky.

No a ta Česká televize za to nemůže. Česká televize není svým zákonem, není svou podstatou etablena jako podnik, který se má dravě ohánět na trhu. To dokonce vlastně ani téměř nesmí.

A tedy tento relikt, tento velmi specifický právní útvar, má najednou bojovat o práva na Wimbledon s rizím kapitalismu na kapitalistickém trhu.

Kdo vyhraje? To je asi jasné.

Pojďme se ale podívat, jak vypadá ten kapitalistický trh právě třeba na Wimbledonu.

Když si to trošku prostudujeme, tak zjistíme, že taková televize Prima, která se v té soutěži kamene-nůžky-papír teď o práva na Wimbledon vyhrála a porazila Českou televizi, si v žádném případě nekupovala zápas. Nabas, který ani nezačal. Dokonce ani nepřeplatila nikoho, jak se dneska trochu populisticky říká.

Jenom zkrátka narazila na to, že práva na vysílání sportovního přenosu si nemůžete koupit tak snadno jako dejme tomu letenku.

Zkrátka narazila na to, že stejná věc nebo služba může mít pro dva různé subjekty na trhu úplně jinou cenu.

Ještě pár dnů před finále Wimbledonu bychom řekli, že tohle konkrétní finále pro český národ bude mít cenu relativně nízkou. Asi málokdo by si troufl předpokládat, že do finále nastoupí proti sobě dvě špičkové české tenistky, dvě špičkové české hráčky.

Ale už v sobotu 11. července jsme čelili problému: kdo vlastně má práva na vysílání a jakým způsobem se ta práva mají takzvaně distribuovat.

Samotný Wimbledon nepatří ani Eurosportu, soukromé sportovní televizní stanici, ani Primě, ani České televizi. Patří klubu AELTC, který vlastní areál, vlastní značku a vlastně i celý turnaj.

Právě tento klub má svou vlastní produkční firmu, společnost Henroadc Services, která z toho centrálního dvorce natáčí zápasy pro celý svět. Právě tato společnost dodává mezinárodní signál a jde v podstatě jenom o čistý obraz a zvuk publika. Nejsou v tom komentáře, nejsou v tom grafiky. Je to prostě něco takového s určitou nadsázkou, jako když jsme si dříve zapnuli panorama z pece pod Sněžkou nebo ze Špindlerova mlýna.

A tento klub, tato společnost, pak tento signál v Evropě dlouhodobě prodává společnosti Warner Bros. U známe. Ta je docela známá a kupuje si vlastně primární licenci.

Ta licence není na jeden jediný zápas. Není ani na jeden ročník. Ona si tu licenci kupuje na dlouhé roky dopředu a právě tuto licenci potom řekněme pronajímá nebo prodává jako takový podnájem, jako sublicenci, dalším vysílatelům, třeba Primě nebo České televizi.

Je tady ovšem jeden takový drobounek střet zájmů.

Tato společnost Warner Discovery posílá signál přednostně na své vlastní placené sportovní kanály, tedy na Eurosport nebo Max, a až příležitostně část těch práv, prostě to, co zbyde, co se nehodí, nebo co se dá dobře zaplatit, takzvaně sublicencuje dále.

No a právě o tuto licenci, o tuto sublicenci, bojovali na sklonku minulého týdne veřejnoprávní Česká televize a soukromá televize Prima.

Pojďme se podívat, o jaké hodnoty bojovaly.

Týden před turnajem měla česká práva na finále hodnotu, řekněme, průměr mnoha scénářů. Třeba když proti sobě bude stát Maďarka se Srbkou. Ve většině z těch scénářů hraje cizinka proti jiné cizince. O to u nás zas tak moc nikdo není zvídavý. Fanklubaři, které to opravdu zajímá, si stejně předplácejí právě ten Eurosport nebo Max.

Jenom s velmi malou pravděpodobností může v rámci těchto her dojít do finále Češka a s ještě menší pravděpodobností dokonce dvě Češky.

Koneckonců, jak správně říkali Pavel Matocha a Xaver Veselý, to se historicky stalo jenom jednou právě v těch 80. letech. Ale ve chvíli, kdy padl poslední míček v semifinále, kdy paní Nosková postoupila do finále, tak najednou ten velmi málo pravděpodobný scénář se stane jistotou a v tu chvíli samozřejmě hodnota té do té doby — nechci říci bezcenné, ale ne úplně vzácné — sublicence, vystřelí nahoru.

Je otázka, jestli tomu mohla Česká televize předejít.

Je otázka, jestli Česká televize mohla počítat s tím, že se hypoteticky stane, že budou soupeři dvě Češky, že bude české finále, a jestli se mohla nějak pojistit. Pojistit se úplně stejně jako Prima.

Hypoteticky mohla. Mohla si koupit takzvanou opci. Mohla si koupit takzvané, řekněme, předkupní právo — že za předpokladu, že něco takového nastane, tak bude mít přednostní právo na tu sublicenci koupit.

Ovšem ta opce není nic jiného než jakási sázka. Mohli bychom v řeči teorie her říci hra proti přírodě.

A my dneska budeme hodně mluvit o sázkách v druhé části svobodného trhu.

Každá sázka nese riziko.

My dnes budeme hodně mluvit o tom, že sázet není až tak rozumné, a zkrátka Česká televize, respektive její management si tady poměrně správně spočítali, že hodit do banku peníze, ze kterých pravděpodobně nic nebude, možná není úplně nejmoudřejší.

Takže si tu opci nekoupili a místo toho po semifinále najednou čelili otázce: kolik můžou dát za jakousi aukci.

My neznáme, jaká byla ta finální cena. Nepodařilo se mi to doposud zjistit, kolik mohou dát za vysílací práva, za vysílací práva toho finále, aby je mohli odvysílat opatřená svým vlastním studiem, svými vlastními grafikami, svými vlastními komentátory a zároveň aby to nezvrhlo už naplánovaný rozpočet této veřejnoprávní instituce.

Teď je nutné vidět, že Česká televize se pohybuje ve zcela jiném ekonomickém prostředí než soukromá televize Prima.

Je to tak dávno zákonné.

Televize Prima totiž může mít ve velké míře sponzory, mnohem více, než může mít Česká televize. Televize Prima má ty sponzory prostě proto, že může ve velké, mnohem větší míře prodávat reklamu. To Česká televize z mnoha důvodů a na základě velmi krvavých bitev parlamentních za uplynulých 35 let má také velmi silně omezeno.

No a primárně Česká televize už svůj sportovní kanál má — ČT4 Sport. Na tom svém kanálu ČT4 Sport má i své publikum a jaksi nepotřebuje investovat do jeho dalšího budování.

Oproti tomu televize Prima oznámila, že otevře svůj ryze sportovní kanál Prima Sport. A v tu chvíli takový — můžeme říci — špek, jako je finále Wimbledonu, má najednou pro Primu mnohem větší hodnotu, než by mělo za jinak celých okolností, neboli ceteris paribus, pro kteroukoli jinou televizi, která sportovní kanál má.

Proč?

Protože díky finále Wimbledonu si mohla Prima natáhnout na své vlny bratru 3 a půl milionů Čechů a tím jim také podvědomě vyslat signál: „Hele, my jsme televize, která bude dělat sport."

My v téhle zemi budeme mít za úkol sport.

Mimo jiné vyslala tím signál svým inzerentům. My v téhle zemi budeme prodávat ta velmi lukrativní místa pro reklamu, protože nenechme si nic namlouvat.

Tak jak kdysi jeden potravinář řekl, že v České republice párek je jenom nosič kečupu a hořtice, tak sportovní utkání na trhu tržním kapitalistickém není nic jiného než prostě nosič reklamy.

Takže Prima rozhodně nešla hluboko pod cenu, rozhodně nepřeplácela nad ekonomické možnosti.

Prima si totiž nekupovala jenom licenci na odvysílání nějakého jednoho zápasu. Televize Prima si kupovala licenci na pozornost diváků, licenci, která vytvářela bariéru vstupu všech ostatních televizních subjektů, vysílacích subjektů na trh, kde soupeří o pozornost sportomilujících diváků.

A zároveň televize Prima si tím kupovala dopředu kus koláče trhu diváků, kteří zbožňují sport, aby si je pak mohla přetáhnout právě na své vlny, své sportovní televize.

Jinými slovy, ta nebohá veřejnoprávní televize v daném zákonném prostředí, které zde máme vymezené, vykolíkované zákonem o České televizi – pardon, nikoli o veřejnoprávních médiích, zákonem o České televizi a takzvanou velkou mediální novelou – měla, znovu říkám, jako ten velmi specifický právní subjekt, ten říkám relikt minulosti, bojovat s televizí, která je komerční.

Komerční, která bojuje na komerčním trhu a která potřebuje přežít. Tenhle boj v podstatě vyhrát nemůžete. Vy na něj nemáte ani zbraně.

Nemohla ho vyhrát Česká televize, nevyhrála ho Česká televize.

Proto celé diskuze o tom, jestli Česká televize měla nebo neměla se snažit přeplácet, jestli měla sázet – víš, jestli má nebo nemá takovou povinnost, jestli má nebo nemá takovou morální povinnost – je vlastně diskuze, nezlobte se na mě, ale tak trochu o ničem.

My tady vůbec nemáme hovořit o tom, jestli sport patří do toho paragrafu 2 zákona o České televizi, jestli je to něco, co je důležité pro národ nebo ne. Ano, všichni se o tom mohou hádat nekonečně. Bude to nesmírně dobrodružná debata. Každý má pocit, že k tomu má co říct, ale je to, znovu říkám, nezlobte se, debata úplně o ničem.

Ta debata, kterou máme víst, je, jestli může v tržní ekonomice, v ekonomice, alespoň papírově, alespoň podle zákona o České národní bance, kapitalistické, existovat subjekt, který se tržně chovat nemůže a nesmí. Který se tržně chovat má, ale zároveň nemůže.

Malinko přeháním.

Samozřejmě, že to není tak, že by Česká televize měla zakázáno chovat se tržně, tak to rozhodně být nemůže. Stejně tak jako není pravda, že bychom měli čistý trh – také ho nemáme – a nemáme ani čistý kapitalismus.

Ale ta televize tady je nucená. Televize Česká veřejnoprávní bojovat přes jednou rukou svázanou za zády.

Tohle je mimochodem příběh střetu centrálně řízené ekonomiky nebo tvrdě regulované ekonomiky s ekonomikou svobodnou. S ekonomikou.

Jsme na svobodném trhu, tedy na svobodném trhu.

A mimochodem právě o tom bude dneska i druhá a třetí část dnešního vysílání.

Dovolte mi to shrnout.

Celý příběh vůbec není o tom, jestli Česká televize má nebo nemá povinnost vysílat ten či onen sport. Můžeme se hádat třeba o Velkou Pardubickou. Tam naopak já budu velkým zastáncem toho, že přece Česká musí vysílat Velkou Pardubickou a má to zhruba takovou hodnotu jako když budu tvrdit, že Česká nemá vysílat ten či onen zápas mistrovství světa ve fotbale.

Je to jenom můj osobní názor, vcelku bezcenný.

To, co cenu má, je ptát se: můžeme plést netržní prvky do trhu?

Odpověď už beze sporu znáte sami.

Ale pojďme dále.

Tento týden jste možná zaznamenali takovou – na první pohled – strašlivě nudnou zprávičku: konec Polymarketu v Česku.

No, ministerstvo financí platformu zařadilo mezi nepovolené hazardní hry.

O co se jedná?

My jsme zde několikrát hovořili právě o platformě Polymarket. Nechme obě dvě výslovnosti žít a přežívat vedle sebe, což není nic jiného než velmi specifická – někdy se nazývá hybridní nebo duální – platforma pro sázení.

Je to platforma známá zejména ze Spojených států, kde si můžete vsadit takřka na cokoli, co vás napadne. Většinou se sází na to, jaký další nesmysl vypadne z toho či onoho politika, kolik území nebo které území bude dobito třeba na Ukrajině, jestli se otevře nebo neotevře Hormuzský průliv a podobně.

Polymarket má úplně jinou strukturu než běžné hazardní hry, loterijní společnosti nebo sázkařské společnosti.

Z logiky věci to není klasický herní automat, který jsme možná mohli znát dejme tomu ještě z 90. let. Tady nic pro pana Chladka. Není to ani klasická Sazka, nic pro Olympu, pana Komárka – aspoň pojmenujeme ty velmi ziskové společnosti a takové kapitány tohoto byznysu nejenom naší země.

Pan Komárek ovládá loterie v půlce Evropy, v kusu Evropy a vidíme, že velmi úspěšně. Budeme o tom hovořit.

Ale je to něco, co by hypoteticky mohlo soutěžit třeba s Fortunou nebo s Tipsportem.

Možná jste si někdy u těchto dvou společností – nedělám jim tímto reklamu, o tom budu hovořit na konci – vsadili třeba na výsledek voleb do poslanecké sněmovny nebo na výsledek prezidentských voleb v České republice nebo na výsledek prezidentských voleb ve Spojených státech.

A právě těmto platformám – Fortuně, Tipsportu a spol. – dělá velkou konkurenci Polymarket.

On totiž nabízí sázky na mnohem širší množinu příležitostí. Nabízí možnost sázet třeba i opravdu na futures, vytváří de facto deriváty, ale to, v čem je možná nejzajímavější, je, že tato společnost není jakási běžná sázkovka, která otevírá a uzavírá účty takzvaně přes přepážku a nebo na běžném webu, ale že je celá navázaná na blockchainový systém.

No a teďka s touto řekněme nejmodernější realitou, s touto infrastrukturou, do které investuje syn Donalda Trumpa, prezidenta Spojených států Donald Trump Junior, svým fondem 1789, s tímto technologickým výkřikem se dá do rvačky Ministerstvo financí České republiky.

Jak si myslíte, že to může dopadnout?

A pokud se domníváte, že jako vždycky, tak věřte – takový spoiler předem – že máte pravdu.

Co udělalo ministerstvo financí?

Ministerstvo financí řeklo: FRBON. Všechno řešíme zákazy nebo příkazy.

A to FRBON se týká domény polymarket.com.

Jinými slovy, ministerstvo financí vydalo příkaz poskytovatelům internetových služeb, aby začali blokovat přístup na území České republiky na doménu polymarket.com, což – jak teď vidíte na tomto obrázku – třeba takový Vodafone už udělal a z České republiky se na tuto doménu nedostanete.

Těchto příkazů či zákazů poskytovatelům internetu v posledních letech extrémně přibývá.

Pojďme se podívat.

V roce 2017 bylo takto blokováno pouhých osm položek, můžeme říct osm webových stránek, osm domén. V roce 2018 – 114.

Pak máme velmi suché období let.

Pak vylítneme a teď jsme v půlce roku 2026 a těch zákazů už je nových 1081.

Celkem těch zákazů je hodně přes 3000.

Jak to vypadá v praxi?

Ministerstvo financí na svém odboru 73, který má za úkol jak eet, tak hazardní hry – jaká to krásná shoda – vydává dokument, který říká, které domény mají být v této oblasti nepřístupné pro české občany.

Jak takový dokument vypadá? No, zákon říká, že by ten dokument měl být řekněme jakýmsi krmivem pro stroje, které to budou blokovat. Tím krmivem pro stroje je starý dobrý CSV soubor. Většina z vás ho zná, my ho známe jako takovou tu zvláštní tabulku s údaji, které jsou oddělené čárkou.

CSV pochází ze 70. nebo 60. let a provází lidstvo už od vzniku novodobějších počítačů. Ale protože číst takový soubor s čárkami velmi nepřehlednými by se nikomu moc nechtělo – od toho i strojům – tak ministerstvo se rozhodlo tak trochu na štíru se svým vlastním legislativním předpisem, že tím jediným zdrojem pravdy bude PDF, které k tomu vydává. Prostě klasická v uvozovkách knížka elektronická, která má 240 stránek.

První zajímavost: Já jsem samozřejmě strojově, nejsem úředník, tak to nebudu dělat, nemusím to dělat ručně. Mám na to, mám možnost na to použít technologii. Tak jsem srovnala oba dva soubory – ten soubor, který je určený primárně pro počítače, a ten soubor, který je určený primárně pro lidi. 3000 plus položek. No a je to docela zajímavé, protože se ukázalo, že ty soubory nesedí. V tom jediném zdroji pravdy – v té knížce, kterou ministerstvo vydává – je o pět položek více než v tom zdroji pro stroje.

A protože stroje samozřejmě nečtou tu knížku, která vyjde z ministerstva financí, stroje si berou svoje, jak já říkám, zdroj pro stroje. Tak se nestalo nic jiného, než že ty stránky, které chybí v tom, co se dává strojům, jsou naprosto bez problémů, úplně veselé – na jedno kliknutí v České republice – dále dostupné. No, kdo by se divil – stroj si nepůjde přečíst PDF a nepůjde si přečíst poznámku, že jenom to je pro něj závazné.

V těch dokumentech je velké množství chyb a evidentně nikdo nemá energii se jimi zabývat. A právě do tohoto dokumentu, který obsahuje většinu opravdu velmi bizárních webů právě tohoto typu, v tomto týdnu, v pondělí, pokud se nepletu, 13., přibyl právě ten milý polymarket.com.

No, ve staré dobré ekonomice, založené málem ještě na těch děrných štítkách, by samozřejmě celý systém krásně fungoval. Představme si to jako dům, do kterého se zakáže vstup. Není povolen vstup, není možné sázet, všechno je naprosto jasně vyřešeno. Jenomže my jsme v roce 2026 a polymarket není nějaký běžný bookmaker, u kterého si sázíte na koníčky, možná i na černo.

Polymarket je velmi sofistikovaná technologická společnost moderní doby. Polymarket je taková chobotnice, která má spoustu chapadel. A ta chapadla jsou úplně jinde než její hlava. Takže jak to vypadá reálně?

No, stačí pár minut a stáhnete si třeba aplikaci některého z poskytovatelů, které jezdí na bázi polymarketu. Není to naprosto v ničem nelegální, protože stáhnout si v uvozovkách sázkařskou společnost do mobilu nám stát nezakazuje. Stát vám dokonce nezakazuje sázet na tomto trhu. Stát jenom zakazuje ukazovat, že na tomto trhu existují dveře.

Víte, mně to připomíná ten film Vratné láhve, možná si na něj vzpomenete na tu scénku, kdy zástupce ředitele školy říká jedné z žákyň v rámci hodiny výpočetní techniky: „Hoď to do koše." A Zdeněk Svědrák v roli toho starého učitele, který už nemá úplný kontakt s tou reálnou výukou, říká: „No tak slyšelas, utíkej a hoď to do koše." A ten zástupce ředitele tak znechuceně říká: „My tady máme jiné koše." A ukazuje na desktopovou verzi koše na počítači.

Asi všichni znáte tu anekdotu, která říká, že blondýnka odinstaluje soubor tak, že ho hodí do koše. No a v podstatě úplně to samé jsme udělali my v České republice, když ministerstvo financí se rozhodlo, že v uvozovkách zakáže tuto sázkovou společnost v České republice tím, že zakáže přístup na její doménu.

Proč? Protože celá ta doména není ničím jiným než řekněme rozhraním, grafickým vstupem, pěknou stránkou, která vám pomáhá ten obchod udělat. Ale ten obchod skutečnosti probíhá právě na bázi blockchainu. Ten si můžete udělat kdekoliv chcete. Ta samotná technologie zakázaná není. Na tu vstoupíte.

A vzhledem k tomu, že recept na to, jak se k té technologii dostat – nebo řekněme popis cesty, jak se na místa té technologie dostat – je veřejně dostupný, tak vlastně nebrání nikomu až tak moc nic a není to nezákonné, aby si nakreslil ten vstup do toho srdce sám, aby ho třeba začal pronajímat a aby sázení probíhalo dále.

Tím neříkám, že to kdokoli má dělat. Hned se k tomu dostanu. Jenom říkám, že si náš stát jaksi neuvědomil, že technologie se posunuly mílovými kroky a že když už chceme něco náhodou zakazovat, tak to musíme dělat inteligentně. Musíme rozumět tomu, jak ty technologie fungují. Musíme chápat ten princip, protože pak nám zbývají dvě možnosti.

Buď jsme pro smích, což bychom asi ještě přežili – na to už jsi zvykl – nebo a to je mnohem horší: naháníme ty lidi, kteří ve skutečnosti sázet chtějí, právě na různé šedé servery, na servery, které vznikají takto pod fidernou a u kterých není úplně možné rozeznat, jestli náhodou nejsou úplně podvodné.

Teď nechme stranou morální hodnotu sázení jako takového, respektive poskytovatelů loterních a hazardních her jako takových. O tom dnes s dovolením hovořit nebudeme.

Takže státu se beze sporu nelíbí, že z polymarketu a sázení na polymarketu – na rozdíl třeba od staré dobré Sasky či Olyvinu pana Komárka – nemá příjem do státního rozpočtu. To je vcelku pochopitelná úvaha. Prostě nelíbí se mu, že mu někde unikají daně. Musím zakázat ta místa, kam daně odpochodovávají. Typická úvaha státu, řekněme.

Druhý, komu se rozhodně nemůže líbit taková obrovská konkurence, je právě standardní sázkařská společnost. Tady vidíme Institut pro regulaci hazardních her. Institut pro regulaci hazardních her je de facto neziskovka, kterou provozuje jeden z bývalých zaměstnanců právě takového regulačního odboru pro hazardní hry ministerstva financí. Je to neziskovka, která je takzvaně připomínkovým místem ministerstva financí právě pro hazardní hry, a je to neziskovka, která se velmi dlouho snaží dostat polymarket a podobné služby mimo trh, což dává dokonalý smysl. Vypadá to nesmírně ušlechtile. Vypadá to velmi pokrokově, dokud nezjistíte, že členem této neziskovky jsou právě další sázkařské a herní společnosti, jako třeba Tips Sport, jako třeba Fortuna, jako třeba Olvwin a tak dále a tak podobně.

Jinými slovy, taková neziskovka do jisté míry – ať chce nebo nechce a ať ví nebo neví – plní pod rouškou morálky: „Chceme bojovat s hazardem. Jsem všemi 10 pro. Bojujme s hazardem. Nepodporuju hazard." Tak tím bojuje tak trochu ve prospěch zničení konkurence svých členů, což jsou vzadu okolnosti poskytovatelé hazardu.

Jestli vám to připomíná nejrůznější souboje kolem tabákových společností, beze sporu se nemýlíte.

Jestli vám to připomíná mnohé spory kolem třeba výrobců alkoholu, jistě se nemýlíte.

Můžeme přemýšlet, jaké jsou motivace koho. Měli bychom očekávat u každého motivace pouze dobré, ale neměli bychom být zase úplně naivní.

No a tato neziskovka samozřejmě velmi silně vítala tento zákaz Polymarku, který ve skutečnosti, jak vidíme, zákazem vůbec není.

Otázka druhá: Co můžeme dělat, aby ministerstvo financí České republiky, jako z mého hlediska naprosto nejdůležitější instituce, kterou naše země vlastně má, bylo technicky schopné? Co můžeme dělat, aby se ministerstvo financí nestalo takové, že si bude myslet, že když zakáže přístup na jeden web, tak tím vyřeší problém. Není doména, není problém. Nazdar. Co se s tím dá dělat?